Obsah článku
- 1 Co je digitální nomádství?
- 2 Cestopis
- 2.1 Prohlídka Berlína
- 2.2 Doprava na Kanáry
- 2.3 Garachico
- 2.4 Žlutý písek na Playa de Las Teresitas
- 2.5 Poprvé na surfu v Los Cristianos
- 2.6 Pracovní den
- 2.7 Příprava na Pico de Teide
- 2.8 Výstup na Pico de Teide
- 2.9 Pracovní den
- 2.10 Pracovní den
- 2.11 Výlet k Palsaje Lunar
- 2.12 Pralesy v Anaga
- 2.13 Pyramidy v Guimaru
- 2.14 Malaga
- 2.15 Zpátky do Čech
- 3 Náklady
Tenerife je největší ostrov ze všech sedmi Kanárských ostrovů, jež je autonomní součástí Španělska. Díky jeho zeměpisné poloze je zde po celý rok příjemné teplo. Alespoň při pobřeží, kde žije většina lidí. Celý ostrov je značně hornatý a ve středu ostrova se tyčí Pico el Teide s výškou 3718 m. Tento třetí největší vulkán na Zemi je zároveň nejvyšší horou Španělska. Díky tomuto teplému podnebí jsou Kanárské ostrovy častou destinací turistů i v zimních měsících. Polohou mají Kanárské ostrovy blíže k africkému Maroku než k evropskému Španělsku.
Mimochodem Kanárské ostrovy nemají nic společného s kanárky, i když název by tomu napovídal. Původ lze hledat v latinském „Insula Canaria“, což znamená „Ostrov psů“. Ve skutečnosti se ale může jednat o tuleně středomořské, jimž se v latině říká „mořští psi“. Tuto „psí přezdívku“ dali ostrovu pravděpodobně už staří Římané. Nicméně je v těchto výkladech až příliš mnoho slov jako možná, asi a pravděpodobně.
Na Kanárských ostrovech dlouho probíhala řevnivost mezi Tenerife a Gran Canaria, což jsou dva nejobydlenější ostrovy. I kvůli této situaci mají Kanárské ostrovy dvě hlavní města – Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas de Gran Canaria.
Zajímavé je, že i když Kanárské ostrovy jsou z velké části hornaté, tak jsou velmi hustě obydlené. Celkově zde žije přes 2 miliony lidí (z nichž zhruba 900 tisíc žije na Tenerife). Na celých ostrovech je průměrná hustota obyvatel skoro 2x vyšší než v České republice a samotný ostrov Tenerife má potom hustotu skoro 3,5x vyšší v porovnání k ČR. Nerozumím tomu, kde tam tolik lidí bydlí – všude jsou hory a paneláků je „až příliš málo“.
Co je digitální nomádství?
S příchodem Internetu se stalo reálné pracovat i z jiných míst než z obvyklé kanceláře. Toho mohou využívat především lidé, kteří tolik nepotřebují úzce spolupracovat s ostatními. Mezi pozice, které toto (v případě schválení zaměstnavatelem) umožňují patří například grafici, programátoři, návrháři ux nebo copywriteři. Digitální nomádi se vyznačují tím, že si občas najdou ubytování v zahraničí a pracují přes Internet odtamtud. Zpravidla uznávají běžný pracovní týden a přes víkend nebo po pracovní době poznávají přírodu či kulturu cizí země. Je to zpravidla příjemná změna, hraničící s dovolenou, aniž by si ji člověk musel vzít.
Můj začátek s digitálním nomádstvím
Tento způsob trávení času zdál se mi poněkud zajímavý již velmi dlouho. Odhodlat se však pro takový způsob práce je na celém procesu to úplně nejtěžší. Dlouho jsem četl články o digitálních nomádech v Asii a zaviděním slintal za počítačem kdesi v Praze. S přestěhováním User Technologies (firma, kde pracuji) do nových prostor na Arbesově náměstí se mi kvůli okolnímu hluku v práci značně zhoršila efektivita práce. Během toho, když někdo v mém okolí mluví, prochází nebo je jen hluk, ztrácím bez sluchátek schopnost koncentrace. V případě open space s 60 lidmi v jedné místnosti to je bohužel každodenní realita. Toto byl jeden z hlavních impulsů, které mě donutily k tomu vyzkoušet změnit režim. Napsal jsem Honzovi Jůnovi, o kterém vím, že jezdí na digitálně-nomádské dost často a zjistil jsem, že plánuje s kamarády strávit měsíc na Tenerife. Okamžitě jsem se přidal a letenky jsem si koupil ještě dřív než bych si to stihl rozmyslet.
Na rozdíl od ostatních jsem si příjezd na Kanáry naplánoval až skoro v polovině listopadu, protože jsem ještě na začátku měsíce podnikl se spolužáky zimní výpravu za polární kruh do Finska. Přes AirBNB jsme si zamluvili byt 3+1 s dvěma koupelnami za necelých 29 000 Kč. Nakonec se nás uprchlíků do teplých krajů sešlo 5 – já, Honza, Vojta, Karel a Niky. Když už jsme u těch statistik, tak jako zaměstnavatel převládali TopMonks se 3 členy a daleko za nimi User Technologies a Vendavo po jednom členu.
Cestopis
Prohlídka Berlína
1. den
13.11.2015
Praha → Berlín
Jako první zastávka na mé cestě byl Berlín. Let, který jsem si objednal byl právě odtamtud a už dlouho jsem se tam chtěl podívat. Hodněkrát jsem okolo něj projížděl, ale nikdy jsem si nenašel čas na zastávku. Byl jsem poblíž v Postupimi, projížděl jsem autem okolo Braniborské brány nebo jsem míjel město cestou do Dánska. Přes Eurolines jsem si z Prahy do Berlína objednal zdaleka nejlevnější lístek na autobus za krásných 350Kč. Student Agency byl mnohem dražší, za nějakých 550Kč. A na rozdíl od Eurolines byl už dopředu prakticky plný. Kvalitativně jsou přitom tyto autobusy naprosto srovnatelné, snad jen s tím rozdílem, že nedostanete kávu zdarma. Cestu jsem si naplánoval na ráno abych se stihl dostat do Berlína včas a prohlédnout si alespoň část města. Vzhledem k relativně brzkému odletu dalšího dne (někdy po poledni) jsem byl donucen koupit si jízdenku už o den dříve, abych měl jistotu, že let stihnu. Ubytování jsem si dopředu zamluvil přes hostelworld.com v Circus Hostelu. Zaujalo mě, že je v centru, má vlastní pivovar, skvělé hodnocení a k tomu ještě rozumnou cenu. Okolo 14h jsem vystoupil v Berlíně na autobusové stanici ZOB Funkturm. Je sice ještě daleko od centra (kam se v tomhle hrabe na Florenc), ale když člověk popojde na Kaiserdamm, vede odtamtud dobré spojení podzemní dráhou U-Bahn do centra. Dojel jsem na feťáckými legendami opředenou stanici Zoologische garten (kdo četl knížku „My děti ze stanice zoo“ ví, kdo nečetl, rozhodně by si ji neměl nechat ujít), kde jsem přestoupil změnil dopravu na nadzemní dráhu s cílem Alexanderplatz. Odtud jsem pak plánoval jít pěšky až k Circus hostelu na Rosenthaler Platz. Není to sice úplně blízko, ale chtěl jsem se rovnou podívat na místní vysokou televizní věž, která patří společně s medvědem nebo hipsterama mezi největší symboly Berlína. Když jsem vystoupil, tak mě překvapilo, že tu vysokou věž na náměstí vůbec nevidím – však to je snad ještě větší pěst na oko než Žižkovský vysílač. Nakonec jsem zjistil, že Alexanderplatz je jaksi přehrazený nadzemní drahou, která celou tuto stavbu zastiňuje a musí se projít na druhou část náměstí. Věž sice není po stránce designu nijak nádherná, ale je zatraceně vysoká a sem se výborně hodí.
Circus Hostel jsem bez větších problémů našel, zaplatil asi 20€ za noc a ubytoval se. Dostal jsem poukaz na ochutnávku místního piva, mapu a také velmi podrobné informace o tom, jak se dostat na letiště Schonefeld. Na pokoji pro 8 lidí jsem potkal novozélanďana Ricka, se kterým jsme prohodili pár vět a potom jsem spěchal na prohlídku města, abych alespoň něco stihl ještě za světla. Šel jsem k pomníku berlínské zdi (Gedenkstatte berliner mauer), kde jsem si ve snaze zkrátit vzdálenost prodloužil cestu asi o 10 minut. Zeď je v Berlíně z drtivé většiny zbořená, ale v některých částech ještě přebývá jako připomínka nebo prostor pro umělce. V této části je vyhlídka na zeď shora a malá muzejní expozice. Kromě toho je zde také pomník zbořeného kostela, který byl ve špatnou dobu na špatném místě (jinými slovy byl moc blízko u zdi). Rychle se stmívalo a já odtud šel po Gartensträsse směrem k ostrovu muzeí (ano, jsou tam muzea a je jich tam opravdu požehnaně). Konečně zde byly vidět i nějaké historické budovy, které jinak Berlín díky jednomu nejmenovanému válečnému konfliktu, jenž vyvolal, nemá.
Pokračoval jsem po slavném bulváru Unter den Linden cestou k Braniborské bráně, která se zde nachází. Za ní potom následuje obrovský park Tiergarten s dobře viditelným obeliskem na Großer Stern. Člověk by řekl, že při budování tohoto bulváru si někdo vzal velkou inspiraci z Paříže.
Braniborská brána je opravdu hezká. Večer, kdy jsem tam došel byla krásně nasvícená a nad ní svítilo zhasínající nebe. Zrovna zde probíhala nějaká drobná demonstrace kvůli Íránu, ale vzhledem ke špatné znalosti němčiny jsem nepochopil její záměry. Od Braniborské brány je to jenom kousek k budově Říšského sněmu (dobře známé jako Reichstag), která se zásadně podepisovala na budoucnosti Německa. Po požáru způsobeném nacisty v 30. letech této budově příliš neprospěla ani prohraná válka. Dnes je budova zrekontruována v zajímavém stylu, kdy ji přibyla skleněná kopule, okolo které vedou chodníčky s výhledy. Jako spojení novodobé a starodobé architektury to nevypadá vůbec špatně.
Od Reichstagu jsem se přesunul zpátky na jih za Braniborskou bránu až k památníků zavražděných židů (Denkmal fur die emordeten juden europas) v období druhé světové války. Je to jakési náměstí, které se sestává z obrovského množství kvádrovitých kamenů s různou výškou. Sice to už nikomu život nevrátí, ale jako připomínka nebo místo na meditaci je to dobré.
V okolí se nachází několik zajímavých budov jako Franzosische Fridrichstatkirche, Konzerthaus, St. Hedwig Katedrale. Všechno jsou to nádherné stavby, ale byly si slohově tak podobné, že já už si ani nepamatuji, která byla která. Co mě zaujalo víc byl Ritter Sport Schokowelt. Jedná se o nějaké muzeum čokolády, což je hezké, ale hlavní věcí, co mě zaujalo bylo to, že zde bylo možné nechat si udělat vlastní čokoládu se surovinami podle své chuti. Stačí zaplatit sympatických 3,50€, počkat asi půl hodiny a máte svůj originální kousek Ritter Sportky.
Už bylo hodně hodin, pořádná tma a já chtěl ještě dnes ochutnat pivo, tak jsem se začal vracet zpátky k hotelu. Cestou jsem ještě potkal Neue Wache, zajímavou stavbu, v které je postava, vypadající jako sedící Budha. Opět velmi dobré místo na meditaci uprostřed velkoměsta. Přes muzejní ostrov a Hackerscher Markt jsem se vracel zpátky. Uvědomil jsem si, že jsem dnes mimo dvou baget, které jsem si koupil ještě na florenci, nic nejedl. Zašel jsem tedy k tamnímu Vietnamci a nakoupil nějaké věci na venkovní piknik. V Circus hostelu jsem tuto „večeři“ zapil zlatavým mokem v této době z nejnovějšího berlínského pivovaru. Pivo bylo naprosto vynikající.
Doprava na Kanáry
2. den
14.11.2015
Berlín → Puerto del Santiago (Tenerife)
Vzhledem k tomu, že předešlého dne jsem měl za sebou cestu po celém Berlíně a čekal mě let na Kanárské ostrovy chtěl jsem se dobře vyspat. Mívám problémy pokud někdo chrápe a statisticky je velmi pravděpodobné, že v pokoji pro 8 lidí někdo chrápat bude. A taky že jo – někdo tam zařezával tak, jako kdyby potřeboval pokácet motorovou pilou celý les během jedné noci. Divím se, že nevzbudil sám sebe. Každopádně mě to uprostřed noci, poté, co chlapci přišli z rozjeté párty, vzbudilo. Chvíli jsem to zkoušel vydržet, ale naprosto bez šance. Zaradoval jsem se když jsem zjistil, že jsem si prozřetelně vzal špunty do uší a hned jsem je instaloval.
Ráno už jsem tak nadšený ale nebyl. Když jsem odstranil špunty z uší, jedno ucho bylo stále zalehlé, jako bych odtamtud špunt nevyndal. Příliš jsem to neřešil a počítal jsem s tím, že to přejde. Nijak jsem nespěchal, ještě jsem si ráno četl knížku, dal jsem si sprchu a pak jsem zašel na výbornou snídani formou švédských stolů za 5€. Četl jsem si na telefonu články o zalehlých uších a to co jsem se dočetl mě dost vyděsilo. Žádný ze způsobů, které autoři doporučovali pro odhlehnutí uší nefungoval (hltat vodu, profouknout Euchstachovu trubici se zacpáním nosu, žvýkání atp.). Trochu jsem se bál, co by s uchem ještě mohl udělat můj dnešní let.
Hned vedle Circus Hostelu je lékárna, kam jsem se zašel zeptat, zda nemají něco na odlehnutí uší (často se například používají ušní svíce, nějaké kapky a podobně), ale lékárnice mi řekla, že vůbec neví, co by mi doporučila a poslala mě do nedaleké nemocnice. V tuto chvíli jsem už byl tak vylekaný, že jsem do nemocnice opravdu šel. Nicméně jsem se akorát dozvěděl, že ušní nemají a opravdu se mi na to nikdo nemůže podívat. Poslali mě zase jinam. To už bylo naprosto bez šance, protože jsem si uvědomil, že mi za 3 hodiny letí letadlo kdoví odkud. Plánoval jsem doktory vzdát a letět bez toho. Zašel jsem si koupit do pekárny něco k jídlu a hned vedle byla lékárna. Zkusil jsem tam zajít a paní lékárnice byla na rozdíl od té předchozí moc ochotná a chtěla mi pomoct v rámci mých časových možností. Prodala mi nosní sprej a kapky do uší, které se několik minut po aplikaci vyplachují teplou vodou přes speciální foukátko. Nevěřil jsem, že by nosní sprej mohl na tohle účinkovat a tak jsem spíš spoléhal na kapky. V hostelu jsem se na rychlo sbalil a na recepci jsem si zařídil rychlé odbavení s předběhnutí ostatních hostů. Příliš jsem nezkoumal trasu, jak se na letiště v Schonefeldu dostat, a tak jsem stoprocentně spoléhal na papírek, který jsem dostal předchozího dne. Navíc jsem měl dva telefony s GPS, kde jsem neustále kontroloval správnost mé trasy.
Z Rosenthaler Platz jsem U-bahnem jel na Alexanderplatz, kde jsem přestoupil na vlak Airport Express. Cestou jsem se několikrát ztratil, ale vždy jsem se brzy zeptal domorodců jak dál a ti mi velmi ochotně pomohli. Od jedněch jsem dokonce dostal jehovistický časopis „Watch Tower“. Byli na mě však velmi milí a já nemohl odmítnout. Po necelé hodině jsem se úspěšně dostal na letiště Schonefeld. Rychle jsem se odbavil a utíkal na záchod čistit uši. Netekla tam teplá voda a tak jsem ji nakonec dostal zdarma s kelímkem z místní kavárny. Ani sprej ani kapky nepomáhaly. Začínal jsem být zoufalý a napadlo mě napsat mému kamarádovi Honzovi (pokud to někdy budeš Honzo číst, tak díky za pomoc!), který je doktor se zaměřením na ušní, nosní a krční. Přes Facebook messengera s připojením na místní Wi-fi mi udělal těsně před odletem rychlou diagnózu a docela mě uklidnil. Říkal, že by se to mohlo letem zlepšit a celkově mi dodal potřebnou jistotu.
V letadle jsem seděl vedle dvou Němek, které jeli na Tenerife za kamarádkou na Erasmus. Dobře jsme si popovídali, i když jsem se po každé druhé větě musel ptát co říkali, protože jsem je díky poloviční hluchotě velmi špatně slyšel. Let probíhal celkem dobře, až na několik událostí. Partička drážďanských Němců (holky říkali, že Němci ze Sasska jsou „divní“) se strašně ožrala. Klopili pivo za pivem, pak přešli na vodku a Ryanair jim velmi ochotně naléval. Tahle aerolinka je vážně zvláštní. Na palubě člověku nedají zadarmo ani vodu, ale dá se tam koupit kromě klasického jídla a pití také alkohol bez cla (ptali jsme se a prý ve vzduchu clo neplatí – pokud tedy vyskočíte do vzduchu a stihnete přitom prodat někomu láhev vodky, nemusíte do danit). Kromě alkoholu tam prodávali také parfémy adokonce i výherní losy. Když o možnostech zakoupení výherních losů informoval kapitán, překvapilo mě, že asi nemá co na práci. Ještě víc mě překvapilo, když vyšel z kabiny zarudlý (vypadal skoro až opile) a velmi dlouhou dobu strávil na záchodě. Nakonec jsem byl celkem rád, když se kola letadla dotkly jakési země kdesi v Atlantiku.
Na Tenerife jsem přijel tak jak se to naprosto ukázkově nemá dělat. Nevěděl jsem kde bydlíme, neměl jsem číslo na moje spolubydlící a nebýt tam s mým jménem na cedulce tak jsem naprosto zatracen. Ostatní při příležitosti mého příjezdu půjčili auto a následujících několik dní jsme plánovali strávit zcela výletně na cestách. V úterý byl totiž svátek 17. listopadu a tak jsme si vzali dovolenou i na pondělí. Mimochodem benzín na Tenerife byl velmi levný. Zatímco v ČR se pohybuje nad 30 Kč, zde byl i za 0,88 €, což je nějakých 23,70 Kč.
V našem městě Puerto del Santiago jsme nakoupili v Mercadoně zásoby na pár budoucích dní a dojeli domu. Cestou jsem ostatním sdělil svůj aktuální sen, že bych si hrozně rád dal dnes vanu. Když jsem zjistil, že máme na bytě dvě koupelny a v jedné z nich je vana, moje radost neznala mezí. Dali jsme si první z mnoha společných pivních „chrstů“ (na Vysočině se říká místo klasického „na zdraví“) a celý spokojený jsem se naložil s knížkou a kapkami do uší ve vaně.
Garachico
3. den
15.11.2015
Puerto del Santiago → Garachico → Puerto del Santiago
Dnes jsme měli v plánu větší výlet. Jeli jsme z Puerta del Santiaga po serpentinách na sever k Masce a bezmezně jsem obdivoval místní pro mě zatím stále atypickou krajinu. Cestou jsme viděli krásné útesy Los Gigantes, které se tyčili jen asi 4 kilometry od našeho bydliště. Okolo Masca je velké údolí, kde si ostatní udělali minulý výlet, když jsem tu ještě nebyl. Během cesty se někdo zmínil, že ty červené plody, které rostou na kaktusech se dají jíst a jsou moc dobré. Samozřejmě mi to nedalo a chtěl jsem to hned vyzkoušet. Hlavní řidič Karel zastavil a já s Honzou jsme šli na kaktusy. Začali jsme loupat plod, když jsme si uvědomili, že nás něco píchá. Ty plody mají malé velmi špatně viditelné bodlinky, co připomíná spíš jemný kožíšek, ale když se vám zapíchne do ruky tak to zatraceně píchá a nejde to vyndat. Lehce jsem ochutnal oloupaný kaktus a pak jsem se jal zajímat o moji propíchanou ruku. Cítil jsem bodliny úplně všude. Přemýšlel jsem jako naprostý blbec, protože mě nenapadlo nic jiného než bodliny vysát a vyplivnout. Hned během prvního pokusu mi došlo, že to byla pěkná chyba. Sice jsem možná něco odstranil, ale nezanedbatelnou část bodlin jsem také distribuoval do úst a jazyka. Nadával jsem si ještě pěkně dlouho. Celou cestu k majáku do Punta del Teno jsem bodliny ne zcela úspěšně vytrhával a chystal pomstu kaktusům až si dostatečně zahojím rány.
Stalo se že mi párkrát během dne na malou chvilku odlehlo ucho, což mi způsobilo velkou radost. Sice se to hned zase znovu zalehlo, ale viděl jsem v tom velký pokrok.
Prošli jsme se okolo majáku Punto del Teno a překvapilo mě, že se zde koupají lidé. Včera jsem ještě klepal kosu v Berlíně, pro jistotu jsem si vzal na Tenerife troje kalhoty a ve finále je tady uprostřed listopadu 25°C a lidé se koupají v oceánu. Od majáku jsme se vydali na severní pobřeží Tenerife k městečku Garachico, kde se zrovna na náměstí konala nějaká slavnost.
Byla tam spousta lidí a uprostřed davu bubnovací skupina. Po představení jsme začali hledat něco k jídlu. Honza si zde dal paellu u stánku a proto neměl příliš hlad když jsme si po dlouhém bloudění vybrali restauraci. My ostatní už jsme hlady slintali a tak jsme si dali rovnou celé menu. Honza s Niky si dali „mixed fruit“, což ve výsledku byl pomeranč, jablko a nůž na talíři za 3 eura. Poprvé jsem zde ochutnal místní specialitu ve formě „kanárských brambor“. Jedná se vlastně o takové vařené brambory jako když je děláme na loupačku, akorát s tím rozdílem, že se do hrnce dá při vaření málo vody (aby pokryla brambory) a na kilo brambor se dává čtvrt kila mořské soli. Potom, co se voda vypaří, se brambory ještě chvíli vaří jen na soli. Výsledek je pak nad očekávání dobrý a je to vynikající přílohové jídlo.
Pobyt v restauraci jsme zakončili ochutnáním chilli papriček, které rostly na terase a po kterých se Karel podle jeho správných předpokladů rozškytal.
Po obědě jsme se šli vykoupat do přírodních bazénů v Garachicu. Byly zde chodníčky a žebříky do moře a sopečné skaliska vytvářela přirozené zátoky. Kupodivu zde byly velké vlny a člověk musel občas vynaložit pořádnou sílu na to aby se dostal zpátky na břeh. Jednou nás dokonce potkala tak nepříjemná série vln, že jsme nemohli vylézt z vody a doslova z posledních sil jsme se vyškrábali z vody. Naši kamarádi Karel a Honza nás místo nějakého zachraňování točili na kameru, za což jsme jim moc vděčni nebyli. Po důkladném vykoupání v oceánu jsme jeli do městečka Icod de los Vinos, kde se nachází El Drago Milenario, slavný strom, který tam roste někde mezi 800 a 1000 lety. Je to opravdu monumentální, krásný a netradiční strom. Pár ulic nad ním je ještě jeden, který není tak starý, ale také stojí za vidění. Vzhledem k tomu, že jsme poznamenaní informatici, tak jsme tento strom „Dračinec dračí“ překřtili na ztělesněný „binární strom“.
Hned vedle El Drago Milenario se nachází vinotéka, kam jsme museli zajít ochutnat nějaká vína. Nakonec jsme kromě klasických vín vyzkoušeli i velmi zajímavé banánové víno nebo banánovou pálenku. Banány jsou na Kanárech jako doma, prakticky všude se zde pěstují na rozlehlých plantážích. Akorát v době, kdy jsme tu byli jsou stále ještě nezralé.
Žlutý písek na Playa de Las Teresitas
4. den
16.11.2015
PUERTO DEL SANTIAGO → Santa Cruz de Tenerife → Puerto del Santiago
V pondělí jsem si vzal v práci volno, abychom mohli jet na výlet. Měli jsme na týden půjčené auto a chtěli jsme využít, že mezi víkendem a zítřejším svátkem stejně nikdo nebude pracovat. Udělali jsme si výlet do hlavního města Tenerife i samotných Kanárských ostrovů – Santiago del Cruz. Město je kupodivu docela velké ale rozhodně není vyjma několika ulic příliš hezké. Ani kulturně nás příliš nenadchlo. Je to spíš jedno velké mraveniště obklopené dopravními tepnami. Prošli jsme si centrum, zastavili jsme se na jídlo v nějaké kanársko-marocké restauraci (mimochodem marockou kuchyni doporučuji) a pak jsme rádi odjeli pryč. Jeli jsme okolo jediné pláže na Tenerife, kde je žlutý písek, přivezený ze Sahary – Pláž Playa de Las Teresitas.
Chtěli jsme se ještě dnes jet podívat do Anagy. Příliš jsme se zde nezastavovali a pokračovali Igueste de San Andrés. Bohužel jsme se ale rozhodli ještě vylézt k podivnému majáku, který byl vidět z Las Teresitas. Výlet trval asi dvě hodiny a my jsme nakonec zjistili, že se jedná o opuštěné návěstí pro lodě, kde prakticky nic zajímavého nebylo. Na výlet do Anagy už bylo pozdě a pak jsme se jeli alespoň vykoupat na Pláž Playa de Las Teresitas. S Vojtou jsme zde udělali z písku velkou přehradu, věže a soustavu vodních kanálů. Nakonec zašlo slunce, začal být odliv a my jsme jeli domů. Naše vodní dílo zůstalo nepokořeno. Možná tam stojí dodnes. Cestou jsme se ještě stavili v Santiago del Cruz, kde jsme vyzvedli Honzu, kterého jsme tam ráno nechali, aby si zašel na boulder – projevovaly se u něj abstinenční příznaky z nedostatku lezení.
Poprvé na surfu v Los Cristianos
5. den
17.11.2015
Puerto del Santiago → Los Cristianos → Puerto del Santiago
Dnešek byl posledním dnem, který jsme plánovali strávit relaxováním. Od zítra se pracuje, ale dnes se jede surfovat. V Los Cristianos jsme měli domluvený kurz na surf. Místní domorodec Ismail nás naučil nějaké základy jak surfovat. Zjistili jsme, že nejdůležitější je neunávně pádlovat do volného moře, zvedat se na surfu proti vlnám a pádlovat jako o život, pokud si chceme stoupnout na surf. Teoretický kurz včetně dvouhodinové praxe nám zabral asi tři hodiny. Jednou jsem se ucházejícně svezl po vlně, ale jinak to byla neúnavná dřina bez odměny. I tak mě to ale dost bavilo. Dlaně rukou jsem si od neustálého zvedání na surfu rozedřel až prakticky do krve a po tomto výkonu jsem se cítil vyčerpaný jako málokdy.
Vůbec mě netěšila představa, že ještě půjdeme odpoledne na nějaký trek. Měli jsme v plánu navštívit Barranco del infierno, což ale nevyšlo, protože jsme ve Španělsku a zde bují byrokracie. Do tohoto národního parku, či co to je, se dostanou návštěvníci jen na příděl. Hezky měsíc před cestou je potřeba požádat příslušné autority o dovolení vkročit do parku. My jsme nic takhle dopředu příliš neplánovali, tak jsme povolení neměli a navíc jsme stejně trochu zabloudili. Když jsme vyjeli tisíc výškových metrů, tak jsme vylezli z auta, zjistili,že je zde proti pobřeží mnohem větší zima a jeli domů. Cestou jsem ještě provedl pomstu kaktusům tím, že jsem snědl jejich plod, aniž bych se o něj popíchal. Vzal jsem si na pomoc nůž a papírový obal, do kterého jsem pichlavý kaktus zabalil. I přes dnešní vyčerpání ze surfu jsme si ještě troufli na večerní dvoukilometrový běh a drastické břicho-cvičení v režii Niky.
Pracovní den
6. – 8. den
18 – 20.11.2015
Puerto del Santiago
Konečně taky pracujeme. Už jsem na Tenerife několik dní a zatím to bylo jen výletování. 20.11. jsme si naplánovali další surfování. Tentokrát už jsme si půjčili jen prkna a zkoušeli jsme to sami bez lektora. Už jsme trochu lépe znali techniku a já věděl i to, že se na každé vlně nechci zvedat nahoru, pokud nechci přijít o ruce. Asi dvakrát jsem se pěkně svezl po vlnách s tím, že jednou opravdu dlouho a pěkně. Zjistil jsem, že opravdu celé surfování je o rychlosti, s jakou se dostanu na vlnu a samotný proces zvedání se na prkno už není tak těžký, pokud mám balanc a voda mě žene.
Příprava na Pico de Teide
9. den
21.11.2015
Puerto del Santiago
Myšlenky na výstup nejvyšší hory Španělska – Pico de Teide mě pronásledovaly celou dobu, co plánuji výlet na Tenerife. Když jsem zjistil, že na vrchol je nutný mít permit, který byl na měsíc dopředu vybraný, smířil jsem se s tím, že tam prostě nepůjdu. Dokonce ani chata, díky které se dá permit získat alternativním způsobem, volná nebyla. Nicméně, když vidíte takovou horu ze všech stran, je opravdu těžké odolat tomu, být nahoře. Hodně dlouho jsem si pohrával s myšlenkou vyzkoušet pozornost střážců národního parku a zkusit tam vylézt. Pročítal jsem mnoho webů, kde se tímto tématem lidé zabývali. Došel jsem k závěru, že je teoreticky možné se na Teidu dostat alternativně několika způsoby. Prvním z nich bylo využít služeb některé z cestovek. Očividně limity vstupu na vrchol neplatí pro „horské vůdce“ (které mimochodem na tuto horu opravdu nepotřebujete mít), a tak je možnost zaplatit si asi za 55€ horského vůdce a jít s ním nahoru.
Nicméně platit tolik peněz za něco, co mi nepřináší žádnou přidanou hodnotu mi je trochu proti srsti. Navíc by se člověk musel řídit podle vůdce skupiny a ne sebe. Dalšími možnostmi bylo jít na vrchol před svítáním nebo naopak po setmění. Ani jedno není příliš dobrý nápad s ohledem na možnost jistých nebezpečí. Člověk se zde může teoreticky ztratit, může se zhoršit počasí a podobně. Ani jeden mi nebyl příjemný a tak jsme museli volit nejmenší zlo. Nakonec jsme se s Honzou rozhodli vystoupat na vrchol zítra už před svítáním (ostatní s námi nešli, protože měli objednaný nocleh na chatě pod vrcholem v termín, kdy už jsme jeli domů). To, co nám nakonec usnadnilo rozhodování byla předpověď počasí na dny následující. Měla nastat zima a nebe mělo být zatažené. Jeden z posledních hezkých dnů byl zítra zítřek. Žádná z komerčních cestovek, které jsme našli, na vrchol ale v neděli nešli. Ještě téhož dne jsme si půjčili auto za krvelačných 57€ na den, ale alespoň jsme ukecali slevu z 62€. Nakoupili jsme jídlo, nachystali svačinu a s velkým očekáváním do dalšího dne jsme šli brzy spát.
Výstup na Pico de Teide
10. den
22.11.2015
Puerto del Santiago → Pico de Teide (3718 m. n. m.)
Měli jsme nastavený budík na 0:15h. Ještě nikdy jsem asi nevstával takhle brzy. Kupodivu mi to nedělalo vůbec žádný problém ani po těch třech hodinách spánku. Z našeho města Puerto del Santiago jsme vyjížděli v 0:30 a i přes to, že cestou k parkovišti pod Teide (28.2594631N, 16.6032308W) jsme několikrát zabloudili jsme tam byli v krásných 1:45. Od parkoviště to je podle značky asi 5h 30m na vrchol. My jsme to nakonec zvládli za 4:10, protože nás do kopce trochu poháněla zima. Cesta je velmi dobře značená a je zde opravdu málo míst, kde se dá ztratit. I tak se ale vyplatí nic nepodcenit a podívat se do mapy, jakým to směrem by se zhruba mělo jít. Nám povedlo jednou ztratit v hustých porostech, kde jsme omylem přešli cestu. Většinu cesty jsme šli bez baterky jen při svitu měsíce. Před samotným výstupem na Teidu jsou široké prašné cesty, kde je potřeba držet se při odbočkách stále víceméně vlevo.
Okolo 4:30 jsme došli trochu překvapení k chatě Altavista. Zdála se nám mnohem blíž, než jsme čekali. Bylo zde okolo 2-4°C a i když byla chata zamčená, místní horský vůdce nás pustil dovnitř. Tam jsme se asi hodinu ohřívali, nasnídali se a dali se do řeči s českým párem, který zvolil na výstup stejnou taktiku jako my. Kromě našich dvou skupinek to nikdo v noci nešel přímo odspod. Většina lidí přespala v chatě a dali si krátký vrcholový výstup dalšího dne. Udělal bych to stejně, kdybych měl možnost, protože bych přitom stihl i sejít sestupovou cestou přes druhou nejvyšší horu Pico Viejo. Nicméně ničeho nelituji neboť, výstup i počasí bylo skvělé. Od chaty jsme vyrazili v 5:30 a od chaty na vrchol se táhl zástup lidí.
Na samotném vrcholu Teide jsme byli okolo 7:00. Slunce mělo vycházet v 7:33, ale měl jsem pocit, že vyšlo o něco dříve. Už zhruba hodinu před svítáním se na obloze začal tvořit modro-oranžový přechod, jak pomalu vycházelo slunce. Jakmile se nás dotkly první sluneční paprsky, byla to více než příjemná změna. Na vrcholu jsme strávili s přehledem nejdelší čas ze všech lidí, které jsme tam potkali. Neustále jsme se museli kochat krásným okamžikem. V nížinách se částečně válely mraky a na vrcholu z kráteru vycházely siřičité plyny s příjemně hřející párou. Pico de Teide je jediná vysoká hora široko daleko a vzhledem ke své osamocené poloze, kdy se zvedá 3718 m nad okolní krajinu vrhá při východu slunce obrovský stín. Vzhledem k tomu, že většina hor není tak osamocená a nemá tak vysoké převýšení, tak je to relativně ojedinělý jev.
Na vrcholu jsme toho hodně nafotili a pak jsme si dali ještě vrcholový doutník, jež nebylo úplně jednoduchý zapálit. Byl to pořádný špalek a trvalo nám asi 2 hodiny než jsme ho vykouřili. Sešli jsme z vrcholu okolo mýtné brány, kde se kontrolují permity s první přijíždějící lanovkou. Nevíme, zda by nebyl problém, kdybychom okolo nich šli dolu bez permitu. Nechtěli jsme to pokoušet a tak jsme sešli raději před 9h. Dali jsme si velmi dlouhou pauzu na oběd a na dokouření doutníku. Když jsme se zvedli, byli jsme opravdu zkouření. Dolu jsme pak příliš nespěchali a cesta nám zabrala asi 3 hodiny. Cestou jsme viděli známé Eggs of Teide, což jsou velké vyvrhelové kameny z lávy na úbočí Teide. Cesta autem dolu byla extrémně zajímavá. I lidem, kteří neplánují vystoupit na Teidu bych silně doporučil projet si celou vysokohorskou cestu okolo Teidy. Krajina se zde mění každým okamžikem, místy vypadá jako Kanada, Grand Canyon nebo Island.
Na tak malém ostrově bych takovou rozmanitost vážně nečekal. Lanovka pod úbočím hory byla narvána lidmi k prasknutí a to i přes to, že turisty vyveze jen 200m pod vrchol a pouze ti s permitem se mohou pokusit dobýt tento kopec. Večer jsem si dal regenerační kůru v podobě nálože ve vaně s pivem a knížkou k tomu.
Pracovní den
11. – 13. den
23 – 25.11.2015
Puerto del Santiago
Po motivačním výstupu přišla na řadu opět práce. Šlo to od ruky a kromě ní jsem toho během těchto dnů moc nestihl. Jen jsem poslal pohledy domů (a vyzkoušel zda přijde pohled bez známky se zkratkou S.T.S.) a občas jsme se zašli vykoupat na pláž.
Pracovní den
14. den
26.11.2015
Puerto del Santiago
Ráno mi nebylo úplně dobře a špatně se mi pracovalo. Dal jsem mi hodinkový běh k mohutným útesům Los Gigantes a cestou zpět jsem se vykoupal na krásné malé pláži s obrovskou arénou domů okolo – Playa de Santiago. Potom už práce ubíhala sama. A abych běhání učinil za dost, šel jsem se ještě večer proběhnout s ostatními po krásném pobřeží do městečka Alcalá.
Výlet k Palsaje Lunar
15. den
27.11.2015
Puerto del Santiago → Palsaje Lunar → Puerto del Santiago
Poslední pracovní den utekl a odpoledne jsme ještě s Niky a Karlem vyrazili na menší dobrodružství. Jeli jsme k vesničce Vilaflor, která se výchozím místem ke krásným pyramidám Palsaje Lunar. Vyrazili jsme velmi pozdě a tak jsme museli výrazně přizpůsobit tempo, abychom stihli náš výlet před západem slunce.
Vilaflor se nachází už velmi vysoko a jsou zde vysoce vyrostlé borovice vejmutovky, které krásně dotvářejí atmosféru místa. Na vrcholu těsně nad Palsaje Lunar jsme si otevřeli pivo a užívali sílu okamžiku. Samotný Palsaje Lunar jsme bohužel zastihli v mlze, nicméně i tak to byla velmi poutavá podívaná.
Nebýt toho, že jsme se ztratili, tak bychom možná stihli dojít zpět do Vilafloru i za světla. Takle to ale nešlo. Došli jsme pořádně unaveni, ale spokojeni. Karel a Niky jsou ale někde jinde, takže si bez problémů troufli ještě jít s Honzou na večerní pařbu do Los Cristianos. Za to já spokojeně odpadl do postele jako mrtvola.
Pralesy v Anaga
16. den
28.11.2015
Puerto del Santiago → Taganana (Anaga) → Puerto del Santiago
Anaga nás lákala a stále ještě láká. Minule jsme ji nestihli, tak jsme se rozhodli využít toho, že máme opěj půjčená auta. Tentokát hned dvě, protože nás včera poctila návštěvou ségra Honzy a tak nás je 6. V autopůjčovně jsme si půjčili nejlevnější modely, co měli – Hyundai i10. Vzhledem k tomu, že z Puerto del Santiago je to do Anagy pořádný kus cesty a měli jsme dva nadupané stroje, strhla se honička na dálnici. Předjížděli jsme se jako v Kobře 11 a v rychlosti okolo 140 km/h nám připadalo že v těchto miniaturních krabičkách letíme alespoň rychlostí světla. Uvědomovali jsme si, že naše jednání je velmi pošetilé, ale stejně jsme tomu nedokázali zabránit. Honzovu ségru jsme nechali na prohlídce v La Laguně a my ostatní jsme vyrazili do Anagy. Napřed se před námi objevila naprostá a temná džugle, která se postupně přeměnila k přenádhernou hřebenovou cestu, po které jsme dojeli až na Baidalero. Na tomto místě vlastně ani nic kromě jednoho nehezkého domu není, ale je to skvělé výchozí místo pro trek do Taganany. Do Taganany se dá dojet bez problémů i autem, akorát je nutno překonat dlouhé serpentiny. My jsme nechali auto v Baidaleru a do Taganany jsme šli pěšky. Dolu to bylo asi hodina a cesta pěkně ubíhala. Všude okolo nás jsme viděli hory, které se na rozdíl od zbytku ostrova celé zelenaly. Počasí zde bylo chladnější než na jižní části ostrova, ale i tak zde bylo stále hodně stupňů nad prosincovým průměrem střední Evropy.
V Tagananě jsme si došli na oběd, prohlédli jsme si tuto po kopcích roztahanou vesničku a šli jsme k další vesnici Almáciga, kam se dá dostat po cestě okolo pobřeží, směrem na východ. Po levé straně jsme měli rozbouřené moře a po pravé ruce vysoké štíty hor s krásným odpoledním sluncem mezi mraky. Těsně před Almáciga je pláž, kde se dá koupat nebo surfovat a je tam také jakýsi skalní výběžek s krátkou stezkou směrem do moře.
Když jsme narazili na velkou odbočku na silnici, tak jsme zahnuli směrem nahoru, abychom došli do vesničky El Campanario, odkud jsme se dostali do malých stezkách zpátky k Baidaleru.
Autem jsme dojeli zpět do Santa Cruz de Tenerife, kde jsme vyzvedli Honzovu sestru a pak jsme jeli do města La Orotava. Prý to má být hezké historické město s hezkým výhledem na Teide, ale bohužel už byla příliš velká tma na to abychom něco viděli. Pokračovali jsme do Puerto de la Cruz, kde jsme se zastavili na jídlo. Po velkých komplikacích v komunikaci, jsme se tam našli i s naší druhou skupinkou, která jela jiným autem. Dali jsme si pizzu v restauraci na hezkém malém náměstíčku s palmami, kde čísník uměl několik slov česky. Kupodivu to nebyla slova jako „ahoj“ nebo „jak se máš“, ale místo toho uměl „vole“, „kurva“ a několik podobných. Jeho šéf je prý Čech a občas česky nadává. Jídlo bylo skvělé a totálně mě zničilo. I když se mi to běžně nestává v autě jsem těžce klimbal a velmi brzy usnul.
Pyramidy v Guimaru
17. den
29.11.
Puerto del Santiago → Guimar → Candelaria → Puerto del Santiago
Už ráno jsem začal chytat cestovní horečku spojenou s přesunem a přespáním u severního letiště v La Laguně. Přes hostelworld.com jsem si objednal ubytování v hostelu kousek od letiště, protože jsem odlétal zítra v 7:00. Když jsem si ráno dělal Check-in, zjistil jsem, že nakonec neletím ze severního letiště ale z jižního. Trochu to narušilo moje plány, ale ve finále to vlastně ani moc nevadilo. Ono se skoro všechno na ostrově jmenuje Santa Cruz a když jsem viděl Santa Cruz Airport, myslel jsem, že by to logicky mělo být letiště na severu, které je výrazně blíž k městu Santa Cruz de Tenerife. Očividně to tak nebylo.
Polovinu dopoledne jsem si balil věci. Niky, Karel a Vojta šli dnes výstup k chatě Altavista u Pico de Teide, kterou měli objednanou. Před obědem jsme vyrazili k městečku Guimar, kde se nacházejí kamenné pyramidy, které zkoumal v roce 1991 dokonce samotný Thor Heyerdahl. Kupodivu nikdo příliš neví k čemu byly postaveny a dokonce ani kdy byly postaveny. Heyerdahl se domnívá že až v 19. století, nicméně samotné muzeum v Guimaru se o žádném datu nezmiňuje. Vstup byl trochu zbytečně drahý (11€) a tak jsme s Honzou raději zašli do místní kavárny. Dal jsem si tam opět místní Kanárskou specialitu Barraquito, což je káva s mlékem, kondenzovaným mlékem a sirupovým likérem „Cuarenta y Tres“. Nebylo to vůbec zlé.
V naší dnešní výpravě jsme pokračovali do městečka Candelaria, kde se nachází významný kostel. Prohlédli jsme si malé centrum města a zašli jsme do restaurace na španělskou paellu.
Místo toho, abychom jeli zpátky domů po dálnici jsme zvolili alternativu v podobě hřebenové cesty okolo Teide. Autem jsme vystoupali do více než 2000 m. n. m. a po vyjetí nad pás borovic se před námi objevila Teide v celé své kráse, tentokrát z trochu jiného z úhlu než obvykle. Nahoře byla pořádná zima a těsně pod námi se proháněly mraky. Celá cesta okolo Teidy byla naprosto úchvatná. Opět jsme projížděly mnoha typy krajiny a viděli mnoho hezkých výhledů. Neúspěšně jsme se snažili dojet k hvězdárně, která se poblíž Teidy nachází, ale bohužel to není možné.
Když jsme byli za Teidou, všimli jsme si několika odstavených autobusů u krajnice a skupiny mnoha lidí, kteří se pohybovali v jejich okolí. Po prvotním klení na motající se lidi u silnice jsme si všimli, na co koukají. Na obloze nad mraky byl vidět famózní západ Slunce. Museli jsme zastavit taky.
Malaga
18. den
30.11.2015
Puerto del Santiago → Malaga (Španělsko) → Berlín (Německo)
Ráno jsme vstávali v nepříjemných 3:50, abychom byli okolo 5:00 na letišti. Cesta z Puerta del Santiago na letiště by měla trvat přibližně hodinu. Nám tato hodina podivně rychle utekla a byli jsme příliš zakecaní na to, abychom si všimli, že už jsme dávno minuli odbočku na letiště. Když nás začali značky vést na Santa Cruz a Guimar, Honzovi to přišlo podezřelé. Podíval jsem se do navigace a vskutku to podezřelé bylo. Letiště se nám podařilo přejet asi o 25 kilometrů. Na nejbližším sjezdu z dálnice jsme se otočili a jeli jsme zpátky. Vzhledem k rezervě tato zajížďka nebyl problém. Rychle jsem se odbavil a úspěšně odletěl. V 10:20 jsme přistáli ve Španělské Malaze.
Na letišti neměli žádné úložné prostory a tak jsem musel své dvacetikilové zavazadlo celý den nést na zádech. Z letiště jsem si vzal autobus do centra města, které bylo asi 6 kilometrů daleko. V centru autobus zastavoval na širokém bulváru Avenuda de Manuel Agustin Heredia. Vystoupil jsem a šel jsem na nebližší informace, které jsem našel. Dostal jsem mapu a dozvěděl jsem se, co bych měl jako turista ve městě vidět. Památkou číslo jedna byla místní Cathedral de Santa Maria de la Encarnación. Tahle katedrála je utopená uprostřed města a platí se zdě 5€ za vstup, ale rozhodně to stojí za to. Když jsem šel poprvé okolo, tak jsem nešel dovnitř, protože mi to přišlo zbytečně drahé za vstup do „obyčejné katedrály“. Když jsem ale viděl z hradu nad městem, jak je katedrála veliká, musel jsem ji navštívit, o tom ale později.
Prošel jsem se uličkami města a vyrazil jsem k pevnosti Alcazaba. Jedná se o velmi zajímavou maurskou pevnost, budovanou od 10. století. Maurská architektura je velmi pravidelná a symetrická, což je zde dobře vidět. Po prohlídce jsem šel zase zpátky dolů, protože se přes Alcazabu nedalo projít přímo k hradu. Během hledání nějakého obchodu na nakoupení obědu jsem se proplétal uličkami okolo Plaza de Merced. Hned pod Alcazabou jsem také minul starověké římské divadlo.
Koupil jsem si lístek na místní hrad Castillo de Gibralfaro a opravdu se mi tam nechtělo. Vede tam dlouhá cesta do kopce, na které do člověka pere Slunce. Vyjít to navíc s těžkým 95 litrovým batohem nebyla úplně legrace. Lidé na mě nevěřícně koukali, ale bohužel jsem neměl jinou možnost než tam všechno vynést a pak zase snést dolu. Na Gibralfaru jsem byl už na pokraji sil a neuvěřitelně hladový. Rychle jsem se prošel po cimbuří a poobědval na lavičce. Cestou z hradu dolu jsem přemýšlel kam se ještě podívám. Jednou z možností bylo Muzeum Pabla Picassa (narodil se zde) a další možností byla katedrála. Z vrchu vyhlídky na Gibralfaru mi přišla opravdu obrovská. Nakonec rozhodlo to, když jsem šel okolo stánku se suvenýry a zahlédl jsem pár Picassových obrazů na pohledech. Příliš se mi nelíbily a vůbec se nedaly srovnávat s jeho Guernicou, kterou jsem viděl v Madridu. Rozhodl jsem se tedy navštívit katedrálu. Ještě předtím jsem si se stavil na kávu ve vynikajícím Berlin coffee.
Hned první vteřinu poté, co jsem vstoupil do katedrály jsem věděl, že nebudu v žádném případě litovat 5€ za vstup. Katedrála byla opravdu impozantní. Patří rozhodně mezi ty úplně nejlepší a největší, které jsem kdy viděl. Asi hodinu jsem strávil v katedrále, kde jsem odpočíval po celodenním utrpení v podobě nošení batohu a obdivoval jsem středověké stavitele. Poslední půl hodinu jsem se toulal po uličkách západně od katedrály a pak jsem došel zpátky k autobusům, kde jsem nasedl do autobusu na letiště.
Na letišti jsem si sedl ke sloupu se zásuvkou, povečeřel jsem a čekal na svůj let. Nakonec jsem vytáhl i notebook a relativně na poslední chvíli jsem zjistil, že bych měl vyrazit na odbavení, pokud chci stihnout svůj let. Mimo to, že jsme první půl hodinu čekali z neznámých důvodů v letadle a neustále tam běhal nějaký letecký technik, probíhal let v klidu a míru. Okolo půlnoci jsme přistáli ve studeném Berlíně, kde hustě pršelo. Měl jsem zarezervovaný Meinigen hostel, který se nacházel asi 1,5 km od letiště.
Ani trochu se mi nechtělo do hostelu chodit, navíc když jsem viděl řadu lidí, co přespávali přímo na letišti. Nakonec jsem se ale překonal a šel jsem. Neměl jsem kromě bundy žádné vybavení do deště. Cesta do hotelu byla příšerná a já jsem opravdu silně promokl. Polovinu cesty jsem běžel s těžkým batohem na zádech a polovinu cesty mi byl už déšť ukradený. Nakonec jsem úspěšně našel hostel, kde jsem měl rezervaci. Na recepci jsem vyřídil formality a dostal kartu od pokoje. Všichni už samozřejmě spali a při hledání poslední volné postele jsem je probudil. Nechtěl jsem rušit a ani jsem neměl sílu na to povlékat postel a tak jsem si lehl mezi prostěradlo a povlak na peřinu.
Zpátky do Čech
19. den
1.12.2015
Berlín → Praha
Dopoledne jsem zašel na recepci, kde jsem si otevřel notebook a pracoval. V Meiniger hostelu bylo opravdu příjemné prostředí na práci a k tomu se dalo dokoupit kromě snídaně i skvělé espresso. Po poledni jsem šel zpátky na zastávku Schönefeld, odkud jsem si koupil lístek na MHD za 3,20€ a dojel na zastávku Kaiserdamm, odkud jsem došel na berlínské autobusové nádraží – ZOB Funkturm. Koupil jsem si pár baget, Coca-Colu v tvrdé plastové lahvi a jel jsem zpátky do Prahy s Eurolines.
Náklady
- Doprava
- Praha – Berlín a zpět: 700 Kč
- Berlín – Tenerife a zpět: 6000 Kč
- Ubytování
- Berlín (2 noci): 1000 Kč
- Tenerife (16 nocí): 3000 Kč
- Ostatní
- Jídlo a pití: 3500 Kč
- Půjčování auta (cca 11 dní) a benzín: cca 3000 Kč
Skvělý článek, Honzo, díky za něj! Já byl takhle zkusit nomádství taky a překvapivě jsem se rozhodl taky pro Tenerife! 🙂 http://www.zivotnacestach.cz/digitalni-nomadstvi-aneb-vanoce-na-tenerife/ Hezký den, Kamil
Ahojky Honzo, už dříve jsem slyšela o nomádění na Tenerife. Protože sama tento styl vyznávám, tak jsem se nakonec rozhodla, že po řadě zemí prubnu i to Tenerife. Neprojela jsem to zdaleka tak moc jako ty :)) Spíše jsem tam víc pracovala, než cestovala, ale report včetně videí jsem taky sepsala. Mám spíše rozporuplný názor, zda-li je to až takový nomádský ráj – https://nanomadskestezce.cz/jet-nomadit-na-tenerife/. Ale jinak dík za pěkné fotky, Hanča