Lyngenské Alpy aneb digitální nomádění na severu Norska

Jak to celé začalo

Část minulého podzimu jsem strávil digitálním nomáděním na Kanárských ostrovech. Tenhle typ cestování mě natolik zaujal, že když jsem o něm jednou v květnu 2016 barvitě povídal nad vlastnoručně čepovaným pivem ve smíchovském Pubu, zaujal zřejmě i mé kamarády. Po několika pivech se složitá rozhodnutí dělají velice snadno, zvlášť pokud si k tomu dáte ještě doutník slepený spofaplastem. Všichni jsme střídavě básnili o zemích, kde by se dalo dobře nomádit a nějakým způsobem nás napadlo Norsko. Na základě této kvalitní večerní akce jsme se dohodli s Danem, Vojtou a Študym, že pojedeme nomádit do Norska. Rozplýval jsem se o tamních kopcích a dlouhých stínech, které jsem tam viděl před pár lety v zimě. Vojta zase neustále básnil o tom, že rybářský háček v Severním moři je plný ryb dřív než se stihne dotkout dna, kde jsou vůbec největší ryby. Tuto odvážnou tezi se nám podařilo během výletu docela úspěšně, empirickým způsobem, vyvrátit.

Každý digitální nomád jezdí do jihovýchodní Asie nebo do subtropických částí Evropy, či Afriky. Norsko, jedna z nejvyspělejších zemí světa, nomády příliš neláká, ať už kvůli vysokým životním nákladům a studenému počasí. Vysokým nákladům jsme se vyhnuli tím, že jsme většinu potravin nakoupili už doma a studené počasí jsme uvítali, protože jsme nechtěli trávit další léto propoceni v práci za počítačem.

Když jsme se následující den po akci v restauračním zařízení potkali v práci, už s relativně čistou hlavou jsme se ujistili o tom, že i nadále počítáme s výletem na sever a tato diskuse opravdu proběhla. Hned jsme se agilně jali hledat vhodné ubytování na Airbnb. Původně jsme nebyli nároční, protože jsme věděli, že ubytování v Norsku pro nás bude ve výdajích velice významná položka. Plánovali jsme najít dům někde u Lofot, ale jakmile jsme uviděli dům v Lyngenských Alpách, už jsme se zamilovali a nedokázali jsme ho v myšlenkách opustit. Vzhledem k ceně a velikosti domu (asi za 5000 Kč/den pro 12 lidí) jsme se rozhodli přibrat druhé auto a další lidi. Výlet jsme nabídli několika dalším kamarádům a dost překvapivě se k nám přidali – Vlčák, Martin a Oskar, který podmínil svoji účast přítomností jeho přítelkyně – Báry. Vzít Báru nám přišlo jako dobrý nápad i proto, že jsme si mysleli, že ženský faktor by mohl zabraňovat některému typu nepořádku a nevhodného humoru (tuto myšlenku se nám ale během výletu nepodařilo prokázat). Nakonec se na nás vykašlal Študy, který i přes své počáteční nadšení překvapivě vystřízlivěl z kocoviny a rozhodl se jet raději někam na motorce (no, nakonec stejně nejel). Místo něj jsme našli náhradu v podobě Dana S., který navíc sehnal obrovské auto Chrysler Grand Voyager. Velice jsme ocenili, že jsme díky tomu nemuseli brát jako druhé auto třídveřový VW Golf, protože netuším, jak bychom se tam vešli.

dsc04089

Mapa

Udělali jsme si takovou mapu, kde jsme si vyznačili opravdu mnoho zajímavých míst, co bychom rádi v Norsku viděli. Reailita byla ale taková, že drtivou většinu míst jsme nestihli. Nicméně, myslím, že by se to mohlo někomu při plánování výletu do Norska hodit.

Cesta tam

Nákup zásob na cestu

0.den

20.8.2016

Praha

Původně jsme chtěli jet do Norska už v sobotu 20.8., ale nakonec jsme odjezd o den odložili, protože cena danského trajektu o víkendu vycházela o hodně dráž. Sobotu jsme místo toho využili pro nákup potravin na cestu. Pád dní před odjezdem jsem udělal tabulku, která nám vypočítala kolik surovin máme koupit. Poprvé v životě jsem mohl využít vlastní kartičku v Makru. Nákupem jsme strávili asi tři hodiny a přišlo nám, že všichni zaměstnanci Makra byli v tento den obzvláště zpruzení. Na otázku, kde najdu mletý mák se mi dostalo odpovědi „za zlaťákem“, po dalších několika doplňujících odpovědích jsem nebyl o moc chytřejší. Nicméně zjistil jsem, že mletý mák zde nemají.

Nakoupili jsme pro všechny 32 vín (v limitu jsou maximálně 4 vína na osobu), několik kartónů piva a stále jsme byli v relativně benevoletním norském limitu na alkohol (mimochodem pro počítání toho, kolik alkoholu lze do Norska přivézt doporučuji výbornou mobilní aplikaci Norwegian Customs app). Kromě skvělého výběru vína jsme v Makru objevili několik zajímavých věcí jako třeba pomazánku z lotus sušenek nebo dvoukilovou sklenici sušených rajčat. I když by se mohlo zdát, že Makro je levné pro velké nákupy, tak to pravda úplně není. Navíc mnoho věcí jsme tam ani nesehnali a proto jsme ještě pokračovali nákupem v Kauflandu, kde jsme dokoupili zbytek věcí. Během nákupu jsem si dal k večeři frgál a teprve okolo 23h jsme konečně byli hotoví. Odvezli jsme jídlo do mého pražského bytu a kluci jeli domu. Celková cena nákupu byla okolo 13 000 Kč, což jako jídlo pro 9 lidí na měsíc vycházelo velice příznivě. Pozdě v noci přijel s několikahodinovým spožděním Dan z Olomouce do Prahy se svým obřím autem Chrysler Grand Voyager.

Cesta přes zemi dálnic

1.den

21.8.2016

Praha → Německo → Dánsko → Tornby

Ráno jsme museli všechno jídlo opět dát do auta. Během stěhování věcí se mi podařilo rozbít jedno víno a dalších deset minut jsem strávil vytíráním podlahy. Ačkoliv odér kvalitního červeného vína se mi z chodby vyčistit nepodařilo. Nicméně, mohlo to dopadnout hůř, třeba, kdyby se tam rozbila sklenice se sušenými rajčaty, které byly naložené v oleji, to by byla teprve paráda.

Na Strahovských kolejích jsme vyzvedli Vlčáka, který tam překvapivě stále dobrovolně bydlí (teda teď už bydlel), i když už je dávno pryč ze školy. Někde za Vršovicemi jsme se sešli s druhým autem a vyzvedli Vojtu. V 10:30 jsme konečně vyjeli vstříč dalekému severu. Měli jsme smělý plán a trajekt od Colorlines objednaný na 12:15 dalšího dne z Hirsthals do Kristiansandu. Ukázalo se, že bylo dobře, když jsme vyjeli na cestu o den dřív a měli jsme poctivou časovou rezervu.

První dva dny jsem jel jsem v autě Kia Cee’d combi s Danem R., Oskarem a Bárou. V Petrovicích u hranic s Německem jsme se ještě potkali s druhým autem a pak už jel každý podle sebe. Cesta přes Německo byla dost pomalá, hlavně kvůli mnoha kolonám.

Němci musejí vlastnit opravdu hodně aut, protože ucpat takové množství dálnic, které v jejich zemi mají, je skoro nemožné.

V zapadajícím slunci jsme přojížděli okolo Hamburku a kochali jsme se mnoha jeřaby a obrovským přistavem. Ne nadarmo je Hamburk jeden z největších přístavů na světě. Od Hamburku až k dánským hranicím byla většina cesty zúžena a provoz byl velice pomalý, byť stále ještě plynulý. Dánské hranice jsme překročili až za tmy a odevšad na nás v dešti svítila místní diskotéka v podobě modrých hraničních světel. Dánská dálnice v noci byla proti té německé jako smílování. Žádná auta, ani omezení, jen to velice deštivé počasí. Cestou jsem v mapě vytipoval odlehlé místo na spaní kousek od městečka Tornby, které se nachází několik kilometrů od Hirsthals. V 1:20 jsme tam dojeli a sešli jsme se s druhým autem. Otevřeli jsme si pivo a spotřebovali jedno víno. Také jsme táboření obdivovali gril, který s sebou Dan vzal na cestu. Stany jsme si rozbili na kraji lesa hned vedle zarostlých písečných dun.

Trajektem do Norska

2.den

22.8.2016

Hirsthals → Kriatiansand → Figgjo

V Hirsthals jsme si během čekání na trajekt do Kristiansandu zahráli deskovou hru Kwirkle, která by se dala přirovnat k něčemu mezi klasickým dominem a scrabblem. Při naloďování na trajekt nám vítr odnesl těsně před nájezdem do vnitra lodi papírek označující, že jedeme do Kristiansandu. Dan duchapřítomně zastavil a já vyskočil z auta a běžel pro papírek. Měli jsem štěstí, že ho vítr otevřeným oknem neodfoukl do oceánu. Moc tomu totiž nechybělo.

Cesta trajektem trvala asi 3 hodiny a během nich jsem se stihl po mnoha letech znovunaučit mariáš. V Norském přístavu nás nikdo nekontroloval a vyrazili jsme směrem ke Stavangeru. Uvízli jsme opět v jakési koloně aut (ano, i v Norsku jsou kolony, byť jen na jihu, kde nějaká auta jsou) a celkově naše tempo jízdy se na norských silničkách s osmdesáti kilometrovou maximální rychlostí podstatně zpomalilo. U odpočívadla s výhledem na nějaký fjord jsme zastavili a čekali na druhé auto. Začali jsme vařit čaj a po příjezdu druhého auta jsme se pustili i do vaření jídla. K večeři byly neapolské těstoviny s hromadou slaniny, o kterou jsme se báli protože nám pár dní žila v kufru a nehezky se orosila. Na závěr jsme toto dílko posypali sýrem. I přes velké oči, kdy někteří říkali, že kilo těstovin je příliš málo jídla pro 8 lidí, jsme se parádně najedli. Po večeři se začalo pomalu stmívat a my jsme potřebovali najít místo na spaní. Po dlouhém hledání jsme dojeli k vesnici Figgjo, která se nachází nedaleko Stavangeru a odtamtud jsme zahnuli nahoru do kopců hledat místo na spaní. To jsme našli dost netradičně u křižovatky malých silnic Flassamyrveien a Storeholen. Dlouho jsme potom čekali na druhé auto, které se spozdilo hledáním benzínek na LPG. Moc aut na té křižovate nejezdilo a když tam přijelo monstum, ve kterém jsme docela spolehlivě poznali Chrysler Grand Voyager, bylo nám jasné, že to musí být naše druhé auto. O to víc mávajícího Oskara ve tmě překvapilo, když rozpoznal norskou poznávací značku auta. Zmatený Nor zastavil a tázavě otevřel okénko, načež jsme ho ujistili, že je vše v pořádku a jsme normální. Asi po půl hodině konečně ostatní dorazili a my jsme si netroufali na ně už znovu zkoušet mávat. Konečně jsme mohli jít spát, protože v druhém autě jsme měli nějaké stany.

Výstup na Preikestolen

3.den

23.8.2016

Stavanger

Po sbalení mokrých stanů jsme jeli do Stavangeru. Druhé auto už tam bylo včera při hledání benzínky na LPG. Trochu na prase jsme zaparkovali v nějaké postranní uličce a šli do centra, kde jsme uspokojili naše internetové choutky. Vojta se nám ztratil a nakonec jsme vyrazili na obhlídku města bez něj. Šli jsme směrem k muzeu ropy a na pobřeží nás zaujalo dětské hřiště vytvořené z ocelových krámů, bójek, vrtáků a trubek po rozebraných ropných plošinách. Celé to navíc bylo posprejované a výsledek působil opravdu dost nad očekávání. Podle průvodce od Lonely Planet je ropné muzeum velice zajímavé, ale my jsme jej vynechali.

 

Prošli jsme se přístavem, jehož polovinu zabírala obrovská výletní loď a dostali jsme se do malého zálivu až k barevným domečkům, které jsou pro Stavanger a vůbec všechny přístavní (často hanzovní) města na západě Norska tak typické. Koupili jsme si zde norské SIM karty na Internet a pokračovali jsme v cestě dál.

Město Stavanger samo o sobě příliš zajímavé není. Hlavním lákadlem tohoto místa je blízkost k obrovské skále Preikestolen vypínající se 600 metrů nad oceánem. Cestou na Preikestolen jsme použili náš první trajekt a překvapilo nás jak často jezdí a jak jsou přejezdy rychlé a jednoduché. Trochu jsme se báli, že se na trajektech nebude dát platit kartou, ale nakonec jsme zjistili, že v Norsku se dá platit kartou prakticky všude. A pokud ne, všude je dost bankomatů na to, aby se daly vybrat peníze. Speciálně kvůli tomuto výletu jsem si založil účet u Equa bank, která má z našich bank asi nejvýhodnější kurz a výběry v zahraničí (mBank má sice výběry úplně zdarma, ale při výběru norských korun u ní dochází k dvojímu převodu – CZK na EUR a EUR na NOK). Ještě výhodnější je prý karta od Revolut, ale zatím jsem ji nestihl vyzkoušet.

dsc02851-panorama
Preikestolen

Výlet na Preikestolen trvá dvě hodiny a rozhodně to není zadarmo (a to ani po finanční stránce – za parkování se zde platí 100 NOK). Čekal jsem, že Preikestolen, jedna z nejnavštěvovanějších památek v Norsku, bude komerční kravina. Očekával jsem, že zde budou davy lidí šermovat selfie tyčemi a že skála bude na fotkách vypadat lépe než ve skutečnosti. O to více mě překvapilo, když impozantnost tohoto místa překonala mnohonásobně všechna má očekávání a počet lidí mi zde vůbec nevadil. Už samotná cesta k Preikestolen byla zajímavá. Krásně nám vyšlo počasí a nahoře v místě, kde jsou malá jezírka jsme se vykoupali. Lidi na nás koukali klasicky jako na magory, ale voda byla více než příjemná a je nutno podotknout, že už jsme koupel po těch třech dnech potřebovali.

Nahoře kousek od čtvercové skály Preikestolen bylo travnaté úbočí skal, kde byly postavené dva stany a lidé v nich museli mít nádherný výhled. Náš výhled také nebyl úplně k zahození a pokud se člověk naklonil přes skálu a plivnul dolu, trvalo 25 vteřin než plivanec přestal být viditelný. I tak zdaleka nedopadl úplně k vodní hladině fjordu.

Po příchodu zpátky k autu jsme udělali gnocchi s bryndzou a parádně jsme se přejedli. Místo na spaní jsme našli na kraji louky nedaleko odtud. Okolo 22:30 nás zde překvapil traktor, který začal sekat trávu právě na té louce, kde jsme spali. Vůbec ho nevyvedlo z míry, že nás tam našel a gentlemansky se nám vyhnul. Poté, co posekal louku nás pochválil za ohniště rozdělané v grilu a upozornil nás na to, že ráno má přijet balič na trávu a bylo by fajn, kdybychom se včas ráno sbalili.

Sauna a grilování

4.den

24.8.2016

Odda

Předpověd počasí na dnešek nebyla příliš dobrá. Od rána bylo zataženo a pršelo. Plánovali jsme dojet k Trolltunze u městečka Odda. Vyměnil jsem se s Martinem v autě, takže jsem teď jel v Grand Voyageru s Danem S., Vlčákem a Vojtou. Cestou jsme našli benzínku s LPG a chtěli jsme jej nabrat, ale naše auto mělo nádrž, která se plnila zdola u zadního nárazníku a po zastrčení redukce se správnou hubici nám nezbývalo pod autem místo pro plnící pistoli. Tuto neočekávanou situaci jsme vyřešili za použití inženýrských postupů, kdy jsme pod kolo přistavili instantní hever v podobě obrubníku, který se nedaleko válel. Dan na něj najel a potom šlo vše už jako na drátkách.

Cestou těsně před Oddou jsme úplně náhodou potkali vodopád Latefoss, který míjel naši silnici. Mimochodem turistické zajímavosti jsou v severských zemích označený pomocí symbolu, který je stejný jako „Command“ na klávesnici od Macu, ale o tom ještě bude řeč.

Když jsme byli v Oddě velice hustě zde pršelo. Šli jsme do obchodu, kde jsme se radili o našich dalších plánech. Kromě toho jsme si koupili jogurty, dřevěné uhlí do grilu a skořicové šneky Giflar, které byly stejné jako jsem jedl na Islandu. Všechno stálo skoro stejně jako u nás, akorát s tím rozdílem, že kurz norské koruny je zhruba 3x vyšší než česká koruna. Jediné, co bylo srovnatelně drahé byly bonbony Fisherman’s friend.

Při čekání na konec deště z ničeho nic přišla zpráva od Rychty, kolegy z práce, který se také v tuto chvíli nacházel v Norsku na svatební cestě nebo tak něčem. Shodou okolností byl v Rosendalu, který je asi 40 kilometrů od Oddy, kde jsme se právě nacházeli my. Domluvili jsme se na večerní grilovačce a výletu na Trolltungu následujícího dne. Ještě než Rychta přijel se svoji ženou jsme v infocentru Oddy zjistili, že je ve městě sauna. Neváhali jsme a rozhodli jsme se ji navštívit. Sauna byla ale jen pro muže a tak Bára šla místo toho do bazénu, který byl zase jen pro ženy – divné to zvyky. Uprostřed sauny jsem si uvědomil, že nemáme co grilovat, a tak jsem ještě napsal Vojtovi, aby koupil lososy. Znovu jsme zašli do obchodu, koupil jsem si výbornou brazilskou kávu, další jogurt na zítra a alobal na grilování hermelínů. Potkali jsme se s Rychtou, Terez a jeli jsme hledat místo na spaní a na griláž. Z minulé návštěvy Oddy si pamatuji, že jsme spali u hydroelektrárny těsně pod Trolltungou. To tentokrát nešlo, protože zde bylo příliš mnoho aut a riskovali bychom pokutu. Proto jsme sjeli zase dolů a cestou jsme se vyhýbali kamionu. O pár ulic pod fotbalovým hřištěm jsme našli vjezd k řece, kde bylo spousta krámů a vrtkavý most ze dřeva potažený plátem železa. Ostatním se místo moc nelíbilo, ale skutečnost byla taková, že nic lepšího jsme zde sehnat nemohli a více než místo bylo špatné počasí – pořád střídavě pršelo a nepršelo. . Všude jinak byly kopce a parkoviště jsou krutě placená, plná a nehezká. Rozdělali jsme tábor a pak i oheň v grilu za řekou. Zabalili jsme hermelíny do alobalu a zalili je olejem s kořením. Lososa jsme jen nasolili a všichni jsme se dosti dosyta najedli. K tomu jsme spotřebovali Jägermeistera a většinu piv. Ještě dlouho do noci jsme hodovali a sdíleli zážitky z Norska. Byl to velmi povedený a poutavý večer.

Trolltunga

5.den

25.8.2016

Trolltunga

Ráno bylo krušné a bolela mě trochu hlava z alkoholu. Naštěstí to nebylo tak zlé protože před spaním jsem se pořádně napil. Sice mě to stálo jedno vstávání v noci na záchod, ale pokud člověk nechce mít zkažený následující den, vyplatí se to. Vzhledem k tomu, kolik zde bylo slimáků jsem byl opravdu rád, že mi žádný nepřistál uvnitř boty, kde bych ho uprostřed noci nebo rána rozmáčkl.

Vzhledem k velkému počtu lidí nám trvalo opravdu hanebně dlouho než jsme vše sbalili a vyrazili k Trolltunze. Vyjeli jsme znovu k parkovišti u hydroelektrárny a opět jsme se vyhýbali kamionu, byť v mnohem lepším místě než včera. Parkovné nahoře bylo opravdu mastné a stálo 200 NOK na polovinu dne. Když jsme v půl desáté konečně vyšli, všude bylo vlhko a ocitli jsme se v mracích. Po strmých schodech, které postavil nějaký šerpa jsme vystoupali první (z jedenácti) a nejhorší kilometr plný bahna a vody. Výlet na Trolltungu není vůbec jednoduchý. Celá túra tam i zpět trvá okolo 8-10 hodin, je 22 kilometrů dlouhá, je vskutku vyčerpávající a opravdu není radno ji podceňovat. Je doporučeno vyrazit před 10 hodinou ranní a pokud čtvrtého kilometru nedosáhneme před 14h, měli bychom se podle místních cedulí otočit a jít zpátky.

dsc02979-panorama
Cestou na Trolltungu

Po utrpení prvního kilometru se celá krajina proměnila v náhorní plošinu posetou borůvkami a mělkými řekami s občasnými domečky. Odtamtud až k Trolltunze je krajina krásně rozmanitá, zajímavá a už nestoupá tak strmě jako předtím. Všude se dá doplnit voda a po cestě je dost lidí, nicméně všichni jsou celkem zdatní a nepřekáželi nám v cestě. Na rozdíl od Preikestolen jsme zde nepotkali žádnou slečnu na podpatkách, která by si myslela, že pro selfie na vyhlídce stačí vylézt 5 výškových metrů od auta. U jezírka nahoře jsme si dali oběd a já spořádal výbornou raw tyčinku s kávou a kakaem. Mimochodem i přes můj skepticismus k těmto módním věcem jako „raw food“ jsem si našel v raw tyčinkách, díky Rychtovi, velké zalíbení. Na rozdíl od klasických müsli tyčinek jsou sice třikrát dražší, ale chuťově jsou mnohem zajímavější a člověka dobře zasytí.

Nahoře u Trolltungy bylo mnoho lidí a na samotný trolí jazyk se stála půlhodinová fronta. Neměli jsme chuť kvůli jedné fotce a projevení strachu z výšky takovou dobu čekat a tak jsme si prohlédli okolí, krásný výhled, do volátka padla další raw tyčinka a šli jsme zpátky dolu. Podle předpovědi se na nás valil mrak s deštěm, což nás neskutečně hnalo dopředu. Nakonec včak pršelo jen chvíli. Sestup byl vyčerpávající a to hlavně poslední kilometr. Trochu jsem to podcenil s jídlem, když jsem si vzal 2 raw tyčinky a sušené vepřové maso na celodenní výlet. Nicméně přežil jsem to bez dlouhodobějších zdravotních komplikací. Nechápal jsem, že stále potkáváme spoustu lidí, kteří jdou nahoru i když často neměli stan a šli dost na lehko. V 18:45 jsme se dostali zpátky dolu k parkovišti a polodeštivé počasí vystřídalo krásné nízké slunce. Mírně jsme se vykoupali (Vlčák i nemírně) v ledové nádrži a vyrazili jsme do Kinsarviku, kde měl Rychta osvědčené místo v podobě odpočívadla z minulých dnů. Cestou jsme míjeli spoustu stánků bez obsluhy, kde si člověk mohl vzít ovoce a vhodit peníze do kasičky. To je krásné, že zde toto funguje. Chtěli jsme ještě nakoupit ve Sparu v Kinsarviku, ale bylo už zavřeno, protože jsme cestou stáli asi půl hodiny v koloně. Díky tomu jsme negrilovali a spokojili jsme se s rýží na kari. Toto jídlo jsme vybrali protože Oskar s Bárou si včera koupili smetanu v domnění, že jde o sladký kefír (na obalu byla jahoda). Stany jsme potom rozbalili u střelnice.

Prší a jedeme na sever

6.den

26.8.2016

Kinsarvik → Vevang

Ráno jsme se probudili do nehezkého deštivého dne. Náladě nepřidalo ani to, že Báře bylo špatně. Špatná byla také předpověd pro celé jižní Norsko. Mělo pršet a podle předběžných výpočtů jsme nestíhali dojet na sever Norska.I když jsme toho měli v plánu ještě hodně, museli jsme hodně pohnout, abychom to všechno stihli. Rozhodli jsme se dojet dnes až někam k Trolí stezce nebo ještě lépe do Vevangu, kde Vojta měl známého Jana Magneho.

Nasnídali jsme se u Sparu v Kinsarviku a rozloučili jsme se s Rychtou a Terez. Dali jsme si výborné skořicové točeničky a sladké pečivo skolbrot, které má uprostřed pudink a je polité cukrovou polevou.

Trolí stezku (Trollstiegen) jsme nakonec zavrhli, protože by tam pravděpodobně nebylo kvůli mlze vůbec nic vidět. Cestou jsme projížděli zajímavou krajinou a bezpočtem tunelů. Z nich nám uvízl v paměti hlavně 25 kilometrový tunel s několika odpočívadly uvnitř a krásný modrý kruhový objezd uvnitř jiného tunelu. Během průjezdu jsem pocítil akutní potřebu tento stavební skvost zaznamenat, tak jsem řekl Danovi, ať chvíli jezdí s autem dokola kruhového objezdu a já si zatím pořídím pár snímků. Kruhový objezd i dlouhý tunel s odpočívadly byly příjemně modře podsvícené, na stěnách byl jednoduše nastříkán beton a odpočívadlo v kombinaci se zelenou vypadalo jako severská polární záře.

dsc03027
Kruhový objezd v tunelu
dsc03038
Odpočívadlo v tunelu

Cestou na sever nás překvapilo, když jsme chvíli po tankování měli skoro prázdnou nádrž. Šli jsme ji zkontrolovat, ale nic podezřele kapajícího jsme v dešti nezaznamenali. Dan S. zkusil restartovat auto a najednou jsme měli nádrž zase plnou. Po pár minutách jízdy ručička zase klesala, jak kdyby auto žralo 10 litrů na kilometr. Pozitivní na tom bylo, že i na podruhé ale pak jsme se dostali opět na plnou nádrž. Elektronika v autě prý moc dobře nefunguje, svítí zde několik výstražných kontrolek, nejde otevírat okno u řidiče a podobně. Proto jsme i toto přičetli na vrub nekvalitní elektronice Chrysleru z roku 2001.

Kvůli špatnému počasí a nedostatku času jsme museli vynechat Bergen a několik dalších zajímavostí. Projeli jsme asi 5 trajektů, během nichž jsme se dívali na film s velice nekorektním humorem Jehovova pomsta. Podařilo se nám najít jen jednu benzínku na LPG a tak jsme většinu dne museli jet na drahý benzín (auto má spotřebu 14 litrů na 100 kilometrů).

Když jsme přijeli do Vevangu, krutě pršelo, naše nálada byla v troskách a bolel nás z celodenního sezení zadek. Druhé auto na nás už dvě hodiny čekalo na nějakém pochybném místě pro postavení stanů a plánovali přespat v autě.

Okolo půl desáté večer jsme našli místo, kde bydlí Jan Magne a dohodli jsme se na půjčení lodí. Dali jsme mu karton Radegastu, pochválili mu Teslu jeho ženy, řekl nám že je tento rok málo lososů a velice na rychlo nám zařídil parádní ubytování u svého kamaráda z Gaustadu za skvělých 600 NOK na noc. Dohodli jsme se hned na dvou nocích. Pan domácí nám doporučil to, abychom sundali povlečení z postelí a vzali si své spacáky, neboť by nám jinak za použití naúčtoval 100 NOK na osobu. Po Gaustadvegen jsme přijeli k červenému domečku kousek od moře a ubytovali jsme se. Když jsme se ptali na klíče od domu, pan domácí na nás chvilku koukal a taktně nás upozornil na to, že svůj dům ani auto nezamyká, protože se tady prostě nekrade. A mimochodem si vzpomněl, že ani neví, kde klíče od domů má.

První rybaření

7. den

27.8.2016

Gaustad

Dnešní počasí nemělo být příliš dobré, ale i tak jsme neměli příliš možností, co dělat, a tak jsme vyrazili lovit ryby. Dopoledne Vojta připravil pruty, zahráli jsme si jednu dvouhodinovou hru Carcassone, vykoupali jsme se a dali jsme si oběd v podobě českého vepřo-knedlo-zela. I když tohle jídlo obvykle nemám příliš rád, musím uznat, že Oskar s Martinem odvedli skvělou práci při jeho přípravě. Po obědě jsme s Vojtou jeli vybrat peníze kvůli pronájmu lodí a domu. S Janem Magnem jsme se dohodli na půjčení dvou lodí na dva dny za 2000 NOK. Vrátili jsme se zpátky vyzvednout ostatní a připravili jsme se na moře.

Rozdělili jsme se na dvě posádky – první zahrnovala mě, Vlčáka a Dana S. a druhá byla v čele s profesionálním rybářem a řidičem lodi, Vojtou, Danem a Martinem. Naše posádka byla naprosto nezkušená co se řízení lodi týče a tak nám chvíli trvalo, než jsme se s motorem na lodi sžili. Nicméně na první pokus se nám podařilo vyplout z přístavu a potom už jsme si dokázali troufnout i na plný chod motoru. Překvapilo nás jak je řízení jednoduché. Druhou novinkou pro nás bylo lovení ryb. Můj jediný kontakt s tímto odvětvím je takový, že jsem několikrát omylem na řece najel rybářům na vlasce a dostal jsem od nich pěknou čočku. Překvapilo mě, že chytání ryb není žádná velká věda, jak jsem si vždycky myslel. V podstatě je nutné mít jenom háček v nějaké hladině vody ve správnou chvíli a v případě úloku rybu navinout zpět. Návnada netřeba.

Nahodili jsme udici, prut zasunuli pod nohu a užívali jsme si klid, který rybaření přináší. Trochu zklamání bylo, že za dvě hodiny chytání ryb dvěma pruty jsme nechytili vůbec nic. Trochu jsme vystřízlivěli z těch pověstí, které nám říkal Vojta o lovení ryb v Norsku. Bylo už pozdní odpoledne a to prý není na chytání ryb ideální. Navíc chytat ryby v srpnu je prý nejhorší možnost, no prostě smůla! Nenechali jsme si však naším neúspěchem zkazit náladu a projížděli jsme si okolí na lodích. Počasí nebylo ideální, občas nenadále zapršelo a byl trochu vítr. Když Vojta zjistil, že naše řidičské schopnosti jsou vyšší než nula, rozhodl, že vyjedeme z fjordu na moře. Podjeli jsme krásný fotogenický most na arktické silnici (Atlanterhavsvegen) a vyrazili jsme vstříc širému moři. Moře nás překvapilo a možná lepší by bylo říci rovnou vyděsilo. Velmi rychle jsme vystřízlivěli z dojmu, že umíme řídit loď, když jsme jeli proti vysokým vlnám a příď lodi padala po každé vlně pár metrů do hloubky. Vojtova loď se držela poblíž břehu v levé části od fjordu, zatímco my jsme se řítili směrem na širé moře, aniž bychom dokázali loď otočit nějak rozumně zpět. Poseidon si s námi pohrával opravdu znamenitě. Když jsme loď natočili bokem proti vlnám, abychom jeli stejným směrem jako Vojtova loď, měli jsme pocit, že nás každá vlna musí převrátit. Byli jsme z toho podělaní až za ušima a tak jsme se rozhodli, že se prostě nějak otočíme a pojedeme hned zpátky do fjordu. Po dlouhé době se nám podařilo najít slabší vlnu, na které jsme se dokázali otočit. Byli jsme rádi, že jsme se nevyklopili a jeli jsme zpátky do přístavu, kde jsme se potkali s druhou lodí.

Večer jsme jeli s Vojtou a Danem nakoupit lososy na večeři a benzín do lodí ve vesnici Averøya. Cestou do našeho domu jsme se ještě zastavili na odpočívadle u arktické silnice a obdivovali tuto norskou stavbu tisíciletí. Ve společnosti nízkého slunce a občasných mraků bychom se na ten výhled vydrželi dívat hodiny, nebýt toho, že jsme měli hlad a ostatní na nás čekali doma. Udělali jsme mnoho fotek, k Janu Magnemu jsme zajeli pro záchranné vesty a pak už jsme jeli zpět. Konečně jsme také koupili brambory. Ty se do Norska z nějakého důvodu nesmějí dovážet ze zahraničí.

dsc_5620
Atlantská silnice

Zjistili jsme, že gril se opět rozbil. Minule se mu ulomila jedna noha, kterou jsme pravidelně podkládali kamenem a teď se navíc utrhl jeden držák na rošt. I to jsme poladili a vrhli se na grilování. Měli jsme dobrou náladu z výletu na lodích a konečně jsme taky mohli usušit stany a další věci. Rozkrájeli jsme brambory na plátky, nakořenili je a polili olivovým olejem. Po nich přišel na řadu losos, kterého jsme měli nakoupeno 1,5 kg. K tomu jsme přijeli s autem blíž k grilovacímu místu a pustili jsme si hudbu. Celý večer jsme otevírali nová a nová vína. Zásoba v našem vinném sklípku se povážlivě ztenčovala. V sedmi lidech se lahev vína vždy ztratila už po několika minutách. Skončili jsme u toho, že vycházela spotřeba jedné lahve na osobu. To už je záruka kvalitní zábavy a ranní bolestí hlavy. Obzvlášť pokud podobně jako my alkohol neprokládáte velkým množstvím vody.

První rybí úlovky

8.den

28.8.2016

GAUSTAD

Probudil jsem se s velmi těžkou bolestí hlavy do nepříjemně kocovinového rána, to už tu tedy dlouho nebylo. Vše bylo důsledkem včerejšího vydařeného večera ve společnosti obžerství a marnivého pití vína. Velmi jsem se litoval při představě, že musím usednout do lodi, která se tak houpe a jet chytat ryby. Nicméně nebe bylo krásně modré a slunce svítilo, takže bylo ideální počasí i pro vyjetí na moře. Naše loď vyměnila Dana S. za druhého Dana a vypluli jsme směrem na moře. Vlny houpaly mnohem méně nebezpečně než včera, ale zato mi bylo mnohem hůř. S každou vlnou jsem cítil větší potřebu zvracet. Dan na tom byl podobně a jen tak z pocitu povinnosti jsme nahodili udici do moře. Co čert nechtěl, po pár minutách čekání se nám chytla ryba. Nechtělo se nám tomu věřit, možná ani vytahovat, ale nakonec to šlo. Dan vylovil tresku šedivku, která byla asi 40 cm dlouhá a měla kilo na hmotnosti. Podle Vojty je šedivka nejlepší ryba, která se tady dá ulovit a není zase tak moc častá. Prý to není žádné „hovno obalené šupinami“, jak Vojta nazývá kapra.

Po ulovení této ryby jsme jeli zpátky do fjordu a chytali nebo spíše nechytali jsme tam. Po chvíli se k nám připojila i další loď, z které Dan S. už nakrmil rybky včerejší večeří.

Vrátili jsme se s úlovkem domů, kde čekal Oskar a Bára, které už bylo dnes konečně dobře. Vojta rybu vykuchal a ugriloval. Oběd byl vynikající, byť pro 8 lidí trochu malý.

Odpoledne jsme si sbalili věci a ještě jsme jednou jeli vyzkoušet naše štěstí na rybaření. Vzal jsem si s sebou dlouhý objektiv na foťák, abych ho konečně po těch několika letech, co ho mám, vyzkoušel. Vojta tentokrát chytl 8 makrel a Martin jednu, takže jsme měli připravený další rybí chod.

Po příjezdu jsme se rozloučili s panem domácím, kterému jsme dali o 300 NOK víc, než chtěl. Byl překvapený a řekl nám, že pokud tudy pojedeme zpátky z Tromso, máme se zastavit a budeme moci přespat zdarma. Chtěli jsme se ještě dnes přiblížit k Trondheimu a čekal nás po cestě jeden trajekt. Na něm jsme zjistili, že trajekt má druhé patro s hezkým bufetem, kde jsme si dali kávu. Krajina okolo Trondheimu se opět proměnila. Vypadá to jako bychom jeli v Kanadě. Táboříme na louce pár kilometrů před Trondheimem a grilujeme makrely, které jsou opravdu skvělé.

Trondheim a cesta na sever

9.den

29.8.2016

Trondheim → Mosjøen

Ke snídani jsme udělali karamelový pudink s nakládanými mandarinkami a potom jsme jeli směrem do Trondheimu. Zaparkovali jsme a šli jsme se toulat po městě. Napřed jsme navštívili druhou největší katedrálu na severu – Nidaros, kde končí poutníci ze svatoolafské cesty. Pak jsme pokračovali směrem do města k barevným přístavním skladům u řeky Nidelvy. Nakoupili jsme si skolbrot, skořicové šneky a kávu na druhou snídani.

dsc_5807
Katedrála Nidaros v Trondheimu
dsc03321-panorama
Hanzovní domy v Trondheimu

Cestou z Trondheimu jsme potkali zajímavý jev – před námi jel vozíčkář, který i když měl přímo vedle sebe měl cyklostezku a chodník nehodlal ustoupit ani o centimetr a jel hezky uprostřed silnice. Všechna auta zdržoval, protože musela čekat s předjetím až když v protisměru nejela žádná auta.

Oběd jsme si dali až okolo tří hodin odpoledne někde daleko za Trondheimem a ujížděli jsme dál na sever. Krajina se změnila v divokou severskou pustinu s rozsáhlými lesy. Jsou tady jen dva stavy počasí – prší anebo svítí slunce proklatě nízko. Je nepříjemné jet tady na západ. protože přes slunce není pořádně nic vidět. U hranice kraje Nordland jsme potkali hezkou bránu vítající nás na severu. Byly na ní nepřímo zobrazené hory a polární záře nad nimi.

Místo na spaní jsme našli na nějaké nepříliš krásné louce poblíž krav u Mosjøen. Večer jsme si dali těstoviny s hromadou sušených rajčat, půl kilem sušené šunky a dalšími věcmi, které bylo potřeba spotřebovat. Na zítřek jsme neměli připravenou žádnou zajímavost, kam se podívat a tak jsem strávil večer hledáním zajímavostí a cestopisy. Mimochodem norské stránky ut.no jsou na výlety dost bezkonkureční. Kromě zajímavých článků (které si můžete s Google Translatorem přečíst), je tam i interaktivní mapa, kde je všechno vidět. Strávil jsem tím opravdu dost času a ať jsem hledal v této oblasti cokoliv, vždy jsem skončil u Helgelandskystenu – západním pobřeží, kde je delší cesta s několika trajekty. Proto jsme se rozhodli, že tam následujícího dne pojedeme.

Helgelandskysten a polární záře

10. den

30.8.2016

Mosjøen → Mo i rana → Mevik

Celou noc sice pršelo, ale ráno se udělalo slunečno. Nasnídali jsme se a vyrazili dál. Potřebovali jsme dojet do Mo i rany, kde je stanice na LPG. I přes nevoli některých jsme se rozhodli dnes jet mnohem delší západní cestou přes Helgelandskysten, kde se nachází mnoho přírodních zajímavostí.

Kousek za Mo i ranou jsme zastavili na focení krásných fjordů s norskými domečky.  Všude jsou krásné výhledy a člověk by chtěl pořád jen zastavovat.

O kousek dál byla Hellåga. Jedná se o odpočívadlo, kde jsou schody směrem do moře a okolo nich jsou udělané stoly a lavičky k sezení. Celé je to ve stylu velice strohé moderní betonové architektury, ale dohromady s krásnou krajinou a balvanovitým pobřežím to výborně funguje. Když jsme přijeli, bylo zrovna zamračeno a trochu pršelo. Chvíli jsme se bavili s párem Francouzů, kteří zde projížděli na kole z Bodø do Trondheimu. Po chvíli se udělalo hezké počasí a krajina i schody vypadaly najednou mnohem lépe. Jeli jsme zase o kousek dál ke Kleivhalsen. Opět se jedná o malé odpočívadlo, odkud je výhled na moře, ostrůvky a hory okolo. Z té krásy jsem si při focení zapomněl na skále obal na foťák. Naštěstí nějaké Norky mi ho přinesly.

dsc03439-panorama
Helgelandskysten

Obědváme a jedeme dál. Druhé auto je těžce před námi, ale doháníme jej, když čeká u trajektu z Kilbogamnu do Jektviku. Odtud jezdí trajekt docela zřídkakdy a cesta trvá hodinu. Při čekání rozkoukáváme skvělý norský film Kraftidioten. Když jsme najeli do trajektu, šli jsme do kavárny, kde jsme se buď kochali výhledy ven nebo probírali fotky.  Při jedné z procházek po lodi jsme na břehu uviděli velký železný globus označující území za polárním kruhem. Konečně!

Jedeme dál a po pravé straně vidíme přes jezero obrovský ledovec Svartisen.

dsc03501-panorama
Svartisen

Slunce se pomalu chýlí k obzoru a my se rozhodujeme začít hledat místo na stanování. To najdeme na odpočívadle pod horou Skjeggen před městem Mevik. Odtud je krásný pohled na oceán a hory okolo nás. Přijíždíme pár minut před západem slunce a vrháme možná nejdelší stíny v našem životě. Světlo je příjemně žluté a my se kocháme, jako by to byla poslední věc, co uvidíme. Fotíme jako o život, abychom dokázali zaznamenat alespoň zlomek té krásy. Definitivně se rozhodujeme, že zde chceme strávit noc, i přes to, že na tomto pobřeží bude hodně foukat.

dsc03533-panorama

Na večeři vyndaváme z auta vše, co by se mohlo potencionálně zkazit – propíchlé kysané  zelí, bryndzu, nivu a děláme z toho rádoby hodnotné jídlo. Jako základní surovinu přidáváme rýží (kterou jsme kvůli mírnému spálení vařili 2x) a ještě pro všechny masofily také kuřecí maso. Výsledek tohoto kulinářského pokusu nás mile překvapil.

Co nás překvapilo ale mnohem více byla polární záře. Posledních pár dnů jsem se koukal na předpověď a dnešní vypadala velice nadějně. Obecně lze říci, že v severním Norsku (Tromso a okolí) je jedna z největších šancí na světě pro spatření tohoto úkazu. Jediné překážky, které zde mohou nastat jsou polární den nebo oblačnost. V takovém případě není vidět nic. Polární den vrcholí v polovině června a na konci srpna, kdy tu jsme my, už byla okolo půlnoci skorotma. Od konce srpna začíná být polární záře tedy pozorovatelná.

A právě zrovna dnes mělo být kromě zvýšené aktivity polární záře také být jasno. Říkali jsme si, že by byla moc velká náhoda, kdybychom viděli po tak hezkém dni a krajině ještě i polární záři. Pokud bychom ji uviděli, Vlčák navrhoval jít se zabít, protože bychom neměli šanci vidět v životě už nic krásnějšího. S tím jsme souhlasili, ale pravděpodobně to bylo myšleno jako vtip.

Martin si okolo 23 hodin půjčuje můj stativ na focení nočních krajinek, když po chvíli ukazuje na nějaký bílo-šedý mrak na obloze, který vypadá opravdu podivně nemrakovitě a rychle se mění v nezávislosti na větru. Chvíli nám to trvalo, než jsme si uvědomili, že právě tohle by mohla být ta slavná polární záře. Nebyla tak zelená jako na fotkách, ale to jsme přičítali světlu, které ještě na obloze zbývalo. Překvapovalo nás, jak rychle se polární záře pohybuje a jaké zvláštní obrazce vytváří. Původně jsme očekávali, že ji uvidíme na severu, ale ukazovala se po celé obloze už od začátku. Všichni jsme zapomněli na hlad, který jsme měli, ujali jsme se stativů, fotoaparátů a neváhali jsme s nadměrným focením. Nemohli jsme se vynadívat na tu krásu. Bylo to skoro jako kdyby člověk halucinoval po požití LSD a krásné místo, kde jsme byli, ještě umocňovalo tento výsledný zážitek.

dsc03620

Když jsme byli v Dánsku, zkoušeli jsme kreslit čelovkami text na fotku s dlouhou expozicí a napadlo nás, že bychom zde mohli zkusit to samé navíc s polární září. Kupodivu se nám tento pokus docela povedl a byli jsme na tuto fotku tak pyšni, že ještě tuto noc jsme ji stáhli do počítače a poslali ji na Facebook a firemní Slack přes naši norskou SIM kartu. Ještě před spaním jsme s Martinem pofotili několik dalších fotek až do doby, kdy záře přestávala být vidět. Teprve okolo 1:30 jsme šli spát.

Pro předpověď polární záře se nám velice osvědčily tyto dva weby:

Celý den prší

11.den

31.8.2016

Mevik → Saltstraumen → Bjerkvik

Zase jsme se probudili a venku zuřilo peklo. Vůbec se nám nechtělo ven. Stan už byl druhý den mokrý a naše spacáky byly také nějak podezřele vlhké. Vylezl jsem ze stanu, odnesl jsem si věci do auta a začal jsem odkolíkovávat stan. Když jsem viděl, jak fouká, dva kolíky jsem tam přeci jenom vrátil a čekal jsem na to až přijde Martin, aby mi mohl s bouráním stanu pomoci. Celkem mě překvapilo, když začalo prudce foukat a stan mi uletěl. Vítr ho táhl směrem k oceánu a já pro něj běžel jako o závod. Letěl vzduchem s postupným odrážením asi 50 metrů a teprve zhruba 10 metrů před oceánem jsem ho po několika neúspěšných pokusech v podobě promáchnutí rukou konečně chytil. Celkem jsem si oddechl, když jsem ho zase pevně držel. Stan jsme s Vlčákem a Martinem zmuchlali, hodili ho do auta a ujížděli jsme pryč z Mordoru (teda vlastně Meviku). Snídani jsme si dali až ve Storviku. Zašli jsme do Coopu, který měl ještě asi 15 minut před otevírací dobou, ale nebyl zavřený. Vybrali jsme si zboží a s úderem deváte hodiny už jsme byli u kasy. Byla zde připravená i překapávaná káva.

Dnes jsme měli v plánu jet dál na sever, protože mělo celý den pršet s jedinou zastávkou u Saltstraumenu, kousek před Bodø. Saltstraumen je zajímavé místo (takzvaný mælstrom), kde je pouze jediný úzký 150 metrů široký průliv do velkého fjordu. Když nastává příliv nebo odliv, dochází zde k masivnímu přesunu vody z moře do fjordu nebo naopak. Tento pohyb je tak masivní, že vytváří údajně nejsilnější přílivový proud na světě a není radno se příliš pohybovat ve vodě (obzvlášť v případě přílivu či odlivu). Rychlost dosahuje až 41 km/h a většinou k obřím přesunům vody dochází několikrát denně. Na internetu lze vyhledat pomocí klíčových slov „Saltstraumen timetable 2016“ vyhledat konkrétní rozvrh, kdy by mělo docházet k přílivům a odlivům vody. Během čekání na proud jsme dokoukali Kraftidioten a Vojta nám zpíval v autě.

Celý proces přesunu vody trvá několik desítek minut a uvedený údaj v rozvrhu zřejmě odráží čas s maximálním průtokem vody. Nejlépe je Saltstraimen vidět z dlouhého mostu, po kterém se jede z jihu směrem k Bodø. Celý proces je hezká podívaná, ale mnohem hezčí by byla pokud by nepršelo. Původně jsem přemýšlel, že bychom mohli do Bodø zajet do sauny, byla zde totiž největší veřejná sauna na světě, ale bohužel už byla v této době uzavřena.

Jeli jsme za špatného počasí dál na sever cestou přes známý přístav Narvik, kde probíhala významná bitva o Narvik za druhé světové války. Bohužel jsme neměli moc čas ani náladu toto město jakkoliv projíždět. Zaujal nás zde obří zavěšený most, který se právě stavěl. Byly hotové pilíře a závěsná lana mezi nimi. Z celodenní cesty a neustálé hudby mě začala bolet hlava a z koukání do počítače i oči. Byl jsem rád, když jsme konečně našli místo na spaní na louce poblíž Bjerkviku. Druhé auto nás po drobných problémech našlo, ale chvíli to trvalo. Udělali jsme si k večeči pohanku s rajčaty, což mě velice příjemně chuťově překvapilo a nominoval jsem toto jídlo na jedno z nejlepších na výletu.

Lyngenské Alpy

Konečně Lyngen

12. den

1.9.2016

Bjerkviku → Lyngen

Už se všichni těšíme do pronajmutého domu v Lyngenských Alpách. Dnes nastal ten významný den, kdy bychom už neměli spát ve stanu, který ani toto ráno neměl šanci uschnout. Ráno pršelo, ale hned jak jsme vyjeli se vyčasilo. V Bardufossu jsme půl hodiny počkali na revizi LPG stanice, nabrali plyn a pak jsme jeli zase směle skoro zadarmo dál. V rádiu pouštíme přes transmitter Vojtovy hitovky z telefonu, které jsme od něj včera slyšeli na živo. Druhé auto v Nordkjosbotnu vyzvedává Tomáše, devátého člena naší výpravy, který přiletěl do Tromsø letadlem. Pobyde s námi 15 dní v Lyngenu a pak poletí zase zpátky. Okolo 15:15 dojíždíme k domu v Lyngenu. Zavolal jsem majiteli, abychom se domluvili na tom, kdy může přijet. Řekl, že dům je otevřený a pokud je něco v nepořádku, mám mu to dát vědět.

Zjistili jsme, že obrázky z Airbnb nelhaly a místo je opravdu tak úžasné, jak to vypadalo. Kromě toho jsme zde také poprvé za výlet viděli soba. A ne ledajakého. Pásl se nám přímo pod okny a zjevně se cítil spíš jako ovce než jako sob. Měl okolo sebe totiž neustále stádo ovcí, o které se staral a které ho věrně následovaly ať už šel kamkoliv. Neustále nám také tyto ovce lezly před objektiv, když jsme chtěli zachytit soba.

dsc03826

Obhlédli jsme dům a rovnou zapnuli saunu. Zjistili jsme, že vířivka už běží a tak jsme neváhali a rovnou ji také využili. Během pobytu ve vířivce se nám stýskalo po dobrém českém pivě, od kterého už jsme měli dlouhý absťák a tak nás během kreativní chvilky napadlo, že bychom mohli jet na nákup piva do Finska, kde je levnější. Minulý rok v zimě jsem navštivil finské Rovaniemi v laponské oblasti a překvapilo mě, jak levné je tam pivo vzhledem k tomu, kolik obvykle stojí v severských zemích. Jako první věc, co jsem udělal po opuštění vířivky bylo to, že jsem si na mapě našel nejbližší finské městečko, které se jmenovalo Kilpisjarvi a zjistil jsem že je vzdušnou čarou je asi 60 km daleko, což nebylo tak hrozné. Dočetl jsem se, že v tomto hraničním městě je velký K-market, kde se podle hodnocení dá koupit pivo a stojí od cca 2,25 € za 0,5l (ano, to je na norské poměry docela levné).

dsc03676

Po třetím saunování jsem se rozhodl vyzkoušet místní moře a kromě toho, že jsem si cestou na boso rozřízl nohu o mušle, to byl výborný zážitek, který jsem si ještě rád párkrát zopakoval. Překvapivě nebylo moře ani zdaleka tak studené jak by člověk v těchto severských končínách očekával. Jediný problém bylo to, že bylo od sauny vzdálené asi 50 metrů a to po nepěkně kamenitém pobřeží. Večer přijela Marita, která nám spolu s Nilsem pronajímá dům. Optala se nás, zda je vše v pořádku, řekla nám, že neví co je to router a s omluvou, že má v autě unavené děti, nás opustila.

První flink

13. den

2.9.2016

Fylkesveg

První pracovní den jsme pojali značně ležérně. Po dlouhém cestování jsme se všichni plnohodnotně vyspali a potom jsme si dali snídani v podobě míchaných vajíček, která nám na našem jídelníčku pár týdnů chyběla. K tomu jsme klasicky pojedli norský jogurt. Nebyl tak dobrý jako islandský Skyr, který tu občas také prodávali, ale byl levnější a ve větším balení. Po snídani jsme se pomalu pustili do práce dokud jsme odpoledne nezačali hrát Dostihy a sázky. Ještě nikdy jsem v této hře nehrál tu část se sázkami a tentokrát jsme ji poprvé vyzkoušeli. Ke konci to byla dost velká přehazovaná, kdy se peníze sypaly od jednoho hráče k druhému a zase zpátky, ale dohrát se to dalo – po polovině dne pouze s krátkou pauzou na pozorování přepychového západu slunce.

Dnešní den měl být hlavně ve znamená odpočinku po dlouhé cestě. Rozhodli jsme se místo večeře trochu pogrilovat a tak jsme zajeli do obchodu pro maso a brambory. Původně jsme chtěli ryby, které jsou v Norsku levnější než maso (59 NOK/kg), ale bohužel v našem lokálním krámku s benzínkou nebyly. Našli jsme v krámku na norské poměry levné pivo Steidel za krásných 22 NOK a tak jsme pro každého něco málo nakoupili. Chuť byla sice na úrovni naředěného Gambrinusu s destilovanou vodou, ale i tak pivo přišlo k chuti.

dsc_1461

Večer jsme po grilování masa šli do vířivky. Během pobytu v ní se začala rýsovat vůbec nejsilnější polární záře, kterou jsme v Norsku viděli. Rychle se pohybovala a kromě azurového odstínu se místy vykreslovala až do oranžova. I na podruhé bylo vidění polární záře parádním zážitkem. V noci jsme ještě založili tradici v podobě nočního hraní Unreal Tournament 2004.

Výlet na Blåvatnet v Lyngenských Alpách

14. den

3.9.2016

Fylkesveg

Co čert nechtěl, dneska je sobota. A v sobotu nikdo nepracuje a ani to po nás nikdo nechtěl. Rozhodli jsme se, že pojedeme někam na výlet. Trochu problém byl, že většina lidí vstala až někdy mezi 9 a 10 hodinou, takže z původních optimistických plánů v podobě dobytí nejvyšší finské hory Halti sešlo. Rozhodli jsme se tedy pro mnohem kratší výlet na Blåvatnet (http://www.ut.no/tur/2.14998/) uprostřed Lyngenských Alp. Byla to několikakilometrová cesta k jezeru přímo pod Lyngenskými ledovci. Lyngenské Alpy jsou vysoké jen něco přes 1000 m. n. m., ale vypadají jako obrovské velehory srovnatelné s tím, co jsem viděl v Himaláji, na Kavkaze nebo ve Švýcarských Alpách. Už v nějakých cca 600 m. n. m. se objevují ledovce a směrem nahoru od nich jdou příkré špičaté štíty bez jakéhokoliv náznaku zeleně. Něco, se dá najít v Nepálu až ve výšce okolo 4000 m. n. m.

dsc03707-panorama
Lyngenské Alpy, cesta na Blavatnet

Procházka

15. den

4.9.2016

Fylkesveg

Bohužel celou neděli mělo pršet a tak jsme se většinu času trávili v domě. Zahráli jsme si Dominion a odpoledne, když na chvíli přestalo pršet, tak jsme se šli podívat k mostu v Nord-Lenangenu. Cestou na chvilku vysvitlo slunce a vytvořilo se takzvané „černé světlo“.

Práce

16. den

5.9.2016

Fylkesveg

Celý den jsme strávili prací, k tomu jsme doplňkově využili saunu a vířivku. Vojta udělal worshop, kdy vysvětloval React a Redux.

Výlet do Tromsø

17. den

6.9.2016

Tromsø

V Norsku není hezké počasí zdaleka každý den a tak jsme se dohodli, že na hezké dny budeme plánovat výlety bez ohledu na to, zda jde o pracovní dny. Kdo chtěl mohl se přidat a kdo ne, mohl zůstat doma. Toho druhého dnes využil jen Vojta.

dsc03983-panorama

Dnešním cílem bylo Tromsø, největší město na severu a podle mnoha hodnocení i jedno z nejhezčích norských měst. Nachází se v krásné severské krajině uprostřed hor a fjordů. Je zde mnoho severních nej. Tak například je zde nejsevernější univerzita na světě, která má ještě navíc i pracoviště na Špicberkách.

Z Lyngenu se do Tromsa dá nejlépe dostat trajektem. Cesta má celkově asi  50 kilometrů a za dobrého počasí, jaké jsme měli my, je cesta neskutečně fotogenická. Na trajektu jsme potkali Nora, který si na kole projíždí celé Norsko, od Nordkappu až na daleký jih. Dali jsme se do řeči a říkal, že mění práci a bude se kvůli ní stěhovat do Etiopie, tak využívá měsíc volna právě tímto způsobem. Jeho žena prý bude čekat na úplném jihu Norska se šampaňským.

dsc04101

 

V Tromsø jsme zaparkovali blízko velice podařené Arktické katedrály. Mívám pocit, že málokterá stavba z novodobé architektury mívá nějaký zajímavý nápad. Ale právě Arktická katedrála nebo Halgrímskirkja v Reykjavíku nápady mají.

dsc_6256
Tromsø

 

Nad městem Tromsø se tyčí mnoho kopců a chtěli jsme se podívat na město z některého z vrcholků. Vybrali jsme si relativně nenáročný kopec Fjellheisen, kam vede lanovka, ale také turistická cesta. Asi po hodině jsme dorazili na vyhlídkovou plošinu nad městem, odkud byl hezký výhled. Bohužel se nám trochu zatáhla obloha.

dsc04171-panorama
Tromsø

Po sestupu z kopce jsme se vydali po známém mostě přes fjord přímo do centra města. Během hledání informačního střediska jsme prošli prakticky celý střed města, nakoupili jsme pohledy, suvenýry a pohrávali jsme si s myšlenkou zajít do arktického muzea. Nakonec nám postačilo vyfotit se s velrybími harpunami před muzeem. Rozhodli jsme se večer grilovat a tak jsme nakoupili 3,5kg lososa (celkem za 350 NOK). Ještě jsme si udělali krátkou zajížďku pro LPG a pak jsme museli spěchat, abychom stihli trajekt do Lyngenu a nemuseli čekat hodinu na další.

Večer už Vojta čekal s nachystaným prknem pro lososa. Dělá ho speciálním způsobem, kdy dá osolený filet na dřevo, obmotá ho drátem a peče jej z boku lehce mimo oheň. Losos má potom hezkou krustu a zároveň není úplně vypečený uvnitř, což je vynikající kombinace. Po výborné večeři jsme opět nepohrdli vířivkou a saunou. Tyhle dvě věci jsme využívali až na pár výjimek každý den.

Práce

18-19. den

7–8.9.2016

Fylkesveg

Výstup na nejvyšší horu Finska – Halti

20. den

9.9.2016

Fylkesveg → Halti

Na dnešní den jsme měli od Nilse slíbenou loď, se kterou jsme chtěli jet na moře chytat ryby, ale Nils na nás nějak zapomněl a tak jsme si museli udělat jiný program. Rozhodli jsme se navštívit nejvyšší horu Finska – Halti. Celkem paradoxně se na ni nechodí z Finska, ale z Norska. Jde k ní sice dojít z Kilpisjarvi, ale je to výlet na několik dní a tolik času jsme neměli. Vydali jsme se trajektem z Lygeidetu do Olderdalenu a odtamtud jsme jeli údolím Kåfjorddalen k místním dolům, a po prašné cestě stále dál. Někde jsem četl, že cesta je na hranici sjízdnosti osobním autem. I když to tak z počátku nevypadá, musím tomu dát za pravdu. Auto tam dost trpí, protože v cestě je spousta děr a kamenů.

Na konci cesty u jezera Guolasjávri je krajina tak zajímavá, že určitě stojí za tu příšernou amortizaci, kterou auto po cestě k němu muselo prodělat.

Cesta údolím sice na mapě vypadá relativně krátce (tak 15km), ale vzhledem k tomu, že autem se na mnoha místech jede doslova krokem, je nutné počítat s nějakou časovou rezervou. Cestou se nám otevírá úplně jiná krajina, než na jakou jsme z Norska zvyklí. Všechno vysoké a živé v nelidských podmínkách vnitrozemské náhorní plošiny umírá a tak je zde jen spousta kamenů, brusinek a trávy.

dsc04407
Jezero Guolasjávri

Když jsme přijeli na parkoviště k jezeru Guolasjávri, které je výchozím místem pro výstup ne nejvyšší finskou horu Halti, překvapilo nás jaká tam je zima. Příšerně zde foukalo a teplo také rozhodně nebylo. Těch 600 nastoupaných výškových metrů a větší vzdálenost moře byly těžce znát. Než jsme dorazili z Lyngenu k parkovišti byla to dlouhá cesta a my vycházeli na trek až někdy odpoledne, což není příliš doporučeníhodný přístup.

dsc04434-panorama
Výstup na Halti

Na hřebenu se od nás oddělila většina skupinky, která už nechtěla dál trpět chozením po velkých kamenech a my pokračovali na horu jen ve čtyřech. Přešli jsme několik dalších horizontů a dostali jsme se až k finské hranici aniž bychom měli tušení, kde přesně se to ten nejvyšší vrchol nachází. Náhorní plošina hory Halti je obrovská a my nevěděli, který vrchol je ten správný. Došli jsme na vrchol jedné z hor a prohlásili ho za hlavní vrchol. Nahoře příšerně foukalo a tak jsme udělali jen několik rychlých fotek a následoval rychlý sestup dolů. Cestou zpět jsme to vzali jinou cestou než jak jsme lezli nahoru.

Když jsme došli na parkoviště, druhé auto už odjelo. Chtěli jsme nastartovat, jenže to nešlo. Nejel s námi  totiž Dan, jež jako jediný autu rozumněl. Pokoušeli jsme se auto nastartovat pěkně dlouho a Vojta se šel dokonce i podívat do motoru. Nakonec se to nějakým zázrakem chytlo, ale nikdo nechápal proč. Dan nám to pak vysvětlil tak, že auto startuje na plyn mnohem hůř, pokud je nízká teplota a i pokud přepneme na benzín (což jsme udělali), tak to nejde nastartovat hned. Cestou domu jsme s Vojtou měli těžce filozofickou náladu a probírali jsme mnoho historických, politických i ekonomických témat. Doma jsme uvařili večeři a v noci se po krásném západu slunce objevila na obloze slabší polární záře.

dsc04530

Chytání ryb v severním Norsku

21. den

10.9.2016

Nord Lenangen

Po úspěchu s minulou rybářskou výpravou jsme se rozhodli ještě jednou lovení ryb zopakovat. Od Nilse, našeho pronajímatele, jsme si za 1250 NOK půjčili loď, která měla „pod kapotou“ 90 koní, mapu a sonar na hledání ryb. Byla v něm vidět hloubka dna, pohyb v moři a také samotné ryby. Z počátku nám přišlo používání radaru přišlo jako podvádění v počítačových hrách, ale nakonec jsme zjistili, že ani lovení ryb s radarem není tak jednoduché, jak to vypadá. Protože nás bylo na jednu loď moc, rozdělili jsme se na dvě části a domluvili jsme se, že jedna část pojede dopoledne a druhá odpoledne. Celkem nás překvapila drobná (ale skoro významná) příhoda, která se stala, když jsme šli po molu k lodi. Vojtovi spadla mikina a nám všem zase spadla brada, když jsme viděli ležící klíče od auta na molu těsně u mezery, která ústila do moře, odkud prosvítaly mořské hvězdice na dně. Uvědomili jsme si, že to jsou naše jediné klíče od auta a hlavně, že jsou to i jediné klíče od auta vůbec. Vzhledem k tomu, že kromě odemykaní asi obsahují i nějaký imobilizér, mohl by být docela solidní problém s tím, pokud bychom je utopili.

dsc04617
Rybaření v Nord Lenangenu

Na lodi jsme projížděli několik míst, která byla v mapě vyznačena jako potenciální rybářská naleziště a teprve po hodině a půl jsme konečně našli to správně místo. Vytáhl jsem na jeden nához dvě tresky šedivky a Martin další 3. Tahat je z 90 metrové hloubky nebyla žádná legrace. Jedna z tresek byla ještě malá, tak jsme ji pustili. Celkem jsme jich nachytali 7 a úplně ke konci Vojta prohlásil, že mu zabralo něco většího. Pár minut s rybou zápolil, ale nakonec ji vytáhl. Když jsme  z lodě uviděli, jak se ve spirále blíží k nám, překvapilo nás jak je velká. Byla to čtyřkilová treska necelý metr dlouhá. Věděli jsme, že už máme naloveno a musíme nechat nějaký prostor i odpolední skupince. Ta se toho nebála a večer přivezla dalších 13 šedivek. Náš jídelníček na mnoho dalších jídel byl už jasný.

 

Výstup na nejmenovanou horu v Lyngenu

22. den

11.9.2016

Lyngen

Když jsme vstali, nemohli jsme se domluvit, co podnikneme, tak jsme se nakonec rozdělili na tři skupinky. Večer se mělo zkazit počasí a tak jsme ještě chtěli využít hezkého dne.

Původně jsme chtěli odjet na Lofoty a pobýt tam do dalšího dne, ale cesta by byla dlouhá a počasí nejisté. Mělo dnes hodně pršet a museli bychom jet i spát v dešti. Kromě toho Lofoty nejsou na den, ale spíš na týden nebo i víc. Byl by to příliš odbytý výlet a to jsme nechtěli. Proto jsme tento výlet zavrhli a rozhodli jsme se udělat místo toho pár menších výletů. Problém byl v tom, že jsme nevěděli jakých. Sámské muzeum na druhé straně fjordu bylo jako skoro vše v neděli zavřené a na delší výlety bychom dorazili příliš pozdě. Náš původně ambiciózní plán na návštěvu norsko-švédsko-finského trojmezí zůstal pro tento den naštěstí nenaplněn. Neměli bychom šanci tam dojet a stihnout to.

dsc04700-panorama
Pohled na údolí Nord Lenangenu

Někteří z nás nakonec zůstali doma, další vyrazili na lehký výlet okolo nějakého jezera a já, Vlčák a Tomáš jsme měli tendence šplhat někam do kopců. Rozhodli jsme se vylézt na horu, jenž se tyčila blízko našeho domu. Slibovali jsme si od toho hezké výhledy na Nord Lenangen. Cesta nahoru utíkala až hanebně rychle a naše svižné tempo tomu dost napomáhalo. Shora byl vskutku pěkný výhled a hnaly se nad námi fotogenické mraky. Pod vrcholkem jsme si dali oběd v podobě tuňáka, kterého jsem začínal mít plné zuby, protože ho zde jím až příliš často. Cestou dolu jsme měli spoustu času a tak jsme se rozhodli, že natrháme borůvky a uděláme plněné knedlíky nebo borůvkový koláč. Asi po hodině jsme naplnili skoro celou 1,5 litrovou lahev, usoudili jsme, že by to mohlo stačit a vrátili jsme se domu.

Práce

23. den

12.9.2016

Fylkesveg

Odjel Tomáš, venku vládne mordor, bolí mě záda a jediná pozitivní věc na tomto dni byl upečený borůvkový koláč, který udělala Bára s Oskarem z borůvek, co jsme nasbírali včera.

Trojmezí Finska, Norska a Švédska

24. den

13.9.2016

Fylkesveg → Kilpisjarvi

Dnes měl být poslední hezký den a tak jsme se rozhodli pro celodenní výlet v podobě norsko-švédsko-finského Trojmezí. Konečně jsme vyrazili do Kilpisjarvi, kam jsme chtěli jet hned od začátku našeho výletu kvůli levnějšímu pivu. Vlčák si objednal nějaký balíček od PPL a tak se rozhodl, že bude místo výletu doma pracovat a počká na doručení. Věc, kterou jsem nepochopil byla adresa našeho domu. Protože to skoro vypadalo, že žádnou adresu náš dům nemá. Ta, kterou uvedl majitel na Airbnb byla značně obecná a ukazovala na okruh velký jako menší metropole. Dům jsme našli tím způsobem, že jsem si projel část Lyngenu přes Google Street View a zaznamenal si přesné GPS souřadnice. V této oblasti není prakticky žádná silnice mimo hlavní cestu, takže to nebylo zase tak těžké. Nicméně vysvětlit poště kam má balíček doručit nebylo úplně snadné.

Asi po třech hodinách jsme dorazili do Kilpisjarvi. Celkem překvapivě jsme přejeli toto na mapě zřetelně vyznačené místo, protože to byla spíš vesnička. Zajeli jsme do K-marketu a nakoupili jsme něco na snídani. Dal jsem si klasické skořicové šneky, islandský skyr a na doma jsme koupili několik piv Lapin Kulta. Ve Finsku jsme na rozdíl od Norska potkávali mnoho sobů všude podél cesty.

dsc04781-panorama
Pohled k jezeru u Kilpisjarvi

Na trojmezí se dá dojet z Kilpisjarvi lodí, ale na to ještě do důchodu nemáme nárok, takže jsme vyrazili pěšky. Cesta tam i zpět byla dohromady asi 22 kilometrů dlouhá a vedla se pěknou finskou krajinou s nízkými břízkami a oblými nezalesněnými kopečky, kde se nesměly sbírat borůvky. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli docela daleko, jsme opět na túru vyrazili docela pozdě, nicméně problém s tmou zde prakticky nebyl. Trojmezí, nebo-li střet hranic tří států bylo opravdu hezké. Byl zde hraniční kámen přímo v jezeře, kam se nedalo dostat jinak než po dřevěných lávkách.

dsc04858-panorama
Trojmezí Norska, Švédska a Finska

Cestou zpátky jsme šli hodně rychle, protože jsme potřebovali odvézt Vojtu na autobus z Nordkjosbotnu. Dnes odlétal z Tromsa, protože nechtěl absolvovat znovu vyčerpávající několikadenní cestu na jih. Původně chtěl až do Tromsø, což pro nás ale znamenalo o dvě hodiny času navíc a tak jsme ho chtěli posadit na autobus z Nordkjosbotnu. Sice jsme dojeli o cca 10 dříve než autobus měl odjíždět a našli jsme zastávku, ale z nějakého záhadného důvodu autobus nejel. Museli jsme ho tedy odvézt až do Tromsø. Zjistili jsme, že poslední trajekt z Breivikedetu do Svensby stíháme hodně na těsno a tak jsme museli zrychlit abychom ho stihli. Večer jsme ještě grilovali tresky a lososa. Místo večerní sauny jsme tentokrát hráli počítačové hry až do dvou do rána.

Práce

25–26. den

14–15.9.2016

Fylkesveg

Cesta zpět

Balíme zbytky

27. den

16.9.2016

Fylkesveg → Umea

dsc04979-panorama

Ráno balíme poslední zbytky a okolo 9:30 vyjíždíme směrem na Prahu. Projíždíme opět přes Kilpisjarvi a pak odbočujeme do Švédska. Celý skandinávský sever je krásný. Norsko má vysoké hory a fjordy, Finsko má zajímavou prázdnou krajinu ve které jsou vidět hlavně kopečky a jezera. Švédsko je zase úplně jiné – má travnaté louky, hluboké lesy a ladně vinoucí se silničky uprostřed nich. Ve vesnicích jsou barevné dřevěné domečky (v barvě převažuje falunská červená) a i nové stavby dodržují tento tradiční styl, což je skvělé. Nikdo se nepokouší být přehnaně originální a domy tak dobře sedí do krajiny. Jsou zde perfektní dálnice, na kterých se dá jet příjemných 100 km/h a okolo dálnic jsou ploty, aby se předešlo střetům se soby či losy. Líbí se mi místní zvyk, kdy si lidé v těchto zemích velice často na zahradě vyvěšují prapor nebo vlajku, protože jsou pyšní na to, kde žijí.

Nevím, zda je to tím, že v Norsku se střetávají hory a moře, ale ve Švédsku jsme potkali mnohem lepší počasí. Za celé tři dny, kdy jsme Švédskem jeli, zde vůbec nepršelo a většinou svítilo slunce. Na to jsme z Norska opravdu zvyklí nebyli.

Večer jsme sjeli přímo z dálnice poblíž města Umea na jakousi štěrkovou cestu a po pár kilometrech jsme u ní zakempili. S Vlčákem jsme přespali pod širým nebem, i když zde v noci klesla teplota několik stupňů pod bod mrazu.

Napříč Švédskem

28. den

17.9.2016

Umea → před Uppsalou

dsc05004
Poblíž Umey ve Švédsku

Ráno bylo jedno z nejlepších. Pořádná švédská zima v kombinaci s čistou oblohou. Když se začalo rozednívat, probudil jsem se zimou. Dost neprozřetelně jsem si včera sundal před spaním ponožky a teď jsem dost trpěl. Rozhodl jsem, že za těch pár minut utrpení to stojí a začal jsem si oblékat ponožky. Mám trochu těsný spacák a tak jsem si musel sednout. Pořád jsem byl dost zakuklený ve spacáku a když jsem se chtěl překulit, omylem jsem spadnul zády Vlčákovi na hlavu a probudil ho. Nakonec jsme už neusnuli a začali jsme pracovat na probuzení ostatních. Začalo to tím, když jsme na Internetu zjistili, že má za 6 minut v 6:01 svítat. Říkali jsme, že by bylo hezké pustit nějakou pěknou hudbu na vstávání. Po přirovnání našeho přespání k filmu Into the wild jsme našli pár písniček od Eddie Veddera a pustili je.

Náš hudební výběr pokračoval skupinami Jethro tull a při východu slunce hrálo album Takk od Sigur Rós. Takk shodou okolností znamená ve všech severských zemích „děkuji“ a rádi jsme to říkali při interakci s domorodci s přehnaně norským přízvukem.

Celý den jsme strávili na cestě. Bylo příjemné počasí a všude okolo nás byla krásná švédská krajinka. Prakticky celý den jsem hrál dnes skoro prehistorickou počítačovou hru Pharaoh, s níž člověk bez problému dokáže zabít úplně celý den, aniž by dohrál jedinou misi. Včera jsem podobným způsobem hrál další hru mého mládí – Heroes 3. Člověka bohužel nebaví pořád třídit fotky nebo psát cestopis.

Několikrát jsme se chtěli někde zastavit, ale vždy jsme zajímavosti nějakým způsobem přejeli, když jsem nedával pozor. Když jsem viděl název Höga Kusten se symbolem zajímavosti, rychle jsem si na počítači otevřel průvodce od Lonely Planet a vyhledat tuto frázi. Zjistil jsem, že se jedná o jeden z nejdelších zavěšených mostů na světě. U mostu jsme si udělali příjemnou zastávku a pokračovali dál. Dojeli jsme až před Uppsalu. Po krátkém hledání místa na spaní jsme našli takový schovaný kout u cesty, ale příliš mě nenadchl, tak jsme se cestou pro vodu k benzínce podívali ještě na jedno moje vytipované místo. Kupodivu splňovalo skoro přesně naše sny a touhy o tom, jak by místo na spaní pod širým nebem mělo vypadat. Louka dál od hlavní silnice s malou álejí bříz a opuštěnou stodolou pro případ, že by začalo v noci pršet. Opět jsme spaní pod širákem zvolili jen já a Vlčák a s použitím kompasu jsme si ustlali přesně tak, abychom viděli východ slunce mezi stromy.

Uppsala a Öland

29. den

18.9.2016

Uppsala → Öland

Dnešní noc byla minimálně o deset stupňů teplejší a rozednívalo se asi o 15 minut později. Jednak je každý další den v těchto oblastech rozdíl několika minut a také hrálo velkou roli to, o kolik stovek kilometrů na jih jsme za včerejšek popojeli.

Ráno nám opět zpříjemnila dnes už skoro tradiční hudební produkce. Když člověk spí venku, dříve si všimne světla a mnohem dříve vstává než lidi ve stanech. Východ slunce byl famózní, byť trochu krátký, protože po chvíli slunce zašlo za mraky.

Dnes jsme plánovali dojet na ostrov Öland. Zběžně jsem ještě v Norsku hledal zajímavosti, které bychom mohli projet ve Švédsku a kupodivu opravdu velká koncentrace zajímavostí byla právě na tomto ostrově.

Uppsala je docela známé město a mrzelo by mě ho nevidět, tak jsme se v našem autě dohodli, že ho jen narychlo projedeme. Cestou jsme se zastavili na předměstí města v Gamle Uppsale. Je tam staré pohřebiště, kde údajně odpočívají i hrdinové ze starověké ságy Beowulfa. Byl tam hezký kostel a udělali jsme si krátkou zastávku. Potom jsem Dana navigoval k světoznámé uppsalské katedrále, která je opravdu famózní. Krásný cihlový vnějšek v kombinaci s obrovskými rozměry gotické katedrály je něco, co dokáže zapůsobit. Šel jsem se podívat dovnitř a interiér byl ještě lepší než pohled zvenku. Byla neděle a uvnitř katedrály, která mi uvnitř trochu připomínala Katedrálu svatého Víta, zpíval sbor.

dsc05065
Katedrála v Uppsale

Po Uppsale jsme projeli Stockholmem, severskou metropolí, kterou opravdu doporučuji k návštěvě. Už jsem zde dříve byl a měli jsme v plánu využít toho, že zde máme auto a můžeme se podívat někam dál, kam se letadlem nedá dostat.

V odpoledních hodinách jsme přejeli po dlouhém mostě na druhý největší ostrov Švédska – Öland. Ve středověku byl prý Öland nejbohatší  částí Švédska, i když to dnes už není vidět. Na ostrově je dodnes asi 400 větrných mlýnů, se kterými se dá otáčet podle směru větru a prakticky celý ostrov je jako jedna velká pastvina a pohřebiště. Je zde opravdu mnoho starých pohřebišť označených menhiry, které jsou občas popsány runami.

Po příjezdu jsme jeli nakoupit do Farjestaden, kde dost netypicky měli otevřeno i v neděli. Potkali jsme se tu s druhým autem a pak jsme začali s projížďkou po ostrově. Měli jsme v plánu projet ostrov proti směru hodinových ručiček po okružní silnici a skončit v Borgholmu. Jako první zajímavou věc jsme potkali runový kámen Karlevi. Runy pocházejí z 10. století a na kameni je zaznamenána nejstarší báseň ve skald verši.

dsc05079
Runový kámen Karlevi

Cestou na jih jsme potkali několik mlýnů s pohřebištěm v okolí, pokračovali jsme nezajímavým kopcem Mysinge, který nám neznámo proč doporučil průvodce Lonely Planet, ale prakticky nic zde nebylo. Zajímavé bylo pobřeží Risingehamn, odkud jsou hezké výhledy na západ slunce. Kousek odtud se nachází místní „stonehenge“ jménem Gettlinge. Jde opět o pohřebiště, kterých je na ostrově velké množství. V případě Gettlinge se jedná o uspořádané kameny do kruhu, což jej odlišuje od ostatních. Ve chvíli, kdy jsme byli u Gettlinge už zapadalo slunce těsně nad obzorem a my jsme ještě neměli jasno, kde budeme spát. Měl jsem plán, že bychom mohli spát za Ottenby v přírodní rezervaci, ale to bohužel nevyšlo. Přírodní rezervace Ottenby je totiž doslova plná zvířat na každém kroku. Je zde spousta srnek, krav, ovcí, zajíců a projížďka autem k majáku zde vypadá jako safari. U nejjižnějšího cípu ostrova hodně foukalo a bylo zde zakázáno kempovat. Rozhodli jsme se jet dál a v Näsby jsme zahli směrem na západ, kde jsem v mapě našel potencionální místo na spaní. Byl tam vysílač s malým lesíkem a žádné krávy okolo jako na pastvinách. Opět už tradičně jsme spali venku.

Poslední den ve Švédsku

30. den

19.9.2016

Öland → Lund → Malmö

Čekalo nás objet ještě polovinu ostrova Öland a pak už jet směrem do Trelleborgu, odkud nám jel trajekt do německého města Rostock. Hned ráno ještě před otevírací dobou muzea jsme se zastavili v Eketorpu, což je středověká vesnice s hradbami okolo. Skoro celá vesnice je výborně zachovalá, byť zde probíhá částečná rekonstrukce. Vše je přístupné a ještě k tomu zdarma.

dsc05280
Eketorp

dsc05254-panorama

dsc05210-panorama

Na východní části ostrova už toho není k vidění tolik jako na západě, ale i tak je to hezké. Další kámen s runami jsme našli ve vesnici Seba. Navštívili jsme také Gråborg – pevnost, o které se všude píše, že je z doby Římské říše, ale ve skutečnosti asi nestojí za návštěvu, protože kromě valu okolo a klenutého vstupu toho zde moc nezůstalo. Kostelíky na Ölandu vypadají trochu jako na Ukrajině. Jsou jednoduché a relativně malé, mezi ty největší, které jsme na ostrově viděli patřil Gärdslösa kyrka.

Na celém Ölandu se hojně pěstují dýně a místní obyvatelé si je pyšně vystavují na ploty nebo před dům. Navíc často zde je kasička, kam můžeme hodit peníze a formou samoobsluhy si koupit dýni.

Našim posledním cílem na Ölandu byl hrad Borgholms slott. Jeden z největších hradů na severu a pravděpodobně také hrad, který je otcem symbolu, nacházejícího se na všech severských památkách nebo na klávesnicích Apple. Z leteckého pohledu hrad vypadá totiž přesně tak, jako symbol pro „Command key“ (⌘). Samotná prohlídka zříceniny hradu nás tolik nelákala a tak jsme si jej prohlédli jen zvenku a potom už jsme v podhradí vařili raději guláš.

Ještě jsme chtěli navštívit Solliden palace, který je letním sídlem švédské královské rodiny, ale už bylo jaksi po sezóně a palác byl zavřený pro veřejnost.

Vyjeli jsme z Ölandu směrem na Malmö a podobně jako v Uppsale jsme chtěli projet centrem města Lund a podívat se na místní vyhlášenou katedrálu. Bohužel město bylo plné jednosměrek a museli jsme se trochu vyhnout úplnému centru.

dsc05322
Turning torso

Posledním městem před naším odjezdem ze Švédska bylo Malmö. Těsně před příjezdem do města jsem stylově dokoukával třetí sérii seriálu Most, který se zde odehrával. V Malmö se nachází nejvyšší budova Švédska, na kterou jsme se chtěli podívat. Tato stavba se nazývá „Turning torso“ (otáčející torzo) a má znázorňovat lidské tělo v rotaci, kdy se otáčí o 90°. Čtvrť, kde se Turning torso nachází se nazývá Västra Hamnen a je to naprosto skvělá ukázka toho, jak urbanisticky vyřešit život ve městě. Jsou zde hezké uličky plné zajímavé novodobé architektury, stromy a vodní kanál. Na pobřeží se nachází hezký park a cesta ideální trasa pro ranní běh po Malmö. Ze západního pobřeží Västra Hamnen je krásný výhled na Oresundský most, který od roku 2000 spojuje švédské Malmö s dánskou Kodaní a poprvé tak od doby ledové je Skandinávský poloostrov připojen k pevninské Evropě. Tento most je necelých 8 kilometrů dlouhý a je nejdelším pevným mostem na světě. Kromě toho se tento most na dánské straně noří do desetikilometrového tunelu, aby nad ním mohly proplouvat velké lodě.

dsc05330
Malmö

Po nákupu v Malmö jsme jeli do nedalekého Trelleborgu, odkud nám jel trajekt do Německa. Přijeli jsme docela brzy, takže jsme se ještě stihli kouknout na velice průměrný film jménem Pixels.

Na trajektu od Stena Line jsme jen velice těžko hledali místo na spaní. Mimo kajuty to moc nešlo a v restauraci to bylo zakázané (i když prý se tam nakonec spalo). Našli jsme malý prostor poblíž schodů u našich českých kolegů, které jsme tam potkali. Dan zjistil, že chtějí zpátky do Olomouce, a tak se s nimi domluvil, že je tam z Prahy odveze.

Poslední noc na cestě jsme zakončili velice stylově. Vlčák koupil žvýkací tabák a aby nám noc lépe utíkala hned jsme ho vyzkoušeli, ještě se k nám odvážně přidala Bára s Oskarem. Ne snad, že by nám žvýkací tabák chutnal, ale při návštěvě cizích zemí by se mělo vyzkoušet všechno, abychom došli k objektivnímu poznání. Zajímavé na žvýkacím tabáku je to, že pokud na něj nejste zvyklí, hravě pomocí něj dokážete dohnat kamarády, kteří jsou svoji mírou opilosti o tři piva před vámi.

A zase doma

31. den

20.9.2016

Rostock → Berlín → Praha

Poslední den jsme dorazili v 5:30 do německého Rostocku a odtud už jsme ujížděli vstříc České republice po rychlých německých dálnicích. Lehce po poledni jsme byli v Praze, kde nás už čekalo pouze rozebrání věcí a půlhodinová sprcha.

Závěr

Celkové hodnocení výletu většínou počítám podle toho, jak moc mi na něm utíká čas a jak moc se těším zpátky domu. Jsou země, kde se člověk těší domu skoro pořád (že jo, Maroko) a naopak jsou země, kde můžete strávit měsíc a pořád vám to nestačí. To byl právě případ severního Norska, tam mi čas utekl snad vůbec nejrychleji, co jsem zažil. Možná za to může i relativně neobvyklý způsob cestování s přepychem v podobě velkého auta, krásného domu a skvělé sauny.

Obdivuji lidi, kteří to dočetli až sem, protože dali více než hodinu svého času do čtení příběhu někoho úplně cizího. Jedná se zatím o můj nejdelší cestopis, který asi zase chvíli nepřekonám. Doufám, že cesta bude někoho inspirovat k tomu, aby vyjel do dalekých severských končin a užíval si tamní neotřelé přírody. V tomto článku kladu poměrně velký důraz na zaznamenání zajímavých věcí, vhodných míst na spaní a lokálních cen, takže doufám, že by mohl být tento článek pro někoho užitečný. Pokud se tak stane, budu rád, pokud mi napíšete do komentářů zda vám článek pomohl a případně jak.

Výdaje

Na osobu:

  • Ubytování: 9 300 Kč
  • Nákup v ČR: 1 700 Kč
  • Nákupy v Norsku: 2 300 Kč
  • Benzín, mýto, trajekty: 10 000 Kč (trajekty tvoří tak 30%)
  • Půjčovné za loďě a nouzové přespání: 1800 Kč
  • Celkem: 25 100 Kč
Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Userte.ch jako vývojář hybridních aplikací. Kromě toho přednáším na CodeCamp.cz, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

4 komentáře

  1. To je fakt nádhera, děkuju za skvělou inspiraci, Norsko plánuji na příští rok.
    Taky super fotky, čím jsou pořízené, …a jakým sklem?

    Díky Dan

    • Není zač, jsem rád, že tě to inspirovalo. Jinak většina fotek je pořízena zrcadlovkou Sony a200 s objektivem Sigma 17-70mm. Pár širokoúhlých fotek je potom ze Sigmy 10-20mm a něco málo je i z Minolty AF 70-210mm.

  2. Hele, Johne, to je dobrý (a to jsem tomu moc nedávala, vzhledem k tomu, že jsem ten Islandskej cestopis zavrhla asi po čtyřech odstavcích) (-:

Odeslat komentář