TOP zážitky z výletu

• Skalní lezení v Notre dam du Pre a Chapelle du plan des Mains
• Výlet okolo jezer Pralognan la Vanoise
• Procházka okolo Matterhornu
• Tartuflette a raclette

Mapa

Cestopis

Příjezd do Champagny-en-Vanoise

K dnešní noci se váže jedna zajímavá příhoda, V noci byla jasná obloha a tak se někteří z nás rozhodli spát venku. V noci Dana a Martina probudilo chrochtání a když rozlepili oči viděli pár metrů od sebe divoké prase, které na ně koukalo a chroctalo. Já jsem tuto příhodu zaspal. Asi je to dobře, protože jinak bych neměl tak klidné spaní.

Kousek nad místem, kde jsme spali se nacházela velká přehrada Lac du Mont Cenis. Pod ní bylo prakticky opuštěné město, které se nacházelo v oblasti, kde už nerostou, kvůli vysoké nadmořské výšce, stromy. Vine se sem dlouhá cesta, kterou prý nechal vybudovat Napoleon a právě tudy napadl Itálii, která to zřejmě nečekala. Původně patřila tato oblast Itálii, ale časy se mění s nimi i mapa. Nad hrází přehrady se nachází Fort de Variselle, což je krásná italská vojenská pevnost z 19. století. Udělali jsme si k ní výlet a prolezli jsme vnitřní prostory. Sice je už ve velmi špatném stavu, ale pokud člověk dává pozor, není to asi nijak zvlášť nebezpečné.

Pokračovali jsme dále do Francie. V Modane jsme si dali pizzu a zjistili jsme, že s angličtinou zde opravdu nepochodíme. Když jsme projížděli na dálnici ve Francii, jsou zde, podobně jako v Itálii, mýtné brány. Podařilo se mi to, že jsem někam zašantročil lístek a nemohl jsem ho najít když jsme byli u brány. A tak jsme asi tři minuty stály u závory při výjezdu z dálnice, zatímco francouzský operátor nám stále něco říkal a my mu nerozumněli, neboť opět odmítal používat jiný jazyk než jeho nedoceněnou mateřštinu. Nakonec se lístek našel a my byli vysvobozeni. Ale každopádně mýtné brány jsou špatné. Jsou velmi drahé a dělají zbytečné kolony (nejen kvůli lidem jako já).

Okolo čtvrté hodiny jsme dorazili do ubytování v Champagny en Vanoise. Chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme to našli. Dům byl krásný a jediná vada na kráse (a zrovna dost zásadní vada) byla, když jsme zjistili, že sauna vyhazuje pojistky. Napsal jsem email paní která nám dům předávala (a překvapivě taky neuměla anglicky jako zatím každý, koho jsme tu potkali) a hned dalšího dne nám poslala opraváře, který vyměnil pojistky (mimochodem ani ten neuměl anglicky). Nicméně to nepomohlo, tak jsme mu poslali SMS ve francouzštině a on pak přisel vyměnit celé topné těleso v sauně.

Práce

První den v domě jsme byli rádi, že nikam nemusíme a tak jsme pracovali. Večer jsme si udělali maso na grilu a poprvé a naposledy jsme plnohodnotně použili saunu.

Aby byl příběh o sauně kompletní tak je nutno podotknout, že ani výměnou topení se problém nevyřešil. V sauně jela jen jedna plotýnka ze tří, takže maximální teplota byla okolo 60°C a my museli v sauně polévat kamna vodou, abychom cítili alespoň nějaký efekt.

Mimochodem je vidět, že ve Francii dělají lidé věci jinak. Sauna byla konstruována trochu jinak než jsme zvyklí a nedalo se tam sedět aniž by člověk neměl ohnutou hlavu. Připomínalo mi to, když jsem vyměňoval kolo na autě značky Citroën. U každého jiného auta je člověk zvyklý, že náhradní kolo se nachází v kufru, ale tady nic takového není. Vůbec jsme nebyl s to přijít na to, kde kolo je. Nakonec jsme se musel zeptat kde kolo najdu. Dozvěděl jsem se, že je potřeba vzít speciální klíč, který je pod sedačkou a pomocí něj odšroubovat šroub v kufru a kolo pak spadne na asfalt z podvozku auta. Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě a méně logicky?

Výlet

Vzhledem k tomu, že nám počasí přálo a podle předpovědi ještě dlouho mělo přát, vyrazili jsme na výlet z Pralognan la Vanoise. Šli jsme po sjezdovce nahoru a od lanovky Génépi jdeme po pěšině do kopce vlevo přes Col Rosset. Cesta je sice hodně do kopce ale výhledy do okolí stojí za to. Naším cílem se stalo ledovcové jezero Lac de La Patinoire. Po cestě jsme potkali kamzíky na vzdálenost jen několika metrů. Dolu jsme šli přes jezero Lac des Vaches, přes které přímo vede turistická stezka, neboť jezero je velmi mělké. Otázka je, zda si to název „jezero“ vůbec zaslouží. V době kdy jsme tam šli byla hloubka tak 30 cm.

Když jsme se vrátili, upekli jsem tartuflette pro 10 lidí. Bylo to i v tomto množství překvapivě dobré a všichni jsme se dosyta najedli.

Recept na tartuflette

Rád dělám jídla z dobrých surovin, která jsou dobrá a jednoduchá na přípravu, tohle je jedno z nich. Kde jinde než ve Francii by se mělo dát lépe udělat tento vynikající francouzský pokrm.

Stačí trochu povařit brambory na „al dente“, osmahnout cibuli a anglickou slaninu a potom to vyskládat na pekáč, který je namazaný máslem a dále to proložit nakrájeným sýrem Reblochon (případně limburským sýrem, hermadurem apod.). Tato směs se potom zalije cca 1-3 dcl vína (je celkem jedno jakým) a dá se to do trouby a potom se zkouší ochutnávat. Na tomhle jídle je úžasné, že zde vůbec nejde o nějaká množství. Prostě tam dáte co máte a je to prakticky vždy dobré. Nepotřebujete žádné koření a teoreticky jídlo můžete připravit i v remosce.

Lezení v Notre dam du Pre

V okolí Champagny-en-Vanoise se nachází mnoho skal vhodných k lezení. Ostatně hned vedle domu jsme měli výbornou skálu (Falaise du Torchet) na trénink v obtížnosti přiměřené našim schopnostem. Dnes jsme ale vyrazili trochu dál k Notre dam du Pre, kde se nachází stovky parádních lezeckých cest. Notre dam du Pre je malá vesnice vysoko v horách, kam se dá dojet po serpentinách z Moutiers. Cestou se nachází nádherný kostel na skále, který nejde přehlédnout. Samotné skály jsou ještě o několik serpentin nad vesnicí hned vedle místního kempu.
Cestou zpátky jsme se ještě krátce zastavili u výhledu na kostel, který se tyčil na skále a vypustili jsme drona, který se snažil zachytit poslední paprsky světla.

Večer jsme hráli Heroes 3 HD, který jsme nainstalovali Honzovi na iPad. Sauna bohužel jela jen na 60°C a tak jsme jako katalyzátor museli v sauně zpívat a kameny polévat vodou.

Práce a výlet ke kapličce

Až do večera jsme pracovali, pak jsem se ještě šel proběhnout ke kapličce Chapelle du plan des Mains. Cestou jsem minul ferratu Des Grosses Perres, která vypadala opravdu velmi vzdušně (byť se zdála velmi dobře zajištěná). U kostelíku potom začínala další ferrata Du plan du Bouc, která měla být relativně snadná. Nic z toho jsem ale nezkoušel a obtížnost odhaduji na základě toho, co jsem viděl a přečetl si na internetu.

Na večeři jsme znovu připravili hody, Markéta udělala guacamole a Martin griloval brambory a maso.

V Savojsku se dá lézt všude

Začali jsme opět pracovním režimem a odpoledne jsme si šli zalézt na místní skálu Falaise du Torchet. Lezení si zkusilo i pár nelezců. Večer jsme si potom prohlédli videa z drona.

Mimochodem přemýšlím, proč nikdo moc nejezdí na podzim na dovolenou. Podmínky, jaké zde máme jsou naprosto ideální a pokud to nezpůsobila anomálie počasí, tak krásné babí léto je zde trochu později než u nás.

První pohled na Mont Blanc

Je to skoro neuvěřitelné, ale od začátku přijezdu do Francie je stále slunečno a modrá obloha. Je zde výrazně tepleji než v Itálii, kde jsme byli v nižších horách a dříve.

Původně jsme chtěli pracovat, ale nakonec jsme se rozhodli jet na výlet, protože jsme na předpovědi viděli, že o víkendu má pršet a proto by bylo lepší využít hezkého počasí dokud je.

Jeli jsme k letišti Courchevel, které se nachází nedaleko Champagny-en-Vanoise. Je mimochodem zajímavé podívat se na příkrý sklon letištní dráhy (je to vidět když se vyjde nad letiště). Udělali jsme si výlet na horu Vizelle (2659 m. n. m.), která je součástí největšího lyžařského areálu na světě jménem “Tři údolí”.

Už od letiště je krásně vidět obrovský masiv hory Mont Blanc. S postupem nahoru mohutnost ještě narůstá, protože hora více vystupuje z okolí. Mimochodem je zajímavé se podívat na mapu okolí Mont Blancu. Hranice jsou zde jaksi sporné neboť podle Francie nevedou hranice mezi Itálií a Francií po hřebenu Mont Blancu, ale o kousek vedle. Je to celkem nezvyklé, neboť hranice dost často vedou po horském hřebenu, ale Francie chce mít zřejmě rádoby nejvyšší horu Evropy jen pro sebe. Mimochodem víte, že to byla také Francie, kdo začal zpochybňovat že Elbrus je v Evropě. Mám Francouze rád, dělají skvělé sýry, jsou velmi dobří v umění, ale ta jejich nadutost a posedlost učit celý svět jejich roztodivný jazyk je občas trochu příliš sebestředná.

Večer opět grilujeme a kluci ještě v 21 hodin večer rozehrávají Dostihy a sázky, což je přinejmenším odvážné.

Děláme raclette

Kromě práce jsme jeli odpoledne na mamutí nákup, neboť jsem se rozhodl vyzkoušet raclettovač, který byl ukryt v kuchyni. Jelikož mám měřítko pro nákup jídla dost naddimenzované a připravovali jsme jídlo pro 10 lidí, koupili jsme obrovské množství jídla a vína (mimochodem jsou zde pitelné i krabicová vína nebo jakékoliv s potvrzením od „vin des sommeliers“). Na večeři jsme připravili tolik věcí, že stůl nebyl schopen to pojmout. Nacpali jsme se tak neskutečně, že jsme si potom jen dokázali sednout na pohovku a nahlas funět (občas tomu říkáme bařinkovat). I odchod směrem do postele byl pekelně složitý. Kvůli přejedení potom byl problém i usnout. Jo a mimochodem, to jídlo jsme snědli cca z větší poloviny.

Recept na Raclette

Jinak raclette jsou dost jednoduché na přípravu. Stačí uvařit brambory, koupit sýr na raclette a libovolné dobré suroviny k tomu (šunku, sýry, zeleninu,…).  Potom potřebujete raclette gril s rozpékacími pánvičkami a tam se to dá v libovolné kombinaci a pořadí, výsledek je vždycky dobrý.

Jedeme volit do Bernu

Ještě ráno jsem se cítil obstojně přejedený z včerejších raclette. Něco málo jsem do sebe nakufroval, protože nás čekala dlouhá cesta do Bernu ve Švýcarsku, tak jsme jeli volit v parlamentních volbách. Mimochodem jeli jsme kvůli tomu 600 km tam a zpět, neboť je to naše občanská povinnost. Proto mě dokáže rozčarovat, pokud někdo sedí doma a není schopen dojít půl kilometru k volbám. Tolik k denní dávce moralizování.

Mám pocit, že v Bernu nejde nikde legálně zaparkovat na delší dobu. I když jsou parkovací místa všude prázdná, buď jsou na hodiny s tím, že hodina je maximum anebo jsou zde modré zóny. Jednou jsme našli několik parkovacích míst, kde se dalo zaplatit až za 4 hodiny parkování, ale než se nám tam podařilo dojet tak už byla obsazená. A tak jsme se naštvali a nechali jsme to na modré zóně, kde bylo hodně místa.

Vyčekali jsme si frontu na ambasádě a odvolil jsme kromě dvou lidí, co si nevyřídili volební lístek, a Dana, který si sice požádal o zaslání lístku na ambasádu, ale z nějakého důvodu se asi ztratil. Jo, už aby byly volby možné provádět online a odpadly tyhle starosti.

Po odvolení jsme se šli projít do centra Bernu, což je mimochodem opravdu krásné středověké městečko. Prohlédli jsme si bernské medvědy, prošli centrum, zahráli si šachy v parku, připomínající letenské zahrádky a viděli jsme typický orloj, z jehož jedné strany jsou z nějakého důvodu na chodníku pisoáry.

V aplikaci Park4night jsme si vyhlédli místo na spaní u místní chaty, kde šlo spát pod střechou, aniž bychom museli stavět stan.

Vinohrady okolo ženevského jezera

Ráno nás probudil živý ruch a návštěva chaty, u které jsme spali. Místní Švýcar byl ale sympaťák a říkal, že jen připravuje chatu na zítřejší grilování s jeho kolegy.

Při cestě zpátky k Champagny-en-Vanoise jsme navštívili Epesses, což je městečko na břehu jezera, které je obklopeno vinohrady. Udělali jsme si tu procházku, prolétli jsme se s dronem a viděli jsme obrovské hejno ptáků, kteří dělali na nebi zajímavé obrazce, hlavně v okamžiku, kdy někdo vystřelil a hejno ptáků začalo panikařit.

Po nákupu v místním obchodě jsme jeli do Ženevy, kde jsme opět řešili problémy s parkováním. Nikde se nedalo najít rozumné parkoviště a nechali jsme auto kousek od budov spojených národů, kde se zrovna konala nějaká demonstrace lidí z Kamerunu.

Ve městě je malé historické centrum se zajímavou katedrálou. V parku je potom přehled lidí, kteří ve své době volali po reformách církve. Mezi jinými tam nechybí ani Jan Hus. Večer jsme potom přijeli do Champagny-en-Vanoise.

Práce

První den, co jsme ve Francii je špatné počasí. To je docela dobré na to, že jsme tu už 10 dní. Celý den tedy nerušeně můžeme pracovat.

Práce

I dnes bylo špatné počasí, takže trávíme další den ryze pracovně

Lezení

Dopoledne pracujeme, odpoledne jsem byl běhat a šli jsme lézt na Falaise du Torchet. Večer děláme raclette.

Cesta k Matterhornu

Poslední den v ubytování jsme uklidili dům, ve kterém jsme bydleli a předali jsme ho. Odpoledne jsme odjeli do Chamonix, kde byl krásný výhled na Mont Blanc a jeho okolí. Byla vidět špičatá hora Aiguille du Midi, ke které se dá dojet lanovkou a je z ní parádní výhled do okolí. Sice jsme tam nakonec nebyli, ale i naše hostitelka nám to doporučovala. Jediná nevýhoda, že to cenově vychází asi na 50€.

Z Chamonix jsme jeli do Švýcarska přes sedlo, odkud byly všude nádherné výhledy a zastavovali jsme kvůli focení zhruba každých pět minut. Chtěli jsme se přiblížit k Matterhornu, kde jsme dalšího dne chtěli podniknout menší trek. Měl jsem vyhlédnutou vesnici Ottafe, která se nacházela těsně přes Täschem. Problém totiž je, že s autem se k Matterhornu nedostaneme. Z Täsche do Zermattu se dá jít pěšky nebo vlakem. Ze Zermattu jezdí mnoho lanovek do hor, ale je to zbytečně drahé a komerční.

V Täschi jsme se mírně ztratili, zabočili jsme před kostelem do nějakých starých uliček a vjeli jsme někomu prakticky na dvorek. Byly zde kolmé a úzké zatáčky, kde jsme museli projíždět ještě pomaleji než krokem, abychom neodřeli auto. Šlo tu o centimetry a díky Danově řidičskému umění zůstalo auto neporušené a bez nutnosti zásahu odtahovky. Nakonec jsme se zdárně vymotali na silnici k Ottafe a vyjeli o 1000 výškových metrů nahoru. Cesta vypadala dobře, ale byla velice zrádná. Byly na ni vyjety koleje a často jsme autem drhli o spodek, neboť jsme byli opravdu těžce naloženi. V Ottafe byla velká zima, nejsou tu žádné stromy, co by nás kryly před více než slušným vichrem, takže jsem rád vyměnil původně plánované spaní venku za stan.

Procházka okolo Matterhornu

Ottafe je mimo sezónu zcela vybydlené a takhle na podzim už jsou i některé stezky zavřené. Pokud je ale hezky není se moc čeho bát. Vyrazili jsme po stezce Tour de cervin. Po chvíli na nás vykoukl majestátný Matterhorn a musím uznat, že na mě udělal dojem. Došli jsme až na rozcestí, odkud jsme pokračovali stezkou nahoru. Cestou jsme viděli kozoroha a několik kamenných lavin, které vzaly cestu s sebou dolu. Odpoledne jsme došli zpátky k autu, které smrdělo francouzskými sýry skoro na míli daleko.

Poblíž městečka Lax – nápadně připomínajícího germánské slovo pro lososa (navíc vedle byla vesnice Filet) – jsme se šli projít po zavěšené lávce přes údolí.

Potřebovali jsme se zase trochu posunout a tak jsme si naplánovali ambiciózně, že dnes dojedeme až k Lichtenštejnsku. To jsme však ještě netušili, že doprava po Švýcarsku není vždy jednoduchá. V Oberwaldu jsme zjistili, že na silnici, po které chceme jet je napsáno „geschlossen“ a nápadně ubylo aut okolo nás. Když jsem viděl značku pro označení vlaku, na kterém byla naložena auta, začal jsem mít neblahé tušení, neboť jsem o tomto způsobu cestování už slyšel.

Nakonec jsme se zeptali zda je možné přejet hory autem nebo opravdu musíme jet s autem na vlaku. Druhá možnost byla správně a tak jsme se zařadili do fronty a čekali na odjezd. Potkali jsme tam také naše druhé auto. Na vlak jsme se s autem dostali jako poslední možné auto a pak jsme vyjeli. Bylo trochu psycho jet desetikilometrovým tunelem skrz hory, ale ušetřilo nám to velký kus cesty. Během cesty v tunelu bylo doporučované poslouchat rádio na určené frekvenci, které sloužilo i případně jako komunikační prostředek, kdyby se něco stalo. Už hodně za tmy jsme dojeli na místo, kde jsme přespali.

Cesta domů

Probudili jsme se do deštivého rána a před osmou hodinou sem sklízel věci, neboť jsem jako jediný spal přes noc venku. Ostatním trvalo ještě hodně dlouho, než se evakuovali ze stanů a před polednem jsme konečně měli sbaleno. Tábořili jsme blízko východní hranice Švýcarska a rozhodli jsme se jet do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska.

Během cestu do Vaduzu jsme projeli vojenskou pevností a na silnici okolo nás projelo několik obrněných vozidel. Mimochodem Švýcarsko byla velmi militantní země, která si udržovala v dobách studené války okolo 700 000 vojáků. To je cca 20x více než jich má současná Česká republika. Zajímavé je také přečíst si proč se ji nevyplatilo napadnout během 2. světové války.

Vaduz je malé městečko s pěti tisíci obyvateli a hradem nad ním, kde bydlí vládnoucí rod. Centrum vě městě je malé, ale hezké. Prošli jsme ho asi za pět minut a pak jsme se vyrazili podívat k hradu, kde bydlí vládnoucí rodina. Do hradu se nedá jít, ale to ani tak nevadilo. Stejně mám pocit, že prohlídky na všech hradech vypadají úplně stejně. Průvodci mají svoji typickou intonaci, kterou moc rád napodobuji. Kromě toho většinou komentář při prohlídce vypadá asi nějak takhle: „Nyní se nacházíme v trůnním sále. Podle legendy zde straší bílá paní. Občas se v noci zjevuje na hradě a říká se, že kdo ji uvidí, ten do roka zemře. Nyní se vydáme vpravo do královských koníren.“

Když jsme odjížděli začalo zase pršet, nasedli jsme do auta a ujížděli jsme vstříc německým dálnicím. Trochu nemilé překvapení bylo, že zhruba každých 50 km jsme potkávali nějakou kolonu u sjezdů na velká německá města. Je až neuvěřitelné, že Němci mají tolik dálnic a i tak je dokážou bez problému ucpat. Nicméně stavba dálnic jde ruku v ruce s rozvojem automobilové dopravy. Pokud bude dálnic hodně, lidé se dostanou za stejnou dobu výrazně dál a mohou dojíždět dál do práce a podobně. To způsobí, že naroste počet automobilů a to, kde by dříve stačila dvoupruhová dálnice už zase brzy nemusí stačit.

Okolo 21h jsme dojeli do Weidenu, kde je moje oblíbená řízková restaurace Schinderhannes. Mají tam za 6,90€ obrovské řízky, které se mi ještě nepodařilo sníst na posezení. V takovém případě automaticky obsluha přináší alobal na zabalení. I když jsme původně plánovali přijet až dalšího dne, nakonec jsme se shodli, že nemá smysl hledat místo na spaní a čekat s cestou do zítřka. Počasí se stejně zlepšit nemělo a tak jsme vyrazili vstříc naší domovině ještě dnes.

Autory fotografií jsou Daniel Rys, Martin Doubek a Tomáš Beran.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.