Cestopis z Gruzie

V červnu 2013, přesně 8838 dní po mém narození nastal dlouho očekávaný den – odlet do Gruzie. Ještě nikdy předtím jsem nebyl tak daleko, ještě nikdy předtím jsem nebyl v Asii a ještě nikdy nikdy předtím jsem neletěl letadlem. Zkrátka jedna cesta s velkým očekáváním.

Gruzie je nádherná země. Nikdo ji moc nezná a pokud ano, tak je to většinou jen v souvislosti s jejich neslavným rodákem z Gori anebo v souvislosti s válkou v Jižní Osetii a Abcházii v roce 2008. Vzdělanější lidé ji znají i jako zemi, kde se rozprostírá pohoří Kavkazu – hor, kde zvedáte hlavu ještě o něco více než v Alpách. To byl důvod proč jsme tam jeli.

Vybudovali jsme velkou sestavu lidí: Já, Adam, Martin, Mája, Zuzka, Martina.

Letíme!

1. den

23.6.2013

Praha → Kiev → Tbilisi

Ráno to začalo. Adam nám zařídil odvoz na letiště v Praze a přijel mě a Zuzku vyzvednout do naší krásné vesničky. Je pravda, že cesta autobusem s 90ti litrovými batohy, kde vykukují cepíny by zřejmě moc příjemná nebyla. Ani ne tak pro nás, jako spíše pro naše spolucestující, kterým by to troufám si tvrdit vadilo. Batohy jsme sice měli relativně plné, ale zároveň musely být lehké, aby se vešly do limitu 23kg na letišti. Tuším, že můj vážil něco okolo 18kg.

Na letišti v Praze jsme se skoro bez problémů odbavili. Nebýt toho, že jsem měl pohorky a pásek, který se špatně sundává, tak nikdo neřekl ani popel. Ale vzhledem k tomu, že Adam před „milou“ pracovnicí letištního personálů utrousil vtip typu: „Já jsem ti říkal, že tu pistol máš nechat doma.“, slečna (no slečna…) se na něj nehezky obořila a bylo zřejmé, že jeho humoru příliš nerozumí. Počala mu vyhrožovat, že neodletíme, pokud ještě přihodí další podobné „želízko“ do ohně.

Nakonec jsme se ale odbavili. Adam se začervenal, a ještě dlouho potom jsme přemýšleli, proč na nás byla ta paní tak nepříjemná. Nakonec jsme s Adamem došli k závěru, že právě „vaří ve dvanácti hrncích“. V letadle jsme seděli každý jinde. Já jsem byl v uličce skoro úplně vzadu u záchodů. S velkým očekáváním jsem počítal minuty do startu. Když to konečně přišlo, bylo to super. Letadle se odpíchlo od země a já uviděl mraky z perspektivy, kterou člověk nevídá zrovna každý den. Zkoušel jsem cestou číst časopis Turista, ale nešlo to! Byl to jeden z nejnudnějších časopisů co jsem kdy četl. A že toho vydržím hodně.

Doletěli jsme do Kieva, kde jsme pár hodin čekali na navazující let do Tbilisi. Tentokrát jsme nastoupili do rozpařeného letadla jako jedni z prvních a museli jsme čekat asi další půl hodinu na to než odlétneme. Cítil jsem se hrozně, protože mi bylo vedro, bolela mě hlava a měl jsem rýmu. Vedle mě si sedla holka, typická gruzínka, ale vypadala vymóděná úplně zápaďáckými hadry. Já jsem se snažil zapomenout na to jak mi je blbě, tak jsem raději zkoušel číst rady v anglickém průvodci lonely planet. Gruzínka viděla, že asi umím anglicky tak jsme se dali do řeči. Jmenovala se Nana, je z Tbilisi, studuje v Paříži a létá domů do Tbilisi skoro stejně často jako já z Prahy na Dobříš (cca 1x za měsíc). Dozvěděl jsem se hodně věcí o Gruzii, respektive o zemi Sakartvelo, jak ji sami gruzinci nazývají. Řekla mi cenu, jakou běžně stojí taxík do centra, kam jsme chtěli. Bylo to asi 10 GEL za jedno auto. Realita byla samozřejmě horší. Taxikáři jsou zřejmě všude na světě svině. Bohužel, jsme na letiště přiletěli v půlnoci a už nebyla jiná možnost. U východu z letiště nás hned odchytla banda taxikářů, a poté co jsme se chvíli domlouvali na ceně, shodli jsme se na 15 GEL za jedno auto. Přišlo nám to pořád jako slušná cena, ale něco nám na nich nesedělo. Stále si hráli trochu na blbce při řešení ceny a najednou neuměli ani rusky, ani anglicky. Cenu řešit moc nechtěli, hlavně chtěli zákazníky v autě a pak už je mohli škubat, jak chtějí. Proto jsme se ještě jednou speciálně zeptali na zda tato cena platí. Samozřejmě se nám dostalo ujištění, že smluvená cena 30 GEL za obě auta platí.

Nakonec to tak jednoduché nebylo. Vozilli nás po celém Tbilisi, protože nemohli najít kde se nachází náš „Hostel Inn“. Opravdu se tak jmenuje. Jeho majitel navíc vypadá, jako jeden nejmenovaný učitel, co učí na ČVUT FIT a nemám ho zrovna moc rád. Asi po desátem zeptání se místních domorodců, zajížďce cca 20km a půl hodině prohlídky Tbilisi, to konečně našli. Dali jsme našemu taxikáři 20 GEL s tím, že se nás zeptal „dvacať?“, načež jsme mu řekli, že počítáme, že nám vrátí 5 GEL. Bohužel pak přijel druhý taxikář dement, který požadoval 30 GEL za auto. Hádali jsme se s nimi asi hodinu, do toho šéf našeho hostelu byl samozřejmě na jejich straně. Nakonec už skoro chtěli volat policii nebo se prát. Znechuceně jsme ustoupili, a náš první zážitek z Gruzie dopadl hned tak špatně…

Příjezd do vesnice Stepansmindy (Kazbegi)

2. DEN

24.6.2013

Tbilisi → Stepansminda → Monastýr

Vyrazili jsme ráno na krátkou prohlídku města a hledat nějaký obchod s mapami a jídlem. Prošli jsme si hlavní ulici Rustaveli, která se mi moc líbila. Nejvíce mě zaujalo to, jak silnice, která byla opravdu velká a místní jezdili hodně rychle, byla krásně oddělená vzrostlými platany. Celé to vytvářelo mnohem hezčí atmosféru než jen vydlaždicovaný chodník, vedle něhož jde magistrála. Cestou zpět z města jsme se stavili v obchodě „Smart“, námi přezdívaný jako veverka. Tento obchod jsme si oblíbili především proto, že uvnitř bylo posezení, kávovar a speciální pult s čerstvými gruzínskými specialitami s mnoha typy skvělých plněných placek „kchacapuri“.

Potom jsme jeli metrem na stanici Didube, které je výchozím místem pro odjezd maršutek do Kazbegi. Hned jsme našli maršutkáře, co nás tam vzal. Cesta trvala asi 3 hodiny a my poprvé poznávali gruzínskou přírodu i mimo Tbilisi. Během cesty se nám začalo chtít na záchod. Řidič zastavil, a Adam který vystoupil jako první z nějakého důvodu otevřel zadní dveře, vypadla na něj basa s vodou Borjomi a jedna lahev se rozbila. V Kazbegi jsme se moc dlouho nezdržovali, ale ihned po příjezdu tam na naši maršutku čekal Vasil. Vasil je legendární už z jiných cestopisů, co jsme o Gruzii četli. Vasil asi úplně nechápal, proč jsme se rozesmáli, když jsme uslyšeli jak se jmenuje. Ukázal nám jeho dům a ukázal nám, kde můžeme sehnat benzín do vařiče.

Poté jsme vyrazili pomalu na Kazbek. Dnešní plán byl vyjít pouze ke kostelu nad městem. Vypadá to blízko, ale i přesto jsou to dvě hodinky chůze do velmi slušného kopce. Když jsme přišli nahoru, už bylo docela šero a tak jsme pofotili pár posledních dnešních fotek a začali jsme hledat místo na stan. Byla tam jediná taková pěkná rovinka, kde zrovna někdo začal stavět stan. Tak jsme ho postavili o pár desítek metrů od nich, načež přišel člověk, který nemohl pochopit, proč chceme stavět stan kousek vedle nich a stále opakoval: „Mountains are huge!“, se svým francouzským přízvukem.

Gruzie

Samozřejmě v 9 hodin večer s rozestavěným stanem člověk nemá žádný důvod přesouvat se, jen proto, že nějaký francouz chce mít soukromí. Udělali jsme dost pozdě večeři a francouz nás přišel ještě jednou seřvat, že chce spát… Zajímavé je, že zatím vždy před spaním v Gruzii potkáváme opravdu divné lidi (tento trend se naštěstí změnil).

Výstup k meteostanici

3. DEN

25.6.2013

Monastýr → Meteostanice pod Kazbegem

Po několika stovkách metrů, co jsme ráno vyrazili se před námi objevil kamenný dům s oploceným pozemkem přímo na cestě. Asi to nebyla úplně správná cesta, ale to jsme poznali až cestou dolu. Tekla tam voda přes plot a chtěli jsme doplnit zásoby a umýt se. Bohužel jsme nechali holky, aby se umyly první a zřejmě svoji nahotou pohoršily místní obyvatele. Poté, co pro mnichy nahé představení skončilo a chtěla se umýt také mužská posádka, byli jsme vykázáni a hadice s vodou nám byla uzmuta. Takže jsme se šli vykoupat potupně do blízkého potoka.

Pokračujeme stále cestou nahoru k meteostanici na Kazbeku. Několikrát nám cestou zapršelo, ale nic zásadního. Na cestě k meteostanici jsme ani nepotřebovali mačky, přestože se jde z části po ledovci. Cesta to byla docela náročná a dlouhá. O to více jsme byli rádi, když jsme meteostanici konečně uviděli.

Meteostanice se nachází už relativně vysoko. Stačí, aby člověk šel 100 metrů a hned cítí, jak se zadýchává více než normálně. A Kazbek je ještě pořád mnohem výše.

V tuto chvíli jsem teprve zkusil mačky, co sehnala Martina a zjistili jsme, že na moji botu nejsou a nejdou předělat, protože šroub je zarezlý, matka byla poškozená a nešla povolit. To je docela zásadní problém, vzhledem k tomu, že plánujeme jít na Kazbek. Domluvil jsem se se šéfem meteostanice, že si tam můžu mačky další den klidně půjčit. Šéf byl pěkný vyhul a rozhodně nám nijak k srdci svým přístupem nepřirostl. Mnohem příjemnější byli místní guidi. Martina se tam do nich zamilovala, a tak raději ani nešla na Kazbek a procvičovala svoji ruštinu (dobře, pravá příčina byla trochu jiná).

Za spaní u meteostanice se platí i pokud máte jenom stan. Není to žádná velká částka (asi jen 10 GEL za stan) a můžete potom využívat zázemí kuchyně v meteostanici, která se hodí. Venku je hlavně večer opravdu velká zima (péřovku by tam člověk rozhodně uživil).

Náročná aklimatizace na Osvreti

4. DEN

26.6.2013

Meteostanice pod Kazbegem → Osvreti → Meteostanice pod Kazbegem

Tenhle den měl být odpočinkový a aklimatizační, cílem bylo udělat si malý výlet na nedalekou horu Osvreti. Nijak zvlášť jsme ráno nepospíchali, takže jsme vyrazili docela pozdě (cca v 11h). Cesta nám pěkně ubíhala po celou dobu, kde byla cesta stejná jako na Kazbek. Jakmile jsme se ale přiblížili k traverzu, který jsme museli na ledovci přejít, nálada začala klesat. Viděli jsme cestou několik menších sněhových vodopádků (lavinou bych to přímo nenazýval) a hodně se sypalo i kamení z Kazbeku.

Gruzie

Docházíme k sedlu které je pár desítek metrů pod Osvreti. Není nic vidět, už se nám zdá, že jsme docela daleko a tak jsme se rozhodli, že pomalu půjdem zpět. Adam s Martinem se jdou ještě podívat nahoru. My ostatní jsme už šli pomalu zpět. Chytře jsme se rozhodli jít zkratkou, která nakonec zkratkou vůbec nebyla. Stalo se nám to, že jsme došli 20 metrů od místa kam jsme se potřebovali zpět napojit, jenže v této části byl ledovec hodně rozpraskaný. Holky se bály, takže jsem šel první. Asi jsem se měl také bát, protože i přes důkladné zkoumání hloubky propadu hůlkami jsem se propadl do ledovcové trhliny až po batoh. Hned jsem zase vylezl na nohy a teprve potom jsem si všiml, že jsem neviděl na dno té trhliny. Martině bylo hodně blbě a dokonce i po této zvláštní zkušenosti to ještě stále chtěla zkusit střihnout touto zkratkou. Adam s Martinem nás dohnali, když už jsme se otočili a šli to znovu zkoušet kolem trhlin. Nebyla tam ale žádná bezpečná cesta, a tak jsme se stejně všichni otočili a místo toho, abychom zkratkou ušetřili 40 minut cesty, jsme si ji o hodinu protáhli.

Dolu jsme potom šli už jako mrtvoly. Byli jsme naprosto unavení. Jediné, co zbývalo, bylo půjčit si ještě mačky. Jak bylo nepříjemné, když nám šéf meteostanice řekl, že mačky nemá, protože ti, kteří je měli předtím zůstali nahoře! Takové věci dokáží zkazit den.

Následující hodinu jsme se snažili skoro už beznadějně sehnat mačky od ostatních lidí. Naštěstí pro nás tam byl jeden němec, Hannes, který mi je bez problémů půjčil, i přes to, že jsem mu je musel hodně demontovat, kvůli tomu, že on měl velikost nohy 50 a měl je nastavené šroubama. Domluvil jsem se s ním, že mu to předám v Tbilisi anebo mu to pošlu poštou do Německa a pro jistotu jsem mu dal 150€ jako zálohu. Byl to ale frajer! Konečně jsme mohli jít s čistým svědomím „spát“, abychom byli čerství na ranní výstup. Slovo spát dávám do uvozovek záměrně a to z důvodu, že spát v této nadmořské výšce bylo prakticky nemožné. Prakticky žádnou noc na meteostanici nikdo z nás nemohl spát. A to i přes vyčerpání, se kterým jsme uléhali skoro každý den.

Jdeme na Kazbek

5. DEN

27.6.2013

Meteostanice pod Kazbegem → Skoro Kazbek → Meteostanice pod Kazbegem

Ráno jsme si dali budíka na 2:30 a k tomu syntetickou ovesnou kaši s rozinkami, která byla opravdu nechutná. Okolo 3:00 jsme pak vyrazili k vrcholovému výstupu na Kazbek. Martina s námi nešla, protože měla pořád teplotu. Co jsme potom slyšeli, tak tam měla čas alespoň sbalit několik guidů (a ještě, že tam nebyl nějaký voják z Francie).

Těsně před námi vyrážela skupinka turistů s guidem. Ráno jsme viděli, jak pomalu svítá nad Kavkazem. Šli jsme stále dál, až jsme přišli k platu. V té době už bylo světlo, ale sluníčko nám zakrýval Kazbek. Na platu byla neskutečná zima a foukal vítr. Byly tam postavené stany a vybudovány dva záhraby. Schovali jsme se do nich, vzali jsme na sebe všechno oblečení, co jsme měli, nasadili mačky, snědli trochu sušeného masa a potom jsme pokračovali zase dál. Pořád nám byla zima. Chození bylo čím dál tím více náročné a každým krokem jsme se zadýchávali. Když na nás vysvitlo konečně sluníčko, bylo to úžasné! Dlouhé stíny byly rájem pro všechny fotografy, co měli na to vyndat foťák. Když jsme byli cca v 4800m n. m., Mája se začala bát o své prsty na noze, kvůli omrzlinám. My ostatní jsme chtěli pokračovat, i když jsme toho měli plné zuby. Bolela nás hlava, byli jsme zadýchaní a každý krok bolel. Navíc jsme se navázali na lano a byli jsme závislí na tempu těch vpředu. Já jsem byl s Martinem, kterého hlava nebolela a měl příliš rychlé tempo. Potom jsme se otočili, že jsem šel vpředu já a hned to bylo lepší.

Gruzie

Mája se rozhodla, že chce jít dolů. Nechtěli jsme ji nechat jít samotnou a potřebovali jsme rozhodnout kdo půjde s ní, protože dobrovolně se nikomu nechtělo. Losovali jsme a los padl na mě.

Gruzie

Ostatní pokračovali nahoru a my s Májou jsme si udělali několik vrchovolých fotografií a chvíli jsme ještě obdivovali nejvyšší místo, kde jsme v našich životech byli. Ještě jsme s Májou přemýšleli o alternativním řešení, že pokud bude vrchol hodně blízko (vypadalo to tak), zkusíme tam vylézt. Dali jsme si pauzu a Mája si sedla na batoh, aby ji nebyla taková zima. Počkali jsme na skupinku s guidem za námi a zeptali jsme se, jak daleko je ještě vrchol. Po odpovědi „dva časy“ jsme ztuhli překvapením. V tu chvíli bylo jasno. To bychom nedali ani náhodou, pokud bychom nechtěli riskovat nějaké vážné problémy s omrzlinami a totálním vyčerpáním. Tak jsme to otočili. Bylo krásně. Svítilo sluníčko, všechno bylo bíle a viděli jsme hory okolo nás. Myslím, že jsme uviděli i Elbrus – nejvyšší horu Kavkazu. Má dost charakteristický sopkovitý tvar. Cestou dolu mě začala ještě víc třeštit hlava a měl jsem skoro i problémy mluvit aniž by mi to bylo nepříjemné. Po pár set metrech se ale vše zlepšilo a také se pěkně oteplilo. Užívali jsme si s Májou sestup. Zkoušeli jsme sjet na plato na našich bobech udělaných z igelitek. Bohužel, to nebylo vůbec efektivní a tak jsme po půl hodině příprav seběhli pěšky. Dole jsme se pozdravili s Bělorusy, kteří měli postavené stany na platě, kde byla ráno ohromná zima. Pozvali nás na čaj. Rádi jsme to s Májou přijali a začali jsme se s nimi bavit naší v té době ještě nejistou ruštino-češtinou. Přišlo nám, že běloruština je opravdu hodně podobná češtině, ale potom jsme zjistili, že jeden z nich studuje v Praze na VŠE ve druhém ročníku a uměl docela slušně česky. Jejich táta vypadal jako z počátků minulého století. Měl ledovcové brýle, které se dnes u nás nacházejí tak maximálně v horolezeckých muzeích. Asi po půl hodině příjemného popovídání jsme se rozhodli pokračovat dále v našem sestupu. Bylo neskutečné vedro a cesta příjemně ubíhala. Viděli jsme jak ledovec, po kterém jdeme postupně odtává. Bylo by skoro rozumné navázat se na lano. Dali jsme si několik přestávek a užívali si klid. Už o nic nešlo, nehnali jsme se za výstupem na vrchol a měli jsme spoustu času na sestup.

Když jsme sešli k meteostanici, tak jsem si umyl hlavu. Nikdy bych neřekl, jak hrozné může být mytí v takové teplotě vody. Myslel jsem že omdlím. Zakousl jsem několik tyčinek, na které jsem neměl čas cestou nahoru a šel jsem si lehnout. A poprvé jsem usnul. Po několika hodinách se vrátili i ostatní co byli nahoře – Adam, Zuzka a Martin. Adam byl asi pěkně zničený, protože mi ani neodpovídal na moje otázky a rovnou zalehl do spacáku vedle. Po probuzení jsem zjistil, že všichni kromě Zuzky jsou pěkně zničení. Jediná Zuzka vypadala docela v pohodě. A byla ještě pěkně opálená. Teda spíš spálená. To jsme ale zjistili až další ráno.

Ještě jsme jednomu guidovi prodali s Adamem cepíny každý cca za 1000 Kč. Prý se u nich nedají sehnat a musejí potom kupovat z USA Petzly, které jsou pro jejich účely dost předražené.

Opálená cesta dolu

6. DEN

28.6.2013

Meteostanice pod Kazbegem → Stepansminda → Tbilisi

Ráno nás vzbudili Zuzka s Májou hodně brzo. Pravděpodobně hned, jak holky rozlepily oči a podívaly se jedna na druhou. Zabouchaly nám na stan a my ještě chvíli předstírali, že je neslyšíme v naději, že si to rozmyslí a nechají nás spát. Bylo tomu však naopak, bouchání ještě zesílilo a my jsme se museli vytrhout z našich krásných spánků (ano opravdu, ráno jsme asi i trochu spali). Když jsme vylezli ze stanu viděli jsme i přes naše oslepení, co je příčinou jejich ranní paniky. Zuzce natekl spálený obličej z předešlého dne a Mája měla spálený nos (i zevnitř). Kromě toho, že to vypadalo ošklivě to holky také hodně bolelo. Půjčil jsem Zuzce šátek, aby si ho ovázala kolem obličeje. Jinak by to mohlo sluníčko ještě zhoršit a navíc by to upoutávalo přílišnou pozornost. S šátkem vypadala Zuzka jen jako bandita, což nám všem přišlo jako dobrá alternativa. Toho „ugly guye“ jsem dělal já, protože se mi oloupal celý obličej a pak na mě všichni pořád nenápadně koukali. Byl to záměr – odklákával jsem pozornost od holek.

Na spáleniny jsme sehnali na meteostanici panthenol. Byla školácká chyba nevzít si ho na takový výstup. Skoro stejně velká jako podcenit kvalitní krémy s velkým opalovacím faktorem.

Gruzie

Cesta dolu z meteostanice byla nudná, pro kolena náročná, ale ubíhala docela slušně ve srovnání s cestou v opačném směru. Došli jsme ke krásnému kostelu nad Kazbegi, který jsme si ještě šli prohlédnout. Viděli jsme zde zdejší komerci. Davy bohatých a dobře živených lidí proudily v kolonách aut z Kazbegi ke kostelu. Vrcholem všeho bylo, když si nás, turisty s batohem, zdejší „fat man“ začal fotit na svůj iPhone. Šli jsme okolo něj tak rychle, že musel patovat (pohybovat fotoaparátem ve směru pohybu objektu – používá se pokud chci mít ostrý objekt a rozmazané pozadí za ním, hlavně u sportovní fotografie) skoro jako profesionální fotograf. Z takových lidí je mi zle. Tahle pasivní turistika je trochu jiná liga, než náš „lowcost“.

Když jsme došli dolu do Kazbegi, zašli jsme do Google Marketu (místní obchod s potravinama), dali si pivo, chleba, ovoce a sundali si boty. Nohy nás bolely a bylo tam pár puchýřů.

Potom jsme začali shánět odvoz zpět do Tbilisi. Čekali jsme až se naplní maršutka pro 20 lidí, což se moc dobře nevedlo. Zahráli jsme si frisbee na parkovišti a pěkně jsem při tom zakopl o naše batohy a odřel jsem si dlaň, protože mi to Adam blbě hodil a já to chtěl chytit za každou cenu. Nelíbilo se nám dlouhé čekání na maršutku, tak jsme nakonec šli jednat s jinými lidmi, kteří zevlovali na náměstíčku v Kazbegi. V Gruzii lidé zevlují skoro všude. Prostě tak sedí venku na ulici a čumějí do blba. Nemají žádné internety, kde by zabíjeli čas. Své dělá určitě také 60% nezaměstatnanost.

S místními zevlouny jsme se domluvili na odvozu do Tbilisi dvěma auty. Naházeli jsme batohy do kufru a vyrazili. Jel jsem v autě s Adamem a Martinou. Měl jsem to „štěstí“, že jsem seděl vepředu na sedadle smrti. Teda spíš na sedadle řidiče, protože auto mělo volant vpravo i přestože v Gruzii se jezdí vpravo stejně jako u nás. Zapředl jsem s místním gruzíncem hovor a dozvědel se, že auto přitáhl z Anglie za $500. Hodně slušná cena. Asi ho v Anglii nechtěli, protože vydávalo dost zvlášní zvuky při brždění. S gruzíncem jsme se pobavili o všem možném – o Praze, pivu, vínu a o mnohém dalším. Při jízdě mě překvapilo několik věcí. Především to, že lidé tam jezdí jako by to měla být jejich poslední jízda. Přísloví: „užívej každého dne, jako by byl tvým posledním“, zde platí více, než kde jinde. Pokud bych já měl prožít svůj poslední den života v autě, jezdil bych právě tak, jako oni (pro představu si zkuste zahrát nějakou PC hru a nesundavejte prst z přední šipky). Gruzínci se pokřižují u každé kapličky, kostela a tam kde je maximální rychlost 90km/h drandí klidně 90 mil za hodinu. Tam, kde jsou dva pruhy, tam se vejdou minimálně 3, ale spíš 4 auta vedle sebe. Mají rádi klukovské vtípky typu: kolega předjíždí auto na dvoupruhové silnici a já chci udělat dojem na lidi, které vezu, tak ho při předjíždění ještě taky předjedu! Vždyť tam je ještě metr místa v krajnici v protisměru. Nevadí, že nevidím dopředu, protože mám volant a pravé straně. Aspoň to bude pro cestující to pravé dobrodružství a případné auto v protisměru uvidí ještě dříve než řidič. Bál jsem se při každém předjíždění nebo obrovském kamenu na silnici. Řidič byl naštěstí pozorný, anebo měl štěstí, a tak jsme všichni přežili bez fyzické újmy. Psychickou újmu to však zanechalo. Maladěc se smál tomu, jak ječíme a držíme se křečovitě sedadel, když dělá tyhle fóry.

Do Tbilisi jsme dorazili už po setmění. V Didube jsme koupili ještě 2 melouny a vydali jsme se k našemu známému hostelu u metra Rustaveli. Hostel byl bohužel obsazený, ale naštěstí nám hosteliér doporučil jeho známou, která také ubytovává turisty. Já jsem si alespoň vzal z hostelu mýdlo, které jsem tam před 5ti dny nechal. Bylo nechutně vymydlené a bylo v něm spousta vlasů (nebo něčeho jiného, ale to nechci vědět). Celé jsem to musel oškrábat a tak mýdla zůstalo jen polovina z poloviny. Pak jsme se dostali do hostelu Vera. Paní byla moc příjemná, dala nám klíče a konečně jsme měli ubytování s pěknou koupelnou a ne s tou, kde musí člověk chodit do sprchy v sandálech.

Večer jsem kontaktoval Hannese, od kterého jsem měl půjčené mačky, abych mu je mohl vrátit předtím než odjel zpět do Německa. Bohužel mi dal špatné číslo, na které nešla zpráva doručit. Dal mi ho totiž bez mezinárodní německé předvolby. Tu jsem sice měl, ale zjistil jsem potom na internetu, že musím odmazat nulu na začátku, pokud volám ze zahraničí. Naštěstí jsem to brzy vygoogloval a tak jsme se sešli na Rustaveli, já jsem mu vrátil mačky a on mi dal zpět 150€. Nechtěl nic na oplátku i když věděl že bude mít práci s tím namontovat zpět šrouby pro jeho obří nohu. Podruhé říkám, byl to frajer.

Timurova pohostinnost

7. DEN

29.6.2013

Tbilisi → Kvemo Alvani

Ráno jsme šli zase do veverky na kchacapuri, nakoupili jsme na naši cestu do Kachetie. Martin koupil SIM kartu, my ostatní jsme nakoupili pohledy a napsali je. Potom už celkem pozdě jsme chtěli jet do Kvemo Alvani. Koupili jsme si lístky na Didube, kde ale k našemu úžasu tím směrem nic nejezdilo. Dozvěděli jsme se kam jinam máme jít. Takhle jsme asi hodinu bloudili metrem a každý nás posílal někam trochu jinam. Ve finále se nám povedlo najít odjezdní stanici. Bohužel však už žádné maršutky neměli v plánu odjet. Asi půl hodinu jsme zkoušeli sehnat odvoz za rozumnou cenu, ale bohužel se nám to nepodařilo. Každopádně pro mě to byla dobrá lekce ruského jazyka. Už jsem uměl základní fráze a celkem obstojně jsem argumentoval, pokud nám nabízeli vysokou cenu. Nakonec jsme kývli na vyšší cenu, protože lepší šanci jsme ten den už neměli. Maršutkář nás odvezl do Kvemo Alvani, do jedné z vesnic, kde opravdu nic není, ale Martin na netu vyčetl, že je to centrum zdejší vinařské oblasti. Víno byl hlavní důvod proč jsme sem jeli. Tato oblast je pověstná tím, že jako první na světě začali dělat víno. Navíc dodnes se dělá i tradičním způsobem, kterému se říká „kvevri“. V podstatě se tam víno nasype do hliněné nádoby v zemi a nechá se několik let kvasit. Potom se otevře a vše je připraveno ke konzumaci. Tato kvevri vína mají odlišnou chuť na rozdíl od těch, na které jsme zvyklí z evropského způsobu výroby vína.

Zajímavé na Kachetii je to, jak sem ještě nedorazila komerce. Nejezdí sem mnoho turistů a přestože každý zde dělá víno i kvevri, tak se zde nikde přiliš neprodává.

V Kvemo Alvani jsme narazili na dva borce u obchodu, co popíjeli. Zeptali jsme se jich, zda nevědí, kde se dá ochutnat víno. Jeden z nich, Timur nám svoji ruskou angličtinou řekl, že nás pohostí a ochutnáme jeho víno. Objednal nám všem pivo, potom zavolal své ženě a řekl jí ať začně vařit, protože přijedou hosté. Po pár pivech jsme jeli opilí k němu domů. Docela vtipné bylo, že on, kdo byl opilý nejvíc, řídil. Chvíli jsme říkali, že s ním nepojedeme, ale když jsme viděli že ve vesnici je nulový provoz, tak jsme na to kývli.

U Timura doma už čekala jeho žena Ija, která na nás čekala s navařenými gruzínskými specialitami. Dostali jsme plný stůl skvělých sýrů, vína, chachu, a hodně dalších věcí, co neumím ani pojmenovat. Povídali jsme si s Timurem. Řekl nám, že pracoval 8 let v Irsku, kde si dobře vydělal, naučil se anglicky a vrátil se zpět do Gruzie aby si mohl užívat zbytek života pitím a jídlem. Postupně k Timurovi přišlo několik jeho dalších kamarádů, kteří asi šli zkontrolovat, zda se u něj nekoná zrovna party. Byl tam jeho kamarád Amerigo, který vůbec neuměl anglicky a netušil o čem se zbytek stolu baví. Neustále nám něco naléval, a když jsme to ihned nevypili naráz, tak se zeptal svým super přízvukem: „my friend, why you dont drink?“. Večer jsme si šli lehnout k Timurovi na zahradu, značně přiopilí.

Klášter v Alaverdi a cikády

8. DEN

30.6.2013

Kvemo Alvani → Alaverdi → Tsinandali

Ráno nás čekala opět bohatá snídaně u Timura. Po ní jsme si tam nechali věci a vydali se do vedlejší vesnice Alaverdi podívat se krásný klášter, který jsme zahlédli předchozího dne. Klášter byl krásný a zrovna probíhala bohoslužba. Všechny kláštery v Gruzii vypadají podobně. Ať jsou staré nebo nové, stále zachovávají stejný styl. Přirovnal bych to k tomu, jako by se u nás dodnes stavěly kostely v gotickém stylu. Tak zvláštní to pro mě bylo. Ale líbilo se mi to.

Gruzie

Po návratu k Timurovi jsme se rozhodli zajít na výlet do místních hor. Stopli jsme někoho kdo nás dovezl až k „francouzským vesnicím“. To jsou vesnice, kam se údajně přistěhovali Francouzi z lásky, ke zdejšímu vínu. Styl místních budov dost připomínal francouzský vliv, i když obyvatelé nijak francouzsky nevypadali.

Šli jsme směrem k horám. Všude bylo neskutečné vedro a všichni kromě mě a Adama měli málo vody, takže bychom ani neměli z čeho vařit. Lesy okolo těchto vesnic byly opravdu odporné – všude byly cikády, tolik, že jsme neslyšeli vlastního slova. Museli jsme po sobě řvát a slyšeli jsme jen souvislý a neuvěřitelně silný hukot. Všude na stromech byly larvy od cikád, které byly dost ohyzdné. Být tam pod vlivem nějakých omamných látek, tak to musí být opravdu nepředstavitelné psycho. Naštěstí jsme se ve většině shodli, že na tyto kopce nemusíme lézt za každou cenu, a tak jsme to po pár hodinách otočili. Napsal jsem Naně, kterou jsem potkal v letadle a zeptal jsem se na tip, kde se dá v Kachetii ochutnat víno. Doporučila mi Tsinandali, kde je muzeum nějakého místního aristokrata a jsou tam mimojiné ochutnávky vína. Přijeli jsme tam však docela pozdě a muzeum už zavíralo. Zkoušeli jsme ještě asi hodinu shánět víno od místních obyvatel, ale nikdo nerozumněl tomu, co znamená ochutnávání vína. Kvevri nám také nikdo nechtěl dát. Začínali jsme si myslet, že kvevri je jen pouhá legenda, která neexistuje. Ubytovali jsme se v mísním parku, natrhali si meduňku a udělali z ní čaj. Potom jsme šli spát.

Konečně máme Kvevri

9. DEN

1.7.2013

Tsinandali → Ilja’s lake

Ráno jsme se vydali do muzea, podívat se na nudnou prohlídku zámečku a potom na to hlavní – ochutnávku vína. Vína byla skvělá. Zaujaly nás hlavně ta červená – jsou příjemně sladká a méně trpká než ta, na která jsme zvyklí u nás. Rozhodně to byla nejlepší červená vína, která jsem do té doby měl. Odpoledne jsme jeli do Telavi, koupit v lékárně opalovací krém. Svezli jsme se do centra stopem. Místní borec nás asi 2x provezl centrem, abychom si ho prohlédli a potom nám ještě koupil zmrzlinu. Konečně jsme zde v supermarketu našli také nějaké kvevri (speciální způsob zpracování vína podle starého způsobu, co dělají jen zde)! V tuto dobu se nám poprvé rozbil Adamův vařič. Od této doby jsme s ním už jen bojovali a modlili se, abychom na něm mohli uvařit i další jídlo.

Nakonec jsme se rozhodli dále zajet do Kvaleri, kde jsme měli vyhlédnuté Ilja’s lake na koupání. Stopli jsme s Májou a Zuzkou auto. Pan řidič byl opravdu charakter. Dal nám hned meruňky a povídal si s námi o Gruzii. Byl opravdu rád, že k nim jezdí turisté z Evropy a zajímá je jeho země. Opět jsem si procvičoval mojí ruštinu. Zajel si kvůli nám asi 30 km a ještě nám při loučení dal broskve a meloun se slovy: „Welcome in Georgia“

S holkama jsme na to koukali jako puk. Nikdy jsme ještě snad nepotkali při stopování někoho tak hodného. Druhá skupinka byla pomalejší a tak jsme se ještě stihli pěkně vykoupat v jezeře. Bylo to luxusní. Nějaká babička nám pak se Zuzkou prodala podomácku udělaná lízátka. Zprvu jsme na ni koukali trochu jako na černochy prodávající kopie značkového oblečení v Chorvatsku. Hned poté co jsme lízátka ochutnali jsme toho zalitovali. Líbilo se nám, jak poctivě a jednoduše byla udělaná. Červený kohout na odříznuté dřevěné třísce. Dali jsme drobáky dohromady a Zuzka zaskočila koupit ještě dalších několik. Cena byla směšná a proto jsme k tomu přihodili ještě něco navíc.

Potom konečně dorazila naše další skupinka. Najedli jsme se, koupili jsme si pivo, potkali jsme místního divadelního herce, který obdivoval Tarantina a potom jsme jeli šli hledat nocleh. Dali jsme si vychladit vína do potoka, ale místní omladina nás podezřele sledovala, tak jsme si to nakonec rozmysleli.

Večer jsme rozbili tábor kousek od jezera. Pronášeli jsme po gruzínsku slavnostní připitky. Kolovalo víno a každý řekl to na co připijí. Každý si vymyslel hlubokou myšlenku jak chtěl. Tuto idilku zničili místní opilci, kteří uprostřed noci našli náš tábor. Začali nám bouchat na stany a potom se k nám začali vtírat. Byli ve věku, kdy už se ve škole neučila ruština a zároveň se neučila ještě ani angličtina. Jinými slovy, nemohli jsme se s nimi moc domluvit. Naše jediné „kaumardžus“ nestačilo. Dali jsme jim ochutnat naši chachu a oni nám nějaký humus. Pořád chtěli abychom s nimi pili a něco říkali. Opravdu nám lezli na nervy. Naštěstí pak odešli. A jeden si při odchodu pěkně nabil, protože spadl někam na kamenné dno řeky, která na jaře bývá rozvodněná.

K hranicím s Abcházií

10. DEN

2.7.2013

Ilja’s lake → Telavi → Zugdidi

Ráno nás probudil randál. Přijely bagry a nákladní auta, která těžila hlínu ze dna řeky. Sbalili jsme věci a dostopovali jsme do Telavi. Cestou jsme stopli maršutku, která byla narvaná a měla místo jen vzadu. Nebyl žádný med dostat se tam s 90l batohy. Z Telavi jsme jeli maršutkou do Tbilisi. Maršutkář byl pěkně naštvaný, protože Adam s Martinem se těstě před odjezdem ztratili. Už netrpělivě troubil a nadával.

Další plán byl jet do Svanetie. Zajeli jsme v Tbilisi na vlakové nádraží a koupili si lístky na noční vlak do Zugdidi. Prošli jsme si trhy v Tbilisi a sháněli poštu. Ta byla sice přimo vedle nádraží, ale bohužel tam byla jen administrativa a nešlo tam odeslat ani pohled. Večer jsme nastoupili do vlaku. Sice byl docela pěkný, ale lidi v něm byli dost zvláštní. Nikde nějak nefungovaly záchody a vzhledem ke spotřebě piva jakou jsme tam měli se nám moc nehodilo chodit o tři vagóny vedle.

Mestia – gruzínský „Špindl“

11. DEN

3.7.2013

Zugdidi → Mestia → Zhamushi

V Zugdidi jsme opět hledali poštu, která tam podle legend měla být. Nakonec neúspěšně. Zkoušeli jsme stopovat do Mestie, ale nikdo tam nejel.

Našli jsme maršutkáře, který se nás opět pokoušel natáhnout. Asi měl pocit, že když prší, tak my češi nebudeme požadovat normální cenu. Samozřejmě se spletl. Se slovy: „ribjata davaj batožinu“, nás přeci jen nakonec vzal. Zastavili jsme se cestou v restauraci u cesty na dobré jídlo se jménem podobným kebabu. Sice nebylo moc levné, ale bylo to výtečné. Něco jako čevapčiči, ale se skvělým kořením a trochu po turecku. Cestou do Mestie jsme pochopili proč tam nikdo nejezdil. Cesta byla dost strastiplná, místy úzká a místy zasypaná.

Samostná Mestia nám připomínala Špindlerův mlýn před pár lety, kdy se tam rozvíjela do plné míry komerce. Náš maršutkář nám slíbil, že tam bude pošta, což nakonec nebyla pravda. Zašli jsme do infocentra, kde nic moc nebylo a pak jsme vyrazili už směrem k Halgauli. Centrum bylo krásně opravené a jen čekalo na příval turistů, který se tam jistě v následujících letech vytvoří. Vyjít z Mestie bylo pěkně složité, ale po pár hodinách bloudení zemí nikoho se nám to povedlo.

Cesta byla krásná. Prošli jsme vesnicí s 15ti věžemi – Zhamushi, kde nám nabízeli ubytování a jídlo. Skoro jsme na to kývli, ale nasadili hodně vysokou cenu. I poté co ji snížil na velmi přijatelnou jsme na to nekývli. Měl být férový a neměl se snažit na nás vydělat. Spali jsme za vesnicí u řeky, kde jsme si dali opět koupel ve studené vodě, a skvělou večeři se zlobivým vařičem.

Prší

12. DEN

4.7.2013

Zhamushi → Halgauli

Ráno neprší, odpoledne prší a večer zase prší. Chvílemi bylo i slušně, ale nikdy to moc dlouho nevydrželo. Jdeme celý den – asi 10 hodin chůze. Na cestu se snažíme zapomenout hraním rozšířeného slovního fotbalu. Skoro jsme na jedné hoře zapomněl hůlky, když jsem šel na záchod. Naštěstí jsme šl špatně a tak jsme je našli cestou zpět. Nad Halgauli jsme nemohli najít cestu dolu, tak jsme se utábořili někde nad vesnicí. Dolehla na nás krize. Byla zima, všude na zemi byly bodláky a vařič zase nevařil. Nakonec jsme uvařili přeci jen čočku. A byla skvělá. Čočka, klobásy a kečup dokáží udělat zázrak. Holky dokonce prohlásily, že to byla nejlepší čočka jakou kdy měly.

Ledovcová řeka

13. DEN

5.7.2013

Halgauli → ledovcová řeka

Gruzie

Ráno bylo konečně hezky a tak jsme sbalili věci a vyrazili dál plni nových sil. Dorazili jsme do Halgauli – vesnice, která byla plná kravského trusu a kterou nás provedla holčička v žabkách. Pokračovali jsme směrem k ledovci odkud tekla řeka. Cestou jsme museli přebrodit ledovcovou řeku. Byla neskutečně studená. Nikdy jsem nezažil takovou teplotu v řece. Byl to pocit jako by měl píchalo tisíc jehel do nohou. Všichni z toho měli podobné pocity. Dál jsme několik hodin hledali cestu nahoru přes hřeben, ale bohužel neúspěšně. Zkoušeli jsme to naslepo lesem, který se však vždy měnil na neprostupné džungle bolševníků, lopuchů a rododendronů.

Gruzie

Po několikátém pokusu jsme to už vzdávali. Přebrodili jsme zpět přes řeku, abychom spali v tábořišti, které jsme potkali cesto. Máje ani Martině se zpátky vůbec nechtělo. Mája dokonce řekla, že se nikdy na nic netěšila míň, než na brození téhle řeky. Bylo to sice hrozné, ale ne tak hrozné, aby nemohlo být hůř. Adam a Martina trochu ve vodě podklouzli. Adam skoro utopil foťák (na jeho obalu měl vodní rysku asi centimetr pod zip, který nešel zapnout). Martině se převalil kámen na kterém stála a proud ji otočil a vyvedl z rovnováhy. Naštěstí oba to zdárně zvládli, aniž by tam spadli, takže vše bylo nakonec v pořádku. Zajímavé bylo, že večer tekl větší proud než ráno. Večer jsme také ještě uviděli na druhé straně další lidi, kteří hledají přechod přes řeku. Svitla nám naděje, že vědí jak se dostat přes hřeben. Už večer od nich Adam zjistil kudy vede cesta na hřeben a na oplátku jim poradil, kde nejlépe ráno přejít řeku.

Za hřebenem

14. DEN

6.7.2013

Ledovcová řeka → Iprari

Ráno se od nás museli odpojit Zuzka s Adamem, protože jeli na předtábor. Původní plán přelézt 1 až 2 hřebeny jim nevyšel, tak museli zpět cestou do Halgauli a dostat se do Mestie a Zugdidi, odkud jim jel vlak do Tbilisi.

My ostatní jsme neměli kam spěchat. Potkali jsme cizince z druhé strany řeky, kteří nám řekli kudy se dá dostat přes hřeben. Byla tam vyšlapaná pěšinka, ale muselo se přebrodit hned vedle tábořiště, kde byl větší proud (anebo to obejít horem). Pěšinka hodně stoupala, takže najít ji potom při kolmé cestě na hřeben bylo skoro nereálné.

Gruzie

Za hodinku jsme byli nahoře, kde byl hezký výhled. Potkali jsme tam dva líné izraelce na koních, které jim vedli gruzínci. Martina tam zrovna potkala nějakou svoji spolužačku. Svět je opravdu malý. Dál jsme pokračovali na druhou stranu hřebene, kde jsme potkali vylidněnou vesnici. Byla dost strašidelná. Prošli jsme jeden vybydlený dům, kde byly strašidelné portréty rodiny která tam žila. Na omítkách tam byly nakresléné portréty jejich „slavného“ rodáka z Gori (Stalina), a pár dalších diktátorů, případně herců (Schwarzeneger).

Docházelo nám jídlo tak jsme se pokoušeli nakoupit v Iprari. Trochu nás tam znechutila komerce. Všude byly reklamní nápisy a v jediném obchodě, co tam byl kromě nějakých tyčinek a piva nebyly žádné další suroviny. Šli jsme o kilometr dál do další vesnice, kde jsme potkali Robinsona. Byl to jednoduchý člověk, s dobrým srdcem, kterému velela manželka. Ten zrovna ubytovával další dva Čechy. Dlouho jsme si s nimi povídali a dali nám nějaké jídlo, když viděli jak jsme hladoví. Robinson nám slíbil, že až se jeho manželka vrátí z bohoslužby tak nám prodá nějaké jídlo. Když se asi po třech hodinách vrátila prodala nám spoustu jídla a udělala nám domácí kchacapuri. Bylo to nejlepší, jaké jsem kdy měl! Zaházeli jsme si s frisbee a potom jsme si uvařili, zahráli Bang a šli jsme spát. Nechali nás zdarma spát na zahradě.

Ushguli

15. DEN

7.7.2013

Ushguli → Mestia

Gruzie

Šli jsme do Ushguli asi tři hodiny. Cesta byla dost nudná, ale zaujala nás voda, která byla v kalůžích, jež jsme po cestě potkali. V Ushguli jsme uviděli mrtvého koně v řece. S Májou jsme prošli vesnici, koupili pivo a pak jsme vyrazili maršutkou zpět do Mestie. Sehnali jsme levnou maršutku, která bohužel byla ve Ford Transitu bez sedaček. Já s Martinem jsme seděli zezačátku vepředu a pak na hřebeni nad Mestií jsme se vystřídali. Po cestě jsme byli celkem mrtví a tak jsme v Mestii rychle našli místo na spaní. Udělali jsme brambory na loupáka a Martin s Martinou našli guest house, kde jsme se mohli osprchovat. Místní paní nám dokonce sehnala maršutku na další den.

Černé moře

16. DEN

8.7.2013

Mestia → Batumi → Gonio

Ráno jsme se sešli v guest housu, kde jsme dostali snídani a čaj. Potkali jsme také matfyzáka, která byl dost divný. Člověk, který nijak nerozvíjel větu a celá konverzace s ním probíhala formou výslechu. Jeli jsme s ním do Zugdidi, kde jel hledat kešku na geocaching. Nám bohužel ujela maršutka a tak jsme jeli až tou další a opět jsme potkali matfyzáka. Pokračovali jsme opět s řidičem vrahounem do Batumi. Město nás celkem zklamalo. Těžce ho zasahovala komerce a vůbec nám nesedělo k zbytku Gruzie. Rozhodli jsme se jet do Gonio pár kilometrů pod Batumi, podívat se na římskou pevnost. Bylo to docela zajímavé, ale rozhodně nic, pro co by člověk měl jet přes půl země. Pak jsme nakoupili zeleninu u tlusťocha, udělali salát a šli jsme se koupat do Černého moře. Bylo příjemně osvěžující a nijak moc slané. Dali jsme si frisbee a pak jsme šli spát. V noci okolo pláže lítali obrovští brouci. Když jsem ho Máje sklepával z mikiny vypadal opravdu odporně. Tak 5cm velký a když jsem se pokoušel jí ho sundat z ramena tak hlasitě protestoval. Poté nám ještě několikrát přelétával s hlasitým bzučením okolo hlavy. Měl černobílé krovky a při letu dělal neskutečný bordel. Párkrát mi letěl okolo uší a pak ještě v noci lítal v předsíňce stanu. Vypadal jako Zlatohlávek skvrnitý, ale nejsem si jistý, zda to byl on. Velké brouky opravdu nemám rád.

Gruzie

Borjomi

17. DEN

9.7.2013

Gonio → Khashuri → Borjomi

Ráno jsme se koupali v moři a šli jsme se jako předchozí den vykoupat do Gonio k pumpě na vodu. Místní to ale tak pohoršilo, že na nás povolali černocha, co uměl anglicky a vysvětlil nám, že se tam nemáme koupat. Pak jsme jeli zpět do Batumi a Marshutkou do Khashuri, kde jsme vzali stopa do Borjomi. Vzal nás Zaza a David, kteří nás pozvali na šašliky a dali nám na sebe kontakt. Batumi nás silně zklamalo. Nic tam kromě pramene nebylo. Šli jsme dál na stezce za pramen podél říčky, kde jsme se nakonec utábořili kousek od termálního bazénu v lese. Večer jsme se ještě umyli v řece.

Divoká cesta na vrchol Libani

18. DEN

10.7.2013

Borjomi → Libani → Tori

Ráno jsme vyrazili na výlet po horách v Borjomi. Šli jsme k termálním u bazénku směrem k Sadgeri a pak necestou k hoře Libani (1885m n. m.). Rozhodně to nikomu nedoporučuji zkoušet. Cesta se pár kilometrů před vrcholem ztratila a dál jsme museli pokračovat jen podle mapy, kompasu a GPS. Prosekávali jsme si cestu obrovskými bolševníky a lopouchy. Martin to nahoře chtěl otočit zpátky, což mi přišlo jako blbost, protože jsem tušil, že do Tori už to nemůže být daleko. Ujmul jsem se vedení cesty a po několika dalších prosekávacích pasážích a chození po hřebenu jsme narazili na cestu od auta. Rozhodně to nevypadalo jako slibovaná turistická stezka z mapy, ale po konzultaci s dřevorubci jsme zjistili, že jdeme správně. Cesta nás dovedla do Tori, malé vesničky v horách, kde se asi zastavil čas. Žádná auta, ale jen sruby, zvířata a rozbahněné cesty. Když jsme přišli, seběhla se okolo nás celá vesnice. Od místních jsme dostali královské pohoštění ve formě brambor, tvrdého slaného sýru a teplého domácího mléka. Jednoduchá ale mimořádně dobrá večeře se skvělými zážitky k tomu. Příjemně jsme si s nimi popovídali. Zřejmě nejsou na návštěvy turistů moc zvyklí.

Místní nám dali k přespání dřevěný srub. Večer jsem ještě pokecal při cestě pro vodu s Edom, který pochází z Batumi.

Platón

19. DEN

11.7.2013

Tori → Bakuriani

Prší celé ráno, Martina bolí hlava a vyrážíme až v poledne. Opět se s námi dává do řeči Edo a zve nás do Batumi. Teď nás čeká dlouhý a nudný pochod Bakuriani Andeziti. Tam děláme nákup, ale věci jako sýr nebo jogurt zde nemají. Respektive jogurt mají, ale ten je prošlý a nechtěli nám ho prodat. Paní prodavačka nám z domova přináší domácí sýr a jogurt. Místních lidí se ptáme se na cenu koní. Zprvu říkali 25 GEL za hodinu a když viděli, že je to pro nás hodně, tak slevili na 100 GEL za celý den. Do Bakuriani nás vzali místní bratři Jean Renoa svým Land Cruiserem. Opět zde zkoušíme shánět koně, cena je ale podobná – 20 GEL/h. Majitel koně nám nabídl projížďku po ulici, tak jsme to vděčně přijali. Pak jsme v Bakuriani nakupovali jídlo a šli jsme pro benzín. Bohužel na benzínce byl blbec, který nám nechtěl prodat benzín do naší láhve. Zkusili jsme vedlejší autoservis, kde byli lidé o poznání příjemnější a hned a zadarmo nám pro benzín došli. Pak jsme chtěli zakempovat za Bakuriani směrem na Andeziti. Já s Májou jsme ještě cestovali zpět do Andeziti objednat koně. Stopli jsme Kamaz ze kterého na mě vypadla přístrojová deska. Zpátky nás vzla taxikář (a odvezl nás zdarma). Jen co jsme vystoupili dal se s námi do řeči nějaký děda, co tam hrabal trávu či co. Pozval nás na kafe do jeho pěkného domu. Jmenoval se Platon. Navečeřeli jsme se a pak jsme šli k němu na kafe. Zdálo se, že jsme ho překvapili a ani nečekal, že přijdeme. Pili jsme jeho domácí víno. Zpočátku je rozhovor trochu trapný, ale po jisté době se už všichni, co umíme rusky dobře bavíme. Přesvědčil nás, abychom s ním jeli další den na ryby k jezeru Tabatskuri, kam jsme původně chtěli dojet na koních. Říkal nám, že z koní nás bude po dvou hodinách bolet zadek. Tak jsme kývli na cestu k jezeru autem a den poté nám zařídí koně.

Setkání s Arménci

20. DEN

12.7.2013

Bakuriani → Tabatskuri → Bakuriani

Ráno jsme si dali snídani u Platona. Pak už jsme jeli jeho Mitshubishi Pajero k jezeru Tabatskuri, které bylo asi 20 km od Bakuriani. Bylo to pěkným kopce nahoru a my jsme byli asi docela bláhoví, když jsme to chtěli vyjet na koních. Cestou jsme potkali gruzínské vojáky, kteří nám zkontrolovali pasy. I přes to, že jsme nebyli na hranicích, ale pouze v příhraniční oblasti. K samotným hranicím to pak bylo asi 100 km jižně. Jeden z vojáků nám říkal, že byl na výcviku v Milovicích.

U jezera se rozprostírala rybářská vesnička Tabatskuri obývaná jen Arménci. Hned poté, co jsme přijeli zašli jsme do obchodu se celá vesnice seběhla, aby viděli kdo to přijel. Byli jsme nápadní. Vypadali jsme úplně jinak a naše oblečení bylo také zcela odlišné. Potom, co jsme si nakoupili zmrzlinu jsme se šli projít po vesnici, zatímco se čekalo na prodejce ryb. Potkali jsme místní arménkyně, které se s námi začali bavit a poté nás pozvali k sobě domů na kávu. Káva byla z legendární džezby a dost luxusní. K tomu jsme ještě dostali třešně v cukru a hrušky. Povídali jsme si o jejich životě v Tabatskuri a na oplátku jsme ji říkali o životě v ČR. Asi po hodině jsme šli nakoupit ryby. Mája potkala malé sympatické kuřátko a hned nám arménci nabídli, zda ho nechceme. Koupili jsme 6 kg ryb a jeli zase zpět. U Platona doma jsme ryby vykuchali. Já sám, který tyto věci opravdu nerad dělám, jsem kuchal asi 20 ryb. Zkoušení nových věcí beru jako dobrou zkušenost. Potom jsme si šli zaházet frisbee, při čekání na omytí ryb. Po frisbee už se smaží ryby se solí a moukou na oleji.

Gruzie

Zjistil jsem, že ryby jsou pochoutka. Akorát jsem si musel vyndat páteř, protože bylo mírně nechutné jíst je i s tím. Ano nejsem rybí gurmán, ti by si pochutnali i na hlavě.

Už jsme se zase několik dní nemyli, tak jsme nepohrdli ani Platonovou studenou sprchou. Večer si opět povídáme a platon povídá příhody o jeho životě v SSSR. Je zajímavé, jak místní lidé nemají rádi současného prezidenta Michaila Saakašviliho a stále vzpomínají na slávu SSSR. Mám pocit, že u nás se to děje už bohužel taky. Dnes, v době, kdy je televize plná nesmyslů, katastrof a rozkrádání, rozumím tomu, že lidé by snad raději žili v blažené nevědomosti o těchto skutečnostech. V Gruzii je ale život o něco složitější než u nás. Lidé jsou tam na tom ekonomicky mizerně. Průměrný plat je 4 000 Kč, za všechno se platí (školné na SŠ, VŠ, zdravotnictví). Třeba školné stojí za rok prý 40 000 Kč, což znamená že na 10 měsíců školy vydělává člověk 10 měsíců práce. Má to jedinou výhodu – že vysokou školu nemá každý, jako je tomu u nás a tím pádem vysoká škola znamená ještě určitou míru prestiže.

Tím jsem zase mírně odběhl od tématu tohoto článku. Po této rozsáhlé diskusi a poté co mi začal Platón říkat hispáněc (protože jsem byl hodně opálený a prý vypadám jako španěl) jsme se opět odebrali na naší oblíbenou louku, kde jsme měli stan. Zaházeli jsme si s frisbee při krásném západu slunce, udělali jsme si mátový čaj a šli jsme spát.

Projížďka na koních

21. DEN

13.7.2013

Bakuriani → Sadgeri → Borjomi

Gruzie

Ráno jsme se celí natěšení opět seběhli k Platonovi, který pro nás objednal koně. Dohodli jsme se, že si je půjčíme na 2 hodiny za 40 GEL. Martina nešla, protože se bála kvůli alergii. My ostatní jsme nasedli na koně, podobně profesionálně, jako by to uměli japonští turisté. Neměli jsme ani potuchy, jak koně ovládat. Vše, co jsme znali je zařvání „hyjé“ a kopnutí koně do slabin nebo „prrr“ a přitáhnutí uzdy. Kupodivu ovládání koně tak v podstatě fungovalo, akorát se u toho slova většinou nemusela používat. Zezačátku to vypadalo, že nám budou gruzínci vodit koně za uzdu, což jsme nechtěli. Proto jsem jim profesionální ruštinou řekl, že je chceme řídit sami. Vypadali, že jsou docela rádi, ale asi se museli smát, když viděli, jak jsme na koních marní. Martinův i Máji kůň byli v pohodě. Byli naučení poslouchat a docela je poslouchali. V mém případě to bylo něco jiného. Můj kůň měl „silný charakter“, jak mi poté gruzínci řekli. Když si něco usmyslel, nic z mých příkazů ho nerozházelo. Takže místo toho, aby pokračoval v cestě přes louku, která byla z kopce, zastavil a začal si jíst trávu. Zkoušel jsem to chvíli po dobrém. Nakrmil jsem ho trávou a jemně jsem ho zatahal. Nic se nestalo. Tak jsem to zkusil po zlém. Ale se stejným výsledkem. Dotáhl jsem ho opět na hlavní silnici, kde už na mě čekali gruzínci a dávali mi rady. Pak jsem nasedl a když jsem procházel kolem nich jeden z nich koně silně šlehl bičem. Kůn byl, jak když se splaší. Úplně jsem cítil, jak jsem se jeho akcelerací zaklonil dozadu a rovnováhu jsem udržel jen silou vůle. Poprvé jsem zažil pořádný klus, ale vůbec jsem na to nebyl připravený. Bylo to super, do té doby než jsme neodběhli dostatečně daleko od gruzínců. Pak opět kůň zpomalil a dělal si co chtěl. Hned, jak mě místňáci došli, tak mi dali bič a vysvětlili konečně, jak koně ovládat. Uzda se musí držet pevně jednou rukou a nikdy ji koni nepovolit. V případě, kdy chci zahnout, tak druhou rukou zatáhnu uzdu ze strany (a ne nahoru do strany!) kam chci jet. Dostal jsem taky bič pro lepší motivaci k běhu. Fungovalo to úplně zázračně. Stačilo ho jen periferně ukázat a kůň zázračně zrychlil jak mávnutím kouzelného proutku. Konečně mě poslouchal a já ho uměl řídit! Rychle jsem dojel Martina s Májou, a pak jsme už jezdili společně. Dali jsme si parádní vyjížďku po lese a loukách. Závodili jsme a bylo úplně zázračné, jak kůň funguje úplně jinak, než jiné dopravní prostředky, jako například auto. Má vestavěného autopilota a drží se automaticky za ostatními koňmi bez nutnosti mu dávat příkazy. Dobrá je také jeho reakce na terén – jeho algoritmus na hledání nejlepší cesty je na velmi dobré úrovni, a raději udělá pár jednodušších kroků navíc než, aby riskoval chůzi přes nějaký příkop. Naopak pokud běží rychle, tak automaticky tyto věci přeskakuje. Jízda na koni nás opravdu neuvěřitelně nadchla a já se moc těším, až to zkusím znovu. Když jsme přijeli k Platonovi pěkně nás bolela kolena, skoro jako bychom místo koní běhali my. Vrátili jsme koně, zbytek naší skupinky šel do města a já zůstal a pomáhal jsem Platonovi vyřezávat nové obracečky a vařečky ze dřeva.

Potom jsme se vypravili směrem zpět do Borjomi. Já a Martin jsme chytli stopa, zatímco holky raději chtěli jít po nudné asfaltové silnici. Jeli jsme z Bakuriani až do Sadgeri (cestou nás vzal také Shota alias „Psota“, ale o tom až dále), kde jsme slezli kopec a zašli k termálnímu bazénu, kde jsme se luxusně vykoupali. Také jsme se pokoušeli začít vařit, ale bohužel to nebylo tak jednoduché, protože vařič opět vypovídal službu. Utábořili jsme se na místě jako před pár dny když jsme tudy šli. Byli tam mimojiné nějací Češi.

Psota

22. DEN

14.7.2013

Borjomi

Jeden z posledních dnů našeho výletu byl docela nudný. Docestovali jsme do Borjomi a chtěli jsme zajít na večeři k našemu kamarádovi ze stopa – Zazovi. Bohužel se nám neozval a tak nám odpadl program na večer. Martin si navíc u Platona zapomněl nabíječku na iPhone, tak tam znovu pro ni jel. Chtěli jsme si dát někde Kchacapuri, ale v tomto kraji mají jen to z listového těsta, které není vůbec tak dobré. Přes den sedíme na lavičkách ve městě a povídáme si s místními borci. Navečer jsme se odebrali do hospody, abychom ochutnali Cchinchali. Někde jsme četli, že pokud bychom toto jídlo nevyzkoušeli, znamenalo by to, že jsme v Gruzii ani nebyli (takže Zuzko, Adame, vy jste nebyli v Gruzii! :-)). Jídlo to bylo docela dobré, ale nepřechvaloval bych to. Bylo to jako polévka s knedlíčkama zabalená v těstíčku, které mělo tvar jako palice česneku. Při jídle k nám ke stolu přišel cizinec, který se ptal na něco ve smyslu, zda chceme odvoz. Vůbec jsme ho nepochopili, tak jsme poděkovali a řekli, že nechceme. Za pár minut se vrátil znovu. Asi si uspořádal myšlenky a konečně se mu povedlo říct, co nám chce. Řekl, že jsme s ním jeli včera stopem a že nás chce pozvat na jídlo. Najednou se nám rozsvítilo, byl to ten chlápek se SAP na triku, který nás vezl! Představil se jako Shota a Martin ho přejmenoval na Psota. Pozvali jsme ho, ať si přisedne. Vzal s sebou i svého kámoše Zazu a skoupil jídlo snad z celé hospody. Objednal nám cca 4 celé Kchacapuri, 40 Cchinchali, několik rund piv a celou vodku (opravdu dobrou mimochodem). Říkali jsme mu byznysmen, protože, kdo jiný by to mohl být, když měl na triku logo německého SAPu. Probíhala zajímavá diskuse. Michodem také o tom, že v ČR není moc věřících. Na tom nám Zaza odpověděl, že nám večer ukáže něco, po čem i my uvěříme v boha. Shota zavolal bráchovi, který nás v půlnoci odvezl ke krásnému kostelu, kde jsme zapálili svíčku a něco si přáli. Bylo to velmi hezké, ale bohužel ani potom jsme v boha neuvěřili. Dál nás odvezli někam k vesnici kde bydleli. Z auta pořád byl ještě cítit benzín, který se Martinovi v autě vylil z láhve předchozího dne. V noci ještě chtěli pokračovat v kalení, tak koupili koňak, colu, zapnuli dálková světla a párty mohla začít. Nám se však chtělo spát, tak jsme rozbalili spacáky a šli spát. Naši hostitelé začali být dotěrní především na holky, ale tak po dvou hodinách je to přestalo bavit. Byli opravdu opilí a v tom stavu ještě někam jeli autem. No hrůza.

Víno z roku 1995

23. DEN

15.7.2013

Borjomi → Tbilisi

Shota byl ráno totálně na mol. Chtěl nás odvézt do Borjomi, ale říkal, že ještě chvíli potřebuje střízlivět. Tak jsme vyrazili sami pěšky a chtěli jsme na maršutku. Ta nám ujela při pití kávy, kterou jsme dostali uvařenou v obchodě. Všechno zlé je ale pro něco dobré, protože potom jsme potkali člověka co vypadal stejně jako Jean Reno. Byl také velmi slušně oblečený, měl hezké velké auto a moc toho nenamluvil. Vzal nás až do Tbilisi. Cestou nás pozval na Kchacapuri a čaj v hospodě u cesty mezi Borjomi a Khashuri. Byl to místní architekt, co se zaměřoval na opravování kostelů. V Tbilisi jsme zašli do našeho oblíbeného hostelu, kde jsme měli domluvený nocleh. Bohužel (nebo spíše bohudík) nebylo dost místa pro nás pro všechny, a tak si hodná paní domácí ubytovala holky ve svém krásném bytě a ještě na omluvu dala víno z roku 1995 od svého manžela, který vlastní vinotéku v Tbilisi. Nikdy jsme takhle staré víno neměli, tak jsme se těšili až ho otevřeme. Zaběhli jsme do obchodu a k večeři jsme si udělali brambory ve smetaně. Poté co jsme vychladili váno nastala dlouho očekávaná chvíle otevírání. Víno moc nevonělo, mělo zvláštní tmavou barvu a tak jsme si mysleli, že aspoň chutnat musí zajímavě. Kupodivu ale nechutnalo moc dobře. Bylo opravdu hodně zvláštní. Ta chuť snad ani nešla popsat slovy. To ale neznamená, že nám moc chutnalo.

Vypili jsme asi půl láhve a už ho nikdo ani nechtěl pít. Rozhodli jsme se, že zkusíme zajít do místních vinoték a dát jej ochutnat naslepo místním znalcům.

Večer jsme vyrazili do třech vinoték. V první vinotéce ochutnávač řekl, že to nejspíš bude gruzínské víno dělané v zemi a odhadoval, že bude starší. Moc se netrefil. Bylo to francouzské víno Savignon dělané klasickým způsobem. Tento vinař z nás měl ale radost, a tak nám na oplátku dal ochutnat něco z gruzínské produkce. Ochutnali jsme několik vín a nakonec jsme si každý i 3 láhve koupili. Po nákupu jsme šli o vinotéku dál, která nebyla daleko. V té jsme opět nechali místní ochutnat. Víno je doslova okouzlilo. Jedna ze slečen řekla, že to je nejlepší víno, jaké kdy měla a ihned po odhalení si jej fotila na svůj iPhone (a pravděpodobně sdílela hned na několik sociálních sítí). Opět jsme dostali košt místních vín, i když většinou výrazně horších než v první vinotéce. Ale zase jich bylo o to více. Poté co jsme odcházeli z této vinotéky už jsme nebyli zcela střízliví, ale ještě pořád jsme hledali obchod s vínem, který nám Adam doporučil. Nakonec jsme ho našli. Opět jsme uspěli s taktikou starého vína. Zde se docela i trefili s určením vína. Slečna ochutnávačka řekla, že je to staré víno a není příliš vhodné na dlouhé skladování (což podle ní byl důvod proč nebylo moc dobré). A zase následoval kolotoč ochutnávek gruzínských vín. Pár z nás ještě přikoupilo nějakou tu láhev, já si koupil ještě ořechy zalité v hroznové šťávě (mimochodem opravdu super věc). Martina nepila, takže na rozdíl od nás ostatních ve vinotékách zřejmě docela trpěla. Stále chtěla jít zpět, aby na ně nemusela paní domácí čekat. Nakonec jsme na ni dali, ale asi to nebylo úplně potřeba, protože podle toho, co holky další den říkaly, tak probděly půlku noci a dostali k tomu spoustu jídla.

Tbilisi

24. DEN

16.7.2013

Tbilisi

Ráno jsme vyrazili na prohlídku Tbilisi. Šli jsme po Rustaveli Avenue, prohlédli jsme si trosky opevnění města, spoustu kostelů, nový most, parky a došli jsme až na kopec, kde se tyčil hrad. Byl tam krásný výhled na město, rostly tam granáty a měli tam výbornou zmrzlinu na bázi princezek. Martin na hradě fotil místo památek a výhledů pořád nějakého izraelce, co vypadal trochu jako Albert Einstein.

Chtěl jsem se pak jít ještě podívat k obrovskému kostelu, jehož dominanta je vidět z mnoha koutů města, ale bohužel nikomu dalšímu už se tam nechtělo, takže jsme skončili zase ve veverce, kde jsem si alespoň koupil knížku na cestu do letadla. Večer jedeme z Rustaveli autobusem na letiště, kde přespáváme. Celou noc jsem se nevyspal, hlavně díky neskutečně dotírající mouše.

Cesta zpět

25. DEN

17.7.2013

Tbilisi

Ráno už jen nastoupíme do letadla z Tbilisi, přestoupíme na jiné v Kievě a jsme doma v Praze.

Závěr

V Gruzii se Vám nemůže nelíbit. Je tam krásná příroda, neskutečně pohostinní lidé a stále ještě je zde patrná relativní nekomerčnost (očekávám, že toto se brzy změní). Je to země, kde se dobře stopuje, skvěle se domluvíte rusky a jde to částečně i česky. S angličtinou jste tam ztraceni. Ceny jsou o něco levnější než v ČR, ale ne nijak drasticky. Nejezdí tam autobusy ale maršutky (tranzity pro cca 10-20 lidí).

Náklady

7000 Kč letenka
6000 Kč zbytek

Mapa naší trasy

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro HoppyGo jako mobilní vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář