Výlet do Puez – nejhezčí oblasti Dolomit

Cesta k vápencovým alpám

1. den

24.6.2016

Dobříš → Kalkalpen

 

Rakousko a Itálie jsou pro mě jedna z nejoblíbenějších destinací vůbec. Během pár hodin autem se člověk dostane k Rakouským hranicím.
Vyrazili jsme pozdě odpoledne z Dobříše směrem na Dolní Dvořiště. Po cestě nás zastavily četné objížďky směrem na Příbram a tak jsme cestu, která obvykle trvá půl hodiny, jeli více než hodinu. U rakouských hranic začalo zapadat slunce a my jsme se rozhodli povečeřet u kostela Marie Sněžné nad městečkem Hiltschen. Při plánování tohoto výletu se počasí tvářilo tak nepředvídatelně, že jsme se rozhodli až během cesty, že pojedeme směrem k Vápencovým Alpám, kde přespíme.

Znouzecnost jménem Kremsmauer

2. den

25.6.2016

Kalkalpen

Dalšího dne jsme měli na programu, vydat se k nejvyšší hoře Vápencových Alp – Hohe Neck. Pokud jste četli minulý cestopis z Rakouska, mohl by vám být tento název povědomý. Tuto horu jsme se totiž už neúspěšně snažili dobýt minulý rok. Tenkrát byl však problém v tom, že velká oblast okolo hory byla uzavřená kvůli vojákům. Trochu jsme také vtipkovali o tom, že by to tak mohlo být i letos. A taky tomu tak bylo. Úplně ve stejné části jako minulý rok byla opět vojenská hlídka, která nám tvrdila, že se zde odehrávají nějaké hry a není možno projet. Zatímco Zuzka zabíjela vojáky pohledem, začal jsem rozmýšlet co dál. Původně jsme chtěli jet směrem k jižní části Vápencových alp, ale během cesty jsme spatřili zajímavý skalnatý hřeben Kremsmauer – Pyramide, který se stal v našich plánech důstojnou náhradou Hohe Neck. Zastavili jsme na konci cesty za městečkem In der Krems a vyrazili nahoru. Cesta byla neuvěřitelně úmorná a vedro nás vyčerpávalo. Po několika hodinách (asi třech) jsme vystoupili do krásného sedla Törl, které procházelo skalním oknem a příjemně zde profukovalo. Hlavní vrchol Kremsmauer – Pyramide se nacházel ještě o hodinu cesty dále. Nahoře byl klasicky kříž (proč se vlastně dávají na vrcholy hor kříže?) a rozhled na celé údolí. Byly vidět Mrtvé hory, Vápencové Alpy a něco co by snad mohl být Dachstein. Cesta dolu nebyla o mnoho rychlejší než cesta nahoru a pěkně nás ničila. Bylo dusné vedro a dole na úpatí hory už jsem skoro běžel, jak jsem se těšil do potoka. Hned jak jsem doběhl k autu, vzal jsem si věci a šel jsem se zchladit do potoka. V tu chvíli člověku nepřipadá vůbec studený, ale pokud bych jeho návštěvu pár minut odkládal, studený pocit bych z něho určitě měl.

Po koupeli jsem postavil na kávu v naší malé moka konvičce a dali jsme si Marlenku. Minulý rok se nám tento obyčej neobyčejně líbil a tentokrát už se z této „kávy o páté“ stala tradice.

Nad vesničkou Kirchdorf an der Krems jsme začali hledat místo na spaní. Projeli jsme se okolo hradu Altpernstein a řekli jsme si že si k němu následujícího dne uděláme výlet. Zaparkovali jsme na kraji louky (47.9129414N, 14.1532350E) a šli spát

Solná komora

3.den

26.6.2016

Kalkalpen → Wolfgangsee → Bavorsko

Třetí den byl ve znamení odpočinku. I přes ohromné vedro se nám podařilo vyrazit na krátký výlet k vrcholu Hirschwaldstein kousek nad hradem Altpernstein. Byť tam nic kromě zarostlých laviček nebylo, úplně špatný výlet to nebyl.

dsc02365
Altpernstein

Hrad byl jaksi zavřený a tak jsme se rozhodli pokračovat dál k Solné komoře. Asi po hodině jsme dojeli k Sankt Wolfgang im Salzkammergut, kde jsme se chtěli vykoupat a Zuzka si zde dokonce vysnila výjezd zubačkou na vrchol hory nad městečkem. Z tohoto snu však sešlo, když jsme zjistili že by nám zubačka trochu vlezla do peněz (lístek stál něco přes 30€). Se slzami na krajíčku jsme objeli jezero až k Ferienhort a tam zaparkovali. Vzali jsme si plavky, jídlo a šli jsme hledat místo na koupání. Prakticky celé jezero bylo zaplocené soukromými pozemky a kromě jednoho malého vlezu zarostlého rákosím nebylo kudy se k němu dostat. Přes vlez do vody jsme se ale dostali na hezký trávníček, kde jsme strávili zbytek odpoledne. Byť nebyla voda v jezeře Wolfgangsee příliš teplá, koupat se dalo rozhodně lépe než když jsem si v něm před pár měsíci máchal nohy cestou z ferrat. V kombinaci vody se zářivým sluncem byl tento stav ve vzájemné harmonii.

Horko a dusno které bylo nevěstilo nic menšího než pořádnou bouřku. Šli jsme se projít do městečka Sankt Wolfgang im Salzkammergut, které je ve svém centru opravdu krásné (a mají tam wi-fi :-)), když nás přepadl déšť. Začali jsme se s respektem pomalu přesouvat zpátky k autu a nakonec se z toho stal úprk se vším všudy, srovnatelný snad jen s bleskovou válkou Německa proti Francii roku 1940.

Sankt Wolfgang im Salzkammergut

Když už jsme u toho Německa, tak to byla destinace, kam jsme tohoto dne ujížděli. Ze Solné komory jsme jeli směrem k Innsbrucku, k němuž je nejrychlejší cesta právě přes Německo. Uprostřed Bavorska jsme potom přespali v nějaké neznámé vesničce plné obrovských domů s květinami na parapetech (taková místní klasika). Bouři jsme ujeli, ale i tak krajina byla vodou nasycená až hanebně mnoho.

Innsbruck

4. den

27.6.2016

Bavorsko → Innsbruck → Sant Andrea in Monte

Innsbruck je mi známý snad od té doby, co profesor Bodner z Innsbrucku v roce 1998 operoval Václava Havla. Od té doby jsem okolo něj bezpočetněkrát projel při cestě přes Brennerský průsmyk, aniž bych si ho všiml víc než jako nějakého města v údolí, kde je chvíli vidět docela hezký skokanský můstek.

Po výletech do Vídně, Salzburgu, Linzu, Grazu a Villachu už mi z významných měst chybělo navštívit jen Innsbruck. Našli jsme si zapadlou uličku u prodejny Johnny Deere a zaparkovali jsme tam auto. Během hledání parkování jsme viděli ukazatele k bazénu, který jsme si dali za cíl také navštívit. Jako první jsme vyrazili ke skokanskému můstku Bergisel. Přístup k němu byl sice zavřený, ale okolo něj vedla hezká cesta se skleněnou vyhlídkovou plošinou. Skončili jsme u krásného náměstička, kde se nacházelo Tirolské muzeum císařských myslivců (Tiroler Kaiserjägermuseum) a muzeum Tirol Panorama. Byl odtud krásný výhled do údolí Innsbrucku a stojí zde moderní restaurace 1809, kde jsme si dali správně silné espresso a Aplfelstrudel.

Počasí nebylo příliš hezké a teď ještě ke všemu začínalo pršet. Prohlédli jsme si zvenku budovu olympijského stadionu, zábavní park, kde jsme obdivovali blázny létající na podivných kolotočích a pokračovali jsme směrem k bazénu. Než jsme tam došli, začalo opravdu solidně pršet a hlavně to vypadalo, že je zavřeno. Ptali jsme se místních důchodců, kteří zrovna vybírali popelnice, zda jsou zde ještě nějaké další bazény, ale jejich odpověď nám příliš nepomohla.

Nakonec jsme obešli blok a uviděli, že vstup do bazénů z druhé strany je otevřený. Zrovna zde zřejmě skončil zápas ve vodním pólu a předávaly se medaile. Hrozně jsme toužili se někde vysprchovat, měl jsem nutkání namydlit se a vlézt do deště. A byl bych to i udělal, kdybych si nemusel představovat ty davy lidí, co se okolo mě srocují a nechápavě kroutí hlavou šeptajíce slovo „unglaublich“. Nakonec jsme si netroufli zajít do šaten hráčů vodního póla, ani před nimi skočit do bazénu a tak jsme se rozhodli, že se ještě trochu projdeme okolo budovy bazénu. Dobře jsme udělali, protože jsme díky tomu nalezli vchod pro veřejnost. Konečně jsme se dostali dovnitř a mohli se umýt! Asi 10 minut jsem si liboval ve sprše a pak jsem ještě šel na chvíli plavat. Už nám nevadilo že prší, jen díky tomu byla trochu zima.
Cíl byl splněn a my mohli zaměřit svoji pozornost na další cíl v podobě nalezení vhodné restaurace pro vyzkoušení místního schnitzelu. Během toho jsme si prošli také centrum Innsbrucku.

dsc02403
Innsbruck

Celý den byl velmi deštivý a večer tomu nebylo jinak. Rozhodli jsme se dojet k Brixenu a nazítří se podívat po tamním okolí. Autem jsme dojeli k parkovišti u lanovky Sant Andrea in Monte, kde jsme přespali. Během noci se tudy prohnala obrovská bouře.

Nejhezčí pohled na Dolomity

5. den

28.6.2016

Santa Andrea → Plose → Santa Maddalena

Brzy ráno jsme vyrazili lanovkou na stanici Plose. Odtamtud jsme si udělali výlet přes Rifugio Cai na Großer Gabler a odtamtud přes Skihütte zpět. Během celého treku jsme viděli krásné výhledy především na krásnou oblast Dolomit se jménem Puez.

dsc02421
Plose
dsc02443
Plose

Po túře jsme byli pořádně zničení, ale řekli jsme si, že dojedeme k Santa Maddaleně (pozor, v této části Alp jsou dvě), vesničce blízko Brixenu, odkud je asi nejhezčí výhled na Dolomity. V Santa Andree jsme si ještě nakoupili špek a pomazánku na večeři. Cestou ze Santa Andrey do Santa Maddaleny jsme měli chuť se pořád jenom kochat a všude zastavovat. Zuzka teda ne, ta byla hladová tak moc, že raději ani nemluvila, aby nepůsobila protivně (když je hladová, vždycky je protivná).

Do Santa Maddaleny vede krásná malá silnička vinoucí se mezi kopci s výhledem na obrovské bílé hory. Hledali jsme, kde že je ten známý kýčovitý pohled na Dolomity. Očekával jsem, že zde budou davy turistů, ale ve skutečnosti to vypadalo jakoby bylo jedno z nejhezčích míst, které jsem kdy viděl, pro lidi naprosto nezajímavé. Přímo ve vesničce Santa Maddalena se nachází hezký kostelík, kde jsme zakotvili. Uvařili jsme si zde jednu z nejlepších večeří, které jsem měl možnost pozřít. Nejen že místo bylo neuvěřitelné, ale večeře v podobě uvařených brambor, pomazánkového másla, soli a tence nakrájeného špeku byla neskutečně božská.

Nejlepší večeře v životě
Nejlepší večeře v životě
dsc02452
Údolí Santa Maddaleny s pohledem na Sass Rigais a jeho okolí

Každou chvíli jsem znovu a znovu fotil ty stejné výhledy. Jen proto, že se trochu pohnulo slunce nebo jsem zapomněl, že jsem ten či onen výhled fotil. Místo bylo tak klidné, že jsme se zde rozhodli i přenocovat v autě. Bylo to bez problému.

Večerní pohled na Odle
Večerní pohled na Odle

Trek okolo Puez

6. den

29.6.2016

Santa Maddalena → Zans → okolo Puez → Seceda → Zans

Nějak jsme toho v noci moc nenaspali a usnuli jsme až ráno a tak jsme se vstáváním nespěchali a říkali jsme si, že uděláme jen nějaký snadný výlet. Dojeli jsme do Zannes (Zans), odkud jsme plánovali jít na krátkou procházku do sedla pod Medalges a potom okruhem okolo Schlüterhütte.

dsc02515-panorama

dsc02545-panorama

Cestou jsme sledovali velikány v oblasti Puez a říkali jsme si, že pokud bychom vyšli do sedla a nebyli zničení, možná bychom si mohli troufnout na obejití celého masivu. Počasí bylo příhodné, ale jinak asi už nic. Telefon s mapou jsem měl nabitý na slabých 40% a na cestu jsme vyšli velice pozdě. V sedle jsme byli stále svěží a tak jsme se rozhodli velice nezodpovědně pokračovat.

Prošli jsme sedlo vysoké 2660 m pod Torkofel a tam jsme se naobědvali. Do teď se vše dařilo podle plánu, ale hned při sestupu ze sedla na druhou stranu jsme sestoupili o nějakých 100 metrů, špatně jsme se podívali do mapy a omylem jsme zabočili směrem k cestě na Furchettu. Vystoupali jsme těsně pod vrchol na nějakých 2900 m než nám došlo, že jsme udělali chybu. Museli jsme se vrátit zpátky. Najednou jsme byli unavení a otrávení, že jsme nastoupali takovou výšku úplně zbytečně. Uvědomili jsme si, že většina cesty je stále před námi a přitom už je dost hodin. Začali jsme tedy znovu sestupovat úplně do údolí. Konečně se před námi vynořilo sedlo, které se nacházelo mezi Sass Rigais a Furchetou, jímž jsme měli projít. Byla to pořádná stěna plná serpentin. Řekli jsme si, že raději obejdeme celé Sass Rigais, než abychom museli znovu šplhat nahoru a dolu jako to děláme celý den. Bylo to velice moudré rozhodnutí. Nejen proto, že cesta byla snazší, ale také proto že od rozcestí pod Sass Rigais je cesta k hoře Seceda naprosto fascinující.

dsc02603

Dolomity mám docela prochozené a ze svého pohledu tuto cestu hodnotím jako jednu z nejhezčích cest v Dolomitech. A asi nejen v Dolomitech jelikož Dolomity stále považuji za jedny z nejhezčích hor vůbec. Po cestě jsme potkali chatu Malga Pieralongia Alm, která se nachází na místě s překrásným výhledem. Dali jsme si zde apfelstrudel, coca colu, cappucino, což nám výrazně zpříjemnilo pozdní odpoledne. Během cesty k Secedě jsme viděli krásné zelené úpatí kopce s chatičkami a a mnoha svišti.

dsc02635-panoramaCesta ze Secedy do Zans byla velmi únavná. Mysleli jsme si, že po překročení hřebenu budeme za chvíli u auta, ale ve skutečnosti trvala cesta ještě nějakých 2,5h. K autu jsme došli naprosto vyčerpaní. Dali jsme si zde večeři a velice brzy jsme šli spát. Večer jsme skoro nemohli chodit.

dsc02687-panorama

Reinhold Messner osobně!

7. den

30.6.2016

Firmian → Stará Huť

Po včerejším výletu už jsme neplánovali vůbec nic. Původně jsme chtěli jít na Secedu, ale tu jsme už navštívili během včerejšího mírně neočekávaného prodloužení trasy. Rozhodli jsme se tedy pro Messnerovo muzeum (Messner Mountain Museum) ve Firmianu u Bolzana. Sjeli jsme z hor do údolí kde vede dálnice a rozhodli jsme se jet po hlavní silnici. Jelo se po ní mnohem příjemněji než po dálnici, která je v Itálii těžce placená, úzká a ještě k tomu plná kamionů.

V Bolzanu bylo podle očekávání mnohem větší horko než v horských oblastech, ale stejně nás to zaskočilo.

U hradu Firmian, kde se muzeum nachází, jsme zaplatili 3€ za parkování a dalších 10€ za vstup. Firmian je údajně Messnerovo hlavní a největší muzeum (celkem jich má 6 a každé má trochu jiné zaměření). Celý hrad byl velmi hezky architektonicky zpracován a byl na hezkém místě. Jediné co trochu kazí dojem je to, že se pod ním nachází průmyslová zóna Bolzana a jsou zde velké dopravní uzly. Výhled shora není tedy tak krásný jak by mohl být. Nicméně alespoň je odtud vidět Salewa Cube se sídlem firmy Salewa. Kvalita výstavy samotné pro mě byla mírně rozporuplná. Bylo zde opravdu mnoho zajímavých exponátů, ale trochu se mi zdálo, že by se muzea dalo vytěžit mnohem více. Messner si vzal možná až moc velké sousto, protože se v tomto hradu snaží mapovat až příliš mnoho věcí. Jsou zde zpracována témata jako třeba boj Tirolské oblasti o samostatnost, budhismus, vznik hor, vzpomínka na zesnulé horolezce, dobytí Eigeru, nepříliš povedené obrazy s tématem hor anebo Himaláje.

Co naprosto zastínilo veškeré dojmy z muzea bylo to, když jsme vyšli z oblasti mapující budhismus a uviděli šedivě zarostlého mořského vlka, který pózoval pro fotografy u kamenné sochy a byl nápadně podobný zřizovateli tohoto muzea. Ano byl to Reinhold Messner osobně.

img_20160629_113744
Potkali jsme Reinholda Messnera na hradu Firmian

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že vidím nejlepšího horolezce, co kdy žil, osobně. Polovina lidí koukala na Messnera stejně vykuleně jako my a ta druhá zřejmě neměla ponětí o koho jde, protože si ho nevšímala. Měli jsme obrovské nutkání nějakého kontaktu nebo alespoň společné fotografie, ale zmařila to příhoda, kterou jsme byli svědky. Messner odmítnul se s někým vyfotit, protože pravděpodobně chtěl mít soukromí.
Po návštěvě muzea jsme se ještě zastavili v nedaleké pizzerii, kde obsluhoval sympatický Slovák a tak jsme si mohli objednat i v češtině. To byla naše poslední ochutnávka z Itálie a uháněli jsme zpátky domů, abychom ještě dnes stihli dojet. Na večeři jsme se zastavili v Salzburgu a po značně komplikovaném hledání cesty k řece jsme vytáhli vařič hrnec a za mírně deštivého počasí jsme uvařili. Po cestě jsme si dali poslední zbytky marlenky a v Brenneru v McCafé jsme si dali výborné frappé. Okolo 23h jsme dojeli domů.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Userte.ch jako vývojář hybridních aplikací. Kromě toho přednáším na CodeCamp.cz, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář