Cestopis z Madeiry – týden na ostrově věčného jara

Na tento ostrovní ráj jsem při plánování svých cest koukal již dlouho. Na Madeiře to vypadá trochu jako na ostrovech Havaj nebo Réunion. Jediný rozdíl je v tom, že je pro nás geograficky výrazně blíž a koupě letenky nás nemusí zruinovat. Pokud vám tedy neuletí letadlo, jako se to stalo nám z Azorů.

Madeira je portugalská autonomní provincie, což znamená že má o svých záležitostech ostrov velké rozhodovací pravomoci, i když formálně patří stále pod Portugalsko. Blízko okolo Madeiry je ještě několik dalších ostrovů, nicméně ty nejsou příliš významné a pouze jediný ostrov – Santa Maria, je obydlený. Další ostrovy, které se nazývají Ostrovy pouště, nebo-li  portugalsky Islas Desertas jsou tři ostrůvky, které (jak už název napovídá) trpí zásadním problémem s nedostatkem vody. Údajně pouze na jednom z ostrovů je pramen vody, a to ještě k tomu velmi nekvalitní. Díky nedostatku vody a jakékoliv zeleně se zde usídlily přírodní druhy, jež by většina lidí na své dovolené potkala jen velice nerada. Mluvím hlavně o velkých pavoucích a podobných sympaťácích. Ale nebojte na Madeiře je fauna relativně normální, během našeho výletu jsme v tomto směru neviděli nic neobvyklého.

Ale zpátky k Madeiře. Tento ostrov je známý hlavně ze dvou důvodů. Jsou zde levády a dělá se zde víno jménem Madeira. Obojí je velmi zajímavé a podrobněji to vysvětlím. Levády jsou v podstatě kanály, které odvádějí vodu do míst, kde chybí. Zatímco sever bičují časté deště, jih trpí nedostatkem vody. To je důvod proč se před několika sty lety začal budovat obrovský systém levád. Pracovali na nich především otroci z Afriky a dnes mají levády tisíce kilometrů (podle odhadů 2500–5000 km), zatímco samotný ostrov je velký zhruba jen 70 x 30 km. Kolem levády, která má na šířku zhruba 20–120 cm (je stavěna spíše do hloubky, aby se voda nevypařovala) vede zpravidla chodníček, po kterém se dá chodit. To je naprosto ideální pro tuláky jako jsme my, kteří se potom chtějí projít po těchto často vzdušných a krkolomných cestičkách. Voda teče často až překvapivě rychle a dá se v ní i umýt. Dříve se prý používaly levády i pro přepravu dřeva, nicméně asi to nemohlo by moc velké dřevo. Levádám tu a tam přišly do cesty různé hory, nicméně to stavitele očividně nezastavilo. Až překvapivě často zde totiž narazíte na levádu, která vede tunelem. Často i několik kilometrů dlouhým, který není nijak osvětlen a má celkem nízký strop, takže jím musí člověk jít nahrben. Tunely se na mapě spolehlivě poznají tak, že z křivolaké cesty se stává cesta rovná a nijak nekopíruje hornatý terén.

Říkal jsem si, že stavění levád musela být vskutku nevděčná práce, neboť místa, kudy levády občas procházejí nenechávají jistými ani zkušené horaly. Viděl jsem několik levád, které byly postaveny na samém úbočí prakticky kolmého svahu. Občasné propasti několik stovek metrů také nejsou úplnou výjimkou. V dobách stavby zde předpokládám chybělo zábradlí, neboť smyslem levád není vybudování chodníku, nýbrž doprava vody na správné místo. Asi nejzajímavější leváda mi přišla Caldeirão do Inferno.

Teď ale k vínu. Madeirské víno je dezertní a tedy silnější než to klasické, které známe. Je velmi podobné portskému, ale z mého pohledu chutná ještě o něco lépe. Má sladkou chuť, a to ať už si koupíte víno s přídomkem sladké či ne. Historie vína se jménem madeira je také velmi zajímavá – vzniklo totiž náhodou. Mořeplavci skladovali často víno na lodích a při přejezdu rovníkového pásma (a ohřátí na cca 45°C) měnilo víno svoji chuť. Dnes si lze koupit základní pětileté víno madeira zhruba za 4€. Zkoušeli jsme si připlatit i za 12€, ale nijak zásadní rozdíl jsme nepoznali. Pokud dobře hledáte, není problém koupit i více než stoleté víno. Nejdražší, které jsem viděl, podle etikety vyrobeno okolo roku cca 1870, stálo kupodivu něco pod 2000€ (čekal bych asi víc).

Ačkoliv o Madeiře už údajně vědělo mnoho okolních národů již středověku,  teprve v roce 1419 ji objevili a kolonizovali Portugalci. Kromě pěstování plodin, vyrábění vína a stavění levád černými otroky se tu toho příliš nedělo.

Byť je dnes je Madeira oblíbeným cílem turistů, pokud se sem vydáte jako klasičtí čeští batůžkáři, příliš mnoho jich nepotkáte. Jsou zde samozřejmě turistická epicentra v čele s vyhlášenou vyhlídkou Miradouro dos balcões nebo nejvyšší horou Pico Ruivo, kam turisté hojně proudí z Pico do Arieiro, protože na tuto třetí nejvyšší horu se dá dojet pohodlně po silnici. I na turisticky oblíbených místech se však dá prožít mnoho hezkých chvil bez party německých turistů. Stačí poblíž těchto míst přespat a zajít si na západ, či východ slunce. V tuto dobu se na jinak oblíbených místech prakticky nikdo nenachází a podmínky pro kempování jsou zde často více než luxusní (dostupná voda, místo na stan a podobně). V časy mezi 9-18 h skoro nemá smysl na tato místa chodit. Když jsme to nedopatřením jednou v případě balkónů udělali, překvapilo kde se najednou vzalo tolik lidí. A přitom stačilo vstát o dvě hodiny dřív…

Pokud si na návštěvu Madeiry vyberete podobný čas jako my – konec června a začátek července (což mohu vřele doporučit), překvapí vás jak moc zde roste květin. A ne ledajakých. Většinou se jedná o květiny, které najdete u nás tak maximálně v květinářství – hortensie, orchideje nebo strelície. Je zajímavé vidět je růst v přírodě a hlavně v takovém množství. Při jízdě autem občas tvoří velmi hezký živý plot.

To nejlepší z Madeiry

  1. Udělat si procházku od Casa di Ruivo k Pico do Arieiro
  2. Dívat se na západ slunce z Pico Ruivo
  3. Výlet na Pico do Furado
  4. Přespat na vyhlídce nad Casa di Ruivo a koukat odtamtud na východ slunce
  5. Ochutnat víno Madeira
  6. Projít se po levádě Caldeirão do Inferno
  7. Jít na Mirador de Balcões mimo obvyklé návštěvní hodiny
  8. Vykoupat se na jediné písečné pláži se žlutým pískem v Machicu
  9. Podívat se na hlavní letiště postavené na betonových sloupech

Mapa

Každý správný cestopis z Madeiry by měl mít mapu, neboť povrch Madeiry je dost složitý. Pro cestování po ostrově Madeira mohu vřele doporučit mobilní aplikaci Mapy.cz. Na rozdíl od všech ostatních aplikací jsou v této velmi dobře značeny levády a jsou zde také vidět vrstevnice. Pro účely plánování jsem však musel bohužel použít Google Maps, které mají zatím celkem nepřekonaný editor vlastních map.

Při plánování jsme vycházeli z několika cestopisů a map. Důležité body a cesty jsou zakresleny v mapě. Důležitá jsou místa na spaní. Na Madeiře jich obecně není mnoho, protože země je členitá a místní lidé využívají  kempy jen na odpolední grilovací párty. Kempů je na ostrově jen několik a jsou zakresleny v aplikaci Mapy.cz. My jsme použili veřejné kempy nad Sao Vincente a u Ribeiro Frio. Ani jednou jsme zde nikoho nepotkali. Byly tam grily a vše je zdarma.

Ostatní místa na spaní jsou vyznačena v mapě a není jich mnoho. Řekl bych že většina lidí, jdoucí s batohem tato místa bude muset využít.

Podrobný cestopis z Madeiry

Přílet na Madeiru

1. den

21.6.2017

Praha → Lisabon → Machico

Z Prahy přes Lisabon jsme přilétli na Madeiru. Trochu jsme podcenili zavazadla, když jsme si pro 4 lidi vzali jen jeden velký batoh do zavazadlového prostoru. Chvíli jsme si říkali, že bychom mohli dokoupit další zavazadlo, ale nakonec se nám podařilo sbalit všechno, co jsme chtěli.

Původně jsme si mysleli že skončíme ve Funchalu, ale letiště je umístěno asi 30 km od tohoto města. Přes booking.com jsme si rezervovali ubytování v guesthouse Amparo (město Machico), kam jsme se lehce po půlnoci dostali taxíkem. Po celém dnu na cestě jsme byli řádně unavení a těšili jsme se do postele (která byla na dlouhou dobu poslední).

Z Machica do hor

2. den

22.6.2017

Machico → Portela → Ribeiro Frio

Po snídani jsme se rozhodli udělat velký nákup na cca 4 dny, které budeme trávit mimo civilizaci. Zašli jsme do místního supermarketu a nakoupili jídlo. Kromě spousty šunky, sýrů a jídel na večeři jsme nakoupili také výbornou fíkovou marmeládu a dvě Madeiry (vína). Víno jsme rovnou z lahví přelili do PET lahví a co se tam nevešlo jsme dobrovolně vypili. Není to zrovna romantická první ochutnávka Madeiry, sedět před supermarketem na místě mezi zevlujícími taxikáři a popíjet madeiru.

Další dobré dvě hodiny jsme strávili hledáním plynové bomby do našeho vařiče. Vyzkoušeli jsme všechno – benzínku, obchody, googlit, infocentrum (které jsme nenašli), ale sehnat se nám bombu nepodařilo. Jediné spasení přišlo v podobě  obchodu s domácími potřebami, kde prodávali bomby jiného typu (narážecí) a vařič. Nakonec jsme museli obětovat 27€ na nákup nového vařiče (ultra neskladného) a dvou bomb k němu.

V Machicu jsme  se vykoupali na místní pláži se žlutým pískem, což je na Madeiře dost unikát. Písek je pravděpodobně dovezený ze Sahary, která se nachází nedaleko. Mimochodem právě na tomto v Machicu se v roce 1419 vylodili Portugalci a započali zde svoji kolonizaci. Moře bylo příjemně osvěžující, ale rozhodně ne teplé.

Potom jsme si na náměstí napustili vodu a našli taxík. Ten nás odvezl do Portely, která se nachází hned nad Machicem a jsou zde krásné výhledy do okolí. V kopcích se válela mlha a příliš mnoho toho vidět nebylo. I tak jsme viděli, že Portela leží o hodně výše než přímořské Machico.

Z Portely jsme uhli z hlavní silnice a šli okolo levády. Byly zde nepohodlné schody z dřevěných kůlů a vedle nás tekl rychlý potok, to bylo naše první setkání s levádou. Cestou na Ribeirio Frio jsme potkali pár krásných míst vhodných na kempování. Asi nejlepší bylo z nich bylo Lamaceiros, které bylo i jakousi  botanickou zahradou. Do Ribeira Fria jsme došli až k večeru a vypadalo to tu jako město duchů. Prázdná silnice, několik domů a spousta starších staveb ze zašlého pohledového betonu. Našli jsme zde prázdný kemp (32.7327550N, 16.8879436W), kde se nacházel rovný plácek bez stromů a stůl a gril. Voda zde nebyla, ale kousek zpět po silnici jsme ji našli. Otevřeli jsme zde také dražší desetiletou Madeiru, udělali večeři a šli jsme spát. Mimochodem, v té Madeiře jsme nepoznali rozdíl a tak už jsme s čistým svědomím kupovali rovnou ty levnější verze.

Levády a tunely

3. den

23.6.2017

Ribeiro Frio → Mirador de Balcões → Fajã da Nogueira → Levada Caldeirão do Inferno → Caldeirão Verde

Ráno nás průběžně probouzel jakýsi vzdálený hluk. Když jsme se najedli, sbalili stan a sešli jsme dolu, trochu jsme užasli nad tím, co se zde děje. Ačkoliv jsme měli ve vzpomínce ze včerejšího večera, že Ribeiro Frio je klidné liduprázdné místo, nyní to bylo přesně obráceně. Na malých silničkách se všude tísnily autobusy z nichž vyskakovali výsadkáři v podobě turistů z celého světa.

20017537_10213738183188743_7536098451647110244_o

Asi jsem ještě neřekl, že se právě zde (pouze 1,5 km od Ribeira Fria) nachází oblíbené turistické místo jménem Mirador de Balcões. Je zde plošina, ze které je za dobrého počasí výhled na nejvyšší vrcholy Madeiry (Pico Ruivo, Pico do Areeiro, Pico das Torres). Je to výhled relativně bez práce a jak jsme byli přesvědčeni, k výhledu se po lesní cestě dá dojít i v botách na podpatku. S pohorkami jsme zde byli v těžké menšině. Výhled nás nenadchl, neboť toho nebylo přes mlhu mnoho vidět. I tak na nás ale párkrát hory prosvitly. Nicméně „balkón“ pro nás nebyl hlavním cílem. Měli jsme v plánu odtud sejít po Levada di Furado a následné zkratce k hydroelektrárně ve Fajã da Nogueira. Celkem nemilé překvapení bylo když jsme zjistili, že cesta je zavřená a podle značky bychom tam neměli chodit. Chvíli jsme bloumali v mapě a z těžkých nedostatků alternativ jsme se rozhodli to risknout s tím, že se vrátíme zpět, pokud narazíme na problémové místo. I na mapách od Mapy.cz je napsáno že leváda Furado je nebezpečná. Problém je, že odtud není žádná jiná rozumná možnost, jak se dostat do údolí k Fajã da Nogueira.

19983532_10213738187348847_2993331821563239909_o

Cesta samotná byla dost zarostlá, ale i tak bylo vidět, že zde někteří blázni jako my chodí. V jednom místě byl zřícený ochranný plot, někdy to bylo více morálové a na bezpočtu míst zde byla cesta přehrazena spadlými stromy. Bylo to docela nepříjemné, ale pro zkušenější turisty ne přímo nebezpečné. Nicméně i tak se nám podařilo nějakým způsobem po cca po hodině a půl projít až k prašné cestě v údolí podél řeky. Byli jsme z tamního tropického pralesa celí zpocení a tak jsme se hned dole vykoupali a dali jsme si jídlo u opuštěné chatičky vedle silnice, kde tekla dokonce i pitná voda. Po cestě vereda da Fajã da Nogueira jsme za sluníčka stoupali k Levada da Fajã da Nogueira. U křižovatky, která je ještě před napojením k levádě je krásné místo pro táboření (cca 32.7457669N, 16.9151075W). Samotná leváda Fajã da Nogueira je moc hezká. Za dobré viditelnosti zde musí být i skvělý výhled. Lehce jsem se zde vykoupal a dával si pozor aby mi nohy nestrhl proud vody a já neskončil někde o pár stovek metrů dál.

Po cestě směrem na sever se zde nachází dlouhý tříkilometrový tunel. S jeho pomocí podejdete prakticky celý masiv Pico Ruivo. V tunelu je tma a dokonce se dostanete na místo, odkud není vidět světlo ani na jedné a ani na druhé straně. V tu chvíli jste zhruba v půlce. Rozhodně se hodí mít baterku a raději i bundu, neboť v některých částech prší. Celou dobu vedle vás svižně teče leváda a strop má tak okolo 180 cm, s tím že dost často se snižuje, takže doporučuji jít s pokrčenou hlavou. Asi 4x jsem se se svými 174 cm bouchl do hlavy a opravdu hodně to bolelo. Ještě pár týdnů poté jsem měl hlavu plnou strupů.

19983253_10213738176788583_4135777770701610043_o

Poté co jsme vyšli z tunelu jsme se napojili na Levada Caldeirão do Inferno, odkud jsme pokračovali k vodopádu Caldeirão verde, kde jsme plánovali spát. Nicméně místo se mi nezdálo úplně vhodné tak jsme pokračovali k rozcestí, kde se křížily cesty Caldeirão Verde a Vereda da Ilha. Bylo zde místo osvědčené místo na spaní.

Západ slunce na Pico di Ruivo

4. den

24.6.2017

Caldeirão Verde → Casa di Ruivo → Okolo Pico das Torres → Pico Ruivo → Casa di Ruivo

Kempovací místo bylo pěkně schované hned vedle cesty a už od rána nás probudily hlasy několika okolo procházejících lidí. Kromě toho jsme slyšeli také nějakou češtinu.

19956915_10213738190348922_3516056908930518957_o

Cesta nahoru byla velmi zdlouhavá a i když jsme vyrazili relativně včas, tak nahoře bylo pořádné parno. Navíc až k Casa di Ruivo nebyla dostupná žádná voda. Cestou nahoru jsme nikoho nepotkali a lidé se začali objevovat až na hřebínku. Tam jich naopak bylo docela dost. Většina z nich totiž nešla na Pico Ruivo zespodu, ale z Pico Arieiro, kam se dá dojet po silnici.

Odpoledne okolo 16h jsme došli k Casa di Ruivo, což je dům zhruba 100 výškových metrů pod nejvyšším vrcholem. Dříve zde bylo občerstvení, ale dnes už je bohužel toto místo zavřené a pomalu chátrá. Je zde však dostupná voda, což se nám více než hodilo. Rozhodli jsme se, že si uděláme okružní výlet okolo Pico das Torres. Batohy jsme nechali ukryté poblíž Casa di Ruivo a jen nalehko jsme se vydali na výlet. Cestou jsme míjeli mnoho shořelých stromů, což je zřejmě důsledek nějakého požáru na Madeiře. Mimochodem na Madeiře nemají o katastrofy nouzi. Před několika lety zde zase hodně pršelo a začaly padat kameny na hlavní město Funchal.

Cesta okolo Pico das Torres byl jeden z nejlepších zážitků, co jsme na Madeiře zažili. A to i přes to, že cesta vedoucí po východní části hory byla zavřená a museli jsme se vrátit od rozcestníku u Pico do gato stejnou cestou zpátky. Cesty jsou zde vytesané do skály a okolí zde vypadá ještě více sopečně než celý zbytek ostrova. Večer jsme se vrátili k Casa di Ruivo, které se mezitím vylidnilo od turistů. Za domem se dá vystoupat na skálu, odkud je velmi zajímavý výhled na celou východní část ostrova. Když jsme si uvařili k večeři polévku, vzali jsme si ji právě sem, abychom si užili večeři i s výhledem. Večer jsme ještě vyběhli na Pico Ruivo, kde jsme byli úplně sami a mohli jsme se zde kochat úžasným západem slunce.

IMG_3907

Bylo mi jasné, že by zde mohl být i hezký východ slunce a protože bych ráno určitě byl líný vstávat, tak jsem se rozhodl, že přespím na vyhlídce u Casa di Ruivo, ráno si nastavím budík a budu se kochat ze spacáku. Předpověd počasí i teplota vypadaly příznivě, nicméně mírná nepříjemnost byl vítr. Byl opravdu dost silný a raději jsem si provazem přivázal karimatku a spacák k velkému kameni. Kromě toho vítr způsoboval také velký hluk a po pár hodinách, kdy jsem se pokoušel usnout, jsem se rozhodl, že si musím vzít špunty do uší. Potom už to bylo bez problému.

Sestup z hor k Faja dos Cardos

5. den

25.6.2017

Casa di Ruivo → Pico Ruivo → Faja dos Cardos

Východ slunce jsem se špunty v uších skoro zaspal. Vzbudil jsem se lehce před východem slunce, kdy už se červenala obloha, ale v pomatení smyslů z ospalosti jsem se rozhodl ještě si na minutku pospat. Samozřejmě jsem to zalomil asi na 15 minut. Nakonec jsem se probudil nějak náhodou už během východu samotného. Se špunty na uších jsem neslyšel budík, který už deset minut vyzváněl. I tak jsem však stihl východ relativně včas a byl doslova epický. Ze spacáku jsem jej pozoroval a postupně jsem sundaval všechno oblečení, které jsem si večer do chladné noci venku vzal.

Jakmile slunce vystoupilo výše, začalo být v mém péřovém spacáku až příliš vedro. Vzbudil jsem ostatní a pomalu jsme se začali připravovat na odchod. Ostatní spali ve stanu v přístřešku, kde se točila voda. Ráno se sem začaly trousit davy turistů a my jsme usoudili, že je čas jít dál.

Vystoupali jsme na Pico Ruivo, které už nebylo zdaleka tak romanticky pusté jako včerejšího večera. Udělali jsme si zde pár povinných fotografií, potkali pár českých cestovatelů a pokračovali jsme dále po hřebenu. Mimochodem je dobrý nápad vzít si na tuto cestu hodně vody, neboť tam dál nikde nebyla.

Byť byla cesta víceméně hezky po hřebenu a rychle utíkala, překvapilo mě, že zdaleka nedosahuje krás včerejší túry okolo Torres. Celý den nás klátilo nepříjemné vedro v místech, kde se nedalo prakticky schovat před sluncem, vítr zde moc nebyl a o vodu by člověk nezavadil. Potkali jsme cestou jeden hezký plácek na tábořiště, ale ani tam voda nebyla.

IMG_3959

Původně jsme tohoto dne plánovali dojít až do sedla Boca da Encumeada, nicméně u Boca das Torrinhas jsme se rozhodli sejít dolu směrem k městu Curral das Freias, protože jsme usoudili, že se odtud lépe chytne autobus do nějaké civilizace, než z pochybně osídleného vysokohorského sedla Boca da Encumeada. V původním plánu jsme nepočítali s návštěvou Funchalu, protože jsme si neplánovali půjčit auto a toto město bylo trochu mimo naši trasu. Avšak na doporučení potkajících Čechů jsme se rozhodli tam také vydat.

Sestoupili jsme k Faja dos Cardos, kde se zbytek naší skupinky ztratil a asi hodinu jsme strávili hledáním. Dlouho nám nepomohly ani technologie v podobě internetu a vzájemném posílání souřadnic.

Po nalezení jsme se vykoupali v místní řece a natrhali si fíky. Pak jsme si v místní malé samoobsluze nakoupili pivo, Madeiru, zmrzlinu a těstoviny. Tohle všechno se dalo bez problému koupit i v neděli večer na turisticky jen velmi málo atraktivním místě.

Hledat zde místo na spaní nebylo nic snadného a nakonec jsme se usídlili u starého vodovodního tunelu. Večer jsme vyrazili se salámem a Madeirou na vyhlídku, kde jsme si sedli, popíjeli a filozofovali.

Funchal – hlavní město Madeiry

6. den

26.6.2017

Faja dos Cardos → Funchal

Ráno jsme vyběhli na hlavní silnici a viděli jsme autobus jedoucí směrem od Funchalu do Faja dos Cardos. Ze včerejška jsme věděli, že se na konci cesty autobus otáčí a pojede zpátky. Našli jsme nejbližší zastávku a potom jsme už jen mávali když jsme jej uviděli. Autobusák jel přímo do Funchalu a jezdil trochu jako pirát. V jednom velmi úzkém místě uprostřed kopce jsme potkali nákladní auto a vyhýbali jsme se opravdu jen na pár centimetrů, že bychom dokázali řidiči nákladního auta bez problému otočit s volantem.

Ve Funchalu jsme vystoupili přímo v historickém centru, které jsme si lehce prošli při hledání vhodné restaurace k obědu. Nakonec jsme našli zapadlou malou restauraci Europa, kde moc dobře vařili. Dal jsem si lososa, který zde byl za podobné ceny jako u nás, byť v mnohem lepší kvalitě než je náš průměr. Během oběda jsme si našli v mobilní aplikaci Booking ubytování ve Vitorina Corte Guesthouse. Po obědě jsme se tam zašli podívat. Guest house byl na krásném místě hned vedle Funchalské pevnosti. Místní správce byl velmi sympatický člověk, který mi vzhledem připomínal Bilbo Pytlíka z Hobita. Ukázal nám pokoj, výhled shora a slíbil že nám koupí Madeiru na ochutnání. Prozatím nám věnoval alespoň červené víno. Madeiru donesl až večer, nicméně to už jsme si koupili svojí.

Po zabydlení se a očistě po čtyřdenním treku jsme se vydali na prohlídku města. Funchal není nijak extra zajímavé město ale na půl dne se zde dá zabavit. Nakonec jsme skončili v Loja do Chá, kam jsme zašli na kávu a čaj. Tato čajovna se nachází na náměstí Kryštofa Kolumba, který zde někde měl dům, kde chvíli pobýval. Teď je tam muzeum. Během prohlídky města jsme si dali u stánku čerstvé vynikající Bolo do caco, což je vynikající místní chléb, chutnající trochu jako langoš (ale není mastný).

V autopůjčovně WeRent jsme si domluvili půjčení auta na 3 dny.

Večer jsme se vydali do supermarketu, nakoupit nějaké dobroty s plánem udělat večer velkou hostinu. Koupili jsme všechno možné – šunky, sýry, Madeiru, olivy, zeleninu, bagety a mnoho dalšího. Mimojiné také marmeládu, na které byl nakreslený meloun, ale ve skutečnosti to byla cuketa. Byla opravdu nedobrá a museli jsme ji vláčet celý zbytek výletu až domu, abychom ji zbytečně nevyhazovali.

Večeře byla vskutku luxusní. Prakticky vše jsme snědli a byli jsme pořádně plní. Bohužel v pokoji byl špatný vzduch a moc jsem se díky tomu nevyspal.

Náhorní plošina na západě ostrova

7. den

27.6.2017

Funchal → Boca da Corrida → Pico Ruivo do Paul → Porto Moniz → Kemp nad Sao Vincente

Když dělám rezervaci na Booking.com, většinou filtruji podle dvou věcí – jednak podle hodnocení a také podle toho, zda je nabízena snídaně. Snídaně bývají v dobře hodnocených ubytováních výborné a často jsou lepším zážitkem než samotné přespání. To byl případ i v guesthouse Vittorino Corte. Přespání bylo vzhledem k absenci kyslíku celkem mizerné, nicméně snídani bych rozhodně zařadil mezi vůbec nejlepší, jaké jsem v podnicích podobné kategorie měl. Bilbo Pytlík se o nás staral, vařil nám vajíčka, doplňoval džus a další dobroty.

Po snídani jsme vyrazili do autopůjčovny WeRent, odkud jsme si odvezli VW Polo, dokonce o třídu větší auto než jsme původně chtěli. Bohužel jsme neměli kreditní kartu (pouze debetní – nemůžete jít do mínusu), kde lze udělat 500€ blokaci kvůli autu, tak jsme museli připlácet za nějaké pojištění asi 30€. Celkem nás auto vyšlo na 127€ za 3 dny. Hned u výjezdu z Funchalu byla policejní hlídka, kde mi trochu zatrnulo, nicméně zřejmě moji nervozitu nepostřehli a nechali nás jet dál.

Dojeli jsme k Boca da Corrida, místu, kam jsme původně chtěli z treku dojít. Byla zde spousta turistů a turistický obchod. Výhled byl překvapivě dost průměrný. V turistickém obchodě měli spoustu věcí a některé byly i relativně hezké. Za zmínku stojí asi hlavně výrobky z korku a místní nepřeslazené bonbony. Konečně se zde také daly najít hezké pohlednice (to ve Funchalu možné nebylo).

Od Boca da Corrida jsme pokračovali k náhorní plošině, která pokrývá kousek západní části ostrova.

U kempu Estanquinhos jsme zastavili a vydali se na krátkou procházku na Pico Ruivo do Paul. I když se tato hora jmenuje velmi podobně jako nejvyšší na ostrově (Pico Ruivo), překvapivě s ní nemá nic společného. Pouze odtud je nejvyšší vrchol vidět. Z Pico Ruivo do Paul je velmi dobrý výhled, neboť okolo ní je náhorní plošina, na severní straně je vidět město Sao Vincente a na východě nejvyšší část hor Madeiry.

19983451_10213738160708181_5086691434005231341_o

IMG_4015

Po návratu k autu jsme pokračovali v jízdě dál po hřebenu k Porto Moniz. Cesta zde byla hezká, ale příroda postrádala rozmanitost, kterou se může pyšnit východná část ostrova.

Porto Moniz je malé městečko, na úplném západě Madeiry. Odtud se dá jet severně po silnici přímo podél pobřeží, na druhou stranu to nejde, tam se musí jet přes hory.

Porto Moniz je vyhlášené svými bazény, které se nacházejí přímo vedle oceánu. Bylo zde spousta lidí, ale vypadalo to lákavě a tak jsme neodolali, zaplatili levný vstup asi za 1,5€ a šli jsme se vykoupat. Kraje bazénu bičovaly divoké vlny a já jsem právě pochopil proč se říká, že na Madeiře není koupání v oceánu příliš doporučení hodné. Pokud by zde do oceánu člověk zabloudil, mohl by mít seriózní problém dostat se ven. Skály jsou zde jako na celém ostrově v podobě ostrých vyvřelin. V kombinaci se silnými vlnami nebude úplně jednoduché z vody vylézt.

Po koupání a návštěvě místní kavárny jsme jeli do Sao Vincente. Chtěli jsme se podívat do místní jeskyně, která má trochu rozporuplné hodnocení, ale bohužel už byla dnes zavřená. Rozhodli jsme se že se tam podíváme zítra ráno.

20045422_10213738158788133_2007961793274656282_o

Vyjeli jsme opět do kopců směrem k Boca da Corrida, kde je krásný kemp Chão dos Louros. Je zde mnoho grilovacích míst a celý kemp je na moc hezkém místě. Lemují to krásné stromy a je zde klid. Popili jsme Madeiru, udělali jsme brambory na loupačku a osvěžili jsme si mariáš.

Severovýchodní cíp ostrova Madeira

8. den

28.6.2017

Sao Vincente → Santana → Porto da Cruz → Pico do Furado → Machico

Dopolední návštěva v jeskyni Sao Vincente byla přesně tak rozporuplná jak jsme čekali podle recenzí na TripAdvisoru. Jeskyně samotná nás nijak zvlášť nenadchla, zajímavější však bylo multimediální centrum se zaměřením na sopečnou aktivitu. Ne snad, že by tamní expozice byla tak dobrá. Co mě nadchlo bylo zpracování. Pokud si pamatujete rok 1996 zkuste si představit jak by vypadalo multimediální centrum v této době. Měli jste v lepším případě VHS a tím to končilo. Právě v roce 1996 proběhla výstavba tohoto multimediálního centra a najdete zde 3D kino (z kterého vás pravděpodobně budou bolet oči), vizualizace planety s pomocí soustavy zrcadel nebo „výtah“, který vás zaveze do středu země. Celkem originální zpracování kvůli kterému možná i stojí za to vyhodit 8€.

IMG_4045

Ještě další pozitivní věc je ta, že zde měli dobrou kávu (to mimochodem na Madeiře není žádná samozřejmost). Ze Sao Vincente jsme se vydali po pobřežní cestě směrem na východ.

IMG_4050

IMG_4053

Po cestě jsme navštívili mnoho výhledů, nicméně hlavní povinností bylo podívat se do města Santana, kde se přímo v centru nacházejí staré barevné chaloupky, pro Madeiru tak typické. Překvapilo nás, že zde nebylo mnoho turistů, expozice byla zdarma a celkově to na nás udělalo dobrý dojem.

IMG_4062

Pokračovali jsme do města Porto da Cruz, což není kromě rumové továrny příliš zajímavé město, cestou jsme míjeli spousty výhledů na oceán, kde se vždy dalo zastavit, pokochat se a občas i koupit cizokrajné ovoce.

IMG_4057

Jedna z nejzajímavějších oblastí na Madeiře je nejvýchodnější část ostrova Madeira. Je to cíp země vybíhající daleko do moře, kde na rozdíl od celého zbytku ostrova prakticky nic neroste. Je zde cosi jako poušť, hodně zde fouká vítr a jsou zde vysoké útesy. Udělali jsme si zde výlet na horu Pico do Furado, což se dalo zařadit mezi vůbec nejzajímavější zážitky z Madeiry.

IMG_4104

Jelikož jsme za necelé dva dny odlétali z Madeiry, pomalu jsme se přesunuli směrem k letišti. Vykoupali jsme se v Machicu, nakoupili jsme a pak jsme jeli hledat místo na spaní. Z mapy jsme si vyhlédli místo poblíž golfového hřiště, nicméně realita byla taková, že všechna místa v této oblasti byla naprosto tragická. Všude byly soukromé pozemky, ploty a zarostlá divočina. Nakonec jsme se po hodině hledání usídlili na opuštěném plácku, kde se válela hromada banánů.

Večer nás čekalo nemilé překvapení v podobě zjištění, že kde jsou banány jsou i krysy. V noci rejdily všude okolo nás a nám nezbylo než se s tím smířit. V tuto chvíli jsme byli rádi, že máme stan, kde se můžeme před okolním světem alespoň trochu zavřít. Původně jsem totiž plánoval jet na Madeiru pouze s plachtou z tyveku, neboť jsem si někde přečetl, že v měsící červenci zde prakticky nemá pršet. Mimochodem ani to není pravda. Zrovna tento večer nám vytrvalý déšť a vítr nemilosrdně bičoval stan.

Odlet na Azory

9. den

29.6.2017

Letiště Madeira

Ráno se nikomu nechtělo vstávat. Bylo ultra hnusné počasí a hromada banánů s krysami nás taky nelákala. I když jsme původně mysleli, že banány jsou zde zřejmě na vyhození, opak byl zřejmě pravdou. Chvíli předtím než jsme zbourali stan přijelo nákladní auto s bodrým Portugalcem, který začal ohleduplně zelené banány skládat do přepravky a zřejmě putovaly někam na spotřebu.

Na benzínové pumpě nad madeirským letištěm jsme umyli auto a přímo na parkovišti jsme ho vrátili. Při předávání se chlapcům něco nezdálo, ale po nafocení a ověření, že to byl původní stav proběhlo vše hladce. Na parkovišti u letiště jsme ještě vysušili stan a odlétáme na Azorský ostrov jménem Sao Miguel. O tom už ale více v cestopise z Azor.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro HoppyGo jako mobilní vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář