Po hřebeni Nízkých Tater vede krásná stokilometrová cesta, kterou lze zdolat za 4 nebo 5 dní v závislosti na fyzické kondici. Jedná se o velice příjemný trek, kde stále není tolik lidí jako v sousedních Vysokých Tatrách. Navíc jsou Nízké Tatry na rozdíl od Vysokých Tater mnohem vhodnější na delší trek, protože z hřebenové cesty není potřeba po celou dobu sestupovat nikam do údolí. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce nás navíc stále provázejí poutavé výhledy do okolí – napřed na Velkou Fatru, později na Vysoké Tatry a Slovenské rudohoří.

Přestože v názvu tohoto pohoří je slovo „nízké“, ve skutečnosti jsou Nízké Tatry se svým nejvyšším vrcholem (Ďumbier) přes 2000 metrů docela slušné kopce. To uvidíte sami, pokud se rozhodnete si je projít). Řekl bych, že lepší treková alternativa v České republice a možná ani na Slovensku není.

Běžně se přechod Nízkých Tater po hřebenové cestě chodí za 5 dní z Telgártu do Donoval a má 90 km. Na náš vkus je to zbytečně pomalé tempo a tak jsme nakonec šli za 4 dny z Donoval do Popradu, což dalo příjemných 116 km. Na následující mapě jsem vyznačil kudy přesně jsme šli: https://mapy.cz/s/YNdt

Nastoupání na hřebenovku a pohoštění u bači

Po několikadenních túrách v ve Vysokých Tatrách, kam jsem si jel původně odpočinout jsem byl docela unavený. Teď jsem plynule z Vysokých Tater navázal na Tatry Nízké, kde jsme měli v plánu projít celou hřebenovou cestu během čtyř dnů. Vlakem z Tatranské Štrby jsem dojel do Ružomberoku, kde jsem omylem vystoupil asi kilometr před nádražím uprostřed ničeho, když vlak nenadále zastavil po oznámení zastávky. Naštěstí jsem dostatečně duchapřítomně zalezl zpět do vlaku, když jsem si uvědomil, že nádraží by pravděpodobně vypadalo jinak. V Ružomberoku jsem nakoupil pro kamarády, kteří jeli s Banské Bystrice a mysleli, že by na nákup neměli čas. Odjel jsem autobusem do Donoval, což je místní Špindlerův mlýn, alias místo, které v zimě těžce prosperuje z lyžařského ruchu. V této vesničce byla větší zima než v Ružomberoku a byť tam bylo trochu mrtvo, tak to bylo v tento mimosezónní čas velice příjemné místo. Konečně jsem si zde dál snídani, která už byla asi čtvrtý den v podobě jogurtu a cereálií (nemám rád tohle slovo). V obchodě v Štrbském plesu jsem si navíc předchozího dne koupil vynikající islandské jogurty skyr – a byly skvělé. Kromě toho jsem ještě celý výlet nosilžinčicu, kterou jsem potřeboval nechat dozrát předtím než jsem si vypil. Nutno říci, že tři dvoulitrové láhve tekutin se docela pronesou.

V Donovalech jsem se potkal s Vojtou a Adamem a pak jsme vyšli po červené značce směrem nahoru. Této značky jsme se drželi v podstatě celý přechod Nízkých Tater, protože vede přesně po hřebenu hor. Člověk by si řekl, že se není kde ztratit, ale kupodivu se nám to povedlo hned po několika hodinách chůze. Kvůli sbírání borůvek jsme ztratili pojem o tom, kde se nachází naše červená značka. Nakonec nám musela pomoci mobilní aplikace Mapy.cz. Po relativně pohodovém nástupu jsme došli k Hiadeľskému sedlu, kde jsme se naobědvali a nabrali vodu u potoka, který tekl o kousek dál směrem po modré značce. Vody během treku bylo překvapivě málo a vyplatí se brát zásoby vždy kdy to jde. Od sedla jsme pokračovali nahoru na Malou a Velkou Chochulu. Před námi se otevřely krásné nezalesněné planiny jen s občasnými překážkami v podobě kleče.

Na papírové mapě, kterou jsme měli bylo vidět jakési stavení poblíž sedla Zámostskej hole, kde se potkávala naše červená se žlutou značkou. Hledali jsme nějaké místo na spaní a vzhledem k nedostatku lesa na rovinatých usecích jsme se rozhodli zkusit přijít ke stavení. Když jsme přili blíž viděli jsme jakousi maringotku z níž se kouřilo. Později jsme uviděli také stádo krav a slovenského baču. Nechtěli jsme ho rušit, a tak jsme se vydali jiným směrem než byla maringotka, kde jsme chtěli natáhnout igelit mezi pár stromů. Po pár minutách pro nás přišel bača a nabídl nám, zda nechceme zajít na pokec a postavit si u něj stan.

Stan jsme neměli, nicméně nám dovolil postavit si igelit a uvázat ho k jeho maringotce. Kromě toho nám udělal výbornou horkou kávu. Byl to sice správný český turek, ale v době, kdy už se do nás začínala dávat zima nám přišla více než k chuti. Měl dva psy – Zoru a Máťu, obě byla poloviční štěnátka, která ale už teď byla velká a neobratná. Jeden z psů vypadal jak medvěd – neměl žádný ocas, měl malé uši, ale za to obrovské tlapy. A pak také pořád slintal – akorát nevím, zda to medvědi dělají také.

Výstup na Chopok

Noc byla velmi chladná a okolí našeho plácku bylo ráno mírně zmrzlé. Adamovi byla zima, protože si zapomněl sbalit zhruba polovinu věcí (mimojiné také bundu). Zřejmě Nízké Tatry trochu podceňoval, když si vzal studený spacák a místo stanu sbalil jen igelit. Ráno mě lehce probudilo jednak to, že Adam si stěžoval na zimu, ale hlavně to, že mi Zora (ten pes, co vypadá jako medvěd) oblízla obličej a začala na mě slintat a otírat se o mojí zakuklenou hlavu ve spacáku.

Po asi půl hodině chůze jsme pár stovek metrů od nás viděli útulnu, na které při přechodu hřebenovky Nízkých Tater narazíte hned několikrát a dá se v nich pohodlně spát. My jsme se jim trochu omylem vyhýbali, protože jsme nevěděli, že zde jsou a navíc jsme šli obráceně, než je zvykem.

Tak nějak jsme během odpočinku zjistili, že Adam dnes zrovna narozeniny, tak jsem mu popřál klasickým „všechno nejlepší dědku“, daroval mu pěčlivě schraňovanou čokoládu a zahrál mu na harmoniku „hodně štěstí zdraví“, což je mimojiné jediná písnička, kterou na ni umím.

Před sebou jsme viděli nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier (2043 m. n. m.) a podobně vysoký, ale mnohem více profláknutý Chopok (2024 m. n. m.). Proč je Chopok profláklejší? Protože na něj vede lanovka, která chrlí stovky lidí, kteří si chtějí udělat výlet do hor, aniž by chtěli chodit do kopce po svých. Nicméně jedna výhoda se Chopoku nedá upřít. Dali jsme si v Chatě na Chopoku pivo, zelňačku a Adam s Vojtou také nějakou místní specialitu v podobě sladkého knedlíku. Všechno bylo naprosto luxusní. Sedli jsme si ke stolu s Mexičanem a holkama, kteří náš potom pronásledovali celý den. Po tomto výborném obědě jsme se odebrali směrem ke Štefánikově chatě. Minuli jsme odbočku na Ďumbier, který nás příliš nelákal a zabralo by nám to hodinu času navíc. Po minulém úspěchu jsme si dali ve Štefánikově chatě opět zelnou polévku a zjistili jsme, že ubytování je zde pěkně drahé a zase jsme šli dál.

Došli jsme až nad Čertovicu, kde jsme plánovali přespat. Bohužel jsme si v chatách zapomněli doplnit vodu a tak jsme jí měli jen asi litr pro tři lidi a museli jsme jít dál, protože potok byl daleko. Sešli jsme z příkrého kopce směrem do údolí Čertovice a cestou na úpatí jsme nabrali vodu z velmi zarostlého potůčku. Nebyl úplně dobrý nápad jít z kopce v sandálech a pak si ještě namočit nohy. Dost to klouzalo a nakonec jsem tam spadnul.

Údolím Čertovice vede větší silnice skrz Nízké Tatry a přes zimu zde je v provozu zimní středisko. Co nás překvapilo byla jakákoliv absence odpadkových košů. Nesli jsme odpad už pěkně dlouho a nikde jsme žádné koše zatím nepotkali. Už se pomalu stmívalo a měli jsme toho v nohách opravdu hodně. Do toho mi nebylo úplně dobře a byl jsem unavený po týdnu chození (předtím jsem byl ještě ve Vysokých Tatrách). V kopci za Čertovicou jsme našli polozarostlou odbočku, kde jsme si nakonec postavili igelit. Navečeřeli jsme se a šli jsme spát. V noci mě probudil déšť a bouřka. Pršelo na nás a tak jsme se museli navalit na Vojtu, který spal uprostřed igelitu. Jakmile jsme posunuli všechny věci pod igelit a spali více uprostřed, už to bylo zase v pohodě.

Musíme dojít do útulny pod Andrejcovou

Ráno bylo vlhké a veškerá zeleň okolo nás byla mokrá. My naštestí ne, bouři i déšť jsme přežili naprosto bez úhony a pouze pod igelitem. Štěstí bylo, že jsme v tomto počasí nemuseli nocovat přímo na hřebenu, kde by mnohem více foukali a pršelo by na nás ze strany. Vše jsme si sbalili a pokračovali jsme dál. Ráno jsme potkali velmi hezkou útulnu Ramza a litovali jsme, že jsme zde nemohli přespat. Dnešní krajina už byla jiná než předchozí dny. Bylo zde mnohem méně nezarostlých míst, přes cestu bylo hodně stromů a celkově jsme neměli tak dobré výhledy, protože hory zde byly o něco nižší. To však neznamená, že to nestálo za to. Co nedorovnala příroda dorovnaly zážitky. Celé to začalo tím, že jsme potkali skupinku, která šla také přechod Nízkých Tater, ale z druhé strany. Rozplývali se o útulně pod Andrejcovou. Nedělali jsme si iluze, že bychom tam došli, protože bylo už skoro poledne a skupinka, kterou jsme potkali nám říkala, že jsou už 7 hodin na cestě.

Pokračovali jsme v cestě skoro nezměněným tempem a pak jsme potkali ještě asi dvě další skupinky, které se opět rozplývaly nad útulnou. Řekli nám, že tam dokonce vaří za dobrovolné příspěvky a hlavně zdůraznili magickou větu, že tam mají i pivo. To nás dostatečně přesvědčilo a motivovalo o tom, že bychom tam měli spát.

Pivo máme rádi a v horách nám pravidelně chybí. Buď bídně zhyneme nebo tam dojdeme, to byl náš plán.

Byl to opravdu hodně slušný kus cesty a čekalo nás klesání (z 1470 m. n. m.) do Sedla Priehyba (1180 m. n. m.) a pak zase stoupání na Veľkou Vápenicu (1691 m. n. m.). Když jsme byli v Sedlo Priehyba, už se začalo stmívat (bylo okolo 20h). Už bychom měli naprosté právo na odpočinek, ale byli jsme tak nabuzení vidinou piva, že jsme chtěli pokračovat. Umyli jsme se v potoce, dali jsme si první studenou večeři a vyrazili jsme nahoru. Na kopec jsme vyběhli úplně neuvěřitelně asi za hodinu. Šlo se příjemně a cesta rychle uběhla. Když jsme byli nahoře, slunce bylo těsně nad obzorem a rychle zapadalo. Celé nebe bylo temné a u západu do oranžova.

Dlouho jsme se kochali a nemohli se vynadívat na tu nádheru. Udělali jsme spoustu fotek a pak už jsme pokračovali dál. Rychle se stmívalo, ale neměli jsme to daleko a nasadili jsme opět velmi svižné tempo.

Když už byla skoro úplná tma, v útulně pod Andrejcovou nás přivítal místní pár, který měl chatu na starosti. Dali jsme si zasloužené pivo a výbornou polévku. Měli jsme takový hlad, že jsme ještě uvařili svojí večeři v podobě tuňáka s těstovinami. Teprve potom jsme měli nárok na to jít spát.

Pěšky až do Popradu

Klasická trasa při přechodu Nízkých Tater je z Telgártu do Donoval. My jsme to šli obráceně a navíc jsme se ráno rozhodli nedojít do Telgártu, který byl relativně blízko, ale do mnohem vzdálenějšího Popradu. Navíc jsme to chtěli vzít přes Královu hoľu. Cesta pro dnešek vycházela na něco přes 30 km.

V útulně pod Andrejcovou jsme ještě dostali snídani v podobě párků a pak jsme vyrazili. Cesta na Královu hoľu trvala asi 3 hodiny. Na vrcholu této hory se nachází velký vysílač, který je vidět skoro z celých Nízkých i Vysokých Tater.

Z Královy hoľy jsme odbočili na modrou značku a postupně jsme ztráceli výšku. Šlo to velmi rychle, ale i tak se cesta docela táhla.

Až do Spišské Bystré byla značen v mapě les, ale skutečnost byla trochu jiná. Od Smrečinského sedla byla většina stromů vykácených po nějakém hurikánu. Od Spišské Bystré jsme museli jít po silnici, což nebylo moc příjemné.

Do Popradu jsme došli jako úplné mrtvoly. Nemohli jsme prakticky už ani chodit. V prvním obchodě, který jsme potkali, jsme koupili piva na cestu, zakysané mléko s jahodami a jídlo. Doplazili jsme se na nádraží a i přesto, že jsme měli asi hodinu času, tak jsme se do odjezdu vlaku už nehnuli ani o metr. Jen jsme seděli, jedli a čekali. Vlak jsme se rezervovali až na poslední chvíli, což nebyl úplně dobrý nápad, protože nás stál jízdenka do Prahy asi 600 Kč. Pokud by to člověk rezervoval včas dopředu, tak je cena poloviční. I tak to ale mohlo být i horší, protože na místě to stálo 1100 Kč. Jízda vlakem byla hrozná a moc jsem se nevyspal. Další den byl po pracovní stránce hodně neproduktivní.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.