Příběh: Noc plná otázek

Moje práce, kterou jsem vypotil po několikahodinovém přemýšlení a bádání. Jedná se o úkol na češtinu. Jsem zvědavej jak to ohodotí profesorka 😉

Příběh je zasazený do anglického prostředí Walesu. Všechny zeměpisné údaje jsou skutečné. Za to můžu poděkovat Google Earth, se kterým jsem spolupracoval.

Více se dočtete již v samotném dílku.

 

PS: Přečtěte si to pro pochopení radši 2x 🙂

Budu velice rád pokud mi sdělíte váš názor 🙂 (např na mail jvaclavik@gmail.com nebo pokud tu bude možnost přidávání komentářů – snad to bude brzo 🙂

Noc plná otázek

Vincent Berkeley, mírně podsaditý muž, je pošťákem v Aberystwyth, dokonce byl díky své spolehlivosti vyhlášen nejlepším pošťákem ve městě. Ve svém volném čase se zabývá překladem francouzských autorů.

A právě jednoho večera pan Berkeley sedí ve své pracovně a dokončuje anglický překlad Lidské komedie od Honoré de Balzaca, když jej náhle vyruší odedávna protivný zvuk bouchání do dveří. „Bum,“ ozvalo se z chodby. Naproti tomu, z kuchyně se ozývá: „Vincente, dojdeš tam, že ano.“ Zní to trochu jako řečnická otázka. Tazatel, nebo-li Vincentova manželka, totiž nečeká žádnou odpověď, očekává akorát to, že její „rozkaz“ bude bezpodmínečně splněn.

Co ztrácí ve své autoritě Vincent, má naopak jeho žena navíc.

Když se konečně Vincent zvedne ze židle, podívá se z okna a přemýšlí, kdo by jej mohl potřebovat v tuto noční hodinu. Přeci jen, už je po desáté hodině večerní. Většina lidí by nechala návštěvu raději na další den. „To musí být jedině nějaký bezbožný člověk, ti jsou takoví, neberou ohled na to, zda je den nebo noc. Ať je vezme už čert,“ říká si Vincent. Je zvyklý na obtěžování svými kolegy, aby za ně zaskočil na ten či onen den, nikdy však nepřicházeli v noci.

Tato událost na něj působila zcela jinak než obvykle.

Vincent otevřel dveře, ale těm v otevření ještě pomohl člověk, opírající se o ně z druhé strany. Muž se svalil na podlahu a začal cosi drmolit. Bylo to však tak potichu a nesrozumitelně, takže mu Vincent nemohl rozumět. Vincent zůstal překvapeně stát s vytřeštěnýma očima a řekl něco, co znělo jako modlitba a kletba zároveň. Přeci jen se mu právě stala událost, která se nestává každý den. Jeho manželka, která slyšela ránu při pádu muže na zem, přiběhla do chodby a zhrozila se. Její schizofrenní povaha se v tu ránu projevila, když začala hystericky křičet a hned na to, duchapřítomně přišla k muži a pokoušela se mu nahmatat tep. „Je mrtvý“, řekla Vincentovi, který ještě v šoku křečovitě svíral kliku.

Vincenta ale překvapilo ještě něco jiného. Lze říci, že profesionální pošťák se v něm opravdu nezapřel – muž měl v ruce jakousi špinavou obálku, zbarvenou zaschlou krví. Okamžitě mu jí vytrhl ze sevření v jakési naději, že by mohla být určena pro něj a najde v ní veškeré odpovědi na tuto podivuhodnou událost. Možná by v ní nějaké odpovědi přeci jen byly, ale na obálce byl jiný adresát: „Sir Head, Quay street, Ammanford.“ Manželka chtěla tuto obálku otevřít, ale Vincent jí v tom úspěšně zabránil. Mrtvolu nakonec předali policii, ale dopis si Vincent nechal.

Dalšího dne se Vincent rozhodl dopis doručit majiteli.

Město Ammanford, ve kterém se nachází adresát dopisu, se nenachází příliš daleko, nicméně je již v jiném hrabství, než ve kterém je Aberystwyth, kde bydlí Berkeleyovi.

Po velkém Vincentově úsilí se jim podařilo najít prastarou vilu s jménem adresáta.

* * *

14. října, Francise Wooda, mladíka oddávajícího se právě popíjení alkoholu v putyce u „Tří buků“, postihla nemilá zpráva, když jej tam našel jeho domovník – pan Haps a oznámil mu novinu, že ode dneška přestává být jeho domácím – Woodovi to v první chvíli, kvůli jeho stavu, nedošlo, ale poté mu bylo vše podrobněji vysvětleno. Bude vystěhován do sedmi dnů ze svého bytu za neplacení nájmu. Panu Hapsovi zřejmě už došla trpělivost s věčnými sliby, že Wood zaplatí včas.

Mezi Hapsem a Woodem se spustila hádka, kde hlavní roli hrál pan Haps, Woodovi vyčítal vše, co jej tížilo na jeho srdci. Co se na něm ukládalo již několik let, po které byl jeho domovníkem. Byla to pořádně tlustá vrstva plná výčitek, jež si Francis musel vyslechnout.

Wood byl téměř příkladem francouzského prokletého básníka, vystudoval gymnázium, uměl výborně se francouzsky, ale neustále se opíjel a žil bujarým životem. Pokud zrovna neměl peníze na pití a jiné drogy, zabýval se psaním básní nebo studiem magie, byť jen teoreticky. Ani jedno mu příliš nevynášelo. Co se týče psaní, myslel si, že bude oceněn a zvěčněn, alespoň po své smrti. Nestalo se tak. I přes jeho některá kvalitní díla, ho dnes již nikdo nezná. Jeho nejoblíbenější knihou byl Opilý koráb od Arthura Rimbauda. Dále byl také vášnivým filatelistou a sběratelem všeho možného – od brouků po tupláky ze všech hospod v Shrewsbury.

Wood se po sedmi dnech vystěhoval z bytu a našel si skromnou maringotku na okraji lesa, jeho záliba v alkoholu v něm nadále trvala, ba dokonce i rostla. K tomu se připojila i záliba z lovení zvěře. Občas si Wood liboval i lovením v podnapilém stavu. Tuto kombinaci dvou jeho potěšení sám nazýval „lovbou“.

Jednou Wooda při jeho choroboplodném podnapilém stavu něco napadlo – rozhodl se dát svému bývalému domovníkovi malý vánoční dárek. Chtěl zastřelit srnu a nabídnout mu ji pro Štědrovečerní večeři. Nemyslel to nijak zle, ale jen tak na usmířenou.

Najednou, při putování lesem, před sebou uviděl opuštěný povoz, rozhodl se podrobit vnitřek jeho zkoumavému oku. Důkladně probral věci, které tam lupiči zapomněli. Ale našel akorát láhev rumu a pár drobných. Rumu si hned „cvakl“, nejen aby ho vyzkoušel, ale také protože začínal „naneštěstí“ střízlivět. Dále našel v povoze ještě dopis, a tak si jej vzal na ukrácení některé z jeho dlouhých chvil v jízlivém stavu. Z toho vyplývá, že rád četl cizí dopisy a tuto činnost rozhodně nedělá poprvé.

V okamžiku, kdy se probíral věcmi ve voze, bylo jeho počínání sledováno policií, kterou jakýsi kurýr přivolal, poté co se mu stalo. Policie okamžitě zatkla Wooda, řekla mu, že má právo nevypovídat a obvinila ho za vraždu, krádež a pytláctví. Wood nechápal, co se děje.

Nakonec byl Wood odsouzen k deseti letům vězení.

Dopis, který našel ve voze mu byl nedopatřením ponechán při pobytu v cele. Wood měl čas jej pořádně prozkoumat. Jediné, co jej ale z dopisu zaujalo, byla známka. Byl to pravý Červený Mauricius. Tato známka se pro něho stala věcí, která mu nabízela světlejší zítřky po ukončení trestu. Naděje, že by snad mohl žít a nejen přežívat. Ve vězení velmi strádal, začal hubnout a ztrácel chuť do života.

Po propuštění z vězení byl velmi oslabený. Chtěl najít doktora…

„Tím končí jeho deník, pěknej floutek,“ řekl policejní důstojník. Komisař dodal: „Jo a pak šel k těm Berkeleyům zaklepat mrtvej na dveře pro pomoc. Napíšeme do protokolu, že zemřel na zápal plic a bude od něho pokoj.“

* * *

Nakonec Vincent, který našel adresu udávanou na dopise předal dopis siru Jamesi Headovi. Ten si ho přečetl a téměř omámen se zeptal, kde k němu přišel. Vincent začal vyprávět o „mrtvole, která mu zaklepala na dveře.“

James Head si vyslechl příběh a pak, když nastala chvíle ticha, začal vyprávět o sporu, který měl jeho otec sir Head a pan Swern.

* * *

Geofrey Swern byl původem člověk z chudých poměrů Liverpoolu. Založil společnost, která dovážela čaj a koření z exotických zemí. Konkuroval mu právě sir John Head, otec sira Jamese Heada, John byl až hanebně bohatý člověk, který vlastnil dopravní společnost a chtěl získat práva i pro dopravu čaje z Indie. Ty však měl stále Swern.

Sir Head se začal soudit s panem Swernem, ale soudní spor prohrál.

Panu Swernovi připadly jako odškodnění Headovy pozemky v Yorkshire. Začali být spolu nepřátelé na život a na smrt. Oba si často najímali lupiče a ničemy, aby podkopali dobrou pověst druhého z nich. Ale tomu šel ruku v ruce i jejich pád, pan Swern, který neměl tak velký mocenský vliv jako sir Head, na to doplácel dvojnásob. Přeci jen sir Head s královským titulem, který je ve Sněmovně lordů, má mnohé kontakty na ministry řídící funkční aparát státu.

Lidé jim oběma přestávali důvěřovat a používat jejich služeb. Pan Swern už to nemohl dále snášet, stával se chudší každým dnem, jeho lodě byly za zvláštních událostí přepadávány a vyšetřování to dávalo za vinu pirátům. Pan Swern přesně věděl, čí je to vina, bohužel s tím nemohl cokoliv udělat. Kdyby byl podal žalobu na Heada, soud by jistě prohrál, protože neměl žádné přímé důkazy. Jediné, co mohl udělat bylo stát se stejným křivákem jako sir Head.

Po tříletém sporu, kdy oba gentlemani vzájemně ničili svá impéria, stále nebyl na dohled konec této sebedestrukce. Až konečně Swern se rozhodl tomuto stavu učinit přítrž. Siru Headovi stejně nešlo ani tak o peníze, kterých měl vždy dost, jako spíše o hrdost.

Proto se rozhodl Geofrey napsat siru Headovi dopis, kde by vyřešil tuto problematiku jednou provždy.

V dopisu siru Headovi pan Swern nabízel vrácení pozemků v Yorkshire, výměnou za klid zbraní. Tento dopis byl předán poštovnímu kurýrovi roku 1881. Kurýr jel z Liverpoolu do Ammanfordu a na noc se utábořil v lesíku poblíž Shrewsbury. Zapálil si malý ohýnek, připálil si spokojeně dýmku a usnul. V noci ho probudil jeho kůň, který stále poskakoval z místa na místo a házel hlavou. Kurýr chtěl jít koně uklidnit, ale to už ho kdosi praštil po hlavě. Začal se bránit, ale útočníků bylo několik. Nakonec ho dva drželi a další tři ho mlátili. Kurýr upadl do bezvědomí a probudil se až po několika hodinách. Poté zjistil, že přišel o své cenné věci a o koně. Jen povoz zůstal na svém místě. Kurýr byl na pokraji sil, byl velmi brutálně zmlácen a sotva se teď mohl hýbat. Dovlekl se do Shrewsbury, kde řekl svůj příběh o jeho přepadení policii a poté zemřel, zřejmě na vnitřní krvácení. Policie se vydala do lesa a zatkla a obvinila Wooda.

 

Spor mezi rodinami trval do té doby dokud sir Head nevyzval pana Swerna na souboj, několik let po odeslání tohoto dopisu. Head byl hrdým gentlemanem a rovněž vášnivým střelcem, každý čekal, že Swern odmítne a ukáže tím svoji slabost. Swern ale překvapil, souboj přijal a dokonce v něm zvítězil – zabil sira Heada. Od té doby začal vzkvétat Swernuv obchod s čajem, přebral zákazníky konkurenta a po čase koupil i samotnou společnost sira Heada.

V té době už se vědělo, že banditi, kteří přepadli poštovního kurýra byli placeni sirem Headem. Ale Swern už se nechtěl vracet nikdy k minulosti.

Syn sira Heada – James začal pracovat jako dělník na stavbě, nebyla to práce s nijak nadějnými vyhlídkami. Měl sotva na uživení své rodiny a rodinné sídlo musel prodat. Postupem času založil s několika společníky stavební firmu a jeho finance začaly mírně zase růst – jeho životním cílem bylo koupit zpět jeho rodinné sídlo, které bez údržby chátralo. Po bezmála dvaceti letech plných práce se mu jeho sen splnil.

 

James Headovi při vyprávění příběhu pomalu kanuly slzy.

Věděl, že mohlo být vše jinak – nemusel ztratit otce. Nemusel přijít o majetek, když tento spor ve skutečnosti chtěli oba páni urovnat. Ale čest a hrdost sira Heada mu nedovolila jakkoliv kontaktovat svého rivala. Naopak, když se o to pokoušel Swern, plán byl zmařen kvůli siru Headovi.

 

Jediné co Jamese Heada potěšilo bylo to, že Swern se projevil také jako člověk s lidskou tváří, narozdíl od jeho otce, který celý spor vyvolal.

James odvolal přísahu, že jednou pomstí otce a vyzve Swerna na souboj.

 


 

Příběh je i ke stažení i v PDF

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji v Userte.ch jako vývojář hybridních aplikací. Kromě toho přednáším na CodeCamp.cz, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář