Norské Lofoty a digitální nomádství

Po dvou letech jsme dostali nápad jet znovu vzdáleně pracovat do Norska. Minule byly naším cílem Lyngenské Alpy poblíž Tromsø. Tentokrát jsme si za cíl předsevzali Lofoty. Jedná se o ostrovy v severním Norsku, které jsou pomocí mostů spojené s pevninským Norskem. Jsou zde velmi strmé hory, které se od oceánu tyčí do výše přes 1000 metrů.

Nevybrali jsme si úplně vhodné období pro návštěvu těchto končin, neboť podzim je na Lofotech vyhlášený svým deštivým počasím. Není se tedy co divit, že prakticky všude na nezpevněných cestách se drží voda. Možná proto nebyl úplně dobrý nápad zkusit jet na tuto severskou výpravu bez pohorek. V rámci mého poznamenání ultralight stylem cestování, které v posledních měsících zažívám, jsem se rozhodl zkusit si na výlet do Norska nevzít pohorky. Místo nich jsem si vzal běhací boty Inov-8 305 a nepromokavé ponožky Dexshell. Ne snad, že bych svého rozhodnutí nějak zvlášť litoval, ale dokážu si představit lepší destinace na tyto pokusy.

Nicméně podařilo se mi empiricky dokázat, že chození po horách v kombinaci nepromokavých ponožek a běhacích bot není tak špatné, jak by se na první pohled zdálo. Boty jsem měl sice skoro po každém výletu promočené, ale reálně mi to nevadilo. Dokonce jsem se několikrát brodil podmáčené bažiny nebo přeskakoval příliš široký potok, ale nepromokavá ponožky svoji funkci plnila nad očekávání.

I když to nevypadá, pobřeží severního Norska na podzim teplotně nevládně žádná Arktida. Teplota je zde i v zimě stále relativně přívětivá, neboť Golfský proud koná svoji povinnost velmi dobře a otepluje celé pobřeží, co mu stojí v cestě. Norské pobřeží je ve srovnání se Švédskem nebo Finskem (stejné zeměpisné šířky) mnohem teplejší. Zatímco na Lofotech je v tuto dobu „příjemných“ 10°C, v Abisku ve Švédsku je okolo chladné nuly a zatímco Severní moře nezamrzá, Botnický záliv u Finska je přes zimu pokryt ledem. To je mimochodem jeden z důvodů proč ze švédského města Kiruna vede železnice do norského Narviku k severnímu moři a ne do Botnickému zálivu, kde se nedá náklad převážet v zimě po lodi.

Mapa

Při plánování jsme jsem opět vytvořil mapu s zájmovými body a načrtl cestu, kudy pojedeme. Během cestování jsme hodně využívali také Outtt aplikaci na hledání pěších výletů v Norsku. Skoro každý den na cestě jsme spali venku a nijak zvlášť jsme neřešili kde budeme. Vždy jsme se podívali na místa v okolí, kde se dá parkovat v aplikaci Park4night a podle toho jsme se utábořili. Občas se nám poštěstilo najít opravdu neuvěřitelná místa, jako třeba dřevěnné sruby s krbem uvnitř.

 

Cestopis

Cesta na sever

12.9.2018

1. den

Praha → Hirthals

Stejně jako minulý rok jsme začali průjezdem Německa do Dánska, kde jsme se nikde příliš nezastavovali, abychom ušetřený čas raději věnovali objevování vzdálenějších krajin na severu.

Po minulém výletu jsme už věděli, že chceme nocovat u písečných dun v poblíž dánského Hirsthals V noci řádně foukalo a mysleli jsme si, že nám to složí stan. Nakonec jsme jej zakryli autem a noc jsme přečkali se špunty na uších. Bohužel jsme si nevšimli, že kousek od nás se nachází zasypávající se maják Rubjerg Knude, který bych rád navštívil.

Proutěný kostel v Notodden

13.9.2018

2. den

Hirhals → Larvik → Notodden

Ráno jsme se šli projít okolo písečných dun a potom jsme už dojeli do přístavu v Hirsthals, kde jsme se nalodili na loď společnosti Colorline do Larviku. Trajekt vycházel okolo 260 € pro 4 lidi a auto. Po příjezdu do Larviku jsme prošli celní kontrolou. Někteří z nás hladce a jiní tak úplně ne. Naše druhé auto totiž odstavili ke kontrole a Tomáš neuměl uspokojivě zodpovědět otázku ohledně toho, kolik lahví vína do země přivážíme. V jednu chvíli mu začal celník říkat „Dívejte se mi do očí, když s vámi mluvím“. Kluci se z toho nakonec nějak vykecali a ani jim neprohledávali kufr, nicméně vypadali lehce vystresovaně.

Notodden

Dále jsme jeli k roubenému kostelu Notodden, který se nachází severozápadně cca 70 km vzdušnou čarou od Larviku. Vnitřek kostela byl sice zavřený, ale i pohled zvenku nás dost zaujal. Tomáš si tu zalétal s dronem a jelikož se začalo pomalu stmívat, tak jsem začal pomalu hledat místo na spaní. K tomu jsem použil mojí oblíbenou aplikaci Park4night a našel jsem hezké místo s rybníkem, lavičkami a stoly.

Jedeme do Jotunheimenu

14.9.2018

3. den

Hardangervidda → Jotunheimen

Bohužel nám dnes se nám mělo podle podle předpovědi zkazit počasí a i když jsme původně plánovali jet do Rjukanu (kde se nacházela za druhé světové války továrna na těžkou vodu) a chtěli jsme vylézt na údajně nejhezčí norskou horu Gausta, rozhodli jsme se zkusit jet dál na Næroyfjord, kde to vypadalo, že má být trochu lepší počasí. Cestou jsme se zastavili na krátký výlet na jeden z kopců nad Uvdalem, odkud byl vidět kraj náhorní plošiny Hardangervidda.

Jak to tak občas bývá, na Næroyfjordu se počasí také zkazilo a tak jsme nakonec jeli až k národnímu parku Jotunheimen. Počasí se kazilo čím dál tím více a v Jotunheimenu už docela solidně pršelo. Kromě jiného Jotunheimen je nejvyšší pohoří Norska a je tam znatelně chladněji než v nížinách. Zkoušeli jsme hledat nějaké tábořiště s přístřeškem, ale nic takového se nám tu najít nepodařilo. Nouzově jsme tedy za deště postavilil stany poblíž parkoviště, které nebylo úplně na jediné hlavní silnici.

Knutshøe, lepší trek než Besseggen

15.9.2018

4. den

Jotunheimen

Když jsme vstali, byla zima, ale obloha byla krásně modrá. Poblíž parkoviště je vodopád, kam jsme se šli podívat a potom jsme se vraceli zpátky po hlavní cestě až k výchozímu místu na Knutshøe. Lukáš našel, že Knutshøe je hodnoceno lépe než sousední a více známý trek na hřeben Besseggen.

Knutshøe

Knutshøe je hora, jejíž hřeben je cca 5 km dlouhý a je odtud fantastický výhled na obě strany, kde se nachází jezera a hory s výškou přes 2000 metrů. Nejvyšší bod Knutshøe má 1517 metrů a i tak je to pořádný výšlap a na začátku i trochu morál. Stalo se nám, že tři lidi z naší osmičlenné skupinky otočili (nebo jak by řekl Tomáš – začali štípat pr*elí dvacítku drát), neboť na úpatí Knutshøe je jedno místo, které je strmé a relativně vzdušné. Musí se tam několik metrů lézt po čtyřech a není to vhodné ani pro lidi se strachem z výšek. Z druhé strany Knutshøe (úpatí kopce dál od parkoviště) se dá dostat na kopec snadněji, ale v takovém případě bych nedoporučoval dělat přechod celého hřebenu, neboť lézt horším místem dolu je těžší.

Už na začátku jsme potkali holky z Čech, neboť Češi jsou skoro všude, kde jsou treky. Říkali jsme si, že krajinka zde vypadá trochu jak z Pána prstenů a Tomáš neodolal a snažil se na drona natočit záběry z toho jak jdeme po hřebenu. Nicméně trochu se při ovládání přepočítal a drona zasekl ve větvích břízy. Měl ale štěstí a nic moc se dronovi nestalo.

Cesta zpět kolem jezera Øvre Leirungen nebyla tak zajímavá jako cesta přes hřeben a mírně se ztrácela ve vinoucí se řece. Díky tomu se nám stalo, že jsme se dostali doprostřed mokřin, kam byla vyšlapaná cesta, která se najednou ztratila. Chvíli jsem se snažil vyhýbat se vodě a přeskakovat potoky, ale bylo to marné. Než jsem došel zpět k parkovišti, měl jsem několikanásobně promočené své běhací boty.

Na spaní jsme si našli krásné místo s dvěma sruby u jezera.

Den scénických cest

16.9.2018

5. den

Gaustad

V Norsku je několik tzv. „scénických cest“, kde krajina připomíná cesty z Need for Speed, ještě předtím než se obsah hry přesedlal na nudná města a auta napadená tunery. Scénické cesty lze najít na webu včetně mapy a většinou je jízda po nich nemalým zážitkem.

Jednou z těchto cest je i Gamle Strynefjellsveg, kam jsme se dnes plánovali vydat. Bohužel z nějakého důvodu byla cesta už v polovině září zavřená, a tak jsme museli jet rovnou do městečka Geiranger. Tato cesta sice nebyla označena jako scénická, ale klidně by takové označení také snesla. Během pár desítek kilometrů klesnete o 1000 metrů a krajina se kompletně změní. Přímo nad městěm Geiranger se nachází Flydalsjuvet, což je velice morálová vyhlídka, kde nezodpovědní floutci přelézají zábradlí, aby ukázali svoji nebetyčnou odvahu a hloupost tím, kdy přelezou zábradlí a vyfotí se na skalním výstupku několik stovek metrů nad zemí. Tento sport na sociálních sítích je v Norsku bohužel velmi populární. Nicméně z Flydalsjuvet je jeden z nejlepších výhledů na Geirangerfjord.

Flydalsjuvet

Další zajímavý výhled na fjord je z Ørnesvingen (orlí cesty), která se nachází o pár kilometrů dál po hlavní silnici, kde je několik velice příkrých serpentin. Z Ørnesvingen je vidět také známý vodopád Sedm sester, kam v sezóně každodenně proudí davy nejen asijských turistů.

Trollstigen

Aby těch scénických cest nebylo málo, vzali jsme to dál směrem na Trolí stezku (Trollstigen), což je zas soustava serpentin, které vaše auto posunou o 600 metrů níž na několika ostrých serpentinách. Nahoře se nachází hezká vyhlídka a návštěvnické centrum v budově, která připomíná operu v Oslu.

Aby těch hezkých silnic nebylo málo, ta jsme ještě chtěli zajet na Atlantskou cestu (Atlanterhavsveien) od městečka Bud, kde tato pobřežní cesta oficiální začíná. Toto nám však překazilo počasí a tak jsme jeli rovnou do Gaustadu, kde nám Jan Magne Arsbog sehnal ubytování u svého kamaráda. Dali jsme mu několik piv Budvaru, které má rád a ukradenou sklenici stejné značky.

Rybaření v Molde

17.9.2018

6. den

Gaustad

Počasí bilo na poplach, padaly trakaře a my jsme se stejně rozhodli jet do fjordu chytat ryby. Měli jsme totiž domluvený pronájem lodě a nějaké mizerné počasí nás přeci neodradí od činnosti na kterou se dva roky těšíme.

Chvíli počasí vypadalo nadějně, že jsme si dokonce mohli sundat kapuce z našich pláštěnek a bund. Byl to však jen klid před bouří, hned vzápětí začalo lít jak z konve a výrazně se i zvětšily se vlny. Po hodině chytání toho máme dost. Vytáhl jsem z moře akorát pár tresek a tím naše dobrodružství skončilo. Pověsti o tom, že náš háček ani nedopadne na dno a už bude plný ryb se stejně jako minule nepodařilo potvrdit. Druhá skupinka, která jela na ryby odpoledne měla sice větší štěstí na počasí, ale rozhodně ne na ryby, neboť nechytili ani jednu.

Museli jsme si zlepšit náladu a tak jsme od Jana Magneho koupili 6 kg lososa. Možná jsme měli moc velké oči, neboť nám trvalo tři dny ho sníst. Večer jsme se trochu přiopili rumem z Čech a hráli jsme na kytaru. Přišlo nám jako dobrý nápad, houpat Dana v noci na houpačce, což samozřejmě nemohlo skončit jinak než utrženou houpačkou.

Atlanstkou cestou

18.9.2018

7. den

Gaustad → Hostovatnet

Počasí se dnes umoudřilo a i přesto, že mnoho lidí nechtělo po včerejší průtrži mračen o lodi stále ani slyšet, někteří z náš vyrazili znovu na moře. Náš lov byl o trochu úspěšnější, ale ne o moc, ulovili jsme několik makrel. Odpoledne se zlepšilo počasí a my jsme plánovali vyrazit dál na sever. Uklidili jsme dům, Tomáš demonstroval svoji tiskárnu na pohledy, kterou si nedávno koupil. Štvalo ho, že kamkoliv kam přijede je sice krásná krajina, ale pohledy vypadají hrozně. Mají špatnou kompozici, odporné rámečky a texty jak kdyby je někdo navrhoval ve Wordartu. Místo toho jsme si tedy vytiskli vlastní fotky.

Zuzka byla během celého uklízení domu značně nervózní, neboť měla tajný plán, o který se s námi podělila až na poslední chvíli.

Její kamarádka, ze skautu tu poblíž bydlí, neboť tu její táta staví tunel a most. S Tomem jsme se dohodli, že jí tam odvezeme.

Splnil jsem si sen a zařídil jsem Volvo na Atlanstké cestě.

Když se stmívalo, dovezli jsme Zuzku na místo určení, které bylo mnohem hůře dostupné než jsme čekali a potom jsme jeli zpět hledat zbytek skupiny. Tomáš během cesty pořád nadával, že má hlad, ale když jsme se dozvěděli, že druhá skupina pro nás má připraveného lososa (už asi třetí den za sebou), tak se dost uklidnil.

Místo na spaní jsme měli vybráno se sruby, kde se dá přespat hned vedle jezera. Byl zde také gril, a co náš překvapilo ještě víc, tak také elektřina.

Kusvolla na Stokkvolla

19.9.2018

8. den

Stokkvolla → Munkeby

Ráno nás probudili rybáři, kteří jeli na jezero vybrat pasti na ryby. Než se po půl hodině vrátili z jezera, tak už jsme byli vzhůru a zapředli jsme s nimi hovor. Ptali se odkud jsme a zda nechceme ryby. Řekli jsme, že budeme rádi a dostali jsme lososovité pstruhy (ve skutečnosti se ta ryba jmenuje jinak a s lososem nemá mnoho společného). Na oplátku jsme jim dali něco ze svých českých pivních zásob. Přemýšleli jsme, že to naše rybaření bereme ze špatného konce. Vždycky na rybách trávíme dost času a ve finále toho zase tak moc nechytíme. Ve srovnání s těmito chlapíky jsme úplní břídilové. Oni si zde dají předchozího dne past, pak ji během půl hodiny vyberou a mají nachytáno tolik, kolik jsme nechytli za celou naši rybářskou kariéru (v mém případě to tak skutečně je). Sice je to trochu jako hrát hry s cheaty, ale to my děláme také, pokud používáme lodě se sonarem na ryby.

Ráno jsme vyzvedli po cestě Zuzku, která zářila blahem z uskutečněného setkání a jeli jsme dál. Neměli jsme na dnešek žádný velký program a vypadalo to, že v okolí toho ani moc není. Trochu jsem litoval, že jsme se nesešli s Rychtou, který zde poblíž odtud chytal ryby s tchánem. Nakonec se mi podařilo najít kopec Stokkvola, tak jsme šli tam. Krajina v okolí mi hodně připomínala Jizerské hory a počasí nám konečně trochu přálo. Na hoře Stokkvola ubylo stromů a přibylo skal. Byl odtud krásný výhled do širokého okolí a byl vidět fjord.

Večer jsme s příchodem zlaté hodinky dojeli k zřícenině kostela Munkeby, kde jsme měli naplánováno táboření. Vojta zjistil, že nechal na treku boty a tak se pro ně musel vrátit. Cestou viděl jako první z nás losy u cesty.

Večer jsme rozdělali po velkých patáliích oheň v grilu a grilovali jsme pstruhy, které jsme ráno dostali od rybářů.
Uprostřed noci se strhla pořádná vichřice, která odfoukla prakticky všechny věci, které jsme nechali na stole. Celou noc nám lomcovala se stanem a raději jsme se šli podívat ven, zda je všechno v pořádku. Vysoké stromy nad námi se nebezpečně nakláněly, ale nakonec žádný nespadl.

Krize všech krizí

20.9.2018

9. den

Munkeby → Leirfjordveien

Po větrné noci jsme toho příliš mnoho nenaspali. Cestou jsme jeli okolo středověké vesnice Stiklestad. Nic moc tam není a je to asi spíš expozice pro školní zájezdy. Připletli jsme se k pohřbu místního nebožtíka a potom jsme nakoukli do vikingského dlouhého domu (long house), kde se zrovna místní zaměstnanec připravoval na příchod školní výpravy. Nevyhodil nás a naopak s námi zapředl hovor. Ukázal nám místní expozici a polévku, co vařil na ohni pro školní výpravu.

Za městem Mosjoen jsme sjeli na silnici Helgelandskysten, která se vine pobřežím Norska a nabízí neuvěřitelné výhledy do okolí. Už jsme po ní jednou jeli a považuji to za jeden z nejlepších zážitků v Norsku. Bohužel tentokrát hodně pršelo a nenašli jsme dostatečně dobré místo na spaní. Po hodině hledání jsme nouzově nocovali uvnitř autobusové zastávky na silnici Leirdfjordveien. I když místo bylo velmi krizové, tak jsme se vyspali nadmíru dobře. Vítr naštěstí foukal z druhé strany a tak na nás prakticky nepršelo.

Překročení polárního kruhu

21.9.2018

10. den

Leirfjordveien → Kykkelvatnet

Hned po ránu přišla nadílka špatných zpráv od příbuzných, když psali, že se na Norsko žene nějaký hurikán a bude opravdu hodně foukat. Sledovali jsme bedlivě radar a trochu nás uklidnilo, že tato informace se týká především jižního Norska a Dánska. U nás na severu měla být jenom vichřice a ne přímo orkán.

Po pár hodinách jízdy jsme zjistili, že cesta Helgelandskysten je zavřená. Nikoho zřejmě nenapadlo napsat to na začátek silnice a tak jsme prostě po třecho hodinách našli spuštěnou závoru a tak jsme se otočili a jeli zpět. Od nějakého Rusa jsme se dozvěděli, že jednou za čas odtud jede trajekt, který nahrazuje zavřenou silnici, ale nechtělo se nám na něj 4 hodiny čekat. Jeli jsme tedy zpátky na hlavní vnitrozemskou silnici v Norsku a pokračovali k městu Mo i rana. Minuli jsme polární kruh a viděli první sobi. Krajina zde byla velmi odlišná od toho, co známe z pobřeží Norska. Bylo vidět, že zde vládnou výrazně tvrdší podmínky. Na polárním kruhu je nehezká UFO stavba, kde si můžete koupit kýčovité suvenýry a vyfotit se u kamenu informujícího vás o polárním kruhu.

Polární kruh

Dali jsme si krátký trek v oblasti Saltdal, ale moc toho vidět nebylo.

Na spaní jsme si našli luxusní boudičku u jezera, kde se dá přespat. Viděli jsme zde krásný rudý západ slunce. Všichni našli své fotoaparáty a začali se realizovat.

Nakonec tam přijel správce z národního parku a když viděl že nás je 8, tak nám doporučil jinou a větší boudu na spaní. Když nás tam vzal, byli jsme přímo nadšení. Norové z dlouhé chvíle pro turisty stavějí boudy, kde se dá udělat oheň a přespat. Zároveň se o ně starají, doplňují dřevo a nic za to nechtějí. Večer jsme v boudě rozdělali oheň, grilovali a zpívali.

Po dost punkovém spaní v autobusové budce, kde v 5 ráno zastavoval autobus tohle byla velice příjemná změna.

Vichřice a vysoké schody

22.9.2018

11. den

Kykkelvatnet → Glomfjord → Saltstraumen

Počasí se zase zkazilo. Ráno jsme jeli do Glomfjordu ze severu Helgelandskysten a cestou míjíme údajně nejhezčí záchody na světě. Bohužel jsme byli v autě čtyři inženýři a ovládání dvěří nám přišlo natolik neintuitivní, že jsme se nedostali dovnitř (asi špatné UX). Druhému autu se to povedlo.

Přímo v Glomfjordu se nachází Fykkantrappa, což je historická stezka vedoucí asi po tisíci dřevěnných schodech na několik stovek metrů vysoký hřeben. Odtamtud je potom krásný výhled na široké okolí.

Z všudypřítomného deště jsme už byli řádně otrávení a napadlo mě, že by možná bylo dobré přijet do ubytování o den dříve. Všichni tento plán uvítali s velkým nadšením a tak jsem se domluvil s naší ubytovatelkou, že přijedeme už zítra.

Počasí na schodech jsme vychytali tak, že když jsme nastoupili na schody, přestalo pršet a když jsme přišli zpět, tak zase začalo. Když jsme byli nahoře, na chvíli se dokonce vyčasilo tak, že byla modrá obloha. Nutno podotknout, že Fykkantrappa není pro lidi trpící strachem z výšek. Místy se chody mění svým náklonem spíše v žebřík a je nutné pamatovat také na to, že budete muset jít dost možná stejnou cestou zpátky. Z naší skupiny to Tomáš a Lukáš otočili když přišli k začátku schodů.

Na oběd a kávu jsme si zajeli k ledovci Svartisen. Při mletí kávy jsme pozorovali krásné okolí a chtěli jsme aby ten okamžik nikdy neskončil. Alespoň my, co jsme měli péřovku a nebyla nám zima.

Po obědě jsme jeli zpět na sever. Večer jsme se utábořili pod mostem v Saltstraumenu, kde se nachází jeden z nejsilnějších vírů na světě. Celkem překvapivě jsme se zde měli lepší počasí než když jsme tu byli před dvěmi léty. Pod mostem jsme uvařili večeři a radovali se z toho, že na nás vůbec neprší. Měli jsme zprávy, že má v noci docela foukat. Nechtěl jsem ráno balit mokrý stan a tak jsme se rozhodli postavit jej přímo pod mostem. Chvíli jsem si hrál také s myšlenkou, že je možná úplně zbytečné stan stavět, když spíme pod mostem. Nicméně Zuzka na tom trvala a tak nebylo o čem diskutovat. Ještě před spaním jsme si v autě pustili film Svéráz národního rybolovu. Moc dobré to nebylo, ale aspoň to bylo tematické, když jsme lovili ty ryby (tady bych skoro mohl použít jednotné číslo).

Zajímavé bylo když nám v polovině filmu začal vítr lomcovat s autem a ve třičtvrtě filmu se zasekl film. Nikomu kromě Dana to líto nebylo.

Když jsme šli spát, foukalo už docela hodně. Během noci se spustila vichřice okolo 70 km/h. Náš stan nebyl zrovna expediční typ a tak se celý prohýbal nad nápory větru a neustále se nám opíral o obličej. Uprostřed noci jsem několikrát vstal a šel kontrolovat zapíchané kolíky u stanu. Spousta jich bylo vždy vytrhaných. Na nejexponovanější části stanu jsem zapíchl 5 kolíků do jedné díry a zatlačil je až do středu Země. Ani tak to ale nestačilo. Celkově to nebyl moc kvalitní spánek vzhledem k tomu, že i se špunty v uších člověk slyší vichřici a cítí jak se na něj neustále skládá stan. Naspali jsme tak dvě hodiny a z nudy jsem si začal dělat selfíčka typu „já a složený stan“.

Konečně sauna

23.9.2018

12. den

Saltstraumen → Napp

Ráno jsme se vstáváním příliš neotáleli a vyrazili jsme na cestu do domu na Lofoty. Celou cestu hodně pršelo a vzhledem k stále silnému větru trajekt z Bodø nejezdil. Na webu jsme zjistili, že trajekt Bognes – Lødingen jezdí. Na trajektu byly ohromné vlny, že se nám z toho skoro dělalo špatně.

Pozdě odpoledne jsme dorazili konečně do domu, na který jsme se těšili. Jako jedna z prvních věcí, co jsme udělali bylo to, že jsme zapnuli saunu. Potom jsem zadělal na chleba, ale zapomněl jsem přidat droždí, takže chleba nenakynul. I tak mi ale přišel lepší než ty norské, co se zde dají pořídit za 100 Kč a více.

Výlet na Stornappstinden

24.9.2018

13. den

Napp → Stornappstinden → Napp

Proti včerejšku se umoudřilo počasí a i když se občas hnaly temná mračna, tak ve výsledku bylo docela hezky. Takové klasické severské počasí se zajímavými mraky. Hned za domem se nacházela hora Stornappstinden a nás nenapadlo nic lepšího než na ni vylézt. Dojeli jsme kousek za Napp a museli jsme na krátkém úseku překonat převýšení cca 600 metrů. Samozřejmě jsem si už během prvních několika set metrů promočil své běhací boty díky všudypřítomným bažinám těžko překonatelných suchou nohou. Bylo frišno a čím výše jsme se dostávali, počasí se zhoršovalo. Na chvíli to vypadalo že přichází mlha, ale potom zase odešla. Když jsme dobyli hřeben, začalo neuvěřitelně moc foukat a na zemi byl sníh. Cesta na horu byla těžká a Jiří to chtěl vzhledem k mizerným podmínkám a kondici otočit. Podařilo se nám ho s Lukášem přesvědčit, že to zvládne a dostali jsme ho na vrchol. Nahoře foukal silný nárazový vítr a bylo pod nulou, což vytvářelo neobyčejně nepříjemné podmínky. Obětoval jsem se a udělal jsem nahoře sférickou fotku během níž mi prakticky umrzly ruce. Celkem mě naštvalo když se mi během focení poslední fotky neočekávaně vypnul telefon. Jakmile má promrzlou baterii nevydrží vůbec nic. Byl jsem naštvaný, že i když jsem se snažil udělat sférickou fotku tak je tímto vše zkažené. Nicméně nakonec jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že aplikace Street View nafocené fotky nezahazuje a tak prakticky celé panorama mám.

Cestou dolu z Stornappstinden jsme potkali další nádheru – začaly na nás padat kroupy. V kombinaci se silným větrem je to velice nepříjemná záležitost. Jakmile jsme se však dostali pod hřeben, vše se zase pomalu dostávalo do normálního stavu.

Večer jsme si tak jako každý den roztopili saunu. Zajímavé bylo, že se po sauně znovu objevily kroupy. Ve srovnání s hřebenem Stornappstinden zde byly kroupy velice žádané.

Práce

25.9.2018

14. den

Napp

Počasí nám naštěstí nepřálo a tak jsme nemuseli chodit nikam na výlet a mohli jsme celý den pracovat. Využili jsme toho dosyta. Pracovali jsme prakticky celý den pouze s přestávkou na oběd a saunu – jediné dvě životní potřeby.

Dnes nám také odjel Vojta, který se vracel do Čech na svatbu své kamarádky. Nikdo jsme příliš nechápali, proč chce vynechat nejlepší část výletu, kdy můžeme každý den chodit do sauny, ale to už je jeho boj. Byli jsme domluveni, že ho vyzvedneme cestou zpět na letišti v Narviku, neboť se k nám připojí na cestě zpět.

Výlet na Volandstinden

26.9.2018

15. den

Napp → Volandstinden → Napp

Ráno jsme na naše poměry brzy vstali a jeli jsme vyběhnout na kopec Volandstinden, který se nacházel poblíž města Ramberg. Vrchol není tak vysoko jako Stornappstinden, kam jsme šli předevčírem a zároveň je zde krásný výhled. Z vrcholu jsou vidět krásné fotogenické mosty spojující Fredvang s hlavní lofotskou silnicí a spousta malých ostrůvků v zálivu u Rambergu.

Vrchol má dvě části. Jedna z nich je vhodná i pro lidi trpící strachem z výšky, takže to zvládl i Tomáš. Do té druhé části to chce trochu trochu dávku odvahy. I tak to ale není nic hrozného, pokud není příliš velké bahno.
Celý výlet jsme stihli poměrně rychle a odpoledne po návratu do našeho domu znovu trávíme pracovně.

Nejhezčí den na Lofotech

27.9.2018

16. den

Napp → Reine → Å → Napp

Znovu nám přeje počasí a my konečně můžeme splnit náš hlavní plán na Lofotech a podívat se až na samý kraj tohoto krásného souostroví. Cestou tam jsme zajeli Nusfjord, což je malá rybářská vesnička ve stejnojmenném zálivu.

V podstatě všude na Lofotech se člověku otevírají naprosto nevídané scenérie. Je to jako když člověk hraje Need for Speed 4 a všude vidí krásné cesty zaříznuté do skály s vydesignovanými galeriemi proti padání kamenů. Jsou násobně větší země než je velikost Lofot, kde v součtu není tolik krásných přírodních výhledů jako zde. Musí být zajímavé se zde narodit a žít s tím, že je to normální. Potom člověk jede prakticky kamkoliv na světě a nechápe jak je možné, že to tam je krajina tak nudná.

Kromě bezpočtu zastávek na odpočívadlech jsme zastavili v Reine a auto zde nechali. Potkali jsme zde českou fotografickou výpravu, která nám dala pár tipů na to odkud fotit kýčovité, ale krásné fotky z Lofot. Šli jsme se podívat na Reinebringen, což je doslova dechberoucí výhled na Lofoty ze strmé několik stovek metrů vysoké skály. Toto místo je spolu s Preikestollen a Trolltungou povinná zastávká všech instagram guruů, kteří cestují Norskem. Kdo odtud nemá fotku, jako by na Lofotech nebyl. Nutno podotknout, že všechna místa, která jsem uvedl jsou naprosto úžasná a pokud zde budete mimo sezónu, možná vám ani nebudou vadit davy turistů. Dostat se na Reinebringen je poněkud náročné neboť cesta je velice strmá a pravidelně prošlapávaná tisíci páry bot. V některých částech vede cesta strmou blátivou břečkou, kde se už musel po klopýtnutí projet nejeden turista.

Reine

Tato situace zřejmě vedla k tomu, že místní správa zaplatila stavbu kamenných schodů. A možná proto, že norská práce je drahá, povolali na to lid nejpovolanější – šerpské stavěče stezek z Nepálu. Na Reinebringen jsme se dostali těsně po dostavění stezky v horní části cesty. Dole ještě byl zákaz vstupu, ale na webu už napsali, že stezku otevírají. I tak najdete ale spoustu míst, kde to klouže a dá se tam pěkně projet po zadku.

Reinebringen

Když jsme dorazili zpět k autu, jeli jsme do Å, což je vesnice, která spolu s dalšími drží status nejkratšího jména vesnice na světě. Tato vesnice se nachází na samém konci cesty po Lofotech a lidé tam jezdí dobýt jakýsi pomyslný milník. Stejně jako všichni ostatní jsme se vyfotili u názvu vesnice a kromě toho jsme si prošli centrum, kde prakticky nic není. Cestou z konce Lofot zpět jsme se ještě několikrát zastavili na focení a potom jsme jeli domů.

Olenilsoya

Večer jsme upekli chleba a tentokrát se povedl neboť jsme tam dali droždí. Vyhledali jsme si recepty od Maškrtnici, Cuketky a s jejich pomocí jsme zjistili jak udělat pořádně vypečenou kurku (nic moc na tom není, chce to pomazat chleba vodou a nechat ho nějakou dobu na vyšší teplotu).

Večer byla vidět slabá polární záře. Nikdo tomu moc nevěřil, ale když jsme vyfotili oblohu byla zelená. Jiřího jsme trochu zapomněli vzbudit, ale naštěstí se později záře ještě ukázala a tak jsme na něj tentokrát mysleli a probudili ho. Dali jsme si skleničku Laphroaigu abychom řádně ukončili povedený den.

V noci jsme ještě s Danem pokračovali ve hře Heroes 3.

Lofotský Říp

28.9.2018

17. den

Napp → Holandsmelen → Napp

Počasí bylo přes den neobvykle dobré. Večer se potom zatáhlo, aby raději nebyla moc vidět polární záře. Opět jsme využili počasí a šli jsme na lehký výlet na kopec Holandsmelen, co má tvar jako hora Říp. Oproti ostatním kopcům je výstup na Holandsmelen velmi jednoduchý. Výhled odtamtud stojí za to. Je zde vidět zvláštní krajina okolo Leknes, která zahrnuje mírně zvlněný barevný povrch s mnoha jezery a vysokými horami na pozadí. Trochu mi tato krajina připomínala Azory nebo Nový Zelánd, který však znám pouze z fotografií.

Cestou dolu se mi nechtělo jít stejně a tak jsem se domluvil s ostatními, že půjdu jinudy a cestou mě potom naberou autem. Sestoupil jsem z jižní části kopce a došel ke křižovatce silnic, vedle níž bylo krásné fotogenické místo s jezerem a horami.

Práce

29.9.2018

18. den

Napp

Pracovní dny vybíráme většinou podle počasí. Dnes bylo zase ošklivě, tak jsme opět zapracovali na práci. Pro velký úspěch s minulým pečením chleba jsme se do toho pustili znovu. Vybaveni novými zkušenostmi jsme udělali zatím naši nejlepší várku. Udělali jsme velkou hostinu a dva chleby rozkrájeli na večeři pro 7 lidí.

Výlet na Fløyu

30.9.2018

19. den

Napp → Fløya → Napp

Náš pobyt v domě se pomalu chýlil ke konci a nás čekal už jen jeden výlet před dalšími třemi tisíci kilometry jízdy na jih. Po krátkém boji ohledně toho, kam jít jsme se rozhodli jít na horu Fløya. Je to poblíž města Svolvær, což je takové hlavní město Lofot.

Výstup na Fløyu byl opět relativně náročný. Všude je spousta vody a nahoře je místy docela hodně sněhu. Do toho občas začíná pršet. Na úplný vrcholek hory jsme nakonec nešli a otočili jsme se asi 5 metrů pod vrcholem, neboť tam začínalo celkem nepříjemné lezení s výhledem do propasti pod námi. Bylo zde dost sněhu a člověk si vůbec nemohl být jistý, zda povrch na který šlape je nebo není důvěryhodný.

Obloha se zakryla mlhou a počasí se začalo docela rychle zhoršovat, takže jsme utíkali dolu. Cestou jsme si ještě všimli známého kamenu Djevelporten, který může připomínat vyhlášený Kjerag. Kamen byl mokrý, pršelo a my jsme ani nezatoužili se zde vyfotit. Cestou při sestupu jsme potkali také velice zajímavou kolmou skálu, která nás zaujala svoji naprostou placatostí.

Večer jsem upekl velkou várku šesti chlebů na cestu domů.

Pryč z Lofot

1.10.2018

20. den

Napp → Øvermyrnesveien

Dnes byl den výměn. Odpojila se od nás Zuzka, která měla v plánu za pár dní jet se svými rodiči do USA a naopak se k nám přidal ztracený syn Vojta, který odjel před týdnem na svatbu. Aby to všechno bylo navíc dostatečně propojené, Zuzka se s Vojtou potkala na letišti v Oslu, kde oba přestupovali.

Ráno jsme vyrazili se Zuzkou a Danem dříve než druhé auto, abychom stihli Zuzčino letadlo. Měli jsme to asi tři hodiny do letiště Evenes u Narviku. I když jsme na Lofotech strávili cca týden času, teď jsme si uvědomili, že vlastně vůbec neznáme část Lofot, kde přihléhají k pevninskému Norsku. Jeli jsme tudy před více než týdnem během toho, co příšerně pršelo. Až teď jsme si uvědomili, jak je to tu jiné ale také krásné než ta část, na které jsme se většinu času pohybovali.

Poblíž letiště v Evenes jsme našli místo s lavičkami u pevností z druhé světové války, kde jsme si uvařili oběd. Byl odtud opět krásný výhled na hory okolo Narviku. Právě a obranu tohoto důležitého přístavního města zde němci nechali budovat opěvnění.

Do Narviku vede důležitá železnice z Kiruny, což je švédské město, kde se těží železná ruda. Narvik má na rozdíl od Baltského zálivu velkou výhodu v tom, že oceán zde díky golfskému proudu nezamrzá. Golfský proud Norsko dost zásadně ovlivňuje. Pokud jedete z Lofot směrem do Kiruny, poznáte ten rozdíl v teplotě, neboť už pár desítek kilometrů za Narvikem budete cítit mnohem větší chladno než u oceánu.

Zuzku jsme vysadili u letiště a s Danem jsme se jeli podívat do nějakého muzea, co zde mělo poblíž být. Samotné muzeum bylo sice zavřené, ale hrozně se nám líbilo jeho okolí. Rozhodli jsme se, že by bylo zajímavé tu přespat. Zprvu jsme uvažovali o přespání v místní zemljance (dům v zemi), ale ta zřejmě byla součástí expozice a možná by to nebylo úplně košér. Když jsme se podívali proti svahu u kterého jsme se nacházeli, viděli jsme několik stovek metrů od nás hezký srub (více zde), kde by se dalo přespat. Šli jsme se tam podívat a byli jsme nadšeni z našeho nálezu. Byl odtamtud hezký výhled a v případě ukázání se polární záře by tohle bylo bezkonkurenční místo. Během čekání na druhé auto jsme si zkrátili s Danem čekání hraním Heroes 3. Hráli jsme asi 4 hodiny během nichž se začalo šeřit a začala nám být zima. Původně jsme hráli na lavičce jen v mikině, ale nakonec jsme šli do auta a dali na sebe vše, co jsme měli. Potom konečně přijelo druhé auto a i když byli v domě o hodně déle než my, zapomněli vyndat věci z ledničky, což nás mrzelo.

Národní park Abisko

2.10.2018

21. den

Øvermyrnesveien → Kiruna → Abisko → Pajala

Bohužel polární záře se nekonala a v noci byla pěkná zima. Když jsme vyrazili směrem k městu Kiruna, zima se ještě znatelně zhoršila. Jeli jsme směrem do Abiska, což je známý národní park na severu Švédska. Někde za Riksgränsen už cesta vypadala jak v Jizerských horách v zimě. Během jednoho dne mi připadalo, jako bychom čas posunuli o dva měsíce směrem k zimě.

Abisko bylo relativně liduprázdné. Nic moc tam není, kromě jednoho hotelu, který měl tak napůl zavřeno. Řekli jsme si, že když už jsme tady, tak musíme zajít alespoň na krátkou procházku do národního parku. Moc se nám vzhledem k zimě nechtělo, ale nakonec to stálo za to. Abisko je známé svojí Laponskou branou, jenž má velice charakteristický tvar. Bohužel jsem tuto bránu neviděl, neboť směrem kde měla být nebyla úplně dobrá viditelnost. Cestou v národním parku se jde po lávkách a všude okolo jsou vidět planiny nebo malé zakrslé břízy. Místní klima je zřejmě dost drsné ve srovnání s oceánským Norskem.

Kromě Laponské brány se zde ještě nachází krásné koryto divoké řeky se zajímavou kamennou strukturou.
Hned vedle Abiska se nachází Kiruna, což je město, jehož umístění bych tipoval někam na daleký ruský sever. Kromě toho, že je tam zima jak v ruském filmu, tak člověk ve Švédsku není úplně zvyklý na to, aby viděl hory vytěžené zeminy v kombinaci s ošklivým městem. Idylce nenahrávalo ani zatažené počasí, které z tohoto města dělalo opravdu ponurou podívanou. Udělali jsme si povinnou zastávku u místního červeného kostela, který je považován za jednu z hlavních památek města a je celkem zajímavý. Zajímavé je také to, že kostel stejně jako velká část města překáží těžbě a bude v budoucnu přesunut na jiné místo. Zašli jsme zde na nákup a z nedostatku alternativ jsme navštívili místní Burger king.

Po cestě směrem do Finska nám začali přebíhat přes cestu sobi, a druhému autu i losi. Přejeli jsme tento den prakticky Švédsko ze západu na východ až k finským hranicím, kde jsme měli naplánované spaní ve velmi luxusním srubu. Opět jsme tento zázrak nalezli v aplikaci Park4night. Večer jsme na ohni upekli lososa (konečně jsme měli chlazeného a ne mraženého), měli jsme z Kiruny také pár místních piv na ochutnání, hráli jsme na kytaru a zpívali. Bylo to fajn zakončení našeho pobytu na severu, neboť od zítra už jedeme na jih.

Jediný správný způsob pečení lososa

Autem skrz Finsko

3.10.2018

22. den

Pajala → Haparanda → Vuosjärvi

Jeli jsme dolu Švédskem až k Botnickému zálivu a dali jsme si oběd ve švédské Haparandě těsně před finskými hranicemi. Mají tam sice úplně stejná jídla jako v Ikee u nás, ale měli jsme hlad a potřebovali jsme si odškrtnout, že jsme vyzkoušeli Ikeu v její rodné zemi.

Tento den jsme prakticky jen jeli v autě napříč placatým a relativně nezajímavým Finskem. Podařilo se nám z naší zbývající cesty ukousnout skoro 600 km, což bylo příjemné. Udělali jsme si zastávku na pláži v Oulu, kde byla taková zima, že si neumím představit jaké to tu je třeba v lednu.

Nallikari, Oulu

S ubytováním ve srubech je to ve Finsku mnohem horší než v sousedním Švédsku nebo Norsku. To byl jeden z důvodů, proč jsme dnes ujeli tolik kilometrů. Nakonec jsme se večer utábořili v srubu u parkoviště vedle silnice, která naštěstí nebyla moc frekventovaná. Bylo tam ohniště i dříví, což bylo více než potěšující. Večer a ráno vládla už teplota pod bodem mrazu, za kterou by se nemusely v tomto období stydět ani Alpské třítisícovky. Teplotě také nepřidala jezera, která se nacházela všude okolo nás. Pravděpodobně toto parkoviště slouží pro rybářské účely, neboť hned z parkoviště šlo k jezeru krásné dřevené molo, které spíše připomínalo terasu.

Když jsme rozdělali oheň upekli jsme klobásy, co jsme koupili někde cestou. Nebyly vůbec dobré, a tak jich docela dost zbylo, i když jsme měli docela hlad. Já jsem je nahradil maďarskou klobásou, kterou jsem měl ještě z ČR a sice není přímo na opékání, ale nevadí ji. V noci byla ještě horší zima než předtím.

Pravá kouřová sauna ve Finsku

4.10.2018

23. den

Vuosjärvi → Kuusijarvi

Od Oskara, který byl ve Finsku na Erasmu, jsme měli tip na kouřovou saunu poblíž Helsinek. Kouřová sauna je typ sauny, kdy se topí v klasických kamnech a zahřívají se kameny, které jsou na těchto kamnech položené. Když se kameny rozpálí, tak se potom kouř vyvětrá. Je to původní pramáti všech dnešních saun, která už bohužel není příliš rozšířená. Na rozdíl od klasické sauny si zde připadáte jako horník těsně před smrtí, neboť se tu můžete ušpinit od sazí a při dýchání, cítíte jak vás nějaké mikro částečky pálí v krku. Nedá se dýchat moc hluboce, ale výsledný efekt stojí za to, neboť kouřová sauna má z mého pohledu ještě drsnější efekt, než sauna klasická.

Asi každý ví, že vynález sauny i samotné slovo pochází právě z Finska. To, že jsou tu sauny tak oblíbené je pravděpodobně dáno i tím, že je zde tolik jezer, do kterých se po sauně skáče. Kromě slova „sauna“ stojí za zmínku i slovo „jaarvi“ což ve finštině znamená právě „jezero“. Vyskytuje se zde na každé druhé dopravní ceduli.

V Kuusijarvi, kde se saunový komplex nachází, mají 4 sauny (velká a malá kouřová a dvě s elektrickými kamny) a hlavně jezero (jak už název místa napovídá), kam se skáče po úspěšném absolvování sauny. V době naší návštěvy bylo jezero pořádně studené a člověk by do něj ani psa nevyhnal. Po sauně do něj však skočí naprosto dobrovolně a bez zábran.

Kromě saun se v Kuusijarvi nachází také kavárna, kde se dá za na finské poměry rozumné peníze najíst (navíc je to all you can eat). Kafe moc dobré není, ale všechno ostatní ano.

Finové jsou docela zvláštní, co se samotného saunování týče. Vždycky jsem si myslel, že finská sauna je suchá a jen občas se na rozžhavené kameny naleje voda. Dost mě proto překvapilo, když jsem si v Kuusijarvi připadal jako na mistrovství světa v saunování, kde se každou půl minutu lije na kameny litr vody.

Proč jsem si tak připadal? Protože se každé kolo v sauně našel někdo, kdo při odchodu ze sauny nezapomněl dát na rozžhavené kameny hrnec plný vody. Jsem zvyklý, že tam občas lidé nalijí naběračku vody, ale to, že by tam někdo dal takové množství vody a nechal to celé vypařit, to mě rozhodně nenechalo chladným. Poté, co se na kameny dal hrnec s vodou, začalo peklo, které trvalo tak dlouho, dokud se hrnec s vodou celý nevypařil (většinou dlouhých cca 5 minut). Po patnácti minutách jsme se odpotáceli ven, odložili jsme dřevěnou podložku (nepoužívají se zde vlastní ručníky, ale erární dřevěné podložky) a skočili do jezera. V tu chvíli nás zachvátil pocit blaha, který znají jen lidé, co se umí pořádně saunovat. Škoda jen, že zde chybí místnost na odpočinek a člověk ve venkovním mrazivém počasí rychle vychladne.

Jinak zajímavé je, že v sauně nejsou naháči jako u nás a plavky jsou povinné. Naopak ručníky tam vůbec nevedou a používají pod sebe dřevěnné podložky (takže se tam nedá ležet).

Večer jsme jeli k parku Rokokallio, kde se nachází bouda, ve které se dá spát. Druhé auto trochu cestou zabloudilo, ale nakonec také zdárně dorazili na místo. Do boudy se vešli jen tři lidi a ostatní jsme byli venku nebo v autě.

Estonsko

5.10.2018

24. den

Rokokallio → Tallinn → Riga

Celý den mělo zase pršet. A taky že pršelo. Helsinkami jsme projeli prakticky bez zastavení, neboť toto město není v dešti nijak zázračně krásné a nalodili jsme se na trajekt. Celou cestu jsme s Danem hráli klasicky Heroes 3 a do toho nám začal zpívat místní hudebník rockové pecky 80-90. let, což zřejmě byla i doba, kdy byl trajekt vyroben, takže to docela sedělo.

Oproti Finsku bylo v Estonsku výrazně tepleji. V Tallinnu jsme našli pomocí aplikace Park4night relativně levné parkoviště a šli jsme se podívat do centra. Město je na rozdíl od většiny severních a východních měst velmi historické a skvěle zachovalé. Je zde vidět silný německý vliv. Pokud nějaká historická budova chyběla, byl zde vidět zase silný sovětský vliv, kdy původní budova byla nahrazena modernější a rychleji pomíjející budovou ve stylu brutalismu a podobně povedených architektonických slohů.
Na oběd jsme zašli do bufetu jménem Lido, kde je neuvěřitelně velký výběr jídel, co si může člověk dát. Jídlo je velmi dobré a byla to v podstatě jediná restaurace za rozumnou cenu, co jsme našli poblíž centra.

Když jsme jeli z Tallinnu do Rigy, druhé auto dostalo za rychlost pokutu v hodnotě krásných 100 €. V Rize jsme zaparkovali vedle prodejny Bentley poblíž řeky a pěšky jsme došli do hostelu Cinnamon Sally. Večer jsme si udělali noční prohlídku městem, podívali jsme se na známý dům černohlavců, okoukli čtvrť Art Noveau a dělali si legraci z místních názvů a přípon slov, které jsou pro Lotyšsko tak typické (-linš, -ajs, -trs). Pokoušeli jsme se konstruovat věty a našim chabým pokusům jsme sotva sami mezi sebou rozumněli.

Dům Černohlavců v Rize

Cesta Lotyšskem a Polskem

6.10.2018

25. den

Riga → Stasine → Lodž

V hostelu jsme měli na snídani wafle. Potom jsme šli do Central marketu v Rize, což je údajně největší prostor tržiště v Evropě. Je udělané ze starých hangárů pro vzducholodě a dají se tam koupit lokální produkty za krásné neturistické ceny, jelikož sem chodí hlavně místní. Koupil jsem tu tradiční lotyšský sýr a domací kvas, který mi chutnal tak jako žádný jiný. Opět jsem si procvičil svoji ruštinu, neboť mi šla lépe než lotyšština. Většina lidí zde rusky umí. Cestou na parkoviště, co vypadalo jako verze šmajchkabinetu pro auta, jsme se ještě zastavili na bleším trhu a chtěli jsme aby si tu Dan na památku koupil nějakou vinylovou desku z Lotyšska. To s díky odmítl a raději si později tohoto dne koupil litevskou vodku.

Litva oproti Lotyšsku a Estonsku působí jako chudší příbuzný, ale je taktéž hezká. Když se Tomáš snažil zmapovat krásy Litvy, tak vzlétl s dronem a jel prozkoumat místní větrný mlýn. Celkem ho překvapilo, když z mlýna vylétlo hejno holubů a začalo mu útočit na dron. O pár vteřin později dokonce vyběhla majitelka a marně se snažila Tomáše vypátrat.

Kousek od druhého největšího litevského města Kaunas, se nachází Devátá pevnost (Ninth fort), kde je dnes dost nepřehlédnutelná ale velmi povedená skulptura z dob sovětských časů. Určitě doporučuji navštívit pokud pojedete okolo.

Skulptura u Deváté pevnosti

Na oběd jsme zašli do vynikající restaurace ve vesnici Stasine, která se nachází hned vedle hlavní silnice směrem na Polsko.

Na začátku Polska směrem od Litvy jsou docela špatné silnice, ale po cca dvou hodinách se napojíte na dálnici a vše krásně ubíhá. Nakonec jsme dojeli až k městu Lodž a spali jsme u cesty na nepříliš krásném místě.

Cesta domů

7.10.2018

26. den

Lodž → Dobříš

Poslední den naší cesty jsme zakončili restaurací Opalkowa chata kousek za Wroclaví.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro Kiwi.com jako React Native vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář