Už je to pár dní co jsme přijeli z „dovolené“ v tyrolských Alpách, a aby se na to nezapomnělo tak jsem to trošku sepsal.

Naše navrhovaná trasa byla dojet do Oberau a odtamtud pěšky směr Plansee, pak na Neuschwanstein a nakonec to přes Reutte obejít směrem k Zugspitze, nejvyšší hoře Německa (2962m n. m.), který byl hlavní cíl naší cesty.

Hned na začátku aby toho nebylo málo, jsme měli problém s odvozem – vlak vycházel hodně draho, tušim asi 3000Kč pro jednoho, autobus tam pořádně nejel, teda jel, ale zjistili jsme to docela pozdě – nicméně byl taky drahej. A alternativa jet tam autem se ukázala jako nejvýhodnější. Akorát mi u auta lehce prokluzovala spojka, což neni před 1000km cestou příliš dobré znamení.

Fotky najdete na:

http://picasaweb.google.com/jvaclavik/

Příjezd

Ráno jsem byl v KIA servisu, poladění spojky za 550Kč. Pak jsem dobalil věci do Německa a jel pro Dana Rysa se kterým jsme zašli do činské restaurace – poslední pořádná večeře. Pak už jsme jeli pro Adama Černého, kterej nás překvapil kupou věcí co ještě musíme sbalit a pro Michala Klimta. Odjezd směr Plzeň, auto je slušně narvaný. V Plzni nabíráme bratránka Káju Hemalu a jdem do Tesca pro Bechery (na úplatky) a věci na jídlo, co jsem zapomněl doma v kuchyni.

Pak už jen odjezd směr Oberau.

Dálnice v Německu jsou super – člověk tam jede 140km/h a necítí se nebezpečně jako tomu bývá u nás. Čtyř pruhová dálnice a větší rozestupy mezi auty dělají své.

Další cesta byla vtipná. Někde za Mnichovem už koukáme na hory a najednou začalo něco syčet, myslel jsem že to je auto a že jsme asi v prdeli když jedeme po dálnici okolo 120km/h. Nakonec to byl někdo vzadu kdo šlápnul na hasičák, nejblíž byl Adam.

Celé Oberau jsme přejeli – nebylo tam parkoviště po ruce. Naštěstí Milan (navigace) nás doved na parkoviště ve Farchantu, kde jsme potkali dva němce co si s námi začali povídat a lehce nerozumněli proč máme všechno na zádech, chceme spát pod stanem a chodit po horách pěšky (asi neví že u nás studenti nevydělají 500 000 euro ročně). Cestou ze vsi jsme potkali ještě několik desítek užaslých domorodců a turistů. Všichni už ve 20h na pořádném schnitzelu. Když už je řeč o schnitzelu, ten den jsme ucítili úžasnou vůni domácího schnitzelu a to nás poznamenalo do konce výletu.

Přespali jsme nad Farchantem vedle cesty, kde jsme udělali těstoviny s kečupem a sýrem, těžko to brát jako náhradu německého řízku, ale jedlé to bylo na úrovni. První den byl ve znamení krize, batoh je opravdu nechutně těžký a popruhy mě řežou to ramenou, přišel jsem opět s myšlenkou, že si musím koupit nový batoh.

Pochod

Dlouhý a nudný pochod. I první den je ve znamení krize. Cestou potkáváme krásně kýčovité prostředí, spekulujeme zda němci kvůli turistům dělají kulisy.

Vylezli jsme obrovské stoupání a vzápětí jsme jej opět mírně zklesali. Na té mapě se souřadnicemi po 50 metrech to nevypadalo zdaleka tak zle.

Spíme několik kilometrů před Plansee, u řeky, která je hraniční mezi Německem a Rakouskem. Přebrodili jsme ji a vylezli na vedlejší skrmý kopec. Večer dáváme čočku. Co hodinku naložená čočka nedožene kvalitou dožene rozhodně kvantitou, a to bylo v tu chvíli docela zásadní.

Plansee

Vydáváme se k Plansee. Cestou zabijíme celou generaci hovad – na každého v tuto chvíli vychází cca 30ks. Jen jedno mě kouslo – a sakra se mu to nevyplatilo. U Plansee fotíme další profláklé fotky tohoto krásného jezera a dáváme se oběd. Cestou dál jdem směr na Neuschwanstein. Jdem po krásné vrstevnicové cestě, která zčistajasna je přehrazena plotem a po obejití jsme zjistili že končí a nikam nevede. V tuto chvíli se začíná projevovat nehezká vlastnost oblačného počasí – déšť.

Obcházíme to a definitivně se loučíme s vidinou toho, že ještě dnes se dostanem k zámku. Jdem na kopec někde k Reute. Cestou potkáme bagristu, který de facto „ničí cestu“. Několik dam kterých jsme se ptali na cestu o nás měly strach a nevypadalo že nám příliš věří že sejdem k Reute do kempu.

Pokračovali jsme na kopec, i přes totální vyčerpání jsme vylezli nahoru, kde byla nějaká chata. A pak jsme lezli ještě výš abychom se mohli utábořit. Viděli jsme krásný červený západ slunce. K večeři byly halušky, moc se nepovedly, ale dostatek bryndzy a hlad udělaly své. Kája si udělal ještě čínskou polívku v misce s těstem z halušek – dost nechutné.

Neuschwanstein

Ještě jsme včera večer naložili fazole, ale dnes už byly opravdu hnusné a vůbec se nedaly uvařit. Polosyrové fazole s kečupem? Je to kombinace dost k zblití.

Výlet začal hezky – jdem cestou kde jsou hezké výhledy, cestou potkáváme spoustu potůčků a mloků. Pak začnem lézt obrovský kopec na Säuling. Tam dáme oběd a jdem dál. Danovi začíná být blbě. Vezmem mu těžké věci a Adam s Michalem mu berou batoh. Když přicházíme k Neuschwansteinu, začíná nechutně chcát. Kouknem se na Marioninu lávku, kde je krásná vyhlídka na hrad. Uděláme dvě fotky a utíkáme pryč. Jdem okolo hradu kde se tísní asi 50 turistů před branou a asi 200 pod střechou. Fotíme navlhlou mapu a jdem do Hohenswangau. Dan si kupuje colu a jdem hledat místo na táboření směrem na Pinswang. K večeři je rýže, kuřecí maso na mexiko a kukuřice, zatím nejlepší večeře.

Nákup v Reutte

Jdem směrem Reutte – ještě v Pflachu potkáváme dědka s rádiem v batohu na kole, který se s námi dává do řeči. Na výzvy typu: „Sorry we don„t speak german.“, nereaguje a vede s námi monolog dál. Dává si cigárko a já upadám do neovladatelného smíchu a radši odvracím pohled.

Nakonec se zmůžu na několik: „Ja, ja, natürlich!“ Děda nasedne a opět ujíždí na svém cyclo tripu.

V Reutte potkáváme EuroSpar, kde děláme velký nákup, konečně můžu přestat žít o patce chleba a kupuji spoustu jídla. Pokračujeme dál a opět potkáváme dědulu. Tentokrát s ním již vedu řeč hodnou pravého místního domorodce: „Ja, ja, es stimmt! Im schiffbau die Arbeitplatz ist nicht sicher aus früher.“ Opět mizí a protentokrát už asi na vždy.

Jdem směr Bichlbach a spíme kdesi za ním u vodopádu, který je vidět od silnice.

Zkoušení feratových úvazků

Před námi se otevírá masiv Zugspitze. Chvíli si říkám, že to není tak strašně vysoko.

Zastavíme se za Ehrwaldem kde je vodopád a jištěné cesty kolem něj. Michala napadlo, že bysme měly vyzkoušet úvazy. Každý prolezem cestu, dáme oběd a pokračujeme po třech hodinách dál. Polezeníčko bylo super. Pak dojdem do kempu, kde se dozvíme že ubytování ve vlastním stanu za 5 osob je za 80 euro. Trošku jsme čekali že tam budem spát ale nevadí. Jdem k nějaké chatě na rozcestí a spíme kousek od křižovatky. Noc je krušná, pořád prší, je vítr a padají nám šišky na stan, myslel jsem, že ani výlet na Zugspitze nebude.

Zugspitze

Nakonec se to zlepší a jdu s Danem v 9 směr Zugspitze. Lezeme po kamenném moři, pak po příkrých cestách, několikrát jsme sešli z cesty. Potkáváme českého turistu, který říká, že jde dolu, že má být hnusně. Danovi zrovna přijde SMS od mámy s tím, že mají přijít přívalové deště a bouřky, ať s tím zkusíme počítat. Došli jsme k Wieneru a začalo se smrákat. Hodinu jsme čekali na Michala s Adamem, kteří nám měli předat úvazy a poté se vypravujeme nahoru sami s důvodem, že asi bude hnusné počasí a bude lepší je potkat cestou, abychom jsme tam nemuseli být až do noci. Ušetřili jsme tak asi necelou hodinu, což se v konečném důsledku ukázalo jako výhodné. Při výlezu nahoru spadla mlha a viditelnost se v některých místech snížila cca na 50m, například u staré chaty před hřebenem. Za hřebenem už bylo zase „hezky“, ale docela foukalo. Udělali jsme nějaké fotky, převlékli se a šli nahoru. Asi po půl hodině jsme byli nahoře, kde jsme vylezli ke křížku a vyfotili se. Také jsme potkali partičku němců, co vyjeli lanovkou, celí se obnažili a šli se vyfotit u kříže. Dan se svým širokáčem se činil a tak nám němci nechali email a ať jim pošlem fotky.

Cestou dolu začínalo krápat, nestihli jsme dát nahoře vítězný doutník, tak jsme dali lehce pod vrcholem. Pak jsme už jen šli a šli po kamenech dolu. Začalo pršet, pak šíleně hřmít a trochu i bouřit. To už jsme naštěstí byli kousek od Wieneru, a tak jsme se šli schovat. Ve Wieneru byla krásná atmosféra. Starý nábytek, teplo, hra na kytaru a zpěv a dobré kafčo za 2,20 euro. Po půl hodině jsme chatu museli opustit a spěchat k táboru. Cestou dolu jsme opět šli občas mimo značení. Vytvořilo se cestou několik nových potoků a celá cesta pod horou byl jeden velký potok, tak, že i moje pohorky šplouchaly.

Když jsme došli do tábora, tak jsme udělali rýži, co se vařila asi hodinu a klepali jsme kosu, neměli jsme skoro žádné další oblečení. Nacpali jsme se sladkostmi, rýží a šli spát.

Konečně Schnitzel!

Šli jsme k Eibsee, kde jsme dali oběd a pak směr Garmisch-Partenkirchen a Farchant. Nakoupili jsme v Lidlu.

Večer jsme si zašli projít město Farchant a hledali jsme levný schnitzel. Nakonec jsme ho našli asi za 9 euro + asi 2 eura stálo pivo Hacker.

S Danem jsme spali v autě a byli jsme za to rádi – pršelo.

cesta domů

Odjezd ráno domů. Celou cestu pršelo, ale i přes to se jelo velmi v pohodě a zdálo se mi to rychlejší. Zabloudili jsme jen jednou – v Mnichově. Večer příjezd domů, sušení věcí a stanu a hlavně konečně pořádná vana a jídlo.

Celkové výdaje:

1800 Kč na osobu zahrnovalo jídlo, plynové bomby, becherovky, dopravu a Wienerschnitzel za 240 Kč a pivo za 60 Kč.

Dalších asi 350 Kč jsem utratil v Eurosparu.

Účastníci:
Jan Václavík, Karel Hemala, Michal Klimt, Dan Rys, Adam Černý

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software engineer. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.