Jedná se o trošku starší literární dílko, které jsem napsal 15.1.2006 opět jako práci z českého jazyka.
Třeba to někomu dodá inspiraci 🙂
Toho osudného rána mě probudil nepříjemný chrčivý zvuk budíku někdy kolem sedmé hodiny ranní, ostatně jako každý všední a školou povinný den. Po probuzení chvíli bdím, poté však opět upadám do mrákot a usínám, ovšem za pět minut mi budík začal znovu připomínat odporné ranní vstávání. Přemáhám se ze všech sil, abych konečně vstal, stále a stále, pořád to zkouším! Něco tomu však brání. Hlava říká: „Měl bys vstávat!“, lenost však: „Těch pár minut odpočinku navíc ti jen prospěje!“ Pomyslím si, že je velmi nelidské nutit mě vstávat takhle brzo do chladného a zataženého rána. Zřejmě bych měl chybu hledat kdesi u sebe, když jsem šel spát den před tím až kolem dvanácté, tuto možnost však zavrhuji, jelikož si říkám, že kdybych šel spát dřív, tak bych usnul stejně pozdě, anebo bych si něco ještě četl, takže jsem vydedukoval závěr, že já za svoji ospalost opravdu nemohu. Když se mi konečně podařilo postavit se na vlastní nohy na hodinách vidím už 7:18. Ujistím se, jestli vidím dobře, zjistím že můj zrak je zcela v pořádku, to tedy znamená, že jsem vstal docela pozdě. Moc si s tím hlavu nelámu, převléknu se, stále rozespalý odejdu do koupelny provést ranní hygienu, popadnu tašku do školy, klíče a mobil a odcházím do školy
Cestou do školy ještě přemýšlím o kritických předmětech, u kterých hrozí, že budeme psát test nebo budu zkoušen. Po důkladném přemýšlení dojdu k závěru, že pravděpodobně nic nehrozí, a tudíž nevadí že jsem se prakticky skoro neučil. Pokračuji již s nadále klidným svědomím a přemítám v hlavě o různých nezajímavých souvislostech, co mě napadají cestou do školy.
Po čtvrt hodině přicházím naprosto promrzlý do školy. Pokouším se odemknout skříňku v šatně, kvedlám klíčem, nakonec zjišťuji, že je naprosto jednoduše odemčená a mohl se do ní někdo vloupat, naštěstí se tak, ale nestalo. Sundám si bundu, místo bot nazouvám pantofle a odebírám se směrem ke dveřím, kde se vyučuje zeměpis a na nichž je napsán jakýsi nápis kvarta. To se na našem gymnáziu používá pro označení tříd osmiletého gymnázia. Potkávám většinu spolužáků, kteří jsou už ve škole. Poté zazvoní a my se šouravým krokem odebíráme do třídy. Po několika minutách přichází i profesorka zeměpisu. První hodinu ještě odpočívám, trošku dospávám, dělám si stručné a pokud možno i jasné výpisky. Zazvoní a já spokojeně odcházím ze třídy s nadějí na lepší hodiny a zítřky. Tato naděje se však rozplývá, jakmile vidím ve svém rozvrhu zkratku BIO – biologie! Přichází hodina, o které jsem netušil, že ji dnes také máme! Okamžitě beru knihu a začnu v rychlosti opakovat vše, co bych měl na tuto hodinu umět-na to však je zřejmě docela pozdě. Moje výsledky dosud nebyly nijak valné a paní profesorka říkala, že bude zkoušet. Přestávka jako by v mžiku utekla, zvonek začal řinčivě zvonit a tento neoblíbený zvuk ohlásil hodinu.
Když přicházím do třídy, snažím se ještě něco zběžně naučit. Vyučující začne vyvolávat jména nešťastníků, kteří byli nedobrovolně vybráni na zkoušení. V tu chvíli mi srdce bije jako by šlo o život a já se modlím, abych nebyl mezi nimi. Když už byla téměř všechna zkoušecí místa obsazená náhle zvolala profesorka mé jméno. Doufal jsem, že v tu chvíli jsem měl jakési dunění v hlavě a profesorka nevyslovila mé jméno, ale nebylo tomu tak! Je snad možné a spravedlivé, abych se dostal mezi těch několik vyvolených, když jsem projednou nebyl pořádně připraven na zkoušení? Asi ano, v napětí však očekávám a také doufám, že stanovisko, že bych měl být zkoušen, bude rychle změněno, ať už kvůli jakémukoliv důvodu! Nastává nepříjemná chvilka ticha, upadám na chvíli téměř do mdlob a přemítám kolik toho asi umím. Není toho moc. „Dalo se to čekat…“ pomyslím si a vyčítám si, že jsem se na to doma ani nepodíval. Náhle se vzepřu, opřu se o lavici, vezmu index, zvedám se a jdu směrem k meotaru. Cesta mi ubíhá rychle, ale myslím za ten krátký okamžik na spousty věcí a dopadů co se stane, když neuspěji atd. Spolužáci na mě hledí s úlevou, že tam nemusí jít někdo z nich a zároveň někdo i s drobnou lítostí, když kdosi i řekne, že mi drží palce, dost mi to psychicky pomůže a na chvíli zapomínám, že jsem se neučil. Bohužel to byla jen opravdu krátká chvíle. Přemýšlím ještě jak bych se mohl vyvléknout ze zkoušení, třeba kdybych náhle omdlel, také mě filozoficky napadne, že všechno co bude následovat je jen otázkou správných spojení písmen, že takové věci mi mohou v tomto zkoušení zaručit naprostý úspěch nebo naprostý propad, přitom jde o naprostou triviálnost! Proč to jde, ale vždy cestou k horšímu výsledku a jak poskládat ty správná slova tak, aby vše dávalo smysl? To je ta velmi složitá otázka, kterou jsem řešil v tu chvíli.
Konečně dojdu tam, kde se nechce ocitnout téměř žádný žák při zkoušení-došel jsem totiž k učitelskému stolu, nebo-li stolu, u kterého budu zkoušen-toto byla opravdu veliká událost, že jsem ji radši popsal hned dvakrát. Najednou mě zahlcuje otázka, na kterou se ptá profesorka biologie, a to: „popiš mi prvojadernou buňku!“ Matně si vzpomenu na jádro a buněčnou stěnu, tím to však celé hasne! Ukážu tento můj malý úspěch v nákresu, který mi byl předložen, pak ovšem nastává zcela hrobové ticho, očima blouzním po třídě, kde byli spolužáci ochotni mi poradit, bohužel jsem nějak nemohl vnímat, co mi říkali a odezírat neumím, byl jsem příliš zaneprázdněn přemýšlením o ostatních organelách v buňce, když mě probodával vyčítavý pohled profesorky. Vyučující poté usoudí že mi to pravděpodobně nejde, a tak mi dá jiné otázky, které byli snad ještě více složitější. Jednalo se jakési dělení bakteriální buňky, pak různé jiné otázky. Zatěžuji mé mozkové buňky těmito otázkami, ovšem s nulovým úspěchem. Zabodoval sem až trochu u otázky co je to bakteriofág, a pak následovala opět smršť pestrých otázek, ze kterých jsem nevěděl opět zhola nic. Pak přišla ta nejhorší rána, kterou jsem očekával, profesorka pronesla: „Tak to se musíš hodně učit, máš za pět!“. V tu ránu jako bych měl mžitky před očima, zcela jsem ztratil prostorovou orientaci, zapotácel jsem se a chytil jsem se na poslední chvíli stolu, jako bych se probouzel ráno do školy, po té nejhorší noci s jistojistým zkoušením z nějakého předmětu téhož dne! Domníval jsem se, že nebylo fér, abych byl takto zkoušen! V tento příšerný okamžik jsem nedopustil přiznat si vlastní chybu. Když jsem se odebíral zpět k mě lavici, měl jsem nohy jako v betonu, sotva jsem se dokázal pohnout, ta slova mi začala znít stále v hlavě „Musíš se učit! Musíš se hodně učit!“ Najednou jsem seděl jako přibitý v lavici, nebyl jsem schopen jakéhokoliv slova, když se mě spolužáci na něco ptali, jen jsem se velice obával, jak tuto známku změním, protože před touto jsem měl již několik nemilých známek. Něco tak hrozného jsem nečekal! Do konce dne zbývalo ještě spousta hodin a já byl jakoby vyřízený po prvních dvou, na ostatních hodinách jako bych nebyl, byl jsem úplně v tranzu, mimo realitu, celý zabraný myšlenkami jinam, byla to první špatná známka ze zkoušení na gymnáziu. Sotvaže jsem to tam vydržel!
Doma jsem byl plný vzteku, jsem se šel odreagovat k nějaké počítačové hře, abych na tento zážitek rychle zapomněl.
Po několika týdnech jsem se nechal vyzkoušet a s čistým svědomím jsem dostal pěknou jedničku s mínusem a byl jsem na ni náležitě pyšný.
