Island – cestopis ze země ledu a ohně

Island je už odedávna země, kterou jsem si přál navštívit. Vždy jsem to ale odkládal, kvůli vysokým nákladům a pod stromečkem jsem zájezd na Island také nenašel. Vzal jsem tedy věci do svých rukou a začal jsem výlet do této destinace plánovat. Domluvili jsme skupinu čtyř lidí – já, Zuzka, Michal a Bára.

Původně jsme plánovali Island procestovat hlavně autobusem, či případným stopem, aby to bylo co nejlevnější. Když jsme četli cestopisy, došlo nám, že autobusy jsou příliš drahé a stopování není vzhledem k počasí legrace. Jediný, kdo stále prosazoval stopování byla Bára. Nakonec ale myslím byla ráda, že jsme místo toho sehnali levné auto, které vycházelo finančně lépe než autobus (více o tom napíši dále).

Úplně na konci článku jsou pak stručně popsány tipy pro cestu na Island a náklady na cestu (které ve srovnání s cestovními kancelářemi vycházejí na polovic).

Mapa

Před samotným popisem cesty ještě přidávám mapu s vyznačenými zajímavostmi, které jsme si dali za cíl navštívit. Ne u všeho se nám to však povedlo.

Měli jsme půjčené auto na 14 dní, během kterých jsme objeli ostrov proti směru hodinových ručiček a udělali jsme si trek v Landmannalaugaru. Následující týden jsme potom strávili v okolí Reykjavíku.

https://www.google.com/maps/d/viewer?mid=zO7HnQtQqCWA.kpIYIBrPmkZg

Cestopis

Odlet do Manchesteru

1. den

13.8.2014

Praha → Manchester

Při odchodu z domova jsem si vzpomněl na Zuzčina slova “zvaž si ještě batoh”. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem to udělal. Překvapilo mě, když se na displeji váhy ukázalo 26,5 kg. Vzhledem k povolenému limitu 20kg bylo potřeba nějak to zredukovat. Měl jsem tam sbalené všechno jídlo včetně mnoha konzerv, jejichž  hmotnost není zrovna nízka.

Došel jsem k Zuzce domů, kde jsme vyměnili pár věcí, abychom předešli problému s váhou na letišti. Také jsme si dali poslední jídlo v naší domovině – brambory na loupačku s vynikající lučinovou pomazánkou, petrželí a sýry.

Zuzky táta nás dovezl na Dobříš, kde jsme chytli autobus do Prahy. Odtamtud už jsme pokračovali letadlem do Manchesteru, kam jsme přiletěli večer. Neměli jsme kde spát a letiště je docela odříznuté od nějakého centra města, takže nemělo ani smysl tam jít (navíc jsme na to měli více času při cestě zpět).

Na letišti jsme se přesunuli do jiného terminálu a tam jsme našli vynikající mezeru v letištní hale, kde se dalo dobře přespat, aniž by nás někdo rušil. Bylo to mezi koncem haly a obchodem SPAR, kde jsme si koupili Pringles a víno. Mezera byla tak metr široká a 10m dlouhá. Navíc tam byla docela tma i přes to, že se v místnosti svítilo. Jediné co rušilo náš klid byl neúnavný hlas z reproduktoru začínající slovy: “May I have your attention?”

Přílet do Keflavíku

2. den

14.8.2014

Manchester → Keflavík → Reykjavík → Nesjavellir Geothermal Power Station → Thingvellir

Ráno jsme se probudili velmi brzy, hlavně kvůli tomu, že Zuzka zjistila, že na obrazovce stále není náš let, i když už tam jsou lety pozdější. Naštěstí to bylo jen tím, že jsme byli na špatném terminálu.

Šli jsme si koupit snídani, dali jsme si kávu, vyčistili jsme si zuby a pak jsme pomalu šli k terminálu. Nakonec když jsme zjistili kolik je, tak jsme už nešli pomalu, nýbrž jsme běželi. Měli jsme asi hodinu do odletu a stále jsme nebyli odbavení, ba co více, k našemu terminálu to bylo tak 10 minut chůze.

Vystáli jsme frontu na odbavení letu do islandského Keflavíku, kde nakonec už začali pouštět lidi z našeho letu prioritně k přepážkám na odbavení. Pak jsme museli donést zavazadla do místnosti pro odbavení zavazadel s nadměrnou velikostí.

Utíkali jsme k odbavení příručních zavazadel a už jsme nečekali žádné větší komplikace. Ty však přišly, když jsme uviděli frontu čekajících lidí. To, že nemáme šanci stíhat letadlo nám došlo asi tak po minutě stání ve frontě, která se příliš nehýbala. Nakonec jsme se rozhodli zkusit štěstí proběhnutím speciálního vstupu pro postižené/důchodce/VIP. Hlídači zřejmě viděli v naších očích odhodlání jít přes mrtvoly, tak se ani nepokoušeli nás zastavit.

Teď jsme teprve poznali jak moc je ta fronta dlouhá. Točila se ještě za další záhyb stěny a tam ještě pěkných pár desítek metrů pokračovala. I přes to, že jsme mnoho lidí předběhli, i tak vystání kratičké fronty k jednotlivým přepážkám pár minut ještě trvalo.

Odbavení proběhlo bez problému a nastal běžecký maraton, kdy jsme běželi od odbavení až k nejzazší bráně na letišti. Cestou jsme proběhli mnoha “duty free” obchody, kde se cesta nesmyslně točila – jako by si architekt snad myslel, že tím přesvědčí více lidí ke koupi předražených parfémů a alkoholu. Na místo odletu jsme doběhli celí udýchaní (mohl to být klidně kilometr), ale včas. Nakonec měl náš let spoždění, takže jsme se stihli ještě v pohodě vydýchat, než jsme nasedli do letadla.

Cesta byla dobrá a docela rychle nám utekla. Samozřejmě, kdyby nám dal easyJet během letu najíst, bylo by to, troufám si říci, mnohem lepší.

Po několika hodinách jsme uviděli zemi. Napřed pár ostrůvků a nakonec i něco souvislejšího. Byl to Island. Jeho reliéf nám vyrazil dech. Všude holá krajina s jasně viditelným vrásněním. Nebyly zde žádné stromy. Pouze nějaká pohoří a rozsypané domečky uprostřed ničeho shlukující se do něčeho co by vzdáleně mohlo připomínat město. Takhle nějak si člověk představuje Afgánistán. Island si ale spíše představuje jako krásně zelenou zemi s hezkými kopečky a mnoha vodopády.

Přistání proběhlo hladce a my jsme se poprvé mohli kochat z Islandu přimo na zemi. Jen co jsme vystoupili ven překvapil nás vítr. Nebyl to žádný orkán, ale v České republice by se to rozhodně nedalo nazvat běžným stavem, jako tomu bylo na Islandu.

Letiště v Keflavíku, kde jsme přistáli (Reykjavík má letiště jen pro vnitrostátní lety) bylo pozůstatkem od americké armády, která zde původně měla svoji armádní základnu. Letiště bylo sice malé, ale velmi hezké. Z pohledu architektury rozhodně to nejlepší, co jsem měl možnost vidět.

Vevnitř jsme se šli podívat do obchodu se suvenýry. Kupodivu to nebyla trapárna typu “I love Iceland” nebo “Icelandic drinking team” (možná proto, že zde je alkohol mírně řečeno luxusním zbožím). Bylo tam hezké oblečení z vlny (obzvláště svetry), plyšoví papuchalkové, “gumoví medvídci” ve tvaru polární záře a další dost neotřelé suvenýry.

Shodli jsme se naštěstí, že budeme nakupovat spíše při cestě zpět než naopak. Na letišti jsme si vyměnili asi 40 000 islandských korun, ale nebylo to potřeba. V hotovosti se zde snad nikde neplatí. Nepamatuji si, že by bylo něco, kde bylo nutné hotovost používat. Dokonce i v malém krámku uprostřed hor v Landmannalaugaru šlo platit bez problému kartou.

Zatímco Zuzka měnila peníze, tak jsem zařídil půjčení auta. Měli jsme domluvené auto přes peer-to-peer půjčovnu http://carrenters.is, kde lidé sdílejí svá soukromá auta a ceny bývají přijatelnější než z obyčejných půjčoven. nás vyšlo na 80 000 ISK za dva týdny (cca 14 500 Kč). Náklady na benzín zde nejsou samozřejmě započteny, ale je to proti půjčovnému dost minoritní částka. Pro našince je půjčovné auta pálka, ale levněji si na Islandu auto rozhodně nepůjčíte. A jiné způsoby dopravy na Islandu nejsou levnější. Autobus je zde podobně drahý jako půjčení auta a je ještě mnohem méně mobilní. Pro stopování nebo kolo je podle mě Island krajně nevhodný. Ani ne proto, že by zde lidé nezastavovali nebo by zde byly nějaké špatné silnice či příliš náročné trasy. Problém je v počasí – dokáže být strašné a vždy jsem pak během lijáků a vichřic litoval těch chudáků pachtících se na kole nebo stopařů stojících u silnice. Každému řidiči se těch lidí sice zželí, ale nikdo jim zde při špatném počasí příliš nepomůže. My jsme měli krásné přederupční počasí a přesto jsme potkali několik velmi vydatných deštů, které snížily naši zásobu suchého prádla o více než 50%. Kamarád, který byl na Islandu o měsíc přede mnou měl asi 17 dní z 18 propršených.

Auto nám přistavil Thorey až na letiště a pak nám předal klíče. Moc se nenamáhal s zakreslováním nějakých škrábanců auta na smlouvu a prostě řekl, že by to musel celé počmárat, protože auto není v žádném krásném stavu. Předal nám klíčky a šel na kávu.

Auto jsme našli a pozitivně nás překvapilo. Vypadalo velké a jelo parádně. Při šlápnutí na plyn bylo pořádně slyšet motor, jak se u sporťáků z 90. let sluší a patří. Nutno říct, že jsme se do něj asi zamilovali a viděli tím pádem jen samá pozitiva.

Z Keflavíku jsme vyrazili směrem do Reykjavíku po jedné z největších silnic v zemi (jsou zde 2 pruhy pro každý směr). Hned u okraje města jsme ještě nabrali dva poláky, co chtěli do Reykjavíku, a kteří stopovali z Polska přes Velkou Británii až na Island.

Zastavili jsme se cestou ve velkém supermarketu Bónus, kde jsme udělali velký nákup pro 4 lidi na 2 týdny. Zjistili jsme, že se zde prodávají skvělé skořicové točeničky jako v Ikee, že zde nemají nic obdobně dobrého jako náš kváskový chleba a že většina bonbónů je zde, podobně jako v každé severské zemi, s příchutí salmiaku (jinými slovy vše chutná podobně jako ouzo nebo hašlerky).

V Reykjavíku jsme dojeli do kempu, kde jsme se měli sejít s Michalem a Bárou. Kemp byl skvělý. Kromě hezkého místa na kempování tam byl i perfektně vyřešený společný prostor. V prosklené budově bylo místo pro sezení, byly tam notebooky s možností využít internet, wi-fi zdarma, spousta map a letáků. Venku bylo další místo na sezení pro případ teplého počasí (nepravděpodobné). V kuchyni bylo asi 10 míst pro vaření a nacházel se zde také “free food shop”. Jednalo se o několik regálů, na které lidé mohli umísťovat jídlo, které jim zbylo. Lidé, kteří odlétají z Islandu domů, většinou své zbylé nedojezené zásoby nechávali právě zde. Pokud zde byl člověk ve správný čas (hlavně ráno), daly se zde najít přímo poklady – marmelády, vynikající šťávy, tuňáci, sušené ryby, nugety a podobně. Věci jako máslo, olej, sůl, omáčky, rýže a podobně, zde byly k dispozici prakticky pořád.

Podobně jako “free food shop” zde fungoval také tzv “free stuff shop”. Princip byl stejný jako u jídla, ale dávaly se sem věci, které nebyly určeny k jídlu – například boty, pláštěnky, benzín plynové bomby a dokonce jsem zde našel i plně funkční plynový vařič. Vzhledem k tomu, že plynové bomby nemohou být převáženy letadem, nebyl vůbec problém zde nějakou sehnat. Kupily se jich zde desítky. Lidé si je na Islandu koupili na začátku svého treku a vzhledem k tomu, že každý výlet po Islandu většinou končí spaním v Reykjavíckém kempu, tak je zde pak nechali budoucím cestovatelům. Kemp na mě udělal velký dojem, sice byl na Islandu jeden z nejdražších (1500 ISK), ale měl perfektní zázemí a teplá sprcha byla (jako všude na Islandu) samozřejmostí. Naopak díky bombám, které jsme si zde mohli vzít, jsme slušně ušetřili.

Potkali jsme se zde se zbytkem naší skupiny, udělali jsme si v kempu polévku a pak jsme zabalili věci do auta, abychom mohli vyrazit pryč z hlavního města.

Cestou v autě nás překvapilo, že nám stále svítí jakási kontrolka, co trochu připomínala motor. Dolili jsme olej ale pořád jsme měli pocit, že nám auto začne každou chvíli vařit. Při jízdě občas také smrdělo. Volali jsme kamarádovi Voksovi, který je automechanikem. Řekl nám, že pokud svítí kontrolka motoru, tak nesmíme jet v žádném případě dál. To se nám to hezky zkazilo hned první den výletu! Zavolali jsme tedy majiteli, který řekl, že to není problém, protože je rozbitá pouze kontrolka, nikoliv motor. Tak jsme mu věřili…

Jeli jsme směrem k národnímu parku Thingvellir, kde se nacházejí trhliny mezi euroasijskou a severoamerickou tektonickou deskou.

Před národním parkem jsme ještě se sjeli podívat k geotermální elektrárně (Nesjavellir Geothermal Power Station). Nad elektrárnou stoupaly mraky páry a byla tak vidět už zdaleka. Nevěděli jsme pořádně proč se k ní jezdí (někdo nám ji doporučil), když to vypadalo, že žádné exkurze zde nebudou. Nepotkali jsme zde nikoho a jediné co zde oddělovalo areál elektrárny byla závora. Šli jsme se projít po okolí elektrárny. V jejím sousedství vytékal potok, který svoji teplotou skoro vařil. Šli jsme se projít po proudu, potok se postupně ochlazoval a když jsme našli vhodnou teplotu, tak jsme se v něm vykoupali. Teplota byla ideální a jediné co nám vadilo bylo bahno na dně řeky. Venku byla sice zima, ale to vadilo jen při vylézání z řeky.

Island 2014

Navečer jsme dojeli k NP Thingvellir, kde nás už u silnice překvapila trhlina v zemi. Šli jsme se na ni podívat, ale rychle se stmívalo, tak jsme zbytek odložili na zítřek. Dojeli jsme do kempu, který byl opodál, postavili jsme stan a uvařili. Přijeli jsme dost pozdě a nestihli jsme otevírací dobu kempu, takže jsme nemohli zaplatit. Tohle neštěstí nás ještě párkrát potkalo.

Thingvellir, Geysir, Gulfoss

3. den

15.8.2014

Thingvellir → Althing → Geysir → Gulfoss → Hella

Ráno jsme z kempu dojeli pár stovek metrů do centra národního parku Thingvellir (čte se to Tyngvetlyr). Tam jsme viděli obrovské tektonické trhliny mezi kontinenty. Bylo sice sychravo až nevlídno, ale podívaná stála za to. Thingvellir je velmi navštěvované místo a pravděpodobně je zde jedna z největších koncentrací čínských turistů v celé severní Evropě. Zběsile mačkají spouště svých nadupaných fotoaparátů v modelech, které do Evropy ještě pár let nedorazí. Na konci Thingvelliru bylo informační středisko, kde prodávali spoustu hezkých suvenýrů, pohledy a byly zde také nějaké informace o národním parku. Z fotografií, které jsem viděl na webu jsem si pamatoval, že zde měla být vidět také trhlina, která je zalitá vodou. V těch trhlinách, které jsou na hlavní turistické trase, žádná voda není (snad kromě jednoho jezírka a vodopádu). Musí se sejít dolu směrem ke kostelu a odtamtud už jsou vidět menší, ale o to více zajímavé trhliny s vodou.

V místě národního parku Thingvellir se nacházel také Althing – první parlament na světě, který zde zasedal už od roku 930.

V kostele v Thingvelliru jsme potkali první Čechy od příjezdu na Island. Zrovna to nebyl úplně nejlepší vzorek, na který bychom jako obyvatelé stejného národa mohli být hrdí. Pán byl zřejmě docela bohat a potřeboval dělat dojem na svoji přítelkyni, která ho zřejmě bezmezně obdivovala. Dělal v kostele kliky a znesvěcoval ho odepínáním provazu proti turistům, aby jeho přítelkyně mohla udělat lepší fotky. Rádi jsme odtamtud zmizeli a šli jsme prozkoumat trhliny zalité vodou. Byly nádherné. Už zde nebyli žádní turisté ani široké skoro vyasfaltované cesty. Jen malé pěšinky a několik desítek metrů pod námi byla průzračně čistá voda.

Island 2014
Thingvellir – trhlina mezi tektonickými deskami

Dál jsme autem pokračovali do Geysiru – k dalšímu turisticky významnému místu. Počasí bylo stále stejně špatné a ani se nám moc nechtělo k sirným výparům smrdícím na metry daleko. Viděli jsme několik malých gejzírků, hezky průzračných jezírek s podivně zbarvenou vařící vodou až jsme došli ke Strokkuru. Jedná se o jediný velký funkční gejzír, který se zde nachází. Samotný Geysir, podle kterého je obecně pojmenovaný vodopád vody tekoucí nahoru, nefunguje příliš pravidelně. Jeho roli musí zastupovat právě Strokkur, i když tryská “jen” do výšky okolo 20m (Geysir tryská do 80m a jeho rekord je dokonce 170m). Výhoda Strokkuru je, že tryská každých pár minut a tak zde člověk nemusí strávit léta čekáním na Geysir.

Po prohlídce Strokkuru, který nás ještě několikrát osprchoval, jsme se šli podívat do místního obchodu se suvenýry. Původně jsme sem šli jen na záchod, ale nakonec nás opět zaujaly suvenýry. Líbily se mi svetry a tak jsem si jeden hezký za 12000 ISK pořídil. Michal si zde koupil čepici.

Z Geysiru jsme pokračovali na poslední pamětihodností z tzv. “zlatého trojúhelníku”. Pár kilometrů za městečkem Geysir je vodopád Gulfoss. Jedná se o jeden z nejznámějších vodopádů na Islandu. Masa vody ze široké řeky Hvíta zde padá do obrovského kaňonu.

Ujeli jsme dost kilometrů autem a začalo se nám podivným způsobem ozývat zadní kolo na štěrkových cestách. Jelikož jsme neměli kapacity na to, abychom tento problém dokázali vyřešit, uchýlili jsme se k přemýšlení, jak tuto situaci zvládnout bez nutnosti posílat auto do servisu. Nakonec nám v tom pomohlo CD interpreta Deadmou5. Pustili jsme jej v přehrávači a zjistili jsme, že už neslyšíme rachtající kolo, ale jen hudbu, byť to bylo svým způsobem podobné. Když nám potom CD na 5. skladbě začalo stávkovat, tak už byla kola zase v pořádku.

Jeli jsme po šterkové cestě směrem na jih, abychom se napojili na okružní cestu 1. Tam jsme dojeli až do městečka Hella, odkud jsme další den plánovali vyrazit na trek do Landmannalaugaru. Zkontrolovali jsme si jízdní řády autobusů, abychom věděli, kdy zítra pojedeme a pak jsme jeli do kempu, který jsme měli vyznačený v mapě.

Večer jsme si dali legendární rýži s Tikkou masalou, která nám všem moc nechutnala.

duhové hory Landmannalaugaru

4. den

16.8.2014

Hella → Landmannalaugar

Nakonec jsme přespali v kempu před Hellou, protože jsme nevěděli, že v Helle je také kemp (navíc přímo u něj zastavoval autobus jedoucí do Landmannalaugaru). V Helle jsme dokoupili věci s sebou (já jsem si koupil konečně neprofouknutelnou čepici) a odpoledne jsme na zastávce našli autobus. Byl terénní, lezlo se do něj po malém žebříku a jízdné se dalo platit kartou, čehož jsme s chutí využili. Cesta do Landmannalaugaru byla docela drahá (okolo 5000 ISK za osobu), nicméně dostávat se tam po vlastní ose bych si rozhodně netroufl. Z počátku cesta působila nevinně – jelo se po dobře vyjeté prašné cestě mezi skulpturami zkamenělých vyvrhelů lávy ze sopky Hekla. Později se cesta změnila v nebezpečnější brodění, kde už nestačí mít jen auto s náhonem na všechny 4 kola, ale bylo nutné mít také vysoký podvozek a možná i horní výfuk. Cesta do Landmannalaugaru trvala pár hodin a jakmile jsme tam vystoupili udeřila na nás pořádná zima a vítr. Ne obvyklá zima, na kterou jsme na Islandu zvyklí. Ačkoliv není Landmannalaugar o moc výš než kempy v Brdech, panuje zde skoro arktická zima se silným větrem, který bych spíše čekal v šestitisícovém sedle Himalájí. Zůstat venku bez čepice a rukavic je skoro nemyslitelné. Nebyl by to však Island, kdyby se zde nenacházely termální prameny. Přímo v Landmannalaugaru je termální potok, kde si člověk může odpočinout od zimy. Jediná nevýhoda je nutnost vylézt z teplé vody ven do nepříjemné zimy.

Původně jsme plánovali vyrazit na cestu ještě dnes, ale nakonec se mi podařilo ostatní přesvědčit, že to není dobrý nápad – brzy by se setmělo, začínalo se kazit počasí a byli jsme také unavení z dlouhé cesty. Nakonec se to ukázalo jako dobrá volba. Při treku z Landmannalaugaru do Thorsmörku člověk první půl den vidí asi nejhezčí krajinu z celého treku. Bylo by škoda vidět ji za šera a spěchat do Hrafntinnuskeru, který připomínal pustou měsíční krajinu bez barev Duhových hor.

Island 2014
Landmannalaugar – Duhové hory

V Landmannalaugaru jsme si uvařili jídlo, koupili zapomenutý čaj (mimochodem i zde v signálupusté krajině se dalo platit bez problému kartou!), zahráli jsme Bludiště, obložili stan kameny, aby nám jej vítr neodnesl a šli jsme spát.

Nejhezčí část Landmannalaugar treku

5. den

17.8.2014

Landmannalaugar → jezero Alftavatn

Island 2014
Kemp Landmannalaugar

Dopoledne jsme se zabalili a vydali se z kempu směrem do kempu Hrafntinnusker s plánovaným přespáním někde u Alftavatnu. Cesta byla velmi zajímavá. Zpočátku se nám na všech obzorech ukazovaly vybarvené kopečky duhových hor. Potkali jsme zde mnoho kouřících děr se sirnými výpary, produkty z lávové strusky a písek v barvách snad celého spektra – bílá, žlutá, červená, azurová, zelená, černá. Doslova nás uchvacovala unikátnost zdejší přírody. Sice zde nebyly prakticky žádné rostliny a vše vypadalo jako bez života, ale nikdy jsme neviděli nic, co se by charakteru této krajiny byť jen vzdáleně podobalo. A tohle není UNESCO? Jak je to možné!?

Krajina se každých pár kilometrů změnila. Ze zpočátku pozitivní barevné krajinky jsme došli do méně vybarvené části, ale se stále jemně zaoblenými kopečky. Dál jsme potkali zase krajinu černého prachu, která byla pokrytá lávovými výrony a lávovou struskou. V této krajině se nacházel i kemp Hrafntinnusker. Když jsme viděli depresivnost tohoto místa, byli jsme velmi rádi, že jsme včerejší noc přečkali ještě v hezkém Landmannalaugaru.

V kempu jsme se zastavili na oběd a potkali jsme zde příjemný český pár, který nám vyprávěl o cestě, kterou jsme měli ještě před námi. Šli totiž z opačné strany (to bych nedoporučoval – člověka prvních pár dní nečeká nic hezkého).

Po obědě jsme se vydali dál po cestě. Ta byla stále relativně dobře značená a čas od času jsme zde potkávali turisty. Na poměry českých hor jich nebylo moc, ale na islandské poměry by to klidně mohlo znamenat velký dav. Však je také Landmannalaugar – Thorsmörk – Skogar nejznámější trek na Islandu a prakticky každý, kdo tu byl, ho šel.

SONY DSC
Pohled na okolí jezera Alftavátn, v pozadí vpravo je ledovec Eyjafjallajokull

Krajina se opět změnila a z černé pouště se opět vynořilo něco krásného – zelené údolí porostlé trávou s horami sopečného původu podobnými jako v Českém Středohoří. Akorát zde nebyly žádné lesy. Dělali jsme si legraci, že tato krajina vypadá, jako když se člověk snaží nakreslit obrázek. Atraktivní byla krajina hlavně svým velmi zajímavým reliéfem – ostré štíty nízkých hor, hezké jezero, řeka a všudypřítomná zelená barva. Je to jako, když se člověku na obrazu nechce vykreslovat s jednotlivými stromy a tak raději celou krajinu vybarví na zeleno. Sestupovali jsme do údolí a jezero, u kterého měl být kemp bylo dále, než jsme předpokládali. Rozhodli jsme se tedy rozbít tábor ještě před jezerem v jednom z malých údolí vedle řeky. Uvařili jsme si večeři a pak jsme se šli podívat na krásný západ slunce.

ČErná poušť mezi kempy Alftavatn a Ermstrur

6. den

18.8.2014

Alftavatn → Ermstrur

Ráno jsme se vzbudili brzy, abychom moc nepohoršovali časně ranní kolemjdoucí, kvůli našemu spaní mimo kemp. Vyrazili jsme tedy směrem k Alftavatnu, kam jsme po pár hodinách chůze okolo sopečných hor došli. Kempy zde byly dokonce dva. Jeden byl u jezera a druhý (Alftavatn) byl ještě pár kilometrů za ním.

Island 2014

Když jsem si četl v Lonely Planet, co by turista na Islandu neměl vynechat, byl zde uveden právě kemp Alftavatn. Osobně jsem na něm neshledával nic zvlášť unikátního, snad kromě toho, že byl na docela hezkém místě. Byla zde velká zima a bohužel zde také netekla teplá voda. Potřeboval jsem si ale už akutně umýt hlavu a tak mi nezbylo nic jiného, než to udělat v této ledové vodě. V kempu jsme si také dali oběd, který se skládal, jak tomu tak už na Islandu bývá, z tuňáka.

Po obědě jsme pokračovali dál směrem ke kempu Ermstrur. Přebrodili jsme řeku a narazili jsme na větší terénní silnici, po které už mohou jezdit auta. Zde se začala dost zásadně měnit okolní krajina. Ze zelených kopečků, které vypadaly trochu jako Hobitín z Pána Prstenů, jsme přešli do černé pouště připomínající Mordor. Byla to rovina bez života, ohraničená nepříliš krásnými horami. Jediné, co zde rostlo byly občasné trsy (nebo spíš trsíky) trávy, které už byly dávno uschlé nebo pokryté černým prachem. Později jsme se o této krajině bavili s jedním našincem z Čech, kterému jsem říkal, že mi tato krajina přišla na poměry Islandu neuvěřitelně nudná. On oponoval, že to cítil opačně. Každých 10 minut se podle něj krajina měnila, byť ne nijak zásadně. Tak nevím, zda jsme šli stejný trek jako on. Poušť byla totiž extrémně dlouhá a nudná. Během chůze pouští to několikrát vypadalo na to, že už bude konec.

Island 2014
Černá poušť mezi Alftavátnem a Ermstrurem

Nakonec jsme ale jen zahlédli další horizont, kde poušť stále pokračovala. Končila výrazně dál než jsme původně předpokládali. Asi po pěti hodinách jsme sešli z náhorní plošiny mírně dolu do kempu Ermstrur.

Jedná se o kemp, který není nijak hezký, protože je vybudován stále ještě na okraji černé pouště. Na druhou stranu kemp byl jinak hezký a dobře udržovaný. Není to komeční kemp typu Landmannalaugar.

Michal s Bárou šli ještě večer sledovat západ slunce z nějakého lokálního vrcholku (prý tam byl nejlepší panoramatický výhled z celého Islandu, ale foťák si nevzali).

Konec Landmannalaugar treku

7. den

19.8.2014

Ermstrur → Thorsmörk → Hella

Z Ermstruru jsme vyrazili směrem do Thorsmörku. Cesta byla docela dlouhá, i když to podle mapy nevypadalo. Viděli jsme krásný kaňon divoké řeky, kterou jsme naštestí nemuseli brodit. Místo toho jsme brodili jinou, docela klidnou řeku. Sice byla široká a studená, ale rozhodně nebyla moc hluboká.

Před Thorsmörkem jsme narazili na zatím největší les, jaký jsme zatím na Islandu viděli. Mohlo zde být i pár tisíc stromů, i když jejich výška nijak závratná nebyla. Dýchla na nás atmosféra života, což byla více než vítaná změna po mrtvé cestě z Landmannalaugaru.

Při chůzi jsme se neustále předbíhali s nějakým francouzem, který nás konečně naučil, jak se má správně vyslovovat Quechua (kešua). V Thorsmörku jsme potkali Čechy, kteří se ale tvářili, že nám nerozumějí. Nakonec je prozradilo oblečení. Měli na sobě typicky české outdoorové značky. Začali jsme vyjmenovávat české outdoorové značky a oni se začali smát. Tak se potom přestali trochu stydět a dokonce si s námi i chvíli popovídali.

V Thorsmörku jsme našli kemp a já jsem se konečně těšil na bazén s termální vodou, který zde měl být. Nakonec jsem zjistil, že bazén je z části vypuštěný, ale zase zde byla sauna.

Nakonec jsme ale změnili plán. Místo toho, abychom docházeli trek přes Eyjafjallajökull do Skogáru, jsme se rozhodli jet autobusem zpět z Thorsmörku do Helly. Byli jsme hodně unavení a další den se nám mělo zkazit počasí, které do teď bylo výborné (zima se nepočítá).

Udělali jsme si v kempu večeři a pak jsme šli na autobus, který měl přímo u kempu svoji konečnou zastávku. Cesta zpět byla překvapivě podobně drahá jako cesta do Landmannalaugaru. To nás moc nepotěšilo, ale když jsme viděli tu silnici, museli jsme uznat, že to ani pro ten autobus není zadarmo. Autobus brodil, a to hodně. Projeli jsme několik brodů, kde řidič musel použít vrchní výfuk, protože voda byla moc hluboká. Byly zde silné proudy a autobus se často hodně nakláněl. Jednou se naklonil tak moc, že jsem měl pocit, že se převrátíme. Řidič svému řemeslu ale očividně rozumněl, a technika značky Mercedes-Benz ho ve štychu taky nenechala.

Večer jsme dojeli do Seljalandsfossu, kde jsme přestoupili z terenního autobusu do klasického silničního korábu. Byla už docela tma, ale říkali jsme si: “Není to náhodou ten známý vodopád?”

Po příjezdu do Helly jsme v kempu rozbili tábor a šli jsme spát.

Vodopády a skalní útvary jižního Islandu

8. den

20.8.2014

Seljalandsfoss → Skogafoss → Dakota → Dyrhólaey → Hrifunes

Z Helly jsme vyrazili k Seljalandsfossu, kde hrál na kytaru místní alternativní Islanďan ve vlněném svetru. Hrál s kytarou na kolenou za pomocí mince a v kombinaci s majestátním vodopádem to zde vytvářelo příjemnou atmosféru. Tu trochu kazilo to, že zde byly davy lidí, kteří se zde hrnuly po desítkách v dalších autobusech.

Island 2014
Seljalandsfoss

Po procházce okolo vodopádu jsme pokračovali po vycházkové cestě a nakonec jsme vylezli až nahoru k ústí vodopádu. Cestou jsme potkali mrtvou rozkládající se ovci. Nebyl to moc pěkný pohled a tak jsme přestali na chvíli dýchat a rychle tuto oblast přešli. Cestou se nám naskýtaly hezké výhledy, které byly o trochu jiné než co člověk vidí po zadání slova Seljalandsfoss do Google.

Poté, co jsme se krásou vodopádu dostatečně pokochali, jsme pokračovali na další zajímavý vodopád jménem Skogafoss. Když jsme přijeli k vesničce, která s tímto vodopádem sousedí, tak se začalo kazit počasí a trochu pršelo. Dali jsme si zde oběd, vyfotili jsme se s obrovským vodopádem a vylezli jsme ještě nahoru, kde byl také zajímavý výhled. Byli jsme rádi, že jsme nešli na treku poslední úsek z Thorsmörku do Skogáru, protože by to v tomhle počasí asi nebyl žádný med. Zuzka se ještě zašla podívat do skanzenu ve Skogáru, kde byla vidět klasická drnová architektura, typická pro Island s nedostatkem dřeva.

Island 2014
Skogafoss

Pokračovali jsme dál hlavní islandskou cestou číslo 1, až k místu, kde bylo dobře vidět na ledovec Eyjafjallajökull, který se stal velmi známým v roce 2010, kdy vybuchl a na 5 dní zastavil leteckou dopravu ve většině Evropy.

Dnes jsme toho měli v plánu vidět docela hodně. Naší další zastávkou byla návštěva americké Dakoty, která zde ztroskotala v roce 1973 a od té doby zde leží v černé poušti. Sice k ní vede cesta pro terénní vozidla, ale víceméně bez problémů se k ní dá dojít z hlavní silnice pěšky. Akorát je to pak pěkná nuda – cesta je dlouhá a člověk před sebou vidí jen tmavou pláň a oceánem za ním. Vypadá to, že oceán je vzdálem maximálně tak 2 kilometry, ale reálně to může být i klidně 6 kilometrů. Našel jsem si na webu souřadnice, kde by Dakota měla být (63°27’32.9″N 19°21’50.9″W), ale realita byla trochu jiná. Toto místo je tak 2 kilometry od silnice, a nic jsme zde nenašli. Ve skutečnosti byla Dakota ještě o zhruba další 2 kilometry daleko a do poslední chvíle není vidět, i když je toto místo relativně rovné a bez jakýchkoliv překážek. Poté, co jsme ji nenalezli na udaných souřadnicích jsme pouze chtěli pokračovat k oceánu, abychom viděli na této dlouhé cestě alespoň něco zajímavého. Nakonec nás mile překvapilo, že jsme tam Dakotu našli. Vrak letadla je značně vybledlý a zničený, ale stojí za návštěvu.

Po návratu od Dakoty jsme pokračovali ke skalnímu útvaru Dyrhólaey, který se nachází u města Vík, kousek od Dakoty. Jedná se o obrovskou skalní bránu, kterou zde vymlel oceán. Kromě toho se zde nachází v jednom místě i strašidelné útesy Reynisdrangar a krásné čedičové skály Reynisfjara. Občas jsou na těchto útesech vidět i papuchalkové a pokud je člověk chce vidět tak nemusí jezdit na komerční výlety na lodích, které jsou na Islandu turisty oblíbené. Já jsem papuchalka neviděl (i když ostatní tvrdí, že ho viděli), ale místo něj jsme zde v oceánu viděli tuleně, který často vystrkoval hlavu z vody a pozoroval nás. Oceán je zde velmi bouřlivý a bičuje útesy neuvěřitelnou silou.

V době, kdy jsme zde byli se na oblázkové pláži zrovna konala svatba. Sice počasí bylo velmi studené, ale svítilo zde krásné slunce nízko nad obzorem a vytvářelo krásně vykreslené mraky. Kam se na to hrabe HDR.

Island 2014

Poté, co jsme opustili okolí čedičových útesů jsme projížděli městem Vík. Byl zde obchod a také kemp. Měli jsme tento den zakončit zde, ale místo toho jsme pokračovali dál, až jsme dojeli k Hrifunes (kam vede ošklivá štěrková cesta, kde jsme málem utrhli kolo). Hrifunes je místo, kde podle mapy byl kemp. Teď už tam nebyl, ale naštěstí nám někdo z místních dovolil postavit si stan u nich na zahradě. Majitelé pozemku zde zrovna tento den měli velkou sešlost lidí, která vzhledem k vylidněnému okolí, působila dost děsivě.

Národní park Svartifell

9. den

21.8.2014

Hrifunes → Svartifell

Byli jsme rádi, když jsme ze strašidelného Hrifunes vyjeli pryč a mířili k národnímu parku Svartifell. Nikdo sice Svartitifell nezná, ale každý zná čedičový vodopád Svartifoss.

Svartifell se nachází na úpatí největšího evropského ledovce Vatnajökull.

Auto jsme nechali v kempu Svartifoss a poté jsme si udělali túru směrem k vrcholu Kristinartindar. Až nahoru jsme z časových důvodů nakonec nedošli. Je zde několik typů okruhů, které si zde člověk může projít a tak se může postupně rozmýšlet, zda chce dojít až nahoru nebo to někde otočí a půjde jinou cestou dolu. I když zde byly davy turistů i tak cesta byla moc pěkná. Otevírala se nám panoramata obrovský ledovec a na jeho lámající se úpatí. Skály zde měly velmi zvláštní tvary a dole pod námi byly neorganizované delty malých říček a ledovce, tekoucí někam do neznáma. Poté, co jsme nedobyli vrchol jsme sešli dolu k čedičovému vodopádu Svartifoss, který se nachází na úpatí národního parku asi kilometr od parkoviště. Byl moc hezký, ale kvůli němu bych na Island asi nejel.

SONY DSC
Svartifoss

Večer se nám nechtělo hledat nový kemp, tak jsme se usídlili v komerčním kempu Svartifoss. Toto velmi nedoporučuji, protože kemp je na místní poměry velmi drahý a jeho služby jsou tragické. Respektive, za všechny služby mimo postavení stanu tam člověk musí zase znovu platit a dobíjet nějaké nesmyslné žetony, či co. Dokonce i pouhé nabíjení ze zásuvky tam je hodně drahé (snad okolo 40Kč?). Jednoznačně můžu říci, že se jednalo o nejhorší kemp, který jsme na Islandu potkali.

Ledovcová laguna Jókursarlón

10. den

22.8.2014

Jókursarlón → Breisdavík

Ráno jsme si chtěli sbalit stany bez placení, protože jsme s kempem nebyli vůbec spokojeni, ale nakonec nás výběrčí peněz vyhmátl a tak jsme platili.

Na naší cestě jsme pokračovali směrem k Jókursarlónu. Cestou jsme se ještě zastavili u mostu, který byl asi před desíti lety smeten povodněmi a odřízl celý jihovýchodní Island od lidnaté západní části.

Jókursarlón je místo, kde se láme a taje ledovec do průzračné laguny a ledové kry plavou do slaného oceánu. Toto místo si zahrálo v mnoha filmech – mimojiné hned ve dvou Bondech – Vyhlídka na vraždu (1985), Dnes neumírej (2002), ale dále také i v Batman začíná (2005) a Beowulf a Grendel (2005).

Island 2014
Jókursarlón

Zastavili jsme hned na prvním na parkovišti u Jókursarlónu a šli jsme se podívat na jezero. Bylo hned za valem, který od něj odděloval silnici. V průhledně modré vodě plavaly stovky kusů ledu. Od kusů které měly metr až po obrovské desetimetrové kolosy, které občas změnily své těžiště a s rachotem se překlopily na jinou stranu. Zuzka zrovna v tuto dobu četla Hru o trůny a tak celý den místo toho, aby se vnímala jedinečnou krásu okamžiku raději studovala, koho tentokrát zabijí v této šíleně vražedné sérii.

V Jókursarlónu jsme strávili mnoho hodin jen koukáním se na ledové kry pomalu plující do moře. Viděli jsme zde opět několik tuleňů, kteří občas vykouli z vody.

Odpoledne jsme odjeli dále a v plánu pro tento den už nic kromě dlouhé cesty autem nebylo. Cestou jsme dokoupili zásoby jídla v Höfnu. Také jsme zde nakoupili nějaké pivo na ochutnávku. Pivo Viking bylo moc dobré. Naopak levný patok se sníženým obsahem alkoholu ze supermarketu byl odpornější než gambrinus po dva dny zvětralý.

Od kamaráda jsem měl tip na kemp v Breisdavíku, který je zdarma. Byl sice malý, ale skvělý! Byly tam vyhřívané záchody a na záchodech byla návštěvní kniha ve formě velkých papírů na zdi, kam návštěvníci mohli psát své memoáry a poděkování. Rozhodně na mě tento přístup, kdy lidé dělají na Islandu některé věci nezištně, zapůsobil.

Bylo vidět, že jihovýchodní část Islandu je na tom ekonomicky o něco hůř než ostatní části (i tak mají ale HDP vysoce nad námi). Dlouhou dobu zde nejsou žádná turisticky navštěvovanější místa a lidé touto oblastí jen rychle přejíždějí. Dokonce i hlavní okružní silnice je zde jako v jediném místě na Islandu občas štěrková.

Vodopády Litlanesfoss a Hengifoss, Mývátn

11. den

23.8.2014

Breisdavík → Egilsstaðir → Litlanesfoss, Hengifoss → Hverir Namaskard → Mývatn

Ráno jsme vyrazili zmrznutí na cestu k Lagarfljót u města Egilsstaðir. Krajina v těchto místech začínala být dost podobná některým místům v České republice. Konečně zde byly docela rozsáhlé lesy, mírné kopečky a krásná silnice (tím se to od ČR trochu lišilo).

Island 2014
Silnice v okolí Egilsstaðir

Směřovali jsme k vodopádům Litlanesfoss a Hengifoss a jezero jsme objížděli ze západní strany, což se ukázalo jako výrazně horší nápad než cesta při objíždění z východu. Na západní straně je velmi dlouhá štěrková cesta, po které se s neterénním autem nedá jet příliš rychle.

Když jsme přijeli k výše zmíněným vodopádům, viděli jsme je už od silnice. Zdály se být blízko, ale nakonec jsme k nim šli docela dlouho. Čedičový Litlanesfoss je od silnice tak 15 minut cesty, ale vysoký Hengifoss, který se nachází ještě nad ním je ještě minimálně dalších 20 minut cesty. I když jsme sem jeli původně kvůli Litlanesfossu, nakonec nás mnohem více zaujal právě Hengifoss. I když to většina lidí nedělá, tak se dá dojít až přímo pod tento obrovský vodopád. Stačilo přebrodit řeku a postupně po kamenech a krajích doskákat až k hučícímu monzunu ve formě vody, padající z několika desítek metrů. Ve skále po které tryská Hengifoss je vidět červené vrstvičky usazenin magmatu, nebo něčeho podobného.

Island 2014
Hengifoss

Poté, co jsme se nechali řádně osprchovat tímto vodopádem jsme se vrátili zpět k autu a naobědvali jsme se. Dal jsem si místní vynikající jogurt, kterému se říká “Skyr”. Jedná se o jogurt, který ale chutná o dost jinak, než jak jsme zvyklí, že jogurty mají chutnat. Jeho chuť mi připomínala tučný jogurt s mírnou příchutí mouky se sníženým obsahem cukru. Bylo to zvláštní a svým způsobem mi to chutnalo. Také zde jedna z firem vyrábějící tyto jogurty má asi nejhezčí obaly na jogurt, které jsem viděl.

Chtěli jsme pokračovat dále na Detifoss, ale policie a ploty naše plány překazily. Stalo se totiž to, že začala vybuchovat sopka Bardabunga, která se ukrývá pod ledovcem tak začaly v této oblasti hrozit povodně. Na Detifossu, který je vodopádem s největším průtokem vody v Evropě, tak hrozilo, že jeho průtok bude ještě mnohem větší než obvykle.

Změnili jsme tedy naše plány a pokračovali jsme k Hverir Namaskard. To je malé území blízko Mývátnu, kde se ze všeho kouří a vše zde smrdí sírou. Byly zde bublající gejzírky bahna, barevně zabarvená země a velmi horké prameny.

Původně jsme plánovali přespat u Detifossu, ale nakonec jsme dorazili až do Mývátnu. Mimochodem Mývátn znamená v překladu “komáří jezero” a svému jménu dělá velkou čest. Naštěstí se tak nestalo v době, kdy jsme tam byli my, i když nějací komáři, nebo spíše štípající mušky zde byly.

V kempu jsme potkali na recepci Češku, která zde pracovala. Uměla skvěle islandsky a už zde nějakou dobu žila. Povídala nám o situaci s výbuchem sopky, která odtud nebyla daleko. Nikdo ale pořádně nevěděl, co se děje a zda sopka protaví pár stovek metrů ledu. Předpověď výbuchu sopky prý měla v Bjargu jedna místní vědma. Nalákala nás na ní právě česká správkyně kempu. Taky nás nalákala na polární zář a zemětřesení. Nařídili jsme si na to budíky, protože všechny tyto věci se vždycky dějí uprostřed noci. Probudili jsme se ale až ráno a shodli jsme se, že se v noci stejně nic nedělo.

Kavárenská kultura v Akureyri

12. den

24.8.2014

Mývatn → Grjotagja, Stóragjá → Akureyri

Chvíli jsme pohrávali, že bychom vyrazili do místní “Modré Laguny” číslo 2, která je právě v Mývátnu. Ta “pravá” Modrá Laguna se nachází na západě mezi Reykjavíkem a Keflavíkem, a podle toho, co jsem slyšel je to extrémně zkomerčněná záležitost (vstup stojí asi 1000 Kč), což byl důvod, proč jsme tuto atrakci vynechali a raději jsme vyhledávali spíš termální potoky.

Říkali jsme si, že by bylo hezké pozorovat stoupající prach ze sopky Bardabunga, která mohla protavit ledovcový krunýř a při tom se koupat v termální vodě. Nakonec jsme místní modrou lagunu zavrhli a šli jsme se podívat do nedaleké jeskyně Stóragjá, kde se nachází termální voda. Tento den bylo opravdu zavrženíhodné počasí a bylo by hezké koupat se raději půl dne v jeskyni. Pršelo, bylo zamračeno a byla pořádná zima. I tak jsme se s Michalem obětovali a vlezli jsme do vody v jeskyni. Voda byla docela příjemná, a pokud by zde bylo více místa, tak by teplota byla ideální na plavání. Na dlouhé vysedávání to ale rozhodně nebylo. Bylo zde asi 26°C a po 15 minutách nám začala být zima, takže jsme byli nuceni vylézt ještě do větší zimy venku. Kromě této jeskyně jsme měli tip ještě na jednu, která měla být teplejší. Cestou k ní jsme zavrhli výlet k Dimmu Borgir, kvůli nepřízni počasí. Voda v jeskyni Grjotagja opravdu teplejší byla, ale byla zase teplá až příliš! Měla asi něco pod 50°C a byla to přesně ta hraniční teplota, ve které se dlouhodobě nedá vydržet a pálí. Namočili jsme si nohy, ale nevydrželi jsme to většinou déle než 10 vteřin. Pokud člověk šel na opačnou stranu od tekoucího pramene, tak se tam dalo s nohama vydržet třeba minutu. Ale i tak to nebylo na nějakou větší koupačku, což byla velká škoda. Dříve se v této jeskyni koupalo, ale někdy od roku 1984, kdy zde proběhly erupce je voda příliš teplá. Teplota pomalu klesá, ale ještě pár let zde bude asi nekoupatelno. Mimochodem v této jeskyni se také natáčela některá epizoda z Hry o trůny. A vůbec mnoho záběrů z této série pochází z Islandu.

Po návštěvě jeskyní jsme se těšili na hlavní město severu – Akureyri. Je to 4. největší město, ale první tři se nacházejí v podstatě v jedné části hned u Reykjavíku.

Akureyri má jen okolo 17 000 obyvatel, což by v naší republice neznačilo nijak významnější město. V tomto městě je průměrně pouze 1000 slunečních hodin ročně a 14 dní z 30 zde prší. My jsme měli zrovna štěstí, protože zde bylo krásné slunečné počasí. Prohlédli jsme si zde zajímavý kostel Akureyrarkirkja (mimochodem architekt tohoto kostela je stejný jako u stavby čedičového kostela v Reykjavíků – Hallgrímskirkja) a prošli jsme si centrum města, které se nachází asi na 300 metrech jedné ulice. Protože jsme v Lonely planetu četli mnoho informací o kavárenské kultuře na Islandu, a také to, že Islanďané jsou jedni z největších konzumentů kávy na člověka (a také Coca Coly), rozhodli jsme se zajít na kávu do místní kavárny v krásném a starém modrém domě na hlavní ulici. Káva zde byla vynikající a potěšil nás výběr ze čtyř druhů cukru, co zde měli. Dali jsme si také čokoládový dort, který byl rovněž naprosto bezkonkureční. Rozhodně bych ho zařadil mezi nejlepší dorty, co jsem ochutnal (na druhou stranu těmto sladkostem příliš neholduji).

Island 2014
Modrý dům na hlavní třídě v Akureyri, kde se nachází vynikající kavárna

Večer jsme se utábořili v místním kempu.

Glaumbær

13. den

25.8.2014

Akureyri → Godafoss → Glaumbær → Kleppjárnsrey

Ráno jsme zběsile hledali obchod, kde bychom nakoupili. Projeli jsme asi 4 obchody, než jsme našli nějaký, který otevíral dříve než v 11 hodin dopoledne (ano, tato otevírací doba je pro supermarkety běžná). Cestou jsme si všimli, že v Akureyri mají na semaforech občas místo červenéého puntíku, červené srdce. Moc hezké.

Po nákupu jsme jeli dál po hlavní silnici vstříc božskému vodopádu – Godafoss. Viděli jsme jej už z dálky a jak jsme se k němu přibližovali, tak jsme si uvědomili, že není úplně malý, jak to vypadalo. Udělali jsme si tam procházku až k blízkosti vodopádu, kde vedla cesta a potom jsme pokračovali do městečka Glaumbær. Toto město je známé především kvůli zdejšímu skanzenu, kde je vidět jak lidé žili před několika stovkami let. Jsou zde vidět hezké chatičky postaveny v duchu drnové architektury a dokonce venkovní prohlídka ani není placená.

Island 2014
Glaumbær

Tento den jsme toho zase hodně ujeli a den jsme měli zakončit u vodopádů Hraunfossar a Barnafoss. Jsou to na islandské poměry slabší vodopády, které možná ani za tu zajížďku z hlavní silnice nestojí. Zde jsme se párkrát ztratili s naší navigací, ale nakonec jsme před setměním úspěšně dojeli do kempu Kleppjárnsrey. Když jsme přijeli tak foukala skoro vichřice a kemp vypadal opravdu příšerně – zdál se pěkně strašidelný a opuštěný. Nakonec nás ale nouze a blízkost tmy donutila zde kempovat. Obzvlášť odporné zde byly sprchy, skoro to vypadalo jako plynové komory z koncentráku.

Koupání v termálním potoku u Hveragerdi

14. den

26.8.2014

Kleppjárnsrey → Hveragerdi → Reykjavík

Byli jsme rádi, že jsme se ráno probudili, a že nás v kempu někdo nezapíchl. Rychle a rádi jsme odtud prchali směrem do civilizovaného Reykjavíku. Projeli jsme dlouhým (a placeným) tunelem Hvalfjardargöng, který se nachází pod oceánským zálivem.

Trochu mě štvalo, že jsme se za celou cestu po Islandu zatím nikde pořádně nevykoupali a tak jsem se ujal iniciativy, zastavil před kavárnou, připojil se na Wi-fi a vyhledal termální potok a jak se k němu dostat. Nacházel se severně od městečka Hveragerdi. Cestou z Reyku, jak se zde slangově říká Reyjavíku nás potkaly neskutečně husté mlhy. Jeli jsme skoro krokem a cesta trvala výrazně déle než by měla. Hveragerdi jsme projeli celé po hlavní silnici až nahoru nad město, kde byly vidět hory a občasné kouřící díry do země. To ale není žádný popis, v celé této oblasti se totiž z něčeho kouří. Naším cílem bylo dojít na místo Klambragil (64° 2’ 53.3” N   22° 46’ 40.26” W) a před tím zaparkovat auto v Rjúpnabrekkur.

Zaparkovat se nám povedlo docela snadno, horší bylo dojít na Klambragil. Cesta byla velmi dlouhá, vůbec neutíkala, foukal na nás ze strany nárazový vítr a hlavně pršelo strašným způsobem. Asi po hodině a půl cesty, kdy jsme byli prakticky celí promočení jsme konečně našli potok optimální teploty a urychleně jsme do něj vlezli s čepicemi na hlavách. Cestou jsme potkali další dva Čechy, kteří si zde dávali trek po stopařsku. Jeden z nich neustále s něčím machroval a snažil se působit jako všeználek. Ze svého bratra, vystudovaného právníka dělal neschopného debila a sám (po 6 letech na VŠ stále nevystudovaný učitel tělocviku a informatiky) se snaži působit chytře.

Venku zuřilo příšerné počasí s neustálým deštěm ale v řece bylo velmi příjemně. Byla krásně teplá a tak jsme se zde natáhli na záda a hodinu si to užívali. Horší to bylo, když přišel čas odchodu. Pořád jsme čekali, že se počasí nějakým způsobem umoudří, ale marně. Všichni kromě mě začali propadat depresím, protože si nedokázali užít příjemný okamžik při pomyšlení na to, že v blízké budoucnosti budeme muset vylézt ven do zimy, obléct se do mokrého oblečení a ještě někam jít. Nakonec se tak stalo, a co si budeme povídat, k příjemným zážitkům tuto zkušenost rozhodně řadit nebudu. Musím říct, že když jsem v lednu vylézal v Praze z Vltavy, tak jsem se cítil mnohem lépe (pomineme-li, že na mě čekala termoska teplého čaje a MHD odvezoucí mě domů).

Během koupání jsem mojí bundou přikryl věci, aby nezmokly, a tak nebylo překvapení, když se dala celá ždímat. Rozhodl jsem se vzít si dvě mikiny, které jsem s sebou měl a byly relativně suché a do bundy zabalit všechny mokré věci. Dokonce jsem si troufnul nepřevléct si kraťasy a “přeběhnout ten kousek cesty” pouze v nich (ano, tak rozhicovaný jsem z vody byl). Toto rozhodnutí jsem ale v zápětí vzal zpět, protože mi začala být brzy zima, a tak jsem se převlékl zpět do mokrých kalhot a kraťasovité plavky si nechal pod nimi (možná by někdo mohl argumentovat, že nechávat si na sobě promočené plavky není vhodné, ale musí se vzít v úvahu, že kalhoty byly úplně stejně mokré jako plavky).

Cestou zpět mi dokonce promokly mé boty Meindl. To se mi stalo asi jen 2x za dobu, co je mám. Tentokrát to asi nebylo ani tak deštěm jako spíš, že do nich kapala voda shora.

Cestou dolu jsme šli zase jak mrtvoly. Déšť ani šplouchání v botách nám už nevadily, ale chtěli jsme to mít prostě a jednoduše za sebou.

Když jsme došli k autu všechno jsme ze sebe sundali, vzali si suché věci a ujížděli odtud pryč do Reykjavíku, kde jsme se ubytovali opět v místním skvělém kempu.

Perlan a Hallgrímskirkja v Reykjavíku

15. den

27.8.2014

Reykjavík

V kempu jsme vysušili všechny věci a vyrazili jsme výlet k Perlanu. Jedná se o nádrž na vodu, která byla postavena v roce 1991 a vzhledem k nedostatku zajímavějších památek v hlavním městě Reykjavíku se zde chodí na výlety. Mimochodem se v okolí Perlanu nachází i malý park se stromy, což turistům pravděpodobně připomíná jejich na stromy bohaté domoviny.

Z Perlanu byl docela pěkný výhled, ale zase taková hitparáda, abych kvůli tomu chtěl jít ty 3 kilometry z kempu, to tedy nebyla. Mnohem zajímavější mi přišlo centrum města. Šli jsme se podívat do budovy radnice, která slouží trochu jako veřejné záchody (jsou velmi čisté a dobře dostupné), na několikametrový 3D model Islandu. Pěkně jsme si zde mohli představit jakou část jsme projeli a poznávali jsme zde každý nám známější kopec.

Okolo poledne jsme zašli s Michalem do Subwaye na bagetu a pak jsme hledali kavárnu, abychom okusili i kavárenskou kulturu v hlavním městě. Zuzce jsem včera v záchvěvu dobroty slíbil, že jí pozvu na kávu a dort, když jsem viděl statečně si vedla během treku v extrémních podnebných podmínkách.

V Reykjavíku mě nejvíc od začátku uchvacoval kostel Hallgrímskirkja. Je vidět skoro z každého místa, protože je hezky na kopečku, ale Bára s Michalem se tam nehrnuli, protože už tam byli. Teď ale bylo krásné počasí a já nechtěl riskovat, že ho uvidím jiný den při nějakém horším počasí. Proto jsem otravoval do té míry, až Zuzka řekla, že půjde se mnou a s ostatními se potom sejdeme. Kostel byl opravdu nádherný. Vzhledem připomíná čedičovou skálu a z architektonického hlediska se jedná o dost ojedinělý styl. Uvnitř kostela bylo všechno bílé a velmi strohé. Jediné co narušovalo bílé zdi byla stálá expozice nějakých rádoby uměleckých čmáranic v předsálí kostela, které nebyly vůbec hezké.

Island 2014
Čedičový kostel Hallgrímskirkja v Reykjavíku

Po prohlídce jsme se sešli s ostatními a šli jsme nakupovat nějaké dárky. Dárky se zde kupují opravdu snadno, pokud má člověk peníze. Jak už jsem naznačil v úvodu, nejsou vůbec kýčovité, protože na ně zde ve střední Evropě nejsme zvyklí.

V kempu jsme si večer opět povídali s již odjíždějícími Čechy, které jsme potkali včera. Začínal jsem mít machrování jednoho z nich plné zuby. Nakonec týpek končí vyprávění o svém životě a o tom čemu rozumí (rozumí všemu). Odchází totiž svému neschopnému bratrovy ukázat jak se hledá autobusová zastávka. Pak už jsme ho neviděli.

Reykjavík free walking tour

16. den

28.8.2014

Reykjavík

Tentokrát jsme vstávali ještě dříve než obvykle, protože jsme odváželi autem Michala a Báru do Keflavíku na letiště. Rozloučili jsme se s nimi, dali jsme si snídani opět v Subwayi (tentokrát v Keflavíku) a pak jsme vyčistili a “vrátili” půjčené auto. Slovo “vrátili” je v uvozovkách proto, že jsme ho vlastně nevrátili, protože nám jeho majitel napsal, že ho máme nechat na parkovišti v reykjavíckém kempu a klíče máme dát do kaslíku nebo pod sedadlo. To však znamenalo, že auto musíme nechat otevřené, což bychom si u nás v České republice rozhodně netroufli. Tady je to holt jiné – skoro všichni lidé se zde mají dobře a nepotřebují krást. Navíc auto je zde prakticky neukradnutelné, protože zde není mnoho silnic a z ostrova se bude na černo auto dostávat špatně.

Ve 14:00 jsme šli na tzv. “Free walking tour” po centru Reykjavíku (http://www.freewalkingtour.is/). Jedná se o prohlídku památek v městě s průvodcem mluvícím anglicky, která je opravdu zdarma. Na konci si sice řekne průvodce o dýško, ale nijak na tom netrvá. Spousta lidí ve skupině, do které jsme se dostali, mu nic nedala, i když nám to přišlo trochu pokrytecké. Výklad byl moc zajímavý a rozhodně bych to návštěvníkům Reykjavíku doporučil. Viděli jsme nejvýznamnější památky města – od domu na náměstí, kde původně bylo vězení a v současné době je zde sídlo premiéra jsme šli k národnímu divadlu, nějakým pomníkům, škole, parlamentu až k nejstaršímu domu v městě, kde jsme prohlídku zakončili.

Po skončení prohlídky jsme se šli ještě podívat na krásný hřbitov nedaleko od katolického novogotického kostela (mimochodem postavil ho opět stejný architekt, jako kostel Hallgrímskirkja i kostel v Akureyri). Na tomto hřbitově je pravidlo, že jakmile je zde pochován zemřelý, tak zde pozůstalí vysadí strom. Díky tomu pak vypadá hřbitov velmi působivě.

Šli jsme navštívit malou městskou knihovnu, kde jsme si prohlédli expozici a film o islandském fotografovi Ragnaru Axelssonovi. Mimochodem na Islandu je stále používaná stará distribuce jmen ve stylu Ragnar, syn Axela. Neexistují zde příjmení a tak syn Axela se může jmenoval napříkla Jón Ragnarsson – Jón, syn Ragnara. Pozůstatky těchto zvláštních jmen končících -son nebo -dottir jsou stále vidět ještě i v Norsku nebo Švédsku, ale tam už se používají stejně jako naše dědičné příjmení, nebo-li rodové jméno.

Na konec dne jsme se byli projít po břehu oceánu a cestou jsme ještě navštívili koncertní sál Harpa. Je to moderní a povedná stavba, která z venku vypadá jako krychle pokrytá lesknoucí se mozaikou.

Island 2014
Koncertní síň Harpa

Selfoss, město, kde není vodopád

17. den

29.8.2014

Reykjavík → Selfoss → Reykjavík

Reykjavík už jsme si docela prohlédli a chtěli jsme se podívat i někam do okolí. Rozhodli jsme se jet do města Selfoss, které se nachází asi hodinu a půl cesty z Reykjavíku. Už podle názvu je zřejmé, že by tam měl být vodopád (foss totiž islandsky znamená vodopád). Rovnou na začátek ale napíšu, že tam žádný vodopád není. Ten vodopád, který jsme hledali, který se jmenuje Selfoss se nachází na severu Islandu, blízko Detifossu.

Jelikož už jsme vrátili auto, tak jsme si podle mapy vytipovali místo, odkud bychom mohli stopovat do Selfossu. V kempu měli internetové připojení a tak jsme si na Hitchwiki.org našli místo vhodné pro stopování směrem na Selfoss (http://hitchwiki.org/maps/?place=10993).

Našli jsme si také, jak se dostaneme místní MHD na toto místo, přičemž reálná situace byla složitější, protože řidič neuměl vůbec anglicky, nešlo platit kartou a měli jsme málo peněz v hotovosti. Pár minut se nám snažil něco vysvětlovat, ale pak rezignoval, vzal si peníze co jsme měli a vzal nás do autobusu. Cestou nám dal nějaký pán, který z autobusu odcházel, mapu s odjezdy autobusů. Zřejmě viděl, jak jsme bloudili při nastupování do autobusu.

Když jsme dojeli na místo, odkud se dalo stopovat, postavili jsme se za kruhový objezd, kde auta musí zákonitě zpomalit, což nahrávalo našim stopařským snahám.

Zuzka stopovat nechtěla, takže to bylo na mě. Nasadil jsem americký úsměv, schoval jsem batoh a začal jsem stopovat. Většina řidičů mě neregistrovala, ale asi za 10 minut nám zastavil žlutý Citroen. Vystoupila starší paní, přesunula věci ze zadních sedaček do kufru a vzala nás do auta. Cestou jsme si povídali o všem možném a paní nás vzala do Hveragerdi na vaření vajíček v termálních pramenech. Dostali jsme takovou udici se síťkou na konci, kam se dalo syrové vejce a potom se nechalo 10 minut vařit v pramenu. Výsledek v kombinaci s termálně připraveným chlebem byl vynikající.

Paní se nás také zeptala, proč jedem do Selfossu. Když jsme ji řekli, že chce vidět vodopád, tak nám odpověděla, že si nepamatuje, že by tam nějaký vodopád byl. To nás mírně konsternovalo, ale říkali jsme si, že tam přece musí nějaký být, když ten se podle toho jmenuje i samotné město. No, nakonec tam opravdu žádný vodopád nebyl, a tak jsme vyrazili na prohlídku městečka. Navštívili jsme místní second hand, pak jsme šli do informačního střediska, kde nám doporučili procházku k místní jeskyni na severu města. V okolí jeskyně byl hezký nízký les, kde jsme se procházeli. Potom jsme šli nakoupit do místního supermarketu nějaké věci a dárky domů. Šli jsme také do místní kavárny, kde jsme chvíli poseděli a vypili kávu.

Při cestě do Selfossu nám paní, která nás vzala stopem řekla, že tudy bude projíždět zpět do Reykjavíku někdy k večeru, a pokud bychom chtěli, tak nás vezme zpět.

Dost jsme si ji cestou oblíbili a tak jsme se rozhodli, že bude lepší vsadit na jistotu a počkat na ni, než jet s někým jiným a budovat diskusi opět celou od znovu. Už se začalo stmívat a začínali jsme přemýšlet, zda to byl dobrý nápad, ale nakonec jsme opět stopli žlutého Citroena a tu hodnou paní. Opět jsme si celou cestu povídali, vylíčili jsme jí naše zážitky ze Selfossu a ona nám zase říkala něco o svém životě na Islandu. Nakonec se nám ani nechtělo vystupovat a ještě nám paní udělala projížďku centrem Reykjavíku, kde nám popisovala jednotlivá místa. Mimojiné jsme se dozvěděli, kde se dělají nejlepší burgery (tento bufet jsme hned následujícího dne vyzkoušeli).

Dali jsme jí jako poděkování za odvoz a příjemně strávenou cestu vynikající islandskou kávu Kafitár, ze které měla velkou radost. Byli jsme rádi, že to zde nefunguje jako v České republice, kde lidé “ze slušnosti” takovéto dárky odmítají.

Nejlepší burgery v Rvk

18. den

30.8.2014

Reykjavík

Dnes jsme měli v plánu ještě dokoukat nedokoukaný fim o Ragnaru Axelssonovi v knihovně a dojít free walking tour, protože jsme se k nim připojili včera později. Obojí bylo zajímavé. Pak jsme zašli na oběd do bufetu, který ním včera doporučila paní, která nás vezla autem do Selfossu. Nacházel se blízko loděnice (https://goo.gl/maps/gbKzo) a jmenoval se Burger Joint. Po několikáté v životě jsem si dal burger a vůbec to nebylo špatné. Po negativních zkušenostech s burgery ve španělském Toledu to bylo příjemné překvapení.

U burgrárny se s námi začal bavit nějaký američan, který byl opravdu hodně divný. Neustále machroval s tím jak je dobrý, kolik má peněz, jakou mladou ženu má, jak si přivezl z afriky psa kříženého s vlkem a podobně. Nám se posmíval, že jsme trapní turisti, kteří zde jezdí autobusem nebo autem a nic z Islandu nemáme. Sám měl kolo. Říkal jsem mu, že jet na Island na kolo není normální, protože počasí je zde dost kruté. Na to odvětil, že zítra má přijít velký déšť a bude celý den spát.

Nedokážu určit, jestli to všechno myslel vážně nebo ne, ale v machrování byl opravdu dobrý. Celkem jsme se při obědě nasmáli, ale pak už nás dost štval. S tím deštěm měl docela pravdu. Večer začalo hodně pršet.

Propršený den

19. den

31.8.2014

Reykjavík

Uprostřed noci jsme se několikrát vzbudili, protože vítr a déšť, který bičoval náš stan byl strašný. Tyčky stanu se prohýbaly větrem o několik desítek centimetrů. Uprostřed noci jsem zkontroloval zda východy jsou dobře zakolíkované a dodělal jsem uvázání plachty ke kolíkům, které jsme při stavbě vynechali. Zjistil jsem, že u jednoho vchodu se nám utrhl kolík a celá předsíňka je naprosto promočená. Znovu jsem kolík opravil ale s promočenými věcmi se toho moc dělat nedalo, tak jsem šel pokračovat ve spánku.

Ráno se mi chtělo dost na záchod, ale opravdu se mi nechtělo vylézat. Zuzka se přemohla a do deště vyběhla. Já měl naštěstí Pringlsky.

Den byl tak deštivý, že se zde nedalo nic moc dělat, tak jsme se rozhodli jít do bazénu, který se nacházel v těsné blízkosti kempu.

Nepamatuji si už kolik stál vstup, ale bylo to dost levné. Vnitřní bazén zde měli pouze jeden, ale venku bylo několik vířivek různých teplot (jedna dokonce i s mořskou vodou), šplouchací bazény a jeden velký plavecký. Zuzka plavala uvnitř, zatímco já jsem se šel podívat na ty venkovní teplé. Dal jsem si zde 3x vynikající páru a pak jsem se naložil do vířivek.

Poslední den na Islandu

20. den

1.9.2014

Reykjavík

I když jsme na to málem zapomněli, tak nám došlo, že tento den je náš poslední v Reykjavíku a brzy ráno budeme muset vyrazit na letiště. Šli jsme se informovat do centra města, jak se dá dostat do Keflavíku autobusem. Rovnou jsme si objednali lístky od Gray line (https://goo.gl/maps/dq29t). Pak jsme se šli podívat do nějaké galerie fotografií vytištěných na plátně, které byly na prodej. Prošli jsme centrum a došli jsme až k termální pláži Nauthólsvík, kde by měla být žlutá písečná pláž a termální prameny, které vylékají do oceánu by toto místo měli dělat koupatelným. Plavky jsem měl připravené, ale neodvážil jsem se je vytáhnout, protože voda byla velmi studená.

Jellikož jsme předchozího večera našli ve free shopu v kempu náčiní na grilování, tak jsme se rozhodli udělat grilované maso. Maso jsme ve free shopu nenašli, takže jsme ho museli koupit ve městě. Co jsme ale v grilu našli byl plně funkční plynový vařič, jehož jsem od té doby novým majitelem.

Zuzce nebylo dnes dobře, takže jsem si vzal na starost přípravu masa. Sice to trvalo pěkně dlouho, než se celé maso propeklo, ale výsledek rozhodně stál za to. Z free shopu jsme si půjčili asi 6 omáček, kečupů a hořčic, se kterými jsme maso kombinovali. Po večeři jsme šli spát protože jsme nařídili budíčka na 3:45 i přes protesty Zuzky, která říkala, že by stačilo ho nařídit na 4:00.

2.9. Manchester, St. Hellens

21. den

2.9.2014

Reykjavík → Kefavík → Manchester → St. Hellens

Vstávání bylo velmi kruté. V 3:45 nám zazvonil protivný budík, který nás hnal z postele. Překvapivě rychle jsme vstali, všechno zabalili a vyrazili k autobusu, který měl zastávku v centru města několik kilometrů daleko. Ceste jsme šli asi 40 minut a zjistili jsme, že tam nestíháme dojít i když máme opravdu svižné tempo chůze. Poslední kilometr jsem běžel abych mohl zastavit autobus, který měl jet během několika minut. Hned jsem si mohl vyčítat každé ranní zdržení.

Autobus jsme nakonec stihli, i když hned poté, co jsme celí uřícení nastoupili, odjel. Asi po hodině jsme byli na letišti v Keflavíku, kde nám letělo letadlo. Vyřídili jsme veškeré náležitosti a pak jsme nastoupili do letadlo, které nás odveze zpět do zalidněnější části Evropy.

Po pár hodinách, co jsme přeletěli velké množství vody, jsme doletěli do anglického Manchesteru. Celkem nás překvapilo, jaké zde bylo teplo ve srovnání s Islandem. Byli jsme domluveni s naší kamarádkou Zuzkou R. (která je sestrou Báry), že ji navštívíme v Anglii, kde žije se svým manželem Thomasem.

Napřed jsme si prohlédli centrum Manchesteru, kde na nás působil ruch obrovského města dost netypicky po 20ti dnech na skoro opuštěném ostrově.

Viděli jsme místní krásnou radnici, postavenou v době, kdy Anglie byla ještě bohatým impériem. Se Zuzkou R. jsme měli naplánovaný sraz, kam jsme ale nedorazili vzhledem k tomu, že v telefonu nám zůstal nastavený islanský čas a my jsme tak byli o hodinu jinde.

Nakonec se ale vše vyřešilo a my úspěšně dorazili vlakem do St. Hellens Junction. Tam na nás Zuzka R. čekala, vzala nás k nim domů, kde nás pohostila a povídali jsme si. S Thomasem jsme řešili problematiku webových stránek, protože je učitel na střední škole, povídal nám o tom, jak to zde chodí v tomto oboru (školství je zde mnohem přísnější než u nás), ale pak musel jít pracovat. Zuzka R. nám říkala o svých útrapách při hledání práce, které nejsou pro přistěhovalého Čecha zrovna malé (naštěstí několik týdnů po našem odletu práci našla).

Domluvili jsme také se dalšího dne vyrazíme ještě na prohlídku do Liverpoolu.

Liverpool a cesta domů

22. den

3.9.2014

St. Hellens → Liverpool → Manchester → Praha

Ráno nám Zuzka R. připravila snídani a vyrazili jsme vlakem do Liverpoolu, který byl vzdálen jen asi půl hodinku cesty. Vystoupili jsme z vlaku v centru města. Zuzka byla včera naštvaná, protože jsme nešli do Primarku v Manchesteru, tak jsme tuto křivdu museli napravit zde.

Liverpool byl podobně jako Manchester moc hezký. Co budova, to umělecké dílo. Bylo zde také několik velmi zajímavých památek, jako například kostel, který během bombardování za 2. světové války přišel o střechu, nebo nový kostel postavený v dost netradičním stylu připomínající mi trochu kostel v Brasilii od Oscara Niemeyera. Také jsme byli v Albert dock, kde je muzem Beatles Story a u klubu Tavern, kde Beatles poprvé vystoupili.

Co mě ale zaujalo nejvíce byla obrovská liverpoolská katedrála (http://en.wikipedia.org/wiki/Liverpool_Cathedral), která je skoro 200 metrů dlouhá a 100 metrů vysoká. Snad nikdy jsem neviděl žádnou katedrálu, která by působila tak mostrózním dojmem. Byla postavena z tmavých červených cihel a hlavní loď mi přišla příliš velká ve srovnání s věží. Jako by zde nebyl naplněn poměr zlatého řezu, nebo něco podobného. I tak byl pohled na ni i interiér uvnitř uchvacující.

Po prohlídce města jsme zašli na oběd do místní restaurace, kde jsme si dali vynikající jídlo. Cestou na vlak jsme ještě potkali společnost The White Star, která kupodivu i přes nehodu Titanicu před více než 100 lety stále prosperuje a vozí lidi na lodích.

Potom už jsme spěchali na letiště ze kterého nám letělo letadlo do naší krásné domoviny jménem Praha.

Tipy pro výlet na Island

  • Nekupovat plynové bomby a jídlo před návštěvou kempu v Reykjavíku (více informací je v článku)
  • Vzít si teplou čepici a nepromokavou bundu s kapucí
  • Koupit si vlněný svetr
  • Nepřespávat v kempu Svatifell
  • Nerozměňovat moc peněz – všude kromě MHD v Reykjavíku jde platit kartou
  • Využít levnou P2P půjčovnu aut carrenters.is

Moje výdaje

Útraty přes dlužníček – tj. společné jídlo, kempy, benzín apod.: 9385 Kč
Moje útraty na účtu navíc – suvenýry: ~ 5000 Kč
Útrata v hotovosti: ~ 1700 Kč
Auto: 3608 Kč
Letenka: 8821 Kč

Celkem: 28 514 Kč

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Userte.ch jako vývojář hybridních aplikací. Kromě toho přednáším na CodeCamp.cz, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

5 komentáře

  1. Pěkný fotky. A nejvíc se mi líbila ta část o ledovci, který vybouchl a zastavil leteckou dopravu.

  2. Ahoj,díky za váš cestopis, hodně se nám líbil.
    Chystáme se na Island příští rok 2015 a určitě využijeme některé vaše typy!
    Viktor

  3. Super cestopis i fotky, budeme z nich čerpat letos při naší návštěvě Islandu. A díky za tip na kemp zdarma v Breisdavíku!

  4. Ahoj,
    moc pěkně napsáno, za 3 dny letíme… tak se také inspiruji vaší cestou a doporučeními.
    Díky

  5. Ahoj
    Vynikajúci cestopis, vynikajúce fotografie. Čo dodať, po prečítaní mám pocit že som už na Islande bol.

Odeslat komentář