Cestopis z Maroka – skvělé země plné zlých lidí

Dojmy z cestování po Maroku

Tahle země na severozápadě Afriky má skoro všechno, co by si cestovatel mohl přát – je nám geograficky velmi blízko a kulturně přitom je velmi vzdálená. Patří mezi těch pár vyvolených zemí, které jsou i po tragickém „Arabském jaru“ stále stabilní. Ekonomicky je země na africké poměry velmi bohatá. Ve srovnání se zeměmi, které známe, je na tom Maroko podobně jako například Ukrajina, Arménie a mnohem lépe než třeba taková Moldávie.

Podobně jako v Indii panuje obdiv ke všemu, co je britské, zde v Maroku panuje obdiv ke všemu, co je francouzské. Každé auto je Peugeot nebo Renault, všude se dá koupit nepříliš dobrý sýr „Veselá kráva“, jogurty Danone nebo naivní voda Evian (přečtěte si to pozpátku a zasmějte se). Padesát let budovaný francouzský vliv z koloniální éry je v Maroku stále patrný ve všudypřítomných francouzských nápisech, ale třeba i v rozvinuté železniční síti evropských standardů. Po železnici se dá výborně dopravovat po celé zemi severně od Marrákeše.

Ohledně jazyka je situace velice výhodná pro francouzsky mluvící cestovatele. Prakticky každý Maročan vládne francouzštinou. Angličtina se zde vyskytuje také, ale relativně málo a není vždy snadné najít někoho, kdo se s ní bude umět dorozumět. Neznalost francouzštiny nás stála mnoho času a občasných nedorozumění. Nicméně většinou to nebylo nic zásadního. Občas narazíte na člověka, který umí kromě arabštiny a francouzštiny také španělštinu, italštinu nebo němčinu. Někteří prodejci v turistických městech zvládají dokonce i některé věty v češtině. Není úplně neobvyklé, když vás začne nějaký prodejce oslovovat jako „kámoše“.

Nejvíce turistů do Maroka směřuje kvůli historickým městům, vysokým horám nebo vyprahlým pouštím. Země má dlouhou historii a její kulturní vliv je široce patrný i například v Andalusii v jižním Španělsku. Dnes patří mnoho marockých měst mezi vyhlášené destinace právě kvůli jejich původní architektuře, která se dnes nachází hlavně uvnitř mediny. Medina v arabštině znamená „město“ a v severní Africe je tímto názvem zpravidla označována část starého města nacházejícího se uvnitř hradeb. Jedná se o obecný název, který nemá kromě významu nic společného s velmi posvátným Saudsko-arabským městem Medina. Mediny v Maroku se potom skládají z bludiští uliček podivně propojených mezi sebou. Mapa je zde naprosto k ničemu a GPS navigace zase bude mít problém s chycením signálu. Kvůli horkému letnímu počasí jsou uličky často velice úzké, domy vysoké a občas i zastřešené (kvůli stínu). Mezi nejvyhlášenější mediny v Maroku patří Marrakeš, Rabat, Meknes nebo Fés. V těchto městech najdete mnoho turistů a také dobrou nabídku ubytování. Ubytování lze najít často přímo v riadu, což bývá jakýsi tradiční marocký dům s hezkým dvorkem uvnitř. V těchto dvorcích sloužících jako společenská místnost se kromě příjemného posezení často nachází také bazén, zahrada nebo krásné ozdobné mozaiky. Právě mozaiky, ozdobné vzory a impozantní brány ve tvaru klíče najdete v mnoha marockých medinách na každém kroku. Stačí se tam trochu ztratit, jinak to vlastně ani nejde. Většinou je ideální taktika projít medinu jedním směrem a po nárazu do městských hradeb se otočit a jít zase jinudy. Časem se tímto způsobem docela dobře zorientujete. Jediná medina, kterou takto nedoporučuji procházet je ta ve Fésu.

Město Fés se chlubí největším bludištěm uliček a také největší městskou pěší zónou na světě. Nutno říci, že pokud člověk nezná, jak se v tomto městě orientovat, tak se v něm dá ztratit opravdu bez problému (jak se v něm neztratit popíšu níže v článku). Pokud se člověk ztratí a nemá vizáž podvyživeného Somálce, téměř určitě se o něj postará nějaký kolemjdoucí obyvatel města, který zbloudilému turistovi naprosto „nezištně“ (zde byste měli cítit velkou ironii) pomůže ukázáním správného směru a i případným často nevyžádaným průvodcovstvím. Za tento akt si potom řekne peníze, za které by se vzhledem k využitému času nemusel stydět ani předseda dozorčí rady největší banky ve Švýcarsku. Pokud člověk nevyměkne a překvapením nedá průvodci žádané peníze, může dojít k výhružkám nebo rozsáhlejším fyzickým dotykům. Já vím, že je to dáno odlišným kulturním prostředím a ekonomickou situací, ve které vyrůstáme, ale nemám rád, když se nespecifikuje, zda je služba placená nebo ne, a poté se zpětně vyžadují peníze, za něco, za co bych já peníze nikdy nepožadoval. Tak například, když vidím zbloudilého německého turistu v Praze, zeptám se ho, zda nepotřebuje pomoci. Pokud bloudí, pomohu mu, ale nikdy by mě nenapadlo říci si za to o peníze. I přes to, že jejich HDP je výrazně vyšší, beru to pouze jako investici do toho, jak pozitivně budou cizinci vnímat náš národ a naši zemi. Když se k nim budu chovat nepřátelsky a vychytrale, budou si tak pamatovat i Českou republiku, a to nechci!

Někteří lidé v Maroku opravdu nevypadají na to, že by za nějaký přátelský pokec a případný spontanní doprovod, kdy navíc říkají, že jdou stejným směrem, chtěli inkasovat peníze. Často to ale dopadne tak, že člověka vezmou do „unikátního berberského obchodu svého kamaráda“, který se ve městě vyskytuje „jedno dopoledne za 14 dní“ a vy máte „to neuvěřitelné štěstí“, že tato neobvyklá konstelace náhodných faktorů nastala právě dnes, když jste tu vy. Zní vám to jako známý citát Paula Coelha: „Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl“? Tak to raději procitněte, tohle to v Maroku funguje pouze pokud dáváte peníze.

Upřímně řečeno, kromě lidí v hotelech a ubytování přes AirBNB jsem zde za 9 dní nepotkal na ulici snad jediného nezištného člověka. Každý si chtěl povídat a každý chtěl naše peníze. Po poučení z Indie jsem měl pečlivě pěstovaný tříměsíční plnovous, abych zakryl svůj původ raného turisty a více zapadal mezi místní Marokánce (všude říkají, že vypadám jako Španěl, kteří jsou Marokáncům vzhledově trochu podobní). Nicméně tato finta pomohla jedině k tomu, že na mě občas mluvili Španělsky a oslovovali mě Alibaba.

Místní lidé pro mě byli v každém ohledu zklamáním. Veškeré iluze o Maročanech a asi i Arabech obecně vzaly za své díky příšerné zkušenosti, kterou jsem si prožil v úplném závěru našeho výletu. Byli jsme okradeni a nutno říci to se bohužel stává na celém světě stále docela běžně. Co se ale běžně nestává je to, že na nás Marokánci vytáhli nože a začali nás násilně cpát do jejich auta. To už není gentlemanské okradení jako v pražské MHD, kdy člověku zmizí z kapsy telefon, aniž by si toho všiml, nýbrž únos a loupežné přepadení se vším všudy. Podrobněji tuto nešťastnou příhodu rozepíšu na konci článku.

Jak se říká, kritiku je potřeba správně načasovat. Začal jsem povídáním o Maroku v dobrém, pak jsem ho zkritizoval a nakonec ho zase trochu pochválím. O čem jsem tušil, že bude na Maroku dobré, byla kuchyně. A má očekávání se naplnila ba možná i něco víc. Dělají se zde vynikající jídla v čele s tajinem, což je jakýsi marocký „eintopf“. Tajin zahrnuje mnoho surovin, které lze využít – většinou se jedná o pomalu pečené maso, zeleninu nebo mořské plody ve speciálním hrnci, kde kondenzovaná pára stéká zpátky na dno nádoby. Kromě tajinu se v Maroku hojně vyskytuje cous-cous (což není myšleno ani tak jako surovina, jako spíše specificky udělané jídlo z této suroviny) nebo kefta. I přes to že nemám nijak moc rád mleté maso, tak kefta mě dostala – jedná se o velmi zajímavě kořeněné mleté maso, které se vypracuje do válečků, napíchne na špejle a peče se na ohni. Chuťově to je úplně jinde, než jakékoliv mleté maso v Hamburku (hamburger, haha…) a podobných specialitkách. Kromě masa je další velkou doménou Maroka cukroví. Doma moc často cukroví nejím, protože mi kromě lineckého moc druhů nechutná a je to na mě příliš suché nebo podivně přeslazené. To jsem ale ještě nepoznal sladkosti z Maroka – většina z nich obsahuje podstatný podíl medu, který dává těstu opravdu poutavou chuť a jemnost. Kromě toho zde bývají pistácie a spousta ořechů. Cukroví (až na výjimky) není tak křehké jako to naše a když do něj člověk kousne, cítí něco, co připomíná víc ořechovo-medovou pastu než drobivé těsto.

Kdybych měl jmenovat jednu věc, která symbolizuje Maroko nejvíce, byl by to mátový silně slazený čaj. U nás se mu v čajovnách často říká „touareg“. Kromě máty obsahuje také trochu klasického čaje (zpravidla zeleného gunpowder), který tomuto nápoji dodává jakousi lehce nahořklou chuť. Ta se potom velmi hodí k přeslazenému vývaru z máty a dělá z něj nebezpečně dobrou kombinaci. Čaj si lze připravit velmi jednoduše i doma – stačí nasypat hodně cukru do vody, tu dovést k varu a povařit několik minut mátu. Na poslední minutu lze přidat gunpowder a vše je hotovo. Možná právě proto, že Maročané pijí tento čaj zhruba 5x denně (prý proto, že se 5x denně modlí) a asi moc nepoužívají kartáček, mají všichni dost zkažené pozůstatky toho, čemu my říkáme zuby. Jejich čaj je opravdu hodně sladký a nějaké dlouhodobější pití chrupu určitě neprospívá (na jednu 2 dcl skleničku se dávají zhruba 2, ale spíš 3 lžičky cukru).

Marocký cestopis

Via Appia a přílet do Rabatu

1.den

30.1.2016

Praha → Řím → Rabat

Naší cestu jsme odstartovali letem z Prahy do Říma, kde jsme měli přestoupit na letadlo do marockého Rabatu. V Římě jsme měli asi 5 hodin času a tak jsme se chtěli jít projít někam dál z letiště Ciampino, které leží na jihovýchodním okraji Říma. Shodou náhod jsme hned vedle letiště narazili na starověkou cestu jménem Via Appia. Připadá vám, že jste tento název už někde slyšeli? Mohlo by to souviset třeba s tím, že je to ta nechvalně prosnulá cesta, o které jsme se v dějepise učili. Po celé délce cesty mezi Římem a Capuou (zhruba 200 km) zde byli ukřižováni otroci ze Spartakova povstání.

DSC01622

Dnes je tato cesta už relativně poničená – staré kamenné dláždění občas chybí anebo je úplně vyměněno za dlažební kostky. I tak zde ale narazíte na úseky, které jsou původní. Jsou v nich zasazené obrovské kameny, už značně obroušené od více než dvoutisícíletého používání. Cesta prochází krásnou viniční krajinou a často je lemována piniemi. Je odtud vidět pořádný kus světa okolo Říma. My jsme skoro dvě hodiny šli po této krásné cestě pořád dál než jsme se otočili zpátky k letišti.

Na letiště do Rabatu jsme doletěli okolo 19h. Vybrali jsme si peníze v bankomatu a koupili si lístek na autobus do centra. Letiště i jeho okolí na nás udělaly hezký dojem, protože vše zde bylo hezky upravené a připadali jsme si jak na letní dovolené u moře. Venku z letiště jsme se zeptali dopravního policisty, kudy se dostaneme na autobus a ten nám velmi ochotně poradil. Dodal také: „Welcome in Morocco“. Tuto větu jsme slýchali ještě mnohokrát, byť mi nikdy potom už nepřišla tak upřímně myšlená jako v tomto případě. Po dvaceti minutách a několika zastávkách nás autobus dovezl na vlakové nádraží Rabat Ville. Ubytování jsme si zařídili už dopředu u Mohammeda přes AirBNB (stálo nás 1537 Kč pro dva). Mohammed nám řekl, že na nádraží v Rabat Ville se můžeme připojit na Internet a napsat mu až tam budeme. Úplně jsem nechtěl posílat SMS za 12Kč nebo volat za kamarádských 60 Kč/min. Pravda, v Nepálu jsme volali ještě za mnohem víc ale to alespoň stálo za to.

Asi po 10 minutách nás Mohammed vyzvedl na nádraží Rabat Ville a zavedl nás k němu domů. Moc toho během cesty nenamluvil a když už tak mluvil hrozně potichu, takže jsem mu na rušných rabatských ulicích rozumněl tak každé páté slovo. Jeho angličtina byla jinak velice dobrá. Ukázal nám jeho spartánsky vybavený byt, kde kromě spousta sbírky Apple produktů nic nebylo. Ještě večer nás vzal Mohammed do místní mediny, kde jsme si koupili vodu. Vodu z kohoutku není radno v Maroku pít. Většinou po ní turisty pár dní trápí střevní kontrakce a nutnost častých návštev sociálních zařízení. Po příchodu zpět na byt jsme v podstatě okamžitě lehli do postele a usnuli.

Kasba v Rabatu, nezajímavé Sale

2.den

31.1.2016

Rabat→ Sale → Rabat

Ještě před tím, než jsme šli do centra Rabatu jsme se zastavili na nádraží, abychom zjistili, jak jezdí vlaky do Marrákeše. Marocké dráhy mají sice web www.oncf.ma, který tyto informace dokáže zjistit, ale za osobní konzultaci člověk nic nedá – zvlášť v neevropských zemích. Na nádraží jsme se zeptali kolik stojí cesta do Marrakeše v 5:45 a lístky po 195 dh do první třídy jsme rovnou koupili.

Cestou do rabatské mediny jsme narazili na hezký udržovaný park, kde i v únoru kvetou růže a mnoho jiných plodů. Medina byla po ránu velmi klidná. Většina obchodů byla ještě zavřená a zrak na nás upínalo jen hrstka lidí, kteří se poflakovali na ulici. Jeden z maročanů, kterého jsme míjeli, nás oslovil s dotazem, zda neumíme náhodou rusky, protože náš jazyk mu ruštinu připomíná. Odvětili jsme, že „nemňógo“, ale i tak jsme si docela rozumněli. Říkal nám o tom, jak navštívil Československo a učil se pracovat s kůží. Právě byl na cestě do svého obchůdku s koženými bundami, který plánoval otevřít. Slušně nás do něj pozval, ale pochopil, že náš směr chůze je opačný. Postupně nám medina čím dál tím více začala připomínat, jak vypadal středověk. Malé uličky se za přítomnosti troubení dopravních prostředků začaly neuvěřitelně rychle zaplňovat lidmi a my pochopili, že medina v Rabatu není žádná historická památka, ale rušné srdce města. Dlouho jsme se bezcílně toulali medinou až jsme zabloudili do slepé uličky narvané starými krámy. Žádní turisté zde již nebyli a míjeli jsme pouze zástupy místních lidí, kteří prodávali snad úplně všechno – od friťáku (samozřejmě použitého) přes telefony Nokia 3310 až po francouzské učebnice z koloniální éry.

Medina v Rabatu není zase tak obrovská jako některé jiné – má zhruba jen kilometr v průměru. I tak se tam dá ale krásně ztratit. Po projití mediny jsme se dostali na silnici Avenue Al Marsa, odkud jsme pokračovali do kasby Oudaya. Některá stará marocká města mají velmi pěkný zvyk oddělovat místo pro život od místa pro obchod. Právě proto se stavěly kasby, kde lidé žijí a mediny, kam lidé jdou za obchodem. V kasbách, kde lidé spí je klid (vyjma občasných turistů), nejezdí tam žádná motorová vozidla a ani tam nejsou hluční obchodníci. Kromě toho kasbu obklopují hradby, proti případným útočníkům. Rabat má hradby i okolo mediny, ale zřejmě zde bylo počítáno i s myšlenkou, že medina bude dobyta a obyvatelé se schovají do kasby. V takovém případě už asi nemělo příliš velkou cenu dobývat opevněné městečko bez bohatství, které zůstalo v medině. To buď zajistí obyvatelům přežití nebo útočníkům zbytečně velké ztráty.

DSC01685

V rabatské kasbě je známá brána ve tvaru klíče Bab Oudaya, která zajišťovala průchod mezi kasbou a medinou. Nachází se zde také krásné Andaluské zahrady, které charakterově velmi připomínají jižní Španělsko, jež bylo dlouho pod vlivem Arabů. Vrchol celé kasby je ale modré město, nebo-li samotná kasba. Člověk v ní jakoby přišel do úplně jiného světa. Domky jsou v kasbě modro-bílé nápadně podobné těm, které jsou na řeckém ostrově Santorini. Přidáte-li k tomu ještě absenci aut a hluku, vyjde vám něco, co byste jinde v Maroku pohledali opravdu těžce. Modro-bílá kombinace je krásná a opravdu mě zajímalo, jak docílili toho, že každý dům tuto barvu fasády dodržoval. Modrá barva se na fasádě používá údajně kvůli komárům – říká se totiž, že ji nemají rádi. Tyto kombinace barev se vyskytuje i na mnoha jiných místech v Maroku, byť ne každé je tak dobře udržované jako tady. Asi nejznámější marocké modré město je Chefchaouen, nacházející se na severu země. Sice jsme tam nebyli, ale podle fotek a průvodců vypadá neodolatelně. Kromě modrých zdí je známé také prodejem hašiše.

DSC01660

V kasbě jsme potkali našeho prvního nezvaného průvodce, který toho ale věděl opravdu hodně. Studoval informatiku, uměl asi 5 jazyků a měl hezký dar vyprávět. Neznaje místní ceny jsme mu na konci  výletu dali asi 30 dh, což za deseti minutovou prohlídku není zlé. Přímo v kasbě se nachází i krásná marocká kavárna s výhledem na moře. My jsme ji navštívili až odpoledne, ale určitě stojí za to ji nevynechat. Není až tak drahá, jak by se mohlo zdát, dělají tam skvělý čaj a je odtamtud parádní výhled na moře.

DSC01669

Po opuštění kasby jsme uviděli obrovský hřbitov u silnice Avenue Laalou, kde skoro všechny hroby byly směřovány na jednu stranu. Šli jsme se tam podívat a pak jsme se vrátili zpět do mediny. Pokračovali jsme dále k nedostavěné Hassanově mešitě. Tam bylo na rozdíl od ostatních míst mnoho turistů i místních, třebaže samotná mešita nebyla nijak převratně krásná. Hned vedle mešity je Mauzoleum Mohammeda V. Bylo zde mnoho hezkých mozaiek, sloupů a kleneb (to slovo vypadá hrozně).

V našem průvodci od National Geographic, který byl mimochodem dost špatný, jsme se dozvěděli, že za vidění stojí i sousední město Salé. Pravdou je, že to za vidění nestojí. Město Salé, původně válčící s Rabatem, leží asi 2 kilometry severovýchodně od Rabatu. Nic zvláštního v něm není, jen další medina obklopená hradbami a nepříliš krásná. S klidným svědomím bych doporučil tuto zacházku vynechat.

My jsme bohužel vynechali v naší prohlídce krásnou Nécropole du Chellah, kterou nám doporučil Mohamed, ale bohužel až když jsme přišli domů. Předchozího dne, když jsme obdivovali Mohamedovu grilovací soustavu na balkóně s krásným výhledem, slíbil nám, že si uděláme nějakou grilovačku ze žralokem. Nakonec to sice žralok nebyl (protože je na trhu dostupný jen ve specifický čas), a tak jsme se spokojili s kuřecím masem a mletým (asi hovězím) masem. Mleté maso příliš v lásce nemám, ale to co jsem ochutnal tady, můj názor dost zásadně změnilo. Mohl jsem se po něm utlouct. Bylo velmi silně kořeněné a jediné co jsme s ním udělali bylo, že jsme z něj vytvarovali válečky a napíchli ho na kovové jehly. Myslím, že to bylo jídlo, které se jmenuje Kefta, o němž jsem se zmiňoval už na začátku. Kuřecí maso jsme si nechali u řezníka nakrájet na kostičky a pak jsme ho jen napíchli na špejle a proložili zeleninou. K tomu jsme si dávali marocký plackovitý chleba, pikantní olivy a pivo. Arabové sice alkohol nepijí, to ale neznamená, že ho nevyrábějí. Jsou zde specializované obchody s alkoholem, které jsou podobně jako v severských zemích kontrolované státem a brzy zavírají. Mohammed nám jeden takový obchod ukázal a my jsme si tam koupili asi 4 malá piva na ochutnávku. Když jsem paní prodavačce v alkoholickém obchodu řekl „šukran“ (česky děkuji), převelice mile se na mě usmála a pravděpodobně mi odpustila i to, že nakupuji zapovězený alkohol. Jídlo z grilu bylo skvělé a po grilování jsme si ještě pustili přes projektor nějaký film na zeď a šli jsme spát.

Krásná Marrákeš

3.den

1.2.2016

Rabat→ Marrákeš

Upletli jsme si na sebe pěkný bič v podobě vstávání na pátou hodinu ranní, abychom stihli vlak do Marrákeše. Navíc po noční grilovačce a koukání na film jsme cítili, že to není ten nejlepší program na ráno. I tak se nám ale vstávalo docela přijatelně, byť to možná bylo dáno tím, že na postelích se špatně  leželo a byl slyšet občasný ruch z ulice.

Bez problémů jsme stihli vlak v 5:45. V první třídě marockých vlaků jsou pohodlná kupé pro 6 lidí a vzhledem k tomu, že tam byl jen jeden člověk, tak jsme pokračovali ve spánku v kupé. Zatáhli jsme těžké závěsy a až asi do 10 ráno jsme docela příjemně pospávali. Původně jsme plánovali jet nočním vlakem, ale spojení mezi Rabatem a Marrakeší není pro noční vlaky příliš dobré. Musí se totiž pak nastupovat nebo vystupovat na jednom z míst uprostřed noci, což bych v Maroku rozhodně nedoporučoval.

Před polednem jsme přijeli do Marrakeše. Nebrali jsme si taxík a šli jsme pěšky asi 5 kilometrů až do našeho ubytování v Riad Al Wafaa, které jsme si zamluvili v Rabatu přes mobilní aplikaci Booking.com. Cena byla 45€ za dva na dvě noci, což není špatné vzhledem ke skvělé kvalitě tohoto riadu. Cestou si Mája rovnou koupila koženou kabelku za 100 dh (270 Kč). Kožené věci jsou zde opravdu skoro zadarmo ve srovnání s našimi cenami. Naše ubytování se nacházelo blízko paláce El Badi a bylo opravdu nádherné. Uvnitř domu byl dvorek s bazénkem (koupatelným spíše v letních měsících) a hezkým posezením. Nahoře bylo vidět nebe a byla tam také terasa s dalším posezením.

DSC01701

Poté zabydlení jsme se vydali na prohlídku Marrakeše. Začínali jsme u krásné staré brány Bab Agnaou, pokračovali jsme do hrobek Tombeaux Saadiens a okolo Mosquée de la Kasbah. Prošli jsme si spletité uličky staré mediny, viděli jsme obrovské a údajně nejrušnější náměstí na světě Jemaa El Fna a dali jsme si zde skvělý pomerančový džus. Prodejci džusů se o nás přetahovali a myslel jsem, že nás ostatní zabijí, když jsme si vybrali ke kterému z nich půjdeme. Neúspěšní prodejci džusů se snažili vylepšit svoji bilanci alespoň prodejem drog. Mimochodem drogy zde prodává mnoho lidí, kteří se tváří jako obchodníci s jinými produkty. S pozdním odpolednem jsme zašli na terasu do krásné kavárny Café Des Épices, kde jsme si dali za kávu (15 dh) a za konvičku s mátovým čajem (10 dh).

Zbytek dne jsme se poflakovali po krámcích a sháněli nějakou hezkou čajovou konvičku. I přes to, že je měli skoro v každém obchodě, tak se nám žádná nelíbila natolik, abychom ji koupili.

DSC01808

Večer jsme se ještě prošli okolo slavné Koutoubijské mešity, která údajně nahradila původní mešitu, jež nebyla orientována správným směrem. Tato „nová“ se potom odchyluje ještě více.

Marrákéš

4.den

2.2.2016

Rabat→ Marrákeš

Ráno na nás čekala v riadu bohatá snídaně ve formě palačinek, baget, medu, marmelády, másla a rozteklého vejce. K tomu všemu jsme ještě dostali čerstvý pomerančový džus a kávu. Ještě teď se mi sbíhají sliny, když o tom píšu. Po snídani jsme pokračovali v prohlídce Marrakeše. Hned na začátku jsme potkali jakéhosi „souseda“, který říkal, že si nás všiml ráno v riadu. Chvilku v nás sice hlodala pochybnost, ale nějakým způsobem jsme mu začali věřit. Docela dlouho si s námi povídal, shodou okolností měl cestu stejnou jako my a začal nám říkat, že zrovna dnes je v Marrakeši pravý berberský trh, který je zde jen jednou za 14 dní. Pán vypadal velmi sympaticky a my opět znovu propadli důvěře v cizího člověka. Člověk by nikdy nehledal zaječí úmysly u lidí, s kterými se tak dobře povídá. Navíc pokud pocházíme z kulturního prostředí, kde na žádné zaječí manévry při komunikaci s ostatními nejsme zvyklí. Na konec nás provedl po jakémsi potravinovém trhu pro místní a pak nás zavedl do obchodu nějakého berbera, ke kterému jde zrovna koupit šálu pro svoji ženu, která má právě dnes narozeniny. No vymyslel to náramně. Jakmile jsme byli u berbera, ten nám udělal čaj a my jsme věděli, že jsme v pasti. Pan kamarád zde totiž nejevil žádný zájem o vystavené šály. Jakmile vám někdo v marockém obchodě udělá čaj, většinou za to očekává něco na oplátku. Třeba to, že si něco koupíte. Obzvlášť když k tomu přidá dlouhou přednášku o tradičních kobercích z kaktusu, které jsou nehořlavé. Ukazoval nám to velmi názorně se zapalovačem a vypadá to, že opravdu nehořlavé jsou. Ne že by se nám ty koberce nějak moc líbily. Vzory byly proti těm perským příliš jednoduché a nepříliš barevně sladěné. S postupem času, kdy jsme dopili čaj (který byl asi nejlepší, který jsem měl v Maroku – byl kromě máty s příměsí pelyňku a dalších bylin) jsme začali rozumnět, že na nás bude vyvíjen tlak, abychom si něco koupili. A taky že jo. Nenápadně se náš hostitel dostal k cenám jednotlivých koberců, které tak pracně rozložil na zem. Člověk se cítí každým okamžikem hůř a hůř, čím dál tím více vázán nutností oplatit laskavost v podobě stráveného času, nabídnutého skvělého čaje a rozložením všech ukazovaných věcí na zem. Když prodejce zjistil, že nás příliš neoslovují koberce a pravděpodobně si ho nebudeme chtít koupit, začal nabízet šály, bobky na sezení a kožené výrobky. Nic se mi nelíbilo (snad jen ta nehořlavá vlastnost koberců). Zkusil nám tedy ukázat poslední věc v podobě šperků. Ihned jsem viděl jedny náušnice, které mě ihned zaujaly. Zeptal jsem se na cenu, a dělal jsem, že nemám zájem. Prodejce začal tvrdit, že náušnice jsou stříbrné, o čemž sice docela pochybuji, nicméně nakonec jsem je za 150 dh stejně koupil. Původní cena byla asi 200 dh, ale jednak jsem už chtěl odejít a druhak, nechtěl jsem zažít ten pocit, kdy se člověk snaží dostat z obchodu násilím, protože si nechtěl nic koupit. Pán kamarád, který nás do obchodu dovedl se na nás hezky usmál a byl asi šťastný, že dostane hezkou provizi od tohoto berbera. Rozloučil se s námi a my odešli. Rozhodně nevěříme tomu, že tento člověk s kamenným obchodem uvnitř domu otevírá jen 1x za 14 dní, když má celý obchod plný zboží a dům vypadal zabydleně. Nu což, příště snad budeme chytřejší. Anebo ne?

Kousek jihovýchodním směrem od nás se nacházely prosnulé koželužny. Nikdy jsem vydělávat kůži naživo neviděl a hlavně necítil. Smrad, který se z kůží line, je tak odporný, že by v té chvíli člověk dokázal odpřísáhnout, že už nikdy nic koženého nosit nebude. Pokud by se nepozvracel dříve než by to stihl odpřísáhnout. Mně se to skoro povedlo. Jedná se o smrad, který je velmi podobný klihovému lepidlu. Rychle jsme prošli uličkama, kde se vydělávají a barví kůže a pak jsme zase utíkali pryč. Spousta místních za námi volala „tanneries, this way“, ale bez úspěchu. celá koželužná čtvrť je dost zvláštní a necítil jsem se tam příliš bezpečně. Až příliš mnoho nedůvěryhodných existencí na nás mohlo nechat oči. Kromě toho se nás také pořád na něco ptali a občas nás sledovali. Vyšli jsme ven za hradby staré mediny a obešli jsme ji z jiné strany. Pak jsme opět vyrazili vybírat konvičku na čaj. Po půlce dne jsme konečně našli nějaké konvičky, které uspokojily naše potřeby. Za dvě hezké konvičky jsme dali 310 dh.

Za odměnu po dobře odvedené práci v podobě úspěšného výběru konviček jsme si dopřáli návštěvu vyhlášeného Café de France s terasou na náměstí Jemaa El Fna. Nápoje ani obsluha zde sice nebyly tak skvělé jako při návštěvě včerejší kavárny (nemluvě o překyselené bábě u záchodů), ale to nám kompenzoval krásný výhled na město.

Potom jsme se šli podívat do paláce El Badi, který byl trochu v ruinách a bohužel z něj příliš nezbylo, protože většina zajímavých věcí byla odvezena do Méknesu, který se stal královským městem po Marrakeši. Hrozně nám za celé ty dny ve městech chyběly zahrady – nikde nebyly žádné stromy a tak když jsme spatřili krásné zahrady z vyhlídky na El Badi, tak jsme se vydali tímto směrem. Podle naší mapy se tam nacházely rozhlehlé parky a my jsme je plánovali navštívit. Začalo to dobře, hned na začátku jsme pod židovskou čtvrtí Mellah narazili na Rue de Bab Hmar odkud cesta vedla okolo krásného parku s udržovaným trávníkem. Trávník měl dostatek slunečního svitu i vody a tak byl až neobyčejně hustý. I když byl velmi nízký člověk se musel hodně snažit, pokud chtěl prostrčit prst až na hlínu. Chvíli jsme si zde lehli a četli si.

Dole podle mapy měly být ještě další zahrady a tak jsme pokračovali na jih. Potkali jsme nějaký palác hlídaný vojáky a míjeli jsme vysoké zdi za než jsme příliš neviděli. Došli jsme až na Route d’Agdal, kde teprve bylo možné vlézt do nějakého parku. Nicméně ten byl po otevírací době, takže ani z toho nic nebylo. Nezbylo tedy nic než se potupně vrátit zpět.

Celé náměstí Jemaa El Fna se v noci proměnilo na obrovskou jídelnu. My jsme měli hlad a tak jsme si zašli naplnit naše volátka právě tam. Jakmile tamní prodejci vidí turistu ihned se o něj začnou přetahovat a chtějí ho za každou cenu udržet. Dali jsme si tam tajin a pak jsme šli pomalu spát.

Meknes

5.den

3.2.2016

Marrákéš → Meknes

V Marrákéši stačí bohatě strávit dva dny, třetí den už by se člověk mohl nudit. Proto jsme si na dnešek naplánovali odjezd do dalšího královského města Meknes. To se stalo slavným v 17. století po úpadku Marrakeše. Ráno jsme vyrazili na nádraží a v 8:45 jsme odjeli vlakem přímo do Meknesu. Tentokrát jsme zkusili koupit lístek do druhé třídy za 184 dh, abychom mohli porovnat rozdíl kvality. Překvapilo nás, že i druhá třída vypadala velmi dobře. Jediná její nevýhoda byly děti. Ve vlaku jich byly mraky a dělaly neuvěřitelný bordel. Vůbec nás už ani nepřekvapilo, že jedna arabská matka kapitulovala a raději usnula na stole, než aby se starala o potřeby svých výrostků a blaho spolusedících. Došlo to do té fáze, že jsem si raději vzal sluchátka, abych nemusel poslouchat okolní skřeky. V Casablance si k nám sedli nějaké místní holky, mohlo jim být tak 15, byly rádoby evropsky zmalované, nalíčené a oblečené. Neustále na nás vrhaly divné pohledy nebo si fotily selfíčka. Bylo mi jasné, že si o nás povídají a tak jsem si provokativně otevřel arabské noviny ležící na stole, abych jim ukázal, že umím Arabsky. Trochu jim díky tomu pak ztuhnul úsměv. Cesta od Rabatu do Meknesu se táhla neuvěřitelně dlouho. Byl jsem celý přeseděný, bolela mě hlava a měl jsem hlad. Nějaká paní mi nabídla mandarinku a kousek jablka, což jsem s vděkem přijal.

DSC01860

V Meknesu jsme si zašli na jídlo ke stánku, kde jsme se královsky přejedli rýží s cibulí a rajčaty a pak jsme pokračovali v náročném hledání našeho ubytování Riad ma bohème. Měl jsem na mapě zapíchnutý špendlík, kde by toto ubytování mělo být, ale moc to nepomohlo. Mít ubytování v medině znamená, že se bude špatně hledat. Nakonec nás tam dovedl nějaký místní kluk, který kupodivu ani nechtěl nic zaplatit. V riadu jsme potkali sympatické Francouze, kteří zde trávili dovolenou a zároveň spoluvlastnili tento riad. Jeden z nich nám povídal o tom, že zde rád hraje golf. Případalo nám, že do Meknesu jezdí jen kvůli tomu. dokonce říkal, že mu nevadí ani to, že na greenu v Meknesu je pouze 6 jamek. Vzhledem k tomu, že golfová pravidla příliš neznám, tak jsem se necítil být touto informací zaskočen. Překvapení nastalo až když řekl, že golf se nachází v Meknesu přímo vedle paláce uprostřed celého historického města.

DSC01975

Večer jsme se zašli ještě projít po centru Meknesu, viděli jsme krásně zdobenou bránu Bab Mansour a náměstí Place El Hedim, které kdysi soutěžilo s Marrakešským Jemaa El Fna o titul nejživějšího místa v Maroku.

DSC01905

Volubilis, město, kde končila Římská říše

5.den

4.2.2016

Meknes → Molay Idriss Zerhoun → Volubilis → Fés

DSC01992

Většinu z Meknesu jsme si už prohlédli předchozího dne, ale i tak nám náš ubytovatel doporučil několik dalších věcí hodných navštívení. Byl dokonce tak hodný, že nám nakreslil i mapku ukazující kudy přesně máme jít. To vše navíc za přítomnosti skvělé ranní snídaně v Riad ma bohème. Podle mapky jsme prošli okolo Mauzolea Moulaye Ismaila (jediné funkční marocké svatyně přistupné i pro nemuslimy) a královského paláce, který se změnil na uzavřené golfové hřiště. Připadal jsem si obklopený památkami, aniž bych je někde reálně viděl. Všechno bylo za vysokou zdí a jediná možnost vidět co je uvnitř, byla přes vchod s hlídajícími vojáky. Jediná věc, která byla zajímavá a přístupná veřejnosti byla monumentální , ale bohužel značně rozpadající se královská konírna.

DSC02023

Tím pro nás prohlídka Meknesu prakticky skončila. Zašli jsme si do místní tiskárny vytisknout lístky na letadlo z Oujdy a pokračovali jsme před Francouzský institut, kde se nachází stanoviště taxíků jedoucích do Molay Idriss Zerhoun – města, které se nachází v těsné blízkosti antického provinčního města Volubilis. U parkoviště taxíků (není bohužel moc lepších možností jak se tam dostat) jsme potkali cestovatele z Belgie a Nizozemí, se kterými jsme se spojili při vyjednávání o ceně. Nakonec jsme se dohodli na standardních 10 dh za osobu (tolik by to mělo stát i podle papírových průvodců) při 6 lidech v autě (bez řidiče). Jakmile dá člověk jasně najevo, že zná cenu, za kterou se zde běžně jezdí, rozhodně má větší šanci dosáhnout férové dohody.

Když jsme vystoupili v Molay Idriss, měl jsem pocit, že na nás spočinuly pohledy celého města. Všichni na nás opět koukali, a to ještě skoro nepřátelsky. Šli jsme se podívat na jeden z kopců, kde se tyčí město, odkud je krásný výhled na zbytek města ležícího na druhé straně. Opět zde byla patrná modrá barva na fasádách, ale ve značně horším stavu než v rabatské kasbě. Cestou nás otravovalo několik lidí, kteří se nám snažili prodat své služby v podobě konverzace nebo průvodcovství. Úspěšně jsme se jim vyhli nebo utekli, i když to dalo dost práce.

DSC02057

Na místním trhu jsme si nakoupili zásoby chleba, oliv, vody a šli jsme pěšky k Volubilis. Jezdit ty 4 km autem opravdu nemá moc smysl. Je tam krásná procházka místní krajinou s výhledem na Molay Idriss, které z dálky působí trochu jako Minas Tirith z Pána Prstenů.

Svého času bylo Volubilis jedno z nejzápadnějších provinčních měst Římské říše. Někdy ve 2. století město padlo do rukou místních kmenů a Římané už ho nikdy nedobyli zpět. To však neznamená, že z něj nic nezůstalo. Je tomu právě naopak. Jde o jedno z nejzachovalejších antických měst vůbec. Prakticky celé město prý bylo přikryto zemí a do příchodu Francouzů se nikdo nestaral o archeologický výzkum. Sice dnes málokterá stavba ve Volubilisu stojí, ale i tak jsou vidět základy a zdi stovek nebo tisíců staveb. Prý navíc ještě veliká část města stále není odkryta. Jsou zde krásně zachované mozaiky na podlahách některých domů, ale také třeba vítězný oblouk nebo antické sloupy okolo hlavního náměstí. Prohlídka Molay Idriss, Volubilisu a procházka po okolí bylo něco, co nám dlouho chybělo. Konečně jsme okusili trochu marockého venkova a odpočinuli si od lidmi přeplněných medín uprostřed měst.

Zpátky jsme jeli opět z Molay Idriss opět taxíkem a za 45m jsme stáli zase u Francouzského institutu. Neměli jsme zase tak moc času, protože jsme spěchali na vlak do Fésu. Ten jsme nakonec docela v pohodě stihli a dokonce jsme si v něm i sedli. Jediná nepříjemnost byla bába naproti nám, která byla dost neuskromnitelná ve svých prostorových nárocích. Lidé na chodbě stáli, ale bába i tak ne a ne nikoho pustit na místo, kde spočívala její ctěná kabelka. Kromě toho se stále sápala na Máju, aby uhnula se svýma nohama. Když to neudělala, poklepala jí na koleno, aby explicitně naznačila svůj záměr, lidem tak nevychovaným jako my. Když Mája odešla na chodbu, bába si dokonce dala nohy na její sedačku. Její manžel sice nebyl tak drzý, ale byl to taky pěkný matlák. Strašil na chodbě, když vystupovala nějaká žena s obrovským zavazadlem. Místo, aby jí uhnul ji nechal kolem sebe neuvěřitelně krkolomně oblézat, protože čekal na manželku v úzké chodbičce. Nicméně nemohl počkat v našem kupé. Stále tam všechny zdržoval, a když jsem ho oblezl já, tak se za mě zařadil a začal se na mě neuvěřitelně příšerným způsobem tlačit.

Fés bylo další město s krásným vlakovým nádražím. Měli jsme to do našeho hostelu Maison Adam pěkně daleko. Než jsme tam došli, byla už pořádná tma. Čtvrť, kde se hostel nachází navíc není zrovna z těch nejbezpečnějších a my jsme byli opravdu rádi, když jsme tam v pořádku dorazili. Hotel bohužel postrádal krásnou výzdobu těch předchozích (byl spíše v čínském stylu) a také značně postrádal někoho, kdo umí dobře anglicky…

Fésský výlet do hor

6.den

5.2.2016

Fés

Fés bylo moc divné město. Mnoho Maročanů říkalo, že ve městech Fés a Méknes jsou lidé mnohem příjemnější než v Rabatu nebo Marrakeši. Já to ale vidím spíše obráceně. Ráno jsme začali nepříliš povedenou snídaní v Maison Adam a vyrazili jsme do té největší pěší zóny na světě, kterou se Fés tváří být. Procházeli jsme uličkami Fésu a během toho, co jsme míjeli zavřené obchody jsme si uvědomili, že dnes je pátek, což znamená pro muslimy památný den (něco jako pro křesťany neděle a pro židy sobota). V pátek 16.7.622  se totiž poprvé objevil měsíc během Muhammadovy cesty z Mekky do Mediny.

V centru Fésu jsme minuli údajně nejstarší funkční univerzitu na světě – University of Al Quaraouiyine. Byla založena už v roce 859. Bohužel většina památek, mešit a svatých míst je prakticky nepřístupná pro bezvěrce nebo příslušníky jiných vyznání. To byl náš případ a tak jsme místo toho pokračovali do barvíren kůže. Právě barvírny bývají  největším turistickým lákadlem ve Fésu. Jedná se o jakousi soustavu kádí, z nichž je každá asi 1 x 1m velká. Každá káď potom obsahuje jinou barvu a lidé v nich pak máchají kůže ale i sebe. Výsledky jejich práce nechávají sušit na terasách domů okolo. Vypadalo to jako příšerná práce a myslím, že to opravdu příšerná práce i bude.

DSC02135

Všude ve městě na nás zase pořvávali místní obyvatelé se slovy: „Hello, tanneries, this way“. Bohužel do barvíren se člověk sám většinou nedostane protože se nacházejí ve dvorech domů. Vždycky musíme nechat někoho vydělat. My jsme se nechali za 15 dh dostat na terasu u barvíren. K našemu překvapení jsme zjistili, že barvírny nefungují, protože jsou v rekonstrukci. Všechny kádě byly prázdné a bez lidí. I tak se náš průvodce neobtěžoval říct nám to před sjednáním obchodu. Když jsme odtamtud odcházeli potkali jsme dalšího pána, který nás pozval k sobě domů, ukázal nám jak žije a dokonce nám nic moc nenutil. Nakonec řekl, že přeci jen nějaké barvírny ve městě fungují a ukáže nám je. Opět jsme se cítili uvázaní a v pasti. Tentokrát jsme za barvírny už neplatili a dokonce jsme viděli i několik kádí, které se právě používaly k barvení. Sice se zde od nás očekávalo, že si něco koupíme, ale kupodivu prodejci na nás moc netlačili. Když jsme si prohlédli výrobky a řekli, že nechceme nic koupit, tak nás beze slova pustili ven. Venku na nás opět čekal nás „průvodce“ v jehož domě jsme byli. Řekl nám, že nám ukáže ještě něco. Vzal nás ke kořenáři, kde dělali arganový olej. Průvodce se s námi rozloučil a kořenář si nás vzal pěkně do parády. Byl opravdu skvělý obchodník. Nebýt toho, že nám to přišlo drahé, tak by nás přesvědčil, že ty věci opravdu potřebujeme. Tlačil na nás tak moc, že když se mě po třicáté páté zeptal, kolik jsem ochoten dát za římský kmín, tak jsem mu řekl 10 dh, což ho nebetyčně urazilo. Vyhodil nás z obchodu a divím se, že po mně nehodil i botu. Když jsme odcházeli, ještě něco mumlal arabsky, čímž nás pravděpodobně proklel, protože to, co přišlo po zbytek našeho výletu se ničím jiným než prokletím nazvat nedalo.

Byl jsem smutný z toho, že jsem urazil kořenáře, protože jsem to neměl v úmyslu. Jediný problém byl v tom, že mě tlačil do něčeho, co jsem nechtěl. Smutně jsme se toulali městem a řekli jsme si, že už těch zlých lidí máme dost a chceme někam, kde nebudou. Měli jsme ve Fésu vyhlídnutý kopec nad městem, kde se nacházejí hrobky Marinid Tombs. Odtamtud je pěkný výhled na Fés a kopec vypadá poklidně. Cestou v medině jsme trochu bloudili. Jeden člověk, kterého jsem interně překřtil na „zmrda“ nám ukázal směr kudy jít na kopec. Říkali jsme si, že je zvláštní, že nám ani nenabídl doprovod. Napadlo nás, že možná těm lidem zbytečně křivdíme. A ejhle, po pěti minutách chůze stál zase na ulici a už pokračoval s námi. Ukázal nám cestu a šel tak rychle, že jsme mu vůbec nestačili. Asi 10 minut běžel do kopců a my už byli na konci s dechem. Nic nám neříkal a vždy byl o 20 metrů před námi. Takhle si nepředstavuji poklidnou procházku městem. Když jsme byli na kopci, vzal nás na hradby, kde byl opravdu krásný výhled a také příjemný klid. Došlo nám, že mu musíme něco zaplatit, ale už jsme neměli moc peněz na rozhazování. Nabídl jsem mu 10 dh, načež zmrd vytřeštil oči a začal říkat „Are you jerk with me?“. Říkal, že obvykle mu hodní turisté z Německa a Nizozemí dávají mezi 200 a 400dh. Tahle cena mě dost překvapila, ale vím, jak to je s cenami v Maroku – jsou smluvní. Řekl jsem mu, že jsme neprojevili zájem o to, aby nám dělal průvodce a pokud to tak pochopil, měl definovat cenu na začátku. Ve snaze cenu snížit jsem mu řekl, že jsme studenti a tolik peněz ani nemáme. V tom prvním jsem sice lhal, ale u toho druhého jsem nebyl daleko od pravdy. Snížil tedy na 100 dh a začal říkat, že bude muset zajít do hammamu, aby se umyl od potu a ani si na to tímhle nevydělá. Možná neměl tolik utíkat do kopců a mít na sobě teplou bundu. Když viděl, že tenhle argument u mě nezabírá, začal říkat, že má doma dvě děti, které musí živit a že to asi neznám. Řekl jsem mu, že to opravdu neznám, ale nemůžu mu dát 100 dh. Postupně jsem zvýšil na 30 dh, ale zvyšování ceny ze mě lezlo jak z chlupaté deky. Dal jsem si cíl, že víc jak 50dh mu za žádnou cenu nedám. Měl jsem po krk lidí, kteří okrádají turisty tímto způsobem a nehodlal jsem mu to dát zadarmo. Řekl jsem mu, že kdybych si vydělával 200 dh (550 Kč) za 15 minut práce jako on tvrdí, měl bych těžce nadprůměrný plat i v Evropě, kde cenová hladina je úplně jinde. Bohužel tenhle můj myšlenkový pochod nepochopil a byl čím dál tím více rozčílený. Neuměl moc dobře anglicky, ale pořád mi říkal: „Are you looking for problem?“, pak upřel zrak do mých očí a hráli jsme tu hru, kdo vydrží koukat do očí druhému déle. Jednou jsem vyhrál já a pak zase on. Bohužel to ale nevypadalo jako hra. Většinou to koukání do očí není tak těžké, ale tenhle člověk měl oči opravdu nepřátelské a ještě když stojíte na metrových hradbách a pod vámi je 5 metrů hloubka, není to dobrý pocit. Dokonce to zašlo tak daleko, že začal být  agresivní. Prostředníčkem mi začal bušit do hrudi, opět se slovy: „Are you looking for problem?“. Během toho pokukoval dolu z hradeb, asi aby mi taktně naznačil jeho úmysl mě shodit. Měl jsem ho plné zuby a viděl jsem, že vyjednávání tu nefunguje. Začal řvát, že ho zdržujeme a utíkají mu další mnohem vděčnější turisté. Nabídl jsem mu finálně 50 dh a řekl jsem, že víc mu nedám. Viděl, že je to s námi marné a ani vyhrožováním se na 100 dh nedostane. Začal arabsky nadávat a hrozně u toho prskal. Vzal si 50 dh a agrese stále neopadávala. Ptal se, zda jsem teď šťastný, na což jsem mu řekl, že budu, pokud odejde. To ho urazilo ještě mnohem víc. Pořád řval, ale nakonec odešel. Po téhle příhodě jsme si sedli na hradby a pozorovali zmrda, jak odchází, nadává a vrhá po nás vražedné pohledy. Ještě velmi dlouho jsme hodnotili situaci, klepali jsme se a byli smutní z toho, jak jsou ti lidé zlí.

DSC02176 Panorama

Teď už jsme měli po krk jakéhokoliv komunikace s Maročany. Vydali jsme se pryč z města na kopec Djebel Zalagh (902m), který se nachází severně od Fésu. Pěší cesta byla moc hezká a občas ji lemovaly olivovníky. Trvalo nám tak dvě hodiny, než jsme se dostali nahoru. Odtamtud byl vidět Fés v celé své kráse a bez lidí.

DSC02222

DSC02231 Panorama

Na večer jsme šli zpátky do města a všimli jsme si zajímavé věci – po městě vedou speciálně vyznačené barevné stezky, které turisty provedou skrz Fés. Jsou zde tematické okruhy po hradbách, zahradách, řemeslech a podobně. Pokud si člověk všímá cedulí na ulici a k tomu má vyfocenou mapu s okruhy, nepotřebuje průvodce a ví, kde se právě nachází.

My jsme večer šli po modré značce, která nás dovedla k Andaluské mešitě. Cestou jsme se zastavili ve výborné Caffe de Panoramique na čaj. Sedli jsme si střešní terase a užívali si klid. Nálada se nám už postupně zlepšila. Když se začalo stmívat, vydali jsme se zpátky domů a cestou jsme si nakoupili nějaké dobroty v podobě oliv, chlebů a cukroví. Ještě jsme si sedli na náměstí a dlouze rozmlouvali o všem možném, což bylo po tak náročném dni velmi povznášející.

DSC02265

Tohle je přepadení

7-8.den

6-7.2.2016

Fés → Oujda

Dopoledne jsme si ještě prohlédli Fés, tentokrát s mnohem lepšími zkušenostmi než předchozího dne. Šli jsme střídavě po hnědé a červené značce a nikdo nás příliš neotravoval. Cestou jsme nakoupili spousty věcí – já jsem koupil koženou kabelku za 175 dh, mája hned dvě (jednu za 175 a druhou za 230dh). Zaplatili jsme to v eurech, abychom ušetřili marocké peníze pro případ, že bychom si s nimi nevystačili. Dále jsem pořídil kožený pásek (za krásných 50 dh), hrneček (25dh), koření na tajin (25dh) a mátu (5dh). Napojili jsme se na zelenou značku a došli jsme k bráně Bab Mahrouq.

DSC02319

Pak už jsme směřovali k vlakovému nádraží ve Fésu, odkud jsme v 15:38 odjeli do Oujdy. Všude opět řvali děti a cesta byla vyčerpávající. V půl jedenácté jsme vystoupili v Oujdě u Alžírských hranic. Rozhodli jsme se dojít pěšky na letiště, protože jsme měli spoustu času, málo práce a nechtěli jsme jet taxíkem, kde bychom museli zase smlouvat o ceně. Jediné, čeho jsme se báli byla cesta přes noční město, ale to proběhlo kromě občasného míjení podivných individuí bez problému. Za městem směrem k letišti byla policie, která zastavovala každé auto a my jsme se i díky tomu cítili docela bezpečně. Cesta byla dlouhá asi 12 km, ale byla příjemná, zpočátku byl u silnice chodník a poté byl chodník mimo silnici až za stromy, což bylo ještě lepší. Pár lidí nám něco říkalo, ale nikdo nepůsobil nějak zle. Když už jsme byli u letiště, museli jsme se vrátit opět k silnici, protože letiště bylo ohrazené plotem. A teď to přišlo.

Asi 100 metrů před odbočkou k letišti u nás zastavilo auto. Na něco se nás francouzsky ptali, ale my jsme jim vůbec nerozumněli, řekli jsme jen že je všechno v pořádku a šli jsme dál. Auto se rozjelo a opět u nás zastavilo. My jsme pokračovali nevzrušeně dál v naší cestě. Když auto odjelo úplně, docela jsme si oddychli. To ale jen do té doby než jsme si všimli, že auto zastavilo na kruhovém objezdu, pak na něm začalo couvat a otočilo se zpátky do protisměru odkud přijelo. Na téhle silnici nebylo zrovna moc aut, ale i tak to bylo dost divné otočit se takhle do protisměru. Začalo mi docházet, že něco je hrozivě špatně.

Auto se rozjelo a jelo přímo směrem na nás. My jsme v té době byli v krajnici u široké silnice a uhnuli jsme ještě víc do příkopu, který zde byl. Když bylo auto několik metrů od nás, řidič zadupl brzdu a z auta vyskákali 4 lidi (nebo spíš idioti) s noži. Utíkali jsme na silnici a přes svodidla, abychom se dostali z dosahu jejich auta. Mávali jsme na okolní auta, ale nikdo nám nezastavil. Vždycky auto zpomalilo, ale když řidič viděli, že nás v noci honí magoři s noži a tak se nám zase vyhli a ujeli pryč. Nějaké jiné auto ale přeci jen zastavilo a pokusilo se únoscům zatarazit cestu během jejich manévrování, když se nás snažili chytit autem. Z toho auta, které nás začalo bránit vyběhli 3 lidi s jedním dlouhým rezavým nožem a začali řvát na lidi z prvního auta. Máju už strkala s nožem na krku první skupinka do auta, ale nakonec se nám povedlo utéct do toho druhého. Žádnou jinou šanci než věřit těmto novým „kamarádům“ jsme neměli. Všude okolo byla poušť a policie v nedohlednu. To auto, do kterého jsme nasedli začalo rychle ujíždět pryč, ale byl to příšerný šrot, kterému ani nesvítila světla. Navíc občas zhasl motor a ostatní museli auto roztlačovat. Půjčil jsem spolujezdci svojí baterku, aby svítil na cestu. Nebyl asi moc chytrý, protože svítil přes sklo a tak baterka víc oslňovala než reálně pomáhala. Druhé auto nás začalo během zběsilé jízdy honit, předjelo nás a náš řidič ve snaze zmátnout protivníka zatočil z hlavní silnice rádoby nenápadně do silnice vedlejší. První auto si toho naprosto nečekaně všimlo a odbočilo na menší silničku taky. Po pár kilometrech našemu auto definitivně vypověděla službu baterie. Auto nejelo a řidič navíc ani moc řídit neuměl. Když naše auto finálně umřelo, dohnala nás ta první agresivnější skupinka únosců. Opět probíhala hádka mezi dvěma skupinkami zlodějů. Byli jsme zabarikádováni druhým autem zepředu a zezadu přijelo nějaké další auto (nakonec se ukázalo, že to asi je jen projíždějící, kterému jsme překáželi). V tu chvíli jsem si říkal, že je s námi konec. Nevím jak se to stalo, ale nebyl. Nějakým záhadným způsobem zvítězila v přetahování se o nás ta skupinka z auta, které nás bránilo. První skupinka potom definitivně odjela. Naši zachránci po nás začali chtít peníze. Dali jsme jim mizerných 500 dh, které nám zbyly a stejně jsme je nechtěli. Také požadovali naše telefony, tak jsme jim je dali taktéž. Pak se mě ptali na můj facebook a chtěli vidět fotky , které jsem vyfotil. Dělal jsem, že jim nerozumím, abych nemusel vytahovat foťák. Nechápali, že v telefonu nemám skoro žádné fotky. Také se ptali na dolary a eura, ale v jejich arabské francouzštině to znělo tak blbě, že tomu opět nebylo prakticky rozumět. Říkali jsme jim říkali, že žádné další peníze nemáme (i když jsme měli ještě asi 140€ a nějaké dolary schované v batohu). Jeden z nich mi batoh začal prohledávat, ale nebyl příliš důkladný, takže si nevšiml, že tam mám čtečku knih, foťák nebo eura. Po Máje chtěli zloději i náušnice neboť si mysleli, že jsou drahé. Reálně prý byly asi za 10Kč. Kvůli náušnicím se strhla velká hádka, protože jeden ze zlodějů je chtěl Máje nechat a druhý, který byl hamižnější, si je chtěl vzít. Pořád jsme říkali, že potřebujem na „aeroporto“, protože během pár hodin nám poletí letadlo. Naše auto ale vůbec nejelo. Řidič si z dlouhé chvíle nasypal za zrcátko nějaké drogy a šnupnul asi 4 „lajny“ nějakých drog. To byl druhý okamžik, kdy jsem si říkal: „Tak teď ale už ale opravdů půjde o život“. Spolujezdec nám říkal, že zavolali nějakého taxikáře. Uměl trochu anglicky a dali nám ho k telefonu. Ptal se odkud jsme a spíš opět zjišťoval jestli jsme bohatí než něco jiného. Když přijel říkal, že musíme něčím zaplatit za odvoz na letiště. My jsme říkali, že nemáme čím, protože jsme vše dali těm ostatním. Kdybychom mu něco slíbili, ostatní by to mohli brát jako znamení, že jsme k nim nebyli upřímní. Neustále jsme opakovali, že musíme na letadlo a klidně půjdeme pěšky. Nakonec nás pustili ven z auta a přáli nám asi hodinu stále dokola šťastnou cestu. Jeden z nich (ten hamižný, co chtěl náušnice) nám galantně vrátil baterku na svícení, aby dáma viděla na cestu. Nakonec nás pustili a my nenápadně šli pryč. Za pár stovek metrů jsme to vzali stínem naprosto nelogickou cestou pro případ, že by si svoji dobrotu v podobě propuštění rozmysleli a začali by nás znovu hledat. Byli jsme asi 6 km od letiště a moc jsme nevěděli kde jsme. Šli jsme poli, štěkali na nás všude psi a schovávali jsme se před auty. Asi po 2-3 hodinách jsme došli celí vyčerpaní na letiště a klepali jsme se strachem jak osiky. Už jsme měli plné zuby všeho arabského a jen jsme chtěli být pryč. Dali jsme si čaj na uklidněnou za poslední naše marocké peníze, které únosci ani nechtěli, protože byly kovové. Začal foukat velmi silný vítr a my jsme se báli, že neodletíme. Naštěstí se to někdy po 9. hodině s drobným spožděním povedlo.

Přistáli jsme Bruselu, kde jsme měli asi 5 hodin času. Snažili jsme se zde zablokovat SIM karty se ztracených telefonů, ale nikdo nám nedovolil použít Internet. Koupili jsme si tedy pivo a šli jsme zapíjet naši příšernou depresi. Potkali jsme zde skupinku lidí z Vilniusu, které jsme viděli už ve vlaku cestou z Marakeše do Meknesu. Byli svým vzezřením velmi nepřehlédnutelní, ale jinak neuvěřitelně sympatičtí. Moc dobře jsme si popovídali, hodně nám zvedli náladu. Když si vyslechli náš příběh, koupili nám na letišti pro zlepšení nálady hranolky. Udělalo nám to moc velkou radost.

Kolik to stálo

I když jsme se snažili v Maroku relativně šetřit, nedá se říci, že by se jednalo o levnou dovolenou. Za 8 dní jsme tam nechali skoro 10 000 Kč, což mi trochu vyráží dech. Docela drahou položkou pro nás bylo ubytování, které není o mnoho levnější než u nás. Vybírali jsme je podle kvality a ceny přes Booking.com a AirBNB. Výsledné ceny jsou vypočítány na osobu.

  • Letenky – 2500 Kč
  • Ubytování – 2300 Kč
  • Jídlo – 700 Kč
  • Doprava po Maroku – 1150 Kč
  • Okradení a bakšiše – 1000 Kč (+ přišel jsem o telefon)
  • Suvenýry – 1700 Kč

Celkem: 9350 Kč

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro HoppyGo jako mobilní vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář