To jsme se takhle vydali jednou na běžky do Norska. Jizerky už jsem projel a Norsko mě už dlouho láká (i když v rámci běžek jsem o něm nikdy nepřemýšlel). Věděl jsem totiž, že tam chci. A myslím, že to ve výsledku stálo to za to.

odjezd z ČR

Odjeli jsme s Martinem z Prahy do Mladé Boleslavi, kde jsme nabrali Filipa a Ondru a nakoupili jídlo a alkohol (3 vodky, 2 skotské).

V Mladé Boleslavi jsme si ještě zašli na “poslední dobré jídlo”.

Večer jsme vyjeli směrem do dánského přístavního města Hirtstfals, kde máme být zítra v poledne, abychom stihli trajekt do Kristiansandu.

2.4.2012 – Cesta tam

Přes noc jsme se střídali za volantem a ráno jsme se probudili už v Dánsku. Vzali jsme tam benzín za 45Kč/l, což je zřejmě místní standard mimo dálnici. Okolo 10h jsme byli už v Hirstfals. Prohlédli jsme si přístav a připravili si věci na trajekt Color Line.

Nalodili jsme se na trajekt, kupodivu to šlo docela rychle. Na lodi jsme se šli podívat na palubu. Horní paluba sice nebyla přístupná, ale kochali jsme se pohledem na moře alespoň v zadní části lodi, kde byla vyhlídková paluba.

Otevřeli jsme láhev vína, kterou Martin přivezl z Francie a mocně jsme se každý párkrát napili. Všimli jsme si pak upozornění, že na lodi není dovoleno pít alkohol mimo toho, který jsme si koupii v baru. No, co se dá dělat.

Potom jsme neodolali a šli jsme se podívat do Tax free shopu. Kupodivu některé věci nebyly ani tak moc drahé. Já jsem si tam koupil norskou čepici a rozhodli jsme se také nakoupit nějaké cigarety na prodej do Norska. Trošku jsme se toho nebáli a koupili jsme hned 4 kartony cigaret (Lucky Strike, Marlboro). Nakonec jsme poznali, že to je moc. Ale o tom až později. Další zajímavostí byl žvýkací tabák Lucky Strike Extra strong, který jsme si také koupili. Při ochutnání jsem to komentoval slovy, že to vypadá jak lepení na duši, ale chutná to jak motorový olej.

Odpoledne jsme přijeli trajektem do norského města Kristiansand. Při výstupu jsme projeli celnicí, kde nás zastavila hezká Norka s dotazem kam jedeme a zda máme něco k proclení. Potom už jsme jeli vstříc norské divočině směrem na sever.

Zajímavé na norských silnicích je to, že na nich skoro nejezdí auta. Jeli jsme po jedné z největších silnic široko daleko a byla to obyčejná silnička, klikatící se krajinou, kde jste čas od času narazili na auto nebo vesničku, která navíc zpravidla byla bez lidí. Cestou jsme se začali pokoušet prodávat alkohol na benzínce. Jenže jsme nasadili velmi vysoké ceny (podle norského ceníku z lodi) a příliš úspěch jsme neměli. Občas se na nás navíc lidé dívali jako na kriminálníky.

Nakonec se Martinovi povedlo prodat jednu láhev vodky (Ruský standard 0,7l) za 350 NOK (cca 1150Kč – čistý zisk 835Kč). Později jsme zjistili, že i tato cena je docela vysoká a šli jsme s ní ještě níže.

Večer okolo 22h jsme dorazili do horské osady Haukeliseter. Tam jsme postavili stan vedle popelnic, abychom nemuseli tábořit na sněhu a ulehli k pěkně promrzlému spánku.

Peklo první den na běžkách

Ráno jsme vstali asi v 10, dost pozdě na to, že jsme chtěli jít na běžky. Do 12h jsme balili a vyráběli boby. Vyšli jsme až okolo 12:30. Plánem bylo skončit v chatě Hellensbau, od které jsme měli klíče z norského turistického klubu.

Párkrát jsme se vyfotili, abychom zmapovali naše počáteční nadšení, jak geniální řešení zde používáme a vydali jsme se vstříc kopci nahoru. Zpočátku to vypadalo jako hračka. Ale problém nastal když se nám boby začaly několikrát převracet na bok. Člověk musel vždy sundat batoh a narovnat boby aniž by mu sjeli o 50m z kopce. Já a Filip jsme měli s tímhle měli trošku problém, ale nakonec jsme boby dokázali dostat nahoru (i přes Filipovy poznámky typu já už na to se*u).

Dál měla být ještě drobná vrchovinka a potom už rovinka přes jezera. Na mapě to nevypadalo nijak zle.

Pokračovali jsme dál a namazali lyže voskem. Zjistili jsme, že to je k ničemu a životnost vosku se počítá jen na pár stovek metrů. Zkusili jsme klistr. Tam už to bylo o něco lepší, ale také žádná sláva. Sníh byl velmi umrzlý jen s občasně navátým prašanem.

Potkali jsme nějaké místní lidi, kteří nám přáli hodně štěstí ať dorazíme, protože oni sami to šli asi 6 hodin (bez batohů a s dobrými běžkami).

Ušli jsme několik kilometrů a zjistili jsme, že toho máme dost. Každý kopeček jsme sjížděli půl hodiny, protože se boby stále převracely nebo jinak obtěžovaly jejich majitele.

Sundali jsme běžky a rozhodli jsme se pokračovat dál po svých. Nasadili jsme sněžnice a běžky šly na boby.

Moc to nepomohlo, pořád jsme měli problém, že když se boby převrátili, tak jsme museli sundat batoh. Rozhodl jsem se tedy sundat si z lana tyče, které zabezpečovaly, aby boby nenajížděli zezadu na nohy.

Takto jsem byl schopný alespoň boby rychle otáčet zpět.

Ještě jsme na rovince dali šanci běžkám, ale opět to nebyl žádný med.

Začaly být dlouhé stíny a den se chýlil k večeru. Okolo 18h jsme byli asi tak ve třetině cesty a rozhodovali jsme se co dál. Viděli jsme z cesty nějakou chatu, zkusil jsem se k ní podívat. Byla zamčená, ale ne na klasický zámek. Okolo ní byly závěje sněhu, kde by se dal postavit stan a schovat se do závětří. Vrátil jsem se k ostatním a nakonec jsme se rozhodli pokračovat ještě dál. Šli jsme dalších asi 300m, načež se mi začaly nehorázně často otáčet boby. Cca na každých 5 metrech. Začal jsem být opravdu značně naštvaný a byl jsem celou dobu vzadu. Dokonce to došlo do stádia, že jsem chtěl celé boby rozmlátit. Nakonec jsem dojel ostatní a domluvili jsme se, že přespíme ve stanu u chaty. Začínalo být už pěkně chladno a museli jsme se rozhodnout kde budeme spát.

Nakonec jsme si chatu prohlédli lépe a zjistili jsme, že má zámek na kód. A navíc u ní bylo telefonní číslo na majitele. Zkusili jsme mu zavolat ale nebyl signál. Nakonec jsme ho na jednom místě chytili a tak jsme odeslali alespoň SMS. Majitel nám nakonec v odpovědi poslal kód do chaty a my jsme byli zachráněni. V chatě jsme si udělali oheň, pustili si rádio (ano byla tam i elektrika), kde hráli skvělé hitovky.

Pak už jsme jen uvařili těstoviny s tuňákem a zeleninou. Řádně jsme oslavili to, že dnes nezmrzneme tím, že jsme dopili bechera z přechozí noci, kde jsme pili na zahřátí a dále jsme ztrestali Filipovu domácí slivovici. Musím říct, že když jsem šel časně ráno přiložit do krbu měl jsem ještě značný bolehlav.

cesta do Hellensbau

Rozhodli jsme se, že se na boby vykašleme a půjdeme s batohy. Zbytek jsme nechali v chatě s tím, že se pro to vrátíme za dva dny. Nechali jsme majiteli láhev Ballantines se vzkazem napsaným na stole.

Konečně jsme narazili na tu dlouho slibovanou rovinku po jezerech.

Cesou jsme potkali chatu Knutsbu, která byla otevřená. Byly tam 4 místa na spaní, ale my jsme chtěli dojít dál.

Do chaty Hellensbau jsme dorazili až k večeru. Na chatě jsme udělali večeři, načež Ondra s Filipem zalehli do postele a dalších 12 hodin spali (nebo alespoň dělali, že spí). Já a Martin jsme si začali povídat s nějakým párem Norů z Osla. Povídali jsme si o tom, co děláme, jak se žije u nás a u nich, zda je pravda, že máme v ČR tak levný alkohol a podobně. Moc zajímavé povídání.

Hellensbau

Ráno jsme vstali a zjistili že počasí se od včera docela zkazilo. Venku hodně foukal vítr a trochu sněžilo. Měli jsme naplánováno vyrazit jsme vyrazit zpět do chaty u jezera, směrem k Haukeliseteru.

Cestou jsme zastavili v Knutsbu na čaj a oběd. Místní domorodec nám konečně objasnil rébus ohledně toho, jak se zapojuje plynová bomba. Byli jsme 4, všichni bystří lidé povětšinou studující technickou vysokou školu (a jeden absolvent) a nebyli jsme schopni přijít na to, jak se to dělá. Čistého času jsme na tomto problému strávili několik přemýšlení, včetně týmové brainstormingu. Nakonec byl princip, přesně jak jsme čekali, jednoduchý.

Spali jsme tedy opět v nejmenované chatě u jezera. Večer jsme udělali česnečku a čočku s rýží a špekem. Obojí bylo prvotřídní, že ani Pohlreich by nad tím neorhnul nos.

z Haukeliseter do Odda

Ráno jsme vyrazili zpět do Haukeliseteru. Tentokrát jsme opět vzali boby. Udělal jsem na nich několik inovací, jako stabilizační tyč a jejich vlastnosti se výrazně vylepšily. Ostatní tak neučinili, a pak jen hořce litovali, přestože se to snažili nedávat najevo a měli stále nepříjemné poznámky na můj vynález. Cestou jsme párkrát sjížděli na bobech z kopce a celkově to byla příjemnější cesta než první den. U auta jsme sbalili, rozlámali tyče a vydali jsme se směrem k Oddě – podle průvodce nejošklivějšímu městu Norska.

No, město příliš hezké nebylo, ale viděl jsem také už mnohem ošklivější města. Město je plné průmyslu, převážně asi hutnického a je to na něm samozřejmě vidět. Na březích fjordu jsou továrny a přímo uprostřed města vysoká pec, alias Vítkovice. Na druhou stranu nejsou tam žádné paneláky, a okolní příroda tuto ošklivost značně kompenzuje.

Chystali jsme se jet na skalní útvar Trolltunga, ale dozvěděli jsme se, že není úplně rozumné chodit tam v zimě. Nakonec jsme od našeho plánu upustili, a tak jsme kousek od Trolltungy alespoň přespali. Byli jsme na tábořišti na hrázi obrovské skupiny přečerpávacích elektráren. Venku byla neskutečná zima a potřebovali jsme se nutně ohřát. S trochou trpělivosti jsme udělali oheň z dříví, které jsme našli poblíž a začali jsme dělat jídlo. Měli jsme obrovský hlad a na těstoviny s pestem jsem se alespoň já velmi těšil, protože je to moje oblíbené jídlo na cestách. Proto jsem pocítil mírné zklamání, když šéfkuchař Martin dal těstoviny do studené neosolené vody, kde se z nich stalo něco, co se dá jen těžko popsat slovy. Zkrátka hmota, která člověka zasytí, ale je to asi tak 10x více bez chuti, než když ochutnáte TOFU natural. Pesto a niva tomu mírně pomohly, ale kompletní záchrana byla nemožná.

Na noc jsme se pečlivě oblékli, aby nám nebyla v noci zimička, když jsme spali zase ve stanu. Snažil jsem se oblečení opravdu nepodcenit, a tak jsem oblékl všechno termoprádlo co jsem měl. Tj, 4 vrstvy na nohy, 3 ponožky, tři termo trika, jedna moira mikina a zimní bunda. A samozřejmě čepice a řádné zimní rukavice a další letní bundou jsem si sepnul nohy.

Zkrátka, takhle se neoblékám nikdy, ani když jsem celý den někde na snowboardu a je opravdu ošklivé počasí. Oblečení bylo tolik, že jsem měl problém si vůbec obléct bundu a připadal jsem si trošku jako v sumo obleku, které bývají na akcích od Gambrinusu. Nedokázal jsem ohnout ruku tím způsobem abych mohl spát na boku. Noc to byla pekelná a zima mi trošku byla,… Ale minule to bylo mnohem horší.

od Trolltunga do Grimstad

Ráno jsme plánovali jet do Stavangeru a prohlédnout si Preikestollen, které je prý méně náročné než Trolltunga. Ale bohužel, bychom museli jet přes dva trajekty. Rozhodli jsme se tedy jet do Grimstadu. V průvodci se rozplývali o jeho bílých domcích. Prý to byla jednu dobu největší loděnice na světě, kde se dělalo 90 lodí najednou.

Cesta do Grimstadu byla dlouhá, ale jelo se hezky. V Norsku je sice silnic, co by člověk dokázal spočítat na prstech jedné ruky, ale jsou perfektní, kopírují přírodní vrstevnice a vypadá to tam téměř jak v jiném světě. A hlavně žádná auta!

Před Grimstadem jsme se zastavili u jezera, kde jsme se umyli, aby si nás místní nepletli s homeless. Po příjezdu do města, jsme zaparkovali a šli jsme se projít. Nepotkali jsme skoro živou duši. V Norsku je problém najít nějaké lidi ve městech. Všichni jsou někde zalezlí jak kdyby měli ještě zimní spanek.

Zkoušeli jsme neúspěšně prodat cigarety, ale nevedlo se nám.

Také jsme si poprvé koupili v Norsku jídlo – asi za 21 NOK párek v rohlíku. Bylo vidět, že je to ten pravý lowcost, protože pečivo nemělo žádnou chuť, ale párek ušel. Alespoň jsme poznali místní kuchyni.

Dalších několik hodin jsme se procházeli po městě a hledali nějakou náplň na zabití času. Chtěli jsme si popovídat s místními, ale nebylo kde. Našli jsme nějaký opuštěný dům, který jsme prolezli a Filip s Ondrou tam vyhrabali časopisy z 80. let a kazety s Pink Floyd.

Zkusili jsme se zeptat pár lidí, kde se tu dá zajít do hospody. Oba nám řekli, že je zde jedno café Galleri. Docela slabé, mít jednu “hospodu” na město s 18 000 obyvateli. Na chvíli jsme tam zašli, ale obsluha nás zcela ignorovala. Užívali jsme si, že můžeme jen tak sedět v teple. Nakonec jsme se rozhodli udělat stan a vrátit se večer. Šli jsme tedy postavit stan. Příhodné místo, které se nám líbilo bylo uprostřed města v parčíku na svaté půdě, pár metrů od místního kostela. Udělali jsme stan, vzali jsme si na cestu Ballantines a šli jsme do centra města. Bylo v něm o poznání živěji, jezdili tam “děti” s autama, ze kterých hrála hlasitá hudba z výkonné repro soustavy.

Ballantines jsme vypili před café Galleri, protože nás tam nepustili. Pak jsme šli dovnitř a chvíli jsme si povídali. Nakonec nás majitelé zvedli ze sedaček s tím, že tam chtějí udělat nějakou reorganizaci. Při té příležitosti se mě zeptala nějaká místní slečna Amelia, jestli si s nimi nechci zahrát karty. Byli tam s grupou mnoha přistěhovalců a já jsem se rád přidal. Hráli jsme nějakou hru, které jsem vůbec nerozumněl. Nakonec jsem je seznámil s ostatními z mojí skupiny a docela dobře jsme se pobavili. Dokonce nám nabídli, že u nich můžeme přespat. Byla by blbost toho nevyužít, tak jsem neváhal a zařídil to. V café to v tu dobu opravdu žilo a vypadalo to, jako by se všichni ti lidé, co přes den byli doma, šetřili na večerní pařbu.

Někdy nad ránem jsme jeli do Arendalu, kde naši přátelé bydleli. Ondra byl nejméně opilý (doufám, že nebyl) a řídil. Cesta to byla strašná, jelo náš 6 v autě, které bylo narvané věcmi.

Před spaním jsem si dal ještě sprchu a poprvé za celý výlet jsem se cítil čistý. 😀

Cesta zpátky

Další den ráno jsme se rozloučili a jeli zpátky domů. Zírali jsme na Arendal, který byl celý utopen v zeleni. Stromy byly všude, a město rozhodně nevypadalo na větší než nějakou vesnici. Ale opak byl pravdou, je to jedno z těch větších měst v kraji.

Ráno jsme dojeli do města Kristiansand, kde nám jel trajekt zpět do Dánska. Město bylo po ránu zase celé mrtvé. Dokonce tak, že ani neotevřeli vyhlášený bufet, kam jsme chtěli zajít.

Pak jsme šli s Martinem prodávat cigarety, což se nám velmi dobře vedlo, prodali jsme během asi dvou hodin, celé dva kartony. Bohužel pak jsme museli jet na trajekt, takže nám pořád dva zbývali.

Odpoledne jsme nasedli na trajekt do Hirstfals.

Na trajektu se udál podivuhodný příběh, kdy na začátku byla moje snaha prodat za každou cenu cigarety, abych je nevezl domů a na konci jsem byl předveden před výslech v kanceláři bezpečnostní služby. Nabízel jsem totiž cigarety zákazníkům z tax free shopu. Ochranka mě tedy pak odvedla dozadu a vyslýchala. Navíc našli cigarety, které jsem měl v batohu a mysleli si, že kradu. Byl jsem mírně opilý z předchozích čtyř piv, které jsem měl (a při jejichž konzumaci mě předtím již chytli). Nakonec jsem jim ukázal účty od cigaret a řekl, ať se podívají na kameru, kde to bylo vše natočené. Místní CEO Security guy vypadal jak hlavní postava z Breaking Bad, zapomněl jsem mu to říct.

Když jsem se pak vrátil, ostatní se ptali, kde sem byl a že měli obavu, zda mě už někde nezatkli. No paradoxně nebyli daleko. Takže, cigarety jsem neprodal, ale opět jsem si prožil novou životní zkušenost.

Pak už jsme uháněli směrem do ČR. Jeli jsme přes noc Německem.

9.4.2012 – Doma

Ráno jsme zašli na výtečnou snídani v Německu a po několika hodinách jsme dorazili do Čech. Konečně doma.

Poučení do Norska

• Pokud jedete na hory, do Norska se opravdu hodí backcountry běžky – běžky s ostrýma hranama. Nevěřte lidem, kteří říkají opak. Norové vědí proč je tam mají všichni.
• Klasické boby podle návodu od Přemka Podlahy jsou opravdu na nic. Doporučuji vzít batoh a tahat jen opravdu nutné věci (rozhodně lopatku, Norové ji měli všichni).
• Stan není potřeba tahat na běžkách vůbec, jsou tam chaty, ale chce to vstávat brzo
• Rozhodně to chce dobrý batoh, ne aby se vám trhaly poutka, bolely vás záda a podobně
• Dá se přivydělat koupí alkoholu a cigaret v ČR a pak je prodat v Norsku. Chce to nějaké osvědčené značky a nejlépe vodku.
  • Například Ruský standard, Absolut nebo Finlandia.
  • Na osobu lze převézt 1l tvrdého alkoholu, 1,5l vína, 2l piva a karton cigaret. Cigarety se prodávají špatně. Půl kartonu na osobu je až moc. Alkohol nad 70% je považováno narkotikum.

Zúčastnění

• Jan Václavík
• Martin Pulpitel
• Ondřej Lankaš
• Filip Kiss

Finance

Celý tento výlet nás vyšel na 5000Kč.

Jan Václavík

Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Trezoru, kde pracuji jako Software engineer. Kromě toho ve volném čase tvořím open-source platformu pro otevřené lezecké průvodce openclimbing.org na bázi OpenStreetMap a Wikimedia. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.