Do Laponska za polární kruh

Pár slov na úvod

Tahle velká liduprázdná země na severu mě lákala už dost dlouho. Viděl jsem už kousek Norska i Švédska, ale návštěva Finska byla stále v nedohlednu. Přitom odsud pochází mnoho dobrého, co dali Finové všanc celému světu. Hlavním finským vývozním artiklem možná už nejsou telefony Nokia, ale sauna a metalové kapely své finské kořeny jen těžko zapřou.

S kamarádem Honzou jsme hledali levné letenky do světa, kam bychom se podívali po prvním perném pracovním roce s osmihodinovou pracovní dobou. Z původních plánů na exotické dobrodružství na ostrovech kdesi uprostřed oceánu se vyklubala polární výprava na sever. Letenkám z Prahy do Rovaniemi za 4000 Kč zkrátka nešlo odolat. Do Laponska jsme letěli v listopadu, což je poměrně netradiční termín mimo jakoukoliv turistickou sezónu. Už zde není příjemné teplo jako v létě a zároveň chybí jistota sněhu pro zimní radovánky. Dokonce ani pravděpodobnost zahlédnutí polární záře zde v této době nedosahuje takové jistoty kvalit jako například v březnu. Aby toho nebylo málo, tak ani předpověď počasí nám příliš nepřála – celých 6 dní co se budeme ve Finsku pohybovat mělo být zataženo s častými srážkami. Občas déšť a občas sníh. Nakonec nás místo dvou jelo pět, poté co jsme výlet nabídli i pár kamarádům ze školy.

Měli jsme v plánu projet se na psím spřežení, na sněžných skůtrech nebo běžkovat, nicméně vzhledem k nedostatku sněhu a špatnému počasí vzaly naše ambiciózní plány za své. Zajímavé je to, že i přes tyto nepřízně se nám všem v Laponsku zalíbilo. Určitě se sem chci brzy vrátit, akorát asi v trochu jiné roční období.

Cestopis

Přílet do Helsinek

1. den.

6.11.2015

Praha → Helsinki

První den byl už od začátku náročný. Celé dopoledne jsem ještě dodělával resty do práce, abych mohl těsně před pracovním vyhořením s čistým svědomím odjet na zaslouženou dovolenou. Večer jsme vyjeli vstříc letišti, kde jsem se cestou setkával s podivnými pohledy na někoho, kdo v relativně teplém listopadovém dnu nosí nepromokavé kalhoty a péřovou bundu. Na letišti jsme se sešli s ostatními a začali s odbavovávním. Vzhledem k absenci velkého zavazadla to bylo dost jednoduché. Za zónou pro odbavení jsme nakoupili pivo na večer a vodku pro kamarádku, se kterou jsme se měli následujícího dne sejít. Let proběhl poklidně a pod hustými mraky pilot nakonec našel správné letiště v Helsinkách. Doletěli jsme lehce po půlnoci a prošli jsme se půl kilometru na vlak a hezky jsme stihli spojení do centra. Vlak byl skoro tak pěkný jako letištní expres v Dillí a my jsme vystoupili pohodně na hlavním nádraží v Helsinkách. Samotná budova vlakového nádraží, ze kterého jsme vystoupili je svým způsobem dost zajímavá. Je postavena ve zvláštním neidentifikovatelném slohu a u hlavního vstupu jsou obrovské postavy držící kulatá světla. Nějakým způsobem mi tahle stavba připomíná velkolepé plány na stavby z dob nacistického Německa.

SONY DSC
Vlakové nádraží v Helsinkách

Z nádraží jsme šli pěšky přes celé město do Eurohostelu. Cestou jsme si dělali legraci, že všechno hezké z města uvidíme v noci a následující den už nebude na co koukat. Paradoxně jsme nebyli zase tak úplně daleko od pravdy.

Prohlídka města Helsinki

2. den

7.11.2015

Helsinki, Suomenlinna

Ráno se nám nepodařilo po únavné cestě předchozího dne vstát příliš brzy a z našich ambiciózních plánů vstávačky na 7:30 zbyla jen prázdná slova.

Jeden z prvních zážitků tohoto dne byl dost překvapivý. Když jsem ještě v oblečení odkládal mýdlo ve sprše, tak mě celého osprchovala sprcha s detektorem pohybu. Detektory zde byly vůbec dosti divné, protože sušák na ruce měl také práh citlivosti posunutý půl metru do uličky a záchody automaticky splachovaly 2x před tím než člověk dokonal svoji potřebu.

Okolo jedenácté hodiny jsme se konečně dostali z hotelu, koupili jsme si ke snídani skořicové točeničky a šli hledat naši kamarádku Káju do města. Potkali jsme se kde jinde než u již zmíněného vlakového nádraží. Prošli jsme si velkou bílou a červenou katedrálu, obojí bylo dost zajímavé, byť proti našim svatostánků trochu strohé. Zvenku byl po architektonické stránce jasně patrný vliv pravoslaví. Navštívili jsme také krásný kostel Temppeliaukio v centru města postavený ve skále. Daly by se tam strávit hodiny meditací a posloucháním klavírní hudby, ale když se schylovalo k bohoslužbě, tak jsme byli požádani o odchod.

Jako další nás čekala návštěva ostrovní pevnosti Suomenlinna, která chránila Helsinki před nájezdy nepřátelského loďstva. Dnes se dá pomocí místního přívozu, sloužící pod křídly MHD k této UNESCO památce mírumilovně dojet. Na lodi jsme míjeli mnoho malých ostrůvků s chatičkami. Samotná pevnost vypadala trochu jak Terezín a od nedobytných hradů ze středověku se lišila svoji nízkou výškou a neviditelností ze vzduchu.

SONY DSC
Ostrovní pevnost Suomenlinna

Po prohlídce pevnosti jsme zamířili po dlouhém hledání do nějakého kebabu na levnou večeři. Sice pizza, kterou jsem si dal, byla docela dobrá, ale i tak jsem myslel, že to bude poslední jídlo v mém životě – tak moc jsem byl přejedený.

Na webových stránkách norského meteorologického institutu yr.no hlásili, že má od 17h v Helsinkách pršet. Tato předpověď vyšla s přesností na 5 minut, a když jsme se loučili s Kájou tak už pěkně pršelo. Ještli jsme se dohodli, že pravděpodobně dorazíme večer na párty, kterou pořádá její kamarádka z Francie. Sice se nám tam večer vůbec nechtělo (a opravdu malý kousek nás dělil od rozhodnutí se na party vykašlat), ale nakonec jsme šli. Vzhledem k tomu, že se nám to tam líbilo, tak jsme v důsledku ničeho nelitovali.

Rovaniemi

3. den

8.11.2015

Helsinki → Rovaniemi

Dost bylo Helsinek, dnes měl přijít cíl naší cesty a prolomení našich rekordů ohledně nejsevernějšího bytí v podobě laponského města Rovaniemi. Vstávali jsme už v 6 hodin, dali jsme si skořicové točeničky ke snídani a jeli na letiště. Tam jsme si ještě stihli zajít na kávu, koupit si místní salmiaki a v 8:55 odletět do Rovaniemi.
Během letu, když letadlo vystoupilo nad mraky jsme naposledy na dlouhou dobu viděli slunce. Svítilo krásně zešikma, takže vrhalo krásně žluté světlo. Při přistání v Rovaniemi jsme viděli nekonečné kilometry místní tundry. Letiště v Rovaniemi bylo opravdu malé – cesta ven nám připadala jako procházka středně velkým pokojem. Jakmile jsme se ocitli venku, pustila se do nás zima. Jako správní turisti jsme sebrali první odvoz do centra, který jsme potkali. Kupodivu stál jen 3€ na osobu, což byla vzhledem k vzdálenosti docela sympatická cena.

Poblíž centra na ulici Lainaankatu jsme měli přes AirBNB objednaný byt. Majitel Ary byl příjemný chlapík, který nám ukázal pár triků pro zapnutí sauny a dal nám bomboniéru ke dni otců, který se zde právě slavil.

Jako jednu z prvních věcí jsme udělali losování o postel, kde jsem naštěstí vyhrál. Po doladění všech organizačních záležitostí jsme se vydali do města najít autopůjčovnu a obchod s potravinami. Našli jsme asi tři autopůjčovny, ale jen jedna měla otevřeno. Předběžně jsme se tam domluvili na půjčení auta na zítra, ale nakonec jsme si auto objednali jinde, protože Scandia cars nabízela lepší cenu za lepší auto než Europcar. Zjistili jsme, že na den otců mají všechny místní obchody zavřeno, a tak jsme se spokojili s místním McDonaldem, kde nikdy zřejmě zavřeno není. Možná by ale mělo být, protože jídlo nebylo moc dobré. Cítil jsem se po něm neuvěřitelně tězký. Jediná výhoda byl kečup v jakémkoliv množství zdarma. To u nás bohužel není.

Naším dalším cílem bylo zásobit se na večer místním pivem. Když jsme odlétali, tak jsme si říkali, že vzhledem k ceně piva ve Finsku si dáme tak maximálně dvě točená piva za výlet. Kupodivu jsme si nedali za celou dobu ani jedno točené pivo, ale za to jsme vypili v 5 lidech asi 100 plechovek. Ty nebyly příliš drahé (12x 0,33l za 17,90 €) a chuťově to nebylo tak zlé. Vzhledem ke dni otců bylo trochu problematičtější najít otevřený obchod, ale nakonec to pojistil malý kiosek, kde ještě nějaké zásoby piva zbývaly.

Když jsme se vrátili z města s pořízenou, tak jsme se vrhli do dalšího skvělého programu – a tím bylo roztopení sauny. Ary nám ukázal jak na to a za hodinku a půl byla sauna připravena na krásných 100°C. Vzhledem k našemu počtu jsme se museli rozdělit na dvě skupinky, které se sériově střídali v saunování. Skupinka, která zrovna odpočívala si zkracovala čekání na saunu sledováním Topgearu a později Tank biathlonu. To je jakýsi ruský vynález, respektive asi parodie na sport, kdy místo lyží člověk jede v tanku a místo střílení biathlonovou puškou střílí hlavním kanónem tanku nebo případně kulometem. Podívaná to byla vskutku náramná a my jsme jen nevěřícně kroutili hlavnou nad tím, jak rozmarné sporty to vznikají.

Vzhledem k tomu, že se nám podařilo koupit v obchodě pouze pivo, ale ne žádné jídlo, tak jsme využili toho, že bydlíme přes AirBNB a Ary nám dovolil použít jeho jídlo, které měl v kuchyni. Dali jsme si tedy nějaké skromné tousty s vynikajícím seversky slaným máslem a k tomu nějaký místní sýr. Večer jsme ještě hráli deskové hry, mezi jinými Dobble, Královské rošády nebo Bang!

Opékání buřtů na Huippu (Levi)

4. den

9.11.2015

Rovaniemi → Kitilla → Köngäs → Sirkka, Levi → Rovaniemi

Ráno bylo náročné a vstávali jsme v časných 7:20. Na 8:00 jsme z předchozího večera měli přes internet domluvené půjčení auta od Scandia cars. Proces byl rychlý, jen jsem čtyřikrát podepsal nějaký papír, seznámil se se spoluúčastí v případě nehody do 900€ a dostal jsem klíče. Podle informací z internetu jsme čekali, že dostaneme nějakou Octávii, ale celkem nám vyrazilo dech, že máme Nissan Quasqai. Cena byla docela dobrá, na dva dny nás auto vyšlo na 152€, což je proti konkurečním 190€ za VW Golf u Europcar naprosto nesrovnatelné. Nejen, že náš Nissan Quasqai byl mnohem větší než Octavia nebo Golf, ale dokonce bylo auto v docela luxusní výbavě, kde nechyběla čidla do všech stran, kamery do všech stran nebo vyhřívání sedaček. Když člověk zapnul na LCD displeji obraz z kamer, viděl pohled na auto shora, jako by se vrátil do časů starých GTA. To bylo umožněno tím, že kamery snímaly všechny strany auta mírně shora (na stranách byly pod zpětnými zrcátky). Ještě před samotnou cestou jsme vyrazili nakoupit snídani a pak už jsme ujíždělí vstříc severu. Naším cílem dnes byl Levi Husky Park u města Köngäs.

SONY DSC
Sobi přebíhající přes silnici

Cesta na sever z Rovaniemi vypadala divoce. Je zde relativně málo aut a kromě široké namrzlé silnice zde je také široký vysekaný pruh okolo lesa. To je pravděpodobně z důvodu, který každý cestovatel na sever brzy pochopí. V těchto krajinách se pohybuje opravdu velké množství sobů a je zde velké riziko, že vám sob skočí pod auto. Proto je lepší o něm vědět raději dříve a zpomalit auto dříve než se stane nehoda. Z Rovaniemi jsme dojeli cca 150 km na sever k městu Kitilla a po drobných problémech jsme se nakonec dostali až do Köngäs. Cestou jsme kromě cca 40 sobů potkali i jeden traktor značky Zetor. U jezera Munajärvi jsme se naobědvali z vlastních zásob a poté jsme zjistili, že Levi Husky Park je zavřený. Zkoušeli jsme volat majiteli, ale bohužel otevřeno měli až následujícího dne. Proto pro případné zájemce doporučuji ověřit otevírací dobu předem.

SONY DSC
Munajärvi

Přemýšleli jsme co dál. Jako jedna z alternativ se jevila návštěva národního parku Pallas-Yllästunturin, který leží asi 50 kilometrů západně od Köngäs. Bohužel už ale pokročil čas a do západu slunce zbývalo pouze pár hodin. Rozhodli jsme se jet do infocentra, které se podle naší mapy mělo nacházet v městě Sirkka a podle případných rad se rozhodnout jak dále. Okolo města Sirkka se nachází na Finsko relativně velký ski-areál, který bude v sezóně pravděpodobně nabitý lidmi. Zatím zde však příliš sněhu nebylo, protože teprve dnes začalo více sněžit. Infocentrum zde však i přes prozatimní nepřízeň sněhu mělo otevřeno a paní, která nám radila byla velmi vstřícná. Navrhla několik možností, které máme. Mimo noční lasergame a ježdění na čtyřkolkách nám navrhla, že bychom si mohli zajít na kopec Huippu a opéct si buřty jako to dělají správní Finové. To nás velmi zaujalo a tak jsme se vydali do supermarketu nakoupit buřty a hořčici. Autem jsme dojeli po ulici Tuntutitie až na samý konec kam až to šlo, kde se nacházelo parkoviště. Proti městu, které se nacházelo jen o pár kilometrů dál a o pár set metrů níž zde vládla pořádná zima, navíc prokládaná vydatným větrem. Vládla zde přísná mlha a bylo vidět jen na pár desítek metrů. Podle značky jsme zamířili k vrcholu, který odtud nebyl daleko. Cestou nahoru jsme nikoho nepotkali a začínali jsme přemýšlet, zda nebude problém v tomto počasí rozdělat oheň. Míjeli jsme horní stanici lanovky, která ještě nebyla funkční a všechno okolo nás byla pokryté velkou vrstvou ledu.

SONY DSC
Zavřená hospůdka u horní stanice lanovky na Huippu

Od stanice lanovky jsme zamířili ještě dále k samotnému vrcholu, kde jsme našli dřevěné lávky jež nás zavedly až k místu s ohništěm. Vedle ohniště se nacházela budka se dřevem, ale to bylo tak vše. Žádné pomocníky pro rozdělávání ohně nebo štípání dřeva jsme zde nenašli. Když někteří z nás viděli, že vše je pokryté ledem a k tomu fouká velmi silný vítr, nálada začala povážlivě klesat. Přímoúměrně k náladě klesala i vidina večeře v podobě opečených buřtů. Rozdělat oheň 150 km severně od polárního kruhu v listopadu, bez sekyry na dělání třísek a jakýchkoliv podpalovačů jsem bral jako osobní výzvu, jak vyzkoušet tábornické dovednosti až na samý kraj. Záchranou pro nás bylo to, že jsme měli Bouchyho, který měl po ruce zapalovač. Začal jsem otrhávat z polen menší kusy dřeva, našel jsem pár vlhkých novin a kapesníků. Když jsme se do díla pustili všichni práce se hezky paralelizovala a začínali jsme mít zajímavou hromádku hořlavého materiálu. Našli jsme také březová polínka, ze kterých jsme otrhali dobře hořlavou březovou kůru.

Na Gril jsme dali poklop, se kterým dva lidi operativně manipulovali podle nutnosti krytí ohně před větrem. Naházeli jsme hromadu materiálu do ohniště a po několika pokusech se nám podařilo rozdělat malý plamínek, který jsme přiživovali tak dlouho, až se z něj stal pořádný oheň. V této době jsme už nedokázali střechu grilu vzhledem k teplotě odklápět a tak jsme přikládali komínem. Na komíně jsme si také udělali improvizovaný gril, kam jsme začali dávat klobásy. Vzhledem k tomu, že jsme byli ve Finsku letadlem pouze s příručním zavazadlem, tak nám chyběl nůž. Naštěstí Bouchy měl spásný nápad, že klobásy můžeme nařezat kreditní kartou. Nakonec jsme usoudili, že kreditní karty je možná škoda, a tak jsme pro tento účel použili Billa kartu. A pak ať mi někdo říká, že je k ničemu!

SONY DSC
Ohniště na Huippu

Opečené buřty byly vskutku luxusní a my jsme si dali vynikající večeři. Během našeho dobrodružství s děláním ohně se značně zatáhlo a k autu už jsme došli prakticky za tmy. Po cestě do Rovaniemi jsme naštěstí potkali jen pár sobů mimo silnici. Jejich aktivita ve tmě pravděpodobně klesá nebo jsou alespoň méně viděť. V Rovaniemi jsme se stavili v Lidlu, kde jsme si koupili lososy na druhou večeři. Ty jsme si doma na másle osmažili a k tomu udělali krájené brambory. Po takto pestrém dni zbývala jen jedna věc, kterou jsme museli udělat. Jít do sauny a vzít si s sebou zmrzlinu.

Národní park Pyhä-Luosto

5. den

10.11.2015

Rovaniemi → Pyhätunturi → Isokuru → Pyhätunturi → Rovaniemi

Na poslední den ve Finsku, kdy jsme měli půjčené auto jsme vymysleli po dlouhých dohadech návštěvu hřbitova německých vojáků a národního parku Pyhä-Luosto. Hřbitov se nachází na východní straně jezera Norvajärvi a dá se do jeho blízkosti pohodlně dojet autem. My jsme přijeli trochu jinou cestou než jsme původně chtěli a tak jsme poslední kilometr museli dojít pěšky skrz les. Nicméně procházka to byla v čerstvě zasněženém lese vskutku krásná. Samotný hřbitov není ničím příliš zvláštní, ale vládne zde ponurá atmosféra místa s pohnutou minulostí. Finové byli v čele s Carlem Gustavem Mannerheimem (mimochodem jedním z nejvýznamějších Finů) za druhé světové války spojenci Němců, nicméně z jejich pohledu bylo toto spojenectví ustanoveno i z důvodu, aby mohli bojovat proti svému odvěkému nepříteli – Rusku. Když Němci utíkali z Laponska, tak pravděpodobně z vděku srovnali celé Rovaniemi se zemí, pravděpodobně ještě důkladněji, než spojenci vyhladili Drážďany. Díky tomu v Rovaniemi není žádná stará budova a vše bylo po válce vybudované znovu na zelené louce.

Po historickém zavzpomínání jsme se odebrali dále k národnímu parku Pyhä-Luosto. Naším cílem bylo město Pyhätunturi, kde jsme zajeli do infocentra, abychom se zde informovali o možných trecích. Byla zde spousta sněhu a po konzultaci na infocentru jsme se rozhodli obejít okolo hory Kultakero. Na konci ulice Kultakeronkatu jsme nechali na parkovišti auto a vyrazili jsme směrem k tábořišti Isokuru. Stejně jako tábořiště se jmenuje i nejhlubší kaňon ve Finsku, který se zde nachází a jehož výška dosahuje 220 m. Kaňonem jsme pokračovali k Karhunjuomalampi a pak přes sjezdovky zpátky do Pyhätunturi. Cestou jsme potkali stádo sobů v lese. Pomalu jsme za nimi šli, nicméně si stále dodržovali zdravý odstup.

SONY DSC
Národní park Pyhä-Luosto

Celý okruh okolo hory Kultakero byl cca 8 km dlouhý a opravdu hezký. Dal se bez problémů jít i v zimě a značení bylo skvělé. Cestou jsme potkali několik míst, kde se dal dělat oheň z nichž stojí za zmínku hlavně tábořiště Isokuru. Tam to byl opravdu přepych se vším všudy.

SONY DSC
Isokuru

Podobně jako včera se už cestou do Rovaniemi smrákalo a do města jsme přijeli za tmy. Vyčistili a vrátili jsme auto a zapnuli saunu. Uvařili jsme těstoviny s rajčaty, zahráli Bang! a šli spát. Ještě jsem si před spaním začal číst novou knížku Prostopášný modlitební mlýnek od Arta Paasilinny, vynikajícího autora, který mimochodem pochází z námi včera navštívené Kitilly. Ne náhodou se tento autor prakticky v každé své knížce zmíní o Laponsku, respektive o Rovaniemi.

Cesta zpět

6. den

11.11.2015

Rovaniemi → Helsinki → Praha

Poslední den je vždycky špatný, tady ale kupodivu nebyl. Byt jsme uklidili v pěti lidech během hodiny a půl, pak jsme šli vrátit spoustu plechovek, které jsme měli z našich pivních dýchánků a vydali jsme se na otevírací dobu v 10:00 do Arktika. Arktikum je muzem, které se zabývá severskými oblastmi obecně a lze zde najít mnoho informací o Skandinávii, ale také o Rusku, Kanadě, USA, Grónsku nebo Islandu. Mnoho expozicí je zde interaktivních i když občas opravdu zvláštně. Například zde je zobrazena míra ochrany přírody severských zemí, která je vyjádřena pomocí odporu při vytahování lana. Rusko a USA na svoje severská přírodní bohatství kašlou a lano šlo vytáhnout snadno. U Norska se naopak člověk musel hodně snažit, protože lano kladlo velký odpor. Podobných expozic je zde mnoho. Za zmínku ještě určitě stojí model zničeného Rovaniemi Němci v roce 1944 nebo třeba ukázka obíhání země okolo slunce včetně zobrazení dne a noci. Arktikum se mi moc líbilo a rád bych zde pobyl déle než dvě hodiny, ale bohužel čas tlačil a chtěli jsme ještě alespoň na chvilku stihnout návštěvu Santovy vesničky na hranici polárního kruhu. Kousek od Arktika jsme našli autobusovou zastávku a pomocí autobusu do Kemijärvi jsme se dostali do Santovy vesničky. Prošli jsme si pár obchodů se suvenýry, kde byly občas shodou náhod úplně stejné věci jako na Islandu a pak jsme šli do Santovy pracovny. Původně jsem plánem na Santovu vesničku byl trochu otráven, protože jsem to považoval za způsob jak vytáhnout z amerických turistů peníze, ale překvapilo mě, že to nebylo až tak hrozně komerční jak by se dalo čekat. Bylo zde mnoho věcí přístupných, aniž by člověk musel za něco platit.

SONY DSC
Polární kruh a Santova pracovna v pozadí

V Santově pracovně jsme viděli jakousi rádoby expozici a velké kyvadlo, načež jsme zjistili, že směr prohlídky nás vede přímo k Santovi. Původně jsme tam nechtěli jít, ale nakonec jsme se překonali a šli. Nějaký šotek nás uvedl a zatímco jsme si odkládali věci, ozval se zezadu Santa svým „Ohh, hello“. Ptal se nás odkud jsme a jaksi jsme nepochopili jeho pokus o vtip, když říkal že jsme bratři a ptal se, kde máme rodiče. Šotek nám udělal nějaké fotky se santou a pak nám je ukázal s nabídkou, že si je můžeme koupit jako pohled nebo fotku. Řekli jsme že je nechceme a kupodivu to vypadalo, že je mu to jedno. Mimochodem na webu běží stream, který ukazuje, co se právě děje v santově pracovně. V Santově vesničce je také pošta se santovským razítkem a možností hodit pohledy do schránky, aby přišly těsně před Vánoci.

SONY DSC
Sobi u letiště v Rovaniemi

Po návštěvě vesničky jsme šli pěšky na letiště, které je odtud asi 2 kilometry. Prošlapávali jsme si cestu ve sněhu, ale odvoz na letiště opravdu odtud není potřeba. Z Rovaniemi jsme letěli zpět do Helsinek, kde jsme dvě hodinky na letišti opět strávili hraním Bangu! V Helsinkách opět žádný sníh nebyl a bylo zde o poznání tepleji. V Praze to pak bylo s teplotou ještě lepší.

Cena

Letenky 4 000 Kč
Auto + benzín: 900 + 400 Kč
Ubytování v Helsinkách a Rovaniemi: 1 400 + 1 700 Kč
Nakupování, suvenýry a jídlo: 2 800 Kč
Celkem: 11 200 Kč

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Userte.ch jako vývojář hybridních aplikací. Kromě toho přednáším na CodeCamp.cz, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář