Cestopis z Nepálu a trek okolo Dhaulágirí

Cesta je cíl

Nepál, aneb návštěva země, kterou jsem donedávna obdivoval pouze z filmů o Indiana Jonesovi, se nakonec stala skutečností. Ve srovnání s Evropskými zeměmi se Nepál liší snad po všech směrech. I to je jedna z příčin, proč do ní přijíždí mnoho turistů ze západního světa. Obrovským lákadlem pro turisty jsou zde především nejvyšší hory na světě. Někteří sem proto jedou vylézt na svůj vysněný sedmitisícový vrchol, aby si na vrcholu místo hledání boha mohli vyfotit svoji selfie a uploadnout ji na Facebook. Překvapuje mě, kolika lidem na tom záleží. Cíle jako „ohromit své známé“ nebo případně „dokázat si, že na to mám“ má při své cestě do Nepálu až neobvykle vysoký počet lidí. V mém případě je tomu ale jinak. Lézt někam, kde se špatně dýchá a člověka bolí celé dny hlava není nic pro mě. Spíše jsem si přijel odpočinout od psychického vypětí po absolvovaných státních zkouškách a vymyslet, co budu dělat dál. Nepál je na toto přemýšlení vynikající volbou. Člověk je zde odříznutý od svého okolí, neustále se musí pozastavovat nad věcmi, které mu doma přijdou normální, ale zde nefungují. Anebo naopak fungují tady, ale ne doma. Ve finále je ale potom rád za život v zemi, kde se narodil. Možná si toho i potom víc váží. Ale stejně za pár měsíců doma opět chce odjet někam do světa, kde věci fungují jinak.

Lidé v Nepálu žijí výrazně skromněji a jsou mnohem chudší než my ve střední Evropě. Přitom to skoro vypadá, jako by se to nijak neprojevilo na jejich radosti ze života. Život je zde sice tvrdší, ale nezdálo se mi, že by s ním byli lidé nějak nespokojeni (v Indii jsem tento pocit neměl). 

Na začátek proto podobně jako u článku z Indie začnu obecnějším úvodem, kde v krátkosti shrnu některá fakta a zajímavosti o Nepálu.

Obecně o Nepálu

Nepál je země nacházející se mezi dvěma giganty – Činou a Indií. V jižní části Nepálu se rozkládá úrodná nížina, kde vládne skoro podnebí tropického pásu, zatímco nepálská severní hranice s Čínou je tvořena nejvyšším hřebenem hor na světě. Zde naopak vládne až arktická zima. Přitom tyto dvě hranice jsou od sebe vzdáleny v některých místech pouhých 100 km. V Nepálu se nachází 8 z 10 nejvyšších hor na světě a to včetně té vůbec nejvyšší – Mount Everestu (nebo-li také Sagarmāthy či Chomolungmy).

I když je Nepál z velké části hornatý, žije zde cca 26,5 milionů lidí. Ve srovnání s Českou Republikou má Nepál skoro 3x více obyvatel, jeho rozloha je skoro 2 větší a jeho hrubý ekonomický produkt je 10x nižší než ten český. Podle statistiky světové banky patří Nepál mezi nejchudší země na světě a ve srovnání od nejvyššího HDP na osobu se nachází na 154. místě z 185 zemí. Osobně mě tento stav velmi překvapil, protože pokud mohu subjektivně srovnat Nepál s ekonomicky rozvinutější Indií, musím konstatovat, že Nepál na mě působil bohatším dojmem. Ovšem to může být dáno také oblastmi, kde jsem se pohyboval. Nezaměstnanost v Nepálu se pohybuje okolo 48 %.

Opět i jako v případě sousední Indie zde hráli jistou roli Britové. Sice nikdy neovládali celý stát jako v případě Indie, ale mezi léty 1814 – 1816 zaútočila vojska Východoindické společnosti na Nepál a donutila jej postoupit Británii, některá území. Mezi jinými například Království Sikkim (ne snad, že by toto království ještě bylo součástí Británie, nyní je součástí Indie). Mírová smlouva pak zavazovala Brity platit Nepálu odškodné za odejmutá území a Nepálce zavazovala zase k neútočení na tato území. Od této války Britové pravidelně najímají národ Gurkhů do své armády, protože jsou známí svoji houževnatostí a statečností v boji. V roce 2008 skončila v zemi monarchie a byla nastolena republika.

Nepál má jako jediný na světě vlajku v neobyklém tvaru – má tvar spojených trojúhelníků, kde je vyobrazeno slunce a měsíc. Hlavním městem Nepálu je Kathmandú. Na území Nepálu funguje především silniční doprava. Vlaky zde mají jen 59 km kolejí. 92 % elektrické energie v Nepálu vyrábí vodní elektrárny. Energie zde není takovou samozřejmostí jako jinde a jsou zde pravidelně výpadky.

Nepálci jsou milí lidé, vypadají trochu jako Tibeťané nebo Číňani. Je zajímavé, že se podobají více obyvatelům na jejich severní hranici než Indům z jihu. Míra chudoby zde dosahuje 30,9 % a gramotnost 48,6 %. zajímavé je toho v Nepálu mnohem více. Tak například čas. Je zde posun času +5:45 hodin proti koordinovanému světovému času (UTC). Indie má pak +5:30 a Čína +8:00.

V Nepálu je národní jídlo dalbát, což je rýže s omáčkou z luštěnin. Výhoda tohoto jídla je ta, že jej lze vždy přidávat. Další oblíbenou pochoutkou je momo, což je speciální typ knedlíku plněný většinou něčím ostrým.

Cesta z Indie do Nepálu

1 – 6. den

21. – 27.9.2014

Dillí → Agra → Taj Mahál → Varanasí → Sunauli

Předtím, než jsme se dostali do Nepálu jsme navštívili Indii. Důvodem byly především levné letenky z Prahy do Dillí. Cesta z Indie do Nepálu byla však mnohem náročnější něž jsme čekali. Více je tato cesta popsána v článku o Indii, který předchází tomuto povídání.

Příjezd do Nepálu

V Nepálu už byl život svým způsobem pohoda. Přijeli jsme totiž z rušné Indie, kde jsme byli středem zájmu každého Inda. Byli jsme z toho velmi unavení a velmi nás potěšilo, když nás lidé v Nepálu prakticky ignorovali.

Jízda autobusem v Nepálu je peklo

7. den

28.9.2014

Sunauli → Pokhara

Ráno asi ve 4:30 jsme dojeli z Indie k nepálským hranicím v Sunauli. Na indické straně bylo vše nechutné. Po 10h cestě jsme dost smrděli, byli jsme špinaví a ulice byly příšerné. Před tím než jsme překročili hranice do Nepálu, museli jsme ještě vzbudit úředníka na imigračním úřadě. Dát nám jedno razítko do pasu mu trvalo asi 30 minut. Nepozval nas ani dovnitřa tak jsme čekali venku, otírali jsme si boty od výkalů a nadávali jak straky.

Na nepálské straně bylo vše úplně jiné – lepší. Vydání víza trvalo úředníkům asi stejně dlouho jako čekání na indické razítko. Celní kontrola na indické straně nebyla. Možná protože indičtí celníci byli ve 4:30 ráno totálně na šrot. Celníci na nepálské straně hranice nás jen poplácali po batozích. Nevím, co tím zjistili, ale nevadilo mi, že nám neprohrabávali batoh. Na hranici jsme si vyměnili nepálské rupie s nepříliš dobrým kurzem. Nakoupili jsme jídlo i pití a našli jsme autobus do Pokhary. Byl trochu špinavý a tak jsme se rozhodli pro jiný. Ve finále to prakticky bylo jedno, protože autobus byl narvaný a místa na nohy bylo málo. Celkem nehezký zvyk v Indii a v Nepálu je prdění a flusání. Záměrně nepíši plivání, protože zvukové projevy jsou mnohem hlasitější než by bylo nutné, pokud by si člověk jen chtěl ulevit pouhm odplivnutím. Dělají to zde dokonce i ženy a nikoho to nepohoršuje ani v lepší společnosti.

Cesta od hranic do Pokhary stála 550 NPR (~110Kč) a trvala 7 hodin. Bylo to hrozné. Druhá nejhorší cesta autobusem, co jsem kdy absolvoval. Ta úplně nejhorší cesta autobusem v mém životě proběhla včera, kdy jsme cestovali z Varanasí do Sunauli. 

Cestou jsme viděli krajinu, která připomínala Vietnam. Všude pralesy, rýžová pole a chýše. V autobuse jsme seděli na třech místech úplně vzadu a bylo tam hodně málo místa.

Poté, co jsme dorazili do Pokhary nás s Adamem hodně bolela hlava. Vzali jsme si taxi k turistickému centru, kde na nás taxikář kupodivu nečekal jako jsme byli zvyklí z Indie. V turistickém centru jsme vyřídili permity a pak jsme se vydali hledat hotel na přespání. Našli jsme hotel New Annapurna (newannapurna.com), který se nám moc líbil a jeho majitelé byli velmi příjemní lidé. Dostali jsme pokoj pro 3 lidi za 1000 NPR (200 Kč) a konečně jsme si dali sprchu, abychom nesmrděli jako bezdomovci v tramvaji. Objednali jsme si jídlo, kde jsem si dal rajčatovo-cibulovou polévku a dalbát. Večeře byla na rozdíl od zbytku dne jako z ráje. Hned jsme si také objednali snídani na další den.

Dhaulágirí trek

8 – 18. den

Asi rok zpátky, když jsem začal připravovat výlet do Indie a Nepálu, tak mě lákalo několik věcí. Jednak jsem chtěl vidět Mount Everest, přistát v Lukle – jednom z nejnebezpečnějších letišť na světě a vylézt na nějakou horu. Zaujala mě hora Mera Peak, což je jedna z nejvyšších hor, kam je možné ještě jít na trek. Tyčí se do 6476 metrů nad mořem a nachází se velmi blízko Mount Everestu. Jsou odtamtud krásné výhledy hned na několik okolních osmitisícovek. I přes tyto smělé plány jsem si však velmi rozumně uvědomil, že není nejlepší nápad, vylézt na takto vysokou horu bez předchozích zkušeností z jiných vyšších hor. Do teď jsem byl nejvýše v 4950 m. n. m. při nedokončeném výstupu na gruzínský Kazbek. Ani ten nebyl jednoduchý, a představa, že budu ještě o skoro dva kilometry výše mě trochu děsila. Bohužel už se mi podařilo namotivovat své spolucestovatele – Martina i Adama, kteří byli rozhodnuti jít na Mera Peak. Dlouho jsme pak diskutovali o tom na jakou jinou horu vylézt. Navrhoval jsem Pokhalde s výškou 5806 m, ale to připadalo ostatním moc snadné, tak jsme nakonec zvolili Imja Tse (nebo také nazývaný Island Peak) s 6189 m. Ani to mi však nepřipadalo vhodné, protože technicky jde o složitější výstup než na Pokhalde nebo Mera Peak. Na poslední poradě jsme s Adamem nakonec kompletně přehodnotili naše cíle a namísto dobývání konkrétní hory jsme zvolili vysokohorský trek bez cíle výstoupit na konkrétní horu. Adamovi ani mě nevadilo, kdybychom nevylezli na žádnou horu ale Martin si chtěl dobýt nějaký vrchol. I proto jsme nakonec zvolili Dhaulágirí trek, kde je možné během cesty provést vrcholový výstup na Dhampus Peak s 6030 m. Myslím, že tato volba byla nakonec velmi rozumná.

Dhaulágirí trek není zdaleka tak navštěvovaný jako například okruh okolo Annapuren nebo trek k Mount Everest Base Campu. Je to dáno především tím, že je náročnější než ostatní treky. Nutností je mít s sebou vybavení pro přežití na cca 4-5 dní. Ne všude jsou zde totiž lidé, kteří turistům poskytnou jídlo a přístřeší.

Moc toho na Internetu o Dhaulágirí treku není a tak jsem se rozhodl jej podrobněji popsat. V pražském Mapisu se dá koupit mapa pro tento trek, ale podařilo se mi ji nalézt i na Internetu, proto sem přikládám i odkaz:

Mapa Dhaulágirí treku

Příprava na cestu okolo Dhaulágirí

8. den

29.9.2014

Pokhara → Beni

Vzbudili jsme se po krásných 11 hodinách spínku. Byli jsme krásně odpočinutí a dospali jsme obrovský deficit z cesty. Dali jsme si naprosto dokonalou snídani (míchaná vajíčka, palačinka s banánem politá medem, domácí káva a čaj masala) a začali jsme zařzovat věci nutné pro naši cestu. Našli jsme obchod, kde jsme nakoupili, rozdělili jsme si porce, sehnali jsme sim kartu, rozměnili další peníze. Přohlédli jsme si Lake Side v Pokhaře a hned jsme věděli, že to je to pravé místo pro nákup dárků domu. Okolo 14h jsme se konečně vykopali z hotelu a šli jsme na autobus do Beni. Chytli jsme autobus, takže jsme nemuseli řešit taxi. Autobus do Beni jel z hlavního nádraží bohužel až v 16 hodin. Mezitím jsme zašli na pořádně pálivé nudle do restaurace. Pálivá jídla mám rád, i když toto už možná bylo trochu moc. Většinou jsem v jídle nejpomalejší, ale tentokrát to bylo přesně naopak. Většinou v rychlosti jídla vyhrává Adam, který je zvyklý do sebe házet jídlo ze společných večeří. Pálivá jídla mu však nejedou.

Náš autobus se od ostatních lišil jednou zásadní skutečností – na střeše byly kromě batohů také asi čtyři kozy. Nepálci mají takový zvyk, že jednou za rok podříznou kozy a pak v její krvi přejíždějí autem, aby měli krev na pneumatikách. Prý to je z důvodu, aby měli štěstí na silnici (štěstí je zde opravdu potřeba).

Naše batohy naštěstí u koz nebyly, protože se vešly do malého nákladového prostoru vzadu autobusu. Nastoupili jsme dovnitř a měli jsme rezervované sedačky hned za řidičem. Byli jsme rádi, že před námi nic nebylo. Říkali jsme si, že budeme mít na rozdíl od včerejší cesty autobusem alespoň místo na nohy a věřili jsme, že tento stav vydrží po celou cestu. Před odjezdem se začaly zaplňovat sedačky vzadu, pak vpředu, později ulička a nakonec i prostor, kde jsme doufali, že budou naše kolena. Nepálci měli propletené končetiny mezi námi. Jedna nepálka se mě pořád dotýkala a pak si sedla na zem a začala se mě v zatáčkách držet za koleno. Později se držela za moje druhé koleno, pak za stehno a také se občas opřela hlavu o moje nohy. Jednou, když zde bylo hodně nebezpečné vyhýbání se (úhel naklonění vozidla se mohl blížit k 35°) mě dokonce chytla za ruku a začali ji urputně mačkat. Patk někdo odešel a přesedla si k Martinovi, kterému dělala to samé. Martin si takticky sedl k oknu, čímž si myslel, že získatl nejlepší možné místo. Nakonec to přineslo v jednom okamžiku nečekanou situaci. Byli jsme několik hodin na cestě, autobus byl lehce nakloněn na pravou stranu a kozy kinklající se na střeše měly také své potřeby. Situace tomu chtěla a tak okénkem, které bylo otevřené, na Martina začala téct kozí moč. No už mu to místo nepřišlo tak dobré jako předtím.

Po necelých čtyřech hodinách jsme dojeli do Beni. Chlápek z autobusu po nás chtěl 200 NRP za batoh (jízda pro jednoho člověka autobusem 5 hodin zde stála 220 NRP), ale na rozdíl od Indů zde fungoval režim ignorace. Našli jsme nechutný hotel, který byl extrémně levný čemuž jsme nemohli odolat (i když jsem z toho příliš nadšený nebyl). Tam jsme se ubytovali, koupili jsme si Coca-colu a na dlouhou dobu naposledy jsem se dobře vyspal.

Jdeme do hor

9. den

30.9.2014

Beni (630 m. n. m.) → Darbang (1180 m. n. m.) → Takam (1650 M. N. M.)

Ke snídani jsme si koupili banány, okurku a zapíjeli jsme to colou. Ono toho ani moc jiného koupit nešlo. Pak jsme šli najít autobus do Darbangu. Cestou jsme se brodili odpadky okolo řeky a začal nás pronásledovat pes. Potkali jsme místního mladíka, který sypal odpadky, které měl na korbě auta, do řeky.

Úspěšně jsme našli zastávku autobusu na druhém konci města, koupili jsme si lístky (za 200 NRP) a martin šel pro benzín. Ale místo toho aby se po deseti minutách vrátil, se někam ztratil skoro na hodinu. Batohy už jsme měli všechny na střeše a neustále jsme přemlouvali řidiče, aby ještě chvilku počkal, protože měl oprávněné tendence odjet, jelikož byl plný k prasknutí. Vyhlíželi jsme Martina, avšak neúspěšně. Šel jsem se po něm i podívat na benzínku, ale ani tam nebyl. Museli jsme tedy odvázat lana na střeše, sundat batohy a počkat na jiný autobus. Jen co náš autobus odjel, Martin se samozřejmě ukázal. Ach jo.

Jeli jsme tedy dalším autobusem a opět to byl zážitek. Seděli jsme namačkaní v uličce, ale pro mě to byla zatím nejklidnější jízda v Nepálu. Postupně se uvolnila nějaká místa a tak jsme si sedli za řidiče. Později přistoupila žena s třemi dětmi. Nikdo moc nebylo místo a tak jsme dostali děti na klín my s Martinem. Cesta byla strastiplná, vedla po prašné cestě nad hlubokým údolím v předhůří Himalájů. Nakonec náš autobus skončil asi 2 kilometry před vesnicí Darbang, kvůli  ucpané silnici. Nějaké auto před námi měnilo kolo.

Došli jsme tedy pěšky do Darbangu, kde jsme si dali k obědu dalbát s vydatným přídavkem. Potkali jsme zde také turisty z Holandska. Po obědě jsme vyrazili konečně na trek. Míjeli jsme malé vesničky, rýžová políčka, zavěšené lávky přes divokou řeku a spousty malých koní. Asi v 16:30 jsme došli do vesnice Takam, která byla úchvatná. Hezky se vinula v kopci po terasách a byl odtud krásný výhled na šestitisícové velikány okolo Dhaulágirí. Martin si zde chtěl zahrát voleyball s místními dětmi, ale dříve než si mohl zahrát, začalo pršet.

K večeři jsme dostali pálivou omeletu, dalbát a vynikající přeslazený čaj s limetkou.

Martin se nám ztratil

10. den

1.10.2014

Takam (1650 m. n. m.) → Sibang → Muri (1850 m. n. m.) → Naura Bhir (1450 M. N. M)

Vstali jsme časně ráno v 6:30. Ke snídani jsme si dali omeletu a masala čaj. Z Takamu jsme vyrazili okolo 8:30. Naskýtaly se nám krásné výhledy na řýžová pole, vesničky a také jsme konečně zřetelně viděli sedmitisícové vrcholky hor. Později jsme tento den zahlédli už i osmitisícovou Dhaulágirí. Celá cesta byla jako ráj pro fotografy. Všude nás vítali místní nepálské děti se slovy „namaste“ a následným „give me your money“, kde slovo „money“ občas vyměnili za „chocolate“.

nepal-himalaje-lidi
„Namaste“

Kousek před vesnicí Muna se nám ztratil Martin. Čekal jsem na Adama, který nabíral vodu, zatímco nás Martin předešel zatímco následoval včerejší skupinku Holanďanů. Bohužel na nás nikde na cestě nepočkal. S Adamem jsme ho asi hodinu hledali v okolí Muny, ale nakonec jsem na základě dřívějších zkušeností usoudil, že pravděpodobně bude čekat někde dál na trase naší cesty. Pozitivní bylo, že znal vesnici Muri, kam jsme plánovali dojít. Za vesnicí Muna u zavěšeného mostu přes říčku Dhara Khola jsme si dali s Adamem oběd, který by byl skvělý, kdyby ho nepoznamenala jedna nemilá příhoda. Sundal jsem si boty, jako to dělám skoro vždy, když je příležitost jim na chvíli ulevit ze zapařeného mikroklimatu uvnitř boty. Pochutnával jsem si na rozpadlém chlebu s tataráčkem a zajídal jsem ho výbornou nepálskou nutellou. Najednou jsem periferně zrakem zavadil o černou skvrnu na mojí noze a zjistil jsem, že mám na nártu zakousklou dva centimetry dlouhou pijavici. Je jen málo věcí, které nesnáším více než hmyz, ale pijavice mezi ně rozhodně patří. Byla hodně zakousnutá a nedařilo se mi jí vůbec vyndat. Nakonec mě zachránil Adam, který ji nějak dostal pryč.

nepal-himalaje

Po obědě jsme se umyli v řece a pokračovali k vesnici Muri, kde jsme doufali, že by na nás mohl čekat Martin. Bylo šílené vedro a šli jsme stále do kopce, kam pálilo slunce. Když jsme došli do Muri, tak jsme Martina nikde neviděli. Tak jsme si alespoň dali Coca-colu a přemýšleli co dál. Martin se tam nakonec zjevil. Byl ve vesnici a sledoval voleyballový turnaj. Prý nás nemohl najít a myslel si, že jsme před ním. Byl ztracený asi 4 hodiny.

Pak jsme pokračovali dál po cestě, která nás opět svedla do údolí řeky a potom jsme zase museli stoupat do strmého kopce. Došli jsme až k Naura Bhir, kde nás příjemně překvapilo, že to bylo výrazně blíže, než to vypadalo z mapy (mapa treku okolo Dhaulágirí je mimochodem docela dost nepřesná a nelze na ni úplně spoléhat). Dali jsme si zde očistu, vyprání věcí v řece a především vynikající jídlo. Sice to byl dalbát, jako každý jiný den, ale byl vynikající a jako vždy byla sposta jídla na přidání. Pokud bych dokázal jíst nějaké jídlo každý den, byl by to asi právě dalbát. V noci jsme našli na dveřích obrovského pavouka (10-12 cm) a nejen kvůli tomu jsem se moc nevyspal. Večeře a ubytování pro tři zde stála 620 NPR.

Hrůzy pralesa

11. den

2.10.2014

Naura Bhir (1450 m. n. m) → Dobang (2520 m. n. m.)

Z počátku dne jsem si pomyslel: „Krizový třetí den treku?“ Večer jsem si odpověděl: „Nejpříšernější den na všech mých cestách“

Ráno jsem se neprobudil, protože jsem ani nespal. Zkrátka to už nešlo, možná i kvůli výšce. Díky tomu jsem byl hodně unavený. Špatně se mi šlo, byl jsem dnes stále poslední a neměl jsem moc sílu jít rychleji. Šli jsme po úpatích hor nad řekou, kde jsme střídavě stoupali a klesali. Když jsme si dali svačinu, vypukl první „problém“ – včera mi Adam navrhl, že bych mu mohl dát své malé balení ananasu a na oplátku mi dá polovinu ze svého dvojnásobného balení. Já, blbec souhlasil, i když jsem z toho nic neměl. a rozumně jsem si koupil takové balení ananasu, abych to dokázal sníst najednou. Problém byl totiž v tom, že Adamův ananas byl starý a zkažený. Nedalo se to pořádně jíst, nicméně jsme ho z větší části snědli, protože hlad byl velký. Moje balení, které otevřel Adam tento den bylo samozřejmě v pořádku a já si mohl jen nadávat, že jsem se ho úplně zbytečně vyměnil za zkažený humus. Příště už žádné měnění nebude, tyhle machinace mě akorát naštvou.

nepal-himalaje

Cesta byla nudná a doslova na nás pražilo slunce. Prošli jsme Bogharu, kde jsme si objednali čapátí z mouky s broukama (ty jsme si ale neobjednali) a pokračovali do Lipshe. Od začátku dne jsem říkal, že se necícím na to jít dál než do Lipshe. Nějaký chlápek v Lipshe nám řekl, že se dá spát o hodinu dále po cestě. A tak jsme tam šli. U Lipshe nevypadalo vůbec jako vesnice, a kromě značení tam prakticky nic nebylo. Pravděpodobně se muselo ještě někam odbočit a tam by možná nějaké domy byly.

Za Lipshe následovaly příšerné pralesy. Asi po hodině cesty jsme skutečně narazili na zmiňovanou chatrč (co je v mapě asi značená jako „single hut“). Byli jsme však zhýčkaní a nelíbilo se nám, že bychom měli stavět stan, přestože jídlo by nám místní dva osadníci udělali. Adam chtěl jít dál a já s Martinem jsme se k tomu po dlouhém váhání také přiklonili. Byla to velká chyba, protože už jsme byli hodně unavení, šli jsme asi 8 hodin a za půl hodiny se mělo stmívat. Asi hodinu cesty měl být kemp Lapche Khara, ale bohužel jsme ho neviděli. Asi to bylo tou tmou. A tak jsme došli šíleným tempem za tmy nasraní až do Dobangu. To jsme zvládli za 2 hodiny brutálního plahočení deštnými pralesy, i když podle mapy (kde nám časy většinou seděly nebo jsme byli trochu rychlejší) to mělo být 5 hodin! Cestou jsem byl totálně propocený, všude ze mě kapalo a zakously se do mě 2 pijavice. Jedna z nich byla obrovská (asi 6 cm) a byla nějakým způsobem zakouslá z obou stran v mém podpaždí. Strašně zpruzení a dost překvapení jsme za úplné tmy došli do Dobangu. Zde jsme se umyli v potoce, sehnali ubytování a objednali si Dalbát. Po takovýchto dnech často člověka napadají otázky: „Mám já tohle zapotřebí?“

Noční koupel a dalbát s pořádným přídavkem nám rapidně zvedly náladu a konečně jsme celí zmožení mohli jít spát.

Stoupáme a aklimatuzujeme

12. den

3.10.2014

Dobang (2750 m. n. m.)  →  Choriban/Sallaghiri (3110 m. n. m.)

Po včerejším záhulu jsme se vyspali až do krásných 8:00. Jinak jsme totiž vstávali okolo 6:00. Ke snídani jsme dostali vítanou změnu – čapátí s ananasovou marmeládou a klasicky přeslazený čaj. Celkem nás překvapila cena, která byla na místní poměry dost vysoká – čapátí bylo  za 100 NPR (předchozího dne jsme si ho v Boghaře objednali za 50 NPR, což také už nebylo z nejlevnějších). Zde v Dobangu nás vyšla večeře, přespání a snídaně na cca 1300 NPR za osobu. Ráno jsme si vyprali věci, pěkně jsme převalili batohy a vyrazili jsme. Opět následoval prales, i když ne tak nepříjemný, jako včera. Postupně se prales měnil na jehličnaté porosty a u Choribanu začínala suť. Choriban bylo označení v mapě, ale ve skutečnosti se to zde jmenovalo Sallaghari. Kemp se nacházel v 3110 metrech nad mořem a my jsme si zde dali první aklimatizační výlet ještě o 200 metrů výš.

nepal-himalaje

Plánujeme ještě větší aklimatizaci zítra v Italském base campu, ale i toto se určitě bude hodit. Začínáme zde mít pocit, že jsme si měli víc jídla, sušenek a hlavně peněz. Stále se dá vše bez problémů nakoupit, i když ceny s nadmořskou výškou dost stoupají (což je pochopitelné). V choribanu jsme zatím dostali největší porci dalbátu na přidání. Dokonce Adam, velký jedlík, to nedokázal celé sníst. Já jsem do sice dokázal, ale po tomto výkonu jsem musel dýchat pusou a nemohl jsem dojít dál než do spacáku.

Italský Base Camp pod Dhaulágirí

13. den

4.10.2014

Choriban/Sallaghari (3110 m. n. m.) → Italian Base Camp (3660 m. n. m.)

Ráno nás vzbudilo hlasité: „Gut mórning srrrr, brekfst srrrr!“ Dostali jsme každý dvě čapátí, k nim jsme si dali vlastní džem a ještě jsme disponovali celou termoskou přeslazeného čaje. Objednali jsme si zde každý také 10 čapátí na osobu (jedna placka za 60 NPR), které jsme plánovali používat místo téměř dojezeného chlebu.

Z počátku naší cesty jsme šli stejně jako při včerejší aklimatizaci, stále nahoru po kamenném suťovisku. Stoupali jsme velkým suťoviskem nebo možná občasným korytem řeky a cesta byla proti předchozím dnům nebývale příjemná. Rychle utíkala, nabírali jsme výšku a nebylo zde deštných pralesů. Místo toho zde byly velmi nízká křoviska, podobná jako na vysokých místech v Krkonoších. Konečně to zde začínalo působit jako velehory, místo kopečků. Před námi se otevíraly překrásné výhledy na šestitisícové hory a občas také na horu Dhaulágirí, která byla skoro celou první polovinu 19. století považována za vůbec nejvyšší horu světa. Je to dáno mimojiné tím, že z východní strany se zde nachází údajně nejhlubší údolí na světě. Hora s výškou 8167 m. n. m. zde sousedí s údolím řeky Kali Gandaky, které se nachází o 5571 metrů níže.

Naše mapa okruhu Dhaulagirí (je asi jediná, která se prodává) hodně lže. Je málo podrobná, obsahuje odlišné názvy, některá místa vynechává (například Japonský base camp) a celkově se podle ní nedá orientovat úplně stoprocentně. Místo toho, abychom došli do Amerického Base Campu jsme potkali nějaké jiné místo s jezírkem. Podle našeho pozdějšího průzkumu možná už American Base Camp neexistuje. Nakonec jsme došli do Italského Base Campu, která byl sice obrovský, ale kromě jedné paní s neznalostí angličtiny, byl prázdný.

nepal-himalaje
Místo, kde by se podle mapy měl nacházet American B. C.
nepal-himalaje
Výhled z Italian B. C.

Bylo zde příjemné teplo (21°C) a svítilo sluníčko. Šli jsme si s Adamem udělat aklimatizační výlet po travnatých hřebenech jihovýchodně pod Dhaulágirí. Byla tam lehce vyšlapaná cestička a kamenní mužíci. Na aklimatizačním výletě jsme s Adamem nastoupali asi 500 výškových metrů, takže to snad bude solidní základ pro naši zítřejší cestu. V Italském Base Campu jsme si objednali na večer dalbát za 500 NPR. Spaní v chatě je zde za 250 NPR za osobu a celý stan za 200 NPR. Večeřeli jsme zde vynikající dalbát za pohledu na zapadající slunce, které osvětlovalo krásným světlem masiv Dhaulágirí. Nezapomenutelný zážitek.

nepal-dalbat
Tradiční jídlo „Dal bhat“ v Italian B. C.

Nebezpečný úsek

14. den

5.10.2014

Italian Base Camp (3660 m. n. m.) → Swiss Base Camp (3730 m. n. m.) → Japanese Base Camp (4200 m. n. m.)

Vstali jsme v 5:30 a jako zkušení profesionálové jsme bleskově sbalili věci a v 6:00 jsme vycházeli na cestu s plánovaným koncem ve French Base Campu. Ani jsme ráno nesnídali, protože jsme chtěli stihnout průchod nebezpečnou částí treku (mezi Italien B. C. a Swiss B. C.) ještě předtím než se na úpatí okolních hor dostane sluníčko. Co se týče časové složitosti tohoto úseku, tak se zdroje značně rozcházejí. Mapa tento úsek počítala na 5 hodin, zatímco ukazatel na 2 hodiny. My jsme to nakonec za 2 hodiny stihli. Cesta vypadala opravdu hrozně. Viděli jsme z dálky jak se vine těsně nad sesutým úpatím hory, které končí divokou horskou říčkou a jediné co cestu jistí jsou travnaté porosty, které mírně zpevňují velmi ostrý svah. Za pár let už to tímto způsobem asi průchozí nebude, ale myslím, že údolím řeky by to mohlo také jít, pokud řeka nebude příliš rozvodněná. Šli jsme z Italského B. C. nahoru směrem k motlitebním praporkům, které se zde třepetaly ve větru a stále jsme pokračovali po levém břehu řeky (myšleno od pramene!) a nás cesta navedla přes ledovec na druhou stranu. Tam začínala část, které jsme se váli, ale nakonec to bylo bez problému. Swiss Base Camp nebyl daleko a dokonce byl vidět z včerejšího aklimatizačního výletu, když jsme vystoupali mírně nad Italien B. C. Švýcarský Base Camp je jedno malé stavení s nějakými místy pro stan. Tábor zde v této době byl úplně opuštěný, ale očividně se občas používal. Dali jsme si zde snídani sestávající z čapátí, marmelády a burákového másla.

nepal-himalaje

Pak jsme pokračovali kamenným údolím až k hranici ledovce, kde jsme museli přebrodit dost dravou řeku. To nebyla žádná sranda. Martin šel první a nechybělo mnoho, aby tam spadnul. Vody zde bylo skoro po pás a proud byl hodně silný.

Na druhé straně řeky jsme si udělali oběd (poprvé jsme zde vařili ze svého). Těstoviny s kečupem a sýrem přišly vhod, ale mohlo by jich být více. Na velké porce jsme byli totiž zvyklí z nekonečných přídavků dalbátů. Ten si ale už asi mockrát nedáme, protože nám došly peníze a šetříme rezervy na horší časy.

Po obědě začalo pršet a my jsme se začali sápat na ledovec pokrytý kamením. Asi po 90 minutách jsme chození v nekonečným kamenitých dunách na ledovci, kde už začalo i sněžit, jsme zahlédli veliký modrý stan a mnoho kempovacích míst. Byl to Japanese Base Camp ve výšce 4200 m. n. m. Zajímavé je, že nebyl uvedený na naší mapě. Za to French Base Camp, který tam uvedený je, jsme nenašli (možná už ani neexistuje nebo se musí sejít z cesty). Postavili jsme si stan a pak jsme vařili večeři. Kempovně je zde už 300 NPR za stan, ale jinde to postavit opravdu nejde. Poprvé zde spíme ve stanu.

STOUPÁME A AKLIMATUZUJEME

15. den

6.10.2014

Japanese Base Camp (4200 m. n. m.) → Dhaulagiri Base Camp (4740 m. n. m.)

Ráno jsme nikam nespěchali, ale i tak jsme vstávali v 6:30, protože jsme nemohli spát. Bylo zde po ránu už 0°C a polovinu noci jsem se odhodlával vylézt ze spacáku a jít na záchod. Poté, co jsme vstali byl Adam ještě nevrlejší než obvykle, což jsme nakonec přičetli tomu, že měl průjem. Burákové máslo a marmeládu (jídlo na společné snídaně) nám vydal až na čtvrté zeptání se.

Docela tento trek ženeme a nevím, co budeme dělat zbývajících 10 dní, které jsme si na trek vyhradili, protože Adam prý do „žádných zkurvených pralesů nepůjde“ Zkurvenými pralesy zde byl myšlen národní park Chitwan, který jsme plánovali také navštívit. Zajímaly ho spíše hory a chtěl pokračovat ještě na kousek treku z Annapuren.

Okolo 8:00 vyšlo v Japonském Base Campu slunce a oteplilo se během chvilky na krásných 10°C. Adam výjimečně neprudil s rychlým sbalením, protože střevní stahy dostatečně zaměstnávaly jeho pozornost. Na cestu jsme vyšli až v 9:30 a stále jsme ještě mírně stoupali po ledovci, pokrytém kameny. Bylo to dost úmorné a nudné. Adam se coural vzadu, klel a chodil na záchod.

Po čtyřech hodinách jsme došli k Dhaulagirí Base Campu. Byl trochu jinde než bylo vyznačené na mapě, ale byl vidět zdaleka. To je pravděpodobně dáno měnícím se povrchem na ledovci. V kempu byl prázdný velký stan, tak jsme se v něm dočasně ubytovali. Asi po půl hodině přišli místní obyvatelé a nijak jim nevadilo, že jim okupujeme velký stan. Dokonce jeden z Nepálců uměl anglicky a dobře jsme si s ním popovídali. Zjistili jsme, že v Naura Bhir jsme spali v jeho domě. On je na 3 měsíce ročně v Dhaulagirí B. C.

nepal-himalaje
Dhaulágirí B. C. s Výhledem na Dhaulágirí

Slovenská expedice na Dhaulágirí

16. den

7.10.2014

Dhaulagiri Base Camp (4740 m. n. m.) → French Pass (5360 m. n. m.) → Dhaulagiri Base Camp (4740 m. n. m.)

Během noci jsem byl 3x na záchodě. Je to dost nepříjemné vstávat do takové zimy, ale po těch dvou minutách ukrutné zimy a přemáhání, výsledek stojí za to. Časté chození na záchod je v těchto výškách prý běžné.

Ráno jsme se rozhodli z tohoto dne udělat den aklimatizační. Díky tomu jsme mohli vstávat až se sluníčkem. U Nepálců jsme si objednali velkou konvici čaje (skoro 4 litry) za 1000 NPR. Dohodli jsme se, že jim to zaplatíme v dolarech a eurech, protože jsme neměli nepálské rupie. Dalbát zde stál 550 NPR a čapátí 100 NPR.

nepal-slovensky-bc
Slovenský B. C. s výhledem na Dhaulágirí

Následně jsme vyrazili směrem k French Pass na aklimatizační výlet. Asi po kilometru jsme potkali Slovenskou expedici deseti lidí, kteří plánují vylézt na Dhaulágirí a sjet ji dolu na lyžích. Poprvé v životě jsem viděl vysokohorskou expedici a překvapily mě hlavně dvě věci. Jednak, že to jsou lidi, jako my ostatní a druhak, že byli velmi pohostinní a milí. Výborně jsme si s nimi popovídali a pozvali nás na kávu. Bylo příjemné potkat bratry Slováky na druhém konci světa. Mimojiné říkali, že za jejich třítýdenní expedici už potkali asi tři skupiny čechů a také Slováky. Prostě v Nepálu je to jak doma. Člověka hned potěší, že patří k zcestovatelému národu a jeho mentalitou podobní sousedé jsou na tom stejně. Také nám říkali, že jsme si nevybrali vůbec jednoduchý trek. Trek okolo Dhaulágirí ani prý nepatří mezi ty nejhezčí, což je taky důvod proč zde prakticky nikdo není. Slováci jsou první a předposlední turisté, které jsme zde na cestě potkali. Okolo jiných osmitisícovek mají tábory desítky expedic, ale zde to byla jen jedna. Slováci nám doporučili trek okolo Annapuren (prž se tam dá vidět mnohem více z místní kultury) anebo trek okolo Manaslu. Rádi bychom si se Slováky podívali déle, ale čas a aklimatizace nás tlačily.

Pokračovali jsme směrem k French Passu po rozmašírovaném ledovci, pokrytém kameny. Cesta byla špatně značená mužíky a drželi jsme se příliš na pravé straně údolí, díky čemuž jsme došli do strmého suťoviska, kterým jsme za přítomnosti mnoha vulgárních projevů museli vylézt nahoru na hnědý hřeben vedoucí k French Passu.

nepal-himalaje-french-pass
Pohled na Tukuche Peak (vlevo) a Dhaulágirí (vpravo)

Nahoře konečně vedla cesta, ze které jsme omylem sešli. Nahoře jsme si schovali mnoho věcí, které jsme nechtěli nazítří tahat v batohu. Jídlo jsme schovali pod kameny na jiné místo, abychom jej oddělili pro případ objevení svišti. Byli jsme ve výšce 5250 m. n. m. a pro všechny z nás to byla nejvyšší výška v životě.

Rychle se zkazilo počasí, začalo sněžit, tak jsme začali sestupovat dolu po správné, ale špatně značené cestě. Abychom značení zlepšili, udělali jsme zde s Adamem asi 20 mužíků pro lepší orientaci budoucích cestovatelů. Nutno podotknout, že kamenní mužíci by se měly stavět tam kde vede cesta a ne tam, kde je to hezké. Martin nás mezitím, co jsme budovali značení předběhl a šel napřed. Počítali jsme, že na nás počká ve slovenském kempu, což se také stalo. Cesta dolu byla delší než se zdále cestou nahoru. Ještě jsme se zastavili u Slováků, kde jsme našli Martina, který si už užíval jejich pohostinnost. Dostali jsme skvělou fazolovou polévku azázvorový čaj. Opět jsme si výborně popovídali a poznali jsme odvážné bratry skialpinisty.

Vyprahlá krajina Hidden Valley

17. den

8.10.2014

Dhaulagiri Base Camp (4740 m. n. m.) → French Pass (5360 m. n. m.) → Chorten, Hidden Valley (~5100 m. n. m.)

Krizový 11. den našeho výletu, kdy jsme šli do Darbangu by se proti tomuto mohl přirovnat k procházce růžovým sadem. Dnešek opět překonal všechna očekávání. Vstávali jsme ráno v 5:45, protože jsme před sebou měli dlouhou cestu a navíc jsme toho opět moc nenaspali. Od místních Nepálců na nás čekala nachystaná snídaně, sestávající se ze dvou čapátí, džemu, omelety a čaje. Po ní jsme vyúčtovali  náš dvoudenní pobyt tří lidí  s mnoha čaji, teplou vodou a snídaní za necelé 3000 NPR. Dost férová cena na výšku 4740 m. n. m. Zaplatili jsme v dolarech a eurech, protože nepálské rupie nám došly. Nepálci s tím neměli žádný problém, akorát neznali kurz a spoléhali na náš přepočet. Za tuto ochotu jsme jim dali dobré spropitné.

nepal-himalaje-lidi
Nepálci v Dhaulágirí B. C.

Po snídani jsme sbalili stan a další krámy, abychom mohli brzy odejít.

nepal-slovensky-bc
Kemp slovenské expedice

Slovenský kemp, okolo kterého jsme šli, ještě spal a tak jsme pokračovali dál po cestě. Před French Passem jsme ještě doplnili zásoby vody, protože jsme si nebyli jisti, zda v údolí za hřebenem nějaká bude (nakonec tam byla docela velká řeka). Našli jsme pod kamenem naše věci, které jsme si tam nechali předchozího dne. Cesta na French Pass byla mnohem delší než se zdála. Byl tam naprosto neubíhající kopec nahoru plný kamenné suti. Začala nás s Adamem hodně bolet hlava. V těchto výškách člověka bolí hlava trochu jinak než normálně, když je doma. Strašně to člověku zkazí náladu, navíc je mu zima a musí ještě někam chodit.

nepal-himalaje-french-pass
French Pass

Ve French Passu byla pořádná zima a vítr. Moc jsme si tedy neužili výborné výhledy na Dhaulágirí a spěchali jsme do druhého údolí. To vypadalo jako na Islandu. Písečná a kamenitá krajina, nad níž se tyčily hory. Třeštila mě hlava, jak kdybych se 48 hodin v kuse díval na reklamy z Requiem za sen a k tomu se mi špatně dýchalo. Do toho mi byla zima z neustálého větru a kazícího se počasí.

Oblečení do Himalájů

V mapě v tomto místě je uvedeno, že zde jsou povinné mačky a cepíny. Mačky jsme měli, a cepíny jsme plánovali nahradit například kolíky ze stanu nebo hůlkami, kdyby to bylo potřeba. Když jsme se do tohoto údolí dostali, překvapilo nás, že zde nebylo po sněhu či ledu ani památky. Spekulovali jsme nad tím, že v mapě nás nabádají až ke zbytečným opatřením, protože to vypadalo, že zde mačky pravděpodobně nikdy v tomto obdoví potřeba nebudou. Poté, co ale během pár dnů po našem příjezdu napadl v těchto místech metr sněhu, tak si myslím, že toto tvrzení nebylo vůbec tak přehnané, jak se zdálo. Co ale v mapě nepsali a rozhodně bych zde doporučil byla peřová bunda, brýle co neprofouknou a dobrá čepice.

nepal-himalaje
Špatná nálada v Hidden Valley

Místo peřové bundy jsem měl goratexovou větrovku (bohužel bez kapuce), dvě teplé moira mikiny a dvě teplá trika. Také jsem měl kuklu, čepici a velmi dobrou šálu na krk. Na nohách jsem měl teplé merino ponožky (někdy i dvoje), podvlíkačky a goratexové kalhoty. Ruce mi kryly nepromokavé a neprofoukavé palčáky s prstovým vnitřkem z jiných rukavic. Když jsem si tyto věci připravoval v Pokhaře, kde bylo okolo 30°C, tak mi přišlo nereálné, že bych to všechno opravdu mohl použít. Nakonec nejen, že jsem to použil ale byla mi ještě zima! Kvůli tomu, abych ještě ušetřil na váze, jsem si ještě neprozřetelně ještě jednu tenčí mikinu z batohu nevzal, čehož jsem později trochu litoval. V noci jsem přespával ve spacáku Warmpeace Viking 900 (komfort -7°C, limit -14°C, extrém -34°C) a nemůžu říci, že by mi ve výškách okolo 5000 m. n. m. bylo nějak teplo. Nicméně to stačilo.

nepal-himalaje-hidden-valley
Hidden Valley od French Passu

Na druhé straně údolí jde cesta po náhorní plošině víceméně podél řeky. Cesta vypadá snadno, ale je delší než se zdá. U řeky jsme nabrali bodu a potkáváme zde táořící nosiče s koňmi, které fotíme, i když jsme totálně zničení a několik hodin nás bolí hlava. Martin na výškovou nemoc očividně netrpí tak moc jako my, i když si pravidelně dával menší aklimatizace než my. Pod nějakým kamenem, kde jsme seděli jsme našli plynovou bombu, který byla ještě z části docela plná. To bylo vzhledem k našemu skomírajícímu a špatně hořícímu benzínu ve vysokých výškách fajn. My jsme ale zvolili benzín, protože jsme měli zkušenost ze zimního Norska, kde ve velké zimě (-30°C) plynový vařič prakticky nehořel.

Benzínový vařič se ukázal jako nevhodný k použití ve vysokých výškách, kde se mnohem lépe dá použít vařič plynový (ale chce to nějaký s dobrým závětřím).

Pomalu jsme se sápali k Dhampus Pass, ale nakonec jsme se shodli, že na stoupání cca 150 výškových metrů nemáme už sílu a tak jsme se rozhodli vrátit k řece a tábořit tam. Původní plán tábořit v Dhampus Pass a vylézt na Dhampus Peak (6012 m. n. m.) se tímto značně zkomplikoval.

Z údolí je krásný výhled na Tukuche Peak (6920 m. n. m.) a také na Dhaulágirí (8167 m. n. m.).

Postavili jsme stan a vůbec jsme neměli sílu na to ho nějak zajistit. Bylo mi tak zle, že to bez problému sneslo srovnání s Kazbekem v Gruzii. Hned po postavení stanu jsem zalezl do spacáku a potom jsme ještě vstal na večeři, i když jsem vůbec neměl hlad. Pořád jsem sprostě klel a chtěl jsem usnout. To opět už asi čtvrtý den nešlo. Udělali jsme si ve stanu čaj, což mělo neříjemný následek v nutnosti chodit během noci na záchod. Venky vládla krutá zima (k ránu jsme v předsíňce stanu naměřili -11°C). Adamovi bylo během noci asi nejhůř, chtělo se mu zvracet a bolela ho hlava.

Zpátky do civilizace a 3000 metrový sestup

18. den

9.10.2014

Chorten, Hidden Valley (~5100 m. n. m.) → Dhampus Pass (5258 m. n. m.) → Marpha (2670 m. n. m.)

Ráno bylo hodně krizové. Byla stále hrozná zima a během noci jsem 13 hodin hledal vhodnou polohu na spaní. 3 hodiny z toho jsem se navíc odhodlával na záchod a následujících 10 hodin jsem se nažil zahřát. Prostě noc na nic. Spali jsme z kopce a bolela nás hlava. Hlavně Adama, ale nakonec Paralen plus nezklamal. Ač nejsem příliš příznivec používání těchto léků zde to byla prakticky nutnost. Zkoušel jsem jich na tomto výletě hodně a víceméně bych řekl, že nejlépe na potíže zabíral Paralen Plus, pak Ibuprofen, Paralen a nejhůře Acylpyrin.

Vylezli jsme do Dhampus Pass ale vrchol Dhampus Peak jsme vzhledem k našemu stavu s Adamem zavrhli. Nevěděli jsme, zda je Martinovi taky blbě jako nám, protože si na nějakou nestěžoval, nicméně při chůzi šel velmi pomalu. Nakonec se rozhodl také nejít na Dhampus Peak, prý kvůli tomu, že by nestihl odlet domů.

Začali jsme ze sedla Dhampus Pass hlesat a cesta vůbec neubíhala. Šli jsme jako zfetované mrtvoly. Foukal silný vítr, chvíli nám bylo teplo a pak zase zima. Ukázal se nám krásný výhled na masiv Annapuren.

nepal-himalaje-annapurna-masiv
Pohled na masiv Annapuren a nejhlubší údolí na světě

Postupně jsme začali více klesat, přestávala nás bolet hlava a nálada se rapidně zlepšovala. Krajina kolen nás se změnila z kamenné sutě na zakrslé jehličnany a později na vyšší borovice. Otevřel se nám výhled na okolní hory, které vypadaly proti Annapurnám a Dhaulágirí naprosto vyprahlé. Začali jsme tyto krajiny nazývat Afghanistánem nebo Bosnou, pokud se zde ještě nacházely nějaká malá křoviska. Dole v údolí jsme viděli náš cíl – Marphu a Jomsom. Cesta byla úmorná ale nakonec jsme dokázali sestoupat z 5200 m. n. m. do 2500 m. n. m. během jednoho dne. V Marphě jsme nechali s Adamem naše dobře sloužící hůlky a našli jsme zde hotel. Prý se tam dalo platit kartou. To jsme v takové zapadlé vesnici v Království Mustang opravdu nečekali. Měli krásný pokoj, teplou sprchu (bože, to bylo tak skvělé) a pekli zde italskou pizzu! Jediná vada na kráse bylo to, že nefungovalo místní Wi-fi.

Komerční jomsom

19. den

10.10.2014

Marpha (2670 m. n. m.) → Jomsom (2710 m. n. m.)

Opět jsem toho v noci moc nenaspal, byť to bylo už v relativně normální výšce po očistné sprše a slušné večeři. Vstali jsme celkem pozdě a k snídali jsme si dali vajíčka a palačinky s jablky. Šli jsme se projít po Marphě, což je krásná budhistická vesnička. Martin si za 1200 NPR koupil deku z jaka (taková nepálská chlupatá kráva). Zajimavé je, že kromě klasického smlouvání zde velmi dobře funguje výměnný obchod. Tímto způsobem jsem koupil krásný šátek z pašmíny (domorodý název pro kašmír) za karimatku s ALU vrstvou Husky + 5 USD + 50 NPR. Adam podobně získal 2 šátky za karimatku + jeho starý telefon a náhradní baterií. Byli jsme rádi, že se nám prodejem karimatek uvolnilo místo na další dárky, které máme v plánu koupit. Protože co si budeme povídat – Nepál je opravdu ráj pro nakupování.

Potom jsme si sbalili zbytek věcí a chtěli jsme zaplatit hotel. Bohužel ačkoliv nám včera řekli, že lze platit kartou, tak to nešlo. Jen nás chtěli nalákat, abychom u nich přespali. Nakonec museli Martina vzít do Jomsomu, aby si vybral peníze v bankomatu. Paní, od které jsme kupovali šátky, jsme nakonec jště věnovali přebytečné jídlo, které nám zbylo z treku. Díky tomu jsme ještě každý dostali hezký náramek.

S Adamem jsme šli do Jomsomu pěšky. Byla to hodina chůze po prašné cestě v údolí. Hodně se zde prášilo a občas foukal vítr, ale naštěstí zde nejezdilo moc aut. Jomsom je hlavní město Království Mustang, což je jedna z součástí Nepálu. Rozhodně bych netipoval, že to může být hlavní město něčeho, protože zde podle mě žije nanejvýš pár tisíc lidí, z čehož polovinu tvoří turisté. Jomsom je totiž výchozím místem pro trek okolo Annapuren a pro několik dalších. Je zde letiště, odkud se dá během 20 minut dostat do Pokhary. Nebudeme si nic namlouvat, Jomsom je velmi komerční ve srovnání s Marphou a vůbec se nám zde nelíbilo. Konečně jsem si odtud mohl zavolat se Zuzkou, která byla doma, což mi zlepšilo náladu.

nepal-jomsom
Pohled na město Jomsom

Pak jsme se najedli a řešili jsme, jak se odtamtud dostat zpět do Pokhary, kde jsme si nechali zbytek našich věcí. Cesta autobusem byla možná s dvěma přestupy, ale zabrala by půl dne a stála 1600 NPR, což na místní poměry také není úplně málo. Proto jsme se rozhodli zvolit letadlo za 113 USD. Večer jsme se ubytovali v trochu nechutném hotelu Marco Polo, ale stálo to po chvilce smlouvání 350 NPR pro jednoho, stejně jako v hotelu v Marphě. Měli jsme zde ten nejhorší dalbát – polovinu z obsažených surovin jsme nedokázali ani pozřit, jak byly odporné. Hotel nás lákal na Free Wi-fi, teplou sprchu a několik dalších věcí, které zde vůbec nebyly. Podle cedulí je v Jomsomu Wi-fi všude, ale ani jednou se mi nepodařilo se k němu reálně připojit.

V noci jsem se konečně trochu vystal, ale budili mě tu komáři.

Okolo Pokhary

Tím, že jsme se dostali do Jomsomu, skončil náš trek okolo Dhaulágirí. Nevěděli jsme jistě jak dlouho nám trek zabere a tak jsme následující program plánovali spíše neplánovitě. Trek nám zabral okolo 10 dní a na následujicí dny jsme plánovali především prohlédnout si Pokharu a její okolí. Další lákavou možností bylo také navštívení rodiště Budhy – Lumbini a národní park Chitwan, kde je možno pozorovat tropická zvířata v jejich přirozeném teritoriu.

Letadlem okolo Annapuren

20. den

11.10.2014

Jomsom (2710 m. n. m.) → Pokhara

Ráno v 6:40 jsme měli rezervované letadlo do Pokhary. Při prohlídce zavazadel mi zabavili 2 zapalovače, když mi prohledávali batoh. Málem také našli kameny, které jsem si vezl z Himalájů do sbírky. Naštěstí nevyházeli celý batoh a neobjevili ani spodní vchod, za nímž jsem neprozřetelně měl kameny ukryté.

nepal-jomsom-airport
Letiště v Jomsomu

Letadlo bylo malé (asi pro 15 lidí) a vrtulové. Vrtule dělaly mnohem větší kravál než když se létá s proudovými letadly. Z letadla jsme viděli hezké výhledy na Himaláje, na hluboké údolí mezi masivy Dhaulágirí a Annapurny a asi po dvaceti minutách jsme doletěli do Pokhary. To je docela rozdíl, proti 15 hodinách autobusy. Došli jsme přesky do hotelu, kde jsme měli uschované věci. Dali jsme si sprchu, skvělou snídani – toasty s medem, banánový tvaroh, mangový džus a domácí kávu.

Potom jsme si četli knihy a okolo poledne jsme vyrazili do města. S Adamem jsme procházeli krámky, koukali na ceny a vybírali dárky, co koupíme. Měli tam spoustu levného oblečení, turistického vybavení (kopie známých značek The North Face, Mammut, Petzl apod.), čajů, šátků z kašmíru, dek z jaků (zpravidla to však není 100% vlna z jaka, ale je smícháná s jinou – jinak by kousala) apod.

Večer jsme zašli s Adamem do drahé (jinými slovy, ceny stejné jako v ČR) italské pizzerie Caffe Concerto. Dali jsme si tam hnusné nepálské pivo Everest a vynikající pizzu. Cestou do hotelu jsem ještě koupil obal na kytaru po smlouvání z 3500 NPR na 1900 NPR. Nejlepší je nic nechtít a nesnažit se ji koupit. Pak člověk dostane ve smlouvání nejlepší cenu. Říkal jsem, že kytaru mám, ale stojí mi doma u zdi a nikam ji nenosím. Viděla ale, že se mi obal trochu líbí a tak jsem byl ochotný k jednání, pokud by byla cena dobrá.

Nakupování na Lake side v Pokhaře

21. den

12.10.2014

Pokhara

Po velmi dlouhé době jsem se vystal na výbornou. Dali jsme si opět skvělou snídani v guest house New Annapurna, ve složení: banánové lasí, banánový tvaroh, míchaná vejce s toasty. Rozhodli jsme se jít na Sarangot. Bohužel ale už bylo hodně hodin (asi 11) když jsme vyšli. Co se vysokých hor týče, mám zkušenost, že nejlepší počasí je ráno a pak okolo poledne začání zhoršovat. Okolo hor se tvoří mraky a z Pokhary byly pak hory celé zakryté. Na Sarangot se dá dojet samozřejmě i autem, ale my jsme chtěli jít pěšky. Cestu jsme našli celkem snadno, protože mám v telefonu stažené offline mapy Nepálu od Nokie. Kdesi v polovině cesty jsme potkali gang čtyř místních dětí, které byli na Nepálce neobvykle brzé. Pořád za námi chodili, dotýkali se našich věcí a chtěli peníze. Také s jejich schopností udržet se na nohách bylo něco v nepořádku. Zjistili jse že dýchají nějakou drogu z pytlíku a to je nějakým způsobem sjelo. Nakonec nám přeci jen dali pokoj a tak jsme pokračovali dál sami. Všimli jsme si, že krásný pohled na Himaláje už je minulostí a tak jsme se asi kilometr před Sarangotem rozhodli otočit. Bylo tam opět velké vedro a vysoká vlhkost, takže cesta vůbec přijemná nebyla. Sarangot by mohl být hezký za východu nebo západu slunce, ideálně, pokud nejsou mraky. Je to hezký kopec na Pokharou odkud se létá na paraglidech.

Asi po hodině jsme došli k civilizaci u jezera a s velkou chutí jsme si zde koupili Mountain Dew, protože jsme byli vyprahlí. Pak se šlo zase nakupovat, tentokrát už na ostro. Ceny i nabídku jsme měli zmapované. Pak jsme šli opět na pizzu do Caffe Concerto, kde Adam pořád dělal ostudu, protože neslušně mával a křičel na číšníka, který nás pořád přecházel. Večer jsme si ještě dlouho četli a pak šli spát.

International Mountain Museum

22. den

13.10.2014

Pokhara

Ráno, jak už začalo být v Pokhaře jakýmsi zvykem, nás čekala vynikající snídaně v hotelu. Po ní jsme vyrazili do International Mountain Musea, které se v Pokhaře nachází. Je to prý jediné zajímavé muzeum, co zde je. Expozice byla cca 20 – 30 let stará. Na začátku byla expozice nudná – dokumentovala národy žijící v Nepálu a dále zde bylo několik národů zdánlivě nesouvisejících s horami úplně v jiném duchu – Slovinci a Tajwanci. Očividně sem tyto expozice poslal někdo z těchto zemích, protože styl každé informační tabule byl zcela jiný. Další expozice ukazovala himalájské vrcholy přes 8000 m. n. m. Od této části už to začalo být zase velmi zajímavé. Byly tam zajímavé pozůstatky a originální vybavení z prvních expedic.

Po návštěvě muzea jsme chtěli jít do „Shangri-la village“, kde v podstatě nic nebylo, podobně jako u následného Devi’s fall. To byl snad nejhorší vodopád, co někdo prohlásil za přírodní klenot. Když je člověk v Alpách nebo v Norsko a jede po silnici, tak vidí mnohem zajímavější vodopády, které tu jen tak náhodou stojí, často bez jakékoliv pozornosti. S Devi’s fall je to přesně naopak – vstup k němu se musí platit, je tam spousta lidí a vodopád není příliš hezký. Nemůžu ale říci, že bych si z tohoto místa nic neodnesl – konečně jsem zde ochutnal pokrm zvaný momo a nebylo to vůbec zlé. Mluvili jsme s nějakou Britkou a ta říkala, že Devi’s fall a nějaká místní jeskyně jsou ty nejhorší turistické atrakce, co kdy navštívila. Na jeskyni jsme se vykašlali a šli jsme zpět na hotel. Cestou začalo pršet a tak jsme popoběhli. Ještě jsme navštívili Shiva’s temple, který nás také nenadchl. Na hotelu jsme si chvíli četli a pak jsme vyrazili zpět do města. Chtěl jsem si koupit kašmírový svetr a zkusit reklamovat batoh kvůli zasekávajícímu se zipu. Martin se od nás před pár dny separoval a potkali jsme ho, jak přichází zrovna z nákupu kašmírových svetrů a šál. Celé dopoledne studoval jsk nekoupit špatný svetr a prý se mu to vyplatilo. Prý si ověřoval zda je to kašmír zapalováním vláken, která měla shořet. Později jsme se dozvěděli, že se spálením vlákna dá zjistit, zda se jedná o vlnu, ale ne o jakou. Takže stejně nikdo nepozná, zda se jedná o 100% kašmír nebo ne. V jednom obchodě nám dokonce prodejce férově ukázal 3 šály, kde každá byla z jiného poměru kašmírové vlny. Kupodivu ta 100% kašmírová šála nám nepřišla jako ta nejpříjemnější. A mimochodem všechny na sobě měly napsáno, že jsou ze 100% kašmíru, takže člověk nemá šanci cokoliv poznat… V jednom z obchodů jsme potkali Teenu, což je holka z Finska, o které nám náhodou včera vyprávěl Martin. Zašli jsme s ní na večeři do naší oblíbené pizzerie a dobře jsme si popovídali.

Hurikán Hud-hud v Nepálu

23. den

14.10.2014

Pokhara

Dnes byla předpověď hodně pesimistická – mělo napršet okolo 130 mm za den. Sice jsem to neměřil, ale slejvák byl pořádný a vytrval po celý den. Prakticky celou dobu jsme byli na pokoji a četli jsme knihy. Ráno odjel Martin autobusem směrem k hranicím s Indií, protože mu letělo letadlo asi o týden dříve.

Okolo poledne jsme šli do sauny, která byla v nějaké japonské restauraci. Sauna byla super, byť trochu drahá (500 NPR za hodinu). Také jsem si zde dal poprvé v životě sushi, když jsme čekali až Nepálci nahodí výpadek proudu (ty jsou zde velmi časté). Sushi mě docela zklamalo. Na to jak je populární, tak se podle mě rozhodně nejedná o nějaký kulinářský zážitek, ale možná, že si na to člověk musí zvyknout. Cestou ze sauny jsem si koupil Pringles a Colu, jako správný rozežraný zápaďák. Pak jsme si zase četli a venku zase pršelo (vlastně ani nepřestalo pršet). Večer jsme šli na jídlo do Moondancer s naší kamarádkou z Finska a Ilzou z Nizozemí. Dobře jsme si procvičili angličtinu, výborně jsme se najedli v 8. nejlepší (a trochu snobské) restauraci v Pokhaře. Utratili jsme tam okolo 2000 NPR každý a potom jsme pokračovali do baru Busy bee, kde jsme opět popíjeli pivo a povídali si.

Výlet okolo jezera Begnas tal

24. den

15.10.2014

Pokhara → Maihikuna

V noci jsme na pokoj přišli okolo 0:30. Konečně tekla teplá voda a Adam se osprchoval. Já jsem byl unavený a tak jsem počkal do rána. Ráno jsme vstávali v 8 hodin a teplá voda samozřejme netekla, protože kvůli včerejšímu dešti se nestihl příliš prohřát sud vody na střeše. Dal jsem si  tedy ráno studenou sprchu, zatímco Adam ještě spal. Pak jsme začali uklízet, protože jsme museli vyklidit pokoj kvůli nějaké rezervaci. Také jsme chtěli vyrazit na výlet k Rupa lake a Begnas lake. Napsali jsme Teeně, zda chce jít s námi a tak se přidala. Bylo celkem složité sbalit všechny naše dátky do batohů, ale víceméně se to mimo pohorek povedlo. Dali jsme si snídani, zaplatili jsme za 4 noci (700 NPR za pokoj na noc ve dvou lidech), za jídlo (5 snídaní za cca 2700 NPR) a za praní (100 NPR za 1 kg prádla). Pak jsme vyrazili do centra města najít Teenu. To se nám povedlo a pak už zbývalo jen najít správný autobus k jezerům. Svezli jsme se autobusem za 20 NPR na hlavní autobusové nádraží a pak jsme bez problému našli autobus k jezerům. Konečně jsme zde poprvé jeli v nenarvaném autobuse. Asi po půl hodině jsme dojeli na místo určení. Šli jsme okolo Rupa lake. Všude se rozprostírala rýžová políčka a potkali jsme každý mnoho pijavic (já asi 6). Naštěstí byly násobně menší než jejich kamarádi z Dobangu. Měli jsme sandále, což je značně nevhodná obud na trek a značně vhodná obud na chytání pijavic.

nepal-begnas-lake
Rýžová pole okolo Rupa Tal

Potkali jsme zde také místní děti, kterým jsem dal Snickers a Adam je učil fotit. Je trochu smustné, že začínají rozhovor způsobem „Give me…“ Nakonec jsme došli na silnici mezi jezery, kde jsme po několika kilometrech chůze našli ubytování u Santosh Guesthouse poblíž vesničky Maihikuna. Byl zde hezký výhled na Begnas lake. Objednali jsme si čaj s mlékem a dalbát.

Také jsme zjistili, že okolo Dhaulágirí a Annapuren zahynulo 30 lidí a dalších asi 80 se pohřešuje, kvůli lavinám po doznívajícím orkánu Hud-hud (to byl ten včerejší désť s 130 mm srážek v Pokhaře). Bohužel mezi mrtvými jsou i dva Slováci a 3 Nepálci ze Slovenské expedice, kterou jsme naštívili před několika dny u Dhaulágirí Base Campu.

Nepálský venkov

25. den

16.10.2014

Maihikuna → Thulakot → Pokhara

Ráno jsme pomalu vstali, dali jsme si ke snídani výbornou omeletu s teplým čapátí. To je asi nejčastější snídaně v Nepálu. Vyrazili jsme po hezké hřebenové cestě Begnas Tal Bazar. Tam se od nás odpojila Teena a my s Adamem jsme pokračovali pěšky směrem k Ban Pokhari až na hřeben, kde se nachází Tulakot. Cesta byla moc hezká s výhledky na jezera. Potkali jsme zde houpačku z bambusu, kde nám místní borci ukazovali své umění houpání. V Thulakotu jsme si koupili Colu, jejíž vůně připomínala hovno. Opravdu. Ale byl to jen smrad lahve a její obsah chutnal výborně, pokud člověk zatajil na chvíli dech.

nepal-begnas-lake

Z Kalikasthanu jsme se kodrcavým autobusem dostali do Pokhary, kde jsme dostali v našem hotelu nový pokoj s výhledem na hřeben Himalájí. Došli jsme si na oběd, Adam usnul a já psal e-maily. Pak jsme šli do města, koupil jsem si kašmírový svetr, Adam kalhoty a pak jsme byli na večeři s Ilzou a Teenou v Caffe Concerto. Byl jsem po večeři unavený a tak jsem šel brzy spát.

World Peace Pagoda

26. den

17.10.2014

Pokhara

Ráno mě vzbudil Adam, když okolo 9h přinesl Colu. Šli jsme na snídani, kde jsem měl velké oči a nedokázal jsem ji celou sníst. Vzal jsem si zbytek s sebou na cestu lodí po jezeře na Phewa lake, které sousedí s Pokhara Lake Side. Zde jsme si za 800 NPR půjčili loď na celý den a 30 NPR jsme museli dát za vesty. Jeli jsme se podívat po jezeře – zastavili jsme se na ostrůvku, kde byl hinduistický chrám. Byl pěkně hnusný, celý ostrov byl vydlaždičkovaný a všude byly bobky od holubů. Všichni si zde tuto „nádheru“ fotili  na své telefony.

Já jsem zde dosnídal na lavičce a pak jsme jeli směrem k World peace pagoda, což je taková pěkná bílá budova na hřebeni kopce nad Pokharou. Zakotvili jsme loď u břehu a šli jsme nahoru do kopce pěšky. Cesta je hezká a pijavice zde nejsou. U pagody byl moc hezký výhled do okolí. Dali jsme si zde v nějaké kavárně odporné nescafé. Občas si říkám, že by „nescafé“ měli přejmenovat na „ne café“. Nedopili jsme ho a pak jsme šli k dolu k lodi. Potkali jsme zde nějakou Češku, která chtěla jít Dhaulagirí trek jako my, tak jsme ji dali pár rad, tipů triků a šli jsme na dalbát.

Lumbini – rodiště Budhy

Cesta do Lumbini

27. den

18.10.2014

Pokhara → Lumbini

Budíka jsme si sice nastavili na 6:45, ale nakonec nás vzbudil šéf hotelu ještě o něco dříve. Včera jsme si objednali snídani na 7 h. Bohužel jsme dnes neměli tolik času jako jindy a tak jsme ji nebyl schopný sníst. Vajíčko a toust jsem si nechal na cestu do Lumbini.  Po snídani jsme vyrazili na Tourist Bus Station, odkud nám jel autobus. Jela s námi opět i Teena. Cesta byla dlouhá asi 8 hodin a byla nesnesitelně nudná. Autobus byl sice mnohem prostronější než obvykle, ale vzhledem k povaze silnic se číst ani hrát hry nedalo. Zkusil jsem to jednou a málem jsem vyzvrátil snídani. Když jsme dojeli do Lumbini, vypadalo to trochu jako v Indii. Šli jsme do areálu a ubytovali jsme se zde v korejském chrámu, kde měli věc, kterou bych v tomto místě opravdu nečekal – Wi-fi. Ubytování stálo 500 NPR pro jednoho s plnou penzí. Uvnitř místnosti to vypadalo trochu jako ve vězení – všude tmavý kámen a málo světla, ale bylo to hezky čisté. Večeře byla dosti zvláštní a zjistil jsem, že mě korejská kuchyně příliš neuchvacuje. Říkal jsem si, zda jsme neměli jít zkusit spát do Rakouského chrámu, kde by třeba mohli mít schnitzel.

Návštěva budhistických chrámů

28. den

19.10.2014

Lumbini

Vstávačka lehce přes 6 hodinou, kdy nás probudily motlitby svým: „Ohmmmmmmm….“ A pak zazněl gong svolavající nás ke snídani. Nečekali jsme zde nějakou evropskou kuchyni, ale také jsme nečekali, že snídaně bude skladbou potravin stejná jako včerejší večeře. Žádné toustíky, vajíčka, sladké jidáše nebo palačinky. Byla zde rýže (dokonce 2 druhy), kyselé humusy s omáčkou a indiferentní (nerozlišitelná) zelenina. Moc jsme se tedy nenajedli. Byla hezká mlha a šli jsme se projít.

Teena se s námi rozloučila, protože chtěla meditovat sama, a tak jsme šli k Bíle pagodě, která vypadala stejně jako v Pokhaře. Akorát zde nebyl žádný výhled. Cestou zpět jsme obešli mnoho chrámů – mimojiné i francouzský, rakouský anebo čínský. V podstatě v každém bylo to samé – sedící budha a nějaké cetky okolo toho. Nakonec jsme si sedli v čínském chrámu na zahradu a četli jsme si. Pořád se okolo nás motali nějací čumilové, co somrovali peníze nebo jídlo. Myslí si, že Evropani mají batohy plné peněz a čokolády. To, že moje současná finanční situace je zcela závislá na Adamovi, který sým má asi 700 NPR by je asi překvapilo.  Vzpomínali jsme na obyčejné věci v naší zemi, které nám zde přijdou nadpozemské – chleba od našeho pekaře Bedřicha, postel, smažák, zima, apod.

Také jsme řešili v jakých zemích bychom dokázali žít. V podstatě nám vyšlo, že jediná rozumná varianta je v ČR blízko hor a většího města. Asi jsme trochu nastavili měřítka podle toho, na co jsme zvyklí.

V 11:30 jsme došli zpět do korejského chrámu očekávajíce oběd. Byli jsme už zvyklí z předchozí večeře a ze snídaně, že se nejedná o nějakou hitparádu. Výsledek však předčil naše nejhorší očekávání. Oběd byl ultra hnusný a skoro nešel pozřít. Abychom tuto situaci lépe přiblížili, natočili jsme o tom i video.

nepal-lumbini-korea
Jídlo v Korejském chrámu. Vypadá dobře, ale chutná hrozně.



Odpoledne jsme se byli podívat ještě na pár chrámů a pak jsme si šli číst. K večeři byla opět nějaká „vězeňská šlichta“, tentokrát však o něco lepší než obvykle. Po večeři jsme byli na budhistické motlitbě. Bylo to zajímavé, avšak pro nás bezvěrce neužitečné.

Zpátky do Indie

29 – 33. den

20 – 24.10.2014

Sunauli → Gorakhpuru → Dillí

Zbytek cesty je popsán v článku o Indii.

Shrnutí po roce a půl

Na Nepál budu vzpomínat celý život, to vím už teď. Tahle malá země mě dostala. Strávil jsem tu neuvěřitelných pár týdnů života, které by vydaly na zážitky jako za několik let. Musím se sem vrátit.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Userte.ch jako vývojář hybridních aplikací. Kromě toho přednáším na CodeCamp.cz, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.