Návštěva Stockholmu a norský Espedalen na běžkách

Už jsou tomu dva roky (28.11. – 7.12.2012), co jsme podnikli tento výlet, ale stále jsem o něm nic nenapsal, i když by si to tento legendární výlet zasloužil.

Cesta do Švédska

Do zimního severu jsme se vydali v prosinci 2012, necelý rok poté, co jsme mrzli o pár desítek kilometrů jižněji v Hardangerviddě. Tentokrát jsme dali dohromady IT skupinu sestávacící se ze mě, Martina, Petra a Lukáše. Už od začátku jsme plánovali výlet spojit s návštěvou Adama, který právě studoval ve Stockholmu na univerzitě KTH.

Z Prahy jsme vyrazili směrem do německého Rostocku, kde jsme se včetně auta nalodili na trajekt do švédského Trelleborgu. Na lodi jsme ještě vypili pár českých piv, předtím než jsme se ponořili do příjemného spánku.

Další den ráno nás už přivítalo Švédsko. Na jihu je tato severská země docela „placka“. Možná i díky tomu je zde tato krajina docela dost osídlená. I tak zde ale není zdaleka tolik lidí jako ve střední Evropě. Obzvlášť na silnici. Dálnice jsou zde často jednopruhové a relativně prázdné. Nicméně to je příjemnější než narvané pětipruhové dálnice v Německu. Člověk zde i díky úzkému prostoru na silnici nejezdí zdaleka tak rychle, jako jinde.

Stockholm

Po několika hodinách cesty jsme dorazili do Stockholmu. Byla zde slušná zima a nadílka sněhu. Na to, že to před pár dny vypadalo, že běžky sem taháme zbytečně, tak se ukázalo, že se sněhem problém rozhodně nebude. Původně jsme plánovali běžkovat ve středním Švédsku, ale nakonec jsme právě kvůli nestálosti sněhu zvolili jistotu v podobě okolí norského Lillehammeru.

Ve Stockholmu jsme se šli podívat do královského paláce, kde se měnily stráže a navštívili jsme muzeum Vasa. To mapovalo krátkou 300 metrovou plavbu lodi Vasa, která se potopila kvůli přetížení. Na pár stovek let se potom ztratila, dokud ji ve 20. století Švédové nenašli a nevytáhli. Loď ležela v bahně a díky tomu přetrvala v krásném stavu dodnes. Okolo lodi a života lidí, kteří ji stavěli vyrostlo vynikající muzeum, které bych pravděpodobně ohodnotil asi jako nejpoutavější, které jsem viděl.

Švédsko Norsko 2012
Loď Vasa

V prosinci je v Norsku zima!

Stockholm → Lillehammer → Espedalen → Fredrikseter

Ze Stockholmu jsme pokračovali do Lillehammeru a dále do vesničky Espedalen, kam jsme měli přijet po ránu. Na běžky se k nám přidal také i Adam. Cestou do Norska se teplota povážlivě snižovala, až se zastavila na -28°C v 6 ráno u Espedalenu. Auto nestíhalo topit, my jsme v něm byli oblečení skoro vším, co jsme měli. Ale i tak jsme cítili, že přes dveře neskutečným způsobem táhne.

Neuměli jsme si představit, že z auta vystoupíme, převlečeme se do běžeckého oblečení a vyrazíme na několik dní na lyžích do divočiny. Trasu jsme si naplánovali pomocí Google maps a místních map chatiček, od kterých jsme měli klíče z předchozího výletu (http://english.turistforeningen.no/).

Poté, co jsme vystoupili, chtěli jsme si uvařit do termosek čaj. Měli jsme asi plynové 3 vařiče, ale ani jeden z nich v této zimě nedokázal hořet. Martin se snažil zapálit velkou plynovou bombu tak urputně, že nakonec chytl přímo kohoutek a začala hořet. Nakonec hořel plyn až moc dobře! Na místo toho, aby se na bombu Martin vykašlal a zahodil ji, tak ji začal hasit. Přišlo mi velmi nebezpečné nacházet se v blízkosti této časované bomby a křičel jsem na něj, aby bombu odhodil a utekl. Nakonec ji ale uhasil, i když nechápu, jak se mu to povedlo.

Čaj jsme udělat nedokázali a jediné, co se povedlo bylo to, že jsme jednu termosku dokázali naplnit mírně vlažnou vodou, která byla docela příjemná na pití. Ostatní termosky dostaly ledovou vodu, protože nic jiného nebylo.

Pomalu začalo svítit sluníčko, což byla vítaná změna, nicméně ukrutná zima stále přetrvávala. Sbalili jsme si věci a z vesnice Espedalen jsme vyrazili směrem k chatě Fredrikseter, ale plánovali jsme dojít až do chaty Storholiseter, kterou vlastní norský turistický klub (NTA), do něhož jsem se minulý rok zaregistroval.

Cestou jsme dost bloudili, protože zde bylo výrazně více cest (dokonce i osvětlených pro běžkaře), než v mapě. Co mě ale překvapilo bylo to, že běžkování v této zimě je možné! Sice se člověk nesmí zastavovat na více než několik vteřin, protože jinak okamžitě prochladne, ale pokud se člověk hýbe, tak se stále ještě dokáže zahřát nebo dokonce i potit.

Nakonec jsme po pár hodinách došli k chatě Fredrikseter. Chtěli jsme ještě pokračovat dál, ale zjistili jsme, že kopec, který se nad chatou tyčí je nemožné vyjet na běžkách. Rozhodli jsme se tedy zůstat v chatě a vymyslet co dál. Chata byla sice soukromá, ale otevřená, jak tady bývá často hezkým zvykem.

Noc v chatě byla krušná. Nebylo zde prakticky žádné dřevo a tak jsme zatopili nějakými zbytky z místní ruiny. Vytopit chatu bylo samozřejmě nereálné, protože veškeré teplo unikalo, ať už komínem nebo dveřmi. Odhaduji, že tak jednou se nám možná podařilo vytopit chatu na něco okolo 0°C. Jinak tam byla stále neskutečná zima.

SONY DSC
U chaty Fredrikseter

Vařili jsme spoustu teplého čaje, který jsme pak nalévali do termosek, aby tak rychle nevychladl. I tak se ale povážlivě rychle v termosce čaj ochlazoval. Vydržel teplý maximálně pár hodin. Překvapilo mě, co všechno v těchto podmínkách zmrzlo. Byly to i takové věci, do kterých by to člověk neřekl – například opalovací krém, pasta na zuby, štětinky kartáčku na zuby, ale také termoska s čajem.

Noc ve spacáku byla asi jedna z nejhorších, co jsem kdy zažil. Můj spacák nebyl péřový a ve svých nejlepších dobách měl udávanou extrémní teplotu od výrobce -20°C. První noc jsme spali ve vedlejší vymrzlé a nevytopené místnosti a myslím, že si můj  spacák na svoji extrémní teplotu bez problému sáhl. Ve spacáku jsem na sobě měl všechno, co jsem si přivezl – čepici, rukavice, šátek, bundu, několik mikin, dvoje kalhoty, několik ponožek, boty na běžky a bundu zapnutou okolo nohou. Mimo to jsem si v chatě ještě půjčil norský svetr a zubří kůže. Ani to všechno nepomohlo k tomu, aby mi bylo teplo. Nicméně neumrzl jsem a to je podstatné.

Na běžkách do Veslevollenu

Fredrikseter → Veslevollen

Další den jsme naplánovali vyrazit na běžkách na výlet zpět do údolí Veslevollen a objet tak jezero Breidsjoen. Cesta byla mnohem lepší než včera. Jednak to bylo tím, že to bylo pěkně z kopce, ale také už jsme přesně věděli kudy tam dojet. Když v 11 vyšlo konečně na pár hodin sluníčko, bylo moc hezky, i když stále stejná zima. Martin s Petrem se k nám nepřidali, a namísto toho šli pěšky na kopec, protože Martin prý měl omrzlý a otlačený prst z bot na běžky.

I když byl teprve prosinec, tak jezero Ramstjonna už bylo zamrzlé a vypadalo bytelně. Adam tam hned vjel a načež jsem po pár metrech, co ujel, slyšel silné praskání ledu. Zavolal jsem na něj, aby jel hned zpátky. Led stále praskal a vypadalo to, že není zdaleka tak pevný jak vypadá. Když přijel na břeh zkusil jsem led u břehu prokopnout nohou. Šlo to úplně bez problému. Na konci výletu jsme se pak dozvěděli, že v Norsku je posledních pár dní extrémní zima (prý moc velká i na Nory) a předtím tato jezera ještě zmrzlá nebyla.

Aby toho nebylo málo, tak cestou zpět do chaty se pode mnou a Adamem propadl led potoka, který jsme přejížděli. Bylo to ale dáno i tím, že led nebyl podpírán vodou, protože potok zmenšil svůj průtok proti době, kdy zamrzl. Udělali jsme tam pěkný čtyřmetrový kráter a byli jsme rádi, že jsme se nevykoupali. V této zimě by to rozhodně nebyla legrace.

Opět jsme se vrátili do chaty Fredrikseter, kde jsme zbytek dne odpočívali a hráli „Bang!“, zatímco jsme byli zabaleni ve spacácích. V noci jsme tentokrát ulehli do hlavní místnosti a protože měl Petr špatný spacák, tak dostal privilegium spát u kamen, kde to nejvíc hřálo. Adam měl taky hodně špatný spacák, ale proti Petrovi si tak nestěžoval.

Švédsko Norsko 2012

Sem to už s běžkami nejde

Fredrikseter → Storhoa → Espedalen → Oslo

Ráno nás Petr probudil, když nadával jak straka. Říkal, že tato noc byla ještě horší, protože místo u kamen byl tak trochu dacanský dar. Jakmile vyhasl oheň (netrvalo to dlouho), tak na něj začalo táhnout. Některým lidem se prostě člověk nezavděčí.

Švédsko Norsko 2012
Pohled na údolí, kde leží Espedalen

Na dnešek jsme se rozhodli dojít pěšky na hřeben, který se tyčil nad chatou a kam měla pokračovat naše původní trasa na Storholiseter. Šlo to docela těžko, ale s běžkami by to nešlo vzhledem ke sklonu kopce vůbec. Došli jsme k náhorní plošině nahoře a zamrzlému jezeru Tjonhotjonna, které ani nebylo vidět, protože bylo zasněžené. To, že by zde mohlo být jezero napovídalo jen to, že země zde byla rovina. Martin tento výlet absolvoval už včera a tak se rozhodl raději jít už dolů a zajít někam na kávu.

Švédsko Norsko 2012
Kousek od Tjonhotjonna

Nakonec jsme vylezli na nějaký lokální kopec (pravděpodobně Storhoa), kde bylo nádherně. Okolo nás jsme viděli spoustu drobných kopečků pokrytých sněhem.

IMG_1130-001

Byly zde tak dlouhé stíny, že jsem to snad nikdy neviděl.

Švédsko Norsko 2012

Švédsko Norsko 2012

Ještě týž den jsme dojeli z hřebenu až dolů k autu. Martin říkal, že zpočátku se mu moc nechtělo startovat, ale nakonec se to povedlo. Hned jak to šlo, tak jsme odjeli do teplejších krajin. Měli jsme v plánu dojet do Osla, kde Petr domluvil ubytování u jeho spolužáka ze střední školy, Víti, který zde studuje na Erasmu.

Během cesty Adam vytáhl svůj Macbook, který měl v autě. Chtěli jsme si pustit nějaký film, pokud však počítač přežil velmi nízkou teplotu. Kupodivu to zvládl, i když byl celý namrzlý a s neuvěřitelně pomalým displejem. Já jsem měl obdobný problém s čtečkou Kindle, kde mi přestal fungovat displej. Nakonec jsem si na Internetu našel, že musím velmi dlouho podržet tlačítko pro zapnutí, aby proběhl „tvrdý reset“.

Oslo

Ještě tentýž den jsme dojeli do Osla, kde jsme se potkali s Víťou, prohlédli jsme si město a zůstali zde ještě i další den. Víťa nám povídal o svém životě tady a při tom nám vařil vynikající kávu z moka konvičky. Oslo nás nezaujalo zdaleka tak moc jako švédský Stockholm, ale i tak bylo velmi zajímavé se sem podívat. Velmi zajímavá nám přišla především Opera v Oslu. Jednalo se o velmi povedenou moderní budovu s krásnými interiéry.

V Oslu se od nás také odpojil Adam, který jel autobusem zpátky do Stockholmu.

Cesta zpět

Tentokrát jsem neměl žádné potíže s protialkoholickým zákonem na trajektu a tak cesta proběhla hladce. Nakoupili jsme zde nějaké dárky domů – vlněné pantofle, chňapku a zástěru se soby.

Trajekt jsme měli naplánovaný z Norska do Dánska. V dánském městě Horsens jsme pak při cestě přespali opět u Martinovy kamarádky, která zde byla přes Erasmus a další den jsme konečně dojeli domů.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro HoppyGo jako mobilní vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář