Letenky do Říma jsme sháněli snad rok dopředu, ale pořád byly příliš drahé. Možná se budoucím generacím bude zdát 3500 Kč jako pár drobných, ale pro nás, kteří jsme se narodili ještě za ČSSR nebo těsně po sametové revoluci, to bylo dost peněz. Tak například jsme si za to mohli koupit zhruba 110 piv nebo 1750 rohlíků. A tak jsme čekali na lepší zítřky. Ty nakonec přišly, a my sehnali letenku za krásných 1200 Kč. Cena byla vskutku luxusní, že jsme dokonce zrušili náš plán B na výlet do Krakowa nebo Berlína.

Přílet do Říma

Jelikož to má Zuzka ve škole těžké a běžně několikrát za rok státnicuje, tak organizace padla na mě. Nevím zda to bylo kvůli tomu, ale málem jsme neodletěli. Zapomněli jsme totiž vytisknout letenky. To jsme zjistili až v metru, když už jsme měli pouze hodinu na půl před odletem. Běželi jsme tedy do VŠCHT tiskárny a tam naše restíky dotiskli.

Let probíhal hladce a jediný drobný zádrhel byl v místě přistání. Místo slibovaného Fiumicina jsme totiý přistáli v Ciampinu, což nám dost zásadně zhatilo plány. Z plánovaného koupání nic nebylo, Ostiu Acticu taky neuvidíme a cesta z letiště do civilizovaného města byla ta nejhorší jakou jsem viděl. Člověk bez auta zde jde jako vyvrhel v krajnici plné střepů, odpadků a možná i zvratků (že to zní skoro jako být v Indii?). Všude okolo jezdí auta jako úplní magoři. Rozhodně ne zcela pozitivní první zážitek z Řía. Po pár kilometrech jsme se dostali na autobusovou zastávku, od které už jsme dojeli na zastávku metra Anagnina. Když tam člověk vystoupil, nevěřil by, že je 5 kilometrů od centra bývalého největšího města světa, kolébky vědění a vzoru dokonalého umění.

Ještě větší šok nás postupně pojal v metru.

Ať člověk jede pod mocnými středověkými paláci nebo pod sklepy v koloseu, člověka nepřestává udivovat jedna věc – hnusnějšího metra by na světě člověk jen těžko pohledal! Vše je postříkané spreji v domnění, že se místní bambini (děti) třeba jednou vyrovnají umělcům jako byl Leonardo da Vinci.

Metrem jsme dojeli až na stanici Rebibia, což je konečná stanice metra, kde jsme měli zařízené ubytování u B&B Locanda Romana. Původně jsme měli spát u někoho přes Couchsurfing, ale „host“ na nás prostě zapomněl. Hotel, který jsme našli, byla taková znouzectnost za příjemných 28€ na noc pro jednoho. Výhodou tohoto řešení byla snídaně v ceně. Bohužel jsme každé ráno zjistili, že se skládá z hnusného jidáše, hnusného kafe a nízkotučného jogurtu. Jinými slovy moc jsme se nenajedli a Zuzka měla pravidelně v 9:30, zhruba hodinu po snídani, pocit hladu.

Starověké památky

Takový den se pravděpodobně stane pouze párkrát za život – vidět Koloseum, Forum Romanum, Palatino, Circus Maximus a skončit romantickou procházkou po místních parcích. V realitě je to ale jiné, už to vůbec není tak dobré jak to zní. Památky jsou přecpané lidmi, italové s obličeji opálenými po vzoru Indů zdatně nabízejí tyče na selfie (už je to samotné slovo vypadá hrozně) a vše je s nadsázkou trochu na jedno brdo. Památky se nám sice líbily, ale žádný Svatý Grál to není. Nejzajímavější je, kdy byly tyto stavby postaveny. Když pominu historické hledisko památek, tak už je vše ostatní trochu podprůměrné – památky jsou masově navštěvované, Italové necítí potřebu nějakým způsobem člověka seznámit s historií, zajímavostmi apod. Prakticky všechny památky jsou pouze textově popsány v nudných odstavcích. Přitom je zde takový potenciál! Další věcí je to, že všude je nepořádek – ať už ten současný nebo antický. Sloupy, které jsou 2000 let staré a v USA by za takový skvost vyměnili polovinu Washingtonu, zde se tyto sloupy povalují nebo slouží k sezení před budovou se záchody. Tráva zde není nikde posekána a často vyrůstá i z památek. Vzhledem k tomu, jak se tyto památky zasloužily o turistický ruch v Římě, tak by jim to mohli obyvatelé alespoň nějak vrátit. A ne je mít jen jako zdroj příjmů. Ať mi zase někdo řekne, že někoho požádal o ruku v Říme, tak ho dost možná polituji. Řím totiž není příliš romantické město, jako možná vypadá z některých italských filmů Frederica Felliniho. Mnohem lepší volbou pro tyhle romantické účely mi stále přijde například Praha nebo Paříž.

V Koloseu byla obrovská fronta – tu jsme naštěstí nemuseli čekat díky tipu od kamaráda Honzy, který mi doporučil, abych koupil dopředu lístky on-line. ozná ještě lépe bych udělal kdybych je nekupoval vůbec – vidět Koloseum a Palatino zvenku úplně stačí.

Po prohlédnutí Kolosea, Fora Romanum a Palatina jsme byli dost zničení a především hladoví. Šli jsme a hledali jsme nějakou restauraci směrem na jih. Cestou jsme ještě potkali Circus Maximus a po jídle jsme ještě viděli horu z odpadků a středověkých amfor Monte Testaccio.

Už na nás pomalu lezla únava a tak jsme se ještě zastavili na kávu a zmrzlinu u nepříliš hezké římské Pyramidy. Zmrzlinu mají v Itálii dokonalou a kávu jakbysmet. Spolešně s pizzou a památkami je to asi největší lákadlo proč jet do Říma. Po osvěžující zastávce jsme šli do Roseto di Roma Capitale, což je jakýsi hezký sad s růžemi a s výhledem na kopec plný rozbořených starověkých paláců – Palatinum. Hned poté, co nás vyhodili, protože jsme si dovolili posadit se na trávník při pomalu zapadajícím slunci, jsme pokračovali k dalšímu parkům Giardino Degli Aranci.

Bohužel ten nejlepší výhled skrz stromořadí na Sixtinskou kapli jsme viděli jen přes klíčovou dírku. Dveře byly totiž zamčené, nicméně podle fronty lidí, kteří se tísnili u klíčové dírky dveří jsme poznali, že tam bude něco zajímavého.

Ještě stále jsme neměli pro dnešek dost a střihli jsme si tedy návštěvu Basilica Santi Giovanni  E Paolo.

Středověké památky

Dnes náš čekaly středověké památky. Rychle jsme do sebe dostali slabou snídani a odjeli jsme do centra. Ještě před výstupem z metra Zuzka dostala hlad a museli jsme riskovat riziko špatné nálady nebo lépe najít něco na uhašení rozpukávajícího se hladu. Po výstupu z metra jsme našli pizzerii a pokračovali jsme směrem ke Campidoglio (Kapitol).

Kromě lidí, hezkých dlaždic a vyhledu tam toho zase tak moc nebylo. Zajímavější bylo Altar of Vaterland, což je velmi nápadná mramorová stavba čnící nad všechno ostatní, a navíc ještě na úpatí Kapitolu. Sice se tato stavba inspiruje antickou architekturou, ale je postavena až ve 20. století. To je takový ten typ stavby, který museli starousedlíci nenávidět. Naprosto bez okolků se snaží vyčnívat a překonávat celé své okolí.

Výhledy jsou odtud krásné, i když nás, respektive více než to začala zajímat dostupnost WC. Pokračovali jsme procházkou okolo antických zřícenin a ohromně vysokého antického Trajánova sloupu. Nerozumím tomu, jak to, že ještě stojí. Byl na něm dokola zobrazen příběh o tom, jak Římané dobývali Dacii (část dnešního Rumunska). Prý se jedná v podstatě o první film na světě, byť zobrazován jinou metodou než jak jsme dnes zvyklí. Tento a mnoho dalších faktrů jsme se rozvěděli v úžasném muzeu Palazzo Valentini. Když jsem plánoval výlet do Říma, tak jsem se na TripAdvisoru dočetl, že se jedná o nejlépe hodnocené muzeum v Římě. Sice bylo vstupné relativně drahé (tuším že 12€), ale rozhodně to stálo za to. I když jsem kvůli naprosto nudnému a nicnevypovídajícímu vstupu do muzea váhal, nakonec dobře Zuzka rozhodla, že půjdeme. Muzeum spojovalo video mapping na vykopávkách pod prosklenými podlahami, video projekci na zdech a to nejzajímavější – holografii! Tak dobré použití těchto prvků jsem ještě neviděl. Na to neměla ani Stockholmská Vasa a její vynikající expozice.

Po této exkurzi do sklepů Palazza Valentini jsme pokračovali k nádhernému kostelu s 3D iluzorním stropem – Chiesa di Sant Ignazio Di Loyola. Není to nijak zvlášt profláknutá památka, ale podle mě patří k vůbec nejhezčím v Římě.

Co ale už k nejlepším památkám dle mého názoru nepatří je Fontana di Trevi. Sice je to společně s Koloseem a Pantheonem jeden z hlavních taháků Říma, ale žádný div světa vyrážející vám dech do bezvědomí to není. Fontána je přecpána lidmi a to i když se rekonstruuje, jako v našem případě. Udělali jsme zde jednu fotku, aby nám někdo vůbec věřil, že jsme ji navštívili a pokračovali jsme dál. Dost mě znechucovaly uměle vybudované lávky okolo fontány, aby se sem vešlo ještě více turistů. Úplně to ztrácí pak své kouzlo. Cestou do Pantheonu jsme ještě vymetli pár kostelů, ale vše bylo (bez urážky vůči baroktním architektům) prakticky stejné. V jednom kostele jsme dokonce dostali MP3 přehrávač se sluchátky a výkladem. Nic proti tomu, protože určitě veškerou takovouto snahu v Římě vítám, ale upřímně řečeno nebylo to moc zajímavé a navíc v kostele rád poslouchám to ticho. Nicméně v rámci dotací na dobré skutky jsme sesypal přebývající centíky do jejich pokladničky.

Čekal jsem, že u Pantheonu bude hodně lidí… A taky že bylo! Alespoň se zde nemusel platit vstup ani čekat fronta. Sice bylo něco jako fronta před vchodem, ale ta velmi rychle utekla. Zvenku vypadá Pantheon opravdu impozantně. Sloupoví působí vznešeně a dodává budově styl, jinak by to vypadalo jako kulatá kobka. Je opravdu zajímavé, že budova vydržela v tak pozoruhodném stav. Člověk se musí znovu a znovu divit jak šikovní lidé před pár tisíci let už byli, nebo jak se říká v Červeném trpaslíku – jak masivní biče měli.

Po Pantheonu jsme se opět motali v uličkách a přilehlých kostelech. Mezi jinými například San Luigi dei Francesci. Viuděli jsme také Piazza Navona – známé náměstí s fontánou, ale jinak nepříliš nápadité. Dali jsme si tam opět zmrzlinu, ale bohužel nebyla tak dobrá jako minule. V této oblasti okolo Via del Governo Vecchio byly moc hezké malé uličky. Chtěli jsme zajít na pizzu, ale nakonec jsme změnili plán na piknik v parku. Zašli jsme tedy do Sparu a tam jsme koupili víno, chleba, půl kila mozzarely, naložené olivy, parmskou šunku a těšili jsme se na piknik. Ten ještě ale dlouho nepřišel, protože jsme ještě navštívili Svatoandělský most a Andělský hrad, což je mauzoleum císaře Hadriana. Dovnitř jsme nešli, protože jsme byli unavení. Piknik jsme si naplánovali až v parku u vily Borghese, takže jsme prošli ještě přes Piazza Cavour, kde byla obrovská vládní budova (Palazzo di Giustizia), pokračovali jsme na Ponte Regina Margiterita na hezké náměstí Piazza del Popolo, kde uprostřed stojí egyptský obelisk.

Místnímu Burger Kingu vděčíme za to, že se nám (nebo spíš mě) neprotrhl močový měchýř (prý to nejde, ale pokoušet jsem to nechtěl). Pak jsme šli ještě pěkně dlouho parkem jehož středem vedla velká silnice. Asi po kilometru chůze jsme konečně našli hezké místo na piknik. V korunách stromů létali papoušci, obklopovaly nás vysoké borovice a spousta dotěrných psů.

Jídlo bylo luxusní a my jsme se najedli jako prokopnutí. Pak jsme došli příšerně dlouhým tunelem v metru na zastávku Spagna a odjeli naprosto vyčerpaní do našeho ubytování.

Vatikán

Od začátku dne se to nějak zvrtlo, a to nepočítám snídani, která byla stejně marná jako dvě předchozí. Dnes se ke krizi přidali zaměstnanci metra, kteří vyhlásili stávku. Dost nás překvapilo, když jsme viděli zavřené brány metra ještě v půl deváté ráno. Nějaká domorodkyně nám poradila kam jít na autobus směrem do centra. Na první pokus jsme trefili opačný směr linky a tak jsme se museli vrátit po svých. Asi hodinu jsme čekali na autobusy, ale žádný nejel tam kam jsme chtěli my. Byli jsme na nervy, začínalo pršet a Italům to bylo jedno. Rozhodli jsme se dojít pěšky na zastávku Tiburtina. To se nám po hodině povedlo, ale měli jsme toho dost. Zkusili jsme jít dál, ale bylo to pořád horší. Nakonec jsme na nějaké zastávce za Termini nějakou záhadou chytli autobus, který jsme chtěli. Jel okolo Vatikánu, což byl náš dnešní plán. Autobus byl příšerně narvaný – snesl srovnání se strastiplnou cestou z Indie do Nepálu, akorát naštěstí nejel 18h jako tam. Italové byli dost neuctiví ke svým stařešinám, neboť je nechávali stát v nacpaném autobuse, což bylo i pro mladé a zdravé lidi dost náročné.

Asi po půl hodině jsme naprosto vyčerpaní s koláči v podpaždí vylezli z autobusu. Pěšky jsme došli pár ulic do Vatikánu. I přes nepřízně dne jsme se sem s tří hodinovým spožděním dostali. Na Svatopetrském náměstí se dokola táhla fronta do Sixtinské kaple, ale my hsme těch lidí měli už dost, tak jsme tam nešli a místo toho jsme si dělali legraci z partičky Němců, kteří se náruživě bavili na náměstí.. Překládal jsem Zuzce jejich rozhovor.

Potom jsme šli do kopce k památníku Giuseppe Garibaldiho, odkud byl krásný výhled. Na jedné z teras nad městem jsme si dali kávu a zmrzlinu. Obojí bylo dokonalé a výhled byl opravdu úchvatný.

A ještě úchvatnější byly uličky čtvrti Trastevere, kam jsme sešli z kopce. Nejsou zde žádní turisté a jsou nádherné. Shodli jsme se, že jsou asi vůbec nejhezčím místem ve městě, které jsme viděli. Dlouho jsme se tam procházeli, podívali jsme se na Ponte Sisto a vrátili jsme se do nich na pizzu. Vhodnou pizzerii jsme hledali snad hodinu, ale výsledek byl dokonalý. Prohlédli jsme si kostely v okolí a pak jsme spěchali na metro v Circus Maximus. Zjistili jsme totiž, že mezi 17-20h bude jezdit metro. Vše vyšlo nakonec na jedničku a my jsme spokojeně dojeli na Rebibii těsně před zavíračkou metra.

Zpátky domů

Ráno jsme dojeli metrem na Piazza Popolo, protože jsme si toto náměstí neměli při minulé návštěvě před dvěma dny čas ani chuť prohlížet. Pěkně jsme se tam nasnídali a pokračovali jsme k prosnulým Španělským schodům, což je další „must see“ a „must take selfie with that“ památka v Římě. Opět tam bylo lidí jak … v Koloseu. A to i přes to, že kostel nad schody byl zakrytý lešením.

Pokračovali jsme na Termini a během cesty jsme si prohlédli další řadu kostelů a zajímavých staveb. Na Termini jsme nakoupili těstoviny domů a lístek na letiště. Další cestu místní MHD jsme riskovat nechtěli a tak jsme využili turistický autobus. Protože jsme neměli rezervaci, tak jsme platili na osobu 6€ za odvoz na letiště (místo 4€ v případě rezervaci), ale bylo nám to už jedno. Hlavně, že jsme nemuseli absolvovat nějaký pěší výlet na letiště jako prvního dne.

Rychle a bezpečně jsme se dostali na letiště Ciampino. Během cesty jsme viděli ještě řadu antických zřícenin mimo centrum a stál zde i velmi zachovalý akvadukt. Na letišti jsme se bez problémů odbavili i se zakoupeným opalovacím krémem a na Wi-fi jsme sledovali semifinálý hokej ČR – Kanada, který jsme nakonec prohráli. V Praze jsem si vykopal svůj nůž u Holiday Inn, který jsem tam zakopal před tím než jsme odletěli.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.