Cestopis ze Slovinska – města, hory, moře, jeskyně

Prázdninový cestopis ze Slovinska (3-12.8.2011)- krásné země, která je (naštěstí) turisty přehlížena, přestože je mnohem zajímavější než řada zemí, do kterých jezdí davy lidí. Celé Slovinsko je maličké a autem ho projedete z jedné strany na druhou za hodinku. Slovinsko má vše, co si lze přát – hory, moře, historii…. Jeden den budete u moře a druhý den na nejvyšší hoře, jako my 🙂 Jeli jsme autem (držák KIA Sephia) a výlet byl jako vždy lowcost – za 3050Kč.

Telč, Maribor

1. den

3.8.2011

Dobříš → Telč → Maribor

Ráno okolo 6 hodiny jsme vyjeli z Dobříše. Jeli jsme směřem na Znojmo jednak z důvodu že chceme navštívit Maribor a také se tam neplatí v Rakousku za tunely. Udělali jsme si zastávku v Telči, městě ověnčeným památkou UNESCO. Prošli jsme se po fotkami profkláklém náměstí, hradu a po několika dalších uličkách. Město působilo příjemně. Původně jsme chtěli udělat zastávku ve Vídni, ale jelikož někteří z nás ve Vídni byli tak jsme tam nejeli.

Prošli jsme se Mariborem. Město nás nijak zvlášť nenadchlo, v podstatě tam nic moc zajímavého nebylo, ale i tak se nám tam líbilo. Byli jsme v parku, u „hradu“, na náměstí a u kostela který byl bohužel za lešením. Zrovna se tam hrál fotbal, takže byly ulice plné policistů a fanoušků.

Přespali jsme za Mariborem troufale u okraje cesty a louky, kde bylo vosí hnízdo. Udělali jsme v lese oheň a na něm maso protože jsme nemohli najít vařič.

Skalní hrad Podjama

2. den

4.8.2011

Maribor → Ljublaň → Podjama → Skočjanské jeskyně

Udělali jsme si prohlídku Ljublaně. Auto jsme nechali někde v obytné zóně, protože neradi platíme krvelačné peníze za parkování. Šli jsme se podívat na trhy ve městě, koupili jsme si víno, pak jsme se zastavili v infocentru, koupili pohledy a zamířili jsme k Ljublaňskému hradu.

Na hrad vede lanovka, ale raději jsme to vyšli pěšky. Jinak bychom si připadali jako partička líných a nechutně bohatých němců.

Ljublaňský hrad je docela hezký a většina interiérů je placená. V podstatě celé slovinsko je jedna velká díra na peníze pokud se člověk nesnaží tomu vyhýbat. V případě Ljublaňského hradu jsme se alespoň dostali na nádvoří a také k místu kde je dobrý výhled na město.

Dali jsme si nahoře oběd a pokračovali dolu do centra Ljublaně.

Prohlédli jsme si známé Trojmostí a pokračovali podél řeky. Dali jsme si v baru pivo Union za 3.50 €.

Potom jsme se jeli podívat ještě na místní hřbitov Žale. Velmi se nám líbila jeho brána od Jožo Plečnika.

Dál jsme pokračovali směrem na jih, pomalu k moři. Cestou jsme navštívili hrad Podjama, což je slavný slovinský hrad postavený ve skále. Díky jeho známosti tam opět byla spousta lidí, jak tomu tak bývá. Dovnitř jsme nešli, interiéry hradů nás příliš nezajímaly. Jednak to bylo placené a je to většinou vždy to samé.

Slovinsko 2011
Podjama

Hned v sousedství Podjamy je komplex jeskyní Postojnská Jama, což jsou největší jeskyně na Slovinsku. Tak velké, že se tam jezdí vláčkem. A cena je tam dost šílená. Tuším přes 20€ za osobu. Dočetli jsme se v průvodci, že ještě lepší než Postojnská Jama jsou jeskyně o pár desítek km jižněji Skočjanská Jama. Do Skočjanu na řece Reka jsme dorazili už docela pozdě – okolo 18h, takže prohlídky už byly ukončené. Rozhodli jsme se přespat a ráno zajít do jeskyní. Udělali jsme si ještě procházku okolo „kaňonu“ a kostela, který je typický pro vesničku Skočjan. Kostel se rozkládá přímo nad jeskynním komplexem. Zkusili jsme se dostat i dolů k jeskyním. Bohužel všude byly brány a bylo by nutné je přelézt – na to radím mít po ruce lano. Viděli jsme krásný západ slunce, který vrhal prazvláštní světlo na okolí. Takové pěkné nebe vídám tak jednou za rok a více. Světlo krásně podtrhlo rád krajiny. Navíc lehce mrholilo a to vykouzlilo hezkou duhu nad Skočjanem.

Dalším důvodem proč se tam podívat bylo to, že jsme se chtěli umýt v řece. Byli jsme hodně zklamáni, že se tam nedostanem, že jsme se rozhodli k ráznému činu. Adam nadhodil tak mezi řečí, spíše ze vtipu, že bychom se mohli umýt v bazénu na cizím pozemku, který postrádal oplocení. Slovo dalo slovo a už jsme tam v plavkách běželi pod pláštěm tmy. Dům okolo bazénu byl rozlehlý a bylo vidět že majitel nouzí zřejmě netrpí. V mnoha oknech se svítilo a jak jsme doběhli k bazénu začal štěkat pes, naštěstí byl zavřený kdesi v garáži.

Katka jako první pomalu vlezla do bazénu tak, aby nebyla slyšet. Adamovi ani mě se to potichu už nepovedlo a na férovku jsme tam skočili, načež jsme se začali hrozně smát tomu jaký děláme bordel v bazénu, který ani nebyl náš. Rychle jsme zase vylezli a utíkali zpátky. Už příjemně čistí a osvěžení. Měl jsem sice chuť tam skočit ještě jednou a pořádně se umýt, ale nakonec mi to přišlo zbytečné. Systém jsme pokořili a umyli jsme se.

Dali jsme si k večeři rýži s masem a sýrem.

NEJHEZČÍ JESKYNĚ NA SVĚTĚ VE SKOČJANU

3. den

5.8.2011

Skočjanské jeskyně → Piran

Slovinsko 2011

Spali jsme na parkovišti na takovém hezkém plácku a ráno na nás přišel nějaký člověk, který nám řekl že tu spát nesmíme a máme 10 minut na sbalení stanu. Pak jsme šli do Skočjanských jeskyní na prohlídku Classic za 11€. A byl to zážitek. V jeskynních bylo zakázáno fotit, takže jsem nafotil jen asi 50 fotek. Všem kdo tam pojedete a máte pořádný foťák doporučuju vzít stativ a loudat se někde vzadu dál od průvodců.

Skočjanské jamy jsou rozhodně jedny z nejhezčích jeskyní, co jsem viděl. Říká se, že jsou jedny z nejhezčích na světě, čemuž docela po jejich zhlédnutí věřím. Uvnitř je obrovská jeskyně cca 150m široká a vysoká, jejíž délka může být tak kilometr. Chodí se po chodníčcích a lávkách, kde dole hodně hluboko teče divoká řeka Reka. Asi nejfocenější fotkou v Skočjanských jeskynních je lávka tyčící se nad vysokou propastí. Samozřejmě jsem si to taky párkrát vyfotil. Jako stativ se dá použít zábradlí.

Komplex Škočjanských jeskyní

Slovinsko je maličká země, takže přejet z Ljublaně skoro kamkoliv zabere tak hodinku.

V Pirani jsem čekali problémy s parkováním, které jsme si dobře mysleli že bude placené. Poprvé jsme zaparkovali u marketu, ale to nám přišlo daleko tak jsme ještě popojeli do centra, kde nás už policie vyhodila, že tam nesmíme. Tak jsme jeli zpět. Cestou jsme našli takovou odbočku do kopce, kde stála naštosovaná auta u sebe. Bylo tam jen malé místečko, ale dalo se tam vejít. Vyslal jsem tedy moje 3 spolucestující ať jsou mýma očima a couval jsem, vyrovnával jsem až se to povedlo a my stáli těsně nad srázem, nečouhali do silnice a nemuseli jsme platit parkovné.

Slovinsko 2011
Piran

Dál jsme se šli projít k moři a hned jsme do něj skočili, akorát jsme nerozvážně lezli po šutrech a tak jsme vylezli a snad všichni měli pořezané nohy nebo něco jiného. Chce to tam alespoň boty do vody. Pak jsme šli zpět do auta, kde jsme si vzali plechovky s ještě vychlazeným pivem a šli jsme se projít do historického centra města. Charakterem Piraň velmi připomíná italská města. Asi to není náhoda, vzhledem k tomu že byla dlouho pod nadvládou Benátek. V městě je příjemné že tam nejsou téměř žádná auta, protože tam nesmí. Město půdobí opravdu příjemně a stále ne tak komerčně jako jiná mořská letoviska. Po procházce jsme si šli opět zaplavat u nějaké hotelové pláže. Doplavali jsme k bojkám, když na nás „Mitch“ z pobřežní hlídky začal ukazovat ať plaveme zpět. Potom jsme šli na zmrzlinu, kterou tam mohu jen doporučit. Nebyly to žádné ošizené kopečky, nýbrž pořádná nálož. Fotili jsme skoky do vody a potom jsme celí hladoví šli zpět k autu s cílem popojet a utábořit se abychom mohli uvařit.

Slovinsko 2011

Jeli jsme původně směrem na jih, kde jsme ale nenašli do konce slovinských hranic žádné dobré místo na táboření. Tak jsme si v mapě našli jiné místo. Za městečkem Ankaran je už v Itálii mys s vinicemi. Vede tam cesta a uprosřed vinic je mítný kopeček na kterém je les. Tam jsme se utábořili. Měli jsme nádherný výhled na Terst a všude okolo zralé sladké víno. Bylo krásné počasí tak jsme se rozhodli spát jen v tropiku (stan bez plachty).

Večer byla čočka. Už se povedla mnohem lépe než minulý rok v Německu protože jsem ji nechali den předtím naloženou ve vodě.

Terst (Trieste), Bled, kempování u Triglavu

4. den

6.8.2011

Terst → Bled → kempování u Triglavu

Ráno jsme si udělali výlet do Terst. Velké Italské přístavní město nad hranicí se Slovinskem. Auto jsme opět parkovali někde v obytné čtvrti bez parkovacích zón. Terst bylo moc hezké město. Obešli jsme přístav, kostely, nějaké staré antické památky, amfiteater a pak jsme se rozhodli jít na pizzu. Bohužel jsme si vybrali restauraci, kde byla obsluha příjemná jako pr*** a na osobu se účtovalo automaticky dýžko 2€. Takže jsme v podstatě přišli o 8€ zbytečně. Ale jinak pizza byla dobrá.

Nechal jsem si tam trochu nabít baterku do foťáku.

Večer jsme pokračovali směrem do Julských Alp napřed k jezeru Bled. Nad Terstem jsme potkali 25% stoupání silnice, kde jezdili autobusy. To jsem ještě neviděl. Ale naše KIA je držák a vyjela to v klidu i plně naložená.

Pokud se řekne Bled, asi každému Slovinci se musí vybavit kýčovitá fotka modrého jezera, na kterém je kostelík.

SONY DSC
Bled

Šli jsme se podívat na Bledský hrad, kde jsme zjistili že je to celé placené a nic neuvidíme. Obešli jsme tedy hrad a výhled jsme měli stejně hezký jako z něj. Udělal jsem pár fotek a pokračovali jsme k pláži na jezero. Šli jsme chvíli lesní cestou, která je ztratila. Tak jsme sešli přímo z kopce lesem. Adam cestou omylem shodil obrovskou kládu. Jak to udělal slyšeli jsme asi minutu zvuk praskání stromů. Byli jsme velmi překvapeni když jsme pak našli kládu uplně dole na chodníčku, kde chodili lidi.

Došli jsme k pláži a molům na Bledu. Skočili jsme do vody, která byla příjemně teplá (cca 20°C). Pod Bledem jsou prý termální prameny, takže možná proto je voda tak teplá. Skákali jsme do vody a fotili se.

Pak jsme jeli pomalu vstříc samotnému Triglavu. Cestou jsme si prošli soutěsku pár km od Bledu.

Spali jsme v městečku Mojstrana u parkoviště u školy.

dobytí Triglavu

5. den

7.8.2011

Triglav

Byla ošklivá mlha. Ráno jsme dojeli k Aljažev dom, což se stalo naším jediným parkovištěm, kde jsme museli platit. Pak už jsme cestovali nahoru na Triglav. Samotný nástup k feratě byl velmi dlouhý, mohl mít dvě hodiny. Viděli jsme také jednu z největších Alpských stěn, která je na severní straně Triglavu. Pak začala ferata, která nebyla příliš těžká. Pokračovaly klasické cesty po kamenech. Došli jsme k Triglavskému domu a odtamtud jsme se dali přes Malý Triglav po hřebeni až na vrchol. Na hřebenu velmi foukalo a několikrát nás to shodilo na zadek. Všude okolo nás byla mlha a nic jsme tedy neviděli. Nahoře jsme našli po 5,5h pochodu vrcholovou raketku, kde jsme se najedli a chvíli schovali. Hřál nás pocit že jsme to zvládli, i přes to jak jsme nic neviděli. A to prý z Triglavu je velmi pěkný výhled.

Slovinsko 2011
Hřeben Triglavu

Cesta zpět byla krize. Začalo pršet a pokud měl člověk pláštěnku tak něviděl vůbec nic. Proto jsme šli většinou bez nich. Deštěm jsme šli asi 5 hodin a nezlepšovalo se to. Dlouho jsem nebyl takhle unavený, promočený a hladový. Když jsme přišli dolu, rozhodli jsme se odjet. Převlékli jsme se do plavek a mokré oblečení zabalili do ručníku a pláštěnek od batohů.

Ujížděli jsme směrem na Kranjskou Goru.. Byla nám zima, auto se mlžilo, byli jsme unavení a hladoví. Dojeli jsme na nějaké parkoviště, a tam se rozhodli tábořit. Nikomu se nechtělo z auta, ale nakonec jsme v plavkách vyběhli, postavili stan, uvařili a zase jsme zalezli do auta. K večeři byly halužky s bryndzou. I při jídle to byla krize a člověk se celý třásl zimou. Zalezli jsme do stanu a Katka zůstala spát v autě.

Všechno je mokré

6. den

8.8.2011

Bovec → Kobarid → Cividiale del Friuli → Udine

Ráno jsme zjistili že všechno je mokré, i stan, karimaty a spacáky. Rozhodli jsme se udělat krizový plán „wellness day“ a jet do Itálie ke Sluníčku. Ráno jsme si udělali výlet přes Bovec k vodopádu Boka, došli jsme na výhled a pak jsme jeli směrem do Kobaridu, kde je vodopád Kožiak, který je v takové polo jeskyni. Vypadá moc dobře. Pak jsme šli do místního marketu nakupovat, protože nám pomalu docházeli některé zásoby jako chleba a podobně. Rozložili jsme mokré věci na střechu protože docela svítilo slunce. Několikrát se ale znovu rozpršelo.

Jeli jsme přes zajímavou vesničku Livek, byla na obrovském kopci u hranic. Pak už jsme přejeli hranice do Itálie a jeli do Cividale del Friuli. Tam jsme se byli podívat na místní pamětihodnosti. Bylo toho tam více než jsme čekali. Kdyby mělo město lepší název, určitě by bylo slavnější. Našli jsme nějaké zralé fíky tak jsme si dali. Nikdy bych neřekl jak je to dobré čerstvé.

Slovinsko 2011
Cividiale del Friuli

Po obhlídce jsme na parkovišti opět rozložili mokré věci, a to i včetně stanu a podlážek v autě. Dali jsme 2x Bang! A obě hry jsem vyhrál. Pak se stalo to že k nám přijeli tři příslušníci Guardo di Polizia. Ani jeden z nich neuměl anglicky a nakonec to asi vzdal po ujištění že tu spát nebudem.

Slovinsko 2011
Sušení věcí

Pokračovali jsme do Udine, kde jsme si prohlédli město a pak jeli zpět. Spali jsme někde za San Leonardo na vrcholu kopce. K večeři byly těstoviny s pestem a sýrem.

Večer byla veliká vichřice a déšť.

zavalené serpentiny na Vršič, výstup na Prisojnik

7. den

9.8.2011

Vršič → Prisojnik → Lago di Fusine

Ráno nás překvapil místní ital jdoucí na houby. Uklidnil nás naštěstí slovy „no problem“, takže tentokrát ze spaní v lese žádný průser nebyl.

Jedem zpět do Slovinských hor k sedlu Vršič (1611m.n.m.).

V mapě bylo vidět, že se blíží nemalé serpentiny, ale opravdu by nás nenapadlo jak zajímavá jízda to bude. Abych to neprodlužoval, zkrátka počasí v noci udělalo své a po silnici se rozsypaly kameny, hlína a místy se tam dostala nějakým způsobem i svodidla. Na takový terén bych opravdu ocenil nějaké SUV, protože kameny byly občas velkých rozměrů. Naštěstí jsme měl k dispozici tří člennou posádku na odhazování kamenů a svodidel ze silnice. Překvapilo mě v jedné chvíli, když se proti mně vyřítil v jedné zatáčce traktor, jedoucí docela rychle a navíc ve smyku. Začal jsem couvat, a naštěstí to dobře dopadlo. Řidič byl očividně zkušený borec a auto ho nijak nepřekvapilo. V této chvíli jsme silně přemýšleli zda to neotočit, ale nakonec jsme se po ujištění silničářem, že to pujde, jeli dál. Až na to že nás nějaký slovinský kretén vytroubil, když jsme fotili zátaras před náma to byla příjemná cesta.

Z Vršiče chceme pokračovat na horu Prisojnik. Má to být obtížná ferata, která nemá příliš dlouhý nástup. Poutají se k ní dvě skalní zajímavosti. Jednak je tam ve skále vidět „lidský obličej“ – chce to trochu fantazii, ale jde to poznat. A další zajímavostí je největší skalní alpské okno (to se dá představit jako obrovská díra v hoře a není to jeskyně). Pokud ale člověk jde po lehčí cestě, pravděpodobně to vůbec nebude vidět, proto doporučuji tu těžší.

Slovinsko 2011
Cestou z Prisojniku

Zpočátku nás mile překvapilo, že se občas na hoře válí závěje z krup, které v noci napadli. Člověk se tak mohl příjemně osvěžit. Ve vyšších nadmořských hladinách to ale došlo do té fáze, že jsme se v brodili i po cestě v 30cm krup. Velmi to klouže a člověk neví kam šlape. Takže se nám výlet trošku pozdržel. Na hoře byl krásný výhled a spousta kavčat.

Slovinsko 2011

Večer jsme přejeli do Itálie, protože jsme na zítra měli naplánovaný dvoudenní přechod hřebenu Visoká Ponca – Mangart.

U Lago di Fusine jsme se utábořili v jakémsi kempu, který byl zdarma. Dal jsem si nabít baterku do baru, který mi zavřeli.

Spíme u Lago di Fusine.

Extrémně nezajištěný Přechod hřebene Visoká Ponca – Mangart

8. den

10.8.2011

Visoká Ponca → Bivak C.A.I. Tarvisio

Sbalili jsme batohy a spoustu litrů vody. Začali jsme nastupovat k feratě na Visokou Poncu. Získali jsme příjemný optimismus, když jsme viděli nově jištěnou feratu, navíc s tlustým lanem.

Na Visokou Poncu to byla docela příjemná ferata. Ne sice úplně lehká, ale také ne těžká. Řekl bych tak červená.

Nahoře se nám naskytl překrásný výhled. Viditelnost byla velmi slušná, neboť jsme v pohodě viděli i Švýcarský Matterhorn.

Slovinsko 2011

Pokračovali jsme po hřebenu, kde byla vskutku zajímavá cesta. Roháče kde jsou 2 metry na šířku cesty jsou oproti tomu slabé kafe. Tady jsme lezli po kamenech, které měli asi tak 40cm a všude okolo nás nepříjemný kopec dolu, kde úhel klesání se přibližoval k 90°. Rozhodně to na fotkách nevypadalo tak drasticky jako ve skutečnosti. Takových hřebínků tam bylo více. Překvapila nás Slovinská výprava jdoucí v protisměru plně naložená horolezeckým vybavením. Trošku jsem pochyboval o tom, že to je potřeba. Oni asi věděli do čeho jdou, na rozdíl od nás.

Slovinsko 2011
Ostrý hřeben mezi Visokou Poncou a Mangartem

Cestou jsme potkávali stále více úseků s žádným nebo starým a nedůvěřivým jištěním. Díky tomu se začal výlet neúnosně prodlužovat. To co bychom lezli s lanem dvě minuty jsme museli lézt půl hodiny, pokud nám byl život milý. Byla tam spousta relativně hladkých stěn a kopečků bez úchytů a jištění. V některých místech jištění bylo opravdu citelnou ztrátou a neměli jsme z toho vůbec dobrý pocit. Sluníčko začalo putovat níže a níže. Nalezli jsme cestu, kde byla docela dobrá ferata, ale také velmi náročná. To by bez jištění vůbec nebylo možno přelézt. Když jsme vylezli nahoru, zdaleka jsme nebyli v cíli a západ Slunce mi utekl tak o 2 minuty.

Slovinsko 2011

Od té chvíle se začalo velmi rychle stmívat. Po půl hodině dalšího lezení po hřebení jsme uviděli chatu. Byli jsme zděšeni jak to ještě daleko. Dobrá hodinka cesty těžkou feratou to mohlo být za běžného světla. Ve tmě se nejde o něco hůř, ale o hodně hůř. Ještě v případě kdy máte 2 baterky na 4 lidi a stále ztrácíte cestu, která je značená asi jednou za 50m a ve tmě značka není příliš viditelná. Šli jsme po velmi nakloněné stěně, kde byla spousta vody, sněhu a žádné chyty. Katka už párkrát navrhla spát tady na skále. Po hodině bloudění tímto způsobem a obrovském štěstí jsme došli na křižovatku pod bivak. Ten už byl jen 15 minut a jednoduchou cestou. Tak jsme došli v 22:00 po 12h lezení. Byli jsme vyřízení, ale opravdu šťastní. Chorvat co nám přišel otevřít se zhrozil, když jsme řekli odkud jdem. Řekl jen „Thanks god!“. Najedli jsme se, dali si jabkovici a šli jsme spát do pohodné propadající se postýlky.

Ferata byla velmi obtížná, hlavně díky špatnému zajištění, respektive většinou žádnému zajištění. A to i v místech, kde by to člověk docela ocenil. Nevěřte jako my průvodci, kde psal že to zabere 7h. Řekl bych že ani v nejlepších letech feraty tomu tak nemohlo být.

zpátky na zem a do Salzburgu!

9. den

11.8.2011

Lago di Fusine → Salzburg

Ráno jsme měli dvě možnosti – jednak jít dále na Mangart podle původního plánu (pro tuhle možnost byl jen Adam), anebo sejít dolů k Lago di Fusine. Měli jsme včerejšího nebezpečí plné zuby, takže vzhledem k špatnému zajíštění feraty a tudíž nedůvěře v lepší a bezpečnější pokračování jsme se rozhodli sejít.

Sestupujem tedy z bivaku CAI tarvisio po pravděpodobně černé feratě, která vedla dost často po kolmé stěně dolu. Naštěstí byla na místní poměry nadměrně dobře zajištěná, takže člověk neměl takový strach jako jinde. I tak to trvalo asi 3,5h namísto psaných 2h na rozcestí.

Slovinsko 2011
Pohled na sedlo, kde je bivak (vpravo pokračuje cesta na Mangart)

Sešli jsme k Lago di Fusine do tábora. Tam jsem si vyžádal mojí nabíječku na foťák a baterku. Dali jsme si k obědu Boloňské těstoviny. Opalující důchodci na nás zálibně koukali jako kdyby nám to chtěli sníst.

Pak jsme se šli s Katkou vykoupat do špinavého horského jezera Lago di Fusine. Nechápu že je proti jezeru vedle u Edelweissu tak špinavé. Navíc to bylo hodně studené, takže jsme tam nezůstali dlouho jako na Bledském jezeře.

Pak jsme jeli do Tarvisia, kde jsme šli nakoupit na doma. Koupil jsem Gran Padano, Prosciutto, nějaký další sýr, víno a hnusný jogurt za 2€. Ve městě zrovna probíhá průvod pravděpodobně k 150. výročí sjednocení Itálie G. Garibaldim, tak jsme si sedli na lavičku a jedli při tom karamelovou zmrzlinu z kýble.

Pak jedem už do Rakouska, kde spíme před Salzburgem. Je to tam samý barák a národní park, či něco podobného. Spali jsme na parkovišti u nějakého město začínající na H. Opět krizové spaní. Naštěstí nás dobře stínilo auto.

Salzburg a pak domů

10. den

12.8.2011

Salzburg → Praha

Ráno jsme jeli do Salzburgu a prohlédli jsme si město. Do hradu nás zadarmo nepustili a šli jsme zpět.

Odpoledne jsme dojeli do České republiky

Zajímavosti:

cena na jednoho: 3050Kč

ujetých km: 2070

dobyli jsme: Triglav (ze severu – obtížnost: mírně pokročilá. Problémem je délka nástupu a feraty), Prisojnik (jen k oknu, obtížnost: vysoká, ale je tam dobré jištění), Visoká Ponca a po hřebeni na bivak CAI Tarvisio (obtížnost: extrémně těžké se špatným nebo žádným jištěním, pokud to půjdete, berte lano a vstaňte brzo!)

projeli jsme městy (+ jejich hodnocení): Maribor (50%), Ljublaň (75%), Podjama (65%), Skočjan (90%), Piraň (95%), Terst (70%), Bled (85%), Mojstrana, Bovec, Kobarid, Cividale del Friuli (85%), Udine (80%), Tarvisio (60%), Salzburg (70%)

Slovinsko je o něco dražsí než Česká republika. Není to však tak výrazné jako třeba v Rakousku. Oproti rakušákům je ve Slovinsku benzín podobně drahý jako u nás, takže rozhodně se vyplatí brat až ve Slovinsku namísto Rakouska. Co je tam naopak dražší je dálniční známka (Rakousko 7€ na 10 dní, Slovinsko 15€ na 7 dní).

Účastníci:

Jan Václavík

Adam Černý

Michal Klimt

Katka Klánová

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro HoppyGo jako mobilní vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

1 komentář

  1. Celé Slovinsko je maličké a autem ho projedete z jedné strany na druhou za hodinku. (KAMARAT NIC V ZLOM ALE ZA HODINKU TO UROBIS TAZKO ALEBO AK TAK NEJAKE SUPER SPORTOVE A RYCHLE AUTO A VELA PENAZI NA POKUTY. JE TO MINIMALNE 250 KM)

Odeslat komentář