Digitální nomádství v italských Alpách na úpatí Dolomit

Tento výlet za prací jsme pojali ve výrazně skromnějším stylu, než naše výlety do NorskaVietnamu nebo Thajska. Itálii sice známe všichni docela dobře, ale když jsme objevili toto krásné ubytování na jihu Alp, nedokázali jsme jet jinam. Tento soběstačný dům (nebo-li zeměloď) uprostřed Alpských lesů s malebným Enegem poblíž nás okouzlil. Málokde člověk zažije takový klid jako na horách a ještě dvojnásobně to platí, pokud jedete do míst, kam ani v sezóně nejezdí moc lidí. Natož pak mimo sezónu jako my.

TOP zážitky z Itálie

  • Artesella
  • Skalní lezení okolo Arca
  • Ferrata Fiamme Gialle
  • Pizzeria Cornetta
  • Monte Grappa
  • Ostello Grande Bello Milan

Mapa

Cestopis

Odjezd do Enega

1. den

25.9.2017

Praha → Enego

Cestu do našeho ubytování v Itálii jsme pojali na jeden zátah a okolo 16:30 jsme už byli v údolí pod Enegem, kde se ubytování nachází.

Do Enega, což není úplně malé město se musí vyjet po 16 serpentinách z údolí od hlavní silnice. Město je plné krásných historických staveb, kráječů šunky a malebných výhledů.

V Enegu jsme se potkali s Jessicou, která nás měla ubytovat chatě, kterou jsme si pronajali od Giampietra na Airbnb.

Stručně nám před cestou k chatě vysvětlila, že pokud zatroubí tak si máme přeřadit na první rychlostní stupeň. Trochu jsme přemýšleli, proč nám to říká, neboť přece mohla tušit, že automobil neřídíme poprvé, když jsme dojeli až sem. Napadlo, že to říká proto, že cesta je strmá, ale i tak nás svoji strmostí docela vydatně překvapila. Než jsme dojeli do chaty, měli jsme chuť to několikrát otočit, ale když jsme viděli, že Jessica cestu vyjela i se svým mercedesem velikosti větší nákupní tašky, nemohli jsme se nechat takto potupit.

V chatě na nás čekalo uvítání v podobě skvělé italské kávy z moka konvičky, což nám po obtížné cestě více než bodlo. Pak nám Jessica s ostatními popřály hezký pobyt a nechali nás divočině na pospas. Nestačili jsme zírat jak moc na konci světa se tato chata nachází. Majitel ubytování mi později napsal, že chata je dostupná pouze v létě a v zimě se tam dá dostat pouze na skialpech nebo sněžnicích, neboť jsou zde doslova metry sněhu.

Zabydlování se

2. den

26.9.2017

Enego

První den naší pracovní dovolené jsem se hned po ranním běhání vrhl na práci. Vyndali jsme si ven lehátka, natáhli prodlužovačku, vzali jsme si péřovky a pracovali jsme s výhledem do přírody. Internet zde nebyl úplně ideální. Původně zde žádný internet zavedený nebyl a teprve na náš podnět jej Giampietro zařídil. Byl zde zesilovač na mobilní signál. V některých místech zde bylo slabší 3G, občas Edge, na kterém nešel Internet a občas žádný signál. Mělo to své kouzlo, i když si nejsme jisti, zda tento dojem sdíleli naši zaměstnavetelé.

Kromě práce jsme našli tahací tlačítkovou harmoniku, na kterou jsme si zahráli. Hrál jsem zřejmě tak přesvědčivě, že Petr mi uvěřil, když jsem mu nakukal, že už 15 let hraju na harmoniku. V kombinaci s ukulelem, které jsme měli s sebou jsme skoro mohli udělat kapelu. Neuměli jsme sice pořádně hrát ani jedno, ale i tak to znělo dobře. Na večer jsme vyrazili na krátký výlet okolo chaty a vyzkoušeli novou deskovou hru Scythe, která byla dost zajímavá a komplikovaná.

Práce

3. den

27.9.2017

Enego → Monte Lisser → Enego

I dnes jsme začali pracovně. Na vzduchu jsme s mizerným 3G signálem odesílali práci na Bitbucket.

Odpoledne jsme se potom vydali na pevnost Monte Lisser, kde Tomáš konečně mohl pořádně provětrat drona. V okolí Dolomit, respektive v celých Alpách je mnoho válečných pozůstatků, převážně z první světové války, neboť tudy probíhala fronta.

Pevnost na hoře Lisser s rozsáhlým výhledem do krajiny byl jeden z důležitých strategických bodů. Italové zde vybudovali pevnost s dělostřeleckými bateriemi na obranu území, na které si dělalo nárok Rakousko-Uhersko (neboť o toto území o pár desítek let válkou přišlo).

Sjíždímě z hor

4. den

28.9.2017

Enego → Belluno → Enego

Po několika dnech práce jsme si říkali, že už bychom mohli sjet z našich serpentin a vyjet někam na delší výlet. Upoutalo nás městečko Belluno, které se nachází v nížině v těsné blízkosti Alp. Přijeli jsme klasicky na siestu, takže všechny restaurace překvapivě vydávaly jenom kávu.

Večer jsme chtěli udělat grilovačku na oslavu příjezdu našeho kamaráda Pepy a jeho ženy, ale přijeli tak pozdě, že jsme všechno předtím snědli. Zbylo naštěstí alespoň pivo.

Práce

5. den

29.9.2017

Enego

Ráno Tomáše bolela z neznáných důvodů noha, což zřejmě jaksi souviselo s včerejší grilovačkou. Až dnes se zkazilo počasí, takže jsme trávili den převážně pracovně.

Prokrastinace

6. den

30.9.2017

Enego

Špatné počasí trvá a tak jsme usoudili, že je vhodný čas na rozehraní Dostihů a sázek. To nás zabavilo na několik dalších hodin. Jakmile jsme je dohráli pokračovali jsme hraním Heroes 3, u čehož jsme vydrželi dalších 7 hodin. Večer jsme si alespoň pro zpetření otevřeli víno a nakrojili parmezán. Tomu říkám dobře strávený den.

Práce

7. den

1.10.2017

Enego

Ráno jsem si šel zaběhat, abych se zbavil špatného pocitu a bolesti v zádech po včerejším příjemně promarněném dni. Nicméně kromě běhání, práce a jídla toho moc dělat nešlo, neboť celé odpoledně bylo opět špatné počasí.

Ferrata Fiamme Gialle

8. den

2.10.2017

Enego → Fera di Primiero → Ferrata Fiamme Gialle → Ferrata Vani Alti → Enego

Ráno jsme vstali a v 8 vyrazili autem směrem k Fiera di Primiero, v jejíž blízkosti jsme měli vyhlédnutou ferratu Fiamme Gialle. Měla to být ferrata nepříliš obtížná, ale výhledově zajímavá.

Počasí nám vyšlo úplně dokonale. Když jse vycházeli byla modrá obloha, která vydržela až k chatě Rifugio Treviso, kam jsme došli asi po dvou hodinách.

Dalších pár hodin jsme stoupali nahoru k ferratě Fiamme Giale v mlze. Tomáš a Honza od nás odpadli pro strach z výšek (cesta k ferratě je ale docela v pohodě) a Vojta se musel otočit před ferratou, protože neměl feratový set. Zbylí čtyři (já, Martin, Dan, Petr) jsme začali lézt na ferratu. Postupně se nám začala rozjasňovat obloha, jak jsme stoupali nad mraky. Ferrata byla docela krátká a asi za hodinu jsme ji měli vylezenou. To bylo sice vzhledem k velmi dlouhému nástupu trochu zklamání, ale co ferrata postrádala na délce, nahrazovala svými jedinečnými výhledy.

Viděli jsme vrcholy hor čnící z moře mraků. Nahoře jsme si otevřeli vrcholové pivo a pokračovali jsme k bivaku Renato Reali, který byl na parádním místě. Kromě Dana jsme zde chtěli přespat. Hořce jsme zde litovali, že jsme tento výlet rovnou nenaplánovali jako dvoudenní. Původně jsme měli v plánu i zdolání vrcholu Croca Granda, ale časově jsme to už nestíhali. A tak jsme pokračovali sestupovací cestou k ferratě Vani Alti. Cesta od bivaku k této ferratě patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Dolomitech viděl. Obzvlášt, pokud vyjde zajímavé počasí jako nám. Dole se stále válely mraky a nahoře bylo krásně. Sestupová ferrata Vani Alti je velmi vlažně zajištěná, respektive naprosto nezajištěná a člověk vůbec nemá dobrý pocit když ji leze dolu. Není tak vůbec snadná na to, aby si nezasloužila jištění, skoro bych doporučil méně odvážným lezcům jít stejnou cestou dolu jako nahoru.

Cestou zpět jsme se zastavili na jídlo v pizzerii v Fiera di Primiero.

Práce a grilování

9. den

3.10.2017

Enego

Práci v Itálii bereme opravdu vážně. I přes nedostatek Internetu opět celý den pracujeme. Večer jsme dali zaslouženou krátkou sérii Heroes a pogrilovali jsme. Akce to byla velmi poctivá a divil jsem se, že na nás někdo večer nebo ráno nepřišel, neboť jsme byli opravdu dost hlasití.

Práce

10. den

4.10.2017

Enego

Po včerejší grilovačce nám bylo všem tak trochu blbě. Rozhodli jsme se, že nechceme zabít den válením se a tak jsme si řekli, že se odpoledne vyrazíme podívat na památník Monte Grappa. Probíhala tam bitva za první světové války a před druhou válkou tam byl postaven obrovský památník. Mimochodem mladší generace možná mohou tuto bitvu znát ze hry Battlefield 1.

Zrada byla v tom, že i když hora od nás vzdušnou čarou byla vzdálena jen 15 km, jelo se k ní více než hodinu a půl, neboť se muselo sestoupat 600 výškových metrů do údolí a pak nastoupat více něž 1000 dalších.

Auto startovalo po účasti na včerejší grilovačce jen velmi líně, neboť celou noc z něj hrála hudba. Až když jsme byli v autě a zapli navigaci jsme si uvědomili, že není úplně dobrý nápad na takový výlet vyrážet v 16h. A tak jsme zase vystoupili a šli jsme pokorně pracovat.

Výlet na Monte Grappu

11. den

5.10.2017

Enego → Monte Grappa → Enego

Tentokrát jsme si Monte Grappu už ujít nenechali. Hned po snídani jsme k ní vyrazili. Cesta byla sice dlouhá, ale krásná.

Silnice kopírovala krajinu a s postupem do vyšších nadmořských výšek postupoval i podzim. Dole končilo léto, zatímco nahoře vládl podzim, listy se barvily do červena a padaly na silnici. Vypadalo to jako bychom hráli nějakou počítačovou hru zasazenou do podzimních hor (něco jako Need for Speed 4).

Cestou jsme se několikrát zastavili na focení a přemýšleli jsme také o tom, co by se stalo, kdybychom s dronem vlétli nad stádo ovcí, zda bychom dostali záběry jako v dokumentárních filmech o zebrách v Africe. V údolí byla mlha, ale nepřestávali jsme doufat, že s cestou nahoru vyjedeme nad mraky. A to se také stalo, byť mrak končil velmi těsně pod vrcholem Monte Grappy. Když jsme dojeli na konec silnici, tak jsme zaparkovali a šli jsme se podívat do okolí. Trochu mě překvapilo, že zde není žádná viditelná pevnost, nicméně po chvíli jsme uviděli vchod do tunelu, což jak jsme posléze zjistili, byla právě ta pevnost, která byla zbudována přímo v hoře. Ušli jsme několik stovek metrů, prohlédli jsme si spoustu dělostřeleckých baterií, kamenné chodby a pak jsme viděli mapu. Zjistili jsme, že z celé pevnosti jsme prošli tak dvacetinu. Rozsáhlost pevnosti nás celkem překvapila. Celý vrchol Monte Grappa (který je dost táhlý) je jedna velká změť tunelů a zákopů, které jsou dodnes velmi patrné.

Na vrcholu hory je vskutku monumentální památník světové války.

Po prohlídce památníku a poté, co nám zakázali zde létat s dronem jsme se šli podívat na americkou vojenskou základnu, která zde stojí a je ve velmi zbídačeném stavu (neboť je už přes 40 let opuštěná).

Z celého vrcholu Monte Grappy je naprosto přepychový výhled na hory v širokém okolí. Jsou odtud vidět Dolomity, ale i Vysoké Taury ale zřejmě i hory ve Francii a Švýcarsku. Monte Grappa sice není nijak významně vysoká (cca 1700 m. n. m.), ale na žádnou stranu nestíní žádné hory. Je to jedna z posleních velkých hor nacházející se před Pádskou nížinou z jihu. Na severu je potom menší údolí okolo Belluna. Shora bylo vidět i město Enego, poblíž kterého jsme bydleli. Celkem nás překvapilo jak hluboko pod námi bylo.

Večer jsme zašli po příjezdu do pizzerie Cornetta, která se nacházela kousek nad Enegem. Mají opravdu skvělou pizzu (asi 2. nejlepší, co jsem jedl, první byla v Arcu) a vtipné bylo, že se nás po jídle zeptali: „Budete kafe?“. Znělo to úplně česky, ale byla to italština. Jen to tam asi říkají podobně.

Práce

12. den

6.10.2017

Enego

 

Dva z naší výpravy se dnes chystali domů. Tomáš už do Francie, kam dál pojedeme, nepokračoval a Vojta neprozřetelně slíbil účast na velké pardubické. To byl důvod, proč všichni kromě mě vyrazili do Benátek, odkud měli kluci letenky. Já jsem se rozhodl zůstat a raději strávit den prací. Bylo celý den krásně a tak jsem mohl sedět venku a nikým nerušen programovat.

Večer jsem se byl ještě proběhnout, nicméně jsem se trochu ztratil a tak jsem naběhal asi 11 kilometrů a nastoupal několi stovek metrů.

Práce

13. den

7.10.2017

Enego

Původně jsem si myslel, že v Itálii budeme méně pracovat a více výletovat než ve Francii, kam jsme se chystali jet poté. Nakonec to dopadlo spíše obráceně, ale pracovní morálka byla po celou dobu na velmi slušné úrovni.

I dnes pracujeme. Večer jsme si zaskočili na poslední pizzu do Cornetty a uklidili jsme dům. Při úklidu jsem našel mapy měsíce a dalekohled s ohniskem 900mm. Protože byla jasná obloha, chtěli jsme ho vyzkoušet. Chvíli trvalo než jsme ho sestavili, ale nakonec se povedlo. Další problém bylo najít měsíc, ale nakonec se i to povedlo. Při pohledu do dalekohledu jsme zřetelně viděli měsíc a krátery na něm byly podle mapy snadno rozpoznatelné. Dan měl nějakou záhadou ve svém fotografickém vybavení redukci na dalekohledy a shodou okolností s tímto dalekohledem byla kompatibilní. Zkusili jsme tam našroubovat fotoaparát, nicméně nám zřejmě chyběl nějaký optický člen, protože jsme nebyli schopni měsíc přesně zaostřit. Zkoušeli jsme udělat menší clonu na dalekohledu pomocí trychtýře, což znatelně ostrosti pomohlo, ale stále to bylo málo ostré. Při pohledu do dalekohledu bylo při delším pozorování vidět, že se měsíc trochu otáčí.

Galerie umění v přírodě Artesella

14. den

8.10.2017

Enego → Artesella → Arco → Val Lomasino

 

Ráno jsme předali dům a další plán byl přiblížit se k Milánu, kde jsme měli potkat Jiřího, Katku a hle také Vojtu, který se vrátil na otočku z ČR a slíbil, že nám přiveze hodně eidamu, abychom nemuseli stále jíst jen parmezán.

Giampietro, který nám pronajímal dům přes Airbnb, doporučoval návštěvu Arteselly. Jedná se o výstavu umění v přírodě. Jde o relativně velkou expozici, která je umístěna v horách na několika kilometrech stezek. Trochu nemile nás překvapilo, když jsme viděli davy lidí, kteří zde byli taky. Ale to je dáno, že jsme sem jeli v neděli, v pracovní dny to prý bývá v pohodě.

Expozice má tři časti – delší stezku zdarma, kratší placený okruh a villu Strobele, která je také zdarma. Viděli jsme poslední dvě uvedené a byli jsme z toho velmi nadšeni.

Odpoledne jsme se vydali na cestu do Arca, kde jsme měli s Petrem a Martinem v plánu lézt po skalách. Zvolili jsme oblast Muro del Assino, která se nacházi bezprostředně nad Arcem. Lezení bylo skvělé a shora byl hezký výhled na Lago di Garda. Bylo tam překvapivě dost lidí, ale když jsme přicházeli, tak polovina z nich už odcházela. Dali jsme si několik cest a odcházeli jsme za tmy.

Na spaní jsme vybrali krásný kemp Val Lomasino, který si Petr pamatoval z výpravy, když tu před pár lety byl. Večer jsme udělali oheň a čekali na další auto. To ani hodinu po nás nepřijíždělo a nedávalo nám o sobě vědět, neboť byl špatný signál. Nakonec se nám podařilo jim zavolat a zjistili jsme, že jsou na parkovišti kousek od kempu. Když jsme se našli, opekli jsme klobásy.

Lezení ve Val Lomasino

15. den

9.10.2017

Val Lomasino

Chtěli jsme využít toho, že se nacházíme v Mecce skalního lezení a tak jsme znovu šli lézt. Dan s Honzou lézt nechtěli tak šli na procházku. My ostatní jsme lezli přímo v oblasti Val Lomasino.

Večer jsme si upekli večeři, což byla těžká improvizace, neboť nám nezbylo nic než párky, tortilly, salát, hořčice a spousta mexických omáček. Párky jsme opekli na ohni a se vším zabalili do tortilly, alá kebab a zkusili to ochutnat. Bylo to překvapivě dobré a tak jsme na základě naší lokace pojmenovali tento pokrm lofasino a začali jsme plánovat invazi nového produktu mezi fastfoody.

V noci jsme odvezli Petra do Trenta, odkud mu jel autobus domů.

Nejlepší hostel Itálie v Miláně

16. den

10.10.2017

Milán → Lac du Mont Cenis

 

Sjeli jsme z kopců okolo Lago di Garda a pokračovali jsme do Milána. Přes car-parking.eu jsem našel velké P+R parkoviště poblíž zastávky Crescenzago, odkud se dalo pohodlně dostat metrem do centra města. V Miláně jsem na hostelworld.com vyhlédl Ostello Belle Grande, což je nejlépe hodnocený hostel v celé Itálii, jak jsem později zjistil na Tripadvisoru. Sice zde bylo přespání o něco dražší než jinde (cca 800 Kč na osobu), ale hostel poskytoval těžce nadstandardní služby. Hned na úvod nám dali během čekání možnost dát si něco k pití. V ceně hotelu byla také neomezená snídaně i večeře. Obojí formou švédských stolů. Kromě toho si kdykoliv člověk mohl zajít na jídlo do kuchyně, kde byly dostupné těstoviny nebo si mohl dát müsli, sušenky, kávu, čaj a podobně. Na půjčení byla spousta deskových her, nechyběla ani možnost zahrát si fotbálek nebo využít spoustu hudebních nástrojů (kytary, klavír). Kromě toho byla možnost zajít na zahradu nebo na střechu. Pokud člověk chtěl ručník, špunty do uší nebo tip na výlet, stačilo si říct, personál byl více než nápomocen.

Metrem jsme jeli do centra města, kde jsme si prohlédli katedrálu a známou obchodní pasáž Vittoria Emanuela II., kde sídlí přepychové milánské módní značky.

Nakupování oblečení nás zde nijak nezajímalo, ale samotná pasáž je ukázkou velmi zajímavého architektonického konceptu, kdy je ulice ukryta pod skleněnou střechu ve stylu neoklasicismu. Tato pasáž se také uvádí jako příklad dobře zvládnutého sjednodcení designu jednotlivých obchodů. Jsou zde vývěsní štíty různých značek ve velmi sjednoceném stylu, kdy pozadí tvoří černá barva a logo značky je zlatou barvou. Samozřejmostí je absence jakýchkoliv neonů a podobných nesmyslů. Díky tomu celá nákupní galerie vypadá vkusně a konzistentně.

Dál jsme pokračovali ke Castello Sforzesco a vítěznému oblouku Arco della Pace, odkud jsme došli zpátky na metro a jeli do hostelu. Tam jsme si dali večeři, zúčastnili jsme se pub quizu, dali si pár piv, fotbálek, Vojta zabrnkal Erica Claptona na kytaru a šli jsme spát.

Zklamání z Turína

1. den

17.10.2017

Milán → Turín → Lac du Mont Cenis

 

Počasí nám příliš nepřálo a z původního plánu jet okolo hřebene italsko-švýcarských hor tedy sešlo. Jako alternativní program jsme zvolili návštěvu Turína. Město nedávno hostilo zimní olympijské hry a tak jsme si mysleli, že by tam mohlo být něco zajímavého k vidění. Překvapivě ale moc nebylo. Turín bylo snad nejhorší město, které jsme na cestě projížděli. A to jednak tím, že zde kromě vysoké věže Mole Antonelliana a jednoho kostela nebylo nic moc k vidění a také tím, že dostat se z centra města pryč bylo skoro nemožné.

Doprava zde byla odpoledne příšerně ucpaná a nelogická. Co mě zaujalo bylo to, že je zde celkem normální, když uprostřed silnice na plné čáře zaparkujete dodávku a jdete pryč. Když jsme se dostali z města, našli jsme si v aplikaci Park4night místo na spaní pod Lac du Mont Cenis. V této oblasti bylo velké množství ruin domů, protože pravděpodobně do doby, kdy zde byla postavena dálnice toto místo zažívalo renesanci. Dnes je zde sice možné překročit hranici, ale musí se vyjet serpentinami na vysoký hřeben. Nicméně je to nádherná opuštěná cesta, která se na podzim barvila do depresivních, ale krásných barev.

Na tento cestopis navazuje cestopis z Francie, kam jsme dále pokračovali.

Autory fotek jsou Daniel Rys, Martin Doubek a Tomáš Beran.

Jan Václavík
Jan Václavík
Vystudoval jsem ČVUT FIT a pracuji pro Kiwi.com jako React Native vývojář. Kromě toho občas přednáším o programování, baví mě cestovat do neznámých krajin, lézt po horách a občas o tom píšu na tento blog. Na Twitteru mě najdete jako @janvaclavik.

Odeslat komentář