Malorka je největší z Baleárských ostrovů a i když to málokdo ví, řeknete-li ve Španělsku slovo „Malorka“, nikdo nebude chápat co tím myslíte (vím to z vlastní zkušenosti). Ve španělštině se totiž dvě L vedle sebe (LL) čtou jako J, takže správná výslovnost je „Majorka“. Může se to celé navíc plést s ostrovem vedle, který se jmenuje zase Menorca (čtoucí se Menorka). Slovo Mallorca pochází ze středověké latiny „Maiorica“ a znamená „ten větší“ (ve smyslu ostrov). Naopak vedlejší ostrov Menorca je ve významu „toho menšího“ (ostrova). Na Ibizu, která je taktéž součástí Baleár se v tomto velice důvtipném způsobu tvoření nových názvů podle velikosti zapomnělo, neboť její název byl zřejmě přejat z arabského slova „Yabisah“, které znamená něco jako „země“. Tamní předci na všech Baleárských ostrovech se zřejmě vyznačovali vysokou mírou fantazie. Ale ono je to vlastně ve všech zemích podobné. Tolik k lingvistickému okénku Baleárských ostrovů.

Na Majorku, nebo-li také na „ostrov německých důchodců“, jak jsem ho pracovně pojmenoval, se můžete dostat velmi snadno. Z Berlína se sem dají sehnat zpáteční letenky i za 10 €, což bývá levnější než cena parkování na letišti po jeden den.

My jsme koupili letenky bez speciální akce, během našeho pobytu v Barceloně, takže jsme museli platit plnou palbu v podobě stále relativně přijatelných 15 € za zpáteční letenky. Jen pro představu, je to stále asi dvakrát levnější než hodinová cesta vlakem mimo Barcelonu (třeba do krásné Girony a zpět). Nejde mi do hlavy, jak mohou letecké společnosti nějakým způsobem na letech jako je tento, vydělávat.

A jak souvisí tento ostrov s německou populací aktivních seniorů? Je to jeden z jejich nejoblíbenějších cílů a každý rok tento ostrov zamořuje skoro 4 miliony turistů z Německa, což je dost neuvěřitelné množství. Několikanásobně tím převyšují ostatní návštěvníky z jiných zemí a někdy asi i lokální španělskou populaci. Celý náš výlet jsme potkávali řadu německy mluvících lidí a všudypřítomné texty v Němčině. Asi něco jako u nás za Rakouska–Uherska, pokud si to někdo pamatuje.

Nemá smysl si na ostrově půjčovat větší auto, volil bych naopak co nejmenší auto, Nám se to úplně nepovedlo, neboť jsme si jej zařizovali na poslední chvíli v autopůjčovně, kterou jsme si vybrali kvůli dobrému hodnocení (wiber cars) a nebylo k dispozici žádné menší auto než BMW 118d. Později jsme zjistili, že si toto auto moc na ostrově neužijeme, neboť silnice jsou často velice úzké, plné cyklistů a nedá se tu využít potenciál sportovnějšího typu auta. Každopádně cena půjčovného auta je zde nižší než v okolí Barcelony, takže se dá půjčit toto BMW za cenu Fiatu 500 v Barceloně, což je zase ale hezký.

Pro cyklisty je tento ostrov jako stvořený. Jsou zde krásné horské silnice pro náročné i pohodové cesty ve vnitrozemí, které jsou prakticky bez aut, vedou po rovině a křižují všudypřítomné plantáže olivovníků. Pro řidiče aut jsou cyklisti trochu peklo. I když jste tu mimo sezónu, jsou všude a je jich hrozně moc. Navíc silničky jsou točité a uzké, takže je nejde ani pořádně předjíždět. Pozor na to!

Procestovali jsme převážně západní část ostrova, kde se nachází pohoří Serra de Tramuntana (zapsané v UNESCO). Na Mallorcu se jezdí také často za koupáním, ale to jsme při našem čtyřdenním výletě v únoru vynechali.

Výhled na ostrov Dragonera

Z Barcelony jsme vyrazili brzy ráno a sotva jsme si v letadle mohli odepnout pásy, hned jsme zase přistávali. Mallorca je od Barcelony tak blízko, že se dá při dobré viditelnosti vidět z vyvýšených míst ve městě (Tibidabo, Bunkers del carmel, atd.). Na letišti jsme chvíli čekali na autopůjčovnu a málem nám náš odvoz ujel, protože jsme jako vždy koukali do telefonu a nevšímali si okolí (minule nám takhle uletělo letadlo z Azorů). Po vyzvednutí auta jsme zajeli nakoupit a pak jsme směřovali na jihozápad do městečka Sant Elm, kde jsme auto nechali a vyrazili na výlet. Původně jsme se chtěli zajít podívat na strážní věž Cala en basset, odkud je hezký výhled na ostrov Dragonera. Nějak jsme nedávali pozor a nakonec jsme šli trochu jiným směrem než bylo v plánu a došli jsme až k vesničce (či co to bylo) Monestir de La Trapa. Byl zde krásný výhled na ostrov Dragonera a toto místo bylo mnohem výše než strážní věž, kam jsme původně chtěli jít. Zpátky jsme šli druhou stranou cesty přes sedlo Collet de la Trapa.

Výlet se nám protáhl až do odpoledne a tak jsme toho nestihli tolik kolik jsme chtěli. Nakonec jsme zajeli do Estellencs, kde jsme se prošli po vesničce a na západ slunce jsme dojeli k velice dobře dostupné strážní věži Torre del Verger, kam se dalo vít přímo od silnice. Tyto věže jsou rozeseté po celém ostrově a původně sloužili proti pirátům a podobně oblíbeným skupinám. Západ slunce byl spektakulární a jediná nevýhoda byla, že naše ubytování se nacházelo relativně daleko u městečka Binissalem.

Penyal de Migdia

Dnes jsme si naplánovali ambicozní výlet na jednu z nejvyšších hor na Malorce. Jedná se o nepojmenovaný vrchol hned vedle nejvyšší hory celé Malorky. Samotná nejvyšší hora Puig Major není přístupná, protože její vrchol okupují vojáci a radar. Nicméně část hřebenu jdoucí od této hory je přístupná a dá se tam projít. Zaparkovali jsme auto na kraji silnice za tunelem (cca někde tady) a po nenápadné pěšině jsme stoupali do sedla směrem k nejvyšší hoře.

Cestou nahoru se nám začalo zjevovat údolí města Sóller. Když jsme vystoupali několik stovek výškových metrů zastavil nás v sedle plot, značky poukazující na vojenské území a kamera. Chvíli jsme nevěděli, zda bychom se neměli vrátit, ale rozhodli jsme se, že si nechceme nechat zkazit výlet a tak jsme přelezli skálu, na které byla přidělána kamera a pokračovali jsme dál. Snažili jsme se nechodit příliš do vojenského území a co nejdříve se odtamtud dostat směrem k Penyal des Migdia. Během našeho průchodu poblíž vojenského území zde projela dvě auta, během jejichž průjezdu jsme s úspěchem používali taktiku mrtvého brouka, kdy jsme se nehybně schovali na skále, neboť právě pohyb je nejvíc viditelný při pozorování z dálky. Na hřebenu jsme viděli krásný výhled na všechny strany z hory vysoké 1398m, která i přesto, že je jedna z nejvyšších na ostrově, nemá podle mapy žádné jméno. Nám se tato hora moc líbila a tak jsme si ji sami nějak pojmenovali. Dali jsme si k obědu brambory na loupačku, které nám zbyly z předchozí večeře, k tomu jsme dali spoustu dobrého jídla a užívali si zasloužený odpočinek.

Pokračovali jsme po krásném hřebínku na horu Penyal des Migdia a odtamtud jsme začali pomalu sestupovat. Cesta byla hodně strmá a sypalo se tam občas kamení. Zpátky k autu nám přehradil cestu plot se soukromým pozemkem, nicméně jak bylo vidět ze zničeného plotu, nikoho to příliš nepřesvědčilo, neboť byli předchozí návštěvníci asi podobně unavení jako my a nechtělo se jim složitě obcházet tento pozemek.

Dobelhali jsme se k našemu autu a potom jsme si užívali jízdu do údolí Sollér. Zašli jsme si tam do kavárny Forn de Can Frau, poblíž náměstí, kde se nachází katedrála. Dali jsme si tam dobrou kávu a vynikající dorty. Postupně se setmělo a nám nezbylo než vyrazit zpátky domů našeho airbnb ubytování. Cestou ze Sollér jsme se vyhnuli placenému tunelu objezdem přes sedlo, což je diskutabilní, zda se to finančně vyplatí, ale pokud rádi kroutíte volantem jako já, je to v pohodě.

Na Mallorcu příště jedině malým autem

Ráno jsme posnídali na terase s výhledem na olivovníky a pohoří Serra Tramuntana a potom jsme jeli do Pollency. Mívají tam každou neděli lokální trhy, co nám naše paní domácí doporučila navštívit.

Pollenca je hezké malé městečko a trhy v něm měli hezkou atmosféru. Moc na nakupování ale nejsem a tak jsme raději zalezli na dobrou kávu do kavárny La Mar Dolça (mimochodem mají moc hezké kreslené logo).

Potom jsme pokračovali k zřejmě nejvíce turistickému místu Mallorky – Mirador d’es Colomer. Je tam miliarda lidí, a pokud vám je pod 60, tak mezi návštěvníky budete zásadním způsobem snižovat věkový průměr. Je zde připravena připravena hezká vyhlídka a až k ní se dá dojet pohodlně autem i autobusem, takže člověk nemusí obětovat moc sádla na to, aby si hodil pěknou fotku na instagram. Pokud tam chcete zažít tu správnou romantiku, volil bych přespání poblíž a vyrazit tam hodně brzy ráno, to může mít svoje kouzlo. Přes den už to není ono.

Cesta z Mirador d’es Colomer pokračuje k majáku Far de Formentor, což je nejzazší místo ostrova Mallorka. Vede sem velmi úzká cesta a důrazně doporučuji nejezdit tam s velkým autem. Možná totiž potom nedopadnete jako my, když jsme potkali protijedoucí vůz plný Nepálců, kteří si pro škrábnutí auta nechodí daleko. Škrábli nám totiž naše vyvoněné BMW a museli jsme řešit pojistnou událost. Vyhýbali jsme se, naše auto stálo a jejich pomalu popojíždělo. Potom se ozval zvuk a nám bylo jasné, že máme problém. Nadával jsem jak je možné, že při jízdě krokem řidič druhého auta nečumí ven a takhle zbytečně poškrábe prakticky nové auto, navíc když si jednou taky půjčímě něco lepšího než Toyota Aygo. Naštěstí jsme měli zaplacené plné krytí škody, takže jsme nemuseli nic platit. Vyplnili jsme formulář a jeli jsme, plni emocí, dál.

I kdyby snad na nejsevernějším místě Mallorcy Cap Formentor něco bylo, stejně bych si to kvůli nehodě příliš neužil. Ono tam ale kromě moře a davu turistů, kde se prakticky nedá ani zaparkovat nic není. Místo není příliš hezké i když to tak na fotkách nevypadá. Vlastně nejzajímavější co jsem tam viděl byly kozy, pasoucí se na darech od turistů.

Jakmile jsme se dostali pryč z poloostrova Formentor, rádi jsme odbočili z hlavní turistické cesty a jeli jsme do městečka Alcúdia.

Dá se tam jít na hradby a udělat si po nich procházku. Člověk díky tomu vidí město z trochu jiné perspektivy. Potom jsme popojeli ještě trochu dál k Ermita de la Victòria a odtamtud jsme šli na pěší výlet po zřejmě již neexistující cestě na Puig del Romaní a potom ještě k Mirador Penya del Migdia, kde se nacházela strážní pevnost. Je odtamtud hezký výhled a nejsou zde prakticky žádní turisté. Pro mě toto místo bylo mnohem zajímavější než světoznámý Formentor, co jsme navštívili dopoledne a teď vidíme na poloostrově přes zátoku.

K večeru jsme se po cestě do ubytování zastavili ještě v hezké vesničce Campanet, která vás určitě zaujme, pokud budete přijíždět po dálnici směrem od Palmy. Nachází se na dobře viditelném kopečku a podíváme-li se na druhou stranu dálnice, vidíme v podobném duchu ještě vesnici Búger. Na doporučení naší paní domácí jsme se také zastavili v restauraci Bar Es Club přímo na hlavním náměstíčku ve vesnici.

Cesta kaňonem Torrent de Pareís

Poslední den jsme měli naplánován odlet až relativně pozdě večer a tak jsme si ještě troufli udělat výlet. Sjeli jsme autem až k Torrent del Pareís. Je to velmi zajímavý (a v sezóně také velmi navštěvovaný) kaňon řeky, kde dříve tekl (a občas ještě asi teče) ne zcela nevýznamný potok. Projití celé soutěsky trvá asi 5 hodin a je opravdu náročné. Zkušenost s lezením, odvaha a velká fyzická síla jsou zde nutností pro zdolání této nádhery. Mnoho místních lidí, se kterými jsem se bavil také doporučuje mít lano a umět s ním zacházet.

Soutěska se dá projít z obou stran. My jsme bohužel neměli čas na projití celé soutěsky a tak jsme dojeli k její části nacházející se u moře a potom jsme asi hodinu a půl šli soutěskou směrem vzhůru s tím, že jsme se plánovali vrátit stejnou cestou. Ono je to takto i logisticky jednodušší, protože pokud dojdete na druhou stranu soutěsky, musíte si stopnout auto, či jiný prostředek, který vás přiblíží zpět k autu anebo využívat hromadnou dopravu, která zde nejezdí úplně pořád.

Byli jsme u soutěsky mimo turistickou sezónu a vyrazili jsme dost brzy, navíc mimo víkend, čímž pádem ubylo i cyklistů. U ústí jsme kromě jedné skupinky Němců nepotkali nikoho dalšího. Většina lidí se pouze podívá na místo, kde ústí potok do moře, neboť je to snadno dostupné a poutavé místo. Je to obrovský „sál“ sevřený skalami a je zde údajně velmi dobrá akustika, díky čemuž se zde občas konají hudební koncerty. Když se pokračuje kaňonem nahoru, zpočátku vypadá cesta snadně, ale později je tam mnoho míst, se kterými jsou problémy. Několik takových míst jsme překonali (některé s vypětím všech sil) a po necelých dvou hodinách kdy jsme došli do poloviny kaňonu (zřejmě té lehčí, neboť cesta v této části stoupala jen velmi pomalu) jsme se otočili a šli zpět. V tuto chvíli jsme začali potkávat ojedinělé skupinky turistů sápajících se po těžkých oblých kamenech nahoru. Čím jsme šli více dolu, tím více lidí na sobě mělo nevhodné oblečení a přemíru tělesného tuku. Když jsme došli k ústí soutěsky, bylo tam už hodně lidí, která postupně se složitostí výstupu odpadají. I když jsme soutěsku nezdolali celou, měl jsem z ní radost, je to hodně netradiční typ cesty a přírodní krásy jsou zde vskutku dechberoucí.

Když jsme přišli na parkoviště, které se v mezičase zaplnilo, skočili jsme do auta a jeli jsme do hlavního města Palma de Mallorca.

V Palma de Mallorca jsme navštívili po náročném výletu kavárnu La Molienda, kterou mi doporučila kamarádka. Potkali jsme tam Češku, která pracovala za barem a chvíli jsme si povídali. Potom jsme pokračovali k monumentální katedrále, která se v tomto městě nachází. Celá Palma je moc hezká, byť je to relativně velké město na tak malý ostrov a centrum působí velice příjemně a historicky. Neměli jsme příliš mnoho času a tak jsme museli opustit Palmu, jet vrátit auto a nechat se odvézt na letiště.

Vše proběhlo bez problému, škrábnutí auta díky našemu pojištění a dobře hodnocené autopůjčovně (Wiber cars) nikdo neřešil. Na letišti si Zuzka ještě koupila místní sladkou specialitu ensaimada. Na mě je to příliš přeslazené (jako skoro každé sladké pečivo ve Španělsku), ale podporuji poznávání cizích kultur za pomocí ochutnávky místních specialit.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software enginner. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.