Úvod

Rakousko, náš jižní soused je pro mnohé, i přes svoji zeměpisnou a historickou blízkost, stále země nepoznaná. Pro mě tomu tak bylo taktéž. Sic jsem byl 3x ve Vídni, některými částmi Rakous jsem projížděl při mých cestách na jih a také mě značně poznamenalo sledování rakouských seriálů z 90. let (Komisař Rex nebo Doktor z hor), stále jsem si netroufal považovat Rakousko za procestované.

Po mnoha hodinách dumání, kde strávit dva týdny dovolené se Zuzkou padla volba právě na zemi Franze Josefa. Sice zde není moře, a tím pádem se zdá Rakousko pro normálního turistu nepřípustnou volbou, ale nám na tom zase tak moc nezáleží.

Cesta

Linz

Včera jsem balil na rychlo, protože jsem přijel o den dříve pozdě večer a značně unaven z Chodských slavností v Domažlicích. Téměř jsem se tam stal závislým na výborných chodských koláčích. Ráno jsme díky tomu vyjeli mnohem později než pravily původní smělé plány.

Cestou bylo neuvěřitelně hnusné počasí a my jsme doufali, že to brzy přejde nebo tomu ujedeme. Nakonec to trochu přešlo a trochu jsme tomu také ujeli, nicméně i tak nás občas zbičoval déšť během našich zastávek v Rakousku.

První zastávkou pro nás byl Linz, nebo také česky Linec. Město je známé asi hlavně díky lineckému cukroví, nebo také proto, že zde před 10 lety bylo nejlépe pozorovatelné zatmění slunce v našem vzdálenějším okolí.

Už jsem asi trochu vyrostl ze snahy sehnat za každou cenu (i za cenu pokut) parkování zdarma, protože po příjezdu do centra Linz jsem po chvilce racionálního uvažování souhlasil s placeným podzemním parkovištěm za krvelačných 2€ na hodinu. Po odečtení starostí a času, který bychom hledáním museli trávit mi to přišlo jako výhodná nabídka. Parkovali jsme vedle Lentos Kunstmuseum Linz, odkud byl krásný výhled na krásnou poutní baziliku Pöstlingberg, která se tyčí nad řekou Dunaj.

Linecká katedrála, která ční nad městem se pyšní druhou nejvyšší věží v Rakousku hned po katedrále Svatého Štěpána ve Vídni. Uvnitř katedrály se skrývá další zajímavost – Rudigierovy varhany, které údajně patří mezi největší a nejhezčí v Evropě. Linec není zrovna město, které by žilo turistickým ruchem, kromě gotické katedrály jsme prošly několik dalších barokních kostelů a širokou hlavní třídu. Každý z domů je hezký, ale chybí zde nějaká věší dominanta. Největší dominantou je zde rozhodně katedrála, která se ale nachází mírně mimo hlavní třídu a také kopec Pöstlingberg, který je z velké části města velmi dobře viditelný. Kromě neobvyklého počtu obchodů s kávou na hlavní třídě nebylo nic moc zvláštního. Architektonicky je město sice docela zajímavé, ale kvalit Vídně nebo Salzburgu rozhodně nedosahuje.

Po procházce městem jsme dostali pořádnou chuť udělat si nějakou dobrou večeři. Rozhodli jsme se vyjet z centra města někam dál a náš zrak opět upoutal kopec Pöstlingberg. Našli jsme si jej v navigaci a vyjeli nahoru autem. Byl tam krásný výhled na celý Linz. I když nahoru vedla úzkokolejka, tak tam nebylo nijak moc lidí. Našli jsme dvě příhodné lavičky vedle parkoviště poblíž vrcholu a uvařili jsme si tam oběd. Z Čech jsme měli nějaké luxusnější tortellini s cuketou uvnitř. Výsledná sladko-pestová chuť, byla sice trochu podivná, ale i tak jsme se cítili jídlem uspokojeni.

Po večeři jsme vyrazili vstříc městečku Mölln, které leží blízko Národního parku Vápencové Alpy (Kalkalpen). Už se výrazně setmělo, když jsme po dlouhé cestě našli příhodné parkoviště na spaní. Tentokrát jsme zvolili auto jako náš hlavní domov pro přespávání. Měli jsme totiž větší auto, kde se dalo uvnitř bez problému spát i ve dvou lidech (Citröen Xsara Picasso). Spaní v autě bylo až překvapivě dobré, že jsme dokonce ani jednou nepoužili náš nový ještě nerozbalený stan Salewa z výstavy stanů.

Vápencové alpy a cesta na Hoher Nock

Další den jsme hned ráno vyrazili do informačního centra o Vápencových Alpách, které se nachází v centru Möllnu. Budovu nelze přehlédnout. Mezi ostatními domečky tato novodobá dřevostavba sice ční jako borovice v kleči, ale musím říci, že ani mě, jakožto kritika současné architektury, neurazila. Uvnitř byla skromná paní, jejíž angličtina, o níž prohlásila, že jí umí pouze „little bit“ docela hravě konkurovala našim společným v součtu 20 letům výuky. Za 6€ jsme si zde koupili mapu Vápencových Alp a nechali jsme si doporučit nějaké výlety. Pro dnešek jsme se chystali hned vylézt na Hoher Nock, který je se svými 1963 metry nejvyšším vrcholem Vápencových Alp. Po nastudování trasy v mapě jsme vyrazili směrem na jihozápad, odkud vedla nejlepší výstupová cesta na vrchol. Cesta autem zde byla nádherná – svítilo slunce, silničky se vinuly do kopců a všechna lidská obydlí okolo nás byla kouzelná. Když jsme dorazili k parkovišti, kde jsme plánovali nechat auto, zmátla nás přitomnost rakouských vojáků u závory. Bylo mi to divné a tak předtím, než jsme si začali balit věci na cestu jsme se šli zeptat, zda je cesta přístupná. Vojáci nám řekli, že ne, protože zde právě dnes a zítra probíhá vojenské cvičení. Ale poradili nám, že z druhé strany bude hora přístupná. Byli jsme z toho docela otrávení, protože to znamenalo hodinu cesty autem navíc a další zdržení už tak napjatého výstupu.

Aby toho nebylo málo, tak předtím než jsme dorazili k masivu z druhé strany, jsme museli objíždět cestu přes nějakou horskou vesničku, protože zde probíhaly práce na silnici. To bylo další příčinou zdržení, takže se nám nakonec podařilo vyrazit až v příšerně pozdních 11 hodin. Z této strany byl výstup navíc ještě delší a podle značek vycházel zhruba na 6-7 hodin. Cesta byla opravdu dlouhá a když jsme se vyškrábali do jednoho vysokého sedla, tak nás ještě čekalo podobně vysoké druhé. Potkali jsme pár krav, které jsme náročně obcházeli, protože vypadaly dost nebezpečně. Až před 15 hodinou jsme došli na louku, kde stála chata Pollen hütte a jedna další od rakouského turistického klubu OAEV. Teprve v tuto chvíli jsme viděli vrchol Hoher Nock. Vypínal se ještě několik stovek metrů nad námi a my jsme si po zralé úvaze spočítali, že není dobrý nápad tam lézt. Chtěli jsme se ubytovat v Pollen hütte a k vrcholu vyrazit až zítra, ale bohužel to nebylo možné. K ubytování sloužila pouze druhá chata a k té bylo nutné zapůjčit si klíče v Möllnu. Když jsme místním správcům popisovali, kudy jsme šli, tak se dost divili, že jsme si zvolili tak příšerně dlouhou cestu. U této chaty jsme potkali první turisty i domorodce za celý dnešní den.

Rozhodli jsme nelézt už dnes na vrchol. Místo toho jsme se chtěli podívat pouze po blízkém okolí a potom se vrátit. Přímo pod Hoher Nock se nacházejí dvě jezera, která jsme si zvolili za cíl výpravy. Celý den jsme v podstatě nejedli a tak jsme se u nich naobědvali vynikajícím tuňákem a šli domů. Když jsme byli u jezer, Zuzce se ozval její nezodpovědný bratr, který dnes předčasně přiletěl z Ruska a tak se dozvěděla pár neočekávaných faktů o jeho cestě.

Cesta dolu nebyla o nic příjemnější než cesta nahoru, ale alespoň utíkala o něco rychleji. K autu jsme se vrátili za solidního večera, k bezvědomí znaveni. Dal jsem si otužovací mytí vlasů v ledovém potoce a potom jsme jeli dál po hlavní cestě směrem k Seebachbrücke, kde jsme zaparkovali a udělali si večeři.

Gmunden

První dva dny byly docela vydatné a chtěli jsme si trochu odpočinout. Proto jsme zvolili kratší trek s naučnou stezkou Wollgras, Alm und Wasserschwinde. Cesta od parkoviště k Jägerhausu trvala půl hodiny a pak nahoru na hřeben trvala asi dvě hodiny. Podobně jako včera se před námi i dnes otevřela hezká louka a na ni horská chalupa. Prošli jsme si naučnou stezku, a pak jsme se odebrali do chaty na Appfelstrudel, kde byl rázná žena, jež Zuzce zakázala konzumovat naše vlastní jídlo v okolí chaty a také mi rázně vysvětlila že žádné menu nemají, protože nejsou žádná restaurace, hospoda ani zájezdní hostinec. Nepomohlo ani ujišťování, že špatně pochopila význam, toho, kdy se chci pouze zeptat zda mají něco k jídlu. Nakonec se ji nám pravděpodobně zželelo, protože při odchodu nám říkala, že si klidně můžeme něco k jídlo dát i v okolí chaty, akorát zřejmě nechtěla, aby to viděli ostatní turisti v okolí.

Poté, co jsme sešli dolu z hor jsme se rozhodli odjet z Vápencových Alp dále po naší cestě. Cestou směrem na Dachstein jsme vzhledem k nedostatku poslouchatelné hudby v autě a rakouských rádiích, vyzkoušeli pustit nějaká CD se starými českými hity, které jsme našli v autě. Překvapilo, že spoustu z nich jsme znali a spousta byla opravdu dobrých.

Při cestě do Hallstattu jsme se zastavili v Gmundenu, což byla neplánovaná, ale o to hezčí, zastávka. Městečko bylo plné malých hezkých domečků u krásného jezera Traunsee v předhůří vysokých hor. Prošli jsme se po městě za přítomnosti podivně tmavých mraků, okoukli jsme výlohy obchodů s rakouskými kroji a nakonec jsme ještě popojeli z centra města k zámku Ort (Schloss Ort). Je to krásný zámek, který je vybudován na ostrově několik desítek metrů od břehu jezera. Zrovna když jsme zde byli, tak se zevnitř ozývala vážná hudba, která perfektně podbarvovala toto romantické místo. Sedli jsme si na molo, pozorovali jsme jezero a poslouchali hudbu až do té doby, než se z drobných kapek stal pořádný déšť.

Už se pomalu stmívalo a tak jsme začali přemýšlet o vhodném místě na spaní. Nakonec jsme se rozhodli zůstat na parkovišti u zámku, kde byly hezké stromy a poskytovaly příjemné prostředí na spaní v autě.

Solná komora – Bad Ischl, Hallstatt, Gosau

Ráno to s počasím opět nevypadalo nijak zvlášť nadějně, což byla velká škoda, protože jsme právě plánovali navštívit místní skvost jménem Hallstatt. Předtím než jsme do něj ale dojeli nás upoustal Bad Ischl. Při četbě o Rakousku jsem mnohokrát narazil na Franze Ferdinanda, který byl zřejmě velkým panovníkem. Kdo jiný se může pyšnit tím, že i když na konci svého života prohrál válku, tak po něm stále zůstává pojmenováno tolik míst (například Země Františka Josefa nebo ledovec Františka Josefa na Novém Zélandu). Pravděpodobně to byl asi oblíbený panovník. A právě on často navštěvoval městečko v Solné komoře jménem Bad Ischl. Měl zde postavenou svoji císařskou vilu (Kaiservilla) a jezdil sem odpočívat. Jak už název napovídá, tak se jedná o lázeňské městečko. Ve své době bylo právě i díky přítomnosti císaře velice oblíbené a mnoho bohatých lidí si zde stavělo svá sídla. Zaparkovali jsme ve městě u vlakového nádraží a šli jsme se projít. Centrum bylo velmi malé, ale moc hezké. Domky jsou zde málo zdobené, ale mnoho z nich je barevných, což ve vzájemné kombinaci vytváří opravdu malebné místo. Původně jsme zde chtěli najít někde bazén, ale byl pro nás drahý (asi 16€) a zbytečně luxusní. Zároveň by se muselo připlácet za saunu, což byl kromě očisty můj důležitý požadavek. Místo bazénu jsme plánovali podívat se na Kaiservillu. Když jsme k ní došli a zjistili kolik stojí, tak jsme to také raději oželeli. Už si přesně nepamatuji částku, ale myslím, že cena se blížila k 30€ za osobu. Řekli jsme sbohem komerci a vyrazili do Hallstattu.

Hallstatt je ve velkém okupován Číňany. Je to pro ně asi něco jako Karlovy Vary pro Rusy. Dokonce toto město na hulváta zkopírovali do své země. Nicméně i přes očividně ambiciózní a jistě velmi drahý plán se jim nepodařilo udělat tak dokonalou kopii, která by se rakouskému Hallstattu, alespoň na mílové kroky přiblížila. Ono bez těch krásných hor v okolí to také úplně udělat nejde.

Když jsme sem přijeli, čekala nás kolona aut, která se snažila v tomto titěrném městě někde zaparkovat. Nevěřil jsem, že zde bude někde místo, navíc když všude svítily červená varování, upozorňující, že parkoviště jsou plná. Odbočili jsme do postranní uličky a chvíli po ní jeli. Neparkovalo tam zdaleka tolik aut, kolik bych očekával a dokonce jsme docela bez problémů našli místečko v malé uličce, která se vinula vedle divoké říčky z hor. Pak jsme se šli projít k horní stanici lanovky, odkud by měl být hezký výhled na město a místní „fjord“. Cesta byla až překvapivě náročná, neboť překonávala několik stovek metrů převýšení na krátké vzdálenosti formou serpentin. Byla zde naučná stezka, která nás seznamovala s důležitostí Hallstattu ve středověku a také s náročnou těžbou soli, která je v tomto kraji alfou a omegou všeho. Viděli jsme zde také krásné průčelí dolu otevřeného a pojmenovaného při příležitosti návštěvy Franze Josefa I. Na této strmé cestě vzhůru jsme potkávali především Čechy, kteří jsou prosnulí svým odporem k placení za věci, kterých mohou docílit i zdarma. Konzumní asijská společnost zde raději vyjížděla lanovkou, nahoře si udělala pár selfíček a potom opět sjela pohodlně dolu. Je ale škoda přijít o krásnou cestu, která člověka čeká, pokud se překoná a jde pěšky.

Nahoře nad Hallstatem, kde končila lanovka bylo až neuvěřitelné množství lidí vzhledem k ne zcela ideálnímu počasí. Je zde zajímavá terasa, vedoucí do vzduchoprázdna nad propastí kde se nachází Hallstatt. Je z ní krásný výhled a tak člověku výsledný dojem kazí pouze čekání na to, až si lidé udělají svoji bídnou fotku s mraky, protože nic jiného na této fotce vidět nebude.

Prošli jsme si Hallstatt křížem krážem a shodli jsme se na tom, že toto město je opravdu náherné. Místní kostel dodává hallstattovskému panoramatu správný šmrnc a hory okolo také. Navíc prakticky z každého maličko vyvýšeného místa jsou zde zajímavé výhledy.

Na večer jsme se odebrali do krásné vesničky Gosau, která se nachází velmi blízko od Hallstattu. Našli jsme zde zajímavé infocentrum s mnoha letáky a také s Wi-Fi zdarma. Gosau slouží jako jedna z bran do Dachsteinu. Jeli jsme stále po hlavní silnici směrem na Dachstein až jsme potkali spoustu prázdných parkovišť blízko u lanové dráhy a jezera Gosausee. Tam jsme pro dnešek rozbili tábor, udělali večeři a šli jsme spát.

Výlet k Hinterer Gosausee

Dnešní den jsme si plánovali udělat odpočinkový. Dali jsme si výlet v údolí okolo Gosausee a pokračovali jsme dále k Hinterer Gosausee, což je další jezero v údolí o něco výše položené. Muselo se i pár stovek metrů nastoupat, ale za odměnu nás v chatě na konci jezera čekal opět Apfelstrudel. Odtamtud se dalo pokračovat na známou dachsteinskou chatu Adamekhütte, ale my jsme už pokračovat neplánovali. Otočili jsme se a šli zpět k autu, protože jsme plánovali strávit odpoledne odpočinkem v sauně a u bazénu v Gosau. Předtím jsme si ještě udělali na vařiči kávu v naší skvělé moka konvičce a k tomu jsme zakusili skvělou Marlenku, kterou jsem si šetřil od svých letošních narozenin.

Za 12€ jsem si koupil vstup do bazénu i sauny, nicméně bazén jsem moc nevyužil. Uplaval jsem asi 100 metrů a pak jsem se odebral do sauny. Ta byla naprosto skvělá, kromě jediné věci, a to, že jsem tam byl sám. Když tam je člověk totiž sám, tak se tam trochu nudí. Čas utíká pomaleji a posledních 5 minut je vždy dost krizových. Po výlezu ze sauny jsem šel odpočívat ven na trávník za budovou bazénu. Svítilo sluníčko a bylo to naprosto skvělé. Člověk se příjemně motá a užívá si okamžiku. Dal jsem si po několika náročných dnech na horách v sauně tři kola a k tomu kolu. Bylo tak to dokonalé, že kdyby si člověk mohl vybrat okamžik, kdy může umřít, tak toto bude jeden z horkých favoritů. Zuzka už byla při mém druhém kole značně netrpělivá a četla si Hru o trůny. Při třetím kole už měla hlad a tak odešla za bazénu a šla k odpočívadlu vařit. Než jsem se dostal ze sauny, tak už byla prakticky hotová večeře. K tomu bylo vidět krásný Dachstein na obzoru a zelené louky okolo Gosau. Večer jsme zajeli opět k našemu oblíbenému parkovacímu místu u lanovky, kde jsme opět přespali.

Okolo Dachsteinu

Po pořádném odpočinku si zasloužíme zase pořádnou nálož. I tak by se dalo shrnout počínání tohoto dne. Původní plány byly opravdu nemálo ambiciózní – chtěli jsme obejít část Dachsteinu a přes Steiglpass se vrátit zpět ke Gosausee. Nakonec jsme se dohodli na mírné úpravě v podobě výjezdu lanovkou Gosaukammbahn. Šli jsme hezkou cestou na úpatí hor. U Körner hütte jsme si dali oběd a zašli na další Apfelstrudel a pokračovali dál. Následující úsek nás hodně unavil, protože se zdál být skoto nekonečný. V dálce jsme viděli nějakou stavbu s plechovou střechou, o níž jsme se mylně domnívali, že se jedná o chatu Hofpürglhütte. Nakonec se ukázalo, že to je nějaká bezejmenná stavba, která je od vytoužené chaty ještě hodinu a půl cesty daleko. Když se nám ukázala Hofpürglhütte na obzoru, okamžitě jsme ji poznali. Je to pořádně objemná chata s červenobílými okenicemi, která jde přehlédnout asi stejně málo jako Labská chata v Krkonoších.

Chtěli jsme si zde dát opět Apfelstrudel, ale neměli ho, tak jsme se místo toho spokojili s Frankfurt wurst, z čehož se vyklubal normální párek. Po posilnění jsme se vydali na cestu, kam se nám opravdu nechtělo. Věděli jsme totiž, že nás čeká zdolání dvoutisícového sedla a pak ještě pořádný kus cesty zpátky.

Na cestě nahoru jsme se trochu pohádali, ale aspoň jsem měl čas pofotit okolí. S každým metrem dolu se nálada zase zlepšovala, ale síly rapidně ubývalo. U malé chatky, kde byly vyškrábané letopočty turistů už z 19. století jsme dojedli poslední kabanosy a vůbec veškeré konzumovatelné potraviny. Naštěstí už to dolu nebylo daleko. Silou vůle jsme vydrželi a před západem slunce došli ke Gosausee. Chtěli jsme zajít na další dnešní Apfelstrudel, ale nakonec nás příliš rozesmutnilo to, když jsme zjistili, že nějaký pán zde upadl na zem a záchranáři se jej snažili oživit. Šli jsme tedy do auta a odebrali jsme se i třetí noc na stejné parkoviště, kde jsem uvařil rýži s rajčaty, která se sice nijak zvlášť nepovedla, ale i tak nám chutnalo, protože jsme byli značně hladoví. Spousta nám ji zůstalo, ale alespoň jsme měli něco na snídani. Zuzka byla pořád nervózní, protože jsme podle ní měli moc jídla a nechtěla mi dovolit, abych cokoliv nakoupil. Dalo mi značné usilí koupit si za své peníze Haribo medvídky a Pringles. Zkoušel jsem argumentovat způsobem, že obal od Pringles je velmi praktický v případě kombinace  močopudnosti a špatného počasí, jak mám vyzkoušeno z Islandu, nicméně nebrala to příliš na zřetel.

Večer jsme chtěli mít už jen svůj klid, nicméně se to příliš nedařilo. Nějaké zkalené děti začali po parkovišti řvát, koukat do zaparkovaných aut a budit lidi, kteří spali v okolí. Znám tyhle otravné opilce moc dobře na to, abych mohl doufat, že dají pokoj. Rozhodl jsem se popojet na jiné parkoviště a vyspat se raději v klidu a bez starostí. Vylezl jsem ze spacáku a popojel s autem na další parkoviště. Jel jsem raději směrem do kopce, protože jsem doufal, že místní výrostci nebudou chtít chodit do kopce. Mýlil jsem se, přišli i tam a opět otravovali. Naštěstí tam nebyla pouze 4 auta, jako na parkovišti kde jsme byli předtím. Bylo zde docela narváno a děti si k hraní vybrali naštěstí jiná auta a celkem rychle zase zmizeli. Pak jsme konečně, sladce po dnešní námaze, usnuli.

Ferrata Laserer

Ráno jsme naposledy vstávali na parkovišti v blízkosti Dachteinu, protože večer jsme plánovali jet dál na jih. Dopoledne jsme si polezli na ferratě Laserer, která se nachází přímo na kraji jezera Gosausee. Byla až překvapivě náročná a časově náročná. Byly tam moc hezká závraťová místa. Jedno z nich bylo uprostřed dvou lan natažených zhruba 20 metrů přes vzduchoprázdno. Výhledy zde ale byly nádherné. Jediné, co bylo trochu rušivé byla dobrá přístupnost a tedy mnoho lidí v okolí. Většina ze sportovců na ferratě byli naši krajané.

Po ferratě jsme se docela zapotili a rozhodli jsme se jít se zchladit do Gosausee. Jezero nebylo úplně teplé, ale to se ani nedalo čekat. Vlezl jsem tam ještě mírně rozhicovaný z ferraty, což bylo nakonec docela příjemné. Voda byla krásně čistá a opět jsem zde spláchl skoro dvoudenní pot.

Následovala káva, rychlé sbalení věcí a odjezd na jih směr Villach. Cesta byla dlouhá, ale stále velmi krásná, lemována rakouskou přírodou. K tomu všemu jsme opět poslouchali tátovy hity z auta. Ve Villachu jsme sháněli obchod. Vzhledem k uvalenému embargu na nakupování jsme měli některých zásob kriticky málo a muselo se i přes Zuzčin odpor nakupovat. Sice to nechtěla dělat, ale nakonec vždy když měla hlad byla ráda, že něco máme.

Prohlédli jsme si Villach, který nás sice také zaujal, ale asi ne tolik jako ostatní rakouská města nebo vesnice. Necítili jsme se tam z nějakého důvodu moc dobře. Lidé zde byli podivní, ulice pusté a město jakoby ukrývalo nějakou záhadu. Prohlédli jsme si malebné centrum, potkali jsme rozjívené děti, které nás zabouchly v růžové zahradě a pak jsme si něvědomky prodloužili cestu při hledání zaparkovaného auta. Když jsme přijížděli do Villachu viděli jsme malebný hrad na kopci, který jsme se rozhodli dalšího dne navštívit. Nastavili jsme si navigaci, která nás dovedla do blízkosti hradu, abychom zde někde našli místo na spaní. Bylo to těžké. Místní oblasti byly plné domů a naprosto bez parkovišť. A pokud nějaké bylo, tak jsem ho vždy přejel, protože nebylo vidět. Naprosto se setmělo a my jsme začali být už zoufalí. Nakonec jsme našli nějakou privátní cestu k domu, kde bylo menší soukromé odpočívadlo a místo na bordel, kde cvrlikaly cikády.

Hrad Hochosterwitz

Ke snídani jsme si udělali gnocchi (italsky čti ňoky) a vyrazili jsme se podívat na hrad nad Villachem. Zaparkovali jsme pod hradem u malinových polí, kde zrovna probíhal sběr. Nahoru jsme vyšli pěšky a překvapilo nás, že se i nahoře dá parkovat a je tam obrovská spousta parkovacích míst. Restaurace nahoře na hradě byla i v pondělí dopoledne otevřená a plně funkční, ačkoliv jsme zde byli skoro sami. To se však brzy změnilo, když začaly proudit na hrad úplné davy. Hrad nebyl nijak extrémně krásný, ale všude byl protkán komercí. Byla zde Adler Arena, kde bylo možné za „skromný“ poplatek pozorovat ptáky nebo zde bylo to samé pro opice. Také se zde nacházely obchody se suvenýry nebo dětské bagříky na přehazování písku. Žádná samotná prohlídka hradu zde ale nebyla. Když jsme z hradu odcházeli viděli jsme, že počet aut, přijíždějících na parkoviště se výrazně zvýšil. Auta byla zaparkována na silnici úplně u brány do hradu a také parkoviště byla výrázně plnější.

Villach ani jeho okolí nás příliš nezaujalo a tak jsme pokračovali dál ke hradu Hochosterwitz. Směrem k hradu na východ se krajina okolo nás proměnila z vysokých hor v menší kopečky. Na jednom z takových kopečku se zčistajasna objevil i hrad Hochosterwitz. Hned jsem zastavil auto ve škarpě a běžel jsem se pokochat s foťákem do okolí. Hrad vypadá na špičatém kopci opravdu poutavě, i když sám o sobě nemá žádnou jasně identifikovatelnou dominantu.

Zastavili jsme na hezkém odpočívadle přímo pod hradem a překvapilo mě, že proti hradu ve Villachu, zde nebylo zase tak moc lidí, i když tento hrad je mnohem hezčí. Hned na začátku se dá kromě silnice vybrat ze dvou pěších cest, jak se dostat ke hradu. My jsme si cestou nahoru vybrali Hanzovu a cestou dolu tu druhou, která nevím jak se jmenuje. V podhradí pak byla brána s lísky na hrad. Zuzka si zapomněla ISIC, takže teoreticky neměla jak prokázat, že je student, nicméně pokladní byl sympaťák a dokonce nám se spikleneckým mrknutím hned dal dva studentské lístky. Smotný výlez na hrad nebyl vůbec jednoduchý a člověk při něm měl chuť utrousit poznámky typu: „Za to by neměli vybírat peníze, ale spíš platit“

Nahoře na hradě bylo hezké náměstíčko s velikými kaštany a vynikající restaurací. Dali jsme si zde už klasicky apfelstrudel a espresso. Kombinace těchto dvou pochutin je prakticky dokonalá. Dříve jsem si myslel, že espresso je jen nevýhodný výmysl baristů, ale v poslední době jsem výrazně přehodnotil názor. Dobré espresso má chuť a dávám za pravdu extrémistům z webu piccoloneexistuje.cz, že není většinou potřeba dochucovat jej mlékem nebo cukrem.

Po gurmánském zážitku jsme se odebrali do ateliéru místního umělce, který maloval všude podivná jablka a očividně se velmi inspiroval Salvátorem Dalím, kterého podle fotografií i potkal. Samotná expozice hradu nebyla nijak zvlášť zajímavá. Obsahovala klasiky jako různá brnění, měče, ukázku práce středověké kovárny a ně. Po příchodu k autu jsme si uvařili nějakou dobrotu a vyrazili jsme směrem ke slovinským hranicím.

Slovinsko nebylo příliš daleko, ale zbývalo nám přejet vysoký hřeben Alp, abychom se tam dostaly. Cestou nás zastihly snad všechny druhy počasí. Od deště po sněžení přes odpolední teplé sluníčko. Autu se rázem snížil dojezd tak na polovinu a amortizaci to pravděpodobně také neprospělo. Ve Slovinsku celý večer pršelo a Bled vůbec nepůsobil tak zajímavě, jako když jsem zde byl před několika lety. Šli jsme se na chvíli projít okolo jezera a pak jsme jeli do informačního centra, najít nějaké ubytování. Informační centrum je zde opravdu hezké a dobře udělané. Wi-fi je samozřejmě zdarma (Italové, vemte si z toho příklad), a personál umí dobře anglicky. Nakonec jsme přes hostelworld.com našli volný hotel Vila Mangart, kde jsme se za sympatických 50€ ve dvou ubytovali. Večer jsme si užívali dostupnosti elektřiny, nabili jsme všechny naše zařízení, dopřáli jsme si teplou sprchu a surfovali na internetu (dost smutné pro romantický Bled).

Hochosterwitz

Hochosterwitz

Nádvoří hradu Hochosterwitz

Kopec s hradem Hochosterwitz

Výlet na Slovinský Bled

Ráno jsme se šli projít okolo Bledu a vylezli jsme na kopec Malá Osojnica. Byl tam krásný výhled na jezero Bled, Bledský hrad a pokud by to počasí dovolilo, tak bude vidět i hřeben oddělující Rakousko od Slovinska. Samotný Bled je plný nevkusných budov typických pro nepříliš na okolí dbající architekturu 20. století, ale z vyhlídky naštěstí vidět nejsou.

Po vyhlídce jsme se chtěli jít vykoupat. Počasí nám vzhledem k tragické předpovědi relativně přálo. Mělo pršet hned od rána, ale nakonec celé dopoledne bylo hezky. Když jsme sešli k jezeru, půjčili jsme si za 5€ na hodinu loď a jeli jsme se podívat na ostrůvek s kostelem, který je uprostřed Bledu. Paradoxně na tomto ostrůvku prakticky nic není. Jen věž nějakého kostelíka, kam se platilo vstupné, jeden obchod se suvenýry, hodně schodů a zmrzlinárna. Obešli jsme ostrůvek dokola a jeli jsme zase zpátky. Akorát včas, protože začínalo docela slušně pršet.

Když jsme odevzdali loď bylo mi líto přijít o to koupání, se kterým to vypadalo tak nadějně. Proto jsme to i přes začínající déšť a zimu riskli a vlezli do vody. Zuzce se vůbec nechtělo, ale nakonec se s vidinou espressa a nějakého dortu nechala přemluvit.

Mimochodem ve Slovinsku jsem už párkrát byl a před pár lety jsem o tom napsal podrobnější článek.

Po koupání začalo opravdu hodně pršet a my byli rádi, že sedíme ve velkém stanu v kavárně na břehu jezera. Dali jsme si nějakou místní nepříliš zdravou sladkou specialitu. Odpoledne jsme vyrazili směrem domů a dojeli jsme až k městečku Haselsdorf, kde se nám konečně podařilo najít vhodný plácek na spaní. Očividně ale tak vhodný nebyl, protože nás asi ve 22h přišla vzbudit policie a ptali se, co tam děláme. Upřímně nás jejich bouchání na okno a svícení baterkami dovnitř vyděsilo. Když jsme je ujistili o našich dobrých úmyslech, tak nás nechali být, řekli nám ať se ráno brzy sbalíme a odjeli.

Štýrský Hradec

Poslední den jsme strávili ve Štýrském hradci (v Rakousku se toto město nazývá Graz). Zaparkovali jsme v centru a šli jsme se projít po městě. Viděli jsme mnoho krásných starých domečků opět v kombinaci s nevkusnou moderní architekturou v podobě Universalmuseum Joanneum. Jedná se o muzeum umění, které vypadá asi tak jako když chirurg vyřízne srdce a odřeže veškeré trubičky do něho vedoucí.

Po schodech jsme vyšli na kopec nad Grazem k obrovským hodinám zvaným Uhrturm, a odtamtud jsme pokračovali ještě k zámečku Schlossberg. Cestou dolu jsme prošli parkem. Pak jsme se chvíli motali v malých hezkých uličkách Grazu a skončili jsme u Rathausu, kde jsme si dali vynikající párek v rohlíku na stojáka.

Odpoledne jsme si pak dali údajně nejlepší schnitzel v Promenade Hofu v Linzu a pak jsme už pokračovali domů vstříc České republice.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software engineer. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.