Úvod do Azorů

Azory jsou zámořským souostrovím Portugalska a nacházejí se v Atlantickém oceánu kdesi mezi Evropou a Amerikou. Platí se zde eurem, ostrovy jsou součástí Evropské unie a čtvrtině milionu obyvatel zde vládne autonomní vláda. Takže skoro až do Ameriky se dá přijet pouze s občanským průkazem.

I přes značnou geografickou vzdálenost je vidět, že kulturně jsou ostrovy velmi podobné tomu, co známe z Evropy. Co se přírody týče, jsou Azory velmi rozmanité. Místy vypadají jako německé předhůří Alp, kde se pasou krávy a za rohem najednou vidíte Skotsko bez stromů se spoustou „midges“ (malé otravné mušky). Krajina při pobřeží a okolo města Furnas zase vypadá jako na Islandu. A to nejen sopečnou krajinou, ale také termálními prameny. Zatímco Island se nachází na dvou litosferických deskách, Azory se nacházejí dokonce  na třech. Ostrovy Flores a Corvo se nacházejí na severoamerické desce, Santa Maria na africké a zbylých 6 ostrovů (São Miguel, Terceira, Graciosa São Jorge, Faial, Pico) je na euroasijské.

Jelikož jsme na cestu měli týden, rozhodli projet se projet pouze největší ostrov Azorů – Sao Miguel. Doprava na další ostrovy by byla náročná. Vyjde řádově na pár tisíc korun za lodní lístek a cesta trvá skoro půl dne. Celkově je ostrovů 9, takže alespoň vím, že na Azorech je ještě co objevovat. Už teď totiž vím, že se tam jednou chci vrátit.

Co mě na ostrově Sao Miguel velmi mile překvapilo je to, že zde bylo málo turistů. Je to stále turisty málo objevený ráj, neboť podle mapy to vypadá, že zde není tolik zajímavých věcí – studený oceán, kde se prakticky nedá koupat (je zde mírné podnebí, studený oceán a skalnaté pobřeží) a skoro žádné hory. K tomu navíc ta vzdálená poloha a zjistíte, že sem nikdo moc ani nechce jezdit. Tohle bohem zapomenuté místo je díky tomu ideální pro bohémy, kteří chtějí mít klid, užívat si zajímavé přírody a zároveň nechtějí někam do přílišné divočiny. Přemýšlím také, že to může být i skvělé místo pro digitální nomády.  Samozřejmě když jdete na hlavní atrakce ostrova v turistické sezóně aniž byste si přivstali, autobusy turistů a „safari buginy“ s tučnými turisty zde také potkáte. Ale i tak je to celkem rozdíl od toho, co známe ze známých míst jinde ve světě.

S lidmi na Azorech a v Portugalsku obecně mám jen ty nejlepší zkušenosti. Všichni jsou milí a nenarazil jsem na nikoho, kdo by to s námi myslel špatně. Cenově jsou Azory velmi podobné cenám v ČR a často dokonce i levnější, což je pro zemi v EU dost neobvyklé. Možná je to i z důvodu, že HDP na člověka je na Azorech o hodně nižší než u pevninského Portugalska (nebo ČR).

Pokud přijedete ve správnou chvíli (začátek července), všechno zde kvete. Podobně jako u nás jsou silnice lemovány křovisky nebo stromy, zde jsou to krásné hortensie. V kombinaci s malými silničkami a velmi malým provozem na nich je zde řízení auta naprosté blaho. Menší blaho je to, když potkáte na dálnici směrem z Ponty Delgada na Furnas kruhový objezd, ale každá země má jiné silniční zvyklosti

Azory mě opravdu nadchly. Především sopečné krátery, modrá jezírka, všudypřítomné květiny, skvělý čaj a plesnivé sýry tvrdé jak kumys. Týden na prohlídku ostrova Sao Miguel stačí, neboť ostrov je relativně malý (podobně jako Madeira), a během jednoho dne se dá přejet z jedné strany na druhou. Ostrov postrádá vysoké hory (jediná opravdu vysoká hora – nejvyšší v Portugalsku – se nachází na ostrově Pico), nicméně je i tak velmi kopcovitý.

Jinak omlouvám se za nižší kvalitu fotografií, na rozdíl od ostatních cestopisů jsou fotografie focené přes telefon.

To nejlepší z ostrova Sao Miguel (Azory)

• Okruh po hřebeni kráteru nad Lagoa Azul (tohle je TOP)
• Udělat si výlet okolo jezer Lagua das Etoas – je to krátké a hodně dobré. Krajina tam má charakter podobný jako ve Skotsku nebo Irsku.
• Koupání v Lagoa Azul (je to tak čisté, že tam žijí i raci)
• Sete Citades – Hezké malé městečko uprostřed kráteru (respektive kaldery). Je to ideální zastávka na dobrou kávu po treku přes hřenen kráteru.
• Opuštěný hotel Monte Palace na úpatí kráteru – Společně s Miradouro da Boca do Inferno je odtud nejlepší výhled na kráter.
• Miradouro da Boca do Inferno – Jeden z nejpoutavějších výhledů, co jsem viděl. Většina fotek z Azor pochází odtud, s čímž souvisí, že určitě nedoporučuji chodit sem mezi 10-20h, kdy to okupuje miliarda německých turistů. Pokud je vhodné počasí je to ideální místo na pozorování západu slunce. Mimochodem je to ideální místo na žádost o ruku 🙂 Kousek od vyhlídky je parádní kemp bez lidí, kde se dá spát.
• Nordeste – hezké centrum malého městečka,
• Furnas – termální bazény a jídlo cozido de Furnas dělané v termálních pramenech. Mají tam taky super vařenou kukuřici v pramenech
• Čajová plantáž Gorreana
• Terra da Ferraria – koupání v moři kam vytékají termální prameny
• Ve velkých městech toho moc zajímavého není, klidně bych je vynechal.

Mapa

Mapa je společná i se zajímavostmi z Madeiry.

Podrobný cestopis z Azorů

Výlet skotskou krajinkou okolo Lagua das Etoas

Na rozdíl od Madeiry jsme už byli poučeni, že hledat naslepo prodejnu s plynem do bomby je prakticky nereálné. Velice chytře jsme se tedy zeptali v informacích na letišti ohledně toho, kde se dá tato bomba získat. Bylo nám doporučeno, že veškeré outdoorové věci, včetně plynových kartuší mají na Azorech především v Decathlonu, který se nachází na kraji hlavního města Ponta Delgada. Byla to pravda, byť mě překvapilo, že vzhledem k velikosti obchodu, zde nebyl větší výběr plynových bomb. Dalo se vybrat z našroubovávacích bomb Primus a nějakých podivných Colemanů, se kterými jsem se nesetkal. Třeba typ, který jsme si koupili na Madeiře (narážecí bomby) zde vůbec nebyl.

Kousek od Decathlonu jsme zašli do obchodního domu jménem Atlantico a asi hodinu jsme zde nakupovali. Rozmarně jsme prohlíželi místní sýry a všechny zajímavé jsme rovnou koupili. Kromě toho jsme zkusili také místní specialitu jménem Piri-piri. Jedná se o velice pálivou omáčku z chilli, která nám zásadně zpestřovala jídla, jež postrádaly výraznější chuť.

Po nákupu jsme se taxíkem nechali odvézt k Lago di Canario. Vzhledem k tomu, že cena z letiště do města byla 9€, překvapilo mě, když si za cca 6x delší cestu řekl taxikář pouze 16€. Můj tip byl tak okolo 50€.

Už bylo pozdní odpoledne když jsme tam dorazili a pouze jsme si schovali batohy a vyrazili jsme na okruh okolo Lagua das Etoas. Ačkoliv tento okruh vypadal zpočátku relativně nudně, přes travnaté kopečky a počasí také nebylo nijak zázračné, nakonec byl tento výlet moc hezký. Místní krajina mi silně připomínala Skotsko, ve kterém jsem nikdy nebyl, ale tamních fotografií jsem viděl nespočet.

Večer jsme našli parádní kemp s pitnou vodou přímo vedle Lago di Canario. Věděli jsme že někde v okolí by měl být vyhlášený výhled Miradouro da Boca do Inferno, ale vlastně jsme netušili, kde přesně. Vůbec nás nenapadlo třeba, že kemp a davy lidí přes den zde byly právě kvůli tomuto výhledu. To, že jsme tábořili zhruba 300 metrů od tohoto přepychového výhledu jsme zjistili až následujícího večera.

Okruh nad Lagoa Azul aneb výlet Nejkrásnější částí ostrova

Ráno nás probudil místní správce a za pár desítek minut po něm také buginy plné turistů hledající dobrodružství v safari, které se zde mimochodem nenachází. Výlety na safari totiž v místním podání znamená pouze dravá jízda v terénním voze / čtyřkolce po silnicích nebo relativně nudných prašných cestách. I tak člověk zřejmě cítí zvýšený adrenalin, pravděpodobně kvůli tomu, že se jeho hlava stala dočasným majitelem motokrosové helmy.

Když se k nám po několikáté vyvalil také dav z autobusu, usoudili jsme, že je čas odejít. Rozhodli jsme se jít na okruh okolo sopečného kráteru nad Lagoa Azul. Sice nejsem zrovna zdatný portugalštinář, ale asi to znamená něco jako azurové jezero. Lagoa Azul se nachází uvnitř kráteru několik stovek metrů pod krajem kráteru, který má na délku několik kilometrů. Uvnitř kráteru se přímo vedle jezera nachází malebné malé městečko Sete Cidades. Do něj jsme sešli z druhé strany kráteru a zašli jsme zde na kávu a zmrzlinu. Cesta nás docela zmohla a rozhodli jsme se jít ještě vykoupat do Lagoa Azul. Jezero mělo příjemnou teplotu, bylo velmi čisté a dlouho nemělo dlouho žádnou hloubku.

Náš další plán bylo dostat se zpátku nahoru na úpatí kráteru k opuštěnému hotelu Monte Palace. Jedná se o stavbu, z které je výborný výhled na celý kráter. Protože cesta nahoru by byla pěšky dlouhá, rozhodli jsme se, že zkusíme stopovat. Hned asi druhé auto nám zastavilo a my jsme naskočili na jeho korbu. Řidič jel tak svižně, že Zuzce během jízdy odlétly brýle z obličeje. Později se pro ně vrátila, ale už byly rozjeté auty.

Místní Azorčané nám řekli, že u hotelu je jakási slavnost a pozvali nás, že se tam můžeme přidat a ochutnat tamní speciality. Na slavnosti bylo několik desítek lidí, hrála hudba, pouštěly se ohňostroje (ve dne) a místní se starali aby nikomu nevyschla číše. Neustále nás obcházel místní pán, který nám doléval víno a pivo. Na stolech byly bábovky, plněné brambory nějakou pálivou směsí, vařené fazole a spousta dalších dobrot. Přijela také místní cimbálová kapela, rozdávaly se zmrzliny a prodávaly se starožitnosti. Moc jsme si tuto oslavu užili.

Pozdě odpoledne jsem se rozhodl, že bych ještě rád viděl západ slunce na vyhlídce Miradouro da Boca do Inferno. Cestou jsme stopli místní auto, které nás popovezlo asi kilometr směrem k Lago di Canario. Zbytek už jsem došel velmi svižným tempem pěšky. V tábořišti jsem nechal batoh a utíkal k výhledu. Sice byla oblačnost, ale mraky byly velmi zajímavé a rudé slunce skrz ně stále prosvítalo.

Na vyhlídce jsem potkal partu, kde byly tři Španělky a jeden Dán. Nabídli mi místní nealkoholické pivo, které nápadně připomínalo naši „sládkovu limonádu“. Společně jsme se kochali krásným západem slunce. Později přišel také Martin. Strávili jsme zde asi hodinu než slunce úplně zapadlo. Začala být zima a my jsme šli pomalu zpět.

Cesta na východ ostrova

Ráno jsme ještě jednou před turisty zaběhli na vyhlídku Miradouro da Boca do Inferno. Konečně jsme viděli jak to zde vypadá během dne, nicméně museli jsme uznat, že v noci za hezkého západu slunce je toto místo mnohem působivější.

Po sbalení věcí jsme šli na hlavní cestu, rozdělili jsme se na dvě skupinky a chytali jsme stop do Ponty Delgada. To se nám po pár desítkách minut podařilo a vzal nás sympatický týpek z Lisabonu, kterému jsme rozumněli jenom, když řekl něco ve stylu „my ingles,… zero“.

V Pontě Delgada jsme si půjčili auto u Micauto. Původně jsme si jej chtěli půjčit u lépe hodnocených ANC Azores holidays, ale tam chtěli opět velkou zálohu z kreditní karty nebo v hotovosti.

Hned jak jsme měli auto (Hyundai i20), vydali jsme se do městečka Furnas, které se nachází ve východní části ostrova. Vedla tam pohodlná dálnice a tak jsme tam zanedlouho byli. Furnas je podobně jako Sete Cidades další město, které se nachází uprostřed vulkanického kráteru. Jsou zde prosnulé lázně a mnoho horkých pramenů okolo jezera Lagoa das Furnas.

Na pár hodin jsme se zašli vykoupat do lázní Terra Nostra Garden, kde bylo několik bazénků s teplou vodou a celé místo vypadalo jako luxusní rezidence z koloniálního stylu 19. století. Kromě toho se zde nacházela i velmi pěkná botanická zahrada.

Co s termálními prameny také souvisí je místní kuchyně. Stejně jako na Islandu ve Hveragerdi můžete ochutnat vajíčka, udělaná v horkých pramenech, zde se každý den do horké země zakopávají hrnce s mnoha druhy masa a zelí. Každá restaurace má potom vlastní kopečky s visačkami, pod kterými se hrnce nacházejí. Tato specialita se jmenuje Cozido de Furnas a určitě stojí za to ji ochutnat. Nenechali jsme si to ujít a tak jsme zašli do vyhlášené restaurace Tony’s. Zde jsme si velmi rozumně dali jednu porci pro dva lidi a i tak jsme to nedokázali sníst, neboť místní porce jsou nelidsky velké.

Jediné místo v Evropě, kde se pěstuje čaj

Dopoledne jsme se byli přímo ve městě podívat na další termální prameny a prošli jsme se okolo jezera Lagoa das Furnas. Kromě toho, že se zde nachází zajímavý starobylý kostel Capela de Nossa Senhora das Vitórias a termální prameny toto jezero příliš nenadchlo. Trek byl relativně dlouhý  a nudný. Ve městě Furnas byly ještě další prameny, které se alespoň daly ochutnat. Kromě ochutnávky minerální vody jsme si dali kukuřici, vařenou v termálních pramenech. Byla naprosto skvostně dobrá. Jako každý den jsme našli místní dobrou kavárnu a chvíli jsme si četli knížky sedíce na náměstí.

Pokračovali jsme do městečka Faial da Terra, které se nachází na jihovýchodní straně azorského ostrova Sao Miguel. Pár kilometrů nad městem se nachází hezký vodopád, který byl cílem naší odpolední vycházky.  Okruh má pouze pár kilometrů a upřímně řečeno vodopád je hezký, ale lidi, kteří byli na místech jako Norsko nebo Island moc nenadchne. Co je ale může nadchnout je krásná krajina okolo.  Cestou zpátky od vodopádu jsme se vraceli přes vesničku Sanguinho. Ačkoliv vypadá na první pohled dost nevýznamně, v mém případě předčila zážitek z vodopádu. Sanguinho se nachází v úpatí kopce a kromě výhledu jsou zde také krásné staré kamenné domy, vesnické náměstíčko a všudypřítomné květiny, pokud jste zde na konci června a začátku července jako my.

Z Faial da Terra jsme naším motorovým vozem pokračovali na sever k Nordeste. Silnici, která vede podél pobřeží bych rozhodně doporučoval nevynechat. Nachází se zde bezpočet přepychových výhledů, které jsou stále víceméně podobné, protože vidíte hlavně moře, ale v Čechách by vám za ně utrhali ruce. U vyhlídkových míst je velmi pečlivě upravená fauna, za kterou by se nemusela stydět ani ledajaká botanická zahrada. Míst ke grilování je zde všude dost, nelze než doporučit vzít s sebou flák masa, rybu nebo cokoliv jiného, opečení hodného.

Východ ostrova stál opravdu za to. Cestou ve vesnici Pedreira jsme zčista jasna narazili na domorodce, kteří sypali na hlavní silnici okvětní lístky z hortensií a skládali je do jakýchsi vzorů. Tyto vzory se potom táhly od hlavní silnice až ke kostelu skoro o kilometr dál. Každá rodinka květy obdařila kousek silnice před svým domem. Prý se jedná o slavnost, která se zde děje každým rokem.

Nordeste, azorské město s drsňáckým názvem jak ze severské detektivky moc Skandinávii nepřipomíná. To však není na škodu, neboť rozhodně má co nabídnout. Dovolím si tvrdit, že náměstí v Nordeste je asi vůbec nejhezčí, jaké jsem na Azorech viděl. Portugalská koloniální architektura zde svůj vliv nezapře a vše dokonale dotváří harmonii tohoto klidného místa.

Už jsme dlouho nepocítili záchvěv civilizace v podobě ustlané postele, a tak jsme se rozhodli, že pro tuto noc navštívíme nějaký hotel. Přes booking jsme si zarezervovali ubytování v městečku Lagoa. Sice se nachází někde ve středu ostrova a my byli na západě, ale autem jsme tam během hodiny byli.

Ještě jsme cestou narazili spíše náhodou na čajovou plantáž Gorreana. To je rozhodně zážitek, který bych si nechtěl nechat na Azorech ujít. Čaj se totiž nepěstuje jen tak někde. Historicky se čaj pěstoval v Číně a teprve poté, co Číňané odmítli Britům poslušnost v podobě výměny čaje za opium, vyhlásil britský panovník soutěž o to, kdo vypěstuje čaj mimo Čínu. Díky tomu třeba před 250 lety vznikly plantáže v Indii, kde se pěstuje výborný čaj Assám. Kromě Číny a Indie se dnes pěstuje čaj ještě v mnoha dalších zemích, ale převážně v Asii. Proto je zajímavé, že jediný evropský čaj, který můžete ochutnat je právě odtud – z Azorů!

Čajové plantáže na Azorech potkáte, poblíž městečka Sao Bras, která se nachází zhruba ve středu ostrova v severní části. Jsou zde ukazatele na „Chá“, což je označení pro čaj. Nacházejí se zde volně přístupné lehce terasovité plantáže a je zde také speciální několikakilometrový trek přes čajové plantáže. Kromě toho je možné navštívit přilehlou „továrnu na čaj“ Gorreana. Zde je možné se podívat na proces, který se používá pro zpracování čajových lístků – od fermentace až po balení do čajových sáčků. Kromě toho lze také místní čaje ochutnat. Mají zde také speciální odrudu, která se nepěstuje nikde jinde. Celé toto muzeum je zdarma, bez průvodce a návštěvník zde má naprostou volnost. Na konci je krámek, kde se dá čaj za symaptické ceny koupit. Samozřejmě jsem neodolal a koupil jsem si klasický černý čaj a earl grey. Obojí jsem vyzkoušel a uznávám že čaj je opravdu velmi dobrý, obzvláště doporučuji nejlepší jakost černého čaje, co se prodává balený v hezké plechové krabičce.

Výlet okolo Pico Mafra

Z Lagoa jsme se jeli podívat na další jezero vytvořené sopečnou činností – Lago di Fogo. Z těch třech jezer, která jsme navštívili (Lagoa Azul, Lagoa das Furnas, Lago di Fogo) mi přišlo nejlepší jednoznačně Lagoa Azul. U Lago di Fogo jsme nešli až přímo k jezeru, ale jen jsme si jej prohlédli od silničních odpočívadel a výhledů. Možná udělat si výlet okolo jezera by mohlo být zajímavější.

Pokračovali jsme do Ribeira Grande, jednoho z největších měst na Azorech. Překvapivě zde nebylo nic moc zajímavého.

Jeli jsme směrem na Moisteros, kde jsme zastavili ve vesnici João Bom. Vedl zde krátký trek okolo Pico de Mafra s výhledem na hezké pobřeží.

Když jsme všude na Azorech viděli připravená místa pro grilování, rozhodli jsme se že nezůstaneme stranou a koupili jsme v obchodě lososa, uhlí a podpalovač. Když jsme našli hezké grilovací místo u odbočky k Moisteros, zastavili jsme a začala naše série pokusů o rozžhavení uhlíků. Trvalo nám asi hodinu, než jsme uhlíky vytopili na takovou teplotu, abychom si mohli troufnout nad ně položit maso. Grily zde mají rošt velmi vysoko a vytopit uhlíky natolik, aby teplo dovanulo až k roštu není vůbec snadné. Stále jsme mávali s plastovým prkýnkem, abychom pořádně nakrmili oheň vzduchem. Nakonec se povedlo nemožné a naši lososi se začaly konečně správně vypékat.

Bohužel nás trochu tlačil čas, neboť jsme měli v plánu zkusit vidět ještě jednou západ slunce nad Miradouro da Boca do Inferno. Tentokrát jsme však neměli moc štěstí, neboť v této nadmořské výšce byla neprostupná mlha. Nezbylo nám nic nakrájený salám a portské rozbalit i při nulové viditelnosti. I tak to ale byl hezký okamžik, byť ne svým vizuálnem.

Hlavní město Ponta Delgada

Předposlední den na Azorech jsme navštívili místo Terra da Ferraria. Jde o místo u moře, kam se dá dojet po strmých serpentinách a místní voda je známa svými termálními prameny. Zajímavé je, že tyto prameny ústí přímo do oceánu, který je díky tomu o trošku teplejší (nikoliv však teplý, jen zde ucítíte ten rozdíl). Samotný oceán na Azorech moc teplý není, a koupání je zde dost morálové. Toto je asi jediné místo, kde jsem viděl, že se lidé koupali. Je to zde hezké, ale rozhodně zde nečekejte žádné velké vodní radovánky.

Poslední den na Azorech jsme plánovali strávit v Pontě Delgadě, což je hlavní město ostrova Saõ Miguel. Poté, co jsme tam dojeli a vrátili auto a nechali jsme si v autopůjčovně věci, jsme se rozhodli hledat jako první věc nějakou hoch nóbl restauraci, kde si ještě před odjezdem z ostrova pořádně spravíme žaludek nějakou místní specialitou. Zpočátku jsme byli vybíraví, hledali jsme restaurace s nejlepším hodnocením, nicméně, po návštěvách několika stravovacích zařízení, kdy jsme zjistili, že žádné z nich nemá otevřeno, jsme ze svých nároků slevili. Ale ani tam se nám nepodařilo v Pontě Delgadě najít restauraci, která by měla otevřeno na oběd. Po hodině hledání, kdy už některé z nás začaly klátit žaludeční křeče jsme s potupou vstoupili do místní samoobsluhy a koupili jsme si pečivo, šunku a banánové mléko. Na hlavní třídě vedle kostela jsme si sedli na schody a náš vznešený oběd právě začal. Ponta Delgada neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne, je to další portugalské město se zajímavou architekturou, které ale nikdy nebylo moc významné na to, aby se zde vybudovaly nějaké zajímavé monumenty. Na život bude ale zřejmě dost v pořádku. Prošli jsme se uličkami, a na večeři jsme konečně zašli do místní vytoužené restaurace. Zvolili jsme Lan’s, což je jakýsi fork thajské restaurace, do které byste podle výzdoby rozhodně nevkročili. Zdání však klame, neboť jídlo je zde i lokální a hlavně výborné. Dal jsem si zase klasicky lososa, který stál opravdu za to. K tomu jsme si objednali drahé víno, jehož kvality jsme však nedokázali objektivně posoudit jinak než: „Hmm, víno. A je červený“.

Večer jsme došli na pobřeží, kde jsme na několik hodin zakotvili. Až do noci jsme si zde četli a prošli jsme si okolí. Okolo 23h jsme vyrazili pěšky na letiště, které bylo vzdálené asi 6 kilometrů. Nebylo to blízko a batohy se docela pronesli, ale stejně jsme neměli nic moc na práci.

Na letiště jsme dorazili okolo půlnoci, kdy už zavíralo. Hlídač nás po několika minutách vyhodil s tím, že si máme lehnout mezi dvojité dveře. Mysleli jsme si, že si z nás zřejmě dělá legraci, neboť to byla myšlenka tak zvrácená, že ji těžko někdo mohl myslet vážně. Chvíli jsme diskutovali o tom, co dělat dál, neboť okolí letiště moc příhodně na spaní nevypadalo. U letiště jsme našli ještě jeden a méně používaný vchod, kde už někdo ve dveřích spal. Nechtěl jsem věřit vlastním očím, ale přes počáteční skepticismus jsme se rozhodli, že lepší volba spánku zde není. A tak i my jsme se uložili ke spánku mezi dvoje skleněné dveře, z nichž jedny byly zamčené a druhé se otevíraly při sebemenším pohybu, a to jak zevnitř, tak zvenčí.

Uletělo nám letadlo

Noc byla pro lidi se špunty v uších překvapivě klidná a vzbudilo nás až otvírání dvěří a rozsvícení světla okolo páté hodiny ranní. Letadlo nám letělo až někdy okolo 7h a tak jsme si v pohodě sbalili batohy, vyčistili zuby, beze spěchu jsme se odbavili a usadili jsme se v odletové hale. Plni nových zážitků jsme se těšili na návrat do naší domoviny a zabráni do nekonečné studnice Internetu nám vůbec nedošlo, že bychom se měli zařadit do fronty a nastupovat do letadla. Respektive Martinovi s Martétou to došlo, ale mě a Zuzce ne. Hezky jsme si počkali na konec fronty, abychom tam nemuseli dlouho stát a pak jsme se vydali k letadlu. Naše překvapení však neznalo mezí, když nám paní za přepážkou řekla, že jsme ve špatné frontě a naše letadlo je u vedlejší brány. Mezi zuby procedila něco ve smyslu, že bychom si asi měli pospíšit, neboť periferním pohledem zahlédla posledního cestujícího, který běží k bráně. Ačkoliv naše těla začala těžce vyplavovat adrenalin a naše tempo na dvacetimetrový sprint by mohlo soutěžit leda s přídavnou forsáží stíhačky F-22, letadlo jsme nestihli! Slečny z Ryan Air nám řekli, že bohužel jdeme pozdě a už byl ukončen nástup do letadla. Člověk před námi už byl odbavený, ale šel jen připlácet za zavazadlo. Zaměstnanci Ryan Airu musejí mít srdce z oceli, neboť nepomohlo nic. Prosili jsme je, racionálně jsme je požádali o výjimku a Zuzka i brečela. Prý není žádná možnost jak letadlo zastavit, aby na nás počkalo. Člověka v této situaci napadá lecos a proto mě napadlo, že jediný způsob jak letadlo zastavit je nahlásit že je v něm bomba. Naštěstí jsem měl dostatek rozumu a dříve než jsem toto vypustil z úst, jsem si to rozmyslel a mlčel. Ano takhle se utrácejí těžce vydělané peníze za stipendium nebo červený diplom…

Po fázi překvapení nastala fáze smířlivá. Už jsme věděli, že neodletíme, a tak jsme začali řešit co dál. Další let Ryan Air byl už beznadějně plný a lidi z Ryan Airu nám navrhovali letět do Porta, tam přestoupit a letět do Lisabonu. Když potom bůh dá, možná stihneme naše další letadlo z Lisabonu do Prahy. Celá tahle nejistá sranda navíc stála asi 6500 Kč pro jednoho. Odmítl jsem se sžít s tak pesimistickým scénářem, poděkovali jsme s vyšli jsme z odbavovacího prostoru. Zašli jsme ke stánku Azorean Airlines a požádali o vyhledání spojů do Lisabonu. Paní pracovala sice v něčem co připomínalo konzoli, ale její efektivita byla bezmezná. Po chvilce vyhledávání nám našla spoj za 4500 Kč pro jednoho, navíc bez přestupu. Vzali jsme to a byli jsme rádi, že stačilo jen přiložit platební kartu a nevidět, kolik Františků Palackých jsme právě vyhodili oknem. Znechuceně jsme odešli z letiště a ve snaze ušetřit peníze jsme stopli auto do centra města. Zastavil nám devadesátkový mercedes, který už svá nejlepší léta měl za sebou, ale stále na něm byl patrný náznak slávy. Kombinace kožených sedaček a cigaretového kouře byla dost neodolatelná. Neměli jsme chuť moc nikde pobíhat, tak jsme si většinu dne někde četli a zašli jsme se podívat do Decathlonu. S předstihem jsme se dostavili na letiště, kde jsme dávali největší pozor na to, abychom vše na čas stíhali. Tentokrát se to povedlo a my jsme odletěli do Lisabonu. V letadle jsme dostali dokonce najíst, tak jsme si hned lépe obhájili koupi nové letenky.

Let do Lisabonu měl skoro hodinové spoždění a díky tomu vyvstal další problém. Původně jsme zde měli mít dvě hodiny na přestup. Nyní to byla hodina a my neměli vytisknuté palubní lístky na další let. Hrozilo, že opět letadlo nestihneme. Celý ve stresu jsem běžel k bráně, kde už se začali shlukovat lidi, letící do Prahy. Vysvětlil jsem naši situaci zaměstnankyni letiště a po několika telefonátech a deseti minutách mi vytiskla tolik vysněné palubní lístky do Prahy. S velkou úlevou jsem se včas přemístil do fronty a čekal na ostatní. Zuzka skoro nestihla frontu, protože si potřebovala akutně koupit kávu a Martin s Markétou to stíhali celkem na poslední chvíli protože na nás čekali v odletové hale s našimi jmény na cedulích. Nicméně trochu jsme je doběhli tím, že jsme se do odbavovací haly vůbec nedostali. Nakonec jsme se přeci jen do letadla včas dostali a vše dobře dopadlo.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.