Úvod do Vietnamu

Vietnam, země rozprostírající se na pobřeží Jihočínského moře má trochu větší rozlohu než Finsko. Počtem obyvatel se však tyto země dost podstatně liší – Vietnam má zhruba 16x více obyvatel.

Od poloviny 19 století začala na území, do té doby nezávislého státu, budovat svoji kolonii Francie. Ta nakonec spojila Vietnam, Laos a Kambodžu pod svoji Francouzskou Indočínu. Francie svoji kolonii udržela téměř 100 let, nicméně po druhé světové válce, kdy začala celosvětově probíhat postupná dekolonizace, chtěli i Vietnamci své právo na sebeurčení. Po válce v roce 1946 Vietnam začal bojovat o svoji nezávislost na imperiální velmoci v první Indočínské válce. Naděje Vietnamců byly ještě posílené zprávou o dekolonizaci Britské Indie, která proběhla v roce 1948. Francie však nehodlala opustit svoji kolonii tak zbůhdarma jako Britové. Vydala se cestou boje s povstalci. Nicméně válka na druhém konci světa se zřejmě nevede příliš snadno, pokud ve své časové zóně spíte a v zóně konfliktu se bojuje. Podle zdrojů Francie nerespektovala odlišné přírodní podmínky boje v jihovýchodní Asii a snažila se o všem centrálně rozhodovat z Paříže. Vietnamské jednotky Viet Minh nebojovaly přímo, ale používaly zpravidla partyzánskou taktiku. Po bitvě u Dien Bien Phu sebevědomá a mnohem lépe vyzbrojená Francie utrpěla nečekanou porážku a tím skončila koloniální nadvláda Francie.

Hned v roce 1955 však vypukla Druhá Indočínská válka, která je mnohem známější především kvůli zapojení USA. Spojené státy zde převzaly úlohu Francie, nicméně důvodem boje údajně nebyla snaha vytvoření koloniálního panství, nýbrž snaha zabránit šíření komunistické ideologie.

V roce 1955 po skončení účasti Francie vznikly dva státy – proamerický Jižní Vietnam a komunistický Severní Vietnam. Opakovala se zde podobná situace jako v případě Severní a Jižní Korey. Stát se rozdělil na dva a část nacházející se blíže k Číně zůstala komunistická, zatímco jih se této ideologii bránil.

Druhá Indočínská válka trvala až do roku 1975 a celkem překvapivě ji nevyhrála strana podporovaná USA, jež měla pověst nejmodernější armády na světě. Vietnamské přírodní podmínky v kombinaci s partyzánskou válkou udělaly čáru přes rozpočet nejen Francii, ale i USA. Navíc opět vedení války několik tisíců kilometrů od domova není ani jednoduché a už vůbec ne levné. Veřejné mínění ve Spojených státech přestávalo vidět smysl v pokračování kruté války, jež vlastně k ničemu nevedla. Proto se USA z Vietnamu postupně stáhly a nechali slabý Jižní Vietnam napospas jeho severnímu sousedovi. 30.4. 1975 padlo hlavní město Jižního Vietnamu – Saigon a došlo ke sjednocení země. Sídlo vzdoru jménem Saigon bylo přejmenováno na Ho Chi Minhovo město, aby Jižní Vietnam dokázal svoji nově nabytou pevnou víru v ideologii svého severního souseda. Mimochodem v češtině se často používá slovo Saigon v souvislosti s nepřehledností nebo nepořádkem. To odkazuje na tuhé nepřehledné boje, které se odehrávaly v tamní džungli, která Saigon obklopuje. Příslušníci Vietcongu zde vykopali spleť podzemních tunelů, které měli pár stovek kilometrů a dokázalo zde žít na 15 000 lidí. O tom ale až později…

Druhou válkou v Indočíně války na území Vietnamu však neskončily. Sousední Kambodža vyprovokovala další válku, která skončila tažením Vietnamců do Kambodži a svržením krutovlády Rudých Khmerů. Čína nesla nelibě svržení spřáteleného tyranského režimu v Kambodži, jež vyvraždil čtvrtinu svého obyvatelstva a proto zasáhla proti Vietnamu, čímž vyvolala další válku. Tentokrát Čínsko-vietnamskou. Není příliš jasné, kdo v ní zvítězil, protože obě strany se považují za vítěze. Hranice zůstaly nezměněny, ale situace vedla k odchodu stovek tisíc Číňanů pryč z Vietnamu.

To by asi tak stačilo k hektické válkou protkané historii Vietnamu ve 20. století. Teď nějaké přímé postřehy přímo z života v této zemi.

Skoro v každé asijské zemi mě zaujme místní doprava. I když auta jsou si podobná všude na světě a podstatě doprava je pokus o přesun z jednoho místa na druhé, všude na světě se to řeší trochu jinak. Ve Vietnamu se na rozdíl třeba od Thajska hodně troubí. Doprava je zde klasicky chaotická a na místních dopravních předpisech se rozhodně příliš nelpí. Překvapilo mě, že v Saigonu se v noci auta pouze problikávají, jakoby dodržovali nějaké omezující nařízení o nočním hluku. V Hanoji jsem nic takového nezaznamenal. Hanoj na severu země je se 7,5 miliony obyvatel hlavním městem Vietnamu, nicméně ekonomické centrum se nachází v Saigonu (Ho Chi Minhově městě) na jihu. I když to při návštěvě města příliš není vidět, Saigon (píšu schválně Saigon, neboť se tento název běžně užívá a je mnohem kratší než Ho Chi Minhovo město) má 4x vyšší HDP než Hanoj. Obě města mají okolo 8 milionů obyvatel. Dalším významným městem je Da Nang, který se nachází ve středu země a je oblíbenou destinací turistů a digitálních nomádů.

Na Vietnamu je skvělých mnoho věcí. Výtečně se zde vaří, lidé jsou milí a z mého pohledu postrádají vtíravost Indů. Mezi místní vyhlášené speciality, které vietnamci úspěšně importovali i do našich krajin patří polévka Pho. Má mnoho variant a jednoznačně nejslavnější je ta s hovězím masem (Pho ga). I když se to tváří jako polévka, lze ji považovat za plnohodnotné jídlo. Obsahuje spoustu surovin – rýžové nudle, sojové klíčky, maso (tofu), pálivé papričky a limetku.

Osobně nijak zvlášť těmto polévkám neholuji a spíše bych doporučil poohlédnout se po jídlech jako Bun Cha nebo Bun bo nam bo.

Vietnam je druhý největší producent kávy a je to vidět. Nenarazil jsem zde nikdy na špatnou kávu a úprava, kterou Vietnamci dělají se mi tuze zamlouvá. Většinou připravují překapávanou kávu s kondenzovaným mlékem na dně. Kondenzované mléko zde prodávají v tetrapaku podobně jako klasické mléko. Jediný rozdíl je, že váží o třetinu víc než mléko klasické a bývá v trochu menších krabicích. Podobně jako v Thajsku i ve Vietnamu jsou obchody jako vybrakované a slazené mléko je jedna z mála věcí, co je zde dostupná. Kromě něj se v obchodech najde velký výběr chipsů, pivo a voda. Párkrát jsem našel dokonce jogurt, ale byl tak malý, že jsem si musel koupit 4, abych se cítil během snídaně nasycen.

Věc, která mě na Vietnamu opravdu vytáčí je plýtvání plasty. V životě jsem neměl tolik igelitových tašek jako tady. A to i přes to, že jsem se je snažil při každé příležitosti odmítat a raději jsem si nosil jídlo v ruce nebo jsem si bral batoh. Životní cyklus igelitky se zde počítá na jednotky minut a nikdo nepředpokládá, že by se měla igelitová taška ještě někdy znovu použít. Nač ji nosit z domova? Vždyť dostanete v obchodě novou! Smutné je, že ve Vietnamu jsou navíc schopni dát vám na dvě věci tři igelitky, i když to reálně nejsou věci, které by se příliš ovlivňovaly. Na vlastní oči jsem třeba viděl, jak na zabalený čaj prodejce dal zákazníkovi igelitku, aby zabalený čaj byl oddělený od bagety, která se nacházela v papírovém pytlíku. Pro jistotu to ještě celé obalil další igelitkou. Vzhledem k tomu, že prodejce v obchodě se zde stará i o skládání věcí do igelitek, čekání ve frontě je mnohem delší než u nás, kde to prodavač nechává na nás.

S tím, že Vietnamci příliš nešetří životní prostředí souvisí i to, že je zde často na ulicích nepořádek. Lidé běžně odhazují věci na zem, koše zde jsou velmi zřídka a i když zde fungují popeláři, ti mají tolik práce, že nejsou schopni udržovat ulice čisté. Měl jsem občas hodně co dělat, aby se mi nesplašila ruka a neudělila někomu výchovný pohlavek za odhazování odpadků na ulici. Ulice také často smrdí zkaženým jídlem nebo močí. Vůbec si nehodlám domýšlet, čím byly mapy, které se vyskytují na nerovných chodnících. V žádném případě bych nikomu nedoporučil chodit zde na boso. Dokonce i sandále jsou zde občas na pováženou. Pokud není po ruce ulice, odpadky se hází do řeky. To je vidět třeba v deltě Mekongu, kde lidé naprosto přirozeně a bez zábran vyhazují plechovky od piva do řeky. Nicméně nechci nikoho odrazovat, co se týče nepořádku, Vietnam se v žádném případě nedá srovnávat třeba s Indii, kde je situace s odpady (a nejen s nimi) mnohonásobně horší.

Jedním z největších lákadel je bezesporu příroda. Sever země je hornatý a jsou zde terasovitá rýžová políčka pro Vietnam tak typická. Jih je spíše rovinatý, ale i tam bují hustá džungle a nachází se zde delta druhé největší asijské řeky Mekong. Samotná delta je velká skoro stejně jako Česká republika.

Ve Vietnamu je pro i pro nás opravdu levno, nicméně záleží na tom, co zrovna člověk kupuje. Jídlo ve vietnamskách restauracích je vynikající a cena za večeři se pohybuje mezi 30-80 Kč (záleží však na regionu). Naopak cena čehokoliv nevietnamského je často podobná nebo vyšší než u nás. Ať už jde o sýr Veselá kráva, která zde stojí 60 Kč nebo indické jídlo v restauraci. Velmi mě překvapila cena piva, která je mnohdy ještě nižší než u nás (a to je co říct). Levné jsou také ceny u mobilních operátorů. 10 GB mobilních dat zde stojí 330 Kč a pokrytí 3G/4G je zde více než na úrovni. Když si vzpomenu, že u našich operátorů dostanu za stejnou cenu cca 1,5 GB dat je to trochu smutné.

Co mě ve Vietnamu vskutku potěšilo je koloniální architektura. Francouzi udělali v Hanoji kus práce a postavili spoustu krásných budov, kde je hezky vidět spojení francouzského koloniálního stylu s místními prvky a tropickou krajinou. Budovy se občas nacházejí na prostorných bulvárech, které jsou lemované stromy, což pro francouzskou koloniální architekturu vytváří velmi zajímavé.

Klasické domy už tak hezké nejsou, ale rozhodně mají zajímavý styl. Většinou jsou velice úzké a vysoké. Ze stran mají omítku bez oken a pouze z přední části ulice zde jsou okna nebo případné dekorace. Uvnitř domu se většinou vejde pouze jedna místnost, ale vzhledem k počtu pater zde nedostatkem místa lidé zřejmě netrpí.

Bohužel mnoho hezkých staveb je zhyzděno neonovými nápisy, které zde opravdu frčí. Teď už naprosto chápu proč v každé pražské vietnamské večerce bliká příšerný barevný nápis „otevřeno“ i když je zavřeno. Neonové nápisy jsou zde velkým folklórem a jdou často ruku v ruce s typografickým nevkusem a grafickým odpadem. I když většina lidí jsou negrafici, v každé společnosti se myslím najde někdo, kdo má vkus. Nicméně tady to vypadá jako by všichni grafici emigrovali.

I když příliš lidí neumí ve Vietnamu anglicky, dá se zde relativně bez problému nějak domluvit. Dobré je také naučit se pár klíčových slov v jídelních lístcích, což ocení hlavně lidé, kteří jsou v jídle vybíraví podobně tak jako já. Slova jsou psány v latince, byť s mnoha diakritickými znaky, které ostatní jazyky ani nemají. Vietnamská slova jsou zpravidla velmi krátká (podle toho, co jsem se dozvěděl má nejdelší slovo 7 znaků – nghieng).

Ve Vietnamu jsem přišel na chuť tolik oblíbenému Uberu. Jedná se vlastně o taxislužbu, která se velmi příjemně ovládá s pomocí mobilní aplikace a řidiči vás nemohou úplně cenově natáhnout. Navíc řidičem se může stát kdokoliv, kdo má auto nebo motorku. Není to sice o tolik levnější než cestovat taxíkem, ale je to mnohem pohodlnější. Vyhnete se složitému vysvětlování cesty a klasickému hádání se o ceně na konci cesty, kdy váš taxikář klasicky chce pořádně podojit. Navíc se cesta autem platí rovnou z karty, takže člověk neutrácí hotovost, která se může hodit jinde.

Ve Vietnamu MHD příliš nefrčí a pokud člověk nemá kolo/skútr nikam se moc bez taxíku nedostane. Párkrát jsem jel s někým s Uberem i v Praze, ale nepřišlo mi to tak skvělé. Jezdit totiž autem po Praze mi dává smysl pouze málokdy. Kromě toho, že s každým dalším autem se město jen víc ucpává přikládám mnohem větší smysl veřejné dopravě. Nicméně v noci Uber smysl určitě má i tam.
Mnoho turistů jezdí ve Vietnamu na motorce, na kterou ani nemusí mít řidičský průkaz, protože ho prý nemají ani místní a turisty stejně nikdo nekontroluje. Motorku si můžete dokonce za pár stovek dolarů koupit (například na http://travelswop.com).

To nejlepší z našeho výletu po Vietnamu

1. Podívat se na Halong bay z hory  Bai Tho
2. Dát si skvělou vietnamskou kávu s kondenzovaným mlékem
3. Projet se na skůtrech po ostrově Cat Ba
4. Vylézt na horu Đỉnh Ngự Lâm na ostrově Cat Ba
5. Navštívit tunely Cu Chi z války ve Vietnamu
6. Navštívit hanojskou katedrálu
7. Ochutnat Pho bo, Bun cha a Bum bo nam bo
8. Zajít do válečného muzea v Saigonu
9. Projet se po deltě Mekongu a koupit si skvělé bonbony z kokosového mléka
10. Zažít temnou atmosféru Ho Chi Minhova mauzolea
11. Zajít do plzenské restaurace v Hanoji

Mapa

Cestopis

Good morning Vietnam

Okolo poledne jsme jeli na letiště v Krabi a letěli do Bangkoku. Během cesty jsme dostali speciální nálepku, protože jsme letěli po vnitrozemském letu na další který už byl mezinárodní. V Bangkoku jsme si dali jen občerstvení v Subway a pokračovali jsme do Hanoie, kde jsme okolo večera přistáli. Na letišti nás trochu zdržely problémy s vízy, která jsme si zařizovali přes web https://xuatnhapcanh.gov.vn/. Tento systém se spustil jen pár dní před tím než jsme si víza zařizovali (únor 2017) a byl plný chyb. Stránky často padaly, dvakrát se mi strhla platba kartou (ale po zažádání mi byla vrácena).

Po příletu do Hanoje jsem si na letišti vyměnil 50€ a rázem se ze mě stal milionář. Dostal jsem za tuto bankovku 1,2 milionů dongů.

Z letiště jsme si objednali Uber, který nás odvezl do našeho ubytování v Cocoon Inn v centru města. Centrum Hanoje bylo v sobotu jako jedna velká párty. Byla zde udělána pěší zóna a silnice byly neskutečně živé. Všude byla hromada lidí, a odevšud se ozývala hudba nebo poloopilí lidé. Zašli jsme na pár piv a polévku Pho. Cestou jsme také potkali Prague pub, kde se prodávalo české pivo. Domu jsme se dostali až okolo půl druhé a věděli jsme, že ve Vietnamu se nám bude líbit.

Výlet k zátoce Halong

V Cocoon hostelu jsme překvapivě stihli vstát na snídani, i když to dalo jistou dávku překonávání. Při odhlášení z hostelu jsme zjistili, že stále máme poukázky na pivo, které jsme dostali při příchodu do hostelu, dali jsme je našemu spolubydlícímu z Minnesoty. Než jsme odešli, zapředli jsme hovor s místním zaměstnancem hotelu a ptali jsme se ho na jeho doporučení, co ve Vietnamu navštívit. Doporučil nám Mai Chau, které je nedaleko od Hanoje a bývá tam lepší počasí než v Sapě. Kromě toho nám doporučil ostrov Cat Ba a ptali jsme se ho na Dien Bien Phu.

Kvůli počasí jsme se plánovali přesunout dnes do Halongu. Objednali jsme si Uber na autobusové nádraží, kde se nás ujal místní vietnamec, který nás vzal do právě odjíždějícího autobusu. Servis byl prakticky stejný jako ve Student Agency. Dostali jsme pití, v autobuse byla televize a uprostřed cesty byla zastávka na jídlo. Za 100 000 VND by člověk ani nečekal nic jiného. Kromě toho autobus fungoval jako místní PPL, kdy doručoval lidem po cestě různé balíčky.

Vietnam vypadal místy jako dost postapokalytická krajina, hlavně v Halongu, kde jsme vystoupili. Všude byl opar a okolo nás bylo obrovské postapokalyptické staveniště s bagrem, který záhadným způsobem plaval na nějakém stavebním bloku uprostřed staveniště plného vody. Během bagrování se přitom ještě celá deska hýbala. Monstrózních stavebních projektů je ve Vietnamu opravdu hodně a nevím, zda si Vietnaci uvědomují jak moc tím ničí prostředí.

Taxíkem jsme se dopravili k Happy Hostelu, kde jsme se nakonec ubytovali. Za 120 Kč na člověka jsme se zde kromě noclehu dostali pivo na uvítanou a ranní snídani. Na naše poměry docela výhodná cena.

Po ubytování jsme se šli podívat do areálu místního disneylandu, kde je spousta atrakcí jako horská dráha nebo fontána, která stříká vodu podle hudby. Musím říct, že byla asi zajímavější než ta v Dubaji, kde se na rozdíl od této byl podívat asi milion lidí. Kromě toho je v Halongu také nejdelší lanovka vzdušná tramvaj na světě. Byla otevřena teprve v červnu 2016.

Celkem zajímavé na našem ubytování je to, že voda, která se spláchne do umyvadla vyteče zpátky na zem kousek od kanálku.

Cesta na ostrov Cat Ba

Pří snídani v Happy Hostelu se k nám přidali dvě Vietnamky, které si chtěli procvičit svoji angličtinu. Asi hodinu jsme se s nimi bavili a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí o Vietnamu. Ngoc nám mimojiné řekla, že nejdelší Vietnamské slovo je nghieng, což znamená něco jako anglické decline. Po snídani jsme si vzali taxíka, který nás odvezl k „New Cat Ba ferry terminal“, který se nachází na ostrově, jenž je spojený se zbytkem Bai Chay pomocí dlouhého mostu. Odtamtud jsme si za 70 000 VND koupili lístek na trajekt na ostrov Cat Ba. Tento ostrov nám už několik lidí nezávisle na sobě doporučovalo, že je prý lepší než samotný Halong Bay.

Během čekání na terminálu jsme se dali do řeči s místním Vietnamcem, který se narodil v Praze a uměl výborně česky. Zrovna tu provázel dva české turisty ve Vietnamu. Opět jsme zjistili mnoho zajímavých informací, mimojiné třeba to, že místo Sapy stojí za návštěvu spíš Ha Giang, kde není moc turistů a je to tam velmi pěkné. Dobrá kombinace je prý půjčit si motorku v Ha Giang a projet se do Cao Bang a Bac Kan, kde se prý dá motorka vrátit. Je to výlet alespoň na 5 dní, které zde teď nemáme, ale určitě se sem vrátím a vyzkouším tenhle zajímavý tip.

U výstupu z trajektu jsme se rozloučili a nastoupili jsme do autobusu, který nás odvez do hlavního města Cat Ba. Ubytovali jsme se v hotelu Thai Bao, kde se nás ujal nesmírně ochotný majitel, který nám pomohl zařídit spoustu věcí. Hotel byl čistý, byl z něj hezký výhled a určitě bych ho doporučil.

Půjčili jsme si motorky a vyrazili jsme na místní kanónovou pevnost (Cannon fort), která se přímo nad městem nachází. Cestou se nám otevřely krásné výhledy na místní malé ostrůvky, kterých je zde bezmála 2000 a některé z nich ani nemají jméno. Samotná expozice v místě pevnosti není nijak úchvatná a řekl bych spíš že je trochu strohá. Občas se zde najde nějaká ukázka munice, ale spíše než výstava mi přišla zajímavá krajina v okolí.

Nicméně tamní výhledy a zajímavé cestičky tento nedostatek poctivě nahrazují. Toto místo rozhodně stojí za návštěvu. Upřímně řečeno, na ostrově Cat Ba toho zase tak moc není a déle než dva dny zde nemá smysl trávit, pokud člověk nechce jít nějaký pralesní vícedenní trek.

Při odjezdu z pevnosti jsme se potkali s dvěma Čechy, s kterými jsme se dali do řeči. Nakonec jsme se dohodli, že zajdeme večer na pivo. Ještě jsme na motorkách zajeli do Seaside baru, který se nachází na pláži Cat Co 2. Seděli jsme na hezké pláži, popíjeli jsme výbornou kávu s kondenzovaným mlékem a i když bylo stále zamračené počasí bylo tam hezky.

Večer jsme vyrazili na pivo s Blankou a Jirkou jak jsme se dohodli. Byla to kvalitní akce a končili jsme až v ranních hodinách. Našli jsme točené pivo a vyprávěli jsme si spoustu příhod, které jsme zažili. Skončilo to hraním rozbitého fotbálku, zpíváním českých lidovek a mírnou dopolední kocovinou.

Na skůtrech po ostrově Cat Ba

Už bez zbytkového alkoholu jsme vyrazili na motorkách k národnímu parku Cat Ba. Ostrovem vede v podstatě jen jedna pořádná silnice a není zde opravdu kde zabloudit. Vstup do národního parku se nachází v podstatě uprostřed. Cesta z města k národnímu parku je na motorce skvělá. Míjíte budovatelské plákáty se srpy a pšenicí (opravdu se zde pěstuje?). Z každého domu na nás mávala červeno-žlutá vietnamská vlajka a mimo město se po silnici skoro nikdo kromě občasných batůžkářů na motorkách nepohyboval. Po vyjetí z hlavního města člověk mine horu odpadků, která zjevně slouží jako svoz odpadu z celého ostrova. Zápach se line kilometry daleko a při vedrech to bude asi ještě horší. Pak už se ale rozprostře cesta v krásné hornaté krajině bez větších známek lidské civilizace. Benzínku by zde člověk pohledal a proto se vyplatí doplnit si palivo ještě ve městě.

V národním parku jsme se vydali na horu Đỉnh Ngự Lâm. Výstup trvá okolo hodiny a jde se po vyšlapané stezce uprostřed pralesa. Všude okolo jsou bambusy a jiné – pro mě neznámé rostliny. Cesta je celou dobu do kopce, ale stojí rozhodně za to. Potkali jsme jednoho Vietnamce, který mě a Martina pochválil, že máme vous jak Ho Či Minh.

Z vrcholku hory byl krásný výhled do okolí. Všude se tyčily špičaté hory, jimiž je tento ostrov doslova protkaný. Pokud bych měl z Cat By něco doporučit, tak by to byl právě tento výlet.

Ještě jsme měli nějaký čas tak jsme se vydali k jeskyni Trung Trang. Vstup do této jeskyně je mnohem masivnější než samotná jeskyně. Ta sice není špatná, ale nevidím důvod, proč kvůli tomu byly postaveny dvoje schody, vedoucí asi do třicetimetrové výšky. Po jeskyni jsme se na motorce projeli k Butterfly valley, které bych příliš nedoporučil. Byla to celkem zajížďka, krajina po cestě byla doslova zplundrovaná místními lomy a masivní výstavbou nějaké silnice. Je to přesně to místo, které možná táhne místní ekonomiku, ale za vysokou cenu. Velmi mi to připomnělo fotky z průmyslových center Číny. Samotné Butterfly Valley vypadá na Cat Bu dost netradičně. Reliéfem a pastvinami připomíná spíše Rumunsko než Vietnam. Kromě krásných skal na lezení jsme zde však neshledali nic moc zajímavého.

Po příjezdu do města Cat Ba jsme ještě zašli na jídlo do výborné a dobře hodnocené Yummy restaurant, kde jsme si konečně dali výborcné Bum bo nam bo, které ve Vietnamu hledám už dlouho. V 15 hodin vyjíždí z města Cat Ba autobus, který jede na severní lodní terminál a navazuje na něj trajekt.

V Halongu jsme vyrazili na místní lanovku. Je v provozu teprve půl roku a pyšní se hned několika rekordy. Tato lanovka je zavěšena na nejvyšších sloupech na světě, a kromě toho má také rekord ve velikosti kabiny, kam se dokáže namačkat až 230 lidí. To že si 60% z nich neužije výhled, ale pouze tulení okolních lidí už je věc jiná.

Za 300 000 VND jsme si koupili lístek a ponevadž jsme rychle zareagovali při otevření vstupu do kabiny, mohli jsme si vybrat místa hned u okna. Za námi se namačkalo několik autobusů s Korejci a Číňany. Jízda lanovkou byla super. Z vysoké výšky je vidět celé město a v dáli také slavná zátoka Halongu.

Lanovka vede na takový kopec uprostřed města, kde je velký komplex pastí na turisty. Je zde herna s mnoha různými automaty, což zaujalo obzvlášť korejce, kteří zde ve svých středních letech hráli jak o závod. Ještě lepší než samotná lanovka bylo ruské kolo, na které člověk dostane v rámci svého lístku možnost jít. Protože se nám na ruském kole moc líbilo, řekli jsme si, že bychom rádi jeli ještě jedno kolo (každé trvá cca 8m). Při výstupu jsme se zeptali slečny, zda bychom mohli jet ještě jedno, a když jsme viděli, že s úsměvem kroutí hlavou že ne, pochopili jsme, že by se dala přesvědčit. Hezky jsme ji chvíli prosili a schválně jsme příliš horlivě nevystupovali, načež jsme zjistili, že se nacházíme už v nástupní zóně a zase odjíždíme nahoru. Při druhém jsem si udělal časosběrnou fotografii, kde je vidět, jak obloha ztemněla a celé město se rozsvítilo. Vietnamci mají očividně rádi blikající nebo alespoň svítící světla na stavbách. Je to ostatně vidět i ve vietnamských večerkách v Praze, kam se nebojí umístit ohyzdné neonové poutače, které kolemjdoucí upozorňují na to, že je otevřeno.

Ve Vietnamu je každý vyšší dům a významnější stavba vybavena světly, které se většinou nějakým způsobem animují. Například most spojující dva břehy Halongu často svítí jako duha a různě se animuje. Nechci vědět, co se stane, když přes něj projíždí někdo s epilepsií. Ale třeba to z auta není vidět tolik jako z okolí.

Původně jsme chtěli jet do Hanoje, ale protože se stmívalo, rozhodli jsme se ještě znovu přespat v Halongu. Večer jsme vyrazili na večeři bez nějakého konkrétnějšího cíle a zakotvili jsme v jakési restauraci se zaměřením na mořské plody. Bohužel jídelní lístek jsme museli překládat z vietnamštiny (což se nám relativně dařilo), ale obsluha ani trochu nevládla angličtinou a byla hrozně netrpělivá. Jakmile neporozuměla tomu, co jí říkáme, nechtěla ani počkat na to, abychom ji to ukázali v jídelním lístku. To pravděpodobně vedlo k tomu, že pouze třetina jídel byla objednána správně. Ostatní dostali něco jiného a já jsem nedostal nic. Sice jsem se nenajedl, ale za to jsem se dosyta nasmál. Pozoroval jsem okolní lidi, jak jim naprosto bez zábran padaly skořápky a zbytky korýšů z pusy na zem, zatímco koukali do telefonu. Vypadalo to tak přirozeně a vůbec nikomu to nevadilo. Zároveň nikoho nenapadlo přistavit ke stolům koše, aby to potom nemusel někdo zametat. Někteří byli takoví gurmáni, že plivali zbytky jídla rovnou na stůl, to už byla nechutnost sama. Opět by bylo řešením přinést na to nějakou nádobu. Po nevydařené večeři jsem si alespoň koupil ananas a banány. Ananasy jsou zde skvělé a hlavně je nemusíte loupat, protože to udělá prodejce za vás. Hezky oloupe ananas, aby tam nezůstal ani kousek slupky a za 20 000 VND je tenhle poklad váš.

Nejlepší výhled na Halong bay

I když jsme sem jeli kvůli zálivu Halong, reálně jsme jej vlastně ještě pořádně neviděli. Sice jsme projeli trajektem na ostrov Cat Ba, kde loď míjí mnoho ostrovů, ale to není ta profláklá zátoka, kam jsme mířili. Důvod odložení včerejšího odjezdu do Hanoje byl právě i důvod, že jsme chtěli vidět Halong bay. Zjistil jsem, že nad městem se tyčí asi stometrová hora Bai Tho, odkud je hezký výhled na zátoku. Je trochu složitější dostat se nahoru, protože schody jsou ukryté v husté městské zástavbě. Sice je před úzkým průchodem ke schodům na Bai Tho velká červená cedule se žlutým písmem, která ale ve spleti reklam působí skoro neviditelně. Zaplatili jsme vstup 10 000 VND a za 20 minut jsme dorazili po strmém schodišti na vrchol hory. Pod námi se rozprostírala zátoka a na druhé straně město Halong. Byl odtud krásný 360° výhled.

Když jsme z Bai Tho sestoupili dolu, vydali jsme se k parku Công viên Hoa Hạ Long, odkud byl také hezký výhled na Halong bay.

Zpátky do hostelu jsme si vzali autobus, který nás však odvezl až na autobusové nádraží v Halongu, které bylo na druhé straně města. Moc jsme si tedy nepomohli a museli jsme si nakonec vzít přece jenom taxíka. Ten nás odvezl do Happy Hostelu, kde jsme se rozloučili a autobusem jsme se vydali do Hanoje.

Ho Chi Minhovo mauzoleum

Jelikož Ho Chi Minhovo mauzoleum zavírá už někdy okolo 11 h, vydali jsme se tam hned po snídani. Museli jsme obejít celé náměstí Ba Dinh, protože vstup do prostoru mauzolea je od jihu. U vstupu nám vzali batohy a foťáky jsme museli dát do červených tašek. Tyto tašky nám potom sebrali o kousek dál. Seřadili jsme se do dvojstupu a s vojáky po boku jsme vykročili vstříc depresivní budově mauzolea. Uvnitř se nacházel Ho Chi Minh, nasvícený oranžovou barvou. Okolo něj stáli 4 vojáci a dalších několik nás popohánělo, abychom se zde příliš nezastavovali. Celé procesí působilo slavnostně a velmi smutně. I když samotná prohlídka mauzolea trvala stěží minutu, zanechalo to v nás určitý dojem. V areálu jsme se ještě podívali na nepříliš hezkou stavbu Ho Chi Minhova muzea a na One Pillar Pagodu. Byla však škoda, že tam bylo tolik lidí.

Krásný Prezidentský palác, který zde vystavili Francouzi jako rezidenci pro guvernéra Indočíny na počátku 20. století, jsme bohužel nestihli navštívit, protože zavíral stejně brzy jako mauzoleum.

Co jsme ale stihli navštívit byla plzeňská hospoda (Hoa Vien Brauhaus), na kterou jsme úplně náhodou narazili poblíž hezkého kostela Cửa Bắc. Měli tam výborné plzeňské pivo, jehož kvalita byla plně srovnatelná s plzeňskými hospodami v Praze. Dokonce tam měli i takové klasiky jako český „smažák“. Po příjemné vzpomínce na domov jsme se vydali k Tran Quoc Pagodě.

Odtud jsme se nechali Uberem odvézt zpátky k Cocoon Inn hostelu. Na jídlo jsme zašli do výborné restaurace Bún bò Nam Bộ. Jak už název napovídá, nebylo tam kromě Bun bo nam ba moc na výběr. Jídlo bylo skvělé, počasí už o trochu méně. Pořádně se rozpršelo a čekali jsme asi půl hodiny v restauraci na to až slejvák přejde. Večer jsme potom pracovali v hostelu.

Práce

Ráno jsme se odhlásili z Cocoon Inn hostelu. To doprovázelo několik problémů, kdy mi recepční ztratil pas a kartu k pokoji. Asi po hodině se obojí naštěstí našlo a my jsme pokračovali do coworkingu Moonwork. Cestou na oběd jsme objevili výbornou pekárnu Anh hòa. Rázem jako bychom se ocitli ve Francii. Nakoupili jsme zde výborné čerstvé bagety.

Večer jsme odletěli do Saigonu (Ho Chi Minhova města) a ubytovali jsme se u Russian Marketu přes AirBNB.

To je Saigon

Saigon byl o poznání teplejší než sever Vietnamu. Už když jsme šli po snídani do coworkingu teploty útočily na 30°C. Pro práci jsme si vybrali Circo coworking, kde jsme strávili většinu dne. Potkali jsme zde také lidi z České republiky, co zde založili firmu a dlouhodobě zde žijí. Na večeři jsme navštívili Royal Saigon restaurant.

Delta Mekongu

Přes správkyni našeho domu jsme se domluvili na výletu do delty Mekongu. Je to 10. nejdelší řeka na světě a na stejném místě se nachází i co se průtoku týče. Tahle její delta (ústí do moře) je skoro tak velká jako celá Česká republika. Ze saignonu je to k ústí asi 150 km. Dojeli jsme k městu My Tho a tam jsme se nalodili. Na lodi jsme přejeli přes řeku a navštívili jsme místní včelaře, kde jsme dostali ochutnávku místního nápoje. Ten se skládal z medu, pylu, čaje a limetky. Překvapivě to nebylo vůbec špatné. Potom jsme prošli ovocné sady, kde jsme ochutnali místní ovoce. Asi nejvíc mě zaujal jackfruit, který roste na chlebovníku a vypadá jako durian. Na rozdíl od něj však zdaleka tak nezapáchá a má skvělou chuť. Výhodou je také to, že je výrazně levnější než durian. K ochutnávce nám zanotovala místní kapela tradiční vietnamskou hudbu. Pokračovali jsme k továrně na bonbóny z kokosového těsta. Vidět proces výroby byla úřekvapivě docela zajímavá podívaná. Hlavně když jsme mohli ochutnat. Bonbony se daly jíst i s obalem, protože byly obalené v rýžovém papíru. Z rýže zde vyráběli i vynikající rýžové placky s banány.

Večer jsme přijeli zpět do Saigonu autobusem, který snad ani neměl tlumiče. Při každé díře, kterou jsme projeli, se celý autobus začal houpat a občas rezonoval a houpání se ještě zvětšovalo. V Saigonu jsme zašli do asi vůbec nejlepší restaurace, kterou jsme zde našli – Bep me in.

Válečné muzeum a restaurace kde se jí potmě

Na Tripadvisoru nás zaujalo, že je v Saigonu restaurace Noir, kde se jí ve tmě a obsluhují vás slepci. Noir je nejlépe hodnocená restaurace v Saigonu a navíc je označena jako levná (to však není pravda). Na rychlo jsme si udělali v Noir rezervaci (bez toho to pravděpodobně moc nejde) a během cesty přes město nám přišlo potvrzení o rezervaci. Za 10 minut jsme vešli a ujala se nás obsluha. Vysvětlila nám jak to zde funguje a dala nám menu, ze kterého si můžeme vybrat jídlo. Vzhledem k tomu, že jsme čekali, že restaurace podle Tripadvisoru patří mezi ty levnější, měli jsme co dělat s tím, abych naše výrazy i po přečtení cen zůstaly neměnné. To, že ceny budou vyšší než klasický vietnamský standard jsme čekali, nicméně, nečekal jsem, že budou velmi vysoké i na poměry našich evropských cen. Byl zde na výběr z vegetariánského, východního a západního menu. Jako nepříliš velký obdivovatel mořských plodů jsem zvolil jistotu v podobě vegetariánského menu, které stálo 550 000 VND. Ostatní byly potom o něco dražší.
Po výběru jídla následovala krátká hra, kdy nám hluchoněmý člověk zavázal oči a měli jsme správně umístit jednotlivé tvary do hrací desky. Po mém drtivém vítěztví jsem prohlásil, že mám praxi spojenou s chozením v noci na záchod po tmě. I když jsem to myslel jako vtip, nikdo to moc nepochopil. Po hře se nás ujal slepý člověk, chytli jsme se za ramena a odvedl nás do tmavé místnosti.

Menu obsahovalo pití, 4 předkrmy, 2 hlavní jídla a 3 dezerty. Porce byly docela malé, ale celkově se člověk docela najedl. K tomu jsem si dal vynikající vietnamskou kávu, která byla během servírování cítit už z daleka. Nápoje a příbory jsme museli udržovat v pravém horním rohu našeho místa, aby na ně obsluha nepoložila jídlo.

Občas bylo celkem složité poznat, co že to člověk vlastně jí. Kromě toho, že některé suroviny byly pro naši kuchyni velice atypické, bez očí je identifikace jídla mnohem složitější.

Když jsme skončili, opět nás slepec odvedl z místnosti a doporučil nám, abychom se dívali na zem, protože světlo nám bude připadat příliš silné. Před odchodem z prostoru restaurace nám ještě slečna ukázala na tabletu, jak vypadalo jídlo, které jsme jedli.
Shodli jsme se na tom, že i přes dražší cenu za to návštěva rozhodně stála. Cena nezahrnuje pouze velmi dobré jídlo, ale také vynikající zážitek, který bych každému mohl jen doporučit.

Poblíž restaurace se nachází War remnants museum, což byl náš další cíl. Toto muzeum se zaměřuje na válečné útrapy, které země prožila ve 20. století. Jsou zde silně kritizována Francouzská a Americká zvěrstva, která se zde udála. Tato kritika je možná až příliš jednostranná, ale na druhou stranu historii často píšou vítězové podle. Muzeum se skládá hlavně z výstavy fotografií. Ta obsahuje témata jako válečná fotografie, tiskoviny ze zemí podporující sjednocení Vietnamu, agent orange a jeho následky. Na dvoře muzea je potom ukázka pracovního tábora, vězení a výstava americké techniky v podobě vrtulníků, letadel a obrněných vozidel.

Tento den jsme obcházeli ty nejlepší podniky podle Tripadvisoru, původně jsme chtěli zajít do restaurace Huong Lai, která byla hned za rohem krásného kostela Notre Dame. Byla plná a tak jsme zkusili další velmi nadějnou restauraci Secret Garden. Po schodech jak v ubytovně pro nelegální imigranty jsme vystoupali až na střechu, kde to vypadalo jako v úplně jiném světě. V této restauraci skvěle vaří, uvnitř je to moc hezké a bez rezervace tu moc nemáte šanci. Jediné, co nám kazilo zážitek, byla zmatená obsluha, která vůbec neuměla anglicky a nosila nám jídlo postupně asi dvě hodiny. Večer jsme zašli na kulečník, pivo a objednali jsme si cestu do tunelů Cu Chi v sousedním TNK travel.

Cu chi tunely

Návštevu tunelů jsme si domluvili s odjezdem až po poledni, ne snad protože bychom to chtěli, ale spíše proto, že jsme to řešili po pár pivech předchozího dne přímo u TNK travel a dopolední termín už byl plný. Cena výletu byla 220 000 VND.

Na návštěvu tunelů jsme nechtěli jet po vlastní ose, protože jsme se z několika cestopisů dočetli, že to není úplně dobrý nápad. V tomto případě je mnohem zajímavější pokud k ruce máte někoho, kdo vám může říci konkrétní informace o tunelech Cu Chi (mimochodem čte se to [gu či]). Jako průvodce jsme dostali dost zvláštního týpka. S kamenou tváří si dělal si legraci především z Američanů, kteří s námi byli v autobuse. Neustále trousil dávky svého černého humoru, říkal, že už proti Američanům dnes nic nemají a nemusí se bát, načež jim v zápětí řekl něco ve stylu, že je zabije. Celý autobus se vždy mohl potrhat smíchy.

Tunely Cu Chi jsou zpřístupněné ze dvou stran – Ben Duoc je dále od Saigonu je méně turisticky navštěvována. My jsme jeli do Ben Dinh, ale nemohu říci, že bych nějak zvlášt litoval. Jezdit na oba tunely asi příliš smysl nemá, protože se to bude z velké části opakovat. Průvodce nám zde ukázal mapu, která zobrazovala, kde se nacházely tunely a strategické body v okolí. Také na modelu ukázal jak fungoval systém tunelů. Řekl nám několik zajímavých informací

• Z tunelů se útočilo hlavně v noci
• Tunely měly až tři patra, v horní části byly větší místnosti, některé byly do tvaru trojúhelníku, aby byl strop stabilnější
• V tunelech byly otvory na přívod vzduchu a cesta napojená k řece
• Voda z řeky nebyla pitná, na pitnou vodu byla studna
• Tunely byly cik cak, aby nebylo možné v nich moc střílet pokud Vietcong prchal před nepřítelem
• Na krajích chodeb byly často pasti ve formě jámy, kam člověk spadl. Uvnitř byly ostny. Na krajích byly proto, že v neznámých prostorách se člověk drží podvědomě u zdi
• Ostny neměly nepřítele zabít, ale pouze zranit. Znamenalo to totiž že bude křičet a jeho druhové se ho budou snažit zachránit, což zajístí Vietcongu varování a čas na útěk

Po zajímavé úvodní přednášce přišla dlouho očekávaná chvíle a vlezli jsme do prvního deseti metrového tunelu. Byl osvícený, nebylo kam zabloudit a projít ho bylo dost v pohodě. Druhý tunel byl podobně dlouhý a opět byl osvícený. Jediný rozdíl byl ten, že jsme měli za úkol jej najít. Byl totiž schovaný někde na zemi mezi listím. Byla zde verze pro hubené místní, ale také pro větší jedlíky a ramenáče. Samozřejmě jsem neodolal a zkusil místní variantu. I tento tunel se dal bez problému projít. Průvodce nás zavedl přes několik místností s ukázkou nemocnice a něčeho jako taktické místnosti do nejdelšího tunelu, který měl 50 metrů a nebylo v něm světlo. Někteří lidé celkem logicky zvolili bezpečnou cestu po zemi. Zbytek naší výpravy se vcítila do role tunelových krys (jednotky armády, které měly na starost mise v podzemních komplexech). I přes počáteční optimismus, kdy jsem si říkal, že bych neměl problém tunely projít i několik kilometrů, velice rychle jsem si to v případě tohoto tunelu rozmyslel. Je veliký rozdíl jít rovným tunelem za světla. Zde se cesta různě klikatila doprava, doleva, ale také nahoru a dolu. Člověk mohl jít přikrčený nebo být na bobku, občas bylo potřeba se trochu připlazit a neustále mít ruce před sebou a kontrolovat okolí. Během šátrání po zdi jsem se několikrát dotkl netopýra a ten mě potom ještě poplával křídly po hlavě. Byl to velice nepříjemný pocit. Asi v polovině cesty jsem se musel zastavit, protože zde bylo kruté dusno, lil ze mě pot a potřeboval jsem na chvíli popadnout dech. Když jsem vylezl ven do džungle, byl jsem celý zmáčený potem. Když si představím, že v těchto hrozných podmínkách občas ještě bývaly pasti a podobné šílenosti, naprosto mě děsí, že se tam někdo odvážil jít.

Po výlezu z tunelu jsme se opláchli a ochutnali jídlo, které jedli místní partizáni po dobu války. Byl to kořen tapioky a chutnalo to podobně jako sladké brambory. Tapioka se jedla s arašídy, solí a velice mi tato kombinace zachutnala. Mnohem lepší než tak oblíbené Bubbleology, které se u nás z nějakých mě těžko pochopitelných důvodů uchytilo.

Další zastávkou byla výrobna sandálí, kde jsme viděli, jak místní vytvářeli obuv z pneumatik a vychytrale otáčeli tvar boty tak, aby to na první pohled pro stopaře vypadalo jako že člověk jde na druhou stranu. Na závěr jsme si ještě prošli jakousi výstavu pastí na lidi, kde se snoubili jednoduché nápady s nelidskou krutostí.

V Cu Chi tunelech je také střelnice, kde si člověk může vystřelit z mnoha zbraní, které zde byly během války použity. Každý náboj zde stojí okolo 40 korun. My jsme tuto atrakci z časových důvodů vynechali. Těsně před odjezdem jsem si ještě nakopl palec u nohy protože jsem si dost neprozřetelně vzal do tunelů sandále.

Příprava na odlet

Odhlašujeme se z našeho ubytování a jdeme se najíst do Bep me in. Potkali jsme se zde s kamarádem z ČR, který právě přijel do Vietnamu a dali jsme si opět skvělou Bun Chu a vietnamské kafe s cikorkou a kondenzovaným mlékem. Pak jsme nakoupili na nedalekém trhu různé čaje, cibetkovou kávu a odpoledne jsme se přesunuli za prací do výborné kavárny Modern Meet Culture (M2C) naproti válečnému muzeu. Nad kavárnou je sice coworking, ale zde se nám líbilo více a bylo zde dost místa. Kousek odtud také byl jediný supermarket, co jsem ve Vietnamu potkal.

Večer jsme si zavolali Uber na letiště a odletěli směrem do Dubaie.

Odlet

V Dubaji jsme si dali nějaké předražené jídlo z fastfoodu a přestoupili na letadlo do Prahy. V Praze byl zrovna teplý den, ale stále tak o dvacet stupňů méně, než jsme byli poslední měsíc zvyklí.

Autoři fotografií: Daniel Rys, Jan Václavík

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.