Rusko je největší země na světě a upřímně řečeno je to docela vidět. Obzvlášť pokud se projedete po transsibiřské magistrále, kde můžete strávit celý týden vaší dovolené, aniž byste stihli přejet ze západu Ruska na východ. Vzdálenosti se tu pohybují ve zcela jiných relacích než na jaké jsme zvyklí z našich končin. Pokud si ve vlaku z Prahy přes noc zdřímnete, jste na Slovensku, kde už vidíte, jak se krajina okolo vás změnila. V Rusku si můžete zdřímnou klidně pět dní za sebou a jediné čeho si na trati všimnete je že u kilometráže na trati přibyla jedna cifra (každý kilometr je zde cedulka, označující vzdálenost místa od Moskvy). Krajina se i po několika tisících kilometrech mění jen velmi sporadicky, neboť celá první dlouhá část trasa transsibiřské magistrály až po Bajkal je dost rovinatá (to platí dokonce i pro oblast, kde se přejíždí přes Ural) a ještě k tomu projíždí přes stejný podnebný pás.

To však neznamená, že jízda několik dní po transsibiřské magistrále nestojí za to. Podle mě je to právě naopak. Osobně považuji jízdu za jeden z největších zážitků z Ruska. Kdy jindy v dnešní době totiž máte příležitost strávit s přáteli několik dní v kuse, poznat další zajímavé lidi a nemít žádné připojení k Wi-Fi? Krajina je sice stále podobná, ale rozhodně není nudná. Nejčastějším úkazem jsou zde březové lesy a občas místo bříz vidíte louky, borovice nebo smíšené lesy. Podél transsibiřské magistrály se nachází také mnoho vesnic (děrevní) a měst (gorodů). Bacha rusové jsou z nějakého důvodu dost alergičtí, pokud nazýváte děrevnu jako gorod a naopak. Vesničky podél magistrály v Rusku jsou opravdu krásné. Udržují si svůj původní ráz s drtivou převahou hezkých dřevěných chaloupek a o betonový ruský nevkus známý z velkých měst zde příliš nezavadíte. Povinností každé vesnice ve své době bylo zřejmě postavení sochy Lenina, pojmenování hlavního náměstí jako Leninova (názvy zde s pádem komunismu nezměnili) a zbudování pomníku válce, která podle Rusů začala až v roce 1941.

S angličtinou v Rusku moc neuspějete, vlastně skoro vůbec. Ačkoliv nám všichni říkali, že děti se dnes učí anglicky ve škole, drtivá většina lidí anglicky neuměla nebo se styděla mluvit jazykem, který dokonale neovládají. Na druhou stranu, ruština je pro nás něco jako slovenština s ruským přízvukem. Celkem bez problému jsme byli schopni komunikovat a po oprášení azbuky i číst. Lidé jsou tu velmi přátelští a snaží se vám porozumět. Jsou doslova nadšeni, když slyší, že cizinci mluví jejich mateřštinou nebo něčím, co ji vzdáleně připomíná. Mimochodem místní si rádi povídají o politice. Při každé delší diskusi jsme vždy narazili na toto téma. Padaly často otázky, zda máme rádi Putina, na což je nejlepší odpovídat nějak neutrálně. Překvapilo nás, že většina lidí, se kterými jsme mluvili, ho zde neměli rádi, ačkoliv si o Rusech myslíme, že je pro ně něco mezi národním hokejovým hrdinou a bohem. Zmiňovali, že v době po prvním nástupu do úřadu dělal změny, co pocítili, ale teď už na ně působí spíše jako mafián.

Několikrát jsem si během cesty po Rusku uvědomil, že nazývat zemi jako supervelmoc vlastně vůbec nemusí korelovat s dobrými životními podmínkami nebo vysokým životním standardem, nýbrž s velikostí a silou její armády (respektive s vlastnictvím jaderného arzenálu). Co se týče životní úrovně, dle mého subjektivního názoru je zde obrovský rozdíl mezi životem v České republice (nebo ve zbytku rozvinuté Evropy) a Ruskem. Docela často to v Rusku vypadá jako z obrazů před 150 lety v Rakousku–Uhersku. Je vidět, že se zde nežije úplně snadno.

Zajímavá je v Rusku architektura. Staré roubenky vypadají naprosto kouzelně a stalinistická architektura, který zde vládla během 30-50. let je svým způsobem také docela zajímavá. Naprosto hrozná je ale podoba novodobých staveb, kde se snoubí směsice kýče s odvěkou snahou Rusů šokovat velikostí, případně napodobit západ. Je neskutečné jak neohleduplné stavby Rusové jsou schopni postavit v místech, kam se vůbec nehodí. Třeba takový Hotel Rossija toho byl dobrým příkladem. Naštěstí si někdo nakonec přeci jen uvědomil, že tento moloch se vedle malého Moskevského centra příliš nehodí. Budova byla v roce 2006 zbořena a místo ní postaven velmi povedený park Zaryadye. V Moskvě bylo také několik ambiciózních budov, které nebyly vůbec realizovány a je to asi dobře. Jednou z nich byl Palác Sovětů, což ve své době (40. léta 20. století) měla být nejvyšší budova na světě se 415 metry. Mimochodem na vrcholu této budovy měla jako obvykle stát obrovská socha Lenina, která by dohlížela na všechny sověty. Kvůli tomuto monstru byl stržen největší pravoslavný kostel na světě a začala probíhat výstavba, kterou přerušila až 2. světová válka.

Kvalita potravin v Rusku je dost rozporuplná. Nevím, zda je to tím, že Rusové mají jiné chutě, ale jídlo, které se prodává v obchodech zdaleka nedosahuje úrovně, co koupíme u nás. Obzvlášť kvalita masových výrobků, sýrů je hodně na hraně stravitelnosti. Ačkoliv si Rusové myslí, že jejich černý chléb je nejlepší na světě, dovolil bych si docela hlasitě nesouhlasit. Co zde naopak je mnohem lepší než u nás, jsou podle mě z potravin především tři věci: hořčice, bonbóny (navíc v obrovském výběru) a vodka. U alkoholu bych se rád na chvíli zastavil. Všichni jsme si při příjezdu do země mysleli, že Rusové hodně pijí. Byl jsem proto velmi překvapen, že to nebyla tak úplně pravda. Je to dáno striktními zákony, které na veřejnosti zakazují pití alkoholu na veřejnosti nebo zákaz prodeje lihovin nad 15 % alkoholu po 21 h. Za celé tři týdny v Rusku jsme viděli opilých lidí, že bychom to dokázali spočítat na prstech jedné ruky a také se nám několikrát stalo, že jsme narazili na obchody, kde ani tvrdší alkohol než pivo nebyl. Přitom to bylo právě Ruské impérium, kde jednu dobu daně z prodeje vodky tvořily až 40 % státních příjmů.
Pokud si chcete udělat obrázek o Rusech, doporučuji podívat se na film Svéráz národního lovu. I když dnes už nepijí tolik jako ve filmu, tak je zde značná podobnost. Stereotypy, které jsou o rusech známe, jsou vesměs pravda. Často sedávají v nepříliš pohodlném posezu jménem gopnik, nosí nevkusné sportovní tepláky nebo něco, kde je vidět velké logo luxusní značky, mají rádi zbraně a občas se chovají jako přerostlé děti.

Video

Pokud nemáte čas číst si celý článek, doporučuji motivační video, co nastříhal Bouchy:

Mapa

Cestopis

Návštěva Moskvy

V Praze naše dobrodružství začalo už když jsme čekali na odbavení zavazadel a nějaký pán, cestující do Ruska, se s námi začal bavit. Rychle se jeho monolog zvrhl do vrhání rozezlených výrazů proti českým médiím, když komentují dění v Rusku. Nakonec se zeptal, zda máme rádi pivo a pokud ano, tak že by si rád poslechl něco z naší cesty u Zlatého Tygra, kam chodí každý čtvrtek večer už od roku 1985.

Hned po příletu do Moskvy jsme udělali klasickou chybu hodnou nezkušených turistů. Koupili jsme si na letišti Šeremetěvo SIM kartu, kde jsme za 1500 RUB měli 15 GB dat, což je, jak jsme brzy zjistili, velmi přemrštěná cena, ačkoliv se nám to nezdá v kontextu českých telefonních operátorů tak moc drahé. Pravda je taková, že za 500 RUB dokážete sehnat 30 GB dat.

Moskva nás uvítala cestou do centra obřími nevzhlednými paneláky, které by si mohly bez problému zahrát v post-apokalyptickém filmu. Měl jsem často v Moskvě pocit, že podzemní moskevské metro je hezčí než nadzemní část města. Metro v Moskvě je totiž úchvatné. Stanice metra jsou samy o sobě velká umělecká díla a je vidět, že se na nich nešetřilo. Mimochodem v Moskvě je i stanice Pražskaja, na které se podíleli inženýři z Metrostavu a velmi připomíná pražské stanice metra. Naopak v Praze je stanice Anděl (dříve Moskevská), na které pracovali inženýři ze SSSR a připomíná tamní stanici.

Během naší návštěvy v Moskvě probíhalo mistrovství světa ve fotbale, což mimo jiné znamenalo, že výběr ubytování byl výrazně omezenější a ceny výrazně vyšší. Nevím, zda s tím také souvisely bezpečnostní kontroly s rentgeny na každém rohu, ačkoliv to vypadalo, že personál je tam spíše na ozdobu než aby někoho kontroloval.

Na hostelu Tichý Čas (Bolšaja Nikitskaja ulice) nás uvítal protivný personál. Vypadalo to, jak z Cimrmana – otevřeli si hostel a oni jim tam začali chodit lidi. Nechtěli nás ani přihlásit na policii (což je v Rusku povinné a je to povinnost ubytovatele), neboť prý musíme být ubytovaní alespoň na 3 dny, jinak to nedělají. Řekli jsme jim, že podle zákona je to jejich povinnost. Moc se jim to nelíbilo a dlouho mezi sebou diskutovali o tom, co s námi. Až teprve, když jsme jim řekli, že umíme trochu rusky a rozumíme jim, tak se začali snažit. Naskenovali nám pasy a večer nám dali vytoužený papír s potvrzením o přihlášení.

Celý den nám pršelo, ale přesto jsme toho prošli hodně. Ono to Moskevské centrum totiž není tak velké, jak by člověk v této metropoli čekal. Viděli jsme Rudé náměstí, spoustu soch a památníků Marxe a Lenina, obešli jsme Kreml a nový park Zaryadye.

Divil jsem se, že v takovém centru Moskvy bylo nevyužité místo k postavení tak velkého parku. Až později jsem se dozvěděl, že původně stál na území parku Zaryadye právě hotel Rossija, o kterém jsem se zmiňoval na začáteku. Ve své době to byl největší hotel na světě. Mimochodem neznám moc příkladů hůře zakomponované architektury do okolní zástavby. Na internetu se dají najít fotky Kremlu v pozadí s tímhle kolosem. Prošli jsme se po Velkému moskevskému mostu (mimochodem všimněte si, že skoro všechno v Rusku se jmenuje „velký“ nebo-li Bolšoj), odkud je krásný výhled na Kreml a kde byl nedávno zavražděn opoziční politik Boris Němtsov.

Mimochodem je zajímavé, že spousta lidí vlastně ani neví, co přesně je ten slavný Kreml. Vždy když člověk hledá na Google Kreml, zobrazí se mu jen nějaké hradby. No a ono to je v podstatě správně, neboť kreml je obecně označení pro městské pevnosti. Možná je jen trochu smutné, že hradby jsou největší památkou města, ve kterém žije 12,5 milionu lidí. Nutno však podotknout, že jsou opravdu velmi hezké a jsou na nich i úžasné věže, postavené italskými architekty. Uvnitř hradeb jsme bohužel nebyli, neboť následující den byl čtvrtek, a to je sanitární den, kdy je zavřeno.

Večer jsme zašli do gruzínské restaurace Genatsvale, která se nachází poblíž Arbatu. Jídlo bylo dobré, ale bohužel ho bylo málo a i na české poměry bylo dost drahé.

Lenin a odjezd na Sibiř

Na dnešek jsme původně plánovali projít si vnitřek Kremlu, kde se nachází mnoho historických budov a kostelů. Nicméně vzhledem k tomu, že je sanitární den (každý čtvrtek), museli jsme si najít náhradní program. Když už jsme byli na Rudém náměstí a viděli frontu na Lenina, která byla sice dlouhá, ale rychle utíkala, rozhodli jsme se tam zajít. Asi po 40 minutách jsme se dostali na řadu a pustili nás dovnitř. Při čekání ve frontě jsme si podrobně nastudovali Leninův životopis z Wikipedia a s nabytými znalostmi jsme se vypravili přes rentgenovou kontrolu dál. Okolo hradeb Kremlu jsou pohřbeni komunističtí papaláši v čele se Stalinem a podobnými „sympaťáky“. Budova mauzolea je velmi ponurá, nepříliš hezká a dnes už je spíše turistickou zajímavostí než na budování kultu, jako byl zřejmě její původní účel. Jsem rád, že památka tohoto typu u nás nevznikla, neboť se mi zdá, mírně řečeno, nechutné vycpat mrtvolu a vystavovat ji na veřejnosti (mimochodem na vycpaná zvířata mám podobný názor).

Už jsem byl v mauzoleu v Hanoji, které je velmi blízkou kopií moskevského mauzolea. V obou leží bledé mrtvoly, jež jsou nasvícené podivným oranžovým světlem. Uvnitř vás vojáci neustále popohánějí, abyste neměli příležitost si vystavené objekty moc podrobně prohlížet.

Dále jsme se šli podívat k 96 metrů vysoké soše s Petrem Velikým oslavující 300 let ruského námořnictva. Tato socha socha má dvě nej – je nejvyšší sochou Evropy a bývá považována za nejošklivější z velkých soch. Krása je subjektivní, nicméně tato opravdu krásou neoplývá. Na poloostrově kousek od sochy se nachází zajímavá cihlová čtvrť, která mi stylem trochu připomínala přístavní budovy v Liverpoolu. V této čtvrti jsme navštívili obchod se sladkostmi Aljonka, kde byl opravdu luxusní výběr bonbonů a čokolád. Škoda, že jsme takový obchod nepotkali na konci cesty. Sladkosti v Rusku jsou skvělé a prodávají je všude. Pokud sladkostem neholdujete, raději doporučuji je vůbec neochutnávat, neboť mohou způsobit závislost.

Nedaleko odtud se nachází Chrám Krista Spasitele – největší pravoslavný kostel na světě. Ten, co zde stojí dnes byl postaven v roce 1999 a je replikou původního chrámu, který byl komunisty zbořen v roce 1931 kvůli Paláci Sovětů. Co jiného bychom v SSSR taky měli čekat. Shodli jsme se, že na to jak obrovská Moskva je, tak toho tam zase tak moc není.

Naší další starostí byly plynové bomby. Ty se nikde v cizích městech neshánějí moc snadno a po minulých zkušenostech jsme si našli jako nejjednodušší variantu zajít do Decathlonu a tam je zkusit koupit. Decathlon se nacházel v obchodním centru nedaleko Kazaňského vokzalu (nebo-li nádraží), odkud nám potom odjížděl vlak směrem do Barnaul.
Když jsme dorazili na nádraží, prošli jsme asi deseti rentgeny, nakoupili jsme osetijské pirohy a kchačapuri. Na nádraží byl neuvěřitelný chaos a byrokracie, nicméně nakonec jsme se zdárně dostali do vlaku. Překvapilo mě, když jsem viděl, že vlak je tažen mašinou z ČKD.

První dojem z vlaku, ve kterém budeme zavřeni po tři noci nás dost překvapil. Bylo zde hrozné horko a nedalo se nikde pořádně otevřít nikde okno. Uvnitř kupé nebylo nijak moc místa a to i přes to, že rozvoj kolejí je zde skoro o 10 cm širší než u nás.

Po příchodu jsme se seznámili s paní, která se o nás bude po cestu vlakem starat. Mimochodem každý vagón má speciální osobu, která dohlíží na pořádek, ručí za funkční samovar a plní roztodivné tužby cestujících. Kromě samovaru, který po celou cestu udržuje ohřátou vodu ve vlaků můžete nakupovat čaj, dehydrovaná jídla a suvenýry. Ve vlaku není Wi-Fi (to je moc dobře!) a je tam pár věčně vytížených zásuvek. Pitná voda ve vlaku netekla a tak jsme většinu času trávili ve společnosti čaje, vína nebo vodky. Mimo to jsme pozorovali okolní krajinu, hráli jsme karty anebo jsme si četli. Za poslední dobu jsem nikdy nepřečetl tolik knížek jako při cestě po Transsibiřské magistrále. Kdy jindy si člověk najde několik dní klidu, kdy se může polovinu dne válet v posteli a číst?

Vlak na Transsibiřské magistrále zastavuje na pár desítek minut zhruba každých několik hodin a během toho si můžete koupit nějaké malé občerstvení typu instantní boršč nebo nějaké smažené pirohy. Všude mají také zmrzlinu (moroženoe), která je opravdu dobrá. Čím dále jste od Moskvy, tím víc se potom zmrzlina zlevňuje (z nějakých 100 RUB na 16 RUB).

Cesta vlakem

Po první noci ve vlaku jsme nastolili tu správnou transsibiřskou pohodu. Čaj tekl proudem a tak polovinu dne jsme hráli karty. Po každé sadě karet jsme si dali trochu vodky (Chlebnyj dar – mimochodem jedna z nejlepších, co znám), aby nám čas ubíhal rychleji. Hráli jsme karetní hru kozel a kdo prohrál tak musel zameček, aby to bylo slyšet v sousedním kupé.

Večer jsme přešli také na gruzínské víno, které jsme si před cestou koupili. Překvapily nás ve vlaku dvě věci – jednak, že se tam 2x denně vysává / vytírá podlaha a také to, že se uvnitř nesmí pít alkohol. Nicméně už jsme měli nakoupeno, tak jsme museli láhve zlikvidovat, abychom se s tím nemuseli tahat po cestě na Altaj.

Projeli jsme Krasnofymsk a Ural, nicméně ten zde není vůbec vidět, neboť hory se táhnou více na severu Ruska. Všude okolo nás byly břízy a krásné staré roubenky. Sem tam nějaká rozpadlá sovětská továrna. Nejdelší zastávku jsme měli v Jekatěrinburgu, kde jsme čekali asi 40 minut, během kterých jsem marně sháněl toalety. Pokud si nedojdete na záchod včas ve vlaku před zastávkou, tak potom už máte smůlu, neboť záchody jsou zamčené. Mimochodem podobně jako v Indii se zde se stále v některých vlacích obsah záchodu během cesty lifruje přímo na pražce. Na rozdíl od Indie zde ale není zvykem chodit na záchod přímo na koleje ve stanici.

Cesta vlakem

Krajina se třetí den trochu změnila, kromě všudypřítomných bříz přibily bažiny. Ve vlaku se spí dobře, ale je příliš velké vedro. Asi je to dělané na ruské mrazy, kdy je tu okolo -40°C. Zajímavé je, že postele v kupé nahoře je výrazně dražší než postel dole. Možná je to horším přístupem nebo tím, že nahoře trochu více fouká pokud je otevřené okno.

Altajská metropole Gorno-Altajsk

Brzy ráno náš vlak přijíždí do města Barnaul. Vůbec se nám nechtělo z pohodlného vlaku vystoupit, ale bohužel tento vlak zde končil. V Barnaulu jsme rovnou chytili autobus do hlavního města Altajské republiky Gorno-Altajsk. Při nákupu lístků na vlak po nás překvapivě chtěli i pasy a lístky, které jsme dostali od hostelu v Moskvě ohledně přihlašovací povinnosti. Než to všechno paní nabušila do počítače (mimochodem byrokracie v Rusku je se vším docela vysoká), vytvořila se za námi dlouhá fronta a nakonec jsme dostali asi metr dlouhý účet na 4 osoby a 4 batohy.

Po příjezdu do Gorno-Altajsk jsme se rozhodli najít nějakou restauraci a dát si konečně něco k jídlu. Člověk by čekal, že v hlavním městě jedné z ruských republik nalezne restauraci bez problému, nicméně opak je pravdou. Asi hodinu jsme chodili po městě a hledali něco, kde si budeme moci dát nějaké dobré ruské jídlo. Našli jsme bistro, kde se dal vzít hamburger do ruky, ale to jsme úplně nehledali. Z nedostatku alternativ jsme šli do turisticky nazvaného Traveller’s coffee. Ve výsledku jsem byl celkem spokojen, měli výbornou kávu (dokonce měli přístroj La Marzocco), vyzkoušel jsem okrošku (což je zvláštní studená ruská polévka z kvasu) a na hlavní chod jsem si dal těstoviny, které nebyly špatné. Nicméně mojí spokojenost nesdílel kamarád Bouchy, kterému po polévce už nedonesli hlavní chod. Servírka, která ho obsluhovala během jeho čekání dokonce odjela autem domu a tak Bouchymu zbyly jen oči pro pláč a neukojený hlad. Glosovali jsme to opět tvrzením „otevřeli si kavárnu a začali jim tam chodit lidi“. Rozhodli jsme se koupit si pivo, pelmeně a uvařit si je, aby se i náš čtvrtý kolega měl šanci najíst.

Teď ještě zbývalo vyřešit ubytování, které jsme nezařizovali dopředu. V Gorno-Altajsku jsme si plánovali objednat ubytování přes Booking.com na ulici Komunističeskij prospekt, nicméně když jsme dorazili na adresu ubytování, zjistili jsme, že ubytování zde není nijak označené a my se nedostaneme dovnitř. Zároveň jsme si nebyli jistí, zda má cenu ho závazně objednat Začali jsme hledat alternativy, ale vše bylo daleko a drahé. Zeptali jsme se nějakého místňáka, zda neví, kde se ubytovat a poradil nám avito.ru. Ačkoliv je stránka v azbuce, našli jsme si použitelný byt a Bouchy to s jiným domorodcem vyřídil po telefonu. Zanedlouho potom přiběhla paní, která nám předala klíče a ukázala byt.

Večer jsme se prošli po městě, ale vzhledem k tomu, že tam nic moc nebylo, tak jsme jen koupili dvě gruzínská vína a udělali si doma hezký večer.

Hmyz všude, kam se podíváš

Předchozího dne jsme si koupili na autobusového nádraží lísky z Gorno-Altajsk do Čibitu, neboť jediný „autobus“ vyjížděl už v 7:15. V Gorno-Altajsku začíná tzv. Čutský trakt, což je důležitá silnice vedoucí do Mongolska přes pohoří Altaje. Vzhledem k tomu, že tato silnice je široko daleko jediná, je velmi dobře udržovaná.

Po několika hodinách jízdy jsme v Čibitu vystoupili a na benzínce si rovnou koupili zmrzlinu. Konečně se po několika dnech dostáváme k hlavnímu cíli naší cesty, kterým Altaj beze sporu byl. Na cestě do kopce za Čibitem nám batohy ztěžkly a začaly nás velice silně otravovat mouchy. Těšil jsem se na to až zalezeme někam do lesa, kde by třeba nemusel hmyz být. Problém byl, že hmyzu neubývalo. To byl taky hlavní důvod, proč jsme za celý den skoro vůbec nikde nezastavovali.

V jednom místě cesta vede přes řeku. Celkem nás překvapilo, když jsme svojí ruštinou rozluštili, že je zakázáno na most vstupovat. Čím blíže jsme byli, tím více jsme tomuto zákazu rozuměli, neboť most vypadal velice chatrně a celý se trochu hýbal. Nikdo se v cestopisech, které jsme četli, nezmiňoval o chatrném mostu po cestě a nám nezbývalo než věřit, že ještě alespoň my zvládneme přejít. Co je na tomto mostu nejvtipnější je to, že nějaký místní opilec vybírá kousek za mostem 100 RUB jako mýtné za přechod mostu. Podle zvýšeného množství alkoholu v jeho krvi bych netipoval, že vybrané prostředky někdy budou použity na opravu nebezpečného mostu. Byli jsme natolik touto situací zaskočeni, že jsme mu peníze zaplatili. Přitom je to divné, neboť vybírat mýtné za zavřený most nedává smysl. Pokud by pán řekl, že vybírá pokutu za překročení zakázaného mostu, už by to smysl dávalo!

Po cestě se nestačíme divit kolik je na treku k Šavlinským jezerům lidí. Když jsem byl minulý rok na treku okolo Annapuren, jednom z nejznámějších treků na světě, nebylo tam tolik lidí jako tady. Většina z turistů jsou Rusové, ale potkali jsme také Poláky a Izraelce. Stále nám také někdo říkal, že jsou na cestě další Češi, ale ty jsme nepotkali. Vlastně je to asi první větší cesta v zahraničí, kde jsem nepotkal za celou dobu žádného Čecha.

Na treku se nachází spousta tábořišť a každé tábořiště je taková menší nebo i větší skládka odpadků, neboť lidé zde na nějakou ekologii z vysoka kašlou. Po několika hodinách jsme si už zvykli na protivný hmyz a mouchy byly vystřídány komáry. Takže jsme preventivně i v největších vedrech nosili brnění v podobě bundy a dlouhých kalhot.

Na mapách z mobilní aplikace Maps.me je po cestě vidět stavení Dom Altajev u kterého je napsáno, že je možné dostat tam chléb a mléko. I když jsme původně neplánovali dojít tak daleko, stále jsme nebyli spokojeni s tábořišti, které jsme potkávali, a tak jsme chtěli zkusit jít ještě dál. Nakonec jsme s Honzou došli až k tomu stavení s mlékem a s potěšením jsme zjistili že kromě mléka a chlebu zde mají vynikající airan (taková místní obdoba žinčici) a hlavně pivo, na které jsme měli docela chuť. Když jsme to sdělili zbytku výpravy, vlila se jim nová energie do žil a statečně vyběhli až ke stavení. Měli jsme velké oči a tak jsme si nakoupili pro každého 1,25l piva a potom jsme se divili, že vůbec nejsme schopni to vypít. Od Altajev domu se naskýtají krásné výhledy na Altajské hory. Místní rodince jsme dali na památku malou lahvičku Becherovky a šli spát. K večeru úplně přestaly lítat mouchy, později i komáři a dala se do nás zima i když přes den bylo vedro. Vypadalo to, že v noci bude hezky a tak jsme si postavili jen tropiko ze stanu proti komárům.

Něco mezi Islandem a Sázavou

Od Altajev domu jsme vyrazili na náhorní plošinu, která mi vzhledem připomínala Island. Bylo hrozné vedro a nebylo se kam schovat. Mouchy i komáři opět létali, ale dalo se to vydržet lépe než včera.

Jakmile jsme přešli planinu, dostali jsme se k údolí řeky (Ještykol), přestala se nám krajina líbit. Kolem cesty to bylo tak zarostlé, že jsme prakticky nic neviděli a připadali jsme si jak když jdeme okolo Sázavy. Nakonec jsme večer zastavili v kempu u řeky. Není zde poblíž žádný malý pramen a tak bereme vodu přímo z řeky a je to naprosto bez problémů.

Údolím řeky Ještykol

Napojili jsme se na řeku Šavla a pokračujeme tentokrát už směrem k jezerům Šavla. Krajina se začíná postupně měnit. Potkáváme spousty turistů na koních, kteří nám křižují cestu a stále se s nimi předbíháme. Není to moc příjemné vzhledem k tomu, že cesty jsou velice úzké a pokud koníci vyprodukují odpad, musíte jít přímo přes něj a je tam ještě více much než obvykle.

Před námi se postupně otevírají zasněžené vrcholky pohoří Altaj. Když jsme došli k jezeru Šavla, vykoukl na nás jeden z nejhezčích pohledů na horské jezero, co jsem kdy viděl. Voda je krásně azurově modrá. Neodolali jsme s hned poté, co jsme zakempili, jsme se šli koupat. Vzhledem k velmi nízké teplotě jezera to byl velice rychlý proces. Voda byla sice krásná, ale pro vodu na pití jsme si pro jistotu došli k jednomu z pramenů, který byl opodál.

Pro kemp jsme zvolili jedno z nejhezčích míst, co jsem viděl. Večer jsme si sedli k jezeru a přitom jsme četli, kreslili a odpočívali.

Procházka okolo vrchního jezera Šavla

Rozhodli jsme se udělat si výlet okolo jezer. Kromě velkého jezera s azurově modrou vodou je zde také kousek dále po cestě malé Vrchní jezero Šavla, jehož voda azurovou barvu nemá. Toto menší jezero se dá podle mapy obejít z obou stran, ale není to tak úplně pravda. Z východní strany je cesta velmi obtížná a je rozumné vrátit se západní stranou, pokud nechcete brodit několik ramen řeky a lézt po skalách jako na pravé Sibiři. Došli jsme se podívat až k ledovci, který začíná v 2600 metrech nad mořem.

Večer jsme došli do tábora a byli jsme příšerně unavení.

Utíkáme zpět

Ráno jsme opustili naše tábořiště, kde jsme strávili dvě noci a vydali jsme se na cestu zpět. Nasadili jsme velice rychlé tempo a stále jsme se předbíhali s výpravou na koních. Několikrát se nás zeptali odkud jsme a jednou jsme čekali až se jim vzpamatuje tvrdohlavý kůň a půjde dál. Původně jsme měli v plánu jít zpět na planinu a odtamtud zkusit jít k jezerům Karakol, ale nakonec jsme tento plán zavrhli, protože podle předpovědi se mělo výrazně zhoršit počasí. Když jsme došli k planině, kde jsme měli v plánu dnes tábořit, byli jsme stále docela čerství a tak jsme se rozhodli dojít až k domu Altajev, kde se dalo nakoupit mléko, pivo a airan. S Bouchym jsme nasadili rychlé tempo a po cca dvou hodinách jsme tam došli. Rovnou jsme pohodili batohy na našem původním tábořišti a šli jsme si koupit pivo, airan, mléko a chléb.

Večer jsme si udělali takovou menší hostinu a užívali si klid. Trochu jsme otáleli s postavením stanů, protože se nám do toho nechtělo a tak jsme je nakonec začali stavět až když začalo pršet.
Celkově jsme tento den ušli zhruba 30 km v terénu s batohy na zádech.

Mongolské pohraničí

Další změna plánu přišla ráno, když jsme se opět kvůli počasí rozhodli jít stejnou cestou zpátky až do Čibitu. Původně jsme chtěli jít od Altajev domu směrem na jih, a potom údolím řeky Mašej projít přímo až k silnici za Aktaš.

Cestou je hrozné dusno, ale dav turistů vůbec nepolevuje. Spíše naopak, stále potkáváme nové výpravy statečně jdoucí na trek a to i s vidinou opravdu špatného počasí. Nám vyšlo počasí naprosto skvěle, neboť nám pršelo jen párkrát večer nebo v noci. Přitom Altaj je vyhlášený tím, že zde bývá krutě deštivé počasí. Prý proprší až % dnů v měsíci.

U mostu přes řeku opět potkáváme dědka, co od nás znovu vybírá 100 RUB za průchod mostu. Snažili jsme se ho ignorovat, ale lidé s koňmi nás donutili mu zaplatit.

Došli jsme do Čibitu, kde jsme si nakoupili moroženoe na místní benzínce a rozdělujeme se po dvojicích a stopujeme do Chagan-Uzun. První dvojice, která byla před námi stopla auto prakticky hned a my jsme museli ještě čekat. Auta na Čutském traktu jezdí kvůli občasným semaforům při rekonstrukcích trochu nárazově. Vždycky pět minut ve vašem směru nic nejede a pak najednou spousta aut.

Asi po půl hodině stopování jsme stopli dědu, který sice mluvil rusky, ale vzhledem k jeho hroznému přízvuku a špatné mluvě jsme mu prakticky nerozumněli ani slovo.

Celkem nás překvapilo, když jsme druhou úspěšnější dvojici potkali hned v Aktaši jak v dešti jdou podél silnice a stopují. Později nám říkali, že jim někdo místní nabízel, že mu během čekání na stop mohou pomoci natírat plot.

Náš řidič jel až do místa, kam jsme potřebovali, takže jsme nemuseli stopovat znovu. Děda se s námi snažil komunikovat během zastávat na kouření, ale moc se to nedařilo. Přišlo nám, že je trochu naštvaný, že nabral lidi s kterými se ani nemůže pořádně bavit.

Když jsme dojeli do Chagan-Uzun, děda po nás chtěl děngy (peníze). Původně jsme mu chtěli dát jako poděkování malou skleněnou Becherovku, ale nakonec místo ní dostal peníze. Ono stejně lidé zde často nepijí, neboť jsou to muslimové.
Chagan-Uzun je vesnice na konci světa. Sice jsme ještě v Rusku, ale místní lidé zde mají mnohem blíž k Mongolům.

Čistokrevného Rusa zde prakticky nepotkáte. Jezdí zde také mnohem méně aut než na na začátku Čutského traktu za Gorno-Altajskem. Na druhou dvojici jsme počkali uvnitř budky, která sloužila jako autobusová zastávka. Nabalili jsme se vším, co jsme měli, protože zde je zima a uvařili jsme si. Asi po 40 minutách dorazila druhá dvojice a potom jsme šli hledat místo, kde můžeme přespat.

Hned na kraji vesnice jsme uviděli možnost ubytování v jurtách a rozhodli jsme se, že to chceme vyzkoušet. Vnitřek jurty byl prostorný a všude na zemi rostla tráva. To je možné díky tomu, že uprostřed střechy je velký otvor, odkud proudí světlo. V okně bylo udělané křížení z proutků stejně jako je tomu na vlajce Kyrgizstánu. Když prší okno se zakrývá kůžemi, aby nepršelo dovnitř. Pokud je vítr, může pršet i na kraje jurty, kde se spí.

Místní rodina nám udělala jídlo v podobě pirohů, chleba, másla a různých marmelád. Dostal jsme také čaj a mohli jsme si do něj přidat mléko a tzv. talkan, což je zřejmě pražená mouka.

Večer jsme se ještě zašli projít po vesnici. Prakticky nic zde k vidění není. Možná nejzajímavější je, že zde nejsou žádné silnice. Jen pár prašných cest. Během naší procházky jsme viděli uříznutou hlavu a kopyta krávy, nevím co přesně to mělo znamenat, ale hezký pohled to nebyl.

V noci se mi nespalo dobře, neboť postel byla úplně proleželá do písmene U.

Výlet na duhové hory Marsu

Po snídani jsme se vydali pešky na Mars. Tak se tu jmenují barevné hory podobné islandskému Landmannalaugaru. Tyto hory se nachází cca 10 kilometrů od města a nikdo tam nechodí pěšky, byli jsme jediní. Celý den okolo nás projížděla auta a překvapeně pozorovali někoho, kdo jde takovou cestu dobrovolně pešky. Cesta je zajímavá tím, že se jde po holé planině, kde jsou okolo vidět zajímavé hory. Koupili jsme si pivo, aby nám cesta rychleji utekla.

Hory samotné jsou moc hezké. Sice nejsou příliš rozsáhlé a nikde jsme tu neviděli termální pramen, ale vizuálně je to velmi atraktivní. Cca dva kilometry po cestě dál se nachází ještě Mars číslo 2, který má sice více barev, ale není tak hezký a nevím, zda se tam dá chodit nahoru. Kromě těchto dvou Marsů jsou zde barevné hory ještě na jednom místě a je to trochu vidět přímo z cesty na Mars 1, nicméně tam jsme nebyli.

U Marsu se nachází spousta turistů, kteří jsou převážně z Ruska. Potkali jsme zde jednu paní, která se rozplývala nad tím, že potkala maladky (chlapce) z její oblíbené Prahy.

Když jsme se vraceli, začala se zatemňovat obloha a brzy přišel silný vítr a déšť. Došli jsme k jurtám, zakryli jsme vrch jurty a dali jsme si večeři. Naši hostitelé nám udělali místní boršč (bez červené řepy) a pstruha z řeky. Jediná vada na kráse celého tohoto ubytování, že paní na všechno používala plastové nádobí. Zamrzí to obzvlášť když člověk jde okolo místní skládky, která je zde za městem směrem k Marsu, rozfoukaná na stovky metrů daleko. Bohužel sem ještě osvěta s tříděním odpadu a snahou o potlačení zbytečného plýtvání nedorazila.

Cesta zpět do civilizace

Jelikož jsme se potřebovali od mongolských hranic dostat zpět do civilizace, Omarbek, náš hostitel zavolal svému bratru Sergejovi, který nás odvezl do Bijsku za 7000 RUB. Po cestě jsme se stavili na oběd, kde jsme si dali boršč, pelmeně a ty odvážnější z nás lagman (což je jakýsi guláš, kde jsou navíc brambory a nudle). Sergej si s námi hodně povídal a ptal se na různé věci jako třeba jaký názor máme na Putina, Lenina nebo kolik bereme peněz v práci (mimochodem říkal, že průměrný plat tam kde žije se pohybuje okolo 20 000 RUB). Když se ptal na názor na Putina, Martin zrovna seděl vepředu a když se ho Sergej ptal zda má rád Putina, Martin neprozřetelné řekl z nějakého důvodu, že ano. V tu chvíli nás málem Sergej vykopl z auta, neboť on ho rád vůbec neměl. V případě Lenina to bylo zase obráceně.

Na Čutském traktu se často opravuje silnice a překvapilo mě jak arogantní řidiči zde jsou. Často neměli vůbec trpělivost s tím, když se muselo chvíli někde čekat nebo bylo vyfrézováno, tak to dopadalo tak, že hned, co válec opustil silnici tak tam najeli drzí řidiči na nový asfalt, který ještě byl ohrazený kužely. Případně zablokovali svým průjezdem válec, který chtěl jet udusat asfalt.

Navečer jsme přijeli do Bijsku, kde jsme si objednali ubytování přes Booking.com. Bohužel to však zahrnovalo nutnost zavolat někomu telefonem a komunikovat rusky. Nicméně povedlo se a my jsme potom hodinu čekali na sídlišti, kde na nás bez okolků pořád koukali místní obyvatelé. Večer jsme zjistili, že silnější alkohol je v Rusku prodejný jen do 21h, takže pozor na to.

Přelet do Irkutsk

Ráno jsme došli na nádraží v Bijsku, odkud jel autobus do Barnaul. Cestou jsme míjeli čtvrť, která nám připomínala slumy. Ve 13h jsme chytili autobus do Barnaul. Pokud bych měl popsat nějak jednoduše tuto cestu, tak bych řekl, že jsme stále jen zastavovali. Každý chtěl vyhodit o 50 metrů jinde a všem pan řidič ochotně zastavil. Celé to zakončil zbytečnou půl hodinovou přestávkou asi 5 kilometrů před Barnaulem v nějakém vysoce navštěvovaném obchodu s turistickými bazmeky.

V Barnaul jsme si za 500 RUB vzali taxi na letiště. Shodou okolností ho řídil člověk velice podobný Willu Ferrellovi. Z letiště jsme přeletěli do Irkutsku. Zjistili jsme, že dnešní den je výročí dvou známých, ale velmi smutných událostí – 100 let od vyvraždění carské rodiny komunisty a 4 roky od sestřelení letadla nad Ukrajinou. Naštěstí nás nic podobného nepotkalo. V letadle jsme potkali Julii, která nám večer ukázala Irkutsk a sehnala odvoz z letiště. Bohužel taxikářem byl Kolja, který měl zasviněný kufr od oleje a zamazal mi nový batoh. Ubytovali jsme se v hostelu Rus, který byl na ruské poměry opravdu vynikající.

Začátek výletu na Bajkal

Byli jsme s naším špindírským taxikářem Kosťou domluveni, že nás ráno hodí z Irkutsku do Listvianky. To je turistické městečko na kraji jezera Bajkal. Odtud jsme si naplánovali třídenní trek po pobřeží Bajkalu do Bolšoje Goloustnoe.
V Listviance jsem si koupil na cestu nějaké jídlo – klobásy na oheň, salám, sýr feta a pečivo. Nic z toho nebylo moc dobré – salám byl přesolený, klobásy nafouklé a feta chutnala jako špatná mozzarella. Nic z toho nebylo příliš dobré, ale na zaplácnutí se to přežít dalo.

Vyšli jsme na „Great Baikal trek“, což je dlouhá cesta, po níž lze jít okolo celého Bajkalu. Už několik kilometrů chůze za Listviankou jsme narazili na cedule, že jsme v národním parku a musíme mít povolení pro vstup. Byli jsme naštvaní, neboť jsme vůbec nevěděli, že je to potřeba a na začátku treku tato značka nebyla. Nakonec jsme další den zjistili, že se dá vstup do národního parku koupit i po cestě.

Nakonec jsme se utábořili za hezkou vesnicí Bolšoje Koty. Po západu slunce jsme si zaplavali v Bajkalu a opekli na ohni ruskou parodii na buřty. Došla nám voda a byli jsme donuceni pít vodu z Bajkalu. Bajkal má sice 336 přítoků, ale prakticky všechny, co jsme potkali byly vyschlé. Voda z Bajkalu byla překvapivě dobrá a nic nám z ní nebylo.

Na cestě okolo Bajkalu

Po cestě jsme potkali vesnici Bolšoje Kadulnaja, kde se dal koupit lístek do národního parku, kterým už druhý den procházíme. Vesnice samotná má jen pár domů a kromě jednoho byly zcela neobydlené. Místy to na treku vypadá jako ve Finsku nebo na Madeiře. Cestou bylo všude spousta hmyzu, převážně luční koníci.

Nakonec jsme tábořili u takové turistické vesnice cca 7 km před Bolšoje Goloustnoe.

Cesta zpět do Irkutsku

Ráno pršelo, ale naštěstí se počasí ještě před odchodem umoudřilo. Neodolali a ještě jsme se jednou jsme se vykoupali v Bajkalu. Takhle po ránu bylo jezero pořádně studené.

Pár kilometrů před Bolšoje Goloustnoe jsme potkali bodré rusy, kteří nás pozvali dost neodbytně na čaj. Chvíli jsme se vzpírali, ale nešlo to. Když zjistili, že jsme z České republiky, pořád nám podávali ruku. Povídali nám o tom, jak nesnáší USA, jak se nalévá čaj v Rusku (hrnek se přelije) a mávají útočnou puškou Heckler & Koch, kterou si z pro mě nepochopitelných důvodů vzali s sebou na dovolenou k Bajkalu. Začínám ale chápat, proč jsou tu všude prostřílené značky.

V Bolšoje Goloustnoe jsme došli k obchodu a rovnou jsme se zde najedli. Přímo v restauraci, která je součástí obchodu jsme se dozvěděli, že v 17 odjíždí autobus směrem Irkutsk (cena na osobu 300 RUB + 100 RUB za batoh). V restauraci je bohužel opět vše z plastů – půllitry, talíře i příbory. Všechno se to potom vezme a vyhodí na skládku, aby to nikdo nemusel mýt. Jsem z tohoto přístupu v Rusku dost znechucen, neboť se zde tyto věci používají v mnohem větší míře jako spotřební zboží než co jsem viděl kdekoliv v Evropě.

V Irkutsku jsme se opět ubytovali v hostelu Rus a potkali jsme se s Julií, kterou jsme znali z letadla a provedla nás po městě.

Prohlídka Irkutsku

Dopoledne jsme si prohlédli Irkutsk za světla a zašli jsme na oběd do nóbl Šašlik baru Antrekot. Po cestě při hledání pošty nás opět potkali nějací místňáci, kteří si mysleli, že ČR je ta země, co byla ve finále na MS ve fotbale před pár dny. Zřejmě si nás pletli s Chorvatskem. Hoši nám ukázali své tetování s drakem a nezapomněli dodat, že je to z armády a že to je speciální jednotka. My pacifisti tohle ale moc neoceníme.

Nakoupili jsme nějaké suvenýry v podobě vodky, gruzínského vína a náušnic z břízy. Potom jsme si vzali taxi na nádraží odkud nám jel vlak skoro dva dny do Novosibirsku.

Do vlaku jsme si tentokrát koupili lístky do tří různých kupé, neboť nebylo celé volné. Říkali jsme si, že alespoň budeme mít nějakou pořádnější interakci s místními. Jediné, čeho jsem se bál bylo to, že schytám kupé, kde bude nějaké ubrečené dítě. Říkal jsem si, že pravděpodobnost není tak vysoká, ale to jsem se hodně mýlil. Schytal jsem do kupé mámu s babičkou a dítětem. Nezbylo mi než většinu času trávit mimo kupé a dovnitř se jít jen „vyspat“ (naštěstí jsem měl špunty do uší, bez toho bych absolvování jízdy vlakem přes noc opravdu nedoporučil). Mít v kupé dítě je nevýhodné hned z několika důvodů – Nesmíte dělat hluk když spí (a to zahrnuje i lezení nahoru na vrchní postel), protože jinak se vzbudí a začne řvát. Pokud už řve, cítíte ještě větší diskomfort.

Během zevlování na chodbě jsem si povídal s jedním Němcem, který vypadal opravdu zvláštně. Jak mi později řekl, jeho táta pocházel z Kašmíru z Indie a přijel do Německa, kde si vzal za ženu Němku. Abych si trochu zpříjemnil den, koupil jsem si podšálek na čaj, do kterého jsem si celý den dělal čaj.

Cesta vlakem do Novosibirsku

Ranní jízdu jsme opět začali diskusí s Němcem na chodbě a potom jsem se přidal do kupé s dvěma Burjaty, jejichž ruštině se dalo velmi dobře porozumět. S Bouchym děláme každých pár hodin pravidelný čajový obřad na chodbě, během něhož si uděláme čaj a meditujeme na chodbě.

Oddechl jsem si, když ráno v nějakém městě rodinka z kupé, kde jsem byl, odešla. Nicméně, když jsem se vrátil po přestávce z nástupiště do vlaku, měl jsem zde opět nějakou maminku s dítětem. Naštěstí zde nebyli příliš dlouho. Odpoledne jsme hráli karty a při zastávce během níž jsme vystoupili na nástupišti jsme se dali do řeči s Koljou. Náš kontakt začal tak, že si dělal legraci z toho, že budu mít v botách žiarku (vedro), neboť jsem měl pohorky i když bylo venku docela vedro. Nakonec se nás tak náhodou zeptal, zda jsme už zkoušeli v Rusku samohonku. To je místní vodka, co si vaří lidé doma. Když zjistil, že jsme ji neochutnali, říkal, že se za námi zastaví v kupé. Jak slíbil tak taky udělal. Přinesl lahev domácí vodky, domácí zeleninu, bůčky, špek, výpečky a další prasárny. Povídali jsme si o všem možném a byla s ním legrace. Když mu volala žena, dal nám ji k telefonu, aby mu věřila, že jede ve vlaku s lidmi z Česka. Když jsme vypili samohonku, přišlo nám líto ukončit slibně rozjetý večer a tak jsme vytáhli další vodku, co jsme koupili původně jako dárek domů. Nebyla tak jemná jako Koljova a vždycky když se Kolja napil, tak klel a nadával, že není dobrá. Povídal, že jede od Bajkalu až do Moskvy k doktorovi, protože má problémy se srdcem. Doktor mu velmi pravděpodobně zakáže alkohol, tak toho musí ještě náležitě využít.

Kolja se zeptal Bouchyho, zda si nechce jít zakouřit. Když Bouchy odvětil, že musíme počkat na zastávku, protože je to ve vlaku zakázané, Kolja odpověděl, že mezi vagóny se kouřit může. Všem nám to přišlo jako geniální nápad.
Později Bouchy vyprávěl, že ačkoliv se v místě mezi vagóny snížili na gopnika, aby nebyli moc vidět, nachytala je tam průvodčí. Zeptala se jich zda kouří a Kolja odhodil cigaretu pod vlak a řekl „nět“.

Paní průvodčí moc dobře věděla, že kluci kouřili a také věděla, že pijeme alkohol v kupé, což se také nesmí, nicméně se to zřejmě docela dost toleruje. Přišla nám dokonce říci, že máme schovat láhve, protože se blíží revizoři, kteří by toto pochopení mít nemuseli.

Moc jsme toho v noci nenaspali a Kolju začala z alkoholu bolet hlava, tak si šel lehnout. Ještě se s námi přišel rozloučit, když jsme někdy okolo druhé hodiny vystupovali v Novosibirsku.

V Novosibirsku jsme si vzali taxi na letiště a vůbec jsme neměli náladu si ještě prohlížet město.

Zpátky domů

Chvíli jsem se pokoušel spát ne letišti, ale vůbec to nešlo, protože Kitajci (Číňané rusky) dělali uprostřed noci neskutečný randál. Pouštěli si písničky z telefonu, zpívali a tancovali.

Ve tři hodiny ráno jsem si dal kávu v místní předražené, ale útulné kavárně. Zřejmě v poslední době působíme nějak sympaticky, neboť přišel Dima v teplácích, dresu Barcelony a začal se s námi bavit. Byl to chytrý a vzdělaný člověk, ale Rus se v něm nezapřel. Pořád nás chtěl zvát na nějaké jídlo a jeho názory na témata jako ruská politika, homosexuálové byly i na středoevropské poměry hodně kontroverzní. Bavili jsme se tím jak jeho manželka byla naštvaná, že se jí nevěnuje a Dimovi to bylo úplně jedno. Jejich letadlo do Řecka už mělo 4 hodiny zpoždění a Dimitrij byl na rozdíl od své manželky úplně v klidu a usrkával několikátou whisky. Uměl jako jeden z mála také velmi dobře anglicky.
Ke konci už jsem byl úplně unavený z absence spánku a neustálého povídání si s lidmi.

Po příletu jsem zase trochu ožil, doma jsem nechal věci a jel jsem rovnou do práce.

Autorem fotek je Martin Doubek.

1

Error happened.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.