Cestopis z Indie – země odpadků

Pár důležitých slov o Indii na úvod

Indie je opravdu zvláštní země. Mnoho jsem si toho o Indii přečetl předtím než jsem tam jel. Mimojiné jsem například zjistil, že Indové jsou největší producenti čaje a tamní čaj z Darjeelingu je hodnocen jako jeden z nejlepších na světě. Původně zde žádné čajové plantáže nebyly. Přivezli je sem až Britové za koloniálních časů Britské Indie. Tato kolonie se zde vydržela téměř 100 let mezi roky 1858 a 1947, dokud Mahátma Gándhí nesjednotil indický lid mírovými protesty proti Impériu a po válce vyčerpaná Británie se nevzdala této kolonie (pro více širší vhled do této problematiky doporučuji vynikající film Ghandí). V dobách největší slávy Britského Impéria, na začátku 20. století, v Indii bylo asi 100 000 britských vojáků, kteří zde spravovali zemi, v níž žilo okolo 300 000 000 lidí. Celé Britské Impérium pak tvořilo čtvrtinu pozemní souše (mimojiné sem patřila Velká Británie, Kanada, Indie, Bangladéš, Pakistán Austrálie, mnoho států v Africe a na blízkém východě). Tuto ovlast obývala celá čtvrtina obyvatel planety v tehdejší době. Jednalo se o největší lidskou říši, která kdy vznikla.

Kromě pěstování čaje v Indii Britové také zanechali mnoho dalších pozůstatků. Tak například úředním jazykem v Indii je stále ještě i angličtina. Lidé zde mluví anglicky velmi dobře a nikdy pro nás nebyl problém se domluvit (v podstatě zde anglicky mluví stejně dobře jako u nás ve střední Evropě). Indie také převzala britské dopravní předpisy, takže se zde jezdí vlevo. Další z dopravních předpisů, jako například „přednost zleva“ zde samozřejmě také platí, nicméně se nerespektuje. Silniční doprava je zde hodně komplikovaná, ulice jsou přeplněné a vzniká chaos. Pořád je zde ale železniční doprava, která je v Indii velmi kvalitní. Jedná se mimojiné o největší železniční síť na světě a denně zde bývá přepraveno asi 19 milionů lidí. Rozvor kolejí je zde asi o 25cm širší než u nás a díky tomu mohou být vagóny výrazně širší.

V Indii je obrovské množství vegetariánů. Masožravci jsou v Indii „diskriminováni“ podobně, jako vegetariáni u nás. V našich jídelních lístcích se najde mnoho pokrmů z masa a na bezmasé zde zbývá jen pár univerzálních jídel, na které restaurace neklade důraz, jako například u nás by to bylo rizoto, smažený sýr nebo knedlíky s vejci. V Indii se najde mnohem početnější řada jídel, které jsou bez masa a netvoří zde jen okrajovou nabídku restaurace. Maso zde jí převážně muslimská menšina (velmi početná), ale také křesťané. Když už se zde maso jí, tak jedí převážně kuřecí, protože krávy zde nikdo jíst zabíjet nesmí (dříve za zabití krávy hrozil dokonce trest smrti) a vepřové maso je pro muslimy nečisté. Samotná kuchyně je v Indii velmi chutná. Sice na ni nejsme zvyklí a často z ní Evropany zklátí po příjezdu průjem, ale je obecně velmi zdravá a rozmanitá. Klade se zde důraz na zeleninu, rýži a koření (hlavně to pálivé a výrazné). Byl zde také vymyšlen recept na vynikající čaj s kořením a mlékem, kterému se u nás říká Dáta Masala (alias yogi čaj). Masala sama o sobě není čaj, ale jakákoliv směs koření. Dáta Masala je pak nejznámější směs se skořicí, hřebíčkem, zázvorem atd. Když si v Indii člověk objedná „čaj“, dostane černý čaj s dáta masala a mlékem. Velmi zajímavé je také to, že tento kořeněný čaj ve Velké Británii, kde si získal velkou oblibu, bývá nazýván jako „chai“ a nikoliv anglickým „tea“.

V Indii je pro nás extrémně levno (ale ne až tak moc jako v sousedním Nepálu). To se týče obzvlášť jídla, oblečení a kožených produktů nebo čehokoliv, kde je zahrnuto mnoho lidské práce a levný materiál (ano, kůže je zde také docela levná). Lidská práce zde totiž, na rozdíl od materiálu, nemá příliš velkou hodnotu (smutné, ale je to tak). Prakticky za všechno se zde ale musí smlouvat. Pokud to neuděláte, tak Indové nemají problém sdělit cizincům 10x vyšší částku, než je obvyklá cena. Tím už se dostáváme na částky, nám Evropanům mnohem bližší, než ty původní indické.

Velkým indickým vynálezem je záchod s vodou napojený na kanalizaci, který zde byl vymyšlen 2500 let před naším letopočtem. Problémem však je, že ani po 4500 letech zde není kanalizace a záchod všude. Indů je totiž 1,2 miliardy (120x více než v České republice), Indie má rozlohu 3 287 590 km2 (což je pouze 42x větší než ČR) a 35% lidí zde žije pod hranicí chudoby. Mimochodem, viděl jsem moc zajímavou statistiku o tom, že lidé si sice budují kanalizaci do domu, neboť se jedná o znak příslušnosti k bohatší vrstvě (podobně jako třeba klimatizace, která vychladí místnost na co nejnižší teplotu), ale ve skutečnosti ji nepoužívají a raději chodí ven. Mnoho lidí na ulici žebrá, a každý se zde chce přátelit s Evropany. Když se člověk zeptá na cestu, nikdy nepřiznají, že třeba nevědí kudy, ale vždy raději nějak „poradí“. Nevadí, že je to špatně, nechtějí vás zklamat svoji nevědomostí. Když si na tento indický svéráz zvyknete a naučíte se močit na ulici před zraky veřejnosti, asi s Indií problém mít nebudete.

Zatím jsem zde popisoval to, co mi na Indii nějakým způsobem přišlo zajímavé, ať už z hlediska své velkoleposti, poutavé historie nebo života v Indii. Zkrátka řečeno, byly to především pozitiva. Ale jelikož návštěva žádné země neobejde bez negativních zkušeností, musím je zde také zmínit.

Částečným zklamáním pro mě byli lidé v Indii. Zpočátku působili až neobvykle přátelsky a chtěli nám vždy s něčím pomoci, ale nakonec jsme zjistili, že za tím je jejich pověstná snaha „oškubat“ cizince. Jsou v tom naprostí mistři. Kdybych v tomto oboru chtěl být nejlepší, asi bych se jel učit do ulic Dillí. Hrozně zajímavé je, že člověk se vůbec necítí být okrádán ve chvíli, kdy se tak děje. Vlastně má až zahanbující pocit, že je nesamostatný a nechává si pomáhat od lidí, kteří za to ani nic nechtějí. To, že se stal obětí okradení si šlověk uvědomí až s odstupem času. Samozřejmě ne všichni jsou takoví, že by vás chtěli okrást, potkáte zde také spoustu skvělých lidí. Bohužel, ti co vás nechtějí okrást si vás většinou nevšímají a ti s kterými se dostanete do interakce jsou ti „bad guys“, takže to vypadá že všichni v Indii chtějí jen okrádat turisty.

Kromě škubání turistů se s vámi Indové chtějí často fotit a to hlavně když vypadáte jinak. Pokud máte blond vlasy, raději si je ostříhejte, máte-li problém s tím, aby vás po nich hladili cizí lidé. Velice zajímavé je také to, že jste pro Indy jistým smyslem celebrita. Když jsme třeba natáčeli videa na nádraží v Dillí, shlukl se okolo nás dav, který pozoroval náš rozhovor. Někteří Indové zase schválně chodili v záběru naší kamery jen proto, aby tam byli vidět. Dokonce někteří chodili dokola tam a zpět, byla to docela legrace.

Dalším oblíbeným folklórem Indie je pouštění nejnovější indických disco hitů (respektive někdy i tradičních písní, ale nebyl jsem schopen rozpoznat co je co). S rozmachem chytrých telefonů s nekvalitními reproduktory se místním lidem dostala do ruky tato velice mocná zbraň. Jsem opravdu moc rád, že dospělí lidé v České republice telefonům tímto způsobem neholdují. V Indii je pouštění hudby z telefonu naprosté peklo, dělají to i ve chvíle, kdy se to opravdu nehodí. Například na letišti, ve dvě hodiny ráno, když 90 % lidí se tam pokouší usnout. Nejen díky tomu je v Indii velice hlučno. Ve velkých městech je dále také velice prašno (třeba v Dillí není vidět modrá obloha). Něco jako intimní zóna zde také neexistuje, stud nebo ostych už vůbec ne. Místním lidem není ani blbé vám začít sahat třeba na čtečku knih, když si zrovna čtete.

Mám pocit, že turisté, kteří navštívili Indii, lze s trochou nadsázky rozdělit na dvě skupiny. První z nich jsou takzvaní Indofilové – aneb lidé, které zde oslovuje především indická kultura, místní lidé, způsob života nebo jóga. Za každým Indem v tradičním hábitu vidí gurua tantry nebo učitele jógy hledajícího nirvánu. Chtějí mezi místní domorodce zapadnout, byť přicházejí z naprosto odlišných kultur a poměrů. Rádi si kupují místní oblečení, přijímají místní kulturu, snaží se porozumět hinduismu, pohrdají komercí a materialisticky založenými lidmi ze své mateřské země. Mimochodem takové lidi potkávám občas i v České republice, když navštěvuji veganské restaurace. Druhá skupina lidí jsou Indofobové. To jsou lidé, které Indie tak otrávila a jsou skeptičtí ke všemu, co je indické. Uvědomují si, že počet lidí v Indii  přesahuje miliardu a stále roste. Chudoba je zde ale tak rozsáhlá, že jakákoliv zahraniční pomoc postrádá smysl. Indický hrubý domácí produkt za posledních 15 let sice roste o cca 5-10% ročně, ale stále je tato společnost daleko za tou na kterou jsou zvyklí z Evropy a Ameriky. V Indii je vše dost relativní. Indický statistický úřad uváděl nezaměstnanost v Indii v roce 2013 na pouhých 5,2%. Přitom to v Indii vypadá tak, že zde každý třetí člověk nepracuje a pouze sedí na ulici. Není zde poznat zda je víkend nebo pracovní den.

Dalším problémem je zde špína a nepořádek. Pro lidi z Evropy je naprosto nepředstavitelné žít v těchto podmínkách. Odpadkové koše zde nejsou, popelnice zde nejsou, kontejnery na třídění odpadu zde nejsou, jakékoliv ekologické povědomí chybí a uvědomnění si toho, že svým jednáním ovlivňujeme život okolo nás chybí a ještě asi dlouho chybět bude!

Jednou jsme odcházeli z hotelu a chtěli jsme vyhodit PET lahev. Sešlápl jsem ji a zeptal se Inda z hotelu, který se s námi přišel rozloučit, zda by ji mohl vyhodit do koše. Ind si vzal podávanou PET lahev do ruky a i přestože uměl velmi dobře anglicky, tak vůbec neměl ponětí, co to po něm chceme. Jen se nakonec přihlouple usmál,  lahev vyhodil na zem a kvitoval nám slovy „OK, no problem“.

Zkrátka v Indii se všechno hází na ulici jako ve středověku. A nikomu to nevadí. Můžeme se ve vyspělém světě snažit jakkoliv třídit odpad, ale dokud se bude miliarda Indů a pár dalších miliard lidí jinde na světě chovat tímto způsobem, je třídění odpadu skoro sisyfovská práce. Mimochodem sešlapávat PET lahve je zde dobrý nápad. Pokud to neuděláte, je zde mnoho lidí, kteří lahev seberou, naplní vodou a prodají turistům. Ti potom stráví v lepším případě pár dní na záchodě a v případě horším pár měsíců v Centru tropických nemocí Na Bulovce.

Indie nejde srovnávat s ničím, na co jsme zvyklí. Je to zkrátka jiný svět a musí se to asi zažít (otázkou je ale zda to člověk chce).

Poznámka po roce a půl: Nutno říci, že s odstupem času, hodnotím Indii mnohem více pozitivně než když jsem přijel a sepsal tento článek. Byl jsem plný mnoha negativních dojmů, které mě na Indie udělala. To vše s postupem času pobledlo a já se chci určitě jednou vrátit do této rozmanité země, kde je možné snad úplně všechno. Jen na to musí být člověk připraven.

Nejlepší zážitky z Indie

  1. Jet domů – Nikdy jsem se netěšil tolik domu, jako potom, co jsem byl v Indii
  2. Vyzkoušet skvělou indickou kuchyni – Jasně, znáte to thálí, shahi paneer. S tím rozdílem, že v Indii to je ještě chutově o řád lepší a má to ještě o deset řádů lepší atmosféru.
  3. Pít čaj masala všude, kde to jde.
  4. Navštívit Varanasí a Sarnath. Nemusíte vyznávat hinduismus ani buddhismus, ale tato místa
  5. Vidět Taj Mahal – toto je spíš povinnost než něco výjimečného. Taj Mahal překvapí hlavně tím, jak ve skutečnosti vypadá jako standardní indická památka.
  6. Projet se v indickém vlaku – Je to zážitek, ale nechcete ho zažívat moc dlouho. Obzvlášť pokud jedete ve sleeperu nebo nižších třídách.

Jak smlouvat v Indii

  • Když se zeptáte na cenu, ideálně nedejte znát, že vám to připadá levné (protože všechno je zpravidla levné). Ideálně je udělat to právě naopak, zamračit se a říct, že jste čekal lepší cenu.
  • Dělejte že vám na věci nezáleží a klidně se bez ní obejdete. Pokud věc opravdu nechcete, smlouvá se to úplně samo. Takhle jsem si koupil obal na kytaru za naprosto neskutečně dobrou cenu jen proto, že jsem ho nechtěl.
  • Řekněte, že ještě zkusíte další prodejce. Málokdo vás potom nechá odejít bez lepší nabídky.
  • Když se vás zeptají kolik byste nejvíc dal za danou věc, nikdy neuvádějte vaše opravdové maximum. Je dobré říci něco pod maximem a postupně případně nechat dopracovat cenu smlouváním výš.
  • Když už to vypadá, že prodejce s cenou níž nepůjde, poděkujte a začněte odcházet. Prakticky vždy vás prodejce zastaví, zeptá se proč odcházíte. Pokud mu řeknete, že věc nepotřebujete nebo se ještě podíváte na konkurenční nabídku, které se vám vlastně i líbily více, prodejce nabídne lepší cenu.
  • Pokud prodejce uvidí váš zájem o danou věc, nebude ochotný smlouvat. Stalo se mi jednou, že jsem si chtěl koupit kraťasy a prodavačka dobře poznala, jak mi zasvítili oči, když jsem je uviděl. Nebyla potom svolná ke smlouvání a i když jsem odešel z obchodu, tak mi slevu nenabídla. Musel jsem se potupně vrátit a koupit si je za plnou cenu. Prodavačka se mi při tom vysmála jak sluníčko.
  • Pokud začnete smlouvat a dohodnete se na nějaké ceně, je neslušné měnit nabídku nebo věc nekoupit.

Oblíbené hlášky z Indie

  • Hello, my friend – Toto říká každý Ind, který si vás všimne.
  • Where are you from? –Toto říká každý Ind, který si vás všimne.
  • Special price only for you – Speciálně vysoká cena jen pro vás, je potřeba začít zásadně smlouvat.
  • You are my first/last customer – Máte pocit výjimečnosti a proto byste si danou věc měli koupit bez smlouvání.
  • Do you need riksha/taxi? – Vezmu vás taxíkem za speciální příplatek a ideálně do obchodu mých kamarádů
  • There is no problem in India, only solution – Spíš by to mělo být: There is no solution in India, only problem
  • Everything is possible in India – Asi jediná hláška bez skrytého významu.

Podrobný cestopis z Indie

V Indii jsme byli 8 dní, během kterých jsme procestovali tři velká města (Dillí, Agru, Varanasí) a několik menších (Sunauli, Gorakhpuru). Jsou to významná lidská sídla v severní Indii, ale rozhodně toto povídání neříká nic o zbytku této obrovské země. Pokud je člověk v Indii na venkově nebo více na jihu, charakteristika země i lidí zde může být úplně jiná.

Na začátku nás bylo 5 – Já, Adam, Martin, Bouchy a Bára. Bouchy s Bárou měli jiný program než my, protože chtěli procestovat hlavně Indii, zatímco my tři jsme plánovali především výlet v Himalájích okolo Dhaulagiri. To byl důvod proč se od náš hned po příletu oddělili. Setkali jsme se až několik dní před odletem.

Mimochodem do Indie jsem původně ani nijak jet netoužil, nicméně se objevily levné letenky do Dillí a když jsem se podíval na mapu, kde se Dillí nachází, viděl jsem, že je to nedaleko Nepálu. Až během cesty jsem si uvědomil, že cesta z Dillí do Pokhary, která má „jen“ asi 600 km není to samé jako když jedu 600 km po Evropě.

Během této cesty jsme procestovali pár zemí a měst:

  • Turecko (Istanbul) – Během našeho přestupního letu jsme čekali den a půl v Tureckém Istanbulu, takže jsme měli čas na to prohlédnout si toto historicky významné město.
  • Indie – V Indii jsme strávili z našeho výletu 8 dní a procestovali jsme především 3 významná města – Dillí, Varanasí a Agru. O „dobrodružstvích“, která se nám zde přihodila píši v tomto článku o kousek níže.
  • Nepál – Zbylých 21 dní jsme strávili v Nepálu, kde jsme 10 dní šli trek okolo Dhaulagiri a poté jsme trávili několik dní okolí Pokhary a Begnas lake.

Turecký Istanbul

1-2. den

22.9. – 23.9.2014

Praha → Istanbul → Dillí

Cestě po Indii předcházel den a půl v Istanbulu. Na rovinu řeknu, že to není moc hezké město a kebab zde není vůbec tak dobrý, jak by si člověk představoval vzhledem k tomu, že všichni kebabáři v Praze mají na triku napsaný Istanbul.

už nás v Indii podvedli

3. den

24.9. 2014

Dillí → Agra → Taj Mahal

Ráno jsme se probudili v letadle nad Dillí. První pocity byly hodně pozitivní – jednak jsme úspěšně přistáli a také letiště Indry Ghandiové v Dillí bylo krásné. Celý prostor letiště za odbavením byl pokryt krásnými koberci, což je asi hodně nepraktické, ale určitě hezké. Ještě na letišti jsme si vyřídili u Vodafonu SIM kartu. Byla to docela velká byrokracie – člověk musí mít adresu v Indii (kam jsme napsali hotel „Radisson Blue“, co nám doporučil zaměstnanec Vodafounu) a ještě musí karta aktivovat zavoláním na specializované číslo.

Bouchy s Bárou se od nás na letišti odpojili a jeli rovnou na hotel. Následující 4 týdny cestovali po Indii, zatímco my tři (já, Adam, Martin) jsme chtěli směřovat do Nepálu.

Jakmile jsme vyšli z letiště, tak jsme ucítili horký indický vzduch, který byl cítit nějakou novou příměsí něčeho, čemu bych řekl „chuť Indie“. Vzduch zde byl totiž cítit jiným způsobem než u nás. Jakoby v něm bylo koření nebo něco podobného.

Z letiště jsme jeli do centra Nového Dillí vlakovou linkou, která byla neuvěřitelně luxusní a pravděpodobně má zařídit pozitivní první pocit z Indie. Asi ještě nikdy jsem neviděl lepší spojení letiště s centrem města. Vlak byl rychlý, příliš nezastavoval a během 20 minut, kdy se nám za oknem míhala krajina s mnoha lesy (vojenská oblast) jsme dorazili do centra. Cestou jsme zahlédli několik ulic, domů, polí a vše působilo moc hezky.

Dojeli jsme do Nového Dillí, abychom se podívali, kde je nádraží z něhož jsme ještě tentýž den plánovali jet do města Gorakhpur k nepálským hranicím. Mimochodem jaký je vlastně rozdíl mezi Dillí a Novém Dillí – Nové Dillí je hlavní město Indie, které začali budovat Britové. Samotné Dillí je v podstatě nadmnožina, která zahrnuje několik částí z nichž je jedna právě Nové Dillí.

Jen, co jsme vystoupili v Novém Dillí z podzemní vlakové stanice na povrch, tak jsme se zděšili. Konečně se nám poštěstilo vidět tu pravou Indii! Venku na ulici jezdily stovky rikš v naprostém chaosu za silného troubení všech zúčastněných. U kraje silnice Indové na férovku močili na zeď a nechutně to na několik desítek metrů páchlo. Močení je zde obecně prakticky veřejná záležitost..

15198312554_3d6b417965_k
Obvyklý ruch na ulici v Indii

Ještě když jsme byli v České republice, tak jsme si zarezervovali jízdenku do Gorakhpuru. Na nádraží nám nějaký člověk řekl, že naše jízdenka je neplatná. Stál u rentgenu a vypadal jako nějaký zaměstnanec. Řekl, že nám chce pomoci a tak nám zařídil motorikšu, aby nás dovezla do nějaké kanceláře, kde bychom to měli dát do pořádku. U motorikšáka za nás ještě smlouval o cenu, což vypadalo, že mu opravdu záleží na tom, aby nám pomohl. Ve skutečnosti to byl ale pěkný hajzl! To, že nás podvedl nám ale došlo až později, když jsme zjistili, že nás v této zemi chce v podstatě každý podvést.

Řidič z rikšy nás vzal do kanceláře I.D.T.C., což je de facto soukromá firma, tvářící se jako oficiální vládní cestovní kancelář. Řekli nám, že naše jízdenky jsou neplatné a žádné volné místo ve vlaku do Gorakhpuru na nejbližší dva dny už není. Samozřejmě nám chtěli „pomoct“, tak se snažili pro nás vymyslet nějakou alternativu. Řekli jsme jim o našem plánu jet co nejdříve do Nepálu a pak se vrátit do Indie a procestovat zde Agru, Varanasí, Jaipur a Dillí. Navrhli nám tedy, že během čekání na vlak můžeme procestovat Indii. Tak nám hezky naplánovali, že ještě dnes pojedeme autem do Agry, tam zůstaneme asi dva dny, pak pojedeme vlakem do Varanasí, kde bychom měli strávit alespoň dvě noci, abychom poznali podstatu tohoto místa. Pak by nám zařídil „lůžkový autobus“ (haha, nic takového tady neexistuje) do Nepálu. S tímto plánem jsme nesouhlasili, protože jsme v jednotlivých městech nechtěli trávit tolik času. I.D.T.C. to pojali velmi komplexně, takže nám hned naplánovaly, že hotely nám zarezervují taky. Když jsme říkali, že to tak nechceme, tak nám řekli, že se jedná o nařízení indické vlády. Pokud prý turisti někam v Indii jedou, musí mít rezervované hotely, aby vláda věděla, kde se turisté nacházejí a mohli tak chránit jejich bezpečí. Samozřejmě to byl totální blábol, a v I.D.T.C. nám totiž ve všem jen velmi dobře lhali. A byli v tom velmi dobří. Jsme myslím dost nedůvěřiví, ale zde nás převezli. Nakonec jsme podepsali smlouvu, kdy jsme každý platili asi 105 €. Obsahem smlouvy bylo to, že nás taxíkem odvezou do Agry, zařídí nám hotel, tam budeme den a půl, potom pojedeme do do Varanasí, kde strávíme dvě noci (také s zařízeným hotelem) a pak pojedeme autobusem do Pokhary v Nepálu. Cena této cesty je zlomek proti částce, co jsme zaplatili, nicméně byli jsme v Indii první den, a ještě jsme nebyli zkušení.

Po pár dnech, kdy jsme se spojili s Bouchym a Bárou, tak jsme zjistili, že naletěli těmto cestovním podvodníkům velmi podobným způsobem jako my, akorát je to nakonec vyšlo ještě na mnohem více peněz. Odchytl je dokonce i přesto, že s byli s těmito indickými praktikami dobře seznámení, protože o tom četli v cestopisech, tak je stejně přesvědčili. Zahráli to na to, že jsou jen dva a Bára je holka. A přece Bouchy nechce aby se jí něco stalo v odporném indickém vlaku. Bouchy tedy stornoval všechny rezervované vlaky a objednali si od nich s Bárou taxikáře. Kromě toho podepsali smlouvu, kde byly za částkou napsány dvě malá písmenka „pp“. Poté, co Bouchy zaplatil kartou a s hrůzou na účtence zjistil, že mu strhli z účtu asi 50 000 INR (mělo to stát polovinu), tak se mu prodejce s lítostí omluvil a řekl, že jim zapomněl sdělit, že „pp“ znamená „per person“, nebo-li „za osobu“. Bohužel smlouva už nešla vypovědět.

Indové jsou neuvěřitelně vychcaní. Vlastně asi neznám nikoho, kdo byl v Indii a nezkusili by ho nějakým způsobem po příjezdu podvést. Hlavně neříkejte: „I’m first day in India and everybody here are so helpful!“, to je jak kdyby Indovi někdo řekl: „Hele jsem poprvé v Indii a ještě mě nikdo neošidil, nechtěl by jsi být první?“

Hned poté, co jsme si tak výhodně pořídili cestu, jsme odjeli z prašivého Dillí. Podle mnoha výzkumů je Dillí o nejšpinavější město na světě. Na rozdíl od čínské Šanghaje, která je v tomto „prestižní hodnocení“ hned za Dillí, zde ale prakticky nikdo nenosí roušky. Já jsem si ji pro jistotu vzal, ale nakonec jsem ji prakticky nevyužil, protože pak by na mě pak indové čuměli ještě víc. Místo toho jsem si občas alespoň omotal šátek okolo obličeje.

indicke-kamiony
Kamióny v Indii

Cestou do Agry jsme se zastavili na jídlo v nějaké místní obyčejné restauraci. Jídlo bylo vynikající a cena byla skoro jako zdarma. Po jídle jsme jeli asi 3 hodiny do Agry za příšerného horka. V autě jsme naštěstí měli klimatizaci, ale i tak to nebylo moc příjemné. Cestou jsme chvíli usnuli, asi ještě kvůli spánkovému dluhu z cesty mezi časovými pásmy.

V Agře jsme dojeli k hotelu Eastgate, kde jsme měli rezervovaný pokoj. Hotel byl na indické poměry velmi hezký a nebyl zde prakticky žádný bordel ani špína (to zde není vůbec běžné). Ubytovali jsme se, dali jsme si konečně sprchu.

taj-mahal
Taj Mahal

Ještě tento den jsme se šli podívat k Taj Mahalu, který jsme si prohlédli. Náš taxikář, který se jmenoval nějak podobně slovu „Lachtan“ nám dohodil svého kamaráda, který nám dělal v Taj Mahalu průvodce. Potom, co se pokusil nám dohodit ještě několik svých kamarádů, tak už jsme byli zocelení a odmítali jsme to. Každý z těchto dohozených lidí totiž žádá nějaký „bakšiš“ – neboli peníze, které mu kápnou z jeho dobře míněných, byť nevyžádaných rad.

Taj Mahal byl opravdu hezký. Ale mám-li být upřímný, divem světa bych jej nenazýval. Divem na této stavbě je podle mého názoru především to, že jej dokázali postavit Indové – titíž lidé, kteří bydlí v okolí a ještě k tomu o několik století zpátky. Když pak člověk srovná město Agru a Taj Mahal, jen těžko bychom hledali jinde na světě větší kontrast než zde. Taj Mahal je celý obložen krásným mramorem, ve kterém jsou vysázené drahé kameny a vše je pečlivě uhlazeno tak, že to působí jako jeden celek. Zbytek agry je „mnohem skromnější“ (nevím jak to říci výstižněji a nikoho přitom neurazit). V tomto je tato stavba opravdu neskutečná. Náš průvodce nám také řekl, že přestože byl Taj Mahal postaven muslimy, tak se ho ve 20. století pokusili vybombardovat Pakistánci. To se mi ale nepodařilo nikde ověřit.

Cena vstupenky do Taj Mahalu je dost zajímavá, pro Indy totiž stojí 10 INR (~5Kč), zatímco pro ostatní je cena 750 INR (~325Kč). O nějaké diskriminaci zde ale nemůže být řeč – přece je nutné trošku pumpnout turisty, kteří mají kapsy narvané penězi.

Místy to vypadalo, že víc než samotný Taj Mahal, kam místní také dost chodili, jsme je zajímali my. K Adamovi si zde jednou přisedla tlupa indů a cítil se nesvůj. Řekl o problému nám a my našemu průvodci. Ten to tlumočil Indům, kteří se pěkně nasrali a ptali se ho proč s nima má problém.

Mám pocit, že Indové nerozumí tomu, že cetky jsou věci, co člověk nepotřebuje. Myslí si totiž, že pokud si cetku člověk může dovolit a zároveň se mu líbí, pak si ji musí koupit.

To byl obzvláště případ prodavače mramorových desek, kam nás vzal náš průvodce. Ptal se nás, zda se nám jeho práce líbí, na což jsme mu řekli, že ano. Hned nám začal počítat na kalkulačce kolik jednotlivé produkty stojí. Řekli jsme mu znovu, že je to sice hezké, ale nechceme si nic kupovat. Pak se nás zeptal, kolik by pro nás byla únosná cena. Odpověděli jsme, že cena je v pořádku, ale prostě to nebudeme kupovat, protože to nechceme a nepotřebujeme. Navíc jsme mu řekli, že jedem do Nepálu na trek a nechceme, aby nám to překáželo a měli jsme těžké batohy. Nepochopil to a začal nám nutit jen ty menší věci. Bylo nám to trochu trapné, protože nás pohostil masalou, ale to byl jeho účel – dostat nás do situace, kdy nám bude trapné si nic nekoupit, přestože se tak snažil a málem se pro nás rozkrájel.

Poté, co jsme přijeli na hotel jsem zjistil, že nemám telefon, který jsem měl v kapse. Konečně se mi podařilo aktivovat indickou SIM kartu a hned první den ho ztratím. Měl jsem díky tomu velmi špatnou náladu, protože ještě bylo asi 33 dní před námi a já neměl žádný nástroj pro komunikaci s okolním světem.

Dali jsme si v restauraci hotelu Eastgate jídlo. Byla zde všude teplota jak v lednici. Běžela zde klimatizace, zapnutá na 17 stupňů. Jakmile ale člověk odešel z místnosti, hned zde bylo večer tak 35°C.

Agra

4. den

25.9.2014

Agra → Tundla Junction

Dnes jsme se konečně pořádně vyspali. Ráno nás sice vzbudilo vedro, ale až po 12 hodinách spánku. Když jsme šli spát, tak nám byla kvůli klimatizaci skoro zima (byla nastavena na 24°C, ale velmi nepříjemně foukala), ale během noci nebyl puštěný proud a tak se klimatizace vypnula. Díky tomu bylo ráno prakticky nedýchatelné vedro. Po vstávání jsme šli na snídani, kde jsme si dail kontitnentální snídani (4 tousky, marmeládu, máslo a míchaná vajíčka). Normální cena je 150 INR, coý ilustrovalo jak drahý hotel to byl. Po snídani jsme si sbalili, dali si sprchu a vyrazili do města. Martin si ještě aktivoval Internet na SIM kartě a já už jsem ho měl aktivní předchozího dne, ale v současné době jsem neměl telefon. Když jsme nastoupili do auta našeho řidiče, říkal jsem mu, že potřebuji do Vodafonu, protože jsem ztratil telefon. Řidič Laktan odvětil, že ho nepotřebuji, protože můj telefon má on. Vypadl mi v autě, tak ho schoval. Dost mě to překvapilo, protože tuto možnost jsem v podstatě od začátku, co mě napadla, zavrhl. Navíc jsem také nečekal, že lidé jsou zde tak féroví, jako byl právě Laktan. Život v Indii hned byl o něco lepší.

V rámci zlepšení bezpečnosti jsem si foťák zavěšil na krk a telefon dal do tašky s penězi také na krk. Sice jsem vypadal jak s bachorem, ale alespoň jsem měl dobrý pocit.

Řidič nás odvezl k červené pevnosti a nechal nám čas, abychom si ji prohlédli. Byli jsme tam nakonec 3 hodiny. Cestou k pevnosti nás neustále otravovalo několik nevyžádaných prodejc bičů, pohledů a laciných cetek, co jsme opravdu nepotřebovali. V červené pevnosti to bylo hezké – vše bylo mramorové s krásnými ornamenty, skoro by člověk opět nevěřil, že to dokázali místní lidé.

agra-red-fort-vzor2

V červené pevnosti jsme si chvíli sedli na trávu pod stromy a odpočívali. V koruně stromů létali papoušci (asi druhu Alexandr Veliký) a holubi (ti jsou snad všude). Kromě ptáků na nás pořád koukali také místní holky. Byly tři a k tomu tam byl ještě nějaký kluk, který se před nimi předváděl. Očividně ho hodně znervózňovalo, že na nás neustále koukají, a tak je raději odvedl pryč. Ještě jsme se s nimi několikrát během prohlídku Agra Red Fort potkali. Kluk při tom vždy koukal, jak kdyby nás chtěl zabít a holky hnal rychle pryč.

Po opuštění červené pevnosti jsme nemohli najít našeho taxikáře Laktana. V mezičase při hledání řidiče nějaký prodejce ukecal Adama, aby si koupil hnusné „domácí-tiskárna-made“ pohledy, spíchnuté sešívačkou za 50 INR. Nakonec jsem zavolal do hotelu, abych se zeptal, zda tam náš řidič není nebo zda na něj nemají telefonní číslo. Nebyl a neměli. Pak mě napadlo podívat se, zda nemám fotku jeho auta, kde bylo uvedené číslo na jeho mobilní telefon. A našel jsem ji! Byla to jedna z prvních fotek, co jsem v Dillí udělal. Zavolal jsem mu a domluvil odvoz. Říkal, že na nás čekal 2,5h. Asi si příště rozmyslí, zda nabídne turistům, že na ně počka, během toho, co se půjdou podívat na pevnost v Agře.

Po úspěšném znovushledání nás odvezl do nějaké nóbl restaurace na jídlo. Měli jsme docela hlad a pěkně jsme se přejedli. Po obědě nás chtěl Laktan odvézt někam, abychom si koupili místní hadry, což jsme odmítli. Zavedl nás místo toho k hotelu pro věci, pak do obchodu a nakonec do směnárny. Indické rupie vyměněné na letišti povážlivě docházely. Následovala cesta na nádraží Tundla Junction, odkud nám jel vlak do Varanasí (z Agry se po železnici přímo do Varanasí nejezdí). Na nádraží jsme měli asi 7 hodin času, a absolutně jsme neměli, co dělat.

Cituji z mého deníku:

Sedíme na nádraží v Tundle v nejzazším cípu nástupiště 1. Nechodí zde moc lidí a nikdo si nás naštěstí už moc nevšímá. Když jsme seděli jinde, neustále si k nám sedali Indové a požadovali po nás nějakou interakci. Jsme přikrytí dekami od tureckých aerolinií proti komárům. Adam s Martinem si čtou, zatímco já dopisuji deník a občas se jdu projít po nástupišti a počítám běhající krysy. Nikdy v životě jsem jich neviděl tolik jako tady. Naštěstí běhají hlavně dole mezi pražci a ne na nástupišti, kde podřimuje spousta lidí. Když se člověk chvílli zadívá do tmy, vidí jich stabilně okolo desítky.

Varanasí

5. den

26.9.2014

Tundla Junction → Varanasí

Okolo půlnoci předchozího dne jsme nastoupili do vlaku, který nás odvezl do nějakého města blízko Varanasí. Cesta byla nad očekávání super. Nastoupili jsme do 3. třídy, kde jsme bez problému našli naše rezervovaná místa. Vypadalo to, že byrokracie zde překvapivě funguje ve stylu německého „ordnungu“. Batohy jsme ve vlaku měli u sebe na lehátku, protože jsme o ně měli strach. Bylo překvapivé, že jsem tam narval svůj 95l batoh a ještě jsem se dokázal velmi dobře vyspat. Ráno jsem zapředl řeč se spolucestovateli v našem vagónu. Byli vzdělaní a pracovali pro nějakou farmaceutickou společnost. Na rozdíl od ostatních nás nechtěli nijak oškubat, jenom se s námi vyfotit 🙂

Nádraží bylo 30km od Varanasí a nikdo tam na nás nečekal, i když nám to náš podvodník z I.D.T.C. sliboval. Ujal se nás nějaký „tuk-tuk guy“ (motorikša) a říkal, že si nemáme dělat starosti, protože vše je zaplaceno agenturou I.D.T.C. Vezl nás po silnici, která byla ucpaná a tak se rozhodl jet v protisměru, místo toho aby trpělivě vyčekal kolonu, jako to dělají normální lidé. v některých oblastech se takovýto inovativní přistup vyplácí, ale o silniční dopravě se to říci nedá. Ne snad, že by jízda v protisměru byl v Indii nějaký závažný prohřešek. Mnohem větší problém je zde předjíždění, pokud na sebe automobil neupozorňuje troubením. Jízda v protisměru chvíli fungovala, ale potom přišla kolona i v protisměru a střed silnice zde byl oddělen betonovým hrazením. Nakonec se mu podařilo tou kolonou v protisměru přeci jen nějak protlačit, nicméně čas si tím rozhodně neušetřil. Čekali jsme, že nás doveze do hotelu, ale vysadil nás v kanceláři nějaké cestovní agentury. Vešli jsme dovnitř a řidič tuk-tuku nás stále pronásledoval se slovy „bakšiš“ na rtech. To však, hoch, žádal peníze na špatné adrese. Při nástupu do rikšy nám totiž řekl, že je vše zaplaceno a to byl důvod, proč jsme si ho vybrali. Kromě toho, že nás málem zabil při jízdě v protisměru pro nás neudělal nic výjimečného, za co bychom ho chtěli prémiově ohodnotit. Připadal jsem si, jako bych byl v čevené menze na ČVUT, jídlo bylo klasicky odporné a kuchařka mi bránila v odchodu z jídelny, dokud jí za to nedám spropitné. Spropitné neberu jako nějakou samozřejmost ani v České republice a dokáže mě naštvat, když na něj někdo čeká. Myslím, že je to z velké části i na podniku, aby si sama dokázala správně ohodnotit své číšníky. V Indii je v restauracích často započteno spropitné do celkové ceny, která se tí pádem zvyšuje cca o 10%. O dalších cca 10% se dále zvyšuje jakousi daní. Takže ve finále dokáže cená jídla docela překvapit.

ulice
Hezká a čistá ulice ve městě Sarnath

Ale abych příliš neodbíhal. Agentura nám přidělila nového řidiče, nicméně řidič tuk-tuku se nechtěl hnout z místa, dokud nedostane nějaké peníze. Zasedl dokonce sedadlo řidiče v cizím autě, jen proto aby nás nemohl nový řidič nikam odvézt dokud něco nedostane. Našli jsme po kapsách nějaké drobné a nabídli jsme mu symbolických 10 INR (4Kč), ale to mu přišlo málo a požadoval 100 INR (40Kč). Tak nás tím docela pobavil a řekli jsme mu jenom: „No way!“

Nový řidič neměl o moc větší charakter, než řidič předchozí. Opět se nám snažil nabízet předražené odvozy a snažil se nás dostat s rozhodnutím pod tlak. My už jsme se ale nedali. Ve Varanasí jsme byli ubytováni v hotelu MM Continental. Jednalo se o velmi odporný hotel s velmi nepříjemnou obsluhou.

Najali jsme si motorikšu, aby nás odvezla do Sarnathu – posvátného místa budhistů několik kilometrů od Varanasí. Tam jsme si prohlédli vysokou sochu Budhy, archeologické vykopávky zvláštních cihlových staveb. Jedna ze staveb zůstala zachována. Měla průměr okolo 10m, výšku cca 30m a vůbec jsme nevěděli k čemu sloužila, protože neměla žádný vchod. Vše jsme si prohlédli, nikam jsme nespěchali a řidič na nás trpělivě čekal (i když jsme to nechtěli). Nechtěl po nás ani zaplatit, protože chtěl abychom s ním jeli i zpět. Ještě nás vzal do tibetského chrámu, kde jsme zašli do hodně levné a dobré restaurace. Po jídle jsme chtěli jet do centra Varanasí, abychom viděli posvátnou Gangu, kde se obřadně pálí těla hinduistů a poté následuje jejich poslední putování po řece. Podle našeho průvodce se těla těch nejchudších už nepálí a jen se posílají po řece. V posledních letech ale zřejmě nastává obrat k lepšímu, protože Indická vláda dbá o vyčištění Gangy  (dříve to zde vypadalo trochu jinak). Řidič, se kterým jsme jeli, chtěl nepřiměřenou cenu za jízdu zpět do centra (200 INR), tak jsme se s nm rozloučili a najali si jiného (120 INR). Takže to pro něj bylo půl dne čekání a pro nic. Nutno říci, že měl ale svoji čest. Odešli jsme v rámci strategie smlouvání a čekali jsme, že k nám řidič přijede a kývne na naši cenu. Místo toho okolo nás projel a ani si nás nevšiml.

Jinou motorikšou jsme tedy dojeli do centra města Varanasí. Už se stmívalo a my jsme se motali v šílené zácpě (ono to zde ale ani jako zácpa není bráno, protože provoz se stále hýbe). Účastníky silničního provozu se zde kromě automobilů a (moto)rikš stávali také chodci, kola, krávy a další zvířena. Martin si cestou našel nového kamaráda, který nás chtěl opět zdarma provést po městě a rozhodně neměl žádné komerční úmysly. Vedl nás malými poblitými uličkami, které byly plné bahna, krav a lidí. Čas od času naše uši zaslechly bizardní otázky typu: „Do you want hashish?“ To vypovídá o tom, jaký druh lidí se zde v těchto nočních hodinách nacházel. Měli jsme na sobě jen sandály a museli jsme si dávat velmi dobrý pozor na to, do čeho šlapeme. Martinův kamarád nás dovedl až k chrámu, kde se spalovali mrtví. Tam nám místní zaměstnanec „krematoria“ udělal velmi zajímavou přednášku o tom, jak tento systém reinkarnace v hinduismu funguje. Bylo to velmi zajímavé. Poprvé v životě jsem zde viděl mrtvého člověka. Mrtvoly byly páleny venku přímo v ohni z „iron wood“, odkud většinou vyčuhovaly lidské končetiny. Byl zde zvláštní smrad. Dali jsme každý příspěvěk na zlepšení karmy a života lidí v místním hospicu, kteří zde čekají na smrt. Mimochodem Varanasí je velmi staré významné město a údajně se zde nacházelo jedno z prvních lidských osídlení.

Martinův kamarád nás cestou zpět zavedl ke svému krámku, kde se nám snažil prodat šátku z kašmíru. Byly opravdu moc hezké, ale do hor jsme se s nimi tahat nechtěli. Nezdvořile jsme odmítli a utekli. Dojeli jsme do našeho hotelu a zašli jsme tam ještě na večeři. Na to jak se celý den vydařil, tak večeře to celé zkazila. Dal jsem si polévku z koriandru a nechutnala mi – byla jako čínská, zvláštně viskózní, přesně taková, jakou nemám rád.

Pryč z Indie

6. den

27.9.2014

Varanasí → Sunauli (hranice Indie s Nepálem)

Ráno jsme původně plánovali vstát na východ slunce nad Gangou, ale nakonec jsme to vzhledem k vyčerpání po předchozím dnu nezvládli. Místo toho jsme si zašli do agentury zamluvit lístky na vlak. Plánovali jsme se totiž následujícího dne dostat do Nepálu a potřebovali jsme dopravu na cestu zpátky.

Pak jsme si najali tuk-tuk, který nás dovezl k Shiva temple a pak k univerzitnímu kampusu. Bylo to jedno z míst ve Varanasí, které bylo opravdu hezké. Vzhledem k plánovanému odjezdu do Nepálu jsme se potřebovali vrátit včas zpět do hotelu. Cestou jsme ještě zašli do místního McDonaldu (Martin prý poprvé v životě jedl v tomto fast-foodu) na jídlo a vychlazenou Coca-Colu (v Indii chutná vychlazená Cola vzhledem dvojnásobné teplotě minimálně dvojnásobně lépe). Pak nás vyzvedl taxikář a odvezl nás k autobusu. Autobus do Sunauli byl hodně narvaný a už chtěl odjíždět. Adam s Martinem do něj vešli jako první a našli si dvě místa vepředu blízko sebe. Já už jsem takové štěstí neměl a musel jsem se narvat dozadu mezi Nepálce. Sedačky byly extrémně malé a byli jsme na sebe nalepení. Adama s Martinem nakonec z míst vpředu někdo vyhodil. Martin dostal náhradní místo, ale na Adama už nezbylo, tak musel sedět v uličce. Jeli jsme asi 10 hodin. Cestou byly zastávky, ale i tak to bylo opravdu zlé. Měl jsem svůj velký batoh v uličce a pořád tam někdo chtěl chodit, takže jsem ho neustále zvedal.

Nepál

7 – 28. den

28.9.2014 – 19.10.2014

Pokhara → Dhaulagiri trek → Bengas lake → Lumbini

 

Protože je článek velmi dlouhý, rozdělil jsem ho na tři části, podle zemí, ve kterých jsme se nacházeli. V tento okamžik jsme se dostali do Nepálu, kde jsme strávili dalších několik týdnů. Podnikli jsme zde trek okolo osmitisícové hory Dhaulagiri. Pár dní po našem dokončení treku do těchto míst přišel z Indie hurikán Hud-hud, který zabil mnoho lidí. Mimojiné i dva bratry Slováky a 3 nepálské nosiče ze slovenské expedice na Dhaulagiri, kterou jsme na naší cestě potkali. O tomto a mnohem více si můžete přečíst v cestopisu z Nepálu, který zde navazuje na tento článek.

 

Zpátky do Dillí

29. DEN

20.10.2014

Lumbini → Sunauli → Gorakhpuru → Dillí

Ráno jsme ještě byli v Nepálu, v místě zvaném Lumbini, kde se narodil Budha. Přespali jsme zde v korejském chrámu.

Odpoledne nám odjížděl vlak z Gorakhpuru do Dillí, takže jsme potřebovali vstávat brzy. Předchozího dne v noci jsem vyměnil nepálskou SIM kartu za indickou a kvůli tomu jsem vyndal i baterii. Tím se mi změnil čas a tak nás nevzbudil budík na nastavených 5:10. Vstali jsme asi o 10 minut později, když jsme slyšeli zpěv probíhajících motliteb, které se zde ráno a večer konají. Rychle jsme si sbalili a došli na autobusovou zastávku. Podle místních, kterých jsme se ptali předchozího dne, zde měly jezdit autobusy na hranice s Indií do Sunauli. Ráno nám řekli, že nic takového zde nejezdí. Naštěstí se nám podařilo chytit turistický autobus do Kathmandu, který jel přes město Siddharthanagar (za 50 NRP). To je jen 3 kilometry od hranic, takže bychom to zvládli dojít bez problémů i pěšky. Odtamtud jsme se nechali odvézt cyklorikšou  na hraniční přechod v Sunauli. Pán cyklorikšař to s námi asi neměl jednoduché, protože každý z nás i s batohy vážil skoro 100 kg.

nepal-hranice

hranice-sunauli
Hranice mezi Nepálem a Indií v Sunauli

Za poslední peníze v Nepálu jsme si koupili Fantu, zašli jsme pro razítko do pasu a přešli jsme hranice do Indie. Kupodivu nám ani neprošacovávali batohy, což zde jinak běžně dělají.

Po vstupu do Indické republiky se nám zase zhoršila nálada. Nechali jsme si opět dát další razítko do pasu a šli jsme směrem z města, abychom našli nějakou dopravu do Gorakhpuru. Potkali jsme zde skupinu dvou Argentinek a Polku, co sháněli také odvoz do Gorakhpuru. Už od pohledu každá z nich působila jako pravá Indofilka. Když jsem ptal Argentinky na jak dlouho jedou do Indie, odpověděla, že si koupili jen jednosměrnou letenku. V Nepálu strávili asi 5 měsíců a teď cestují do Indie. Koukal jsem s pusou dokořán a nechápal jsem, co vede tyto holky k tomu, aby v těchto zemích strávili tolik času. Polka to měla podobné, ale poznali se spolu až v Nepálu. Zajímavé je, že do Indie a především do Nepálu jezdí spousta holek sama. Potkali jsme takových mnoho.

Opět jsme se nechali od nějakého Inda přemluvit k tomu, abychom nasedli do jeho džípu, dali batohy na střechu a dokonce mu i zaplatili. To bylo, jak se později ukázalo, pěkná blbost. Řidič byl s prominutím idiot a čekal 45 minut až se mu naplní auto po okraj – tj. dvanácti lidmi (a to ten džíp zase tak velký nebyl). Nakonec se naštěstí přeci jen rozjel i když mu během čekání několik zákazníků uteklo. Asi po dvou hodinách jsme dojeli do Gorakhpuru. Cesta byla opět strastiplná, ale ne tolik jako cesty autobusem. Na předních sedačkách bylo místo pro 3 lidi, ale nakonec jsme tam byli 4, poté, co jednoho Inda řidič ještě nacpal mezi mě a sebe. Sice měl Ind přímo mezi nohama řadící páku, ale hlavně že se vešel. Auto bylo v relativně dobrém stavu, kromě jedné věci – nefungovala trubka a to je v Indii dost zásadní problém. Byli jsme jako neviditelný letoun na radaru, do kterého kdykoliv mohou narazit okolní letadla v koridoru. Jednou se to málem stalo, když náš řidič předjížděl motorku, která o něm nevěděla, protože netroubil.

V Gorakhpuru to opět není moc hezké. Je to špinavé indické město, jako každé jiné. Čekali jsme několik hodin na nádraží v salónku, kde byla dokonce sekce i pro cestovatele třídou sleeper, se kterou jsme jeli. Adam mi zde rozbil telefon, když mu spadl z metru a půl na dlaždiče, poté, co ho špatně zastrčil do zásuvky. Rázem jsme se ocitli odřízlí od světa ještě o něco více. Večer jsme nastoupili do vlaku jedoucí do Dillí. Měli jsme tam rezervované lehátka v relativně pro turisty nízké třídě „sleeper“, ale zase tak špatné to nebylo. Problém nastal, když jsme zjistili, že nějaký Ind má rezervovanou jízdenku na stejné sedadlo jako my. Nerozuměli jsme té indo-angličtině, kterou naši spolusedící mluvili. Naštěstí jsme potkali jednoho Inda, který měl angličtinu velmi dobrou a hlavně nám byl ochotný nezištně pomoci. Jednak nám půjčil telefon, abychom mohli zavolat Bouchymu s Bárou a domluvit se kde a kdy se sejdeme v Dillí. Také za nás tento Ind řešil problematiku s duplicitním lístkem. Nakonec nás průvodčí poslal do vagónu 2. třídy, čímž jsme si velmi polepšili. Byl zde odhlučněný vagón, klimatizace, závěsy a čtyři lidi v kupé namísto šesti. Hned se nám zvedla nálada a spokojeně jsme usnuli.

Party v Dillí

30. den

21.10.2014

Dillí

Ráno jsme dojeli do nejznečištěnějšího města na světě jménem Dillí. Ve vlaku ná bylo příjemně a vůbec jsme nechtěli vystupovat, ale bohužel nám nic jiného nezbývalo. Indové občas ale postrádají jakékoliv inteligentní myšlení a proto, předtím než jsme dostali šanci vystoupit z vlaku, tak se Indové z venku začali tlačit dovnitř vlaku. Vůbec nerespektují, že napřed by se mělo z vlakuvystupovat. Prostě nalezli dovnitř a potom se hodně divili, když jsme se přes ně asertivně tlačili s 90 litrovými batohy.

dilli-nadrazi
Nádraží v Novém Dillí
dilli-nadrazi2
Děti zkracující si cestu pod vlakem

Vyšli jsme ven z obrovského nádraží a v nějakém obchodě jsme si koupili ke snídani zmrzlinu a Pringles. Šli jsme hledat turistickou kancelář, aby nám řekli, kde se nachází hotel Rak international, kde jsme se měli sejít s Bouchym a Bárou. Všechny turistické inforace byly zavřené protože Indové slavili festival světla – Diwali. Během bloudění po Novém Dillí jsme viděli řadu výjevů, mezi nimiž bych vyzdvihl vrány ožírající mrtvou krysu na ulici, kde lidé spí na zemi a okolo nich je spousta dalších lidí, kteří jim div nešlápnou na hlavu.

dilli-krysa

Nakonec se nám podařilo najít Main Bazar a odtamtud už jsme se doptali k hotelu. Ubytovali jsme se tam za 740 INR za pokoj.

dilli-main-bazar
Main Bazar (Paharganj) v Novém Dillí

Byl to docela hnusný hotel, ale prý je to na indické poměry docela dobré. Před polednem jsme vyzvedli Bouchyho a Báru ma nádraží. Bouchy byl zarostlý jak Pakistánec a oba byli svým oblečením naprosto asimilováni s Indií. Bylo skvělé potkat konečně zase někoho koho známe. Šli jsme do hotelu, kde se také ubytovali. Chvíli jsme si povídali a pak jsme vyrazili najít obchod s alkoholem. Koupili jme si každý pivo za 150 INR a whiskey za 330 INR, kterou jsme namíchali s Coca-colou. To byla záruka dobře stráveného večera. Sedli jsme si na střechu našeho hotelu, kde byl hezký výhled na nehezké město. Popíjeli jsme, povídali jsme si o všem možném. Láhev whiskey jsme sice dodělali ale svým způsobem zase ona dodělala nás. Když jsem zavřel oči, tak se mi točila hlava a chození ze střechy do pokoje po strmých schodech bylo čím dál tím těžší. Nějakým způsobem se nám podařilo ucpat náš záchod. Ai v tom mělo prsty i to, že nešel splachovat a musel se zalévat kýblem, zatímco prkýnko nedrželo nahoře. Problémem bylo i to, že v kombinaci s přemírou alkoholu, pálivého jídla k večeři, na které jsme nebyli zvyklí (po příjezdu do Indie jsme zatím jeli jen banány a buráky) jsme dostali v noci průjem kombinovaný s kocovinou. Dílo záchoda bylo dokonáno.

dilli-strechy
Pohled na Nové Dillí ze střechy hotelu Rak International

hrůza v Dillí

31. DEN

22.10.2014

Dillí

Jak už jsem naznačil, ráno zrovna moc příjemné nebylo. Posnídali jsme Smectu se sušeným masem. Na recepci jsme nahlásili, že máme ucpaný záchod, ale servisák se k řešení příliš neměl. Mezitím Bouchy zjistil, že u nich na pokoji vytekl záchod (včetně obsahu) na zem dírou na odpad. Měli skoro všechny věci mokré (a kdyby to byla jen voda). Nahlásili tento problém také na recepci. Přišli k nim servisáci, kteří bez okolků sundali boty a šli se cachtat do pokoje, zkoušejíce tento problém nějak vyřešit. Jakmile Bouchy s Bárou řekli, že chtějí nový pokoj, tak se servisáci usmáli, vykašlali se na řešení problému, pokoj včetně povodně ze záchoda zamkli a dali jim klíče od jiného pokoje. Místo toho, aby to nějak řešili šli raději leštit hlavní skleněnou výlohu hotelu.

Aby toho nebylo málo, Adam zrovna v této krizové chvíli omylem zacvakl zámek v pokoji, aniž by měl klíče u sebe. Opět to přišel řešit servisák, tentokrát ale jiný – říkali jsme mu hrbáč Quasimodo. Byl úplně natvrdlej. To, že hotel neměl náhradní klíče bylo divné, ale ještě se to dalo pochopit. Prý to bylo z důvodu bezpečnosti (jó, to určitě). Místo toho se Quasimodo pokoušel rozlomit zámek šroubovákem. Zkrátka prostrčil šroubovák okem zámku, zapřel ho o dveře a poté  se znažil udělat páku. Koukali jsme na tento výjev s otevřenou pusou. Taktně jsme mu říkali, že bychom napřed mohli zkusit odšroubovat kování, nebo rozbít zámek na místo dveří, ale bylo to marné. Místo toho, aby rozbil zámek rozbil kování a dveře. Naštěstí ne úplně, protože jsme ho zastavili. Adam odšrouboval 4 šrouby a najednou se dveře otevřely i přes zámek s jedním bezpečnostním klíčem. Během toho, co na tom Adam pracoval, Quasimodo neustále vykřikoval: „Everything is possible in India!“ nebo: „Incredible India, hehehe“

Nakonec jsme také požádali o změnu pokoje. Půl dne jsme tedy zabili řešením problémů v hotelu. Odpoledne jsme konečně byli připraveni vyrazit do města. Napřed jsme našli McDonals, kde jsme na naobědvali a pak jsme stopli rikšu za 100 INR z centra Nového Dillí k Jami Mosque, což je největší mešita v Indii. Je plná arabů a byli na nás velmi nepříjemní. 3x jsme se pokoušeli dostat se dovnitř a vždy tam byl nějaký nový problém. Jednou po nás chtěli platit 300 INR za to, že jsme měli na krku foťák, po druhé vadily kraťasy, i když měli půjčovat zdarma něco na zakrytí nohou. Po třetí zase byla motlitba. Byli jsme z nich příliš znechucení, než abychom to zkoušeli znovu. Zkrátka se nás opět snažili oškubat, s tím rozdílem, že to bylo mnohem více očividné než obvykle. Měšita bylo z venku hezká, ale rozhodně to nebylo něco, bez čeho bych z Indie neuměl odjet.

Pak jsme šli k Červené pevnosti (Red Fort) v Dillí. Z venku byla stejná jako v Agře a tak jsme nepotřebovali jít ani dovnitř. Chtěli jsme se projít v parku okolo pevnosti, ale odtud nás vyhodili. Podobné to bylo i s dalšími parky za pevností. Opět všude byli vojáci a vždy nás odněkud vyhodili. Měli jsme toho dost a tak jsme to zabalili. Tato část Dillí byla velmi nepřátelská a byli jsme z místních lidí dost znechucení. Všude v této části starého Dillí byl nepořádek, mouchy, příšerný smrad, žebráci, auta, rikšy a lidi. Dillí je asi to nejošklivější město v jakém jsem byl.

Večer jsme byli na jídle v dobré restauraci Tadla a potkali jsme tam dva Čechy, kteří právě dorazili do Indie a dali jsme jim mnoho zkušených rad 🙂

Odlet z DILLÍ

32. DEN

23.10.2014

Dillí

Dnes už nás nečekalo nic jiného než pořádný „shopping“ – rozházet poslední indické rupie, o nám zbyly. Vstavli jsme pozdě a šli jsme najít na ulici něco k snídani. Naše oblíbená restaurace Tadla byla zavřená, kvůli svátku Diwali. a tak jsme se odebrali do Kathmandu Restaurant o kousek vedle na Main Bazaru. Snídaně byla dobrá, snad s výjimkou toho, že číšník byl zmatený, jak kdyby byl na drogách a neustále něco zapomínal. Po snídani jsme zašli na džus s granátových jablek a pak už jsme šli na nákup. Peníze zmizely rychle, takže jsme nakonec ještě museli vybírat z bankomatu. Koupil jsem zde mimojiné hezkou koženou brašnu, která byla opravdu levná (1200 INR). U nás by stála tak trojnásobek této částky, navíc v Českých korunách.

Večer jsme dojeli na letiště, kde s radostí využili možnosti jít do „visitor’s lounge“. To je místnost, kde lidé čekají na své odlety a mohou se zde například vyspat. Původně to vypadalo, že tato místnost je placená, ale bez problému nás do ní pustili, když jsme jim ukázali letenky.

Museli jsme zde čekat asi 11 hodin, což nebylo moc příjemné. Měli jsme s sebou Kindle na čtení, ale po pár hodinách čtení jsme měli všichni rudé oči z nepříjemného osvětlení zářivek na stropě. Na chvíli jsem zde usnul, ale nebylo to úplně ono.

Konečně zpátky v Praze

33. DEN

24.10.2014

Dillí → Istanbul → Praha

Ve 4:00 jsme vyrazili směrem k odbavení, které proběhlo bez problémů. V 6:05 už jsme měli odlétat, ale letadlo mělo asi 30 minut spoždění. Let samotný byl únavný a dlouhý. Pouštěl jsem si v letadle filmy od Turkish Airlines v kvalitě „kino ripu“.

afghanistan
Pohled na Afghanistán

Na letišti v Istanbulu jsme měli asi 5 hodin času. Zašli jsme na letištní předražený kebab (200Kč), který opět nebyl vůbec dobrý a pak jsme si šli opět číst. Z Istanbulu už to bylo jen pár hodin do naší krásné republiky. Když jsme přistávali, bylo mi do breku, protože jsem nikdy nebyl 33 dní někde na druhém konci světa. Když jsem se vracel dost to na mě dolehlo a posledních několik dní jsem se hodně těšil domů.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Productboard jako Software engineer. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

6 komentáře

  1. Vážený pane Václavíku!Právě jsem zcela náhodně přečetl Vaši reportáž o Indii!!!Je mi 55 let .V Indii jsem byl dvakrát.Jednou v roce 2010a podruhé čtrnáct dní po Vás/říjen 2014/ V podstatě jsem navštívil to co Vy ale trošku opačně/Darjjeling,Varánásí,Agra,Díllí/pár fotek můžete zhlédnout na rajce.net-fujjippea/No ale teď k Vašemu článku.Indové Vás chtějí oškubat,okrást,jsou to hajzlové,špinavci bordel na zemi v hotelech.Jídlo většinou jen pro vegeteriány,Města jsou špinavá,zamořená Díllí a Varánasí????No hrůza a děs!!!Pane bože proč tam tedy jezdite?Proč si nenajdete napřed informace KAM A PROČ JEDU???Já naopak říkám Indie je FANTASTICKÁ ZEMĚ!!!Zvláště KOUZElNÉ uličky Starého Díllí a Varánásí.Předražené HOTELY?ALE kdepak jen musíte mít informace a vědět co vzít a co už NE!!!Lidi jsou úplně fantastičtí,indické děti které se chtějí neustále fotit?Ale o tom to j
    e ta exotika!!Zaplatili jste 105 EURO?No ale to je VAŠE!!!!Chyba!!!Nemůžete nadávat nikomu než jen SOBĚ!!My jsme jeli 4 padesátníci!!!Sami na vlastní pěst a VĚŘTE!!že jsme za ubytování nedali více než za 1 noc 150Rupií!!!A to byly velmi slušné hotely/viz hotel v Pellingu/Proč jste šli to špatného hotelu v Díllí na Paharganži,když jsou tam STOVKY slušných hotelů viz GOLD STAR!!!!!150 Rup!!!Víte nemám rád když někdo uráží jiné obyvatele a ohrnuje nad JEJICH KULTUROU,způsobem života atd NOS!!!Pro takové lidi patří jen jedna rada JEZDĚTĚ DO ŠVÝCARSKA tam BUDETE spokojeni!!INDIE pro mně je byla a bude přes ten bordel v ulicích FANTASTICKÁ zem,i s jejími lidmi.Ano i nás se snažili natáhnout ALE to se NESMÍTE DÁT!!!!Musíte to brát jako součást jejich života.Jaký je rozdíl mezi Pražským taxikářem a Indickým průvodcem a rikšákem????Odpovězte si sám!!!

  2. Podobné zkušenosti (možná o něco lepší) jsem měl tohle léto za měsíc v Thajsku, kdy nás zdánlivě usměvavý místní vlastně viděli jen jako chodící peněženky, ze kterých je třeba vytřískat co nejvíc prachů (známé scams jsem měl ale nastudované z netu, takže jsem nijak výrazně nenaletěl). Co se týče cen, byl to také double standard, kdy Thajci platili mnohonásobně méně. Povahou vlastně dost rasističtí (ačkoli jsme také narazili na pár milých lidí). Tohle všechno dokáže hodně zkazit náladu a v tom si myslím, že jsme to měli podobný. Zřejmě je to takhle ve velké části Asie.

    • Goa jsme nenavštívili. Jezdí se tam hlavně kvůli plážím a to není úplně pro mě.

  3. Ahoj,
    vtipně a sarkasticky napsané. Já jsem se v pátek vrátil z Goa a Karnátaka. V lecčem Vám musím dát za pravdu, Indie je prostě úplně jiný svět – možná svět ve světě, ale je třeba to tak brát. Vyšší ceny pro cizince, než pro Indy a snahu z Vás vytáhnout co nejvíce rupií. Na druhou stranu, můžete přečíst stovky knih a vidět o Indii stovky dokumentů a stejně nepoznáte Indii. Každý jí bude vidět trochu jinak – Indie se musí zažít. Osobně bych se nenazval Indofilem, ale už se moc těším zpátky – tentokrát Pandžáb, Radžastán a Himálčápradéš.
    Osobně jsem měl to štěstí (výhodu), že mě pozval můj kamarád – velice vzdělaný a bohatý Ind z Pandžábu, který ovládá 27 lokálních jazyků z 29 států a angličtinu. Z tohoto důvodu jsme nebyli nikdy nikým napáleni, či přímo okradeni. Díky tomu jsme navštívili místa, kam Vás cestovky prostě nikdy nevezmou, protože ta místa ani neznají.
    Každopádně pokud se někdo chystáte na pláže Goa, zapamatujte si tuto větu:
    Makanaka (maka-naka-naka = umocněný zápor), dijo-porí-koru.
    Nechci (opravdu nechci), děkuji. [psáno foneticky]

    • Díky za komentář, nemůžu než souhlasit. Indie se musí prostě zažít. Má to něco do sebe a je to úplně jiný svět než známe. Člověk se potom dívá ve své domovině na věci trochu jinak.

Odeslat komentář