Už to je tři roky, co jsem poprvé navštívil Indii a také absolvoval trek okolo Dhaulagirí v Nepálu. Jelikož Nepál považuji za jednu z nejzajímavějších zemí, kterou jsem navštívil, rozhodl jsem se tam znovu vrátit. Tentokrát jsme si na rozdíl od minula zvolili mnohem lehčí Annapurna trek (nebo také Annapurna circuit). Aby to však nebylo tak jednoduché, rozhodli jsme se tam vyrazit na začátku zimy, mimo turistickou sezónu. Annapurna trek patří mezi nejoblíbenější cíle v Nepálu. Narazíte zde na tibetskou kulturu, uvidíte krásná otevřená údolí s výhledy, které jsou i na poměry Nepálu opravdu hodně nadstandardní.

Nepál mám rád především pro jeho přírodu a sympatické lidi, kteří dokáží spokojeně žít i v jedné z nejchudších zemí na světě. Velkou výhodou je kromě cenově dostupné země také to, že se zde dá výborně domluvit anglicky a intimní zóna Nepálců je na asijské poměry relativně evropská (jinými slovy, lidé se na vás netlačí tak moc jako třeba v Indii).

Před třemi lety nás na treku těsně minulo velké neštěstí v podobě nečekaného hurikánu, který souvisel s velkým přívalem sněhu (1,8 m během 12 hodin) a následným padáním lavin. Bohužel ne všichni měli takové štěstí jako my, aby se mohli vrátit v pořádku domů. Například slovenská expedice na Dhaulagirí, kterou jsme na cestě potkali, nebo stovky turistů na treku okolo Annapuren, kterou hurikán výrazně zasáhl. Hned o rok později (2015) zasáhlo Nepál silné zemětřesení, které připravilo o život skoro 9000 lidí a z 3 500 000 lidí se stali bezdomovci. K trekování v Nepálu je potřeba přistupovat s velkou pokorou a být připravený na to, že se jedná o jiný typ treku než výlet v Krkonoších, kde pro vás může do pár hodin přijet horská služba. Proto jsem se rozhodl velice důkladně rozepsat všechny důležité aspekty k přípravě treku v Himaláji. Odměnou za nepodcenění přípravy může být životní zážitek, na který budeme moci s úsměvem na rtech ještě hodně dlouho vzpomínat.

Po vizuální i kulturní stránce byl Annapurna trek ještě větším zážitkem než moje předchozí cesta okolo Dhaulagirí. Fyzická náročnost na Annapurna trek přitom není příliš vysoká. Chce to jistý trénink, ale ve srovnání s ostatními velkými treky v Nepálu patří Annapurny mezi ty snazší. Skoro každý den si zde můžete dát teplou sprchu, nemusíte nosit těžký batoh a průvodce zde také není potřeba, neboť cesta je velmi dobře značená. Však ji také brázdí okolo 70 tisíc párů nohou každým rokem, což je trochu strašidelně vysoké číslo.

Na začátku svých článků obvykle popisuji pár obecných informací o konkrétní zemi. V případě Nepálu jsem je již uvedl v minulém článku a zde bych se tudíž opakoval. Zkuste si proto přečíst začátek  minulého článku (není to dlouhé). Tentokrát začnu rovnou s konkrétními tipy. Můj cestopis z treku okolo Annapuren je i na mé poměry relativně obsáhlý a jestliže jej dočtete až do konce, máte můj velký respekt. Budete-li mít jakékoliv postřehy, najdete-li chyby nebo pokud vás článek jen zaujal, budu rád, pokud mi dole v komentářích napíšete zpětnou vazbu.

TOP zážitky z Nepálu a Annapurna treku

Pro lidi, kteří nemají čas číst dlouhé články jsem sepsal přehled toho, co mě na cestě nejvíce zaujalo, a co bych doporučil nevynechat:

1. Projít se údolím okolo Manangu
2. Vylézt na Poon hill a kochat se výhledy na Dhaulagiri a Annapurny
3. Ochutnat tibetskou kuchyni – tibetský čaj s máslem a tsampou, momo knedlíčky, thukpu,…
4. Návštěva historického města Bhaktapur
5. Zažít atmosféru Thamelu, Freak street a Boudhanath v Kathmandu
6. Odpočinout si v Pokhaře, nakoupit zde místní výrobky, zajet se podívat na Sarangkot a projít po místní náplavce
7. Naučit se vařit místní jídlo dal bhat

Užitečné tipy k treku okolo Annapuren

Trek okolo Annapuren má několik zajímavých předností:

• Trek se dá jít hodně na lehko. Každý den se dá přespat u někoho doma (v tzv. lodges, guest housech nebo hotelech). Není vůbec potřeba brát si stan nebo karimatku. Pokud je teplo, dokonce prý není potřeba brát ani spacák. I když se dají většinou půjčit peřiny, raději bych na to však nespoléhal. Kromě výbavy na spaní není potřeba brát jídlo a věci na vaření (pokud však chcete ušetřit doporučuji vzít věci na vaření čaje jako jsme to udělali my).
• Ideální vysokohorský trek na aklimatizaci. I když se vystoupá v Thorong La až do výšky 5419 metrů, cesta stoupá velmi pozvolně a v okolí Manangu se dá udělat spousta aklimatizačních výletů, které vás připraví na vysokou nadmořskou výšku bez vysokohorské nemoci (jak se vyhnout vysokohorské nemoci píšu o pár kapitol dále). Pokud vám tato výška nestačí a chcete se dostat na milník přes 6000 m, můžete vylézt z Jomsomu na Dhampus peak, kde budete mít po Thorong La vynikající aklimatizaci. Na tento vrchol si už ale potřebujete připlatit za permit (pravděpodobně ho tam ale nikdo kontrolovat nebude).
• Trek lze časově velice dobře přizpůsobit. Pokud nemáte co dělat, můžete na Annapurna treku klidně strávit i měsíc. Je zde spousta menších treků mimo hlavní cestu (tzv. side treks), které mohou být od několika hodin až po několik dní cesty. Pokud naopak spěcháte, lze hlavní sedlo lze přejít i za týden (to však nelze doporučit kvůli výškové nemoci). My jsme zvolili variantu někde mezi tím. Na celou dovolenou jsme měli tři týdny a nakonec jsme prošli celý hlavní trek, kromě úseků Jomsom – Tatopani a Besisahar – Bhulbhule, kde jsme použili lokální autobus. Za tři týdny by se to však dalo stihnout i bez toho, pokud bychom obětovali cca 2-3 dny, které jsme strávili ve městech. Původně jsme chtěli navštívit i hodně doporučované Tilicho lake, ale bohužel cesta byla pod sněhem. Vynikající seznam „side trips“ u Annapurna circuit lze najít na fóru Lonely Planet.

Kromě těchto předností má však trek i své stinné stránky:

• Po většině treku vede silnice. Silnice do místního kraje přináší „zkázu“ v podobě mnoha projíždějících aut a davy dalších turistů, co jsou línější než my a nechce se jim chodit. Může se stát, že v Manangu potkáte turisty s kufry na kolečkách. Silnice má však i své výhody – přináší větší pohodlí místním usedlíkům, můžete po ní popojet pokud spěcháte a ceny jsou díky silnici přijatelnější než na některých jiných trecích.
• Na treku potkáte mraky lidí, pokud jste tu během sezóny. Mnohokrát jsem přemýšlel jaké to zde musí být v sezóně. Cesta zde musí být přeplněná lidmi a auty. Slyšel jsem, že během jednoho dne v sezóně zde projede cca 200-300 džípů. Když jsme zde byli my, bylo jich tak 10. I tak to bylo otravné, neboť se po každém projetí na prašné cestě zvedne prach, musíte zavřít oči, zadržet dech a zastavit. Takhle si člověk trekování v Nepálu nepředstavuje. Nicméně budují se zde i turistické cesty, aby nebylo nutné chodit po silnici moc často. Bohužel však potom turistická cesta často nevede logickým terénem a vy potom musíte chodit zbytečně nahoru a dolů.

Srovnání Annapurna trek a Dhaulagirí trek

Pokud bych Annapurna trek objektivně srovnal s Dhaulagirí trekem, musím konstatovat, že Annapurna trek je ve většině ohledech zajímavější. Jsou zde lepší výhledy i krajina, více zde narážíte na nepálskou a tibetskou kulturu, na treku se dá mnohem lépe aklimatizovat a jde jít pouze s lehkým batohem. Dhaulagirí trek je oproti Annapurnám výrazně těžší – je náročný fyzicky i na aklimatizaci (chybí zde možnosti aklimatizačních výletů mimo hlavní cestu), jsou zde dvě překročení pětitisícových sedel, chůze po ledovci, musí se brát stan, vaření i vlastní zásoby jídla na několik dní. Na druhou stranu na Dhaulagirí treku jsme v hlavní sezóně potkali pouze dvě skupinky lidí a to byly expedice s cílem vylézt na vrchol Dhaulagirí a Tukuche Peak. Na samotném Dhaulagirí treku jsme nepotkali z turistů nikoho, zatímco na Annapurna treku jsme v čase mimo sezónu potkali desítky malých skupinek turistů. Závěr je takový, že oba dva treky mají hodně co nabídnout. Pokud hledáte nějakou větší výzvu, sáhněte po Dhaulagirí treku a pokud chcete mít pohodový hezký trek doporučuji Annapurna trek. Pokud hledáte ultra výzvu zkuste si dát oba treky. Dají se velmi dobře zkombinovat a můžete využít dobré aklimatizace z jednoho treku na ten druhý. Doporučil bych asi spíše začít Annapurnami a v Jomsomu se napojit na Dhaulagirí trek. Nevýhoda tohoto přístupu, je ta, že přijdete o hezký výhled z Poon hill, ale při troše snahy a času, se dá jít i tam.

Kdy se vydat na Annapurna trek

Annapurna trek v sezóně

Průvodci obecně doporučují navštívit Annapurna trek v hlavní sezóně:

• Jaro (březen – duben): Předtím než přicházejí monzuny. Začíná jaro a jedná se čas, kdy je zde nejtepleji
• Podzim (říjen – listopad): Po skončení monzunů. Bývá lepší viditelnost, nemělo by moc pršet a teplota je tak akorát

Za sebe však doporučuji obloukem se sezóně vyhnout, pokud vaším hlavním cílem není hledání socializace a dýchání prachu.

Annapurna trek Mimo sezónu

My jsme na treku byli v trochu netradiční čas na začátku prosince. V Nepálu jsou roční období úplně stejné jako u nás, takže zde v prosinci začíná vládnout zima. Tuto zimu si však nepředstavujte stejně jako u nás. Přestože se nacházíme v nejvyšších horách na světě, zima je zde velmi vzdálená od toho, co známe z Evropy.

Nepálská zima znamená, že v nížinách je stále velice příjemná teplota. V Pokhaře bývá okolo 20°C a s nadmořskou výškou teplota pomalu klesá. V Manangu (okolo 3500 m) je přes den 0-5°C. Nepál je výrazně blíže k rovníku než Česká republika a den je tedy o něco delší. Rozednívalo se někdy okolo 7:00 a okolo 17:20 slunce zapadalo. Jelikož po západu slunce nastává krutá zima, chodili jsme pravidelně velmi brzy spát. Vzhledem k fyzické námaze nám většinou nedělalo problém rychle usnout. Někdy jsme spali dokonce i 12 hodin. Výjimkou byla vyšší nadmořská výška, kde občas člověk mívá problémy se spánkem.

Podle toho, co jsem se dočetl, není zimní období příliš doporučováno, neboť je na treku zima, nejvyšší sedlo Thorong La může být zapadané sněhem a v nejhorším případě může být i pár dní neprostupné. Když jsem výlet plánoval, trochu jsem se těchto nepříliš optimistických zpráv bál. Po absolvování treku musím říci, že zvolené zimní období je překvapivě hodně dobré. Ano, sice byla občas opravdu pořádná zima, ale to bylo především v noci, když už jsme spali ve spacáku, případně večer, když zapadlo slunce. Přes den bylo počasí naprosto ideální na trekking – není ani příliš velké teplo ani příliš velká zima.

Prosinec v Nepálu se vyznačuje velmi dobrou viditelnosti a nižšími srážkami než během hlavní sezóny. Déšť jsme za celou cestu potkali jen jednou na pár hodin a deštěm se to dalo nazvat jen stěží. Šli jsme během něj normálně dál. Zataženo bylo asi 2x a nikdy to nevydrželo po celý den. Všechny ostatní dny bylo azurové nebe se sluníčkem. Viditelnost byla naprosto skvělá. Hory z Pokhary byly vidět prakticky všechny dny, co jsme tam strávili. To byl velký rozdíl oproti minulé návštěvě v říjnu 2014, kdy byly hory vidět prakticky jen ráno a potom se udělal opar.

Počasí jsme sledovali přes yr.no, ale nutno říci, že to nelze brát moc vážně. Zpravidla nám počasí vyšlo mnohem lépe než hlásila původní předpověď. Tak na den nebo dva dopředu se počasí docela trefuje, ale jinak už moc ne.

Možným nebezpečím návštěvy Annapurna treku v zimě mohou být laviny. Pokud by napadlo hodně sněhu, mohl by to být problém v úseku mezi Ledar a Thorung Phedi. V jiných úsecích zřejmě zásadnější nebezpečí nehrozí, neboť cesta je podle mého názoru vedena po relativně bezpečných místech. Když jsme zde byli my, sněhu moc nebylo.

Přikládám několik zajímavých odkazů, které jsem studoval před cestou:

• Kdy navštívit Annapurna trek: https://www.responsibletravel.com/holidays/annapurna-circuit/travel-guide/best-time-to-visit-the-annapurna-circuit
• Diskuse ohledně návštěvy Annapurna treku v prosinci/lednu: https://www.tripadvisor.co.nz/ShowTopic-g424944-i12328-k10418558-Annapurna_circuit_in_December_January-Annapurna_Region_Gandaki_Zone_Western_Region.html
• Podrobný popis počasí v jednotlivých obdobích na Annapurna treku: https://www.mountainiq.com/annapurna-circuit-weather/

Voda po cestě na Annapurna treku

Voda v Nepálu není pitná, není často dobré si s ní ani čistit zuby nebo omývat zeleninu. Je dobré buď kupovat balenou vodu (se zapečetěným víčkem) nebo použít některý z přípravků na úpravu vody. Je mnoho způsobů jak vodu vyčistit. Asi nejlevnější volbou jsou kapky do vody nebo tablety. Obojí funguje na chemickém principu a může to zanechávat pachuť ve vodě.

Nevím jak moc je to zdravotně v pořádku, ale prý není zcela ideální pít takto čištěnou vodu dlouhodobě (může to údajně likvidovat i nějaké dobré bakterie ve střevech). Lepší alternativou je úprava vody s použitím ultrazvuku (například Steripen) anebo ještě lépe ozonem, nicméně přístroje pro takové čištění vody jsou výrazně dražší. Možnost, kterou jsme využívali my, byl nákup balené vody. Není to však ideální, neboť vyhazováním PET lahví přispíváme ke znečištění. Důvod proč jsme volili nákup PET lahví byl ten, že na treku okolo Annapuren fungují tzv. Safe drinking water stations (SDWS). V mnoha vesnicích jsou označená místa, kde se dá nechat velice levně natočit ozonem vyčištěná voda do vlastních lahví. Bohužel ne všechny tyto stanice byly v tuto dobu otevřené. I tak nám to ušetřilo hodně peněz a člověk nemusí mít strach z průjmu. Hodně lidí, které jsme na treku potkali, používali Lifestraw a velice si to pochvalovali. Jinak, pokud budete někdy kupovat balenou vodu, doporučuji nekupovat ji v hotelech, ale raději v obchůdcích s potravinami. Je to výrazně levnější.

Jídlo a pití v Nepálu

Nepál je chudá země, zase tak moc toho tam neroste a tak se nepálská kuchyně se skládá prakticky z jediného jídla – z dal bhatu. Jde o rýži s čočkovou „polévkou“, bramborami, salátem a plackou pappadam (které tajně přezdívám nachos). Jídlo chutná tak skvěle, že ho Nepálci jedí každý den hned dvakrát. Já jsem ho kromě jednoho dne jedl každý den jednou a nepřejedl se mi. Jednou jsme také pomáhali v kuchyni, abychom se dal bhat naučili vařit. Recept na dal bhat popisuji v článku.

Skvělé na dal bhatu je, že zpravidla po deseti minutách, kdy konzumujete, k vám přijde paní kuchařka a zeptá se „More rice? … More daal? … More veg?“. Když řeknete že ano, dostanete pořádný nášup, který se s klidem vyrovná porci, jenž jste dostali na začátku. Občas ji dokonce i předčí. Díky tomu se v podstatě nemůže stát, aby jste se dal bhatu nenajedli (možná spíše nepřejedli). Důležité je jídlo jíst dostatečně rychle, aby si tělo nestihlo uvědomit, že už nemá hlad a vy jste ho mohli nafutrovat včetně celého přídavku.

Kromě dal bhatu se v oblasti Annapurna treku hodně objevují jídla z tibetské kuchyně. Velice doporučuji je vyzkoušet, neboť to jsou občas opravdu zajímavé kombinace, které u nás těžko ochutnáte. Naprosto skvělý je třeba tibetský čaj. Ono se to sice jmenuje čaj, ale s čajem to mnoho společného nemá. Čaj chutná to spíše jako polévka a pokud si jej dáte s tsampou, docela solidně se ho i najíte. Tsampa je pražená mouka z pšenice nebo ječmene, která míchá se s čajem. Potom se z tsampy dají vyválet kuličky a sníst je. Je to chudé jídlo, ale chuťově je velice zajímavé.

Asi nejoblíbenějším jídlem tibetské kuchyně jsou momo knedlíčky. Občas se dají sehnat i u nás (například ve skvělé tibetské čajovně Dharamsala v Praze) a jsou to zkrátka plněné knedlíčky podobné ruským pelmením nebo gruzinským Khinkali a vzdáleně všem knedlíkovitým pokrmům (ravioli, pirohy, samosa). Momo knedlíčky jsou geniální a dají se dělat na desítky způsobů. V horách jsou většinou klasicky jen vařené ve vodě a uvnitř je zelenina, maso nebo jačí sýr. K tomu se podávají různé typy omáček. Asi nejlepší momo, co jsem měl bylo v Kagbeni v restauraci The Green Kitchen (naprosto skvěle tam vaří) a v Simply momo na Freak Street v Kathmandu (zde mají mnoho variant momo, doporučuji vyzkoušet). Pokud máte velký hlad, doporučuji objednat si dvě porce momo, neboť porce je s dal bhatem nesrovnatelná. Další zajímavá jídla jsou tibetský chléb se sýrem (což je podobné našemu langoši, akorát je lehce nasladko) nebo thukpa (což je tibetská nudlová polévka).

Je zde vidět vliv turistů neboť často se dají sehnat i pro Nepál ne zcela typická jídla – pizza, spaghetti, švýcarské rosti, čínské chowmein nebo hamburgery. Jednou jsem si dokonce troufl dát řízek z jaka, ale nebyl to příliš dobrý nápad. Velmi oblíbená jsou také indická jídla, sizzlery. Doporučuji neexperimentovat s evropskými jídly, neboť pizza pro váš bude zcela jistě zklamáním. Ke snídani se dá prakticky všude sehnat ovesná kaše, občas kaše z thukpy, palačinky nebo vajíčka.

Na cestu jsme si s sebou moc jídla nebrali. Koupil jsem pro jednoho 15 raw tyčinek (neboť na to byla atraktivní sleva a jsou chuťově velmi dobré), dva cheddary, malý francouzský salám a chleba v Pokhaře. I to bylo ve finále zbytečně moc.

K pití v Nepálu prakticky všude seženete různé čaje – černý, černý s mlékem, masala, zázvorový, mátový a podobně. Káva zde zpravidla moc dobrá není. Respektive myslím si že kávové boby jsou dobré, ale káva je špatně připravená. Nicméně občas se stane zázrak a narazíte na dobře udělanou kávu.

Ohledně jídla a pití na ulici, vůbec bych se toho nebál. Jedli jsme v mnoha místech, kde by mohl mít člověk potíže s důvěrou, ale nikdy nám z toho nebylo špatně. A to jsme občas i riskovali a dávali si co není zrovna doporučeníhodné – lasí. Snad jen jednou mám podezření, že džus, co jsem dostal byl naředěný vodou a úplně mi to nesedlo, nicméně nic hrozného to nebylo.

Doprava v Nepálu

Pohyb v Nepálu na čtyřech kolech není žádná lahoda jako když jedete po německé dálnici. Dokonce i panelová D1 bez problémů trumfne místní cesty. V Nepálu chybí na překvapivě mnoha místech asfalt. I v hlavním městě Kathmandu je asfalt spíše výjimkou. Cesta z Kathmandu do Pokhary je sice asi jedna z nejdůležitějších v zemi, ale ať si zaplatíte za sebelepší autobus, není to stále nic moc. Cesta je pomalá a to obzvlášť u Kathmandu. Pohyb po městech je zoufale neefektivní a autobus neustále zastavuje, ať už kvůli přistupujícím lidem nebo kvůli dopravním zácpám.

Silnic v Nepálu ani moc není, když jsme si jednou půjčili motorku na cesty okolo Pokhary, zjistili jsme, že není moc kam jet, neboť spousta cest je slepých.

Na dlouhé cesty po zemi bych doporučil levnější turistické autobusy. Je mnoho tříd, kde můžete jet a cenou se mohou lišit několikanásobně. Pokud pojedete v lokálním autobuse nesete riziko, že se budete několik hodin tlačit s místními nebo budete muset mít kolena vykloněná do uličky, protože sedačky jsou více namačkány na sebe. Navíc jsou nestejnoměrně daleko od sebe, takže pokud máte smůlu, může toho místa být opravdu málo. Doporučuji nevolit poslední sedačky, kde bývá místa nejméně a autobus nejvíce houpe. první také nejsou vhodné, neboť tam bývá moc místa a často si k nám někdo sedne, postaví se tam kde máte mít nohy nebo dostanete něco na klín. Pokud nejedete dlouho, je to v pohodě a doporučuji tento folklór vyzkoušet.

Je neskutečné, co místní autobusy dokáží projet a na co si jejich řidiči troufnou.

Silnice jsou většinou nezpevněné a často se vinou po úzkých cestičkách v horách. Nejednou jsem pocítil strach, když jsem pozoroval nezpevněnou krajnici vzdálenou 20 centimetrů od kol našeho autobusu. Hned za krajnicí se nacházela několik desítek metrů hluboká propast, ale řidič se tím nenechal stresovat a jel rychle jak úplný magor. Bylo to tak špatné, že když jsme zastavili na oběd, Zuzka mě začala přemlouvat, že zbytek cesty raději dojdeme pěšky, než abychom bídně zhynuli v autobuse.

Pokud se dopravujete lokálním autobusem (typicky ho lze chytnout tak, že když jede okolo vás, zařvete destinaci, kam se chcete dostat a když tam jede, tak zastaví) je dobré neptat se kolik to bude stát. To zavání tím, že ještě o Nepálu nic nevíte a někdo vám může pěkně natáhnout. Nejlepší je neptat se na cenu, dát nějakou vyšší částku (většinou stačí stovka nebo pětistovka) a nechat si vrátit.

Turistické autobusy je asi nejlepší nechat si zařídit přes hotel. Je to bez starostí a podle mých zkušeností je cena většinou docela rozumná. Je dobré říci, pokud chcete levný turistický autobus.

Jezdit taxíkem je v Nepálu docela zbytečné. Je to proti ostatním způsobům dopravy hodně drahé a většinou se dá doprava vyřešit jinak. Po městech cestování taxíkem často není rychlejší než chůze, neboť silnice bývají přeplněné a nejde jet rychle.

Ceny na Annapurna treku

Na celém treku okolo Annapuren jsou trochu vyšší ceny než je v Nepálu obvyklé. V níže položených oblastech nejde o žádné drastické navýšení ceny a sotva ho poznáte. Jak jdete dál, tak se ceny postupně zvyšují. Jakmile končí silnice (mezi Manangem a Muktinakhem) ceny rostou velmi výrazně. Vrcholem všeho je Thorung Phedi a High Camp, kde jsou na nepálské poměry ceny doslova astronomické. Dává to smysl, neboť dopravit zboží do těchto oblastí už je velmi složité. Cenu v českých korunách dostanete, pokud vydělíte nepálské rupie zhruba pěti.

Normální cena balené vody v Nepálu je 25-40 NPR v neturistických nebo dobře dostupných oblastech. S výškou se potom cena za balenou vodu zásadně zvyšuje a proto je lepší používat stanice pitné vody, kde je cena okolo 50-60 NPR. Ve vysokých výškách, kde už není silnice (zpravidla vesnice za Manangem) potom litr vody může stát až 220 NPR. Mimochodem vodu je obecně lepší kupovat v obchůdcích než v restauracích, kde bývá výrazně dražší.

Podobné je to i s čajem – obvyklá cena je okolo 25-50 NPR za hrnek černého čaje, zatímco ve vysokých výškách to může být až 200 NPR. Pokud chcete ušetřit, je rozumné mít nějaký filtr na vodu a vařit si čaj na vlastním vařiči. Mimochodem většinou ani nebývá problém s tím, když si přinesete k večeři vlastní čaj a osladíte ho cukrem, co bývá na stole. U nás by restauratér pukl zlostí, ale zde je to všem jedno.

Cena dal bhatu v neturistických oblastech je okolo 250 NPR, na treku v nížinách okolo 300-500 NPR a ve vysokých výškách okolo 550-700 NPR.

Ubytování je překvapivě zanedbatelná položka, obzvlášť pokud cestujete alespoň ve dvou. Cena bývá okolo 200-400 NPR za pokoj s postelí pro dva lidi. Navíc často to funguje tak, že ubytování dostanete zdarma, pokud si objednáte v ubytování večeři a snídani, nicméně je dobré si toto ujasnit s ubytovatelem dopředu a případně vyjednávat. Ceny na treku okolo Annapuren jsou nižší než na treku do Everest B. C. Tam není výjimka, že voda stojí 300 NPR.

Peníze v Nepálu

Při cestování do Nepálu doporučuji přivézt si s sebou hotovost. Nejlepší je přivézt si americké dolary nebo eura. S dolary se dá občas platit i bez nutnost směny za nepálské rupie. Kurz se velmi dobře přepočítává, neboť 100 NPR = 1 USD.

Rozhodně nedoporučuji spoléhat v Nepálu na výběry z bankomatů. Bankomaty často nefungují nebo nemají hotovost. Kromě toho jsou zde nízké limity maximální vybrané částky. Klasicky se dá vybrat jen okolo 10 000 NPR (100 USD), nicméně lze vybírat z bankomatu vícekrát za sebou.

Samotný výběr také něco stojí, a to jak na straně vaší banky tak i na straně nepálské banky, kde vybíráte. Klidně se tak můžete dostat na pár stovek korun za výběr 100 USD. To je důvod proč doporučuji přivézt do země dostatek vlastních peněz.

Cenu, kolik bude výlet stát, jsem počítal zhruba takto:

• Vízum do Nepálu: 40 USD
• Ubytování v Kathmandu a Pokhaře (4 noci): 25*4 = 100 USD
• Povolení TIMS, ACAP: 40 USD
• Jídlo a ubytování na treku (16 dní): 20*16 = 320 USD
• Nákupy dárků = 50 USD
• Celkem: 550 USD

Ve finále jsem se s cenou docela trefil (utratili jsme cca 500 USD na jednoho). Den na treku vychází pro jednoho cca na 15-25 USD, záleží samozřejmě na nadmořské výšce a vybraném ubytování. Pokud chcete trek skončit v Jomsomu a doletět letadlem do Pokhary, připočtěte k tomu ještě 100 USD za letenku. Z Jomsomu se dá do Pokhary jet i autobusem, což trvá sice půl dne ale stojí to zlomek (pokud to přežijete, neboť cesta je hodně morálová).

Velice dobrým a málo praktikovaným zvykem je si rovnou všechny peníze vyměnit v Pokhaře nebo Kathmandu. Já jsem udělal tu chybu, že jsem si vyměnil jen část a na treku jsem si teprve uvědomil, že to nebude do konce stačit. Naštěstí během Annapurna treku narazíte na městečko Chame, kde je banka a dají se tam směnit peníze za nepálské rupie (byť s horším kurzem a navíc s poplatkem za směnu).

Aklimatizace

Jelikož se na treku jde přes sedlo, které je ve výšce 5419 metrů, tak je velice rozumné nepodcenit aklimatizaci. Vyrovnání se s výškou patří na Annapurna treku jednoznačně k těm nejtěžším zkouškám. Nejdůležitější je nikam nespěchat a nesnažit se nastoupat moc výškových metrů za den. Často se stává, že se cítíte dobře a jdete výše než je doporučeno. Další den se vzbudíte s obrovským bolehlavem a bolí váš každý pohyb. Třeba není dobrý nápad jít z Manangu až do Thorung Phedi, i když se to dá stihnout za den.

Několik doporučení pro pobyt ve vyšších výškách:

• Stoupat pomalu. Vůbec nemá smysl se ve vysokých výškách hnát dopředu, aby to bylo brzy za námi. Nemělo by se za den nastoupat více než 500 výškových metrů. Ideální situace je taková, že spíme níže než jsme ten den byli.
• Koupit si pro jistotu Diomax (lehké symptomy) a Dexamethasone (akutní případy). V Nepálu to mají v lékárně za pár korun bez nutnosti předpisu. Ulevit bolesti může také Paralen plus nebo ibalgin. Ani jeden z uvedených léků však horskou nemoc neléčí, ale pouze vám umožní lépe fungovat na to, abyste mohli sejít dolu.
• Pokud je bolest vážnější, je nutné okamžitě začít sestupovat. Pokud už nejde ani chodit vzít některý z léků.
• Pít opravdu hodně tekutin.
• Nepít alkohol, nekouřit, vyhnout se kofeinu. Vhodné je pít zázvorový (ginger lemon honey je nejlepší) nebo mátový čaj.
• Více info na: http://nepal-dia.de/int__England/EB_Thorong_la/eb_thorong_la.html

Vyřizování povolení

Pro to, abychom mohli uskutečnit Annapurna trek, potřebujeme dvě povolení – ACAP a TIMS. Obojí lze vyřešit v Pokhaře a Kathmandu. TIMS lze potom vyřídit i přímo v Besisaharu, ACAP asi ne. Otevírací dobu kanceláří, které jej vydávají jsem nenašel, ale někde jsem slyšel, že zavírají v 17 hodin. Navíc sobota je v Nepálu něco jako naše neděle, takže se zde moc nepracuje. Pokud je z čeho vybírat, je lepší zvolit jiný den.

Co si vzít s sebou na trek v Nepálu

Na tento trek jsem nechtěl brát příliš mnoho věcí. S postupem času si čím dál tím více začínám uvědomovat výhody ultralight trekkingu. Udělal jsem si seznam věcí na třítýdenní trek okolo Annapuren a snažil jsem se věci osekat potřebné věci na minimum. Poctivě jsem si navážil všechny věci, které jsem bral s sebou a udělal si tabulku s koláčovým grafem, zobrazujícím hmotnost věcí. Doporučuji tuto tabulku projít a inspirovat se.

Mapa

Mapa Annapurna treku se dá najít na webu. Asi nejlepší a nejpodrobnější mapa, co jsem našel je zde: http://howadoor.umbra.cz/img/map/Annapurna_1_125000_150_dpi_colour.jpg.

Sice jsme měli i papírovou mapu „Annapurna trek“ (dá se koupit v mapis.cz), ale moc jsme ji nepoužívali, neboť byla dost neskladná a nechtělo se mi ji vyndavat z batohu. Pro orientaci jsem mnohem častěji využíval mobilní aplikaci MAPS.ME. Nepál je v Open Street Maps výborně zmapován a všechny mapy se dají stáhnout offline. Další zajímavou aplikací je ViewRanger, kde se kromě map dá podívat na názvy okolních vrcholů pomocí rozšířené reality – na cestu po Nepálu, kde jednotlivé hory neznáte velice doporučuji!

Podobně jako MAPS.ME na tom jsou Windy maps,  které jsou z české dílny Seznam.cz a oproti konkurenci v mapě ukazují i vrstevnice. Kromě toho jsme při vyřizování ACAP průkazu dostali výškovou mapu, na které je vidět, jak dlouho trvají jednotlivé úseky na Annapurna treku, což se velice hodí. Je naivní si myslet, že to ujdete rychleji než je tam vyznačené.

Nabíjení telefonů je většinou bez problému. V podstatě každý hotel má zavedenou elektřinu a pro použití zásuvky našinec ani nepotřebuje redukci. Jediné co občas potřebuje je duck tape, neboť se většinou stává, že adaptéry v zásuvkách nedrží a je potřeba je zajistit proti pádu (minule se mi takhle v Indii rozbil telefon). Ve vyšších nadmořských výškách se občas nabíjení platí.

Podrobný cestopis

Na cestě

 

Letenky jsem měl objednané z Mnichova, neboť byly nejlevnější a tak bylo trochu nepříjemné, že jsem se tam musel dopravit. Po odbavení a nastoupení do letadla jsme čekali asi hodinu a čtvrt než letadlo vzlétlo. Celou dobu hrála protivná znělka Turkish airlines tak jsem nasadil špunty do uší a četl si. V Istanbulu jsem neměl moc času na přestup a protože jsme měli velké zpoždění, bál jsem se, že let nestihnu. Asi po hodině čekání jsem si pro jistotu začal studovat co se stane, když mi uletí letadlo a zda mám nárok na novou letenku. Ke svému potěšení jsem zjistil, že když letím z EU oba lety se stejnou společností tak mám nárok na novou letenku.

Vedle mě seděli dva bodří chlapíci, které by člověk nechtěl večer potkat v temné ulici na Žižkově. Byly to vazby, které mohly vážit dvakrát tolik co já. Byl jsem mezi nimi schoulený, že kdybychom měli nehodu, tak mám všude okolo sebe airbagy.

Během letu jsem se najedl, objednal si víno a usnul. Když jsem se probudil víno už na stole nebylo a po chvilce se ke mně natočil Gruzínec vedle mě a povídal mi, že se omlouvá, ale víno mi vypil on. Roznášku totiž prospal a měl žízeň. Dali jsme se do řeči a zrovna říkali, že jedou z Prahy, kde byli s kamarády na výletu a popíjeli tam zřejmě hodně piva. V letadle si ještě několikrát objednali vodku, aby dělali čest zemi, odkud pocházejí.

Řekl jsem jim o svých obavách abych stihl navazující letadlo z Istanbulu do Kathmandu a když jsme vystupovali, Gruzínci zatarasili cestu v uličce ostatním a řekli mi jen „Kathmandu, run!“

Let jsem celkem překvapivě bez problému stihl, neboť mě zaměstnanci letiště pustili tak, abych nemusel znovu procházet bezpečnostní kontrolou. V druhém letadle jsem koukal na filmy a hodně pozdě v noci jsem konečně usnul.

 

Přílet do Kathmandu

Po probuzení jsem otevřel kryt na okno a uviděl Himaláje. Když jsem přistál na letišti v Kathmandu, prošel jsem dost zdlouhavým procesem vydávání víza, o kterém by bez problému mohl Franz Kafka napsat knihu. Napřed je potřeba vyplnit na počítači přihlášku, kde si vyplníte své údaje. Samozřejmě po příletu jsou počítače obsazené a čeká se dlouhá fronta. Když to vyplníte, vytiskne se vám lístek. S tím potom jdete do jiné fronty, která je mnohem delší ale ubíhá trochu rychleji. Po vystání fronty zaplatíte za vízum a dostanete další lístek. S tím potom jdete do třetí a nejdelší fronty, kde oba lístečky ukážete u přepážky až se k ní po půl hodině dostanete. Cestou mě stihla ještě jedna fronta na rentgen zavazadel, ale ta už byla relativně rychlá. Tím končí byrokratické kolečko a můžete vstoupit do země.

Celý proces vyřizování víza trval něco přes hodinu a když jsem přišel k pásu z batohy, už dávno zde nekolovaly kufry z mého letu. Ty jsem našel vyhozené na zemi ale naštěstí můj ducktapou slepený a špinavý batoh tam zůstal. V příletové hale, či jak by se dala místnost nazvat jsem počkal na Zuzku, která přiletěla z Malajsie. Nějakým způsobem jsme se našli a potom jsme si sehnali taxi a nechali jsme se odvézt do ubytování. Původně jsme měli mít zajištěný odvoz, ale vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu na nás nikdo už nečekal. Taxikář byl naprostý idiot. Neznal cestu a když jsem mu ukazoval hotel na mapě bylo zřejmé, že vynález jménem mapa vidí poprvé. Dal jsem mu telefonní číslo do hotelu a i když telefon nikdo nebral, neustále dokola tam volal. Přísahám, že to bylo alespoň 30x. Nakonec jsem se rozhodl, že ho budu raději sám navigovat podle mapy. Říkal jsem mu zda má jet doprava nebo doleva a signalizaci jsem doplňoval příslušnými gesty rukou. Domluvili jsme se na ceně 500 NPR za odvoz, ale taxikář jej vynásobil dvěma a chtěl tisícovku, i přesto, že jsme si na začátku definovali, že je to za nás oba a navíc jsme ho polovinu cesty museli navigovat a ušetřil si tak dost času a benzínu. Bohužel taxikáři jsou všude na světě tak trochu podvodníci a proto s nimi nerad jezdím. Nakonec jsme to usmlouvali alespoň na 850, ale to tedy nebyla žádná pecka.

Ubytovali jsme se v hotelu The Boudha Inn. Zní to vznešeně, ale vznešené to není, pokud si pronajmete nejlevnější pokoj bez oken jako my. Chtěli jsme dnes ještě vyřídit permity ACAP a TIMS, ale nestihli jsme otevírací dobu. Zítra byla navíc sobota, kdy se nikde moc nepracuje a nikdo nám neuměl odpovědět zda je otevřeno nebo ne. Rozhodli jsme se, že zajedeme do Pokhary a permity vyřídíme tam. Z Pokhary je to do Besisaharu o něco blíže a ušetříme pár hodin ze dne kdy budeme moci jít už trekovat.
Večer jsme se najedli a šli spát, z hotelu jsme už nevytáhly paty.

Cesta do Pokhary

Ráno vstáváme hodně brzy, protože nám jede autobus do Pokhary z centra města. Náš hotel je blízko Boudha stupy, což je několik kilometrů od centra. Několik kilometrů může být několik desítek minut cesty, pokud v Kathmandu jedete přes den. Takhle ráno je provoz docela klidný a tak jsme se nemuseli příliš obávat o to, že bychom se někde zasekli.

V hotelu nám připravili spartanskou snídani s sebou a pak nás odvezl zaměstnanec hotelu na autobusovou zastávku v Thamelu. Překvapilo mě jak hoch bloudil, čekal jsem, že odvážení turistů na autobus bude jeho denním chlebem. Nakonec jsme trnuli hrůzou, zda autobus vůbec stihneme. Měli jsme tam být půl hodiny předem a náš řidič nebyl schopen sehnat vhodný autobus. Jen tak postával a my ho stále bombardovali otázkami jak to vypadá. Naštěstí nakonec autobus přijel a my šťastně nastoupili. Jen Zuzka klasicky potřebovala kávu i za cenu nestihnutí autobusu, takže jsme zase vystoupili a šli hledat vhodnou kavárnu. Trnul jsem hrůzou podruhé. Naštěstí jsme kavárnu našli brzy a podařilo se nám stihnout autobus. Bus stál asi 700 NPR na jednoho a odjížděl v 7 ráno. Taxi do centra nás stálo 1000 NPR, což nebylo zrovna levné, ale mysleli jsme si, že to bude alespoň bez starostí. No nebylo…

Při cestách po Kathmandu mě překvapilo kolik zde jezdí aut značky Škoda. Nepamatuji si, že bych v Nepálu před třemi lety nějaké Škodovky viděl. Sice zde jsou dost prazvláštní modely určené pro asijský trh, které vypadají dost rozdílně od těch našich, ale rysy jsou podobné. Rapid, který zde potkáte v 99 procentech vypadá zepředu jako druhá generace Fabie a zezadu úplně jinak než jsme zvyklí. Zřejmě tyto „krasavce“ chrlí indický škodovácký závod. Ale jsem na tuto firmu, která mi také dává práci, náležitě pyšný!

Kromě Škodovek váš ještě v Nepálu zaujme jedna věc – všichni zde flušou. Ženy, děti, muži, starci, všichni… Není to však nevinné odplivnutí, neboť při tom řádně chrchlají a jak se říká hlen tahají pořádně z paty. Nikdo kromě turistů se nad tím nepozastaví ani nepohorší. Pro mě to zní jak když u nás potkáte buranské děti ze základky.

Cestou autobusem do Pokhary bylo několik zastávek na záchod, jídlo a pití. Objevem roku bych nazval stánek Super Coffee Star, který se nachází pár kilometrů před městem Damauli. Uprostřed zaostalého Nepálu zde najednou měli kávu, za kterou by se nemusela stydět pražská náplavka. Stroj na kávu alespoň za 100 tisíc korun, kvalitní kávové boby (mimochodem rostly hned vedle), k tomu hezký stánek i obsluha. Moc nás tato zastávka potěšila.

Hned po příjezdu na turistickou autobusovou zastávku (která se nachází blízko Lake side) jsme se vydali k budově, kde se dají udělat ACAP permity a TIMS průkazy. Sem se dá dostat z autobusového nádraží velice snadno. Když se jde směrem na Lake side a na první velké silnici se dá člověk doleva, po chvíli tam dojde. Je to zakreslené i v MAPS.ME. Nechali jsme si udělat ACAP, ale nepovedlo se nám udělat TIMS, neboť tam už bylo zavřeno. Nicméně zjistili jsme, že TIMS průkaz si můžeme nechat udělat přímo v Besisaharu, což je výchozí místo na treku na Annapurny.

Pokhara mi připomíná thajské město Chiang Mai. Obě města jsou podobná v tom, že si tam lidé jezdí odpočinout. V případě Chiang Mai i často pracovat. U Pokhary jsou zde zatím spíše turisté, co přišli z treku nebo se na něj teprve chystají. Každopádně je to oáza klidu proti Kathmandu, alespoň tedy čtvrť Lake side.

Ubytovali jsme se v Pokhaře stejně jako minule v guest house New Annapurna. Je to tam sice trochu dražší (2000 NPR na noc za dva i se snídaní), ale minule se mi tam velice líbilo. V guest house jsme si objednali lístky na autobus z Pokhary do Besisahar a pomohl jsem jim něco s počítačem.

Na Lake side je spousta krámků, kde se dá koupit spousta krámů. Kašmírové šály, šály z jaka, koření, čaje, vonné tyčinky, outdoorové vybavení, oblečení, batohy a dalo by se pokračovat ještě dlouho. Vše je dost levné, hlavně pokud smlouváte (měli byste). Pokud se chcete dozvědět jak smlouvat, přečtěte si můj minulý článek o Nepálu, kde to podrobně rozepisuji.

Chtěli jsme nakoupit jen věci, které budeme potřebovat na trek a ostatní až po návratu. Hledali jsme menší plynovou kartuši, nakonec se nám ji podařilo koupit za 500 NPR z původních asi 800. Nesmlouvali jsme nijak nekompromisně ale i tak paní na konci říkala klasicky „No profit for me“. Já jsem zase říkal „It’s normal price in the other shops“ a ve finále jsme byli oba spokojení.

V německé pekárně (oblíbený název pro pekárny v Nepálu) jsme si koupili „german trekking bread“, což je zřejmě chléb koncipovaný přímo na trekking. Nutno říci, že byl na místní poměry opravdu dobrý.

Začínáme Annapurna trek

Autobus do Besisahar nám jede v 6:30, nicméně v guest house na nás apelovali, abychom byli na turistické zastávce půl hodiny předem. Hned, co jsme došli na zastávku se nás ujal místní kavárník. Slušně nás pozdravil a ukázal nám autobus, který je náš. Člověk by nevěřil, že není zaměstnancem nádraží, neboť měl opravdu přehled. Pomáhal takto každému a zároveň si z lidí dělal zákazníky. Vždy když ukázal jakým autobusem lidé mají jet, tak řekl, že ještě mají čas a mohou si dát u jeho mámy čaj nebo kávu. Hned jsme toho využili. U čaje jsme si popovídali se sympatickým Němcem z Cologne.

Z nádraží byly vidět štíty vysokých hor, které osvětlovalo vycházející slunce. Před jízdou jsme si od místních koupili ještě skořicové šneky.

Cesta vedla částečně po stejné silnici jako včera, ale u Dumre jsme odbočili na sever, cesta se povážlivě zmenšila a občas to vypadalo, jako že to není vhodná cesta pro velký dopravní prostředek jako je autobus. Nicméně, nemohl jsem se víc mýlit! Autobusáci umějí projíždět mnohem horší věci, jak jsem později zjistil.

V Besisaharu jsme vystoupili a hned nás pozdravili nějací turisté. Zuzka je ve stručnosti vyzpovídala a dozvěděli jsme se, že jsou po treku z Manaslu a nahoře bylo okolo -10°C. Zuzka vypadala jak kdyby ji měli omýt. Já jsem to trochu čekal, neboť jsem sledoval dopředu předpověď počasí.

Vyřídili jsme v Besisaharu TIMS průkaz, koupili jsme v lékárně diomax a kapky do očí, co by u nás byly na předpis. Najedli jsme se v místní restauraci dal bhatu a hned jsem tam ucpal záchod. Styděl jsem opravdu slušně, ale bohužel stane se a je lepší se přiznat, než dělat že o tom nic nevím. Potupně jsem zašel za majitelem a omluvil se. Dal jsem mu solidní spropitné a vyrazili jsme na cestu, konečně!

Začátek Annapurna treku není příliš krásný a je zde jen prašná silnice, kde jezdí dost aut. Cestou nás potkal autobus, který jel až někam do Ngadi. Svezli jsme se s ním do Bhulbhule a odtamtud jsme vyrazili na trek (cesta stála 150 NPR pro jednoho). Nestačil jsem zírat, když jsem viděl místní lodges. Některé z nich byly opravdu luxusní. Krásná zahrádka, domeček a k tomu tam všude bylo logo wi-fi a nápis „24h hot shower“.

Před Lampatou jsme potkali první turisty. Byli to Američani a potom už nikdy jsme je nepotkali. Každopádně jsme brali jako dobré znamení, že jsou i jiní blázni, co jdou na tento trek v prosinci (v té době jsme ještě nevěděli, že je to dobrá volba).

 

U Bahundanda se začalo pomalu šeřit, ale chtěli jsme ještě jít dál. Trochu jsme litovali, protože městečko bylo opravdu krásné. Na náměstí byl obrovský strom ověšený motlitebními praporky. Šli jsme dál až jsme za tmy dorazili do Ghermu do Peaceful hotelu. Překvapilo mě jak je to tam drahé. I zpětně musím říci, že to byl jeden z těch horších poměrů ceny a kvality.

Dal bhat zde byl za 400 NPR, ubytování pro dva za 350 NPR a litr body za 80 NPR. Možná když člověk bydlí v nějakém ubytování, které je na konkurenčnějším místě, jde to levněji. Teplota byla během dne na kraťasy a triko, ale večer si člověk rád vezme kalhoty a péřovku. K večeři jsem si dal dal bhat a zakládám tak každodenní tradici večeří této lahůdky.

Krajina jako na Aljašce

Protože Zuzka je na pracáku a půl roku žije v Asii, musíme šetřit. Proto si ráno vaříme čaj ke snídani sami. Pokračujeme dál a krajina se příliš nemění. Za Syange jde značená cesta (červenomodrou barvou) hodně do kopce. Poté co vyfuníme kopec zjišťujeme, že pěšina se pomalu vrací zpět k silnici. Tohle se nám stalo ještě několikrát. Podél treku vede silnice a aby po ní turisté nemuseli jít, dělá se pro ně stezka, která chodí přes zbytečně komplikovaný terén. Člověku se často nechce lézt zbytečně do kopce, když jediným účelem je, aby se vyhnul silnici.

Proto jsme občas chodili po silnici, když nám přišla pěší cesta nelogická. V tomto období po silnici moc aut nejezdí, takže to není problém. Vizuálně vidíte dost podobné věci, takže je to celkem jedno. Potkali jsme další dva turisty z Anglie a v Jagatu jsme si dali kávu. Nebyla vůbec dobrá, ale alespoň jsme mohli chvíli prokrastinovat na wi-fi.

Po cestě do Talu začíná krajina vypadat velice zajímavě. Z rýžových políček se mění v kaňon. Na cestě jsme potkali turisty vracející se z Manaslu treku, potom Nepálce s čelenkou na které byl slovenský kříž a také stádo koz, či ovcí – těžko říci. Je poznat, že už i v těchto nadmořských výškách se krajina Annapurna treku výrazně mění.

Tal je opravdu krásná vesnička, která se vine podél řeky (přitom „tal“ znamená nepálsky jezero) a od ní stoupají vysoké hory do všech stran. Vypadá to tam jak na Aljašce (říkali to dokonce lidé z Aljašky).

V Talu je první místo „Safe Water Drinking Station“ a chtěli jsme zde nabrat vodu. Bohužel jsme došli až někdy okolo 17h a už zde bylo zavřeno. Ubytovali jsme se opět v Peaceful guest house a šli prozkoumat kde koupit ve městě nějakou vodu. Nakonec jsme dostali balenou za 40 NPR, což nás překvapilo vzhledem k cenám v Ghermu za 80 NPR a v Jagatu za 100 NPR. Je to o tom nekupovat v restauracích ale v obchodech a také o tom, že je zde konkurence v podobě stanice s pitnou vodou. Večer jsme opět udělali čaj a opravdu fest jsem se přejedl dal bhatu, když jsem si nechal podruhé pořádně naložit.

Horší se počasí

Už od rána bylo chladněji než včera. Koukal jsem na předpověď a překvapilo mě jak špatné počasí má být. Dnes i zítra má pršet (byť jen několik milimetrů) a příští úterý (což je zhruba čas toho, kdy dojdeme na Thorong la pass) má být 6cm deště. Pokračovali jsme cestou v kaňonu, tentokrát po silnici a ne turistické cestě. Ta jde trochu oklikou a hodně stoupá. Ze silnice jsme viděli lávku po které se jde a která byla hodně vysoko.

V Dharapani v německé pekárně jsme se zastavili na kávu a palačinky (350 NPR). Byl zde ACAP checkpoint, ale chyběla zde Safe Water Drinking Station, i když v průvodci byla zakreslená. Pokračovali jsme do Danakyu, kde už stanice s vodou byla. Zde se trochu zhoršilo počasí. Začalo pršet, hory zakryla mlha a hodně foukalo. Vítr nám vířil prach z cesty do očí. Udělali jsme si tu čaj a rozhodli jsme se pokračovat dál. Původně jsme chtěli jít do vesnice Lata Marang, ale cesta byla zavřená. Ani jsme si toho nevšimli a po vydatném stoupání po velice morálové silnici s vodopádem jsme došli do Timangu. Timang na nás působil dost chudě proti ostatním vesnicím. I tak se nám tam ale moc líbilo. Ubytovali jsme v Oasis guest house, protože Zuzku okouzlila malá holčička s nudlí u nosu. Uměla na svůj věk velmi dobře anglicky a pro mámu všechno počítala a vyřizovala nám objednávky. Dal bhat zde stál už 550 NPR a ubytování pro dva 300 NPR. Zkusili jsme zde udat eura a dolary, ale neúspěšně. I když jsme moc nerozuměli, tak jsme pochytili, že paní nás posílá do Chame, které je nedaleko.
Po skvělé večeři jsme si půjčili deky a šli jsme spát. Byla zde už pořádná zima.

Krajina jako ve Švýcarsku

I když včerejší předpověď hlásila déšť, počasí bylo překvapivě skvělé. Ráno jsem si dal kaši z tsampy. Nebyla tak dobrá jako ovesná, ale chutnala mi. Byla velice sytá a připadal jsem si jako bych snědl polovinu dal bhatu. Ráno jsme potkali také Linuse z Německa, který se zde posledních několik dní léčil.

Pokračovali jsme do Chame, kde jsem rozměnil eura a dolary. Byl to docela proces. Neprozřetelně jsem si chtěl nechat vyměnit dvě padesáti eurové bankovky, které byly dvou typů. Měnil se design a bezpečnostní prvky a zaměstnanec neměl důvěru ve starý typ bankovek. Doporučil jsem mu, aby se podíval jak vypadají eura na youtube, ale ani potom mi nezačal věřit. Dohodli jsme se tedy tak, že mi vyměnil jen ta eura kterým věřil a nějaké dolary k tomu. V bance se platí na rozdíl od výměny v Pokhaře poplatek za výměnu každé měny. Je to asi 500 NPR za jednu měnu, ale jiných možností tu moc není, pokud si rozměníte málo peněz jako my.

Po hodině vyměňování bankovek jsme pokračovali dál. Cestou jsme potkali sympatické Američany z Aljašky a dali jsme si na ulici místní bramborák s kari.

Od Chame začíná krajina vypadat jako ve Švýcarsku. V Timangu začala být vidět Manaslu a postupně i nějaké další hory. Subtropické rostliny zde střídají vysoké jehličnany a začínáme si tu připadat skoro jako doma. Došli jsme do Bratangu, kde jsme zaplatili raketu za nepříliš dobré palačinky a dali jsme si kávu a čaj. Hotel na jablečné farmě v Bratangu vypadá dost luxusně a evropsky. Hodně se mi sem nehodí. Původně jsme tu chtěli přespat, ale čas nám vyšel dobře a rozhodli jsme se jít dál. Jak jsme později zjistili, tak zde přespat moc nešlo, neboť náš kamarád z Francie musel za tmy pokračovat dál, protože zde spoléhal na přespání, které nebylo možné.

Mezi Chame a Bratangem byl sesuv půdy, který přerušilo elektřinu, takže odteď jsme večeřeli při svíčkách, což bylo mnohem romantičtější a museli jsme si číst nebo povídat, protože nefungovalo wi-fi. To je svým způsobem vlastně i docela výhoda, neboť Annapurna trek už není taková romantika jako tomu bývalo před příchodem wi-fi a komerce.

Před Dhikur Pokhari se před námi objevila obrovská nakloněná rovná stěna, která vypadala, jako by se dala sjet i na bobech, ale měla tak 1000 metrů, takže budila solidní respekt. V Dhikur Pokhari jsme se ubytovali v Kamala Hotelu. Ubytování bylo za 450 NPR pro dva a dal bhat za 500. Až zde jsme zjistili, že když si dáme večeři a snídani tak teoreticky nemusíme platit za ubytování. Ale musí se vyjednávat.

Nádherné údolí Manangu

Z Dhikur Pokhari jsme měli ambici dojít až do Manangu. Není to úplně blízko a tak jsme zvolili cestu přes Lower Pisang, která je o pár hodin kratší. Pokud však nemusíte spěchat (například kvůli počasí a času jako my), doporučuji to vzít přes Upper Pisang. Cesta se nachází o něco výše a je tam lepší výhled. My šli údolím a bylo to také skvělé. Otevřely se krásné výhledy na všechny strany a toto údolí mezi Lower Pisang a Manang považuji za vůbec nejzajímavější část celého Annapurna treku.

S výhledem na Humde se otevírá pohled na zajímavě zvrásněné hory, které jsem začal nazývat slovem „momo“ (podle momo knedlíčků, které vypadají podobně). Tyto hory jsou pěkný šrot – slepená hlína s kameny a nechápu jak to, že ještě stojí. V Humde opět chybí stanice na pitnou vodu, i když je v průvodci značená. Dali jsme si zde skořicové šneky v pekárně a kávu s výhledem na krásné Annapurny.

Nacházíme se ve výšce nad 3000 m a začíná mě lehce pobolívat hlava. Na některé z odboček jsme přešli na druhou stranu údolí přes lanový most. Cesta přes most byl zážitek. Kromě toho, že zde byl krásný výhled, tak burácela řeka a foukal docela slušný vítr. Bál jsem se skoro vyndat na mostě foťák, nicméně nešlo odolat. Slunce pálilo a sluneční brýle zde byly nutností. Teplota přes den byla na triko s dlouhým rukávem a na lehké kalhoty.

Ve vesnici Bhraga jsme si přečetli že je rozumné jít se aklimatizovat k místnímu Ice lake. Dohodli jsme se, že to uděláme, protože převýšení je krásných 1200 metrů. To je ideální, pokud budeme spát v Manangu.

Konečně jsme došli do Manangu. Je to místní hospodářské centrum. Vítá nás cedule, co nám oznamuje, že zde můžeme vidět sněžného leoparda, který je hodně vzácný. Manang je taková malá Pokhara, je tu všechno – promítání horských filmů, pekárny, kulečník, outdoorové obchody, instruktáže, jak se vypořádat s horskou nemocí (zkratka HRA) a podobně. Jediné co v Manangu zase nefunguje je stanice s pitnou vodou. I když jsme ji našli tak je během tohoto zimního období zavřená. Nedá se nic dělat a kupujeme balenou vodu. Dá se tu koupit za přijatelných 50 NPR (ale ceny se v mnoha obchodech liší).

Rozhodli jsme se zůstat v hotelu Nilghiri, který byl opravdu hodně levný. Inspiroval nás kamarád Adrian z Francie.

Večer jsem si dal kromě dal bhatu i tibetský čaj s tsampou a měl jsem velký problém obojí zkonzumovat.

Aklimatizace aneb vysokohorská nemoc na obzoru

Noc byla i v této výšce dobrá. Trochu mi bušilo srdce, ale usnout se dalo a člověk se ani moc nebudil. Vzbudil mě až Ukrajinec Oleg, který ráno poučoval Nepálce jak dělat masalu: „It’s not just tea and milk. You have to use spices and ginger!“. S Olegem byla velká legrace, byl to člověk od rány a očividně měl rád vše přesně dané. Ptal se nás například proč nejdeme každý den přesně podle scénáře, co píšou v Lonely Planet. Také nám ukazoval Lifestraw a každý večer na místní Nepálce křičel: „We need fireplace! Where is the fireplace guy?“. Oleg mi ukázal skvělou aplikaci ViewRange na rozpoznávání vrcholů pomocí rozšířené reality. V této výšce už střídáme kofeinové nápoje za zázvorový čaj s medem a mátový čaj.

Vyrazili jsme na aklimatizační výlet k Ice lake. Vrátili jsme se zpátky k Bhraga, protože cesta k Ice lake z Manangu je prý dost složitá na orientaci. Stoupání až nahoru je opravdu kruté. Cestou dáváme pauzu u stupy, praporků, odkud je nádherný výhled a obědváme u zavřeného tea house. Ice lake je odtud ještě tak hodinu a půl. Postupně cesta přestane stoupat, začnou se nám schovávat výhledy a pak uvidíme jezero. Skoro by člověk řekl, že ani nestojí za návštěvu, protože je to prostě jen jezero a ne nijak hezké. Člověk to musí brát jako aklimatizační výlet a kochat se krásnými výhledy, co jsou po cestě. Je odtud krásně vidět Tilicho Peak a mohutná hradba ze šrotu pod ním. Právě na tomto šrotu je krásné jezero Tilicho lake. Bylo odtud vidět že cesta je pořádně zasněžená a měli jsme také několik svědectví od lidí co to zkoušeli.

Nahoře u Ice lake (cca 4700 m. n. m.) jsem se cítil dobře, ale jakmile jsme začali klesat, pocítil jsem výškovou nemoc. Krutě mě rozbolela hlava, oči a bolel mě každý krok. Možná to bylo částečně také ze sluníčka, ale myslím, že výška na tom měla zásadnější podíl. Když jsme sestoupili dolu do údolí, cítil jsem se jako chodící mrtvola. Prohlédli jsme si cestou ještě historickou část Bhragy, co se nachází na úpatí kopce. Spousta domů byla rozbořených, pravděpodobně jako pozůstatek zemětřesení z roku 2015.

Když jsme došli do hotelu, okamžitě jsem zalehl do postele a zavrtal do spacáku. Cítil jsem dost dlouho zimu a slabost. Trochu jsem se prospal a na večeři se mi bolest zlepšila. Poprvé, co jsem v Nepálu, jsem si nedal dal bhat, ale momo knedlíčky s jačím sýrem. Naštěstí si dala dal bhat Zuzka a tak jsem se dojedl ním, protože momo knedlíčky mi nestačily.

Večer jsem udělal neúspěšný pokus o sprchu. Bohužel byla vypuštěná teplá voda a v místnosti šla zimou pára od pusy. Asi pět minut jsem čekal na to zda poteče teplá (neboť ze začátku chvíli tekla), ale nepodařilo se. Za hlasitého nadávání jsem se zpátky převlékl a utíkal se zabalit do spacáku, kde byla alespoň nějaká naděje, že mi bude teplo. Tím jsem se sprchou na několik dnů skončil.

La Grande Barriere

Ráno jsem se probudil svěží, že by člověk neřekl, že jsem včera doslova umíral. Holt sestup z výšky na horskou nemoc pomáhá, jen má tělo nějakou delší paměť, než si to uvědomí.

Posnídal jsem ovesnou kaši a čaj s tsapou a vyrazili jsme k Yak Kharce (to mimochodem znamená v překladu něco jako jačí pastvina). Od Yak Kharky to vypadá jako, že vidíte sedlo Thorong La, ale ve skutečnosti to není ono. Thorong La se v podstatě ukáže až kousek před Thorung Phedi a pak až u High Campu, do té doby toho z něj moc vidět není.

Náš kamarád Oleg se rozhodl jít bydlet jinam a rozloučili jsme se neboť chtěl ještě nějaký čas strávit v Manangu (respektive poslouchá průvodce Lonely Planet). Když se cestou k Yak Kharce podíváte proti směru, kterým jdete otevře se pohled na „La Grande Barriere“, jak ji pojmenoval francouzský horolezec Maurice Herzog. Jde o souvislou hradbu gigantických zasněžených hor, kterou nepřehlédnete.

V Yak Kharce dojídáme poslední chleba, salám a sýr co máme. Objednáváme si rakytníkový džus (seabuckthorn juice), který je zde velice vyhlášený. Vodní stanice v Yak Kharce funguje a tak konečně můžeme doplnit vodu.

Cestou od Manangu potkáváme mnohem více lidí, než cestou do Manangu. Došli jsme až do Ledaru, který sice Lonely Planet moc nedoporučuje, ale nám přišel moc hezký. Zvolili jsme ubytování v Snowland hotelu, kde jsme potkali naše spolukrajany z České republiky. Sešlo se nás tu docela hodně, byli tu dva Němci, jeden Brit a znovu jsme potkali Američany z Aljašky. Dobře jsme podiskutovali, Shanon z USA nám vyprávěl co vše v sobě má z titanu a že si z toho musel hradit na výlohy sám 2 miliony korun. Svěřil se nám také, že má 14 pušek a 6 pistolí. Divil se našemu zdravotnímu a sociálnímu systému a nechápal, že je v Evropě vzdělání zdarma. Od kamarádů z Čech jsem zjistil, že náhodou znají docela dobře mého bráchu. K večeři jsem si dal tibetskou polévku Thukpa.

Život, vesmír a High Camp

Ráno jsme se rozloučili s Američany z Aljašky, kteří měli špatnou noc a cítili horskou nemoc. Vraceli se zpátky do Manangu.

Chtěli jsme natočit vodu ve stanici, která se nachází v posledním hotelu v Ledaru, ale opět zde nefunguje. Navíc lidé v tom hotelu jsou nějací divní. Jeden z nich se mě snažil nekřesťansky natáhnout za vodu ale nakonec slevil. Moc dobrý dojem to na mě neudělalo.

Pokračujeme dál. U Deurali house (což je malý obchůdek a tea house) jednomu z Holanďanů, které na cestě už několik dní potkáváme, spadla bunda z útesu k řece. Nakonec se mu ji asi po půl hodině hledání podařilo najít a úspěšně se dostal zpátky.

Thorung Phedi je obří ubytovávací centrum. Ani zde nefunguje stanice s pitnou vodou. Dali jsme si zde česnečku, kterou místní doporučují pro boj s vysokohorskou nemocí a za nekřesťanských 220 NPR za litr vody jsme si museli koupit dvě láhve. Objednáváme hodně zázvorového a mátového čaje, neboť nám nepřijde tak předražený jako voda (ale také je drahý).

Odpoledne pokračujeme do High Campu. Není to daleko od Thorung Phedi (asi 40 minut) a z High Campu ještě jdeme na blízký kopec, kvůli výhledu a malé aklimatizaci. Necítím se moc dobře a začíná mě trochu bolet hlava. Večeře v podobě dal bhatu (670 NPR), švýcarského rosti (520 NPR) a hodně čaje (1150 NPR za cca 1,5l) to spravilo. V High Campu je zajímavé jak je tam všechno nakřivo. Vypadá to jak kdyby se hlavní budova měla zbortit. Okolo kamen se shlukla skupina lidí, co se chtěla ohřát. Byl zde také jeden pitomý Francouz, co si stěžoval, že má spacák jen do -5°C a vadilo mu, že v Nepálu nemají dvojitá okna s vakuem uvnitř. Mnoho lidí při jeho slovech obracelo oči v sloup, neboť měl zřejmě priority a hodnoty postavené trochu jinak než zbytek osazenstva. Večer beru ibalgin, neboť hlava bolí, ačkoliv nijak závratně.

Zima venku byla opravdu slušná, ale jinak se přežít dalo. Základ je přikrýt si spacák ještě peřinou, trochu se obléct a jít brzy spát.

Sedlo Thorong La a nekonečná cesta za ním

Ráno jsme vstali okolo 6:30, nasnídali jsme se a okolo 7:10 jsme vyšli z High campu směrem k sedlu Thorong La. Rozhodně jsme se nechtěli hnát nahoru moc brzy, protože před východem slunce je ukrutná zima. Už před dvěma dny jsme si ověřili, že není kam spěchat, když jsme potkali skupinku lidí, co se vraceli zpátky po neúspěšném pokusu dobýt sedlo. Problém byl v tom, že vyrazili z Thorong Phedi asi v 5 a cestou málem zmrzli.

Na snídani jsme si objednali velkou konvici čaje (cca 1,5l za 1150 NPR), hodně jsme se napili a zbytek jsme přelili do lahví na cestu. To byl dobrý nápad, neboť pít v mraze teplý čaj bylo mnohem příjemnější než pít vodu.

Jakmile vyšlo slunce (cca 7:30), začalo se hezky oteplovat a šlo jít v lehké bundě, mikině a podvlíkačkách. Důležité však byly rukavice, čepice a sluneční (ideálně ledovcové) brýle. Zuzce nebylo ráno úplně dobře, ale snídaně ji spravila, zatímco já se cítil celou dobu skvěle. Respektive abych byl přesný, cítil jsem se skvěle až do Thorong La, ale potom jsem se opět cítil jako devadesátiletý stařec, co se drápe na Everest. Cesta na Thorong La byla překvapivě příjemnější než všechny průvodci líčily. Z High Campu jsme vyšli v 7:10 a v 9:50 jsme byli v Thorong La.

Sedlo zde není nijak překrásné, ale jsou zde hromady motlitebních praporků a cedule s gratulací. Od Thorong La začalo hodně foukat z vedlejšího údolí, do kterého jsme šli. Nahoře jsme si udělali pár fotek, oblékli jsme se do péřovky a potom jsme mazali rychle dolu. Nebylo moc na co čekat, protože jsme věděli že cesta dolu je těžší než cesta nahoru. V tomto případě to platí snad dvojnásob. Z Thorong La do Muktinakhu sice cesta docela utíká, ale je překvapivě hodně dlouhá a nepříjemná. Občas prudce klesá, sype se pod nohama a stále fouká. Hlava mě bolela stále víc, k tomu jsem se začal hodně potit, střídavě mi začala být zima a vedro a občas jsem si přestával být jistý v chůzi. Před Charabem, což je první vesnička, kde je pár restaurací, jsem se cítil opět jako mrtvola a bylo mi hrozně. V Charabu jsme zastavili na jídlo a pití. Dal jsem si colu, Zuzka mě donutila sníst polévku a jen jsem tam tak seděl a byl šťastný, že se nemusím hýbat. Ostatní se veselili, neboť zvládli přelézt sedlo bez ztráty kytičky.

Asi po hodinové přestávce se mi postupně začalo dělat lépe. Pokračovali jsme v sestupu a asi po hodině jsme dorazili do Muktinakhu. Už zdálky bylo jasné, že je to velmi zajímavá vesnička. Všude v okolí byla posvátná místa a charakter staveb zde byl úplně jiný než na co jsme byli do té doby zvyklí. V této oblasti se totiž nacházíme za hlavním hřebenem hor na předhůří Tibetské náhorní plošiny. Je zde velmi sucho, nic moc zde neroste, málo zde prší a hodně fouká.

V Muktinakhu jsme si prohlédli místo s velkým budhou a pak jsme pokračovali do centra vesnice. Tam jsme potkali naše kamarády z Čech a ubytovali jsme se v hotelu Bob Marley. Zuzka začala „shoppovat“ (koupila si asi 3 náramky za den), neboť tu byla spousta krámků s cetkami. Já jsem si koupil šálu z jaka (700 NPR), abych z toho také něco měl.

V hotelu Bob Marley byli v podstatě všichni lidé, které jsme na Annapurna treku průběžně potkávali. K tomu tam byla spousta dalších. Například Izraelec, který smutně otáčel oči v sloup, když viděl nad dveřmi se sprchou napsáno „gas shower“. Je to zajímavé slovní spojení, které může vyznít úplně jinak než jaký byl záměr. Nicméně i tak jsme se asi 4 dny nesprchovali a tak nám zde plynová sprcha přišla k chuti. Překvapivě zde tekla voda a byla dokonce teplá!

K večeři jsme si opravdu dopřáli. Dal jsem si „yak schnitzel“, pivo a Zuzka si dala vegetariánský burger a víno. Opět jsem se ujistil, že zkoušet evropská jídla v Nepálu není dobrý nápad. Náš kamarád Paolo z Itálie s tímto názorem souhlasil, když si zde neprozřetelně objednal pizzu. Nakonec jsem si ještě večer dal dal bhat, abych neporušil svoji sérii jezení dal bhatu každý den (a také jsem měl hlad).

Krajina jako v Afghanistánu

Konečně máme sedlo za sebou a nemusíme se stresovat z toho, že nevíme, zda se nám ho povede přejít. Vše dobře dopadlo a dnes si užíváme pohodu. Ve finále to zase taková pohoda nebyla, protože cesta z Muktinakhu do Jomsomu je pekelně dlouhá a sakramentsky nepříjemná. Jdete krajinou jak v Afghanistánu za neustálého bičování větru.

Z Muktinakhu jsme pokračovali přes Jharkot do malého historického městečka Kagbeni. Toto nenápadné místo bylo ve své dávno zapomenuté době velice významným místem tohoto regionu. Dnes tamější slávu připomíná pouze polorozpadlé opevnění a místní pevnost, do níž se možná budete bát pro praskliny ve zdivu vstoupit.

V Kagbeni a vůbec celém kraji království Mustang vypadají domy jinak. Na střechách se suší dřevo, kterého tu moc neroste a ani se moc nepoužívá na topení. Dřevo zde totiž spíše slouží jako hodnota uchovávající bohatství. Čím více dřeva máte na střeše, tím bohatší jste.

Při průchodem městečka si určitě všimnete místní restaurace Yac Donalds. Nápadně názvem i vzhledem připomíná americkou nepříliš chutnou alternativu. Raději jsme nezkoušeli, zda je zde jídlo lepší a rozhodli jsme se jít do restaurace The Green Kitchen. Interiér vypadá velice evropsky, ale vaří zde nepálskou klasiku. Jídlo je zde opravdu dobré a nebál bych se jej zařadit mezi nejlepší restaurace, které jsem v Nepálu ochutnal. Bylo nás tu 6 (šli jsme s našimi českými kamarády a jedním Uruguaycem). Dali jsme si zde každý něco jiného a všichni jsme byli naprosto nadšení. Naprostý vrchol všeho je místní omáčka, co dávají k momo knedlíčkům. Jde o jednoduchou kombinaci olivového oleje, chilli, koriandru a zázvoru.

Po skvělém jídle jsme vyrazili do Jomsomu. Cesta byla velice nepříjemná. Stále nám foukal písek do očí, byl silný vítr a zima. V údolí, kterým jsme šli se vinula řeka, která kvůli větru vypadala jak kdyby tekla opačným směrem. Shora na nás koukaly vysoké hory v čele s Nilghiri.

Cestou nás míjelo pár džípů, z nichž nás někteří chtěli svézt ale i svést. My jsme se ale nedali a šli poctivě pěšky. Jedna nabídka svezení byla opravdu divná. Zastavil u nás džíp a Ind na místě spolujezdce se zeptal, zda nechceme svézt. Řekli jsme že ne, načež vyskočil ven a řekl že půjde chvíli s námi. Šli jsme roztroušení a tady jsme byli jen dva. Ind se zeptal se na naše jména, odkud jsme, zatímco jeho auto pokračovalo dál. Asi za 50 metrů auto zastavilo. Ind mi řekl, že je z Gorakhpuru, což je město, kde jsem shodou okolností byl na mé cestě po Indii. To jsem mu neřekl, neboť jsem úplně nestál o nějaké rozvíjení rozhovoru. Jakmile jsme došli k autu, všichni jeho kamarádi z Indie vyšli z auta a já se začal cítit divně. Jeden z nich se zeptal, zda se s námi může vyfotit, což jsme schválili. Vyfotili jsme se s nimi, prohodili pár trapných vět a pak naskákali do auta a jeli dál. Moc jsem to nepochopil. Není to poprvé, co se se mnou chtěl někdo z Indie vyfotit, ale nikdy jsem z toho neměl tak špatný pocit jako tady, uprostřed pouště. Asi bych si s nimi nechtěl sedat si do jednoho auta (zvlášť pokud bych byl člověk ženského pohlaví). Cesta od Kagbeni do Jomsomu dle mého patří k tomu nejnudnějšímu, co Annapurna trek po cestě nabízí. Není to sice tak zlé, ale člověk by byl rád, kdyby tím nemusel jít tak dlouho.

Když jsme došli do Jomsomu, znovu jsem si ověřil, že to není na místní poměry moc hezké město. Pokud bychom nechtěli jet dalšího dne autobusem do Tatopani, tak jdu spát raději do Marphy (ale je to tam ještě kus cesty). Stará část Jomsomu (Old Jomsom) není vůbec hezká a nedoporučoval bych tam spát. O něco lepší část na druhé straně řeky úplně na konci. Tam jsme se znovu sešli se zbytkem naší výpravy, neboť byli rychlejší než my. Zašli jsme do osvědčeného hotelu Alko Marco Polo, kde jsme byli už na minulé výpravě Nepálem. Sice to není nic hoch nóbl, ale lepší hotel v Jomsomu podle hodnocení není. Přímo naproti hotelu Alko Marco Polo byl prodavač jízdenek, kde jsme si koupili lístek na autobus dalšího dne v 7:30 do Tatopani za 800 NPR pro jednoho.

Místní kraj je vyhlášený pěstováním jablek (nechápu, že moc se jim zde daří) a vyrábí se zde mnoho zajímavých nápojů z nich. Už při průchodu Jomsomem jsme cítili občas intenzivní vůni jablek. Koupili jsme si tu jablečný i švestkový cider a vyzkoušeli jsme místní pálenku z jablek (chutná stejně jako každá jiná pálenka z ovoce). Objednali jsme si v našem ubytování večeři, na kterou jsme neúměrně dlouho museli čekat. Byla docela zima, ale to nevadilo, protože zde mají naprosto úžasný vynález. Je zde stůl uprostřed místnosti, kde sedíte na úrovni země a nohy máte pod stolem, kam není vidět. Pod tím stolem je nádoba, kam pan domácí jednou za čas nasypal žhavé uhlíky. Bylo to tak příjemné, že skoro přemýšlím, že si to někdy vyrobím.

Termální prameny v Tatopani

Ráno jsme se nasnídali a hned naproti čekal autobus jedoucí naším směrem do Tatopani.

Z Jomsomu do Tatopani sice také vede cesta našeho Annapurna treku, ale usoudili jsme, že asi nebude tak zajímavá, abychom ji chtěli jít. Jde se hlubokým údolím a nějak jsme se toho již dostatečně nabažili.

Tatopani je místo, kde jsou termální bazény a jde se odtamtud na Poon Hill, což je kopec (3210 m), odkud je krásný výhled na vysoké vrcholy Annapuren, Dhaulagirí, Machapuchare a další. Určitě doporučuji Poon Hill nevynechat.

Než autobus z Jomsomu vyjel, trvalo to hrozně dlouho. Problém byl ve dvou věcech, jednak si Filip sedl na jiné místo než měl na lístku, protože nechtěl sedět vzadu, kde je větší pravděpodobnost blinkání a zároveň některému z Nepálců prodali místo s číslem, které v autobuse nebylo. Místo sedaček tam prostě byl prázdný prostor. O 15 minut později průvodčí vzdal snahu o přesunutí Nepálce na neexistující místo a mohli jsme konečně vyjet. Cesta byla naprosto příšerná a já jsem v duchu zalitoval, že jsme nešli raději pěšky. Zalitovali jsme asi všichni a to hned na několika místech po cestě. Silnice, pokud se to tak dá nazvat vedla napřed údolím řeky, kde se pravděpodobně každý rok trochu měnila. Asfalt nebo jakékoliv zpevnění samozřejmě chybělo. Začátek cesty byl ale stále docela dobrý proti tomu, co přišlo ke konci. Zpevnění silnice by zde bylo opravdu těžké udělat, neboť místní kopce jsou opravdu jen spojený šrot s hlínou, který nějakým záhadným způsobem alespoň za sucha drží pohromadě. V kombinaci s ekonomikou jedné z nejméně vyspělých zemí na světě je jakýkoliv seriózní stavební projekt, který by silnici zabezpečil proti sesunu, naprosto nereálný.

Jet zde za deště, tak máme myslím velice slušnou pravděpodobnost toho, že toto bude naše poslední cesta v životě. I takhle to byla šance dost vysoká. Pro slabší povahy doporučuji sedět na pravé straně autobusu. Já se za slabou povahu sice nepovažuji, ale seděl jsem na levé straně u okna a výhled mi rozhodně nedodával moc pozitivní jistotu, že dojedeme. Kola našeho autobusu jela po velice špatné a nezpevněné písko-hliněné silnici a asi třicet centimetrů od nich se nacházela propast vedoucí do koryta řeky. Uvědomoval jsem si, že stačí opravdu chvilka nepozornosti nebo rozviklaný kámen a můžeme mít úplně jiné starosti než to, že do našich zavazadel možná nedokážeme nacpat všechny dárky, které plánujeme koupit v Pokhaře.
Když jsme zastavili na obědě ve vesnici Dana, Zuzka mě se slzami v očích prosila, ať zbytek cesty dojdeme pěšky. Dali jsme si dal bhat (250 NPR) a nálada se zlepšila. Nakonec jsme to nějak vydrželi, ale byli jsme opravdu rádi, když jsme v Tatopani vystoupili. Zašli jsme zde do termálních bazénů (150 NPR) a chvíli jsme se tu jen tak flákali. Dali jsme si vychlazené pivo a v kombinaci s horkou vodou nás to pěkně zničilo, když jsme se pokoušeli dostat ven.

Se Zuzkou jsme se rozhodli pokračovat ještě dnes směrem na Poon Hill. Cesta byla namáhavá a vládla špatná nálada, protože jsme se pohádali kvůli nějaké blbosti. Vizuálně byl ale místní kraj moc hezký. Navíc byla sezóna „oranges“, jak zde místní lidé říkají mandarinkám. Šli jsme až do šera a hledali ubytování, které by se nám líbilo. Místní vesničky jsou však chudé a žádný luxus to zde nebyl. Zakotvili jsme ve vesnici Ghara v Namaste Guest House. Byl to s přehledem nejchudší guest house ve kterém jsme v Nepálu byli. Celý dům byl nakřivo a divil jsem se že ještě nespadl. I tak ale guest house nebyl vůbec špatný. Místní lidé byli velice příjemní a hezky se o nás starali. Sedli jsme si ven, dali si čaj, objednali si dal bhát a četli jsme si. Pak začala být zima a rodina nás pozvala k sobě domů. Najedli jsme se sledovali jsme s nimi pořady v televizi. Napřed se dívali na americký wrestling a potom na naprosto příšernou indickou telenovelu, kde byly samé obrazové efekty a příšerný děj. Dělali jsme si z toho legraci a snažili se dabovat hindštinu a domýšlet si, co asi říkají. Celkem jsme se u toho nasmáli a byli jsme smutní, že si zde lidé nechají vymývat mozek takovými nesmysly.

Cesta na Poon Hill

Ráno příliš nespěcháme, protože máme spoustu času. S ostatními z naší skupinky jsme se dohodli, že se sejdeme v Ghorepani a to je jen několik hodin cesty. Po cestě se nám začínají otevírat krásné výhledy na Dhaulagirí. Oběd si dáváme ve vesnici Shikha. Tam jsou trochu více nóbl hotely než, kde jsme bydleli my. Dal jsem si tibetský chléb, masalu a Zuzka kávu a nějaký jablkový jidáš.

Cesta je zde dlážděná a jde skrz malé nepálské vesničky v horách. Nepotkáte zde žádná auta ani jiné efektivní způsoby dopravy. Je tu úžasný klid, který jen občas naruší pobíhající malí školáci v uniformách. Lidé jsou tu příjemní a komerce je zde výrazně méně než v hlavní části Annapurna treku.

Po cestě jsme potkali Filipa, který si zde ambiciózně měřil čas a nahoru doslova běžel. Vyrazil přímo z Tatopani a cestou nahoru jsme se několikrát potkali. Nakonec jsme došli v podobný čas. Nahoře byl pěkně vyflusaný a prvního Nepálce, co nás zval k sobě do hotelu, se zeptal, jaký je čas Nepálců, když jdou z Tatopani do Ghorepani. Už si nepamatuji co přesně mu odpověděl, ale vím, že to bylo méně než čas Filipův. Filip si smutně oddechl a pokračovali jsme dál do centra Ghorepani. Cestou jsem mu řekl, ať není smutný, protože stále je rychlejší než my a Nepálci to možná chodí bez patnáctikilového batohu. Na náměstí jsme si koupili Coca-Colu, sundal jsem si boty a užíval si pohody. Poté, co jsme prověřili hodnocení zdejších hotelů na wi-fi v hotelu Dhaulagirí, jsme se rozhodli právě pro tento hotel (a nelitovali jsme).

Rychle jsme si objednali jídlo, nakufroval jsem do sebe klasicky dal bhat (a udělal z toho časosběr) a se Zuzkou jsme utíkali na Poon Hill, kde za půl hodiny mělo zapadat slunce. Z Ghorepani na Poon Hill je půl hodiny dost šibeniční termín, ale zvládli jsme to. Šli jsme tak pozdě, že už tu ani nikdo nevybíral 50 NPR za vstup. Ostatní z naší skupinky zůstali v hotelu, protože šli delší trasu než my a měli toho už dost.

Západ slunce byl úžasný. Z Poon Hill je naprosto přepychový výhled na všechny strany. Vyfotil jsem zde asi sto fotek a pak jsme si dali Pringles, co jsme si na oslavu západu slunce donesli.

Hned po západu slunce zmizeli prakticky všichni lidé a my se ještě několik minut mohli za posledního světla kochat místní krásnou krajinou. Podívali jsme si s Bosňákem a Švýcarskou, které jsme tu potkali.

V noci nás překvapilo jak hrozná zima nám v hotelu byla. Měli jsme péřové spacáky a deku a cítili jsme chlad.

Poslední den Annapurna treku aneb Zpátky do civilizace

Dnes nás čekal poslední den Annapurna treku. Vstali jsme velice brzy ráno, protože jsme chtěli vidět východ slunce na Poon Hill. Byla neskutečná zima, tma a nechtělo se mi vůbec vstávat. Když jsme vyšplhali nahoru, zůstal jsem skoro stát s otevřenou pusou na to, kolik tam je lidí. Ráno zde byl lehký opar a hory nebyly tak dobře viditelné jako včera, ale i tak to bylo krásné. Udělal jsem zde časosběrnou fotografii a dali jsme si zde čaj (ano, dokonce i v tento nekřesťanský čas a roční období byl tea house otevřen). Myslím si, že západ slunce na Poon Hill je lepší než východ slunce. Jednak je zde méně lidí a také slunce zapadá na lepším místě než vychází.

Pokud máte čas, z Ghorepani se dá pokračovat dále na Annapurna Base Camp trek (takzvaný ABC trek). Ten jsme již neabsolvovali, ale řekl bych, že bude určitě stát za to. Myslím, že to trek prodlouží o cca 5 dní.

Okolo 9 hodin jsme sešli zpátky k hotelu a nasnídali jsme se. Potom jsme začali sestupovat do Nayapul. Chůze byla neskutečně dlouhá a nudná. Rozhodně bych to nechtěl jít od města Nayapul nahoru, připadalo mi to nějaké delší. Pustil jsem si do uší audioknihu a jen automaticky kladl po několik hodin nohu za nohou. Probudilo mě až když Zuzka začala být nepříjemná, protože dostala hlad. Napřed jsme si dali skvělý džus z mandarinek a potom jsem šel napřed a objednal dal bhat a momo knedlíčky. Když Zuzka přišla, už se na nich pracovalo. Ostatní z naší skupinky nám opět utekli a potkali jsme se víceméně až dole, pár kilometrů před Nayapul, kde si dávali kávičku nebo tak něco. Tentokrát jsme je zase předešli my.

Asi kilometr nebo dva před Nayapulem jsme už byli pořádně unavení. Když jsme uhýbali před autobusem, najednou z něj vykoukly holky a začaly na nás mávat, že jedeme do Pokhary.

Vůbec jsem nechápal jak se tam ten autobus dostal, protože cesta byla naprosto příšerná, ale stalo se. Nastoupili jsme a jeli jsme hledat Filipa, který byl ještě někde před námi. Autobus sebou házel naprosto neskutečně. Kdyby v takovémto autobuse jela těhotná matka tak má jen dvě možnosti – buď porodí nebo potratí. Jednou, když jsem se snažil zavírat okno co bylo za mnou, tak autobus pořádně nadskočil a já se praštil do hlavy tak, že jsem čekal, že budu mít alespoň otřes mozku. Nakonec to byla jen boule, ale bolela pěkně. V sedačce se musel člověk pořádně zapřít, aby z jízdy autobusem neměl všude modřiny. U checkpointu Nayapul jsme konečně našli Filipa. Zakřičeli jsme na něj a už nám běžel naproti. Postupně do autobusu začali nastupovat i cizí lidé, takže už jsme jej neměli jen pro sebe a museli jsme se uskromnit. Protože zadní sedadla jsou zpravidla nejhorší, naházeli jsme tam jen naši batožinu. Během cesty na mě Filip volá (jinak bych ho neslyšel, všechno se klepalo a řidič začal pouštět místní hity, jakmile vjel na lepší cestu), že to vypadá, jako by mi chtěl vypadnout batoh z okénka. A opravdu, okno otevřené a batoh se povážlivě nakláněl jeho směrem. Okno jsem zavřel a dál to neřešil. Později se okno otevřelo znovu a já rezignoval a batoh dal raději na zem, aby někam nespadl.

Každý den jsem sledoval, kolik kilometrů a kroků jsme nachodili přes telefon, který to automaticky snímá přes Apple Health. Všiml jsem si, že při cestách autobusem se načítají kroky také. Autobusy zde totiž tak skáčou a drncají jedouce po hrozných cestách, že aplikace to bere jako kroky. Celkem mě to pobavilo.

Autobus nás vyhodil někde na kraji Pokhary, ale za 500 NPR nám zařídil taxi na Lake side. Vzali jsme s sebou Francouze, co neměli peníze, ale nám to bylo jedno, neboť jsme je ještě měli a na dovolené žiješ jenom jednou.

Měli jsme hrozný hlad a v Pokhaře velice dobře znám skvělou italskou pizzerii Caffe Concerto. Po několikatýdenní „dietě“ na dal bhatu pizza přišla k chuti. Pořádně jsme se rozšoupli, dali jsme si banánové lasí, dvě pizzy a svařené víno (je přece zima). Pak už jsme došli zpátky do našeho ubytování v New Annapurna guest house.

Shopping v Pokhaře

Dnes máme zasloužený odpočinkový den. Nastává fáze nakupování. Za dnešek jsme utratili rekordní množství peněz a zjistili, že jich zase tak moc nemáme. Nakoupili jsme šály, trika, batoh, čaje, koření a podobně. Zajeli jsme si také lodí (1000 NPR na celý den) k World peace pagodě, kde jsme potkali Angličana s Nepálskou manželkou a švagrem. Bylo zajímavé si s nimi popovídat a dali nám pár tipů, co vidět.

Filip nám zase doporučil návštěvu libanonské restaurace OR2K. Blízkovýchodní kuchyně je tu obecně z těch mezinárodních docela oblíbená. Třeba v hotelu v Bob Marley v Muktinakh jsem si dával vynikající shakshuku. To se ale nedalo srovnat s tím, co mají v OR2K. Nikdy jsem neměl lepší libanonské jídlo než právě tady. Dali jsme si nějaký obložený talíř vším možným a bylo to naprosto geniální. Pokud navštívíte Pokharu nebo Kathmandu (ano je i zde), OR2K doporučuji nevynechat.

Na večer jsme se sešli s našimi kamarády v hotelu Yeti a popíjeli levné víno, hnusné pivo a zajídali to pálivými brambůrkami. Do toho přišel majitel hotelu a chvíli si s námi povídal. Nabídli jsme mu pálivé brambůrky načež začal napodobovat sezení na záchodě a v obličeji udělal grimasu, kdy člověk tlačí a pálí ho to dvakrát. Pak zase chvíli povídal a pak si znovu sedl na záchod a začal předvádět zmíněný proces. Když to udělal popáté, už jsme se váleli pod stolem a přemýšleli, proč to stále dělá. Bylo vidět, že ho těší naše reakce, kdy máme problém mezi smíchem popadnout dech.

Na motorce v okolí Pokhary

Ráno jsme řekli, že se musíme přestěhovat pryč z našeho guest house New Annapurna někam, kde berou karty, protože nemáme dostatek hotovosti na zaplacení a nechceme vybírat z bankomatu, kde jsou poplatky. Nakonec se ukázalo, že terminál mají. Paní správcová si ho pochvalovala slovy „small ATM“. Před polednem jsme šli hledat místo, kde si můžeme půjčit motorku. Podle správcové z našeho hotelu je normální cena 1000 NPR za celý den. Nakonec jsme usmlouvali motorku za 1200 na 6h a i s benzínem. Sice jsme ani jeden z nás neměli mezinárodní řidičák, Zuzka neměla dokonce ani normální řidičák a mně řidičák minulý měsíc prošel, ale nedělali jsme si z toho hlavu. Vždyť jsme v Nepálu a tam tyhle formalitky lidé tolik neřeší. Navíc pokutu můžete dostat maximálně prý 2000 NPR, to není tak zlé za ten zážitek. Posadil jsem se za řidítka a vyrazil vstříc Sarangkotu, což byl náš cíl. Párkrát jsem si neuvědomil, že zase řídím v zemi, kde se jezdí nalevo a vjel jsem do špatného pruhu nebo jsem se podíval na špatnou stranu, ale naštěstí lidé zde jezdí většinou pomalu a opatrně.

Cestu na Sarangkot bylo snadné najít. Z hlavní silnice je vidět odbočka vedoucí po hřebeni. Odtamtud se potom zhoršovala kvalita silnice a více se prášilo. Projeli jsme okolo policejní hlídky ale v tu chvíli už jsem měl řízení v malíku ani si náš nevšimli. u Sarangkotu se platí dvojité vstupné. Jednou silniční mýto, které pravděpodobně nikdy nepoužijí na opravu silnice a podruhé úplně nahoře u vstupu na vyhlídku (obojí je po 50 NPR). Sarangkot je známý pro paragliding a pozorování východu slunce, které zde musí být opravdu působivé. I takto to bylo velice hezké.

Cestou z vyhlídky jsme se zastavili v Hill Top Lodge, kde jsme si objednali dva dal bhaty. A protože jsme se chtěli dozvědět, jak se takový dal bhat dělá, řekli jsme paní, že bychom se to chtěli naučit a rádi ji pomůžeme s přípravou. Anglicky neuměla skoro nic, ale pochopili jsme se. Dala nám oškrábat brambory, nakrájet cibuli, oloupat zázvor a česnek. Pak nám ukazovala jak na to. Bylo to moc zajímavé vidět takového profesionála v tak malé kuchyni. Tím, že jsme seděli na terase a připravovali jídlo, upoutávali jsme pozornost procházejících turistů. Někteří z nich se dokonce zastavili na jídlo. Paní byla nadšená, že jí děláme reklamu a začala paralelně vařit další jídlo. Všechno stíhala na své metrové kuchyňské lince úplně v pohodě. Za odměnu jsme dostali kromě dal bhatu také mandarinky z domácí zahrádky.

Recept na přípravu dal bhatu

Co je potřeba na dvě porce

• Rýže Basmati
• Hodně salátu (rukola/radicchio/špenát)
• 2 menší kousky zázvoru
• 6 stroužků česneku
• 1 ks červené cibule
• 10 ks brambor
• Cca 10 malých rajčat
• Kurkuma
• Sůl
• Čočka
• Olej

Rýže

1. Navážíme rýži
2. Cca na dva prsty nad hladinu rýže nalijeme vodu.
3. Osolíme
4. Dáme rýži vařit

Příprava „veg“:

1. Umyjeme a nakrájíme salát, brambory (cca 10 menších kusů pro 2 lidi) i rajčata.
2. Oloupeme a nakrácíme červenou cibuli
3. Připravíme směs česneku (6 menších stroužků) se zázvorem (2 menší kousky). Obě suroviny nadrtíme a dobře promícháme.
4. Na pánev se dá opravdu hodně oleje a nechá se rozehřát.
5. Poté přidáme cibuli na pánev. Chvíli ji necháme rozehřát (nemusíme dlouho) a přidáme nakrájené brambory.
6. Směs mícháme, vaříme na slabý plamen, aby se nám brambory nezačaly smažit. Chceme, aby pouze změkly.
7. Do brambor dáme opravdu hodně salátu. Smažením se jeho objem rapidně zmenší, takže nemusíme šetřit. Salát lze použít prakticky jakýkoliv. Dobrá volba je špenát, rukola nebo radicchio. Případná hořkost se smažením ztratí.
8. Do brambor se salátem se dá lžíce kurkumy a osolí se
9. Přidají se rajčata, sůl a směs česneku se zázvorem (vše víceméně odhadem a podle chuti)

Příprava dálu:

1. Dáme vařit čočku do papiňáku
2. K čočce dáme kurkumu (cca 1-2 lžíce) a osolíme ji
3. Ke konci do čočky dáme větší polovinu smíchaného zázvoru s česnekem, co nám zbyla z přípravy veg. Poté čočku ještě cca 10 minut povaříme.

Po obědu v podobě dal bhatu jsme pokračovali projížďkou okolo jezera u Pokhary. Poté, co jsme vrátili motorku jsme zašli na kávu do Juicery Café, což je naprosto právem jedna z nejlépe hodnocených kaváren v Pokhaře. Sedli jsme si na zahrádku a chvíli si užívali klidu. Potom jsme se prošli po místní náplavce okolo jezera, kde je to moc hezké a je tam spousta hezkých kaváren a restaurací. Cestou jsem pohledem zachytil zářivě bílý úsměv a poznal Američany, se kterými jsme se rozloučili v Ledaru. Tentokrát už byli v mnohem lepším rozpoložení, ačkoliv Jack povídal, že měl vodu na plicích a teprve teď se z toho nějak dostává. Chvíli jsme si povídali, ale spěchali jsme na promítání filmu a tak jsme se zase rozloučili. Shodou okolností jeli zítra do Kathmandu stejně jako my.

V nějaké restauraci jsme měli vyhlídnuté promítání filmu Birdman. Ve finále byl docela špatný, ale dali jsme si tam i večeři a byla to fajn kulisa.
Když jsme šli spát, zeptal jsem se místního správce, co tam pořád dělá v noci ten kravál. Řekl mi, že to jsou sovy a skutečně když jsem si posvítil směrem odkud krákali, nebo jak to nazvat, uviděl jsem spoustu milých soviček, o nichž bych neřekl mě budou v noci takhle rušit.

Cesta do Kathmandu

Autobus do Kathmandu jsme si objednali jako vždy v hotelu den před odjezdem (800 NPR). Odjezd byl v 7:30 z turistického autobusového nádraží nedaleko Lake side (dá se to odtamtud snadno dojít). Cestou do Kathmandu Zuzka zařídila, aby autobus zastavil na zastávce s dobrou kávou jako když jsme jeli sem. Nevěřil jsem vlastním uším, když mi řekla, že tam autobus zastaví. A taky že tam zastavil! Holt staň se závislým na dobré kávě a zvládneš zařídit cokoliv.

Do Kathmandu jsme přijeli okolo 16h a někde v Thamelu jsme sháněli hotel, který bude dobrý a půjde tam platit kartou. Nakonec jsme našli Mitra Garden Inn, nebyl to žádný přepych a špinavé ručníky jsme museli jít vyměnit, ale jinak nám recepční sdělil, že se dá platit kartou a drahé to také nebylo (1000 NPR pro dva na noc). Lokace byla výborná – úplně v centru Thamelu. Thamel je místní sídlo turistů, je zde spousta krámků a vlaječky všude kam se člověk podívá.

Lidé jsou zde na turisty zvyklí a tak by vás nemělo překvapit, že typická interakce s místními na Thamelu vypadá nějak takto:

A: Do you need taxi, sir?
B: No.
A: Marijuana?
B: No.
A: Hashish, mushrooms?
B: (odchází)

Po prochození hlavní části Thamelu jsme zašli na večeři opět do nedalekého OR2K. Jejich jídlo nezklamalo ani v Kathmandu. Večer jsme už podruhé za den potkali opět Američany z Aljašky (poprvé na autobusáku) a už jsme jen nevěřícně kroutili očima, neboť to byla moc velká náhoda. Také jsme tu potkali Nepálce, co uměl mluvit česky. Ale ne jen nějaké turistické fráze, ale normálně rozuměl a uměl i složitější slova. Výslovnost nebyla dokonalá, ale stejně mě překvapilo, že se někdo na druhé straně zeměkoule chce učit jazyk, který je podobně málo významný jako ten jeho. Neskutečné.

Historické město Bhaktapur

Dnes nás čekala návštěva svatého města Bhaktapur. Toto město je vzdálené asi 15 kilometrů a nechtěli jsme si tam brát taxi, nýbrž lokální autobus. V centru Kathmandu je přímo „Bhaktapur bus station“, odkud se dá bez problému chytit autobus do Bhaktapuru. Je zajímavé na zastávku jít pěšky, neboť člověk pozná to skutečnější Kathmandu. Potkáte cestou trhy s kořením a zeleninou, kde se dá nakoupit za výrazně lepší ceny než v turistické části.

Neřešili jsme žádný čas a prostě jsme někdy po snídani přišli na autobusovou zastávku. Na první autobus jsme zařvali „Bhaktapur?“, načež někdo zařval „Yes!“ a my nastoupili. Zabrali jsme si sedačky hned vepředu. Cestou se autobus pořádně nacpal, neboť skončila škola a školáků, co někam potřebovali jet, bylo hodně. Dokonce tolik, že někteří viseli venku na autobusu a celý vůz byl nakloněný na stranu ke dveřím, kde viselo hodně lidí. Jeden školák, co visel nejdále, mi dal na hlídání jeho školní tašku. Když jsme po hodině jízdy vystoupili, dal jsem průvodčímu za dva lidi stovku a on mi ještě 50 NPR vrátil, takže cena za jednu cestu je 25 NPR a to je sakra velký rozdíl proti jízdě taxíkem, která je tuším okolo tisíce.

Bhaktapur je opravdu nádherný. Nemám zase tak moc rád města, ale toto mě nadchlo. Sice se tam platí vysoký vstup (1500 NPR), ale rozhodně to stojí za to. Ve městě je spousta zajímavých uliček, několik krásných náměstí a celé bez aut, což je skvělé. Skoro vše ve městě je postavené z červených cihel (včetně dlažby) a vyřezávaného dřeva. Bohužel zřejmě zemětřesení toto město citelně zasáhlo a tak je zde i mnoho budov pobořených. Krásné je hrnčířské náměstí, kde na slunci schne keramika. Děláme druhou fázi nakupování, kupujeme čaje, mince, tygří mast a krámy jako figurky jaků.

Když jsme se nechali odvézt zpátky do Kathmandu (tentokrát ze zastávky „Kathmandu bus station“), tak jsme ještě zašli na Durbar square. Toto náměstí se trochu podobá Bhaktapuru, ale zdaleka není tak dobré. Je zde mnohem více lidí, méně památek a budovy jsou více pobořené. Platí se sem také vstup ale nějakým způsobem jsme se tomu spíše omylem vyhnuli. Zašli jsme na vyhlášenou Freak street, dal jsem si zde skvělé momo knedlíčky v Simply momo a toulali jsme se ulicemi. Cestou jsme našli místního pana kořenáře, kde jsme nakoupili hromadu koření na cestu domů.

Na večeři jsme zašli do luxusní restaurace Dechenling, kterou jsme si vyhlédli podle doporučení Lonely Planet. Byla trochu dražší, ale zaujalo mě, že zde vaří bhutánskou kuchyni. Zkusil jsem ochutnat bhutánské jídlo, kde byla rýže a sýr s bramborami a nebylo to špatné, neboť mi to trochu připomínalo racletty.

Pěšky po Kathmadu

Ráno dojídáme snídani z vlastních zásob. Dnes byl ryze chodící den. Hned po snídani jsme vydali pěšky k opičímu chrámu Swayambhunath. Cestou jsme viděli chudou část Kathmandu. Samotný komplex Swayambhunath se skládá ze stupy a několika dalších svatých objektů. Celý park je na kopci nad Kathmandu a nebýt zde mlha mohl by zde být krásný výhled. Platí se tam symbolické vstupné 200 NPR. Samotná stupa je obsazena opicemi, psy a holuby. Všichni z nich se živí z odpadků. Člověk se tam necítí moc bezpečně, neboť na něj pořád něco štěká nebo za ním lezou drzé opice. Na Zuzku jedna skoro skočila, když si ji chtěla vyfotit.

Cestou zpátky jsme šli na Freak street, protože jsem chtěl zajít na dobré momo knedlíčky jako včera. Tentokrát jsem v Simply momo zkusil kromě vařených momo i kothay momo. Překvapilo mě jak občas v Nepálu všechno počítají na kalkulačce. Měl jsem zde platit 320 NP, dal jsem obsluze 520 NPR a musel si spočítat kolik mi má vrátit. Takového člověka bych za kasou nečekal.

Zuzka si dala kávu v Roots eatery a pro zákusek jsem zašel do vyhlášené kavárny Snowman (opět podle Lonely Planet). Vypadá to jako pěkná díra a zákusek nebyl nic moc.
Opět jsme přešli asi 2x přes náměstí Durbar, kde se platí. Vždy jsme to ukecali, že potřebujeme do Freak street nebo do Thamelo (což byla pravda) a tak nás pustili se slibem, že nebudeme fotit. Vstupné sem jinak stojí 1000 NPR, což mi přijde opravdu hodně.

Okolo poledne jsme se odhlásili z hotelu a šli do vedlejší prodejny zaplatit do karetního terminálu. Pěšky a s těžkými batohy jsme došli k Pashupatinath. Je to pěkně daleko, ale nechtělo se nám plýtvat peníze za taxi. Do Pashupatinath jsme nakonec nešli neboť to stálo 1000 NPR pro jednoho a to jsme už neměli. Nad Pashupatinath jsme zabloudili do parku připomínající Vítkov. Lidé tam sedí na trávě a užívají si volno. Je tam také moc hezky výhled. Jediný problém je, že prostředí vypadá trochu jako kdyby tam před pěti minutami uklidili po skládce.

Pokračovali jsme k Boudhanath, ale ani tak jsme neměli dost peněz na zaplacení. Nakonec se zeptali v čem je problém a když jsme jim potupně řekli, že zápaďáčtí turisté nemají peníze, tak nás tam pustili zdarma. Pokud bych v Kathmandu něco chtěl doporučit, tak je to Boudhanath. Je to naprosto úžasné místo. Obrovské stupa je obklopena do kruhu budovami a celá vytváří krásné místo s mnoha krámky a restauracemi na střechách odkud je skvělý výhled. V jedné takové jsme se zastavili, dali si čaj a užívali jsme si výhled. Na samotnou stupu se dá vyjít a projít se po ní, je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Boudhanath je podle mého názoru daleko zajímavější než opičí chrám Swayambhunath.

Večer jsme přišli do hotelu The Boudha Inn, kde máme od prvního dne uschované nějaké věci. Vše balíme a jdeme se najíst do nedaleké Rinchen Nepali Thakali Restaurant. Vše je neuvěřitelně levné a je to dobré. V životě jsem v čaji Ginger lemon honey neměl tolik medu jako tady.

Zpátky do Evropy

Ráno jsme posnídali v hotelu, dobalili jsme si zbytky věcí a za 500 NPR jsme si vzali taxi na letiště. Utratili jsme zde poslední peníze a odletěli vstříc do Turecka. Poté, co jsme vystoupili nás zaujalo jaký bordel lidé v letadle nadělali. Opravdu jsme byli rádi, že jsme to nemuseli uklízet.

Hodně pozdě večer jsme doletěli do Mnichova, kde jsme se ubytovali u našich kamarádů Klárky a Kuby.

Doma je doma

Je to šok přiletět z jedné z nejzaostalejších zemí do jedné z nejvyspělejších zemí. Navíc i v rámci Německa je Mnichov velice bohaté město. Moc nám sice nevyšlo počasí, ale i tak jsme si to užili. Vybrali jsme si z bankomatu peníze, za které bychom v Nepálu přežili týden a začali jsme si užívat. Koupili jsme si normální chleba, bavorské preclíky, wurst, svařák a pečené madle s cukrem. Zaútočili jsme na naše chuťové pohárky tím nejprimitivnějším způsobem. Prohlédli jsme si památky v Mnichově a večer nám Klárka s Kubou domluvila odvoz do Prahy z jejich kamarádem. Vše vyšlo na jedničku a ještě jsem si stihl toho dne dát s kamarády pivo v Praze.