Dva roky po indickém dobrodružství jsem opět dostal chuť podívat se znovu do Asie. Původně jsem neměl úplně jasno ohledně toho do jaké destinace vyrazit, ale po návštěvě pár cestovatelských přednášek jsem se začal zajímat o opěvovanou jihovýchodní Asii. Do jihovýchodní Asie patří země jako Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža, Barma a většina těchto zemí zažívá, co se turistů týče, renesanci.

Thajsko samo o sobě mě příliš nelákalo, protože jsem jej měl spojené s davy turistů, které se tam hrnou. Představoval jsem si tuto zemi jako to samé, co je Chorvatsko pro Čechy, akorát v trochu globálnějším měřítku (jinými slovy, že tam nejezdí hlavně Češi, ale turisté z celého světa). Když mi však několik lidí nezávisle na sobě doporučilo Chiang Mai – město na severu Thajska, začal jsem se o tamní kraj aktivněji zajímat. Zjistil jsem, že je to jakási mekka digitálních nomádů, kteří se tam jezdí ukrývat před zimou, jež vládne v jejich domovinách.

Rozhodl jsem se tedy, že bych sever Thajska rád viděl. Zároveň jsme na našich pravidelných IT pivech s kamarády filozofovali o tom, kam jet společně digitálně ponomádit. Z původně plánovaného ostrova Réunion prozatím sešlo a zvítězilo právě Thajsko. Když jsem o tom mluvil s kamarádem Honzou, říkal že by do jihovýchodní Asie také chtěl jet, ale rád by kromě Thajska navštívil i Vietnam. Tahle myšlenka se mi rozhodně nepříčila, a tak jsme udělali konsenzus v podobě návštěvy obou zemí. Uspořádali jsme si schůzky s účastníky zájezdu v Čajovně setkání a Dharamsala, abychom dohodli poslední detaily před cestou.

Necelé dva měsíce před odletem jsme koupili letenky. Dost nečekaně jsme našli dobrou cenu letenek přímo na webu Emirates. Let byl naplánován z Prahy do Dubaje, následovala jednodenní zastávka na návštěvu tohoto města uprostřed pouště a poté pokračování do Bangkoku – hlavního města Thajska. Nějakým, zatím ne zcela známým způsobem, jsme se plánovali dopravit z Thajska do Saigonu (Ho Chi Minhova města), odkud nám letělo letadlo zpátky domů.

Co byste měli vědět o Thajsku, než tam pojedete

Ale teď už k samotnému Thajsku, vždycky před cestopisem se snažím procestovanou zemi nějak shrnout, popsat co bylo pozitivní, negativní a jak se liší od toho, co známe v naší domovině. Moje popisy mohou být (a jsou) citově zabarvené, nicméně to, že přináší osobní pohled na věc už je samotná podstata cestovatelských blogů. Pokud s něčím nesouhlasíte, nebojte se vyjádřit svůj názor v komentářích pod článkem.

Thajsko bych přirovnal k zemi někde mezi Švýcarskem a Indií. Místy nebetyčný luxus, místy rozvojová Asie. Thajsko patří k mnoha zemím, jež byly klasicky stiženy koloniální nadvládou. Tentokrát to byla pro změnu zase Velká Británie, takže současná země podědila všechny její ctnosti i neduhy. Jezdí se tu vlevo a na silnici vládne přirozený chaos, nicméně bez většího troubení.

Na poprvé není jednoduché přejít jako chodec přes silnici, ale ve srovnání s Indií je to celkem luxus.

Thajci působí neobyčejně klidně a s kamennou tváří vás bezpečně míjejí v protisměru. Je zde mnoho západních vlivů, takže na každém rohu v Bangkoku najdete McDonald a všude je dostatek Coca-Coly. Velké plus je, že tento nápoj se často prodává ve skleněných lahvích, které se dají recyklovat. Není tedy problém zde potkat lahev Coca-Coly z roku 1997. O tom, že Coca-Cola chutná ze skla mnohem lépe než z plastu snad ani nemusím po svém článku o Indii mluvit.

Většina turistů jezdí na jih Thajska, zatímco my jsme primárně jeli na sever. Okolí Chiang Mai je hornaté a nachází se zde nejvyšší hora Thajska Don Intanon. Od Chiang Mai je vzdálená asi 100 km a podle vyprávění kamarádů ji mohu jen doporučit. Sám jsem na ni nebyl, neboť jsme to z časových důvodů nestihli. Nicméně rozhodně se tam plánuji někdy vrátit a vylézt nahoru. Kromě krásných výhledů je totiž těsně pod vrcholem mlžný prales, který vytváří dost unikátní klima, kdy všechno zarůstá mechem a je zde mlha. Nahoře potom pás pralesa končí a je tam krásný chrám.

Přímo nad Chiang Mai se nachází další zajímavý chrám Doi Suthep, který taktéž stojí za vidění (popisuji ho v samotném cestopise níže). Nejlepší způsob dopravy v Thajsku je podle mého názoru motorka. Každý vám ji zde půjčí a na nic se vás neptá. Pokud neumíte řídit, dostanete pětiminutový kurz a zbytek je už na vás. Policie se turisty příliš nezaobírá, takže pokud máte klasický mezinárodní béčkový řidičák mělo by to teoreticky stačit. Nás policie potkala a stačilo to (v cestopisu to popisuji podrobněji).

V thajských obchodech toho moc není. Důležité je, že zde najdete pivo, ale tím to tak končí. Ještě se zde dá koupit voda (i když se na to náš Jirka pořád ptal, z vodovodu opravdu nikde pitná není). Dále v obchodech potkáte křupky a občas parodie na jogurtové nápoje (ve srovnání s našimi kefíry nebo nedej bože slovenskou žinčicou je tohle hodně slabý odvar). Na trhu, který často lemuje ulice v okolí se potom dá koupit spousta druhů ovoce a zeleniny. Obojí bych rozhodně doporučil nevynechat, neboť je vše čerstvé a chuť je mnohem lepší než to, co známe z domova. Hlavně doporučuji mango a banány. Chutnají tak, že se vám protáhne obličej blahem jako v reklamě na Jogobellu, s tím rozdílem, že zde to blaho není hrané. U banánů to platí jen v případě, že si koupíte banány bez pecek. Dost mě překvapilo, že banány zde občas mají uvnitř semena velikosti nového koření. Chuťově jsou semena bez chuti, ale když je v banánu nečekáte, máte po kousnutí pocit, jako byste právě posnídali krovku od chrousta. Z ovoce rozhodně také doporučuji nevynechat durian. Ještě o něm bude řeč v cestopisu, ale už teď můžu prozradit že jej na trhu podle zápachu bezpečně poznáte. Až si budete myslet, že někde na trhu smrdí kanál, pravděpodobně to bude spíš durian.

Pečivo nebo mouku by člověk v obchodech pohledal. Jediné, co se zde dá při trochu dobré vůle najít je toustový chleba. Občas se z nějakého důvodu prodává i s okrájenými kůrkami, což je teda alespoň v našich končinách jedna z věcí, proč mám chleba tak rád. Vajíčka se povětšinou prodávají přímo na ulici a místní hygieně, pokud nějaká je, to nevadí. Občas na ně natrefíte i v obchodě. Tam sice nejsou v lednicích, ale většinou mají tak překlimatizováno, že celý obchod je jedna velká lednice. Nikdy nás neprohnali a jsou velice dobrá, takže je určitě mohu doporučit.

Překvapilo mě, že se zde víc solí a lidé zde mají úplně jiné chutě. Například takové Pringles zde nechutnají stejně jako u nás, protože jsou jinak kořeněné a více solené. Není problém si zde ani koupit například nasolené sušené plátky manga. Dokonce se zde nasolují i buráky ve slupce. Člověk by řekl, že to snad ani nasolit nejde, ale opak je pravdou. A naopak třeba taková voda by si zase nějakou tu sůl zasloužila, neboť chutná opravdu naprosto nevýrazně a i když bylo vedro nechutnala mi, u nás má výrazně zajímavější chuť.

Jak jsem říkal, že v obchodech toho není mnoho, tak jsem zapomněl zmínit ještě jednu podstatnou věc – čeho je v celém Thajsku hodně jsou igelitkové tašky. Dávají je v obchodech často a velice rádi. I když jsem je většinou odmítal, stejně jsem si domu přivezl pořádnou zásobu, neboť je nehodlám vyhazovat po jednom použití jako to dělá většina lidí. Kromě toho jsou z pevnějšího materiálu než u nás, nicméně to neberu jako výhodu, protože o to víc materiálu se potom musí likvidovat. Nebo možná spíš zakopat, spálit či poslat na moře – v případě Thajska. Kromě igelitových tašek dostáváte často automaticky plastovou lžičku, pokud si koupíte jogurt, brčko a držák na řidítka motorky, pokud si koupíte kelímek se shakem nebo držák na PET láhev, pokud si koupíte vodu. Většinou naprosto zbytečné věci, které u většiny lidí putují za pár minut/vteřin do koše nebo na ulici. Tolik k ekologii v Thajsku.

Ani drogistické výrobky bych si v Thajsku moc nekupoval – jednou jsme na ulici v rámci nějaké reklamní akce dostali zubní pastu. Byla však tak příšerná, že jsem si s ní dokázal umýt zuby jen jednou. Chutnala trochu jako finské salmiaki.

Pivo je v Thajsku drahé (okolo 60 THB) a celkem rychle nakládá, nicméně tomu pravděpodobně pomáhá teplo a slunné počasí. Není nijak zvlášť dobré, značce Chang jsme začali přezdívat „chcang“. Nechtějte vědět proč.

Co je v Thajsku dobré je kuchyně, hlavně bych doporučil Pad Thai, Sticky Rice nebo vlastně cokoliv, co vypálí pořádně žaludek (nebo jak se říká – paišl). Thajci si potrpí na dochucovadla, omáčky a chilli, takže si můžete jídlo libovolně nakonfigurovat.

Obloha sice v březnu už začíná získávat opar, ale stejně by deště člověk v tuto roční dobu nedočkal.

Celkem zajímavá informace byla, když jsme zjistili, že v Thajsku stojí pronájem autobusu i s řidičem $225 na den. Třeba si jej příště necháme pronajmout a vozit se. V Bangkoku i Chiang Mai se dá pohodlně dopravovat přes Uber nebo klasickými taxíky, nicméně v tom případě doporučuji vyžadovat taxametr, jako jakousi ochranu proti podvádění. Nebudeme si nic namlouvat, místní to zkouší velice rádi.

Vyplatí se v noci neotevírat okna, protože právě v tuto dobu zde operují komáři, kteří mohou přenášet malárii. Městu Chiang Mai se sice malárie podle statistik vyhýbá, ale v okolí zde nějaké riziko existuje. Měli jsme s sebou jedny antimalarika, ale podle toho, co jsem si četl, je jejich užívání podobná hrůza jako malárie samotná. Ohledně očkování jsme měli klasické očkování proti břišnímu tyfu a žloutence typu B. Volitelně se doporučuje vzteklina. Ta je velmi nebezpečná a proto jsme se vyhýbali veškerému kontaktu se zvířaty – hlavně se psy a opicemi.

Je dobré dát si pozor na to, že při výměně peněz je výhodnější kurz pokud vyměňujete za větší bankovky. Takže nemá cenu si rozměňovat na bankovky podeseti eurech, ale raději na stovky. Jinak na cestování po Thajsku doporučuji pořídit aplikaci Maps.me, kde jsou velmi podrobné offline mapy celé země.

Nejlepší zážitky z Chiang Mai a okolí

1. Půjčit si skůtr a udělat si výlet k Doi Suthep a dále do hor (případně k Moncham)
2. Navštívit chrámy ve městě (alespoň Wat Chedi Luang)
3. Ochutnat thajský čaj a mango shake
4. Ochutnat mango sticky rice a pad thai
5. Vyzkoušet thajskou masáž
6. Zajít na noční trhy
7. Ochutnat ovoce jménem durian

Mapa zajímavých míst v Thajsku

Cestopis

Odlet do Spojených Arabských Emirátů

Nevydrželi jsme a ještě v den odletu jsme zašli s Danem do práce. Zašli jsme s klukama na oběd a pak jsme zamířili na pražské letiště. I když jsem ještě ráno měl péřovku, musel jsem se ji zbavit , protože jsem si byl celkem jistý, že ji v teplotách nad 30°C nebudu potřebovat. Dal jsem ji tedy Oskarovi ať mi ji na měsíc pohlídá. Zrovna když jsme odlétali tak začalo svítit sluníčko, jako by nám chtělo naznačit, že nemáme nikam jezdit, protože i ve střední Evropě umí udělat příjemné teplo uprostřed února. Na letišti jsme se sešli s ostatními, odbavili jsme si dva velké batohy, kde jsme měli věci, které by nebylo radno brát do příručního zavazadla. Měli jsme tam několik lékárniček a v nich prášků jak Horníček. V největším civilním dopravním letadle Airbus A380 nás uvítaly pověstné letušky z Emirates a přepychová dokonalost těchto aerolinek. Mám takovou teorii, že aerolinky Emirates vznikly proto, aby mohly svážet lidi z celého světa do Dubaje. Aerolinky nabízejí opravdu velké množství destinací do kterých létají a pokud člověk chce někam dál, musí přes Dubaj.

Během letu jsme si užívaly multimediálního centra, které bylo na každé sedačce. Koukali jsme na filmy, hráli jsme multiplayerové hry a kochali jsme se výhledem z letadla přes obrazovku, kde jsme si mohli přepínat mezi kamerami na letadle. Dostali jsme dobrou večeři (byť tu od Turkish airlines to netrumflo), pivo a spoustu vína. To jsem nakonec ani nevypil a tak jsem ho nechal na hostelu v Dubaii. Jediný neduh letadel byla klasicky klimatizace. Z neustálého profukování mi byla vždy chvíli zima a nakonec mě z toho i bolela hlava. Byl jsem rád když jsme okolo půlnoci přistáli v Dubaii. Než jsme se dostali z letiště tak to trvalo pořádně dlouho. Dubajské letiště je všechno, ale rozhodně bych ho nenazval střídmým a pěkným. Všechno je mnohem větší než by bylo potřeba, mnohem složitější a hlavně je vidět, že tam někdo sypal zlato místo cementu.

I když jsme přijeli v půlnoci, čekali jsme dobrou hodinu na pasovou kontrolu. Umíral jsem během toho únavou, ale nakonec jsme dostali razítko a mohli jsme vstoupit do země. Aby toho nebylo málo, tak si nás jako jedny z mála ještě vyhlédla kontrola, která hledala zboží k proclení. Ptali se nás odkud jsme a co chceme dělat v Dubaji. Českou republiku podle reakcí zřejmě neznal, ale po konzultaci s kolegou nás pustil a popřál nám hezký pobyt v Dubaji.

Poté co jsme vyšli z letiště překvapilo nás jaké vedro venku je. Kromě toho jsme také zjistili, že náš východ není východ ven, nýbrž spíše vchod do garáží.

Když už jsme se po nějaké té chvíli konečně uviděli nebe místo betonových střech, zjistili jsme že před námi stojí další obluda v podobě obrovské několikapatrové silnice bez jakýchkoliv přizpůsobení pro nemotoristy. Nutno říci, že jako mírného odpůrce aut ve městech to na mě příliš velký dojem neudělalo. Dubaj, která se tváří jako technologicky těžce vyspělé město by toto mohla začít možná řešit. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že se v Emirátech ve velkém těží ropa, možná je povinnost ji spotřebovávat namísto s ní šetřit. Kilometr a půl z letiště do hostelu jsme šli asi hodinu, bloudili jsme naprosto příšerně. Když jsme dorazili do Domm hostelu místní recepční měl zrovna nějakou veselou náladu a chtěl se s námi opít. Pořád se ptal zda někdo z nás nekouří a když zjistil, že ně tak nám nabídl alespoň víno. Já jsem si nedal a šel jsem rovnou spát. I tak bylo těžce po půlnoci a oči se mi už dlouho zavíraly.

Dubai

Probudil nás až vydýchaný vzduch a vedro, které okolo 12 hodin v Dubaji vládlo. Došli jsme k terminálu na letiště, koupili jsme si celodenní lístek na místní MHD a jeli do centra. O Dubaji jsem si dopředu nic nezjišťoval a kromě toho, že se místní emiráty ještě na počátku 20. století živily převážně pirátstvím a místní lodě ohrožovaly Perský záliv jsem toho o nich moc nevěděl.

V celém Dubaji je cítit velký vliv a inspirace západními rozvinutými zeměmi.
Dubaj se rychle rozrůstá, zatímco v roce 1980 měl 276 tisíc obyvatel, dnes má okolo 2,7 milionu a podle tempa výstavby ve městě to vypadá, že tento počet bude ještě narůstat. Co mě opravdu na Dubaji překvapilo je národnostní složení obyvatel. Původních arabů je zde jen 17%, zatímco z přistěhovaných Indů se zde stala většina v podobě 53% obyvatel. Žen je v Dubaji pouze 1/4 z celkového počtu obyvatel, což přikládám tomu, že se sem stěhují lidé hlavně kvůli práci (a pravděpodobně často kvůli velmi těžké práci). Vláda Saudské Arábie nenabízí pro přistěhovalce způsob jak nabýt občanství nebo získat povolení k trvalému pobytu.

V posledních letech je o nich slyšet převážně v souvislosti s nejvyšší budovou na světě Burj Khalifa. Naše první cesta vedla proto právě tam. Vystoupili jsme z metra a ještě asi kilometr jsme šli nudným tunelem s jezdícími pásy. Bylo to mnohem delší než co jsem kdykoliv viděl a úplně extrémně to člověka nudilo. Sice se občas mohl kochat z prosklených oken vysokými budovami okolo, ale i to po čase omrzí. Viděli jsme Burj Khalifa a překvapilo mě, že se svými 828 metry nepůsobí více impozantně. Jinak je to ale stavba moc hezká a málo těchto vysokých budov má podobně povedený vzhled.
Na konci tunelu jsme vešli do Dubai Mall, což je podle plochy jen tak mimochodem největší obchodní centrum na světě. Uvnitř se nachází zimní stadion, velké akvárium s rybami, spousta přepychových obchodů s kabelkami a denně jej navštíví dost neuvěřitelných 700 000 lidí. Jen tak pro srovnání – někde jsem četl, že Šumavu navštíví ročně okolo 1 000 000 turistů. Takže to, co je na ploše celé Šumavy během 8 měsíců se v jednom obchodě potká za den, to mi přijde dost neskutečné.
Mimochodem je docela zajímavé, že zastávky metra v Dubaji jsou pojmenované zpravidla podle nějaké firmy nebo spíše asi sponzora.

Dubai Mall je vážně až nekřesťansky veliký. Naprosto jsme se v něm ztratili. Nicméně našli jsme zde alespoň indickou restauraci, kde jsme si dali něco k jídlu za krásných 28 UAD. Po nalezení východu z obchodního centra jsme se šli projít okolo Burj Khalify. Honza se rozhodl, že už zůstane u Burj Khalify, protože si objednal vstup nahoru (stojí to asi 1200 Kč), když už tady je. My ostatní jsme pokračovali metrem. Minuli jsme hotel ve tvaru placetnice (Burdž al-Arab), kde se všichni co byli v Dubaji musí povinně vyfotit (nebo tak to alespoň působí, když koukám na něčí fotky z tohoto města), z metra jsme také zahlédli umělou sjezdovku (Dubai ski park) v dalším obřím obchodním centru Mall of Emirates a pokračovali jsme do Dubai mariny, odkud jsme koukali na slavné umělé ostrovy v podobě palmy (Palm Jumeirah). Bohužel toho ze země není příliš moc vidět a spíše stojí za to podívat se na tyto ostrovy z nějakých místních mrakodrapů, kterých zde bylo opravdu požehnaně. Některé z nich byly dokonce i pěkné. Pokračovali jsme na pláž (Dubai Marina Beach) a tam jsme si namočili nohy v nepříliš teplé vodě.

Když jsme se vraceli metrem zpátky, překvapilo mě, že lidé se tu při nastupování do metra chovají více Indicky než Evropsky (s ohledem na národnostní složení se asi není čemu divit). U nás v Praze pokud je metro nacpané se děje to, že lidé, kteří jsou blízko dveří vystoupí a pustí hrnoucí se dav aby mohl vystoupit. To se zde ale neděje a tak se člověk musí doslova prodírat ven přes ostatní. To by ještě nebyl ale takový problém, pokud by nastupující lidé respektovali právo lidí uvnitř na výstup přes jejich nástupem. Ve skutečnosti to totiž funguje tak, že lidé zvenku se s otevřením dveří začnou rvát dovnitř a vy máte při výstupu opravdu seriózní problém dostat se ven. A to nemusí být metro zdaleka narvané k prasknutí.

Ještě před odletem jsme se zajeli podívat znovu před Burj Khalifa na slavnou fontánu, co měla dělat ve stanovenou hodinu nějaké efekty. Bylo to docela hezké, ale že bych kvůli tomu znovu chtěl chodit dva kilometry od metra, to ne. Kromě toho tam bylo také až příliš mnoho lidí.
Potom už jsme jeli na letiště a před půlnocí jsme vzlétli směrem na Bangkok.

Pařba v Bangkoku

Bangkok, 3x vyhodnocen jako nejlepší město na světě podle časopisu Travel & Leisure. Název města je v dnešní době prakticky synonymum pro slovo párty. Hodně lidí si sem jezdí užít, ať už to znamená cokoliv. My jsme to udělali podobně. Původně jsme plánovali prohlédnout si i centrum, ale naše plány nakonec vzaly za své. Po příletu na letiště Suvarnabhumi jsme nastoupili do vlaku, který nás odvezl na zastávku Makkasan. Odtamtud jsme se vydali pěšky do Hom hostelu, který jsme měli dopředu zamluvený.

Kluci byli zpočátku trochu překvapení z místní dopravy, která byla na evropské poměry pekelně hustá a při přecházení silnice musel mít člověk nastražených všech pět smyslů. Mně naopak přišlo, že pohyb přes silnice je v Bangkoku relativně bezproblémový. Oproti Indii je to úplně jiná liga. Lidé zde příliš netroubí, nejezdí příliš rychle a jsou celkově dost v klidu.

Když jsme došli do hostelu, byli jsme po pár úmorných kilometrech celí zničení. Navíc jsme v letadle do noci hráli hry a pořádně jsme nespali. Do hostelu jsme došli okolo 10:30h a i když check in byl až od 14h rozhodli jsme se, že se nám už nikam moc nechce. Jediné, co jsme ještě zvládli bylo dojít si na trh pro ovoce. Koupil jsem si mango a nepříliš dobré mandarinky. Pak jsme šli zpátky do hostelu, hráli Samurajské meče a kontrolovali pull requesty. Hned po checkinu jsme se všichni vyčerpáním svalili do postele a usnuli. Ještě jsem naštěstí nastavil budík, protože jsme měli večer domluvené setkání s našim kamarádem Tomášem, který už tři roky žije v Bangkoku. Dvouhodinový spánek nám dost pomohl a i když se nám vůbec vstávat nechtělo a chvíli jsem lamentoval s tím, zda akci nezrušit, nakonec jsme vstali a cítili jsme se mnohem lépe.

Tomi nás vzal do Bangkokského skybaru Above Eleven, což je bar na střeše mrakodrapu, odkud byl krásný výhled. Podnik byl poněkud dražší, ale moc hezký. Poněkud dražší pivo znamená 220 THB (160 Kč), což je i na evropské poměry dost drahé. Ochutnali jsme alespoň japonské pivo Asahi, které před nedávnem koupilo český Plzeňský prazdroj. Pivo nebylo vůbec špatné a bylo relativně silné. Po dvou jsme se cítili jak po čtyřech. Co stojí v Above Eleven za zmínku jsou místní záchody. Tvoří je obrovská prosklená stěna, kde si člověk může užívat fantastický výhled během konání potřeby (u žen tomu tak prý bohužel není).

Tomi navrhul, že bychom mohli taxíkem zajet do jeho oblíbené restaurace (Bai Meang Indy), kde bychom mohli pokračovat s pitím a jídlem za lepší ceny. A tak jsme jeli. Potkali jsme Tomiho přítelkyni, kamarády a pěkně jsme se tam rozšoupli. Vypili jsme celkem asi 8 „beer towers“, Tomi objednal spoustu thajského jídla a hodovali jsme až do brzkých ranních hodin, kromě toho jsme si zazpívali i nějaké ty naše lidové písně. Na konci náš čekal hezký účet na 6000 THB (4370 Kč). Ještě jsme ale ještě zdaleka nekončili, zašli jsme na střechu kondominia (jakási bytovka se společnými službami), kde Tomi bydlí. Na vrcholu třicetipatrového paneláku byla krásná zahrada se sezením a perfektním výhledem na město. Chvíli jsme tam meditovali a nakonec jsme se odebrali taxíkem zpátky k našemu Homm hostelu. Lukáš během cesty koukal na mapu a zjistil, že taxikář s námi zbytečně objíždí město jen proto, aby měl větší zisk, když už jsme ho donutili jet na taxametr (to totiž není pro turisty úplně běžné, ale každopádně je to doporučeníhodné). Ještě před zaplacením se Lukáš s řidičem mírně pohádal. Ještě jsme si šli projít místní vyhlášené noční uličky, ze kterých už se pomalu vzhledem k pokročilé hodině vytrácel život. Když jsme přišli do hostelu, naše spolubydlící začala všude stříkat odporný voňavý sprej, zřejmě z důvodu, že jsme jí asi příliš nevoněli.

Málem nám uletělo letadlo

Po vydařené noci jsme se vstáváním úplně nespěchali. Pospali jsme si až do 11:30 a jediné co nás přesvědčilo k odchodu bylo to, že nám za tři hodiny letělo letadlo. Mimojiné jsme vzhledem k našemu pozdnímu budíčku nestihli ani snídani. Věděli jsme, že let bychom ale měli v pohodě stihnout, nicméně pro jistotu jsme šli na zastávku Makkasan trochu svižněji než by bylo obvyklé. Když jsme na zastávku dorazili bylo 12:50 a čekali jsme na vlak k letišti. Honza si asi po pěti minutách vzpomněl, že pro nás má vytištěné letenky. Někdo utrousil poznámku, zda nejsou v Bangkoku dvě letiště a když jsem to studoval na mapě, zjistil jsem že jsou. Když jsem viděl, že na letence není Suvarnabhumi ale Don Mueang vyděsilo mě to. Usoudil jsem, že máme solidní problém, jelikož nám za necelou hodinu (13:50) končilo odbavení na druhém letišti. Kromě toho letiště bylo asi 20 km vzdálené a dostávat se skrz Bangkok autem je velice náročné.

Chvatně jsem se zeptal nejbližšího Thajce, jak se můžeme dostat na druhé letiště. Překvapivě vládl angličtinou a porozuměl mé otázce, řekl mi, že pomocí městské hromadné dopravy se tam nedostaneme a máme si vzít taxi. Rychle jsme se sebrali a vyběhli ven z budovy. Z narvaných silnic plných tuktuků a taxíků tu najednou byla jak na truc silnice naprosto prázdná. Po několika vteřinách se ale zpoza horizontu vynořil náš spasitel v podobě žlutého taxíku. Mávaje jsem mu vběhl skoro pod kola. Rychle jsem se ho zeptal, zda nás doveze na Don Mueang a kromě toho jsem mu řekl že „tak trochu spěcháme“. Sice jsem byl velmi skeptický, že to stihneme, zkusit jsme to museli. Rozdělili jsme se po třech lidech a nasedli. Protože naše polovina sehnala taxík jako první, vzali jsme si dva batohy, které jsme potřebovali na letišti odbavit. Taxikář cestu duchapřítomně vzal přes dálnici, kde se sice platilo mýto, ale letěli jsme skrz město jak letadlo.

Ve 13:20 jsme byli na letišti a ještě asi 10 minut jsme čekali na druhé auto. Jeden batoh byl napsaný na Honzu a nechtěli nám ho vzít na odbavení. Lukáš měl navíc problém že ztratil letenku, respektive myslel si, že ji nechal v taxíku, ale Honza mu ji nevědomky vzal. Vážně se divím se, že někdo z těch stresů dnes nedostal infarkt.

Letadlo jsme nakonec s klidem stihli a ještě jsme si mohli dovolit luxus v podobě koupě přeslazené kávy v lokálním obchodu. Mimochodem místní obchody jsou vážně zvláštní. Prakticky v nich prodávají jen pití a křupky. Občas něco z drogérie, ale o nějaké reálné jídlo by zde člověk prakticky nezavadil. Žádné pečivo zde prakticky neexistuje (snad kromě všudypřítomného McDonalda). Thajci si kromě toho libují v slazení, kořenění a solení. Každé jídlo i pití obsahuje nějakým způsobem větší koncentraci něčeho na co nejsme zvyklí. Snad jediná výjimka je voda, ta tady chutná naopak více neutrálně a prý obsahuje méně soli. Díky tomu je proti té, na kterou jsme zvyklí celkem hnusná pokud ji člověk nepije vychlazenou.

Nedávno v Thajsku zemřel král, místní lidé mu vzdávají hold opravdu důstojně, prakticky na každém druhém prostranství se objevují černo bílé prapory s fotografií krále, dokonce na něj byla vzpomínka i při startu našeho letadla do Chiang Mai.

Let byl vskutku rychlý a během hodiny jsme přistávali v Chiang Mai. Už od letiště jsme viděli krásné hory, které se okolo města nacházejí. Za 150 THB jsme se nechali odvézt taxíkem do našeho ubytování v kondominiu Three Butique. Ubytování jsme si našli přes AirBNB a bylo naprosto super. Pro celý dům byl dostupný bazén, krásné átrium, kde se dalo pracovat, posilovna a kola. Kromě toho se za 200 THB/den dala půjčit motorka.

Po západu slunce nad horami v národním parku Doi Suthep, který jsme pozorovali z našich oken v nejvyšším patře jsme se rozhodli jít podívat do města a ulovit něco k žvanci.

Zastavili jsme se u Nam FOOD $ DRINK bistra, které se nám stalo domovskou restaurací ještě na mnoho dalších obědů a večeří. Místní kuchař, kterého jsme pojmenovali thajským jménem Sirikit uměl naprosto výborné rýžové nudle/lazaně s kadeřávkem a masem. Po večeři, která nás i s polévkou vyšla na krásných 40 THB jsme se odebrali na ovocný trh, kde jsme nakoupili rozličné ovoce, které většina z nás ani nikdy neochutnala a často ani neznala. Koupili jsme si společně místní žlutá manga, zelená trpká manga, dragon fruit, banány, ananas, rose apple a meloun a doma jsme udělali velkou ochutnávku.

Práce

Vstávání opět nebylo jednoduché a abych se pořádně probudil, musel jsem si skočit do bazénu. Z toho se stal nakonec hezký zvyk na každý začátek dne v Chiang Mai. Bylo celkem divné, že jsme měli v pokojích manželské postele, ale s tím jsme počítali. Co bylo ještě divnější bylo to, že jsme měli společnou deku. Naštěstí byla docela velká a hlavně bylo takové teplo, že ani nebyla pořádně potřeba.

Ke snídani jsme si udělali vajíčka a v obchodě se dal koupit alespoň toustový chleba, což bylo příjemné plus. Zajímavé bylo to, že vajíčka v Thajsku nejsou skladována v lednici, ale úplně s klidem venku na slunci. Raději jsme kupovali ty z obchodu 7-11, kde sice také nebyly v lednici, ale alespoň tam byla klimatizace. Po snídani jsme zašli podívat do centra Chiang Mai.

Prohlédli jsme si mnoho budhistických chrámů, kterých je v Chiang Mai několik stovek. Na ulici jsme si dali vynikající mango smoothie, které by porcí dalo energie stejně jako vydatný oběd a pak jsme pokračovali do North mountain coffee, kterou jsem si vytipoval, že by se v ní dalo pracovat. Byla moc útulná, dali jsme si kávu a s Danem jsme si zahráli chvíli hru Heroes. Ostatní nakonec odešli a já s Jiřím jsme tu zůstali a pokračovali s prací. Zrovna jsem měli hovor ohledně práce, když kavárnu v 17h zavřeli a nás vyhodili. Jirka mi nasdílel Internet, abych mohl pokračovat v hovoru během cesty domů. Mobilní data jsou v Thajku velmi levná pokud máte lokální SIM kartu a velmi drahá pokud jedete přes českou SIM kartu.

Sobotní trh v Chiang Mai

V práci jsme se domluvili, že budeme pracovat i o víkendech abychom si mohli vzít flexibilně volno, kdy budeme chtít a tak jsme i sobotu strávili ryze pracovně. Usídlili jsme v átriu u bazénu a jediná naše dnešní zábava bylo hledání vhodné thajské masáže. Podle hodnocení na Google jsme si ji našli, ale museli jsme se objednat na zítra, protože bylo plno. Místo toho jsme tedy šli na pivo do Baru Anthology.

Každou sobotu je od 17h v Chiang Mai velký trh na Wua Lai road na jihu města. Protloukali jsme se přeplněným nočním trhem a koukali jsme na místní produkty a jídlo. Do oka nám padla durianová zmrzlina. Pokud ovoce jménem durian ještě neznáte, doporučil bych přečíst si o něm něco na Wikipedii:

„Navzdory faktu, že chuť a zápach jsou velice individuální vjemy, valná většina lidí se shodne na tom, že durian velice silně zapáchá. Tento odér je těžko definovatelný, nejčastěji je však přirovnáván ke shnilé cibuli, česneku, výkalům, limburskému sýru (belgická obdoba Romaduru) nebo zápachu přezrálé gorgonzoly ve vyhřáté místnosti. V Singapuru je s ním dokonce zakázáno vstupovat do prostředků veřejné dopravy a na tržištích obvykle nepotřebuje reklamu, neboť se o jeho přítomnosti ví v širokém okolí, což částečně tvoří atmosféru asijského trhu. Chuť durianu přirovnává dávný popis k vanilkovému krému, protaženému kanalizační rourou. Konzistencí se plod podobá řídkému pudinku, nebo krému. Chuť je sladká, jemná a přitažlivá, vzdáleně může připomínat banán, vanilkový pudink nebo krém z jedlých kaštanů. Durian je možno si zamilovat nebo ho nenávidět, ale má status ovoce, kvůli kterému se vyplatí cestovat na Východ.“
– Wikipedia (https://cs.wikipedia.org/wiki/Durian_cibetkov%C3%BD)

Smrdí tak strašným způsobem, že dokonce v Bangkoku jsou značky, které zakazují s ním vstupovat do metra. Mám rád výzvy tohoto typu a láká mě ochutnávat zvláštní věci. Neodolal jsem a kromě toho, že jsem ochutnal čerstvý durian z odkrojené slupky, musel jsem zkusit i durianovou zmrzlinu. Nebyla vůbec špatná, ale smrděla způsobem, že jsem se skoro pozvracel. Nějakým záhadným způsobem jsem ji dojedl a raději jsem si hned objednal banánový shake, abych ten příšerný zápach z mé dutiny ústní zahnal.

Thajská masáž

Když jsem končil své ranní plavání, našel jsem v bazénu utopený telefon iPhone 6. Koupil jsem v obchodě rýži, dal ho do ní, zabalil ho do igelitového pytlíku a pár dní jsem ho nechal takhle sušit. Zasypat utopené elektronické věci rýží a nechat je pár dní být je většinou to nejlepší, co můžete udělat. Rýže dokáže vytáhnout vlhkost a už to mým kamarádům zachránilo nejeden telefon nebo počítač.

Po snídani jsem se vydal do Artisan coffee, kde jsem pracoval. Kavárny Artisan jsou v Chiang Mai hned dvě. Neměl jsem dnes žádný dopravní prostředek a tak jsem se vydal do té bližší, která se nachází hned u Oxotelu na jih od starého města. Její velké plus tkví v klimatizaci, která zde není úplnou samozřejmostí jak by se mohlo zdát. Pokud bych měl vyzdvihnout ještě nějaké kvality, tak tam mají velice dobrou kávu, funkční wi-fi, hezké prostředí a zásuvky kompatibilní s těmi našimi. Dal jsem si Thajský čaj, (thai tea) což je zvláštní a moc dobrý čaj s mlékem a ledem. Má červenou barvu, je kořeněný kardamonem, hřebíčkem a tamarindem.

Odpoledne jsme se vydali na thajskou masáž, kterou jsme si včera zarezervovali. Někteří si dali olejovou masáž, protože se báli, že pravá thajská bude příliš brutální. My jsme se toho nebáli a zkusili jsme ji. Bylo to super, akorát bych klidně zvládl déle než hodinu. Konec byl na můj vkus moc rychlý. Masérka jen ukázala na hodiny a hotovo. Hodina stála 250 THB, což je celkem obvyklá cena, dá se tu najít thajská masáž zhruba 180–500 THB.

Po masáži jsem ještě pokračoval s prací a kromě toho, jsme si zamluvili byt v Krabi, kam jsme se chystali zajet podívat.

Nákupní centrum v Chiang Mai

Chtěli jsme udělat trochu větší nákup a tak jsme dnes vyrazili do místního nákupního centra Robinson, které se nachází blízko letiště. Jeli jsme na kolech, která jsme měli půjčené z našeho kondominia a cesta nám díky tomu rychle utekla.

V Robinsonu se na nás zamračil strážník a zavřel nám dveře. Překvapeně jsme se zastavili a podívali se na něj. Chvíli držel kamennou tvář a pak se rozesmál a se širokým úsměvem nám otevřel dveře. Obchodní centrum bylo opravdu veliké a dalo se tu koupit spousta věci. Nakoupili jsme mouku na palačinky, protože každodenní toasty s máslem (mimochodem je tu slané) a vajíčka se nám začaly trochu přejídat. Podobně se nám přejídaly i večeře v podobě variant rýže a pálivých omáček. Rozhodli jsme se, že si uděláme trochu evropskou večeři v podobě párků v rohlíku. Rohlík a obecně pečivo je něco co by našinec v Thajsku vskutku pohledal. I když občas doma bručím, když vidím v našich obchodech ražené nevypečené rohlíky, které jsou trochu bez chuti, stále je to nesrovnatelně kvalitnější pečivo než cokoliv, co najdete v Thajsku. Kromě toho, že pečivo je zde drahé, tak tady také prakticky neexistuje. A pokud ano, většinou je nějakým způsobem ochucené (většinou na sladko).

Prošli jsme celý obchoďák a zkonstatovali jsme, že těžko bych dokázal sestavit obchodní centrum s méně zajímavým sortimentem. Svým druhem skladba zboží byla uměním. Všude byla spousta zbytečných věcí, na skoro celém patře se rozkládaly parfémy, kabelky, předražené brýle a další podobně užitečné věci.

Po příjezdu z obchodu jsme doma pracovali a večer jsme zašli na klasické rýžové nudle s kadeřavkem a masem (mimochodem za mě asi vůbec nejlepší jídlo, co se tu nachází). Jiří si dal stoleté vejce (century egg), což je specialita čínské kuchyně. Vejce zrosolovatí a má zvláštní chuť, po které se mi určitě stýskat nebude.

Práce

Původně jsme plánovali vyrazit dnes na motorkách k chrámu Doi Suthep, který se nachází na kopci nad Chiang Mai, ale Martinovi bylo v noci špatně a tak jsme se rozhodli výlet o den odložit. S Jirkou jsme se vydali pracovat do North Mountain coffee, kde jsme strávili v podstatě celý den. Dali jsme si klasicky kávu a vynikající thajský čaj. Odpoledne se k nám přidal Lukáš a vzal nás do Lucky Too, což je podle hodnocení docela vyhlášená a zároveň levná restaurace. Dali jsme si zde Pad Thai, což je klasické thajské jídlo v podobě nudlí, klíčků a červené omáčky, co mi trochu připomínala kečup. Po jídle jsme se ještě zajeli na kole podívat do čínské čtvrti, která se nachází na východ od starého města. U vjezdu do china townu čekala klasická čínská brána a červené lampiony. Vládl tu čilý obchodní ruch a my jsme jen kličkovali davem.

Večer jsme strávili ve společnosti knih, práce, piva a koupání v bazénu. K večeři jsme si udělali párky v rohlíku. Po dlouhé době konečně trochu změna proti všudypřítomné rýži.

Výlet na motorkách k Doi Suthep

Martinovi bylo už dnes dobře a tak nás ráno přivítal palačinkami s mangem a banány. Mango zmizelo prakticky hned, ale banány byly díky peckám dosti neoblíbené. Ještě jsme to celé zasypali palmovým cukrem, který mi chutnal trochu podobně jako med.

V kondominiu jsme si na dnešek domluvili zapůjčení motorek. Nikdo z nás na motorce prakticky nikdy nejel. Jediný Jiří měl řidičák na motorku a v autoškole ji řídil. Od té doby byl ale také netknutý. Nicméně nic z toho nemělo vliv na to, zda nám motorky někdo půjčí. V Thajsku údajně mnoho lidí jezdí bez řidičského oprávnění. Občas prý může turista dostat pokutu, ale podle toho, co jsem se dočetl to většinou zaplacení částky okolo 200 THB spraví a může se jet dál.

Lidé z půjčovny nám ukázali jak se motorka ovládá a pak už nás nechali napospas. Chvíli nám trvalo, než jsme všechno pochopili a párkrát jsme si raději projeli naši klidnou ulici abychom se sžili s naším strojem o objemu 100 ccm. Potom už jsme vyrazili vstříc hledání benzínové pumpy. Tu jsme bez problémů našli a za pár stovek jsme naplnili nádrže všech našich šesti strojů. Jet v šesti lidech na motorce na výlet a počítat s tím, že se v chaotické dopravě neztratíme bylo dost odvážné. Nicméně díky našim nezkušeností zbystřeným smyslům se nám to povedlo. Po mnoha útrapách v městském provozu, který se navíc ještě pohyboval v opačném pruhu než jsme zvyklí (v Thajsku se jezdí vlevo stejně jako ve Velké Británii), se nám podařilo vyjet ven z města. Párkrát se nám podařilo vjet do protisměru, když jsme zapomněli, na které straně se tu má jezdit, ale reálně to příliš nevadilo. Thajská doprava je sice relativně chaotická, ale všichni dávají pozor a nespoléhají slepě na dopravní předpisy. Pokud jede člověk v protisměru, není to žádný zásadní problém jako by to byl u nás.

Jakmile se člověk na motorce trochu otrká, ztrácí počáteční opatrnost a konečně může využít potencionál motorky na plný výkon. Pokračovali jsme západním směrem do kopců k budhistickému klášteru Doi Suthep. Nahoru vedla krásná široká silnice se dvěma pruhy a prakticky bez provozu. Užívali jsme si síly našich strojů a s Honzou jsme závodili jako rozpustilé děti. Po cestě jsme si udělali několik zastávek. Minuli jsme koupající se mnichy v tamní horské říčce a mnoho hezkých výhledů na Chiang Mai.

Když jsme přijeli do Doi Suthep zaparkovali jsme motorky v postranní uličce a Dan si ve snaze otevřít kufr omylem zavřel otvor pro klíče. Vůbec jsme netušili jak to otevřít. Až po deseti minutách páčení páčky u zapalování jsme zjistili, že se to otevírá pomocí speciálního řádně vykvedlaného kosočtvercovitého šroubováku. Ač jsem si pochvaloval skvělou uživatelskou zkušenost v podobě používání motorky, tak zde dostalo UX pěkně na frak.

Po dlouhých fotogenických schodech jsme se vydali k chrámu. Cestu mi zpříjemňovala Coca-Cola, kterou jsem si už hodně oblíbil po cestě v Indii. Do chrámu Doi Suthep jsme zaplatili levné vstupné v podobě 30 THB a užívali jsme si krásu tohoto chrámu. Příliš jsem od tohoto svatostánku neočekával, protože jsem to podle přečtených cestopisů považoval za klasickou past na turisty. Lidí tam bylo sice hodně, ale i tak mě Doi Suthep velice příjemně překvapil. Bylo tam krásné nádvoří s jakousi kolonádou s mnoha chrámy uvnitř. Ze zahrady byl potom krásný výhled na Chiang Mai.

Po prohlídce chrámu jsme se odebrali na oběd, kde jsem si dal jakési nepříliš dobré vaječné nudle s kari omáčkou a kuřetem. Bylo to asi vůbec nejhorší co jsem v Thajsku zkusil. Jinak byla místní kuchyně vynikající a to ať jsem si ji dal ve vyhlášené restauraci nebo ve stánku na nejzapadlejší ulici ve městě.

Když jsme se podívali do mapy, řekli jsme si, že zkusíme jet dál do kopce, protože podle mapy zde pokračovala cesta dále do hor. Po pár kilometrech jsme se naše silnice s dvěma pruhy a odstavným pruhem změnila v úzkou cestičku, která neměla žádné vodorovné značení a na šířku se zmenšila zhruba o polovinu. Navíc čím výše jsme jeli, tím více se zhoršovala její kvalita. Před zatáčkami byly značky nabádající účastníky provozu k včasnému troubení před vjetím do zatáčky. Cesta vedla zarostlým pralesem a většina cesty vedla po svahu, takže na jednu stranu v zatáčkách nebylo vůbec vidět. Jednou mě překvapila obří Toyota, která se proti mě vyřítila v zatáčce a nikdo z nás nestihl zatroubit. Rychle jsem zabočil ze silnice a sjel do příkopu.

Minuli jsme hezké odpočívadlo s výhledem na hory a pokračovali jsme až do vesnice, která se nacházela úplně nahoře. Tam jsme si dali výbornou kávu a ještě lepší zelený čaj. V místním jediném krámku jsme nakoupili nějaké suvenýry, které neměly cejch klasických komerčních bazmeků. Měli zde vystavené klasické kroje, které kromě zajímavých vzorů, jež mi připomínaly Nepál, měly také jako součást výzdoby francouzké deseticenty z dob koloniální nadvlády s rokem ražby 1926.

Prohlédli jsme si vesnici a pomalu jsme se vydali zpět. Do města jsme přijeli až za tmy. Po zaparkování motorek jsme zašli na procházku po městě. Šli jsme okouknout místní vyhlášený podnik Zoe, ale nakonec jsme se usídlili v blízkém sport baru, kde jsme si dali místní pivo Chang, což v předkladu znamená slon. Místní pivo zpravidla není moc dobré a nebál bych se jej nazvat patokem. Snad jediný Singha je docela pitelný, pokud je dobře vychlazený. Bohužel vzhledem k nedostatku alternativ zde není příliš na výběr. Z evropských piv se sem vozí hlavně kvalitně podobně mizerný Heineken nebo Carlsberg. Nutno podotknout, že vzhledem k počasí je i špatně pivo stále lepší než žádné. Kromě toho se tu dá pít na osvěžení thajský čaj, cola nebo skvělý mango shake/smoothie.

Práce

Další pracovní den jsme strávili v kavárně Photorista, kterou jsme úplnou náhodou našli v centru města. I když se nacházela v centru, byla na příjemném zapadlém místě. Za zmínku rozhodně stojí výborná matcha s mlékem, kterou tam dělají.
Poblíž odtud jsem si koupil pohledy a našli jsme coworking Punspace. Po práci jsme ještě zašli do restaurace „It’s good food“, což byl další Lukášův objev na poli dobře hodnocených restaurací. Protože nám bylo celý den vedro, zašli jsme k večeru ještě do kavárny Artisan. Už jsme v jedné kavárně jménem Artisan byli, ale to bylo na jihu v hotelu Oxotel. Tato se nacházela severozápadně od centra, byla maličká a neuvěřitelně útulná. Na práci jako stvořená. V kombinaci s jejich specialitou Artisan coffee nepřekonatelná kombinace. Zůstali jsme tam až do zavíračky a pak jsme se vydali na kole zpátky domů.

Nejdražší boulder je v Chiang Mai

Po včerejší spokojeností s kavárnou a galerií Photorista jsme si s Lukášem řekli, že tam znovu zajdeme pracovat. Ráno jsme chvíli pracovali v átriu našeho kondominia a po poledni jsme se cestou do kavárny naobědvali na ulici. Dali jsme si tam také džusy z podivného ovoce, jež jsme si museli vyhledat na Internetu, abychom zjistili o co vlastně jde. Po práci jsme zašli na místní boulder (Rock adventures), který sice byl relativně zajímavý, ale velice malý. Během půl hodiny jsme měli prolezené všechny cesty na které jsme stačili. Nicméně vládla tam příjemná rodinná atmosféra a líbilo se mi, že tam nebylo moc lidí i když jsme tam byli ve špičce. Jediné co mě překvapilo byla cena. Stěna stála 250 THB a s půjčením bot dokonce 325 THB. To je na Thajské poměry opravdu hodně peněz, ale co by člověk neudělal pro zážitek. Večer jsme ještě objevili na jihu okružní cesty skvělou restaurací Mr Kai. Troufám si tvrdit, že to byla vůbec nejlepší restaurace, v které jsme v Thajsku jedli.

Pasti na turisty v Mae Rim

Před pár dny jsme si půjčili motorky a udělali jsme si vydařený výlet. Hodně se nám tento způsob dopravy líbil a tak jsme si po zahojení mozolů na rukách půjčili motorky znovu.

Zajímavá příhoda byla ta, že jsme několikrát se smíchem přemýšleli nad tím, co by se stalo, pokud by nás zastavila na motorkách policie. Neměli jsme totiž oprávnění na motorku, respektive podle českého zákona může člověk s klasickým řidičákem na auto řídit také motorku do nějakého objemu motoru nebo skútr s automatickou převodovkou do nějakého vyššího objemu motoru. Kromě toho, že tento zákon v jihovýchodní Asii pravděpodobně neznají je i jeho výklad značně nejednoznačně napsaný. Když jsem jej doma před cestou studoval, tak jsem z toho úplně chytrý nebyl. Navíc záleží na době, kdy člověk dodělal autoškolu, a zrovna v době kdy jsem si vyřizoval řidičský průkaz se tento zákon dosti měnil. Někteří lidé s řidičským oprávněním B mají v řidičském průkazu vyplněnou i kolonku pro řízení motorek, ale já ne. Podle toho, co jsem se dočetl v zákonu by to neměl být problém a měl by mi řidičský průkaz také platit. Jenže jak by tuhle komplikovanou věc, které sami pořádně nerozumíme vysvětlil člověk policistovi v Thajsku? No asi nijak, prostě jsme to neřešili a řekli jsme si, že situace si řekne.

A taky že si řekla, na hlavní magistrále z Chiang Mai směrem na sever se zúžil pruh a v dáli jsme nejasně spatřili policisty, kteří si pomocí nějakého algoritmu vybírají účastníky silničního provozu vhodné ke kontrole. Shodou náhod všech nás pět cizinců na motorce jsme algoritmem prošli a byli jsme vybráni ke kontrole. Jako první jsem vytáhl dva mezinárodní řidičské průkazy a podal jej strážníkovi. Mám dva, protože jsou dva typy mezinárodních řidičáků a každý platí pro jiné země. Nevěděl jsem, který platí pro Thajsko, tak jsem mu dal oba. Jeden z nich si vybral a chvíli si ho prohlížel a listoval jím. Kupodivu se ale nepodíval na stránku, kde je fotka a typ řidičského oprávnění. Vrátil mi doklady a pustil mě dál. Tak to bylo snadné! Honza se strážníkovi prokázal z nějakého důvodu očkovacím průkazem, ale policistu zřejmě neuspokojovala informace o tom, do kdy Honzovi platí očkování na břišní tyfus. Nakonec našel mezinárodní řidičák i on a mohli jsme pokračovat dál.

Tentokrát jsme jeli do Mae Rim. Je to vesnice, která je několik kilometrů severně od Chiang Mai, aniž by si po cestě člověk všiml, že Chiang Mai skončilo. Celá oblast údolí je hustě osídlená. V Mae Rim jsme odbočili z hlavní cesty směrem na západ do hor. Nachází se zde něco, co jsem si dovolil nazvat atrakcemi pro zhýčkané turisty, kteří chtějí poznat trochu té džungle, ale ideálně bez nutnosti pro to udělat víc než obětovat pár stovek peněz. Lidé zde projíždí po široké cestě a míjí jednotlivé atrakce, které jsou rozesety na pár desítkách kilometrech. Na své si tam přijdou hlavně milovníci zvířat, neboť zde najdeme sloní kemp, hadí farmu, cobra show, žirafy, ale také střelnici, kde si člověk může zastřílet z větších zbraní (to už asi není pro milovníky zvířat, i když záleží jak se to vezme). Každá atrakce je vidět přímo od cesty, je u ní informační tabule a samozřejmě ceník. My jsme tyto atrakce vynechali, i když Jiří chtěl vidět slona. Poradil jsem mu ať zajde do zoo, což ho příliš neuspokojilo, protože se chtěl vyfotit se slonem v Thajsku, kde jako žijou. Když ale viděl, že se nikomu moc po zhlédnutí ceníku dovnitř nechce, jeli jsme dál. Po cestě jsme potkali odbočku k vodopádu Mae sa. Rozhodli jsme se, že se tam zkusíme podívat, i když podle poutačů a velikosti silnice jsme pojali jisté podezření na komečnost tohoto místa. To se potvrdilo, když jsme viděli mýtnou bránu s vojáky a vstup 100 THB pro osobu a 20 THB za motorku. Když jsem chvíli stál před mýtnou branou a studoval vstupné, nalepili se za moji motorku dva autobusy plné turistů. To ještě víc podpořilo můj odpor k tomu uzřít tuto záležitost.

Po zkušenosti z Nepálu, kdy zpoplatněné přírodní zajímavosti byly často nejméně zajímavé, jsem navrhl abychom napřed na internetu našli, jak vodopád vypadá. Podle obrázků byl sice hezký, ale rozhodně mě nenadchl. Vodopád byl takový, že by na Islandu pravděpodobně nestál ani za ceduli s ukazatelem od hlavní silnice. Zde to byla zjevně vodopádová atrakce číslo jedna.

Později jsme narazili po cestě na vodopád u silnice, který nebyl nijak zvlášť velký, ale dokonce byl zdarma a ještě u něj bylo posezení, kde si člověk mohl nechat donést jídlo z blízké restaurace. Restaurace jsme využili, ale sedli jsme si na terase mimo vodopád, abychom si mohli v klidu povídat.

Pokračovali jsme dále a odbočili jsme k jeskyni Pa Ta. Shodou okolností se blízko jeskyně nacházel otisk prstu samotného Budhy. Přímo otisk jsme sice nenašli, ale svatostánek okolo něj vybudovaný ano.

Při hledání jeskyně Pa Ta jsme vyrazili špatnou cestou a šli jsme asi půl hodiny do hor, než jsme se podívali na mapu a usoudili, že jdeme úplně špatně. Nicméně procházka to byla zajímavá. Viděli jsme opět kousek z místní lidmi nepříliš navštěvované džungle, obrovské bambusy, ale také pole se zázvorem. Sklizeň zázvoru byla připravena v pytlích, odkud jsme si maličký kousek na ochutnávku vzali. Jeskyně Pa Ta není moc velká, ale co postrádá ve velikosti, to dohání volností pohybu. Nikde nejsou žádná nařízení o tom, kam se může a kde je stezka, po které se má jít. Zároveň jde jeskyně hezky projít a působí mírně strašidelně. Kromě toho v této oblasti jsou hned vedle sebe 3 jeskyně, sice jen jedna je větší, ale k té poslední vede strmý bambusový žebřík (oblíbený to stavební materiál) a obsahuje jednu pasáž s mírnou propastí (na dno nebylo vidět), kde je dokonce anglickynapsáno „dangerous“.
Po návštěvě jeskyně nás stravovala vlhkost pralesa a začali na nás jít komáři. Hned jsme nasedli na motorku a vyjeli. Vrátili jsme se do poslední vesnice a odtamtud jsme zamířili do vesničky Moncham, která se nachází úplně nahoře místních kopců.
Nahoře byl krásný výhled do okolí. A byl by ještě lepší kdyby nebyl opar. Bohužel podle toho, co jsme zjistili se v této době už jasné počasí vyskytuje stále méně a méně.

Nahoře jsme si dali thajský čaj a pár desítek minut jsme si užívali místní klid na pohodlných dřevených židlích. Během toho jsme čekali na Honzu, který hledal Jiřího, jež se nám ztratil někde po cestě. Když se našel, šli jsme se ještě projít na místní vrch, který sjíždějí turisté na velice podivných dřevěných vozítkách, které v nás rozhodně nebudily žádnou důvěru, co se bezpečnosti týče. Nicméně, na to se tu nehraje, člověk zde musí obecně dávat pozor a ne spoléhat na pojištění nebo asistenční systémy.

Slunce pomalu zapadalo a my jsme se vydali zpátky domů, ale tentokrát severní cestou.
Jen težko si lze představit příjemnější terén pro motorku než dobře upravené vinoucí se cesty z hor, kde se nám v každé zatáčce rýsoval nový výhled. Snad jediný neduh byla velká auta, která šla jen velmi těžko předjet. Když jsme dojeli do Chiang Mai, Martin s Danem se nám ztratili, ale nakonec se nějakým způsobem dostali domů.

Sunday Market

Po včerejším výletu jsme se zase pustili na celý den do práce. S Jirkou jsme šli pracovat do kavárny Artisanu u Oxotelu. Potom jsme se ještě vydali do jihozápadní části starého města Chiang Mai. Prohlédli jsme si místní Buad hak park. Spousta lidí zde cvičila nebo relaxovala. Park byl pozdě odpoledne docela přeplněný, ale vládla zde velmi příjemná atmosféra. Místní senioři zde hráli pro mě neznámou hru, kdy tělem odráželi míč a snažili se trefit koš, který byl zavěšený na drátech. Byli v tom opravdu dobří.

Večer jsme se ještě zastavili na Sunday night market, který je údajně vůbec největší z celého týdne. Nevím přesně čím to bylo, ale připadal mi mnohem klidnější než ten sobotní, na kterém jsme byli minulý týden. Koupil jsem si zde sypaný thajský čaj na doma.
Sunday night market se nachází na Rachadamnoen road a je tam obrovský, že jsme jej za dvě hodiny ani celý neprošli.

Krásný chrám Wat Chedi Luang

Do odpoledne jsme pracovali a potom jsme zašli do Indické restaurace Taj Mahal, kterou jsme si vyhlédli během konání včerejšího nedělního nočního trhu. Překvapuje mě, jak malou fantazii při vymýšlení názvů restaurací příšlušníci některých národů mají. Každý turecký kebab má v názvu Istanbul (případně Berlín, pokud jste jinde než v Evropě) a každá indická restaurace je zase Taj Mahal, Delhi nebo případně obsahuje slova jako „palace“ či „royal“. Nevím, zda je na to nějaký předpis nebo je to třeba budování globální značky.

Každopádně jak už tomu bývá, indická restaurace nás nezklamala. Jídlo bylo sice docela drahé (ostatně všechny jiné než thajské kuchyně jsou v Thajsku minimálně 2x dražší než lokální jídla), ale chuťově nebylo co vytknout. Kuře Jalfrezi je skoro vždy jistota, ale tady bylo naprosto skvělé. Navíc porce byla o něco větší než klasická thajská, která je pro našince trochu malá.
Po vydatné večeři jsme se valili jako sudy k největšímu místnímu budhistickému chrámu Wat Chedi Luang. Pomalu zapadalo slunce a to dodávalo místním svatostánkům osobité kouzlo. Jako před každým budhistickým chrámem jsme si zuli boty a procházeli jsme se mezi majestátními budovami.

Po návštěvě chrámu jsme se ještě zastavili na thajský čaj v zajímavé kavárně The Coffee Bull. Sedělo se tam na terase, která byla položena mírně nad okolím a byl z ní hezký výhled na ulici. Sedačky byly také příjemné a úplně si to říkalo o to, válet se zde celý den. Jediná zajímavost byl záchod. Když jsem tam vkročil, byl úplně plný komárů a člověk se musel stále třást při vykonání potřeby, aby to komárům trvalo trochu déle než ho kousnou.

Přesun na jih Thajska

Ráno jsme si zabalili věci a zavolali jsme si Uber, kterým jsme se nechali odvézt k obchodnímu centru Robinson. Jsme od přírody trochu šetřiví lidé a proto když jsme zjistili, že za odvoz na letiště s Uberem se připlácí 100 THB, rozhodli jsme se, že poslední kilometr dojdeme pěšky. Vzhledem k tomu, že zrovna byla v Thajsku akce na ježdění s Uberem, tak nás cesta na letiště stála nakonec asi korunu na osobu.

V Bangkoku jsme čekali pár hodin na přestup během nichž jsme stihli zajít do předraženého Burger kingu. Menu zde stálo asi 270 THB, což je nekřesťansky mnoho za tak špatné jídlo. Ač jsem kritikem stravování v podobných podnicích, nemohu popřít, že jsem uvítal po dlouhé době plné rýže nebo rýžových nudlí nějakou tu smaženou americkou prasárnu.

Dalším letem z Bangkoku jsme dostali do Krabi, kam jsme doletěli až někdy okolo 21h.
Z letiště jsme se nechali odvézt mikrobusem (airport shuttle) s celkovou cenou za 750 THB. Letiště je od letoviska Krabi docela daleko (leží poblíž Krabi Town). Nenašli jsme moc jiných levnějších možností a pokud se to rozpočte na více lidí, není to tak zlé.
Přes AirBnb jsme měli rezervované ubytování u Joa, který nám se svojí výbornou americkou angličtinou poradil kam v Krabi zajít a co bychom si neměli nechat ujít. Večer jsme zašli na jídlo do Tonsai restaurant a troufnul jsem si tam dát makarony s tuňákem. Příliš dobré to nebylo, ale ostatní co si dali thajskou klasicky v podobě Pad Thai si jídlo pochvalovali.

Thajské pláže v Krabi

Společně s Phuketem a Pattayou patří Krabi mezi jedno z nejznámějších přímořských letovisek v Thajsku. Právě sem proudí turisté z celého světa, aby zde mohli polehávat na ostrém sluníčku, koupat se v teplém moři a obdivovat zde vápencové skalní útvary jež se ostře tyčí z moře. Kromě toho je Krabi také rájem horolezců a mnoho lidí se zde plaví kvůli poznávání okolních ostrovů. Nedaleko se nachází Ko Lanta, Chicken Island nebo Phi Phi, kam jezdí hlavně fanoušci filmu Pláž od Dannyho Boyla, který se zde natáčel.
Podnebí je zde výrazně teplejší než na severu. Kromě toho, že je zde více teplo je tu také jiná vlhkost a občas už v tomto období i trochu zaprší.

Hojně zde bují flora, všechno je krásně zelené a člověk by se jen velice s nedůvěrou šel projít mimo silnici do přerostlých rostlin s velkými listy. Pokud by věděl, co se zde občas nachází za hmyz, asi by tam vůbec nevlezl a možná by sem ani nejezdil. Včera večer jsme na silnici potkali přerostlou stonožku, která si to štrádovala z jedné strany na druhou. Podle toho co jsme se dočetli je zde mnoho pavouků, hadů, brouků a stonoh. Stonoha obrovská je větší než lidská dlaň a při pokousání hrozí člověku dokonce smrt, pokud je nějakým způsobem oslabený. Pokud není tak prožije jen několik dní v bolestech a pak se uzdraví.
Krabi a celé toto pobřeží Thajska zasáhla v roce 2004 vlna Tsunami. Dnes už nejsou vidět žádné památky po této katastrofě, jen kromě památníků, připomínající tuto událost nebo značek, které upozorňují lidi na to, že v případě velké vlny by se měli ukrýt na výše postavené místo.

Protože jsme bydleli asi 4 kilometry od pláže, nechali jsme se taxíkem odvézt k pláži a potom jsme se prošli opičí cestou (monkey trail) přes prales k Pai plong beach. Celkem překvapivě jsme se tam museli zaregistrovat, chtěli jsme věřit, že kvůli bezpečnosti.
Vykoupali jsme se v moři a postavil jsem si na pláži z písku hráz, kterou mi po pár desítkách minut spláchl příliv. Lidé se na mě sice dívali jak na dementa, ale pozemní stavitelství byl vždycky můj tajný koníček.

Pokračovali jsme na turisty přeplněnou Ao nang beach a potom ještě na Nopparat Thara beach. Ta už zase příliš turistů neobsahovala, ale hned za ní byla cesta a nehezký betonový zátaras. Proto jsme pokračovali ještě dál na západ, kde zátaras končil a otevíral se tam hezký park se stromy. Došli jsme až k nejzápadnějšímu cípu pláže Nopparat a tam jsme se opět vykoupali. Byl právě odliv a to co vypadlo jako ostrov se spojilo s pevninou.

Z celodenního pobytu na slunci mě začala bolet hlava a jelikož jsem se klasicky pořádně nenamazal opalovacím krémem tak jsem byl červený jak rak a začínalo to pekelně pálit. Ostatní na tom byli podobně. Vzali jsme si tedy taxi, které nás odvezlo domů. I když řidič trochu zmotal cestu, nakonec nás vyložil u Tetris hotelu, což bylo nedaleko od našeho ubytování. Prošli jsme okolo kaučukového háje a byli jsme doma. Mimochodem o tom jak se těží kaučuk jsem už hodněkrát slyšel ale teprve zde jsem to viděl na živo. Strom měl nařízlou kůru a do nádobky z nej vedla trubička. Když jsem si utrhl kousek toho co z ní „teklo“, byla to guma jak vyšitá. Doma jsem zalehl do postele a aniž bych měl sílu na to se jít najíst usnul jsem až do časných ranních hodin dalšího dne.

Pláž Railay stojí za to!

Po včerejší procházce po několika plážích jsme pořádně ani nevěděli kam dál se ještě podívat. Joe nám sice říkal o údajně hezké a málo navštěvované pláži Klong Muang beach, ale nakonec jsme usoudili, že pojedeme na turisticky mnohem vyhlášenější a po zemi nedostupnou Railay beach. Na tuto pláž se musí jet lodí za 200 THB a upřímně musím říci, že výlet rozhodně stojí za to, i když to odporuje mé cestovatelské strategii o navštěvování míst bez turistů.

Plavba na dlouhé lodi okolo krasových útvarů je skvělá. Ještě lepší by podle mě bylo půjčit si kajak/kánoj a projet se okolo útesů na něm. To se ale nikomu kromě mě absolvovat něchtělo.

Cestou jsme poktali několik hezkých skalních převisů a potom jsme narazili na jeskyni Phra Nang Nai (Diamond cave). Vstupné stojí 200 THB a rozhodně bych nikomu nedoporučoval dát za tuto jeskyni více než 20 THB. Nějakým způsobem nám hlídač slevil na dětské vstupné za 100 THB, což nám přišlo jako příjemná sleva. Jakmile má člověk takovou dobrou nabídku, která není standardní hned se cítí trochu uvázaně a má tendenci tam jít. To byl také můj případ. Opět se mi potvrdilo, že placené přírodní památky často nestojí za to a je potřeba dobře prozkoumat do čeho člověk investuje. Jeskyně byla maličká, měla asi 50 metrů a během asi dvou minut jsem ji měl celou projitou. Ne, že by byla úplně špatná, ale naprosto neodpovídala ceně. Vysoká cena v nás lidech podvědomě vyvolává očekávání vysoké kvality, ale bohužel jsou lidé/organizace, které cenu nastřelí a nechají tam zabloudit nebohé cestovatele jako já. Problém je, že ti si potom vylévají srdíčko někde na blogu a mohou ovlivnit další. Ve dlouhodobém horizontu je tedy lepší nastavit cenu férově a nebudovat falešná očekávání. Ve srovnání s našimi Koněprusy, kde mimochodem vstupné je o kousek nižší než původní cena je kvalita dost nesrovnatelná.

Trochu jsem si zlepšil náladu cestou k Railay Great View Resort. Vedla tam hezká malá cestička a nebylo tam mnoho lodí. Výhledy do okolí byly hezké a my jsme se tam i vykoupali. Na pláži se občas válely vyplavené medůzy, které vypadaly jako rosol.

Pokračovali jsme k Princess Lagoon, kam vedla cesta srovnatelná s jednodušší ferratou. Všude byla navíc spousta hlíny, takže bych to opravdu nechtěl jít během deštivé sezóny. Cesta byla náročnější, po výstupu po strmé stezce plné kořenů, kde sandály rozhodně nebyly doporučeníhodné jsme potkali rozcestí, kde jsme se mohli rozhodnout zda půjdeme k laguně nebo jen na vyhlídku. Vyhlídka je nedaleko a během pěti minut je člověk zpátky. Cesta k laguně je o poznání náročnější. Jde se strmým svahem dolu, kde i přesto, že je den není skoro nic vidět, protože je tam hustý prales s velkými stromy a stezka je sevřená ze tří stran skálami.

Po bambusových žebřících se dá sešplhat dolu až k laguně. I když by cesta mohla někoho odradit, rozhodně bych lagunu doporučoval. Vypadá to, jako by laguna vznikla jako jakási cenote, kdy se krasové jeskyni propadl strop a vzniklo jezero obklopené horami. Na kraji laguny není moc místa a většina lidí tam skončí. Jen někteří odvážlivci se rozhodnou v ní vykoupat. Do vody je přístup po ostrých kamenech, kde se hodí nějaké boty do vody (jde to s trochou opatrnosti však i bez nich). Po deseti metrech už ostré kameny vystřídá bahno, ve kterém se chodí o poznání příjemněji. Po celé šířce laguny se dá bez problému dosáhnout na dno. Doporučuji impozantní pohled nahoru ze středu laguny. Okolo člověka se tyčí několik desítek metrů šikmých skály, které jsou hustě zarostlé. Druhá strana laguny je krásně dostupná, pokud tam člověk doplave nebo se dobrodí a nejsou tam žádní lidé.

Když jsme po návštěvě laguny a vyhlídky sešli zpátky zrovna jsem si vyndal z batohu poslední sušenku Mila, kterou jsem si přivezl z ČR a poctivě ji šetřil na vhodnou příležitost. Jen co jsem ji otevřel objevily se na dřevěném plotě opice, z nichž jedna seskočila a s velice přísným výrazem zamířila přímo na mě. Hned jsem pochopil, že se chce asi podělit o moji exotickou sušenku, a bez přemýšlení jsem ji zahodil chvíli předtím než u mě byla opice. Rozběhla se za ní jako divá, ale nechala mě naštěstí být. Být pokousán od opice není úplná legrace, člověk kromě jiného může dostat vzteklinu, což je nevyléčitelná nemoc, pokud se ji nepodaří začít řešit ihned po nakažení. Chvíli jsem truchlil pro to, že jsem vědomě zahodil nerozložitelný obal na zem, ale bohužel situace si to žádala.

Došli jsme na krásnou pláž Phra nang, v čase kdy začínalo pomalu zapadat slunce. Atmosféra zde byla nepopsatelně kouzelná. I když zde bylo relativně dost lidí, pláž byla příjemně veliká a skalní převisy nad ní byly obrovské. Za mě jednoznačně nejhezčí pláž, kterou jsem celém Krabi viděl. Před šestou hodinou jsme nastoupili na loď a nechali jsme se odvézt zpět na Ao Nang.

Když jsme přijeli, chtěli jsme jít na jídlo do vyhlášené Jungle Kitchen, která vede na TripAdvisoru v hodnocení v oblasti jídla za rozumnou cenu. Navíc nám jej doporučil Joe. Bohužel k naší škodě byla restaurace zrovna zavřená a tak jsme zkusili najít něco jiného. Hned kousek odtud je další vyhlášená Ton ma yom tai food, která však byla plná. Nakonec jsme skončili naproti Jungle Kitchen, kde jsme se výborně najedli. Posledních 120 THB jsem potom utratil v obchodě za sušený durian.

Autoři fotografií: Daniel Rys, Jan Václavík

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.